akcucka

1
Tennessee Williams:
Tramvaj do stanice Touha
hra o jedenácti obrazech
Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi
Osoby:
BLANCHE
STELLA
STANLEY
MITCH
EUNICE
STEVE
PABLO
ČERNOŠKA
LÉKAŘ
SESTRA
MLADÝ VÝBĚRČÍ
MEXIKÁNKA
Děj se odehrává na jaře, v létě a začátkem podzimu v New Orleansu
/V původní inscenaci byla přestávka po čtvrtém a šestém obraze/
PRVNÍ OBRAZ
Průčelí jednoposchoďového rohového domu v jedné neworleanské ulici, která se jmenuje
Elysejská pole a probíhá mezi tratí a řekou. Je to chudá čtvrť, ale na rozdíl od podobných
čtvrtí v jiných amerických městech jí její zpustlost dodává jistého půvabu. Většina domů
jeze dřeva. Tyto domy byly kdysi bílé, ale teď jsou léty zasedlé, mají rozvrzané vnější
schody, pavlače a důmyslně zdobené štíty. V tomto domě jsou dva byty, jeden nahoře a
jeden dole. Ke vchodům obou bytů vedou vyšlapané, stářím zasedlé bílé schody.
Je podvečer na začátku května. Obloha, která rámuje šerou bílou budovu, má zvláštní
něžnou modř, skoro tyrkysovou, jež propůjčuje scenérii jakýsi lyrický přídech a shovívavě
zmírňuje ovzduší chátrání. Člověk takřka cítí teplý dech hnědé řeky za skladišti, jež
vydávají slabounký pach banánů a kávy. Stejnou atmosféru v nás vyvolává hudba
černošských muzikantů, která sem doléhá z výčepu za rohem. V téhle části New Orleansu
slyší člověk vlastně vždycky hned za rohem nebo o několik domů dál řinčivé tóny piana,
na které hrají zaníceně hbité hnědé prsty. Toto „ černé piano " vyjadřuje životní náladu,
jež tady panuje.
Na schodišti před domem sedí dvě ženy, jedna běloška a jedna černoška, které si vyšly
na vzduch. Běloška je Eunice, která bydlí v horním bytě, a černoška je její sousedka,
neboť New Orleans je město mnoha národností a ve staré části města se rasy navzájem
poměrně přátelsky a bez obtíží mísí. Nad tóny „ černého piana "proskakují hlasy Udí z
ulice.2
Od rohu přicházejí dva muži, Stanley Kowalski a Mitch. Je jim oběma asi osmadvacet až
třicet let, mají na sobě obyčejný pracovní oděv. Stanley nese v zakrváceném papíru
maso od řezníka a kazajku, ve které chodí hrát kuželky. Dole u schodů se zastaví.
STANLEY (zařve): Hej, Stello! Stelluško! Stella vyjde na odpočívadlo u schodů v
přízemí; je to jemná, mladá žena, asi pětadvacetiletá, která zřejmě pochází
z naprosto jiného prostředí než její muž.
STELLA (mírně): Co na mě tak křičíš? Ahoj, Mitchi!
STANLEY: Chytej!
STELLA: Co?
STANLEY: Maso!
Stanley jí hodí balíček, Stella s křikem protestuje, ale podaří se jí balíček
chytit; potom se přerývaně zasměje. Její muž a jeho společník se už mezitím
vracejí k rohu.
STELLA: Stanley! Kam jdeš?
STANLEY: Na kuželky!
STELLA: Můžu se jít dívat?
STANLEY: Tak pojď! (Odejde)
STELLA: Už běžím! (Bělošce) Dobrý večer, Eunice. Jak se vede?
EUNICE: De to. Vyřiď tam Stevovi, že sem mu nenechala nic k jídlu, tak ať si tam
něco dá, třebas nohy na stůl! Všechny tři se zasmějí; Černoška se směje dál
a Stella odejde.
ČERNOŠKA: Co bylo v tým paklíku, co po ní hodil? (Vstane a směje se hlasitěji)
EUNICE: Pšt! Buď zticha!
ČERNOŠKA: Chytej! Dyť už to schytala, ne? (Nepřestává se smát)
Od rohu přichází Blanche, v ruce nese kufřík. Podívá se na útržek papíru,
potom na dům, pak znova na papírek a pak znova na dům. Tváří se zděšeně,
jako by nevěřila svým očím. Její zjev neodpovídá těmto končinám. Je
oblečená do vkusných bílých šatů s nadýchaným živůtkem, má perlové
náušnice, bílé rukavičky a klobouček a na krku náhrdelník; vypadá, jako
kdyby šla někam do vilové čtvrti na gardenparty nebo na koktejl. Je asi o pět
let starší než Stella. Její křehká krása nesnáší ostré světlo. Její rozpačité
chování stejně jako její bílé šaty něčím připomínajá letní můru.
EUNICE: Copak, děvenko? Zabloudili smě?
BLANCHE (s humorem, ve kterém je stopa hysterie): Bylo mi řečeno, že mám
nastoupit do tramvaje, která jede do stanice Touha, pak přestoupit na jinou,
označenou Hřbitovy, jet šest bloků a vystoupit na... Elysejských polích!
EUNICE: Tak to sté na místě.
BLANCHE: Na Elysejských polích?
EUNICE: Tady máte Elysejský pole.
BLANCHE: Asi mi špatně rozuměli... když jsem řekla, které hledám číslo.
EUNICE: A kerýpak to mělo bejt číslo?
Blanche se unaveně podívá znova na papírek.
BLANCHE: Šest set třicet dva.
EUNICE: Tak to už nemusíte hledat.
BLANCHE (nechápavě): Hledám svou sestru. Jmenuje se Stella Dubois. Totiž - paní
Stella Kowalská.
EUNICE: No, to sté na správný adrese. - Jenže sté ji akorát propásla.
BLANCHE: Tady že... tady přece... nemůže bydlet! 3
EUNICE: Voní zvostávaj tady dole a já tam nahoře.
BLANCHE: Ach... ták! A ona... není doma?
EUNICE: Všimla sté si támhle za rohem ty kuželny?
BLANCHE: Já... nevím.
EUNICE: Tak zrovínka tam vona šla, kouká se na mužíčka, jak hraje kuželky. Pauza.
Nechcete si tady nechat kufr a jít se za ní podívat?
BLANCHE: Ne.
ČERNOŠKA: Já tam skáknu říct, že sté přijela.
BLANCHE: Děkuji vám.
ČERNOŠKA: Za málo. (Vyjde)
EUNICE: Vona vás nečeká?
BLANCHE: Ne. Aspoň ne dnes.
EUNICE: Tak jen děte dovnitř a udělejte si zatím pohodlí, než se vrátěj.
BLANCHE: Jak bych mohla... něco takového udělat?
EUNICE: My smě tady domácích, tak vás tam můžu klidně pustit. (Vstane a otevře
dolní dveře) Za roletou vzplane světlo, takže se roleta světlemodře zbarví.
Blanche vejde pomalu za Eunicí do dolního bytu. Jakmile se osvětlí interiér,
okolní prostor potem- ní. Uvnitř se objeví dvě místnosti, jejichž charakter
nelze úplně přesně určit. Nejdřív se vejde do jedné; je to vlastně kuchyň,
aleje tam rozkládací postel, na níž bude spát Blanche. Další místnost je
ložnice, ze které vedou úzké dveře do koupelny.
EUNICE (zpozorujepohled Blanche, omluvně): Vono je to tady teďkon krápět
rozházený, ale dyž je to uklizený, tak to vypadá moc hezky.
BLANCHE: Skutečně?
EUNICE: No, ba. Tak Stella je vaše sestra?
BLANCHE: Ano. (Chce se jí zbavit) Děkuji vám, že jste mě pustila dovnitř.
EUNICE: Pór nadá, jak říkaj Mexikáni, pór nadá! Za málo! Stella mi vo vás vykládala.
BLANCHE: Ano?
EUNICE: Mám dojem, že říkala, že učíte.
BLANCHE: Ano.
EUNICE: Vy sté z Mississippi, že jo?
BLANCHE: Ano.
EUNICE: Vokazovala mi fotku vašeho rodnýho domu na ty vaší plantáži.
BLANCHE: Belle Révě?
EUNICE: Takovej velikánskej barák s bílejma sloupama.
BLANCHE: Ano...
EUNICE: To musí dát hrozný práce udržovat takovejhle dům.
BLANCHE: Promiňte mi laskavě, já sotva stojím na nohou.
EUNICE: Ale beze všeho, děvenko. Jen se posaďte.
BLANCHE: Já vás chtěla poprosit, jestli byste mě nenechala chvilku samotnou.
EUNICE: Jo ták. Tak to já nebudu překážet.
BLANCHE: Já jsem vás nechtěla urazit, ale...
EUNICE: Zaskočím ke kuželně a popoženu Stellu. (Vyjde)
Blanche sedí strnule na židli, ramena mírně svěšená, nohy těsně u sebe, a
rukama k sobě tiskne kabelku, jako by jí bylo strašná zima. Po chvíli jí z očí
zmizí nepřítomný pohled a Blanche se začne pomalu rozhlížet po místnosti.
Někde zamňoukne kočka. Blanche poděšeně vyjekne. Vtom její zrak upoutá 4
něco v pootevřeném přístěnku. Vyskočí, jde k přístěnku a vyndá láhev
whisky. Nalije si do poloviny sklenice a hodí to do sebe. Opatrně dá láhev na
místo a sklenici u dřezu vymyje. Pak si znova sedne na své místo.
BLANCHE (tišepro sebe): Musím se držet!
Od rohu pospíchá Stella; běží ke dveřím dolního bytu.
STELLA (vykřikne radostně): Blanche!
Chvíli se na sebe dívají, pak Blanche vyskočí a s divokým výkřikem se
rozběhne ke Stelle.
BLANCHE: Stello! Ach, Stello! Stello! Stelluško, hvězdičko moje! (Začne mluvit s
horečnoupřekotností, jako by se bála, že by některá z nich mohla začít
uvažovat)
Splynou v křečovitém objetí.
No tak ukaž, ať se na tebe podívám! Ale ty se na mě nedívej, Stello! Ne, ne,
ne! Až pak, až se vykoupu a až se trochu seberu! A zhasni to velké světlo!
Honem ho zhasni! Já nechci, aby se na mě někdo díval v tom nemilosrdném
osvětlení! Stella se zasměje a vyhoví jí.
A teď pojď zase ke mně! Ach, ty moje holčičko! Stello! Stello, hvězdičko
moje! (Znova ji obejme) Já už myslela, že se tě v tom strašném pokoji snad
nedočkám! Ale co to povídám! Tak jsem to nechtěla říct! Chtěla jsem ti to
tady pochválit - a říct - jaké je to příjemné bydlení a podobně - ha ha ha!...
Ty moje ovečko zlatá, pročpak mi slovíčko neřekneš?
