daetoxx

Začalo to asi před dvěma lety. Tehdy jsem ještě život bral o dost jinak než dnes. Bylo sobotní dopoledne a já si prodlužoval svůj pobyt v posteli, když v tom někdo zaklepal na dveře. Byl jsem polonahý, pouze v trenýrkách, takže nějakou chvíli trvalo, než jsem došel otevřít. Za dveřmi stál chlap, celý v černém a v klobouku. Měl pochmurný výraz ve tváři, který budil přirozený respekt. Jen tam tak stál a hleděl mi přímo do očí, ty jeho byly onyxově chladné. Trochu mě vyděsil a tak jsem chvíli zaváhal, než ze mě vyšlo tiché „Ano?". „Pan Táborský posílá svoje pozdravy" odvětil mi a přitom si sáhl rukou do svého kabátu pro pistoli a namířil na mě. V tu chvíli přese mě přejela vlna horka, strachu a nepochopení. „Kdo?" stačil jsem mu na poslední chvíli odpovědět, než se ozval výstřel, tichý jak flusnutí. Náhle se mi zatemnilo a já jsem spadl na zem. Emily odpust mi prosím.

Ležím v posteli. Je mi teplo. Hraje hudba. Chci zůstat v ní. Emily. Je tu se mnou. Emily jsi tady? Emily mluv se mnou. Spí. Jsou to jenom vlasy. „Ona ti neodpustííí". Musí. Prosím, to je to jediné co chci. „Choval jsem se bláhově, nerozumně, sobecky a dětsky. Měl jsem strach, zastřel mi mysl. Nevěřil jsem sám sobě, né že bych nevěřil tobě. Chtěl jsem si užívat, mít stále svůj soukromý čas. Ihned jak si odešla, jsem ale pochopil, že jsi to byla ty. Tvá přítomnost. Nikdy mi nebylo víc zle, než toho večera. Nikdy mi nebylo víc smutno. Nikdy nebylo tak těžký uniknout z reality jako ten večer a následující dny. Ty jsi moje součást. Ty mě podpíráš. Prosím odpust mi, co jsem tehdy řekl a zůstaň se mnou, navždy, prosím Miluju tě." Objímám jí. Ležíme spolu v objetí, ale něco mi říká, že to není ona. Vím, že to není ona. Není to nikdo. Ale já si představuji, že je to ona a tak jí držím a nepouštím, nepouštím, nepouštím, protože tady jsem šťastný.

BUM BUM. BUM BUM. Jako kdyby mi někdo mlátil kladivem do hlavy. Emily vstala a šla ke dveřím, stále zády ke mně. Vidím jenom její vlasy, né její tvář. Znovu BUM BUM. „Co se to děje? Emily vrat se, já otevřu." Nemluví. Došla ke dveřím a otevřela je. „Ano?" To není její hlas. „Pan Táborský posílá svoje pozdravy" PÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÁÁÁÁÁ. Au moje hlava, áááh. Píská mi v uších a tlačí mě na mozku. „Kdo?" To není Emily, to jsem já. PRÁSK.

ÁÁH. ÁHH. Probudil jsem třemi dlouhými nádechy. Jako bych toužil nasát všechen vzduch světa. Pootevřel jsem pravé oko, ale všechno bylo roztěkané a rozmazané. Snažil jsem se pootevřít levé, ale ozvala se jen palčivá bolest a tak jsem raději svou snahu vzdal. „Em Em Emily". Rozkašlal jsem se a opět ta palčivá bolest. Najednou jsem pocítil cizí teplou ruku na té svojí. „Jsem tady, neboj se, už bude všechno dobrý". „Emily?" pootočil jsem hlavu, jak mi to jen bolest dovolovala. Byli čtyři a lítali ze strany na stranu, pak jen dvě, ale stále rozmazané, až se z nich stala jedna jediná. Emily se svými zlatými kadeřemi. „Jsi tady". „Ano jsem... jak ti je?, doktor říkal, že už se možná probereš, byl jsi mimo celé dva týdny, měla jsem o tebe hrozný strach". „Všechno mě bolí a hlavně hlava, co mam s... Ten chlap. Kdo to? Proč po mě střílel." AUU, celým tělem mi, opět projela palčivá bolest. „Stále ho hledají, sprostý zloděj, vzal všechnu hotovost, co u tebe doma našel a dokonce i ty zlaté náušnice, co jsi mi dal k narozeninám. Ale to je to nejmenší, hlavně mi málem vzal tebe...". Její oči propukly v pláč. „Emily odpust mi prosím, jak jsem se zachoval, co jsem ti řekl, já já, ničeho nelituji víc, chci ti, chci ti..." „Šššš, nenamáhej se, teď musíš odpočívat"

