Falcon798

Navzdory nadpisu jsem nebyl na tomto koncertě jako divák, ale jako člen orchestru. Naše škola, neb je to hudební gymnázium, má i vlastní symfoňák a byli jsme požádáni o tento koncert. Říkal jsem si, jak to bude fajn, opravdový koncert v Rudolfinu... No tedy, větší šílenost jsem v životě nezažil. První půlku jsme jakože neměli dirigenta a tak nás dirigoval nejprve (falešný) policista, pak (falešný) mim a nakonec (pravá) učitelka. A to jsme hráli jen Skákal pes, ale podle pokynů jsme z toho udělali neuvěřitelný cirkus. Pak přišla ta velká věc-Malá noční hudba. Na tu jsme měli jen jedinou, asi hodinu a půl dlouhou zkoušku, ale ona je to tak jednoduchá skladba, že jsme to zvládli levou zadní. Každopádně na to, co přijde, jsme připraveni nebyli. Náš dirigent, pan Jaroslav Cígler, se jakousi náhodou (tedy, samozřejmě tak se to řeklo dětem) pohyboval v okolí a tak náš orchestr nakonec dirigenta měl. Děti se rozdělily na tři skupinky, takže to, co teď budu popisovat, se dělo třikrát. Nejprve jsme zahráli úryvek normálně. Pak se mělo předvést, jak to vypadá, když to orchestru nejde. Pro první skupinku se hrálo prostě tak, že druhé housle, violoncella a kontrabas to hrály v g-moll (přičemž Malá noční hudba je v G-dur). To znělo hrozně. Pro druhou skupinku se tam už přidaly i falešné tóny a pro třetí...to bylo něco strašného. Neskutečný bordel a taky neskutečná sranda, minimálně pro nás. Také tam byly otázky, jak dlouho kdo na co hraje a pak otázka, kdo ví, jak vypadá viola. Jedna holčička prohlásila:,,to je jako támhleta velká kytara," a ukázala na kontrabas. A pak nás dirigovaly děti... Neuvěřitelně rychlá či pomalá tempa se střídala bez varování a děti neukazovaly doby, ale vlastně tóny. Jeden malý...klučina nám zadržel předposlední tón, takže místo aby přišel očekávaný závěr, naprosto neočekávaně jsme museli držet jeden jediný tón, než ho to přestalo bavit. Pak jedno normální zahrání, při kterém nás děti poslouchaly přímo z pódia (a těch průpovídek, co měly...) a další skupinka. A pak, úplně na závěr, nám ti ****** nechali jakousi pofidérní skupinku výrostků, mohu-li to tak říci, dělat do té známé a krásné skladby beat-box. Mozart se musel obracet v hrobě, chudák, ať je ten hrob kdekoli. No, ale ve výsledku to bylo fajn. A příští pondělí znovu...

Nedávno jsem byl požádán o záskok na menší roli v inscenaci Romeo a Julie v našem divadle. Šlo o roli Romeova sluhy Baltazara a protože mě to potěšilo, tak jsem ji přijal. Tím pádem jsem ve středu 6. 2. stál ve tři čtvrtě na pět před naším divadlem, v jedné ruce italské velké boty a černou košili, která mi byla natolik velká, abych s ní mohl skočit z libovolné vyvýšeniny a použít ji místo padáku, v druhé pak krabičku s líčením souboru Šupitopresto a umělohmotnou květinu hraběte Parise, batoh již byl naložen v autě. O necelé dvě hodiny později už byly tytéž věci vyloženy v prostorách Vrchlického divadla v Lounech a začalo se cvičit. Obraz za obrazem, dějství za dějstvím, minula desátá hodina a jediné, co mě ještě drželo při vědomí, byla konverzace s kamarádkou přes Skype. Konečně se dozkoušelo a já ulehl do spacáku s vědomím, že zítra mne čekají tři stejná představení.

Probudil jsem se následujícího dne v pět hodin ráno. Opět jsem usnul a znovu se vzbudil o hodinu později. To už jsem pak ležel, bdělý, ale se zavřenýma očima, a poslouchal dění kolem sebe. Občas se někdo převalil, pak v půl sedmé začal zvonit něčí budík-skvělé houslové sólo, já osobně bych to zahrát nezvládl ani na housle, ani na violu. Po této kulturní vsuvce se někteří členové DS Šupitopresto (k nimž já vlastně nepatřím, chodím do mladšího Za oponou) začali probouzet. Navzdory počáteční rozespalosti a malátnosti jsme v osm stáli na jevišti. A pak to začalo být velmi nervydrásající. První dvě představení byla totiž pro školy, a tak v řadách před námi seděli studenti jakéhosi gymnázia. ,,Dva rody, oba stejně proslulé, zde v krásné Veroně zas dávná zášť popuzí k hněvu...," zazněl sálem hlas Jirky, jednoho z herců. A studenti se začali smát. Co smát, oni se vyloženě tlemili! A bylo to o to horší, že to byli mí vrstevníci, a já bych si v divadle něco takového nedovolil. A pak už se smáli pořád. Zemře Merkucio-smích. Zemře Tybalt-smích. Alespoň při smrti Romea s Julií vydrželi jakž takž vážní. Ale co nedovedu pochopit je, proč se museli smát i při scénických přestavbách. Co je vtipného na tom, že dva lidé stěhují prakťák a třetí přináší či odnáší kříž? No nic. Pak ale přišla základka. A ti se nejen tlemili, ale navíc se zcela nepokrytě a nahlas bavili. Oni nemohli šeptat, to by bylo pod jejich úroveň, ne, oni museli mlít zvučnými hlasy, aby se nám lépe hrálo. A kolik měli průpovídek směřovaných jako odpovědi na naše repliky! Opravdu, bylo těžké se udržet a nesebrat Romeovi, Merkuciovi, Tybaltovi či Benvoliovi kord a nevrazit jej nejbližšímu vtipálkovi až po jílec do hrudníku. A jak ti lidé mohli vybuchnout smíchy, když skončilo přestavení a reflektor ozařoval už jen mrtvá těla Rome a Julie? Ach bohové, jaká to byla úleva, hrát pak pro lidi, kteří přišli na představení dobrovolně! Ti byli opravdu úžasní! Nicméně Louny jsou opravdu hezké. Pokud tam někdy pojedete, doporučil bych restauraci U Žida, bylo to tam vcelku dobré. Ovšem můj kamarád si objednal bramborák, a to byl opravdu herojský čin, neboť sníst celou tu obrovskou věc, jež dostal, bylo zhola nemožné. Celkově jsem byl s průběhem dne spokojen, jen bych měl na vás prosbu:půjdete-li někdy na divadelní tragedii, minimálně v poslední třetině se nesmějte. Neudělalo by vám to dobrou vizitku a hercům by to podstatně snížilo chuť do hraní a zhoršilo podmínky.