STELLA: Ještě jsi mi k tomu nedala příležitost, holčičko. (Zasměje se, ale podívá se
na Blanche s trochou úzkosti)
BLANCHE: No tak už spusť! Otevři tu svou rozkošnou pusinku a povídej, já se zatím
poohlídnu po něčem k pití. Neříkej, že doma nemáte vůbec nic k pití! To
bych ráda věděla, kde to tak asi může být? Čichám, čichám...! (Běží k
přístěnku a vyndá láhev. Nemůže popadnout dech, jak se snaží vyloudit
smích, a třese se po celém těle. Láhev jí málem vyklouzne z ruky.)
STELLA (si toho všimne): Blanche, víš co, sedni si a já ti naleju. Ale nevím, jestli to
máme čím zředit. Možná že je v lednici trochu kokakoly. Běž se tam podívat,
kočičko, a já zatím...
BLANCHE: Bez kokakoly, holčičko! Já jsem strašně rozčilená! Ale kdepak je... kdepak...
je...?
STELLA: Stanley? Hraje kuželky. To je jeho nejmilejší zábava. Mají nějaký... á, tady
je sodovka!... nějaký turnaj...
BLANCHE: Stačí trošku vody, holčičko, jen tak na zapití! Neboj se, z tvé sestry se
nestala alkoholická, je jenom celá roztřesená a je jí horko, je unavená a celá
špinavá! A teď si pěkně sedni a vysvětli mi, co má znamenat tenhle byt! Co,
prosím tě, děláš v takovémhle bytě?
STELLA: Ale Blanche...
BLANCHE: Přece si nebudeme něco namlouvat! Mluvme naprosto objektivně! Nikdy,
nikdy, nikdy, ani ve svých nejstrašnějších snech bych si něco podobného
nedokázala představit!... Jedině Poe! Jedině Edgar Allan Poe by to dokázal
vystihnout! Támhle jsou asi ty ponuré weirské hvozdy, kde sídlí upíři?
(Zasměje se)
STELLA: Ale kdepak, holčičko, to je jenom trať...
BLANCHE: Ne, ale vážně, žerty stranou. Proč jsi mi to neřekla, holčičko, proč jsi mi to
nenapsala, proč jsi mě o tom neuvědomila?
STELLA (opatrně, nalévá si): A co jsem ti měla říct?
BLANCHE: No přece... že musíš žít v takových poměrech! 5
STELLA: Nezdá se ti, že trochu přeháníš? Tak špatné to přece není! V New Orleansu
to není jako v jiných městech...
BLANCHE: S tím nemá New Orleans co dělat! To bys zrovna tak mohla říct - ach,
promiň, ty moje husičko! (Najednou zmlkne) Obraťme list!
STELLA (poněkud suše): Sláva!
Pauza. Blanche se dívá na Stellu; Stella se na ni usměje.
BLANCHE (se dívá na svou skleničku, která sejí třese v ruce): Nemám na světě nic než
tebe a ty nemáš vůbec radost, že jsem tady!
STELLA (upřímně): Ale Blanche, jako bys nevěděla, že to není pravda.
BLANCHE: Ne? - Já zapomněla, že tys toho nikdy moc nenamluvila.
STELLA: Tys mi k tomu nikdy nedala moc příležitosti, Blanche, takže jsem si už
navykla v tvé společnosti mlčet.
BLANCHE (neurčitě): To jsou mi pěkné zvyky... (Potom zničehonic) Ani ses mě
nezeptala, jak se mi podařilo uniknout ještě před koncem školního roku ze
školy.
STELLA: No, já jsem si říkala, že kdybys mi to chtěla říct, -tak bys mě o tom
uvědomila bez ptaní.
BLANCHE: Tys myslela, že mě vyhodili?
STELLA: Ne, já... myslela, žes třeba - dala výpověď...
BLANCHE: Byla jsem tak vyčerpaná, po tom všem, co jsem prodělala, - že jsem se
nervově zhroutila. (Nervózně zamáčkne cigaretu) Byla jsem takřka na
pokraji šílenství! A tak mi pan Graves - to je náš pan ředitel - navrhl, abych
si vzala dovolenou. Nemohla jsem ti do telegramu sdělovat všechny
podrobnosti... (Rychle se napije) Á, to se to pěkně rozlívá po těle, to mi dělá
tak dobře!
STELLA: Chceš ještě jednu?
BLANCHE: Kdepak, jedna je na mě až až.
STELLA: Fakticky?
BLANCHE: Tys mi ještě neřekla ani slovo, jak vypadám.
STELLA: Moc ti to sluší.
BLANCHE: Ach, ty lhářko prolhaná! Jakživo nespatřilo světlo větší ruinu! Zato ty ses
nějak spravila, ano, ano, jsi buclatá jako holoubátko! Ale ohromně ti to
svědčí!
STELLA: Ale Blanche...
BLANCHE: Ne, vážně, ohromně, já bych ti to jinak neříkala! Jen si musíš trošinku hlídat
boky. Postav se!
STELLA: Teď ne.
BLANCHE: Slyšelas? Povídám, aby ses postavila! Stella jí neochotně vyhoví.
Ty čuňátko, ty sis něčím pokapala ten hezký bílý krajkový límeček! A ty tvoje vlasy - k
těm tvým jemným rysům bys je měla nosit pěkně načechrané do vlnek.
Stello, máš přece služku, ne?
STELLA: Ne. Při těch dvou místnostech by to bylo...
BLANCHE: Cože? Jaks to řekla? Dvě místnosti?
STELLA: Tady ta a... (Je v rozpacích)
BLANCHE: A ta vedle? (Ostře se zasměje, nastane trapné ticho) Já si ještě trošinku
cucnu, abych to zazdila, jak se říká... A pak už tu láhev odnes, aby mě
nepokoušela. (Vstane) A teď se podívej, jakou mám já postavu! (Otáčí se)
Věříš, že jsem za celých deset let nepřibrala ani deko? Vážím úplně stejně, 6
jako jsem vážila to léto, cos odjela z Belle Révě! To léto, co umřel taťka a
cos od nás odjela...
STELLA (poněkud mdle): Vypadáš výborně, Blanche. Je to přímo k neuvěření! Obě se
rozpačitě zasmějí.
BLANCHE: Ale kam mě uložíš, Stello, když jsou tady jenom dvě místnosti?!
STELLA: Tady sem tě uložíme.
BLANCHE: Copak je tohle za postel - to je taková ta sklapovací? (Sedne si na ni)
STELLA: Zamlouvá se ti?
BLANCHE (nepřesvědčivě): Báječně, holčičko. Já stejně nemám ráda moc poddajné
postele. Ale ty místnosti nemají mezi sebou dveře, a Stanley... Hodí se to
vůbec?
STELLA: Víš, Stanley je Polák.
BLANCHE: Ach ták, Poláci jsou něco jako Irové, že?
STELLA: No...
BLANCHE: Jenomže nejsou takoví - intelektuálové, že? Obě se znova zasmějí stejně
jako předtím. Přivezla jsem si několikerý hezké šaty, abys mě mohla
představit všem vašim roztomilým přátelům.
STELLA: Bojím se, že se ti nebudou zdát zrovna roztomilí.
BLANCHE: Co jsou to zač?
STELLA: Stanleyho kamarádi.
BLANCHE: Poláci?
STELLA: Tak porůznu.
BLANCHE: Chceš říct, že máte všelijakou společnost?
STELLA: Ano, ano. Všelijakou - to je správné označení!
BLANCHE: No, ať je, jaká chce, - přivezla jsem si několikerý hezké šaty, a tak je budu
nosit. Ty možná spoléháš na to, že půjdu bydlet do hotelu, ale já nepůjdu do
hotelu, já chci být u tebe, já totiž musím být s někým, já prostě nemůžu být
sama! Poněvadž - jak sis jistě všimla - na tom nejsem zrovna... moc...
dobře... (Hlas jí selže a v očích se jí objeví poděšený výraz)
STELLA: Zdáš se mi trošku nervózní nebo přetažená nebo co.
BLANCHE: Stello, bude mě mít Stanley rád, nebo se na mě bude dívat jenom jako na
příbuzenskou návštěvu? To bych nesnesla.
STELLA: Budete spolu dobře vycházet, jen ho nechtěj - eh - srovnávat s muži, s
kterýma jsme se stýkaly doma.
BLANCHE: Copak se od nich - tak liší?
STELLA: Ano. Je to jiný druh člověka.
BLANCHE: V jakém smyslu? Jaký je?
STELLA: Jak může člověk popsat někoho, koho miluje! Tady máš jeho fotografii.
(Podá Blanche obrázek)
BLANCHE: On je důstojník?
STELLA: Četař ženijního pluku. Tohle jsou jeho vyznamenání!
BLANCHE: A ta měl všechna na sobě, když jste se poznali?
STELLA: Já tě ujišťuju, že to nebyly ty metály, co mě upoutalo.
BLANCHE: To jsem tím nechtěla...
STELLA: Byly tady ovšem věci, kterým jsem se musela - dodatečně přizpůsobit.
BLANCHE: Například prostředí, ve kterém žije v civilu.
Stella se nejistě zasměje.
Jak to přijal, kdyžs mu řekla, že přijedu? 7
STELLA: On to ještě neví.
BLANCHE (se strachem): Tys mu to ještě - neřekla?
STELLA: Je věčně na cestách.
BLANCHE: Ach ták. On cestuje?
STELLA: Ano.
BLANCHE: To není špatné. Totiž - to je dobře, ne?
STELLA (napůlpro sebe): Pro mě je to k nevydržení, když není na noc doma...
BLANCHE: Ale Stello!
STELLA: A když odjede na týden, tak se můžu zbláznit!
BLANCHE: Můj ty bože!
STELLA: A když se vrátí, tak mu brečím na klíně jako dítě... (Usměje se pro sebe)
BLANCHE: Tak tohle je asi ta láska...
Stella se na ni podívá se zářícím úsměvem.
Stello...
STELLA: Hm?
BLANCHE (překotně, neví jak do toho): Tys asi předpokládala, že se tě budu na určité
věci ptát, ale já se tě na ně neptám... A proto očekávám, že budeš mít na
oplátku porozumění pro to, co řeknu já tobě.
STELLA: A co mi chceš říct, Blanche? (Ve tváři se jí objeví úzkost)
BLANCHE: Víš, Stello, - ty mi budeš dělat výčitky. Já vím, že na to máš právo - dělat mi
výčitky -, ale než s tím začneš, - tak vezmi v úvahu, - že ty sama jsi odjela!
A že já tam zůstala a bojovala! Ty sis odjela do New Orleansu a starala ses
jenom o sebe! Kdežto já zůstala v Belle Révě a snažila se ho udržet! Já ti to
neříkám jako výčitku, ale veškerá tíha přece spočívala jenom a jenom na
mých bedrech!
STELLA: Ale Blanche, že jsem si začala na sebe vydělávat, bylo přece to nejlepší, co
jsem mohla udělat. Blanche se začne znova celá třást.
BLANCHE: Já vím, já vím! Ale kdo opustil Belle Révě, jsi byla ty a ne já! Já tam zůstala
a rvala jsem se o něj, krvácela jsem pro něj, div jsem za něj nepoložila
život!
STELLA: Nech těch hysterických výlevů a řekni mi, co se vlastně stalo?! Co tím chceš
říct, žes bojovala a žes krvácela? Jaké...