Přehnaný mínění si o sobě bůh ví co. Bolest v srdci, snaha, překonat ten zlom. Bolest slov, slova vyřčený, co nejdou vrátit zpět - do. A bude to bolet ještě hodně let a hodně dní. Změna je, ale možná, tak hlavně nebrečet a nedělat předběžný - prognózy. Perly hážem sviním,  ale ten život už se ti taky - no zprotiví. Bolest, kterou zalije jen láska. Ježíši já tě vítám. Stop bolesti, stop smutku. Jsem nahoře, počítám v duchu a úsměv vod ucha k uchu.

Je mi líto druhých, jak si dnes zvyšují svoje ego  a popularitu na někom, kdo je zjevně mimo dav a dokáží mu takhle ubližovat každej den. Nikdo z nich si neuvědomuje, že právě oni toho člověka tvoří, to oni. Někdo se narodí takovej makovej a je v píči a lidi s tim nepřestanou, protože se sami nudí dost, pak si dotyčnej vytvoří určitý zlozvyky, jelikož už mu všechny ty posměchy lezou na mozek, uzavírá se do vlastního světa. Škola je místo kam spousta lidí chodí s radostí, on ne, on se tam netěší na nikoho a na nic, maximálně na výuku, protože všem je akorát pro smích. Ti lidi ho neustále ničí, utápí ho v tom co dělá, on na všechni reaguje velmi těžce, jelikož si sám sebe uvědomuje a přenášet se přes to, ho muselo stát spoustu depresí. S přibívajícím tempem by si mohl šáhnout i na život, ale lidi jsou hold takový jaký jsou a moc rádi se vezou po těch, co měli mín štěstí jak oni, třeba jen pro ždibíček uznání, aby se kamarád zasmál, hoši ale tímhle pácháte akorát tak psychickou vraždu. STYDTE SE. Naštěstí, to přece jenom člověka za nějakej ten čas omrzí, především je ale důležitý mít pevný zázemí v rodině, jinak bývá moc obtížný posunout se v životě dál.

Číslo 3157 spokojeně posedávalo ve své polstrované cele a vykazovalo známky klidu, po dlouhé době. Poslední noci byli pro ošetřovatele velice vyčerpávající, č. 3157 se neustále probouzelo ze spaní a řvalo to proradné jméno, pár z nás už ztratilo nervy a Dr. Park ho udeřil. I přes atentaexpant a morfium dokázal neustále vyřvávat, což se zdálo až neuvěřitelné, nikdo neví co s ním a hlavně co s tím Williamem, protože je tím posedlej už celej blázinec, ten kretén to řve tak nahlas, že se to ozývá skrz zdi a spoustě pacientům už to zamotalo hlavy. Ted posedáváme s ostatními u stolu, nad hrnkem kafe a prosíme o víc takových chvílí, kdy je v č. 3157 v klidu. KONEC HLÁŠENÍ

P.L. HOBOKEN

Nepodceňujte domácí práce, apeluji na mladší generaci, která už si zvykla, že jim všechno všichni naservírují rovnou pod nos. Začněte se chovat s respektem ke starším a pokorou k lidem kolem sebe, začněte ctít vaše rodiče a nebuďte zbytečně odmlouvavý. Tot vše, prostě spitujte svědomí, litujte činů, děte dál za svým snem, z hlavou nahoře a předejte moudrost vašim synům.

Histrion jde sedět, teda teprve ten první, p. Kramný. vrah, co zabíjel ve víře že bude slavný. Toužil po obdivu, trvale vyžadoval ocenění, sebe-dramatizoval svůj příběh přehnaným projevem emocí, aby nakonec vyšetřovatelé krůček po krůčku zjistili jak to bylo. Zabitím své ženy a dcery dosáhne náš narušený občan nejspíš na doživotí, ale zasloužil by křeslo, vzal jim život elektrickým proudem, proto by sám měl okusit sílu toho smrtelného napětí. Tak a teď druhý histrionik co netustále pohrdá lidmi a dělá jim ze životů peklo, co pane Vrkoč??? S tvojí mentalitou dřív nebo později spácháš zlo.

tvá logika a přesvědčení: "Druzí si mě nebudou vážit pro mě samotného. Když nebudu zábavný, nebudu pro druhé přitažlivý. Když se budu chovat dramaticky, získám pozornost druhých a jejich přijetí. Jsem velkolepý. Lidé jsou tady proto, aby mi sloužili nebo aby mě obdivovali."

