Nerdvana

Občas se objeví potřeba se o svůj názor s někým podělit. A protože všichni buď pracují nebo zkrátka neposlouchají, nabízí se člověku lákavé spektrum diskuzních fór, kde můžete probírat široké spektrum věcí od nesmrtelnosti chrousta po zadek Lindsey Lohan. A nebo taky ne.

Začnete s výběrem tématu. Rozbalíte lištičku a vyjede vám dlouhá šála témat. Vyberete si plkání o nesmyslech, nebo nějakou hloubavou diskuzi místních ostřílených diskuzních iluminátů s jasným názorem na všechno, včetně toho, jestli ho nosit v levé nebo pravé nohavici? Ať si vyberete jakkoliv, dřív nebo později seberete kuráž a něco napíšete. V tu chvíli se rozjede mašinérie závitů a místní, do té doby na zadku se škrábající, starousedlíci začnou kout pikle, jak by vám nakopali nováčkovskou prdel. Pokud trpíte dyslexií, navždy si zakažte vstup do těchto vod. Grammar nazis jsou všude. A když říkám všude, pro diskuzní fóra to platí dvojnásob. I dvoumetrákový dyslektický Hodor s šesti dioptriemi najednou bude vědět, že jste napsal špatně i/y.

A pak přichází hlavní kámen úrazu. Vyslovíte názor. Zpočátku vás někdo jenom něžně poopraví. Ale pokud si za svým názorem budete stát, brzy se objeví bouchač, který vám naznačí, že jste úplný idiot, popřípadě sofistikovanými termíny popíše to, co jste popsali vy a zdůrazní, že jste v žádném případě neměli pravdu. Pokud se následně ohradíte a zeptáte, v čem jste ji vlastně neměli, "flame war" je na světě. Při troše štěstí z toho vyjdete jako ten idiot a po čase se na diskuzi zapomene. Pokud máte proti sobě slušného bosse, který se vyzná a již dlouho v odvětví kraluje, zpravidla přesvědčí ostatní, aby vás doživotně ignorovali.

A tak končí naše komedie, idiot prohrává a fórum žije. Vám, pane, vidím, se slza v oku blyští, však tak chodí to v diskuzišti. V životě našem i opáčně to bývá. Tam občas dostane přes hubu duše křivá. Jak ale říkám na každičké štaci, svět bude lepší, až nebudou ču*áci.

Čaj je moje dlouholetá vášeň, filozofie, droga a samozřejmě i láska. Neošidím se o dobrý čaj, i když stojí jako nový lodičky. Zbožňuju jeho variabilitu, jeho schopnost z vás udělat Flashe stejně tak jako zenového mnicha. Proto mě rozlítil díl Pekla na talíři s názvem Čaj.

Pořad Peklo na talíři byl skvělý osvětový nápad. Nežrat hnusy v obludné kvantitě, ale jít po kvalitě. Například díl o kávě pro mě jakožto kávového neandrtálce znamenal skutečný přelom, který ze mne udělal kávového Kryštofa Kolumba. Pídila jsem se po pražírnách, charakteristikách jednotlivých příprav, výrob a chuťových charakteristik jednotlivých lokalit. Zatímco se zde vychvalují lokální pražírny a jejich komplexní zrnkové kávy, v díle "Čaj" už touto dobou začíná brutální masírka firmy Dilmah, která mezi testovanými čaji vycházela nejlépe. Dovoluji si poznamenat, že pozvaný expert na čaj, pan Moravec, je jednatelem této firmy. Díky pobytu v čajovém odvětví jsem se ale bohužel dozvěděla, že původně byl jednatelem i firmy Lavazza, která pro gastro podniky zajišťuje kávy a pytlíkáče. Kam se poděly kvalitní čaje z pražských čajoven, které se mohou přetrhnout, aby zákazníkům dodávaly věci čerstvé a zajímavé? Proč něco, co je v díle "Káva" zavrženo a smeteno ze stolu, je zde neomylně přehlíženo? Pane Vaňku, chtě nechtě jste jim udělal moc pěknou reklamu. Pro čaj a jeho milovníky to byl trochu podraz.