BLANCHE: Já to věděla, Stello! Já věděla, že se na to budeš dívat takhle!
STELLA: Na co, prosím tě?
BLANCHE (zvolna): Na tu ztrátu, - na tu ztrátu...
STELLA: Cože? My že jsme ztratili Belle Révě? Ne!
BLANCHE: Ano, Stello.
Zírají na sebe přes stůl se žlutě kostkovaným linoleem. Blanche pomalu
přikývne a Stella zvolna sklopí oči na své ruce sepnuté na stole. Zvuky
„černéhopiana"se ozvou hlasitěji. Blanche si přitiskne na čelo kapesník.
STELLA: Jak je to možné? Co se stalo?
BLANCHE (vyskočí): Ty máš největší právo se mě ptát, co se stalo!
STELLA: Ale Blanche!
BLANCHE: Ty máš největší právo tady sedět a vinit z toho mě!
STELLA: Blanche!
BLANCHE: Já, já, já musela přijímat všechny ty rány do tváře i do těla! Já se musela
dívat na všechno to umírání! Tedno za druhým! Ustavičný průvod ke
hřbitovu! Otec, matka! A ta hrůza s Margaretou! Byla už tak nakynutá, že se 8
nevešla do rakve a museli ji spálit jako nějaké smetí! Ty sis vždycky přijela
domů právě jenom na pohřeb, Stello! Ale pohřeb, to je krásná věc ve
srovnání s umíráním. pohřeb je tichý, jenže umírání - vždycky ne! Někdo přitom
sípá, někdo chrčí, někdo na člověka dokonce volá: Nenech mě umřít!" I
ten starý člověk někdy řekne: „Ne-nech mě umřít!" Jako kdyby se tomu dalo
zabránit! Ale pohřeb je už tichý, s krásnými květinami. A ty impozantní
schránky, ve kterých je odklízejí! Nikdy by člověka nenapadlo, že tady někdo
zápasil s dechem, že tady někdo krvácel, pokud neseděl u postele, když
volali: „Nedej mě!" Ty si to nedovedeš představit ani ve snu, ale já to viděla!
Já to viděla! A ty si tady teď sedíš a já čtu ve tvých očích obvinění, že jsem
náš domov neudržela! Kde jsem, ksakru, měla pořád brát peníze na všechno
to stonání, na všechno to umírání? Umírání je drahý špás, vážená slečinko! A
hned po Margaretě přišla na řadu sestřenka Jessie! Tak, tak, Stello!
Kmotřička Smrt se uvelebila přímo na našem prahu! Udělala si z Belle Révě
svůj hlavní stan! Tak to bylo, holčičko, takhle se stalo, že mi náš dům roztál
na dlani! Kdopak z nich nám zanechal nějaké jmění? Za kohopak z nich jsme
dostali aspoň cent pojistného? Jenom za chudinku Jessie - stovku! - na
zaplacení rakve! To bylo to jediné, Stello! A já měla jen ten svůj žalostný
plat ze školy! Ano, jen mi to vyčítej! Jen si tady seď a dívej se na mě očima,
které mě obviňují, že jsem Belle Révě neudržela! Já že jsem ho neudržela? A
kdepaks byla ty, co? V posteli se svým - Polačiskem!
STELLA (vyskočí) Přestaň, Blanche! Už je toho dost! (Běž ípryč)
BLANCHE: Kam jdeš?
STELLA: Do koupelny. Opláchnout si obličej.
BLANCHE: Stello! Stello, ty pláčeš!
STELLA: Překvapuje tě to snad?
BLANCHE: Nezlob se na mě - já nechtěla...
Je slyšet mužské hlasy. Stella odejde do koupelny, za- vře za sebou dveře.
Když se muži objeví na scéně a když si Blanche uvědomí, že to asi přichází
Stanley, přejde nejistě od dveří koupelny k toaletnímu stolku a dívá se
napjatě k hlavním dveřím. Stanley vejde, za ním Steve a Mitch. Stanley se
zastaví u dveří svého bytu, Steve dole u točitého schodiště, Mitch je vpravo,
kousek od nich, chce odejít. Během jejich příchodu slyšíme jejich rozhovor.
STANLEY: A takle k tomu jako přišel?
STEVE: Bodejť! Strefil se a vyhrál na tiket tři stovky!
MITCH: Nevykládej mu takový věci, voň by tomu eště uvěřil. (Vykročí)
STANLEY (zadrží Mitche): Ty, Mitchi - vrať se eště.
Jakmile Blanche zaslechne hlasy, zajde do ložnice. Vezme z toaletního stolku
Stanleyho fotografii, podívá se na ni, pak ji zase položí. Když Stanley vejde
do bytu, Blanche se honem běží schovat za zástěnku v hlavách postele.
STEVE (Stanleymu a Mitchovi): Hej, vy dva, dáme si zejtra pokra?
STANLEY: Aby ne! - U Mitche.
MITCH (když to slyší, vrátí se rychle k zábradlí na schodišti): Ne - u nás ne.
Maminka ještě není zdravá.
STANLEY: Dobrá, tak teda u nás... Mitch znova vykročí. Ale pivo doneseš ty!
Mitch dělá, že neslyšel - zavolá „Dobrou noc vespolek!", odchází a přitom si
zpívá. Shora je slyšet hlas Eunice.
EUNICE: Tak už to tam dole skončete! Měli smě špagety, ale už jsem je všecky snědla
sama.
STEVE (jde nahoru): Dyť sem ti říkal a eště sem ti volal, že dneska hrajem.
(Mužům) Dvanáctku! 9
EUNICE: Kdo ti namluvil, žes mě volal?!
STEVE: Říkal sem ti to při snídani - a v poledne sem eště volal...
EUNICE: No, nechme toho. Kdybys raci koukal přijít taky někdy domů.
STEVE: Mám ti to dát podruhy písemně?
Všichni se rozesmějí a volají ještě něco na rozloučenou. Stanley rozhrne
závěs u kuchyně a vejde. Je prostředně vysoký, asi 172 nebo 175 cm, má
pevnou, silnou konstrukci. Z jeho postoje i ze všech jeho pohybů tryská
živočišná radost ze života. Od okamžiku, kdy se stal mužem, se jeho život
točí kolem rozkoší se ženami, rozkoší, jež dává i přijímá nikoli se slabošskou
závislostí a změkčile, nýbrž s převahou a pýchou pestře vybarveného
kohouta mezi slepicemi. Z tohoto dokonale soběstačného centra vybíhají
jako větve všechny pobočné linky jeho životních zájmů: jeho srdečné
chování k mužům, jeho záliba v drsném žertování, jeho láska k dobrému pití
a jídlu a hrám, k jeho vozu, k jeho rádiu a vůbec ke všemu, co je jeho, ke
všemu, co nese emblém tohoto vyšňořeného samečka. Odhaduje ženy
jedním pohledem, v nitru provede bleskurychle sexuální zhodnocení a jeho
necudné představy rázem určí způsob, jakým se na ně usměje.
BLANCHE (bezděčně couvá před jeho pohledem): Vy jste jistě Stanley. Já jsem
Blanche.
STANLEY: Stellina sestra?
BLANCHE: Ano.
STANLEY: Uctivost. Kdepak je panička?
BLANCHE: V koupelně.
STANLEY: Hm. Já nevěděl, že máte přiject.
BLANCHE: Já - eh...
STANLEY: Vodkudpak jste, Blanche?
BLANCHE: No... já - žiju v Laurelu.
Stanley přejde k přístěnku a vyndá láhev.
STANLEY: Jo v Laurelu? Aha. No jo, v Laurelu. To není můj rajón. To pití v tom hicu
nějak ubejvá. (Zvedne láhev proti světlu a podívá se, kolik ubylo) Dáte si
kapičku?
BLANCHE: Kdepak. Já - zřídkakdy vezmu alkohol do úst.
STANLEY: Voni jsou lidi, že vezmou alkohol zřídkakdy do úst, ale zato veme alkohol
moc často je.
BLANCHE (slabě): Ha-ha.
STANLEY: Mám šaty úplně přilepený na tělo. Nebude vám vadit, když si udělám
pohodlí? (Začne si svlékat košili)
BLANCHE: Jen si poslužte.
STANLEY: Jak já vždycky říkám - není nad pohodlí.
BLANCHE: Já to taky říkám. Člověk nemůže být pořád jako ze škatulky. Nejsem ještě
ani umytá, ani napudrovaná - a vy už jste tady!
STANLEY: Voň se člověk může nastydnout, když sedí v propocenejch šatech, specielně
když se předtím hodně pohyboval, jako třeba při kuželkách. Vy jste učitelka,
že jo?
BLANCHE: Ano.
STANLEY: A copak učíte, Blanche?
BLANCHE: Angličtinu.
STANLEY: Angličtina mi šla dycky mizerně. A na jak dlouho jste přijela, Blanche?
BLANCHE: Já... ještě nevím. 10
STANLEY: Ukvartýrujete se u nás?
BLANCHE: Ráda bych, jestli vám to nebude na překážku.
STANLEY: No fajn.
BLANCHE: Jsem po cestě vždycky celá utahaná...
STANLEY: To nic.
Pod oknem zamňoukne kočka, Blanche vyskočí.
BLANCHE: Co to bylo?
STANLEY: Kočky... Ty, Stello!
STELLA (slabě, z koupelny): Copak, Stanley?
STANLEY: Snads nespadla do díry? (Zazubíse na Blanche)
Blanche udělá nepodařený pokus oplatit mu jeho úsměv. Ticho.
Bojím se, že vám asi budu připadat drobátko nevotesanej. Stella vo vás
často mluvila. Vy jste byla kdysi vdaná, že jo? Odněkud z dálky se slabě
ozve polková melodie.
BLANCHE: Ano. Když jsem byla ještě úplně mladá.
STANLEY: A co bylo dál?
BLANCHE: Ten chlapec - ten můj chlapec umřel. (Sklesne zpátky do židle) Mně se
dělá... mně se dělá... špatně! (Hlava jí klesne na stůl)
Konec prvního obrazu
DRUHÝ OBRAZ
Druhý den večer. Je šest hodin. Blanche se koupe. Stella dokončuje svou toaletu. Na
Stelliněposteli leží rozpro-$třeny Blanchiny kvítkované šaty. Zvenčí vejde do kuchyni;
Stanley; dveře nechá otevřeny dokořán tónům „ černého piana", které hraje za rohem.
STANLEY: Co znamená ten blázinec?
STELLA: Je, Stane! (Vyskočí a políbí ho, což Stanley přijme se samozřejmostí granda)
Chci vzít Blanche ke Galatoirovi na večeři a potom jdem na revue, protože ty
tady máš dneska svou pokrovou partičku.
STANLEY: A co bude s mou večeří, hm? Mě nikdo na večeři ke Galatoirovi nepozval!
STELLA: Dala jsem ti do lednice kousek něčeho studeného.
STANLEY: No, to jsem sám rád.
STELLA: Chtěla bych Blanche zdržet venku, dokud nebude ta parta pryč, protože
nevím, jak by se jí zamlouvali. Dal bys mi nějaké peníze? My pak chcem zajít
do nějakého malého podniku tady na Starém Městě.
STANLEY: A kdepak je Blanche?
STELLA: Je naložená v horké vodě, aby si uklidnila nervy. Je úplně na hromadě.
STANLEY: Z čeho?
STELLA: Z toho trápení, co zakusila.
STANLEY: Tak?
STELLA: Stanley, my jsme přišli o Belle Reve.
STANLEY: Vo ten dům, co jste měli venku?
STELLA: No.
STANLEY: Jak to? 11
STELLA (neurčitě): Ale... bylo nutné ho... obětovat nebo co. Nastane pauza, během
níž Stanley uvažuje a Stella se převléká.
Až přijde, tak jí nezapomeň polichotit, jak dobře vypadá. A ještě něco! O
děťátku se nezmiňuj. Já jsem jí ještě nic neřekla, chci s tím počkat, až bude
trošku pohromadě.
STANLEY (zlověstně): Tak?
STELLA: A snaž se mít pro ni pochopení, Stanley, a buď na' ni milej.
BLANCHE (si zpívá v koupelně): Z krajů, kde moře je modré, dívčinu přivezli...
STELLA: Nečekala,že nás najde v tak malém bytě. Víš, já jsem se jí to všechno v
dopisech snažila líčit trošku jasnějšíma barvama.
STANLEY: Tak?
STELLA: A pochval jí šaty a řekni jí, že vypadá báječně. Ona si na to moc potrpí. Je to
její slabůstka!
STANLEY: Jo, já chápu. Ale teď se na momentík vrátíme k tomu domu na venkově,
kerýho bylo nutný se vzdát.
STELLA: Aha - ano...
STANLEY: Tak jak to bylo? Rád bych vo tom slyšel nějakou tu podrobnost.
STELLA: O tom zatím radši moc nemluvme, dokud se trošku neuklidní.
STANLEY: Jo ták! Takhle se věci máj! Vono není radno unavovat sestřičku nějakejma
obchodníma podrobnostma, co?
STELLA: Vždyťs včera večer viděl, jak na tom je!
STANLEY: Mhm. To jsem viděl. Tak co kdyby smě se mrkli na kupní smlouvu, co?
STELLA: Já žádnou smlouvu neviděla.
STANLEY: Copak vona ti neukázala žádný papíry, žádnou smlouvu vo prodeji nebo něco
takovýho?
STELLA: Ono tady snad nešlo o prodej.
STANLEY: Tak vo co tady ksakru šlo? Vo dar? Na dobročinný účely?
STELLA: Pššt! Vždyť tě uslyší!
STANLEY: To je mi úplně fuk! Já chci vidět papíry!
STELLA: Já o žádných papírech nevím, ona mi žádné papíry neukazovala, co je mi po
nějakých papírech!
STANLEY: Už jsi někdy slyšela vo Napoleonově zákoníku?
STELLA: Ne, Stanley, o Napoleonově zákoníku jsem neslyšela, ale i kdybych slyšela,
tak nechápu, co to má...
STANLEY: Dovol, abych ti něco vobjasnil, holčičko.
STELLA: Ano?
STANLEY: U nás ve státě Lousiana platí Napoleonův zákoník, podle kterýho všechno, co
patří manželce, patří i manželovi a navopak. Například kdybych já měl nějakej
majetek nebo kdybys ty měla nějakej majetek...
STELLA: Mně z toho jde hlava kolem!
STANLEY: No dobře. Tak já počkám, až skončí s tím máčením v horký vodě, a pak se
přeptám, jestli je vona vobeznámená s Napoleonovým zákoníkem! Na mě to
dělá dojem, že tě vzala na hůl, holčičko, a když někdo veme na hůl tebe, tak
podle Napoleonova zákoníku vzal na hůl i mě. A to já špatně snáším, když
mě někdo chce vzít na hůl.
STELLA: Na otázky budeš mít ještě spoustu času, ale jestli je budeš klást teď, tak se
nám znova sesype. Nepochopila jsem, co se vlastně s Belle Révě stalo, ale
jestli to mají být narážky, že moje sestra nebo já nebo kdokoliv z naší rodiny
by byl schopen někoho „vzít na hůl", tak jsi prostě směšnej. 12
STANLEY: A kam teda přišly peníze, jestliže to bylo prodaný?
STELLA: Nikdo nic neprodával - prostě jsme o to přišli! Stanley odejde ostentativně
do ložnice a Stella jde za ním. Stanley!
Stanley otevře skříňový kufr, který stojí uprostřed místnosti a vy táhne plnou
náruč šatů.
STANLEY: Jen si to pořádně prohlídni! To myslíš, že si tohle koupila za svůj učitelskej
plat?
STELLA: Tiše!
STANLEY: Jen se podívej na ty péra a na ty kožešiny, s kerejma se tady chce blejskat!
A co je tohle? Já bych řek, že jsou to šaty z pravýho zlata! A tohle! Copak to
máme tady? Lišky! (Foukne do nich) Pravý lišky! Půl kilometru dlouhý!
Kdepak máš svoje lišky ty, Stello? A ke všemu tak hustý a bílý jako padlej
sníh, aby se to nepletlo! Kdepak máš svoje bílý lišky ty, Stello?
STELLA: Ale vždyť jsou to laciné, podřadné kožešiny; ty už má dávno...
STANLEY: Já mám jednoho známýho, co v tyhle branži dělá. Já si ho sem pozvu, aby
mi to vocenil! A jsem ochotnej se s tebou vsadit, že je v tom kolik tisíc!
STELLA: Nebuď blázen, Stanley!
Stanley prudce mrští kožešinami na postel. Potom vytrhne malou zásuvku v
kufru a nabere plnou hrst bižuterie.
STANLEY: A copak je tohle? Truhlice s pirátským pokladem?
STELLA: Ale Stanley!
STANLEY: Perly! Šňůry perel! Co je to vlastně zač, ta tvoje sestra? Potápěč? A tady má
náramky celý ze zlata! Kdepak ty máš svoje perly a svoje zlatý náramky?
STELLA: Pst! Buď zticha!
STANLEY: A ty diamanty! Korunka jak pro královnu!
STELLA: Vždyť je to strasova čelenka, kterou měla na maškarní ples...!
STANLEY: Co je to straš?
STELLA: Něco jako sklo.
STANLEY: Děláš si blázny? Já mám jednoho známýho, kterej dělá v klenotnictví. Já si
ho sem pozvu, aby mi vodhadnul, jakou to má cenu! Tady máš tu svou
plantáž nebo aspoň to, co z ní zbylo! Tady!
STELLA: Nemáš ponětí, jak hloupě a ošklivě se chováš! Koukej ten kufr zavřít, než
přijde z koupelny! Stanley kopne do kufru, který se přivře, a sedne si na
kuchyňský stůl.
STANLEY: Rodina Kowalských a rodina Dubois mají na věci odlišná hlediska!
STELLA (vztekle): To teda mají! Zaplaťpámbů!... Ale já jdu ven. (Popadne svůj bílý
klobouk a rukavice a jde k hlavním dveřím) A ty pojď se mnou, aby se
Blanche mohla oblíknout.
STANLEY: Vodkdypak mi dáváš rozkazy?
STELLA: Chceš tady snad zůstat a urážet ji?
STANLEY: To si teda piš, že tady zůstanu...
Stella vyjde před dveře. Blanche vyjde z koupelny v županu z červeného saténu.
BLANCHE (švitoří): Ahojky, Stanley! Tak už jsem tady, čerstvě vykoupaná a celá
voňavá a připadám si jako zbrusu nový člověk!
Stanley si zapálí cigaretu.
STANLEY: No, fajn.
BLANCHE (zatahuje záclony u oken): Kdybyste dovolil, já bych si jen vklouzla do svých
hezkých nových šatiček!
STANLEY: Ale beze všeho, nedejte se rušit! 13
Blanche zatáhne závěs mezi oběma místnostmi.
BLANCHE: Vyrozuměla jsem, že tady budete mít večer malou karetní partičku, na které
je laskavá účast nás dam nevítaná!
STANLEY (zlověstně): Jo?
Blanche ze sebe shodí župan a vklouzne do kvítkovaných šatů.
BLANCHE: Kdepak je Stella?
STANLEY: Venku přede dveřma.
BLANCHE: Směla bych vás za okamžik požádat o jednu laskavost?
STANLEY: Copak, copak?
BLANCHE: Abyste mi zapnul knoflíčky vzadu na šatech. Už sem smíte!
Stanley se zachmuřeným pohledem projde mezi závěsem. Jak vypadám?
STANLEY: Dobře.
BLANCHE: Ó, děkuji vám. A teď ty knoflíčky!
STANLEY: Já s tím neumím zacházet.
BLANCHE: Ach, vy muži s těmi vašimi neohrabanými prsty! Dal byste mi sluka z vaší
cigarety?
STANLEY: Tady máte celou.
BLANCHE: Ó, děkuji vám... Můj kufr vypadá jako po explozi.
STANLEY: My jsme vám se Stellou chtěli pomoct vybalit.
BLANCHE: To jste tedy provedli rychle a důkladně!
STANLEY: Člověk by řek, že jste vyrabovala kolik pařížskejch módních salonů.
BLANCHE: Ha - ha. Ano, ano - šaty - to je můj koníček!
STANLEY: Moc-li pak stojí jeden štráf takovýhle kožešiny?
BLANCHE: Ach, to je dárek od jednoho obdivovatele!
STANLEY: Ten musel mít sakra moc - obdivu!
BLANCHE: Ó, já měla v mládí nemálo obdivovatelů. Zato teď vypaďám! (Vrhne na
Stanleye zářivý úsměv) Věřil byste, že mě kdysi pokládali - za krásku?
STANLEY: Dyť eště nevypadáte tak špatně.
BLANCHE: Ale já si říkala o poklonu, Stanley.
STANLEY: Na to nejsem stavěnéj.
BLANCHE: Na co?
STANLEY: Dělat ženskejm komplimenty, jak dobře vypadaj. Jakživo jsem se nepotkal s
ženskou, aby vo sobě nevěděla, jestli je hezká nebo není, i když jí to nikdo
neřek; a některý se vo sobě domejšlej eště víc, než je pravda. Já byl jednou
s jednou holkou a vona pořád: „O mně každej říká, že jsem filmovej typ!" A
já jí povídám: „No a co má bejt?"
BLANCHE: A co vám na to odpověděla ona?
STANLEY: Nic. Zmlkla jako ryba.
BLANCHE: A příběh lásky skončil?
STANLEY: Ne. Ale ty řeči skončily! Některý mužský na ty hollywoodský šplechty jsou a
některý ne.
BLANCHE: Ručím za to, že vy patříte k té druhé kategorii.
STANLEY: To jste uhádla!
BLANCHE: Nedovedu si představit, že by se mezi ženami našla taková čarodějka, která
by vás dokázala dostat do zajetí svého kouzla.
STANLEY: To jste uhádla. 14
BLANCHE: Vy jste prostý, přímý, čestný a řekla bych, že jste tak trošinku barbar. Vás
aby žena zaujala, tak by musela... (Odmlčíse a zakončí neurčitým gestem)
STANLEY (zvolna): Položit... karty na stůl!