Svět z kamene již ztrácí tvar,

voda z pramene je vzácný dar.

Řekněte mi proč mám stále nula bodů, cítím se jako nula s tou velikánskou nulou, proto prosím všechny co ještě zbyli, ti praví co stojí na mé straně, přimluvte se za mě prosím u vedení, aspoň jeden bod bych rád dostal, je to pro mě velmi důležité, s pozdravem DANIEL.

Ahoj, doufám že jste slyšeli o velkolepé výstavě v Holešovicích s atraktivním názvem GATE WAY TO SPACE. Určitě můžu říct, že tam zas tak úplný hovno není, ale zklamání je na místě , protože tohle je ten typ akcí s gigantickou reklamou slibující hory doly a nakonec máte jenom ty doly. Nejprve se procházíte mezi modýlky a maketami různých raket, pokud máte trochu víc času můžete se podívat na nudný dokument a v neposlední řadě si sáhnout na měsíc, což beru jako největší poděl týhle akce, protože nějakej vyleštěnej mramor ve skleněný vitrínce s otvůrkem na středně malý penis je trochu bída, na to co z toho dělali za boom. Až opustíte tyhle senzační naučné exponáty a ve vašich očích začne převládat zklamání z brzkého konce, zjistíte že nekončíte a přesunete se druhé části, kde je mimochodem k prodeji spousta užitečných a levných suvenýrů jako tričko s nápisem //HUSTON WE HAVE A PROBLEM//, nebo si můžete dát kávičku s dortíkem v místním bifé, výjde vás to o něco málo levněji než na Prašné Bráně. Hlavní tahák druhé poloviny jsou různé trenažery jako točící se píčovina, stíhačky a tak, řekněme že to trochu pomohlo zmírnit otřesující první dojem, ale stále musím stát za svým stálo to za hovno. YES, ale pokud ti je okolo Padesáti a rád čteš neváhej a běž.

Je to tak snadný někoho odepsat a nechat ležet tam u dna.

Je to tak snadný nad někým zlomit hůl a místo toho bít psa.

Je to tak snadný předem odsuzovat a na lidi požívat slova vlastní.

Je to tak snadný někoho někam řadit dle přesvědčení do soukromých análů postavený do řady.

Je to tak snadný hledět si svejch a dění kolem nechat na jinech.

Je to tak snadný už nikdy neotočit hlavu.

Je to tak snadný zapadnout v davu.

Je to tak snadný napsat tenhle průjem, za tři minuty a už masturbůjem.

Zdravím vás míli csfdčané, nyní jsem mezi vás zakořenil trochu hlouběji a stal jsem komenorologem, no prostě jednim s přisrávačů černě. Mám radost  z úspěšně zvládnutého náročného formulářového testu, nicméně obavy byly jak se zdá zbytečně. Krásný den pro mě i pro gabču, já si jel svůj závod na cesvedečku, ona bojovala ve vytrvalostním závodě, zlato bylo blízko bohužel ošklivý obličej trefil o jednu líp a je to i tak krásný druhý místo, myslím že oba mužeme slavit a asi me ted nerušte bude tu rušno...trochu se zapotíme.

Neprošel testem. Bylo to období ponuré, ale přece jen mě něco potěšilo, dokázal jsem s chladnou hlavou ohodnotit přes dvěstě filmu, serialů dokomentů, krátkomontážních i celovečerních. Práce to byla opravdu tvrdá, dělal jsem na tom téměr rok a půl. Vždy jsem věřil, že jsem způsobilí pro to vyjadřovat se k filmům, takže jsem bez-rozmyšlení šel podstoupit finální vědomostní test. K mému údivu, jsem jenom čuměl s otevřenou dírou, otázky byli tak trochu mimo můj vědomostní okruh, většinu filmů jsem neviděl a sám dobře vím, kolik toho ještě musím stihnout, ale vážení, dnešní kinematografie už je taky trochu jinde a nějakým filmem z 21. století by to neuškodilo obohatit. Nicméně existuje šance druhá, jak jsem zjistil a pro to ted bedlivě sleduji a snažím se splácat nějaká hovna, držte mi palce, váš DONE THE ACTION, DETOXX THE KID a WILLIAM MOINSPIELD.

Vánoce už nám zvoní na zvonek a já jsem tu se svým zápisem, dnešní den bude obvzlášt pestrý, chystáme se na příbuzenskou návštěvu kde se oslaví spousta jubileí.