Principielně neodpouštím podrazy na zákazníky, klamavé reklamy a šmelení v oblasti čaje. Diletantismus pana Moravce mě zde zvedl ze židle. Zcela vágní, chybné komentáře, nebo skoupé mlčení ohledně čaje zde působilo jako když profesor Vaněk zkouší studenta Moravce po sobotním pařáku v hospodě hned vedle kolejí. Když z "experta" páčíte základní informace, je něco v nepořádku. Proto je vždy důležité spoléhat na vlastní úsudek a pokud se ozve pochybnost, je potřeba její argumenty zvážit. Možná vás právě tehdy donutí pídit se, hledat a narazit na něco, po čem vám svitne. Nebo minimálně narazíte na pěkný podnik, kam se uchýlíte, když budete mít chvilku času.

Zřídkakdy chodím na stejný film do kina dvakrát. Jednak se mi nechce platit nenažraným koncernům vlastnícím neosobní multikina a také často zvládám filmy škatulkovat napoprvé. Dnes jsem udělala výjimku a vzala jsem přátele na Grand Hotel Budapešť. Ačkoliv jsem tušila, že moje nadšení nebude pravděpodobně sdílené, zcela sobecky jsem je na ten film táhla, jako zaslepený narkoman prahnoucí po svojí dávce štěstí s lehkou nadějí, že alespoň na okamžik uvidí film mýma očima.

Po smršti třpytítek, zlacení, dortíků, balalajek a klení šarmantního a neskutečně zvoněného Ralpha Fiennese v přesně střiženém obleku jsem se tehdy očarovaná vypotácela z kina, abych zcela nepochopila, co to tu sakra dělám. A pak, to zase pochopila. V dnešní době si neuděláme čas prakticky na nic. Nezastavíme se ani na vteřinu, abychom ocenili skutečnou krásu. Ale ten večer jako by se všechno slilo, jako by všechny lampy svítily jen pro ten okamžik a v tu chvíli nebylo nic vnějšího a za stále doznívající melodie ze závěrečných titulků jsem měla pocit, že slyším její ozvěnu přímo na ulici. Jaké bylo moje překvapení, když na dlažbě seděla paní a překrásně hrála na balalajku. Malý zázrak, který v ulicích noční Prahy nečekáte. Stejně jako nečekáte, když po druhém kole na ulici potkáte lidskou kopii "lobby boye" Zera. Velmi mne těšilo, pane.

Pravdou je, že nás filmy umí měnit. Pokud dostatečně věrně a někdy až surově zobrazují téma, které je nám blízké, dokáží se takřka bez fyzického kontaktu dotknout naší duše, probudít v nás soucit, dodat nám nový náhled na věc, pomoci nám posbírat střepy vlastních zkušeností a vystavět žebříčky hodnot. Stejně jako ale dokáží naše srdce byť i na okamžik otevřít, dokáží nám i vytesat novou masku z mramoru, kterou si zítra vezmeme do práce. Další do sbírky ksichtů vlastní důležitosti. Já... a vy všichni, co vás mám na háku. Vy všichni, co nemáte ani tušení, že mluvíte jen s nastrčenou loutkou a já se zatím krčím v úkrytu, zatímco moje autentičnost vyhasíná jako krb, kam nikdo nepřiloží ani polínko. Žít opravdově? Tady a teď... Copak to jde, když BYCHOM MĚLI žít podle šablony pánů inženýrů Sinus, Kosinus a Deskriptíva?

Občas stačí jen trocha lehkosti. Na chvíli vydechnout... a nechat zemi ať se na chvíli točí. Trocha nezávazného humoru, který již zítra nebude, zato je tady a teď. Dopřát si okamžité štěstí. A nebát se smát, jen tak. Dnes mě Wes Anderson naučil, že štěstí číhá za každým rohem na každého, kdo se mu nebojí podívat do tváře. Díky.