BLANCHE (s úsměvem): Víte, mě nikdy moc nezajímali takoví ti třasořitkové. Jen jsem
vás včera večer viděla ve dveřích, hned jsem si řekla: „Moje sestra se
provdala za opravdového muže!" To se ví, víc jsem prozatím poznat
nemohla.
STANLEY (zahřmí): Tak a teď necháme těch žvástů!
BLANCHE (zacpává si uši rukama): Júuú!
STELLA (volá ze schodiště): Stanley! Pojď sem, ať se Blanche může dostrojit!
BLANCHE: Já už jsem ustrojená, kočičko.
STELLA: Tak už pojď!
STANLEY: My si tady s tvou sestřičkou povídáme.
RlANCHE (vesele): Kočičko, udělej mi jednu laskavost. Doběhni mi do automatu a
přines mi jednu kokakolu s citrónem a ať ti do ní dají hodně ledu!... Budeš
tak hodná, pusinko?
STELLA (nerozhodně): Ano. (Odejde za roh)
BLANCHE: Chudinka malá, ona poslouchala, co si tady povídáme, a mám podezření, že
vám nerozumí tak dobře jako já... No tak tedy, pane Kowalski, nechme těch
okolků. Jsem ochotná zodpovědět všechny otázky, které mi položíte. Nemám
co schovávat. Tak co byste rád?
STANLEY: U nás ve státě Lousiana existuje tak zvanej Napoleonův zákoník, podle
kterýho všechno, co patří mojí ženě, patří taky mně a navopak.
BLANCHE: Božínku, vy se tváříte jako opravdický soudce! (Postříká seflakonem s
voňavkou, potom škádlivě postříká i Stanleyho)
Stanley chytí flakon a prudce ho položí na toaletku. Blanche zakloní hlavu a
zasměje se.
STANLEY: Nevědět, že jste sestra mojí ženy, tak mám teď všelijaký myšlenky!
BLANCHE: Například?
STANLEY: Nehrajte si na naivku! Však vy dobře víte!
BLANCHE (položíflakon na stůl): No dobrá. Tak vyložíme karty na stůl. To mi jen
vyhovuje. (Otočíse na Stanleyho) Já vím, že občas řeknu nějakou tu
nevinnou lež. Koneckonců, kouzlo ženy se zakládá z padesáti procent na
iluzi. Ale když jde o něco důležitého, tak mluvím pravdu. A pravda je tahle:
Co jsem na světě, neošidila jsem ani svou sestru, ani vás, ani kohokoliv
jiného.
STANLEY: Kde jsou papíry? V kufru?
BLANCHE: Všechno, co na světě mám, je v tomto kufru.
Stanley přejde ke kufru, neurvale ho rozevře a začne zkoumat jednotlivá
oddělení.
Pro smilování boží, co vám to jen vlezlo do hlavy? Co vám to pořád v tom
vašem rozoumku vrtá? Že vám něco tajím, že se pokouším spáchat na své
sestře nějaký podvod?... Dovolte, já to udělám sama! Bude to rychlejší a
jednodušší... (Přejde ke kufru a vytáhne krabi- či) Většina mých papírů je
schovaná tady v téhle plechové krabici. (Otevřeji)
STANLEY: A co ty papíry, co jsou pod tím? (Ukáže na další svazek papírů)
BLANCHE: To jsou milostné dopisy, které... pomalu žloutnou stářím. Jsou od jednoho
chlapce. Stanley je prudce vytáhne ven;Blanche divoce vykřikne. Dejte to
sem!
STANLEY: Prvně se na to mrknu! 15
BLANCHE: Pošpiníte je svýma rukama!
STANLEY: Nechtě si ty fóry! (Strhne stužku a začne si dopisy prohlížet) Blanche mu je
vy trhne a dopisy se rozlítnou po podlaze.
BLANCHE: Teď je musím spálit, protože jste se jich dotkl svýma rukama!
STANLEY (se na ni nechápavě zadívá): Páni, co je to za dopisy?
BLANCHE (sbírá dopisy po podlaze): Básně od jednoho chlapce, který už nežije.
Ublížila jsem mu, podobně jako byste vy rád ublížil mně, jenže vám se to
nepodaří! Já už nejsem mladá a zranitelná. Ale můj manžel mladý byl a já
jsem - ale na tom nezáleží! Prostě mi je vraťte a hotovo!
STANLEY: Co jste tím chtěla říct, - že je budete muset spálit?
BLANCHE: Promiňte, já v tom okamžiku nevěděla, co říkám. Každý z nás má něco, co
chrání před doteky cizích lidí, - něco intimního... (Vypadá úplné vyčerpaně:
sedne si, vezme schránku na klín, nasadí si brýle a systematicky probírá
silný svazek papírů) Ambler a syn. Hmmmm... Crabtree... Ještě jeden
Ambler a syn...
STANLEY: Kdo je to Ambler a syn?
BLANCHE: Bankovní závod, který nám půjčoval na dům.
STANLEY: Tak vono se vo něj přišlo tím, že se dělaly hypotéky?
BLANCHE (si sáhne na čelo): Tak nějak se to muselo stát.
STANLEY: Já nechci slyšet žádný kličky háčky! Co je v těch dalších papírech?
Blanche mu podá celou krabici. Stanley ji odnese ke stolu a začne si papíry
prohlížet.
BLANCHE (vezme velkou obálku, v níž jsou další papíry): Tady máte tisíce a tisíce
papírů, které se táhnou několik století nazpět, všechny se týkají Belle Réve;
jsou svědectvím o tom, jak naši neprozíraví praotcové, otcové, strýci a bratři
utráceli půdu, lán po lánu, za svá bohatýrská smilstva, - abych to řekla
zkrátka a jednoduše! (S unaveným smíchem si sundá brýle) To jediné
necudné slovíčko nás připravilo o plantáž, až konečně zbýval už jen - a to
může Stella dosvědčit! - už jen samotný dům a asi dvacet akrů půdy počítaje
v to i hřbitůvek, kam se odebrali už všichni až na Stellu a na mě. (Vysype
obsah obálky na stůl) Tady je máte, tady máte všechny ty papíry! Tímto
vám je odkazuju! Vezměte si je, probírejte se v nich, - naučte se je třeba
nazpaměť! Podle mého názoru to báječně vystihuje situaci, že se náš Belle
Réve proměnil v tuhle hromádku starých papírů, které vy držíte ve svých
silných, schopných rukou!... Kdypak se ta Stella vrátí s tou mou
kokakolou!?... (Opře se dozadu a zavře oči)
STANLEY: Já mám jednoho známýho advokáta, voň si ty papíry prostuduje!
BLANCHE: Předložte mu je a dejte mu k nim tubičku aspirinu.
STANLEY (teď trochu zahanbeně): Víte, podle Napoleonova zákoníku... muž se přece
musí zajímat vo záležitosti svý ženy - zvlášť teď, když je na cestě dítě!
Blanche otevře oči. „ Černé piano " zazní hlasitěji.
BLANCHE: Stella? Stella že bude mít dítě? (Jako vesnu) To já nevěděla! (Vstane a
přejde k hlavním dveřím)
Na rohu ulice se objeví Stella s pohárkem z automatu. Stanley odnese do
ložnice obálku a krabici. Interiér potemní; je vidět vnější zeď domu. Blanche
se setká se Stellou na chodníku u schodů.
BLANCHE: Stello! Stelluško, hvězdičko moje! Ty budeš mít dítě! Ach, to je nádhera! Už
je všechno v pořádku. Tím je to všechno v pořádku.
STELLA: Nezlob se, že byl k tobě takovej.
BLANCHE: On sice nepatří k lidem, kteří horují pro jasmínovou voňavku, ale snad je to
právě to, s čím potřebujeme smísit naši krev, - teď když jsme přišli o Belle 16
Réve. Už jsme to všechno probrali. Ještě se mi trošku klepou kolena, ale
myslím, že jsem to zvládla znamenitě, prostě jsem všechno odbývala
smíchem a obracela jsem to v žert.
Objeví se Steve s Pablem, nesou basu piv.
Mluvila jsem s ním jako s malým chlapečkem a smála jsem se a koketovala
jsem s ním. Ano, já jsem koketovala s tvým mužem!
Muži se přibližují.
Á, společnost na pokra se už schází!
Oba muži projdou mezi Blanche a Stellou a zajdou do domu.
Kterým směrem se vydáme, Stello, - tady tudy?
STELLA: Ne, tady tudy. (Odvádí Blanche)
BLANCHE (se směje): Slepá vede slepou!
Je slyšet vyvolání prodavače kukuřičných placek.
HLAS PRODAVAČE: Horké placky!
Konec druhého obrazu
TŘETÍ OBRAZ
Partie pokru
Existuje jeden obraz od Van Gogha: lokál s kulečníkem nočním osvětlení. Kuchyň
Kowalských nám teď připomíná jeho ponurý noční lesk, ony nelomené barvy spektra
našeho dětství. Nad žlutým linoleem kuchyňského stolu visí elektrická žárovka s jasně
zeleným skleněným stínítkem. Hráči pokru - Stanley, Steve, Mitch a Pablo - mají na sobě
barevné košile, sytě modrou, nachovou, červenobíle kostkovanou a světlezelenou. Jsou
to muži v květu mužné zralosti, vyzařuje z nich stejná primitivnost, nekomplikovanost a
rozhodnost jako ze základních barev. Na stole září rozkrájený meloun, láhve whisky a
sklenice. V ložnici je poměrně šero, je osvětlená jedině proužkem světla, který proniká
mezi kuchyňským závěsem, a světlem, které dopadá oknem z ulice. Okamžik je soustředěné
ticho, neboť se právě rozdává.
STEVE: Zaskakuje něco?
PABLO: Jo, jednovoký kluci zaskakujou.
STEVE: Dej mi dvě.
PABLO: A co ty, Mitchi?
MITCH: Pas.
PABLO: Lupen.
MITCH: Chce někdo nalejt?
STANLEY: Jo. Já.
PABLO: Někdo by měl skočit k Číňanovi pro pořádnej talíř rizota!
STANLEY: Ty dycky dostaneš chuť k jídlu akorát v tom momentě, kdy prohrávám!
Dejte sem vklady! Vodvírá někdo? Vodvírám! Neválej se po tom stole,
Mitchi! Když se hraje poker, nepatří na stůl nic jinýho než karty, hrací
známky a whisky. (Rozmáchne se a shodí pár slupek od melounu na
podlahu)
MITCH: Ty se dneska ňák cejtíš! 17
STANLEY: Kolik?
STEVE: Dej mi tři.
STANLEY: Jednu.
MITCH: Já zase pasu. Budu muset jít pomalu domů.
STANLEY: I kuš.
MITCH: Maminka je nemocná. A nikdy večír neusne, dokavad nepřijdu.
STANLEY: Tak proč s ní nezůstaneš doma?
MITCH: Vona mi dycky řekne, abych si někam vyšel, a tak jdu, ale pak z toho nikdy
nic nemám. V jednom kuse přemejšlím, jak jí asi je.
STANLEY: Krucifix, tak si teda jdi!
PABLO: Co máš?
STEVE: Pikovou fleš.
MITCH: Vy jste všichni ženatý. Ale já zůstanu sám, až tady nebude. - Já si
vodskočím někam.
STANLEY: Tak koukej, abys byl zpátky, my ti tady zatím uchystáme dudlíka.
MITCH: Trhni si nohou. (Jde ložnicí do koupelny)
STEVE (rozdává): Hrajem se sedmi. (Rozdává a při tom vykládá vtip) Sedí farmář
na dvoře a hází kuřatům zrní a najednou slyší strašlivý kdákání a vidí, jak si
to jedna mladá slepička šupajdí vod rohu, za ní uhání kohout a užuž ji má.
STANLEY (reaguje netrpělivě na Stevovo vyprávění): Tak už dávej!
STEVE: Ale jak ten kohout zmerčí, že farmář sype zrní, dupne na brzdu, nechá
slepici slepicí a začne zobat. Farmář se na něj kouká a pak povídá: „Bože
můj dobrotivej, nedopusť, abysem měl někdy tak strašlivej hlad!" Steve s
Pablem se zasmějí. Od rohu přicházejí obě sestry.
STELLA: Oni ještě neskončili.
BLANCHE: Jak vypadám?
STELLA: Rozkošně.
BLANCHE: Mně je takové vedro a jsem taková ušlá! Počkej, neotvírej dveře, já se
trošku přepudruju. Vypadám moc utahaně?
STELLA: Ale co tě vede?! Vypadáš svěží jako růžička.
BLANCHE: Jenže už kolik dní utržená. Stella otevře dveře a obě vstoupí.
STELLA: Vida, vida, naši mládenci ještě hrajou!
STANLEY: Kde jste byly?
STELLA: Byla jsem se s Blanche podívat na revui. Blanche, to je pan Gonzales a pan
Hubbell!
BLANCHE: Jen se nevyrušujte a nevstávejte!
STANLEY: Bez starosti, nikdo vstávat nehodlá.
STELLA: Jak dlouho ještě budete hrát?
STANLEY: Dokud se nám nebude chtít přestat.
BLANCHE: Pokr je kouzelná hra. Směla bych kibicovat?
STANLEY: To byste nesměla. Ženský, nechtěly byste si jít popovídat nahoru k Eunici?
STELLA: To bychom nechtěly. Je už skoro půl třetí. Blanche odejde do ložnice a
zatáhne za sebou do polovičky závěs.
Nemohli byste si dát partičku na rozloučenou a pak toho nechat?
Zavrzne židle; ozve se hlasitéplesknutí, jak Stanley plácl Stellu přes zadeček.
STELLA (ostře): Nech si ty vtipy, Stanley. Muži se zasmějí. Stella odejde do ložnice.
Tohle mě vždycky tak rozzuří, když to udělá před lidma. 18
BLANCHE: Já se asi vykoupu.
STELLA: Už zas?
BLANCHE: Mám nervy úplně nadranc. Je někdo v koupelně?
STELLA: Já nevím.
Blanche zaklepá; Mitch otevře dveře a vyjde; ještě si utírá ruce do ručníku.
BLANCHE: Ach! - Dobrý večer.
MITCH: Má poklona. (Zírá na ni)
STELLA: Blanche, to je pan Harold Mitchell. To je moje sestra Blanche Dubois.
MITCH (s neohrabanou zdvořilostí): Velice mě těší.
STELLA: Jak se daří mamince, Mitchi?
MITCH: Děkuju, pořád stejně. Moc jí chutnal ten vanilkovej pudink, co jste jí poslala.
- Promiňte, prosím. (Pomalu se vrací do kuchyně; ohlédne se znova na
Blanche a plaše si odkašle. Uvědomí si, že ještě pořád drží v ruce ručník, a s
rozpačitým smíchem ho podá Stelle.) Blanche Mitche se zájmem sleduje
očima.
BLANCHE: Tenhle se zdá - být něco lepšího než ti ostatní.
STELLA: On taky je.
BLANCHE: Připadalo mi, že má takový měkký pohled.
STELLA: Má nemocnou maminku.
BLANCHE: Je ženatý?
STELLA: Ne.
BLANCHE: Je to - sukničkář?
STELLA: Ale Blanche! Blanche se zasměje. Co tě napadá!
BLANCHE: A - čímpak je? (Rozpíná si halenku)
STELLA: Pracuje jako jemný mechanik v oddělení náhradních dílů. V tom podniku,
který Stanley zastupuje.
BLANCHE: To je nějaké vyšší postavení?
STELLA: Kdepak. Jedině Stanley má z celé téhle party naději někam to dotáhnout.
BLANCHE: Proč zrovna Stanley?
STELLA: Stačí se na něj podívat.
BLANCHE: Už se stalo.
STELLA: Taks to mohla poznat.
BLANCHE: Nezlob se, ale já na Stanleyho čele žádnou pečeť geniality nepozorovala.
(Svlékne si halenku a stojí ve světle, které proniká závěsem, má na sobě
jenom hedvábnou růžovou podprsenku a bílou sukni) Hráči mezitím
přitlumeně pokračují.
STELLA: To nemá s čelem ani s genialitou nic společnýho!
BLANCHE: Aha. A v čem to teda je? Podle čeho se to pozná?
STELLA: Podle té jeho dravosti, Blanche, stojíš ve světle!
BLANCHE: Ach, pravda! (Poodstoupí, aby na ni nedopa-dalpruh světla mezi závěsem)
Stella si už svlékla šaty a vzala si světlemodrý saténový župánek.
STELLA (s dívčím smíchem): Přála bych ti vidět jejich manželky!
BLANCHE (se zasměje): To si dovedu představit! Širší než delší, co?
STELLA: Všimla sis přece ty nahoře, ne? (Znova se zasměje) Jednou nám začala...
(se smíchem)... padat omítka... (směje se)... a....
STANLEY: Nechtě tam toho kdákání, vy dvě!
STELLA: Vždyť to tam nemůžete slyšet. 19
STANLEY: Ale ty mě snad slyšíš, ne? A já povídám, abyste držely zobák!
STELLA: Já jsem tady doma a budu si povídat, jak budu chtít!
BLANCHE: Nehádej se s ním, Stello.
STELLA: Má v hlavě!... Hned jsem tady. (Jde do koupelny) Blanche vstane a
loudavěpřejde k malému bílému rádiu a otočí knoflíkem.
STANLEY: Tak co je, Mitchi? Jdeš?
MITCH: Cože? Ach tak! Ne, pasu.
Blanche přejde znovu do okruhu světla. Vztáhne paže, protáhne se a loudá
se zpátky k židli. Z rádia se ozve rumba. Mitch vstane od stolu.
STANLEY: Kdo to tam pustil?
BLANCHE: Já. Vadí vám to?
STANLEY: Vypněte to!
STEVE: Ale, jen těm našim děvčatům dopřej trochu muziky!
PABLO: To se ví, jen je nech, dyť je to fajn!
STEVE: To vypadá na Xaviera Cugata!
Stanley vyskočí, přejde k rádiu a vypne ho. Zarazí se, když spatří Blanche,
která sedí v křesle. Blanche nehne ani brvou a pohled mu oplatí. Stanley se
vrátí ke stolu, kde se hraje. Dva z mužů se začnou vášnivě přít.
STEVE: Já neslyšel, cos hlásil.
PABLO: Hlásil jsem to, Mitchi, nebo ne?
MITCH: Já jsem neposlouchal.
PABLO: A cos teda dělal?
STANLEY: Koukal se támhle skrz ten závěs. (Vyskočí a prudce se vrhne k závěsu, aby
ho zatáhl) A ťed rozdej znova a buď se bude hrát, nebo toho necháme.
Některý lidi začne hned svrbět zadek, jak vyhrávaj. (Zase se posadí na svou
židli) Mitch vstane.
STANLEY (zařve): Sednout!
MITCH: Já se jdu vytelefonovat. Tak mi teď nerozdávej.
PABLO: Bodejť, svrbí ho zadek! Dyť už v kapse suší sedm vyhranejch pětek.
STEVE: Zejtra ho uvidíte u kasy, jak si je mění na čtvrťáky.
STANLEY: A až přijde domů, tak si je pěkně nahází do prasátka, co dostal vod maminky
k Vánocům. (Rozdává) Hrajem vykládanýho.
Mitch se rozpačitě zasměje a projde mezi závěsem; zastaví se hned nápřahu
druhé místnosti.
BLANCHE (tiše): Pěkně vítám! Na „pánech" je právě obsazeno.
MITCH: My jsme pili - moc piva.
BLANCHE: Já nemám ráda pivo.
MITCH: Na horko - je dobrý.
BLANCHE: To bych neřekla; mně je po něm ještě větší vedro. Nemáte u sebe cigaretu?
(Má na sobě tmavo-červený saténový župánek)
MITCH: Ale jistěže.
BLANCHE: Jaké to jsou?
MITCH: Lucky Strike.
BLANCHE: Výborně. To je hezké pouzdro. To je stříbro?
MITCH: Ano. A přečtěte si, co je tam vyrytý.
BLANCHE: Ach, ono je tam něco vyryté? Já to nemůžu rozluštit.
Mitch škrtne sirkou a přistoupí blíž. 20
Ne, ne! (Dělá, že to nemůže přečíst)
„A po smrti tě, usoudí-li Bůh, chci milovat jen ještě větší měrou." Ale to je
přece z mého oblíbeného sonetu od Elizabeth Barrett Browningové!
MITCH: Vy to znáte?
BLANCHE: Jak bych to neznala!
MITCH: K tomu věnování se váže jeden příběh.
BLANCHE: To vypadá na nějakou milostnou historku.
MITCH: Jenže strašně smutnou.
BLANCHE: Ale?
MITCH: Ta dívka už nežije.
BLANCHE (tónem hluboké účasti): Ach!
MITCH: Když mi to pouzdro dávala, tak věděla, že umírá. Byla to zvláštní dívka, moc
milá - moc.
BLANCHE: Musela vás mít jistě ráda. City nemocných lidí bývají velmi hluboké a
upřímné!
MITCH: To máte pravdu, to bývají.
BLANCHE: Podle mého názoru hoře budí upřímnost.
MITCH: Rozhodopádně ji podporuje.
BLANCHE: Za to málo, co na světě je, vděčíme lidem, kteří poznali, co je to hoře.
MITCH: To máte asi pravdu.
BLANCHE: Jsem o tom naprosto přesvědčena. Ukažte mi prstem na kohokoliv, koho
nikdy nepotkalo žádné hoře, a uvidíte, že je to površní... vidíte? Trošinku se
mi - plete jazyk! Ale za to můžete vy, pánové. Představení skončilo už v
jedenáct a my nemohly kvůli vašemu pokru ještě domů, a tak jsme musely
zajít na skleníčku. Já nejsem zvyklá na víc než na jednu. Dvě už je na mě
ažaž, - a co teprve tři! (Zasměje se) A dneska jsem vypila tři!
STANLEY: Mitchi!
MITCH: Mně nerozdávej! Já se tady bavím se slečnou...
BLANCHE: Dubois.
MITCH: Vy se jmenujete Dubois?
BLANCHE: To je francouzské jméno. Znamená to lesy nebo stromy a Blanche znamená
bílé, takže dohromady je to něco jako bílé stromy. Jako sad na jaře! Podle
toho si to zapamatujete.
MITCH: Vy jste Francouzka?
BLANCHE: Jsme francouzského původu. Naši první předkové v Americe byli francouzští
hugenoti.
MITCH: Vy jste Stellina sestra, že?
BLANCHE: Ano, Stella je moje milovaná malá sestřička. Říkám jí malá, přestože je o
něco starší než já. Ale jen o maloučko. Ani ne o rok. Udělal byste mi jednu
laskavost?
MITCH: Samozřejmě. Copak?
BLANCHE: Já jsem si koupila v jednom čínském obchodě na Bourbonské třídě tenhle
rozkošný barevný lampiónek. Nebyl byste tak laskav a nezavěsil byste ho na
žárovku?
MITCH: Ale s radostí.
BLANCHE: Já nesnáším, když svítí jenom holá žárovka, stejně jako nesnáším sprosté
poznámky a hrubé chování. 21
MITCH (připevňuje lampiónek): To vám asi musíme připadat jako pěkně
nevychovaná cháska.
BLANCHE: Já se dovedu velmi snadno - přizpůsobit.
MITCH: To je dobrá vlastnost. Vy jste přijela ke Stelle a ke Stanleymu na návštěvu?
BLANCHE: Stelle nebylo v poslední době zrovna dobře, a tak jsem přijela na pár dní na
výpomoc. Je hrozně uštvaná.
MITCH: Vy nejste...?
BLANCHE: Vdaná? Ne, ne. Já jsem stará panna; vyučuju ve škole.
MITCH: No, možná že vyučujete, ale rozhodně nejste stará panna!
BLANCHE: Děkuji vám! Vaše galantnost vám slouží ke cti, pane.
MITCH: Tak vy jste povoláním učitelka?
BLANCHE: Ano... eh... ano, ano.
MITCH: Na obecný nebo na gymnáziu nebo snad...
STANLEY (zařve): Mitchi!
MITCH: Už jdu!
BLANCHE: Nebesa, to jsou plíce!... Na gymnáziu učím. V Laurelu.
MITCH: A co učíte? Jaké předměty?
BLANCHE: Hádejte!
MITCH: Chtěl bych se vsadit, že učíte kreslení nebo hudbu! Blanche se shovívavě
usměje. Můžu se samozřejmě plíst. Třeba učíte počty.
BLANCHE: Kdepak počty, vážený pane, kdepak počty! (Se smíchem) Vždyť já neznám
ani násobilku! Ne ne, mě potkalo to neštěstí, že přednáším angličtinu.
Pokouším se vštěpovat hejnu nohatých děvčátek a limonádových Romeů
úctu k Hawthornovi, k Whitmanovi a k Poeovi!
MITCH: Voni asi mnohý z nich zajímaj spíš jiný věci, viďte?
BLANCHE: To tedy máte pravdu! Naše literární dědictví jim není pokladem nade vše
drahým! Ale jsou moc roztomilí! A jaký je na ně dojemný pohled, když přijde
jaro a oni poprvé v životě objeví, co je to láska! Jako kdyby byli první na
světě, kteří ji prožívají!
Dveře koupelny se otevřou a vyjde Stella.
Ach! Ty už jsi hotová? Počkej - já zapnu rádio!
Otočí knoflík rádia, které začne hrát „Wien, Wien, nur duattein." Blanche
začne tančit valčík, paže jí romanticky vlají. Mitchje nadšen a nemotorně ji
napodobuje. Vypadá to, jako když tančí medvěd. Do ložnice se přikrade
rozzuřený Stanley. Rozhrne závěs, přejde ke stolu, popadne malé bílé rádio
a s hlasitou nadávkou vyhodí radioaparát oknem.
STELLA: Ty... ty... ty zvíře jedno vožralý! (Běžíke stolu, kde se hrajepokr) Prosím vás,
běžte už domů, - všichni! Jestli má někdo z vás v těle aspoň kousek
slušnosti...
BLANCHE (divoce): Stello, dávej pozor, on tě chce... Stanley chňapne po Stelle.
MUŽI (ledabyle): Jenom klid, Stanley. Klid, člověče. Pojďme už...
STELLA: Jestli na mě šáhneš, tak... (Couvá, až se nám ztratí z očí)
Stanley jde za Stellou a rovněž zmizí. Je slyšet úder. Stella vykřikne.
Blanche zaječí a běží do kuchyně. Muži vyrazí kupředu; je slyšet nadávky a
rvačku. Něco se s bouchnutím překotilo.
BLANCHE (pronikavě): Vždyť ona čeká dítě!
MITCH: To je hrůza!
BLANCHE: On je šílenec, on je úplný šílenec! 22
MITCH: Dotáhněte ho sem, hoši.
Druzí dva muži svírají Stanleymu ruce a dostrkají ho do ložnice. Stanley se
brání, div že se jim nevytrhne. Potom zničehonic ochabne a přestane se
vzpírat. Oba muži mu tiše, laskavě domlouvají; Stanley položí hlavu
jednomu na rameno.
STELLA (kterou není vidět, vysokým, nepřirozeným hla-sem):Já chci pryč, já chci
pryč!
MITCH: Pokr se nemá hrát, když jsou u toho ženský. Blanche se vřítí do ložnice.
BLANCHE: Dejte mi sestřiny šaty! Půjdeme k té paní nahoře!
MITCH: A kde je má?
BLANCHE (otvírá přístěnek): Tady jsou! (Běží za Stellou) Stelluško, Stello moje zlatá!
Moje milovaná sestřičko! Neboj se! (Obejme Stellu a vede ji k hlavním
dveřím a pak nahoru po schodech)
STANLEY (tupě): Co se děje? Co se to stalo?
MITCH: Ale - chytil tě rapi, Stanley.
PABLO: Už ho to přešlo.
STEVE: Bodejť. Už ho to přešlo, Stanouška!
MITCH: Položte ho na postel a přineste mokrej ručník.
PABLO: Já myslím, že by mu teď bodlo kafe.
STANLEY (ochraptěle): Vodu!
MITCH: Strčte ho pod sprchu!
Muži odvádějí Stanleyho do koupelny a přitom spolu tiše rozmlouvají.
STANLEY: Dejte ty pazoury pryč, smradí! Je slyšet rány; voda hrčí naplno.
STEVE: Pojďme rychle vypadnout!
Rozběhnou se ke vchodu a cestou každý shrábne ze stolu svou výhru.
MITCH (smutně, ale rozhodně): Pokr se nemá hrát, když jsou u toho ženský.
Dveře se za ním zavřou a v bytě se rozhostí ticho. Černošští muzikanti ve
výčepu za rohem hrají pomalu a smutně „Papírovou panenku ".
STANLEY (vyjde po chvíli z koupelny v puntíčkovaných promáčených spodkách, které
se mu lepí na tělo): Stello! Pauza.
Moje beruška mě opustila! (Začne vzlykat, potom jde k telefonu, vytáčí číslo
a vzlyky jím otřásají) To je Eunice? Já chci svou holčičku! (Chvíli čeká, potom
zavěsí a znova vytáčí) Eunice! Já nepřestanu zvonit, dokud mě nenecháš
promluvit s mou holčičkou! Je slyšet čísi pronikavý hlas; Stanley praští
telefonem o zem, ozvou se dizonantní zvuky plechů a piana a světlo na
interiér pomalu zhasíná. V nočním osvětlení se objeví vnější zdi domu.
Pauza, kterou vyplní tóny „černého piana ". Konečně se přede dveře vypotácí
ne-dooblečený Stanley, sejde po dřevěných schodech na chodník před dům.
Před domem zakloní hlavu, jako když vyje pes, a zařve.
Stello! Kočičko moje! Stello! Stéééélóóóó!
EUNICE (vyjde před dveře horního bytu a zavolá dolů): Nech toho vytí a koukej jít
spát!
STANLEY: Já chci, aby ke mně šla moje holčička! Stello! Stello!
EUNICE: Ani ji nenapadne! Koukej toho nechat! Nebo na tebe zavolám policii!
STANLEY: Stello!
EUNICE: Jak si to představuješ? Nejdřív ženský namlátíš a pak ji voláš nazpátek!
Vona nepude! A ke všemu, když čeká dítě!... Syčáku jeden! Polačisko
grobiánský! Já jen doufám, že tě šoupnou do díry a vemou na tebe stříkačku
jako posledně! 23
STANLEY (pokorně): Eunice, prosím tě, ať ke mně přijde moje holčička!
Eunice přibouchne dveře. Stanley zahuláká, až se nebesa otřásají.
STÉÉÉÉ - LÓÓÓÓ!
Ozvou se hluboké, naříkavé tony klarinetu. Horní dveře se otevřou a Stella v
župánku seběhne po schodech. V očích se jí třpytí slzy a vlasy má
rozpuštěné po ramenou. Upírají oči jeden na druhého. Potom se k sobě
začnou blížit; slyšíme jejich tiché, zvířecí steny. Stanley na schodech
poklekne a přitiskne obličej k jejímu životu, který se už mírně vzdouvá
mateřstvím. Stella vezme jeho hlavu do svých rukou a pozvedne ho k sobě;
oči má zastřené něhou. Stanley jedním pohybem otevře dveře se skleněnou
výplní, vyzvedne Stellu do náruče a odnáší ji do ztemnělého bytu. Blanche
vyjde v županu na hořejší odpočívadlo a bojácně seběhne po schodech.
BLANCHE: Kde je moje sestřička? Stello? Stelluško? (Před temným vchodem do Stellina
bytu se zastaví. Potom v úžasu zalapá po dechu. Pak seběhne na chodník
před domem. Rozhlédne se napravo i nalevo, jako kdyby hledala útočiště.)
Hudba pomalu umlká. Od rohu přichází Mitch.
MITCH: Slečno Dubois?
BLANCHE: Ach!
MITCH: Tak co? Na západní frontě klid?
BLANCHE: Ona utekla dolů a šla tam s ním zpátky!
MITCH: A co na tom?
BLANCHE: Ale já se tolik bojím!
MITCH: Ale, ale... jen žádný strachy! Dyť ty jsou do sebe úplně zblázněný.
BLANCHE: Když já nejsem zvyklá na takovou...
MITCH: No jo, je to smůla, že se to muselo stát akorát, dyž jste tady. Ale to nesmíte
brát vážně.
BLANCHE: Taková surovost! Vždyť to je...
MITCH: Pojďte si sednout tady na schody a dejte si se mnou cigaretu.
BLANCHE: Ale já nejsem ani pořádně oblečená.
MITCH: To se tady na Starým Městě tak nebere.
BLANCHE: To je opravdu hezké pouzdro.
MITCH: Ukazoval jsem vám to věnování, ne?
BLANCHE: Ano.
Pauza, během ní se Blanche rozhlíží po obloze.
Ach, jak je to na tom světě všechno - zamotané...
Mitch nesměle zakašle.
Děkuju vám, že jste byl ke mně tak hodný. Já hrozně potřebuju, aby na mě
byl někdo hodný!
Konec třetího obrazu
ČTVRTÝ OBRAZ
Druhý den časně ráno. Zvenčí je slyšet směsici hlasů z ulice, která zní jako sborový zpěv.
Stella leží v ložnici, jitřní slunce ozařuje její rozjasněnou tvář. Jednu ruku tnápoloženu na
břiše, které je už mírně zakulaceno příštím mateřstvím. Z druhé ruky jí visí sešit
obrázkového seriálu. Její oči a ústa vyjadřují onen takřka narkotický klid, jaký vídáme ve
tvářích východních božstev. Na stole je nepořádek. Jsou tam zbytky od snídaně a 24
pozůstatky zminulé noci, u vchodu do koupelny ležíStanleyho křiklavé pyžamo.
Pootevřené venkovní dveře poskytují výhled na zářivou letní oblohu. V těchto dveřích se
objeví Blanche. Nezamhouřila celou noc oka a její zjev je v prudkém kontrastu se zjevem
Stelly. Než vejde, nahlíd-ne dveřmi a bázlivě přitiskne ruku k ústům.
BLANCHE: Stello?
STELLA (se líně pohne): Hmmmm?
Blanche vykřikne, vběhne s hlasitým nářkem do ložnice a vrhne se v
záchvatu hysterické něžnosti ke Stelle.
BLANCHE: Stelluško, sestřičko moje malá!
STELLA (se od ní odtahuje): Co je ti, Blanche?
Blanche se pomalu napřímí; stojí u postele, ruku ještě pořád na ústech a
dívá se na svou sestru.
BLANCHE: Už odešel?
STELLA: Stan? Ano.
BLANCHE: A vrátí se?
STELLA: Šel si dát promazat vůz. Proč?
BLANCHE: No proč! Vždyť se můžu zbláznit strachy! Když jsem zjistila, že jsi po tom
všem, co se stalo, byla schopna toho šílenství se sem vrátit, - tak jsem
chtěla letět za tebou!
STELLA: To jsem ráda, žes to neudělala.
BLANCHE: Co tě to jen napadlo? Stella udělá neurčité gesto. Tak odpověz! Tak přece
mluv!
STELLA: Blanche, prosím tě, sedni si a přestaň ječet.
BLANCHE: Prosím. Já ti tu otázku zopakuji ještě jednou v klidu. Jak ses sem mohla v
noci vrátit? Vždyť ty jsi s ním zřejmě spala! Stella klidně a beze spěchu
vstane.
STELLA: Já zapomněla, jak tě všechno hned rozčílí, Blanche. Ale děláš z komára
velblouda.
BLANCHE: Ani se mi nezdá!
STELLA: Jakpak by ne. Dovedu si představit, jak to na tebe asi působilo, a moc mě
mrzí, že se to stalo, ale nebylo to zase tak vážné, jak se ti zdá. Předně -
když mužský pijou a hrajou karty, tak se stává ledacos. To je vždycky sud se
střelným prachem. Nevěděl, co dělá... Když jsem se vrátila, byl už mírný
jako beránek a dneska se za svoje chování hrozně stydí.
BLANCHE: A tím - je všechno zase v pořádku?
STELLA: Ne, to se ví, že není v pořádku, když někdo takhle vyvádí,... ale - to se
občas lidem stává. Stanley vždycky začne všechno rozbíjet. Představ si, že
mi o svatební noci - jen jsme sem vkročili - stáhl z nohy střevíček a začal
lítat po bytě a rozbíjet žárovky.
BLANCHE: Cože - dělal?
STELLA: Rozbil podpatkem mého střevíčku všechny žárovky! (Zasměje se)
BLANCHE: A tys - tys ho nechala? Tys neutekla, tys nekřičela?
STELLA: Když ono mě to - vzrušovalo. (Na okamžik se odmlčí) Dala ti Eunice snídani?
BLANCHE: Copak si myslíš, že jsem měla chuť snídat?
STELLA: Na kamnech je ještě trochu kafe.
BLANCHE: Ty o tom mluvíš tak - jako by nic, Stello.
STELLA: A jak bych o tom podle tebe měla mluvit? To rádio odnesl do správky.
Nedopadlo na dlažbu, takže se rozbila jen jedna lampa. 25
BLANCHE: A ty tady stojíš a usmíváš se?
STELLA: A co mám podle tebe dělat?
BLANCHE: Vzchopit se a podívat se skutečnosti do tváře!
STELLA: A jak podle tvého názoru ta skutečnost vypadá?
BLANCHE: Podle mého názoru sis vzala šílence!
STELLA: Ale prosím tě!
BLANCHE: To se ví, ty jsi v ještě větší bryndě než já! Jenže si to neuvědomuješ! Ale já
něco podniknu! Seberu se a začnu nový život!
STELLA: Vážně?
BLANCHE: Ty ses vzdala! Jenže to je chyba, vždyť jsi ještě mladá! Ještě se z toho
můžeš dostat.
STELLA (pomalu a důrazně): Já se nemám z čeho dostávat.
BLANCHE (užasle): Co to - povídáš?
STELLA: Povídám, že naprosto netoužím z něčeho se dostávat. Vidíš tady tu spoušť?
A ty prázdné láhve? Vylábali včera večer dvě basy! Dneska ráno mi slíbil, že
ty pokrové večírky přestanou, ale víš, jaké mají takové sliby trvání.
Koneckonců, je to jeho vášeň, já zas vášnivě ráda chodím do kina a hraju
bridž. Člověk se musí naučit být shovívavý k slabostem druhého.
BLANCHE: Já tě nechápu. Stella se k ní otočí.
Nechápu, jak to můžeš přijímat s takovým klidem. Začla jsi snad vyznávat
nějakou čínskou filozofii?
STELLA: Co tím myslíš?
BLANCHE: No ty - tvoje vyhýbavé a neurčité řeči, jako... že se rozbila jenom jedna
lampa - láhve od piva - ta spoušť v kuchyni, - jako by se nestalo vůbec nic
zvláštního! Stella se nejistě zasměje, vezme smeták a točí jím v ruce. To mi
s tím mácháš před obličejem naschvál?
STELLA: Ne...
BLANCHE: Tak s tím přestaň. A polož ten smeták. Já nedovolím, abys po něm uklízela.
STELLA: A kdopak tady uklidí? Ty?
BLANCHE: Já? No dovol!
STELLA: Tak vidíš.
BLANCHE: Počkej, nech mě přemýšlet - ach, kdybych se jenom dokázala soustředit!
Potřebovaly bychom přijít k nějakým penězům! To by bylo východisko!
STELLA: Copak o to, přijít k penězům je vždycky příjemná věc.
BLANCHE: Poslyš, teď mě tak napadlo. (Třesoucími se prsty si zasazuje do špičky
cigaretu) Pamatuješ se na Shepa Huntleigho? Stella zavrtí hlavou.
Ale jakpak by ses nepamatovala! Chodila jsem s ním, když jsem študovala, a
jeden čas mi na důkaz přízně půjčil odznak svého klubu. No a...
STELLA: No a?
BLANCHE: Minulou zimu jsem se s ním náhodou potkala. Víš přece, že jsem byla o
vánočních prázdninách v Miami?
STELLA: Ne!
BLANCHE: No byla. Považovala jsem ten výlet za jakousi investici, protože jsem si
říkala, že se tam třeba seznámím s nějakým milionářem.
STELLA: A seznámila ses?
BLANCHE: Ano. Potkala jsem Shepa Huntleigho, - potkala jsem ho náhodou na Štědrý
den na Biskajském bulváru, bylo to k večeru,... zrovna nastupoval do vozu -
má cadillaca s otvírací střechou; musel být dlouhý nejmíň kilometr! 26
STELLA: To by snad bylo na ulici - trošku nešikovný!
BLANCHE: Víš, co jsou to naftová pole?
STELLA: Ano, - tak přibližně.
BLANCHE: Má naftová pole po celém Texasu. Zlato mu tryská z Texasu doslova rovnou
do kapes.
STELLA: Podívejme se!
BLANCHE: Ty víš, jak málo mi záleží na penězích. Dívám se na peníze jenom jako na
prostředek. Ale tohle by mohl udělat, tohle by skutečně mohl udělat!
STELLA: A co?
BLANCHE: No přece - zařídit nám - obchod!
STELLA: Jaký obchod?
BLANCHE: No - prostě nějaký obchod! Stačila by nám polovička peněz, co jeho žena
prosází na dostihách.
STELLA: On je ženatý?
BLANCHE: Copak bych byla tady, kočičko, kdyby ten člověk nebyl ženatý? Stella se
zasměje.
Blanche najednou vy skočí a přejde k telefonu; mluví pronikavým hlasem)
Jak se volá telegrafní služba? -Slečno!? Dejte mi telegrafní službu!
STELLA: V New Orleansu se musí vytočit číslo, holčičko.
gLANCHE: Já to nedokážu! Já jsem moc...
STELLA: Stačí vytočit nulu.
BLANCHE: Nulu?
STELLA: No ano, nulu, to je ústředna.
Blanche zauvažuje, potom položí sluchátko.
BLANCHE: Dej mi nějakou tužku, kdepak máš kousek papíru? Já si to musím nejdřív
napsat, - ten telegram, rozumíš... (Přejde k toaletnímu stolku a místo psací-
ho náčiní popadne papírový kapesník a tužku na obočí) Tak počkejme...
(Hryže tužku) Milý Shepe, sestra i já v zoufalé situaci!
STELLA: No dovol!
BLANCHE: Sestra i já v zoufalé situaci. Podrobnosti později. Měl bys zájem o...? (Znova
začne hryzat tužku) Měl bys zájem o... (Praští tužkou na stůl a vyskočí) To
nemá žádnou cenu obracet se na někoho s prosbou!
STELLA (se smíchem): Prosím tě, Blanche, nebuď komická!
BLANCHE: Ale já něco vymyslím. Musím přece - něco vymyslet! Neposmívej se mi,
Stello! Neposmívej se mi - prosím tě - podívej, kolik mám v peněžence!
Koukej, to je všechno! (Rozevřeprudce kabelku) Mizerných pětašedesát
centů, to je celá moje hotovost!
STELLA (jde k sekretáři): Stanley mi sice nedává pravidelně na domácnost; on rád
platí účty sám, ale - dneska ráno mi dal deset dolarů na usmířenou. Vem si
pět a já si nechám zbytek.
BLANCHE: To ne, Stello. To ne!
STELLA (naléhá): Vždyť já vím, jak se člověk hned jinak cítí, když má v kapse nějaký
ten groš.
BLANCHE: Ne, ne, děkuju ti - já půjdu na ulici!
STELLA: Nemel nesmysly! Jak to, že jsi na tom tak bledě?
BLANCHE: Když ty peníze tak mizí, - prostě mizí, člověk neví kam. (Přejíždí si rukou
čelo) Budu si pak muset sehnat nějaký prášek na uklidnění.
STELLA: Já ti ho dám hned. 27
BLANCHE: Ještě ne! Já ještě chvíli potřebuju mít jasnou hlavu!
STELLA: Nech to teď všechno plavat - aspoň prozatím...
BLANCHE: Já s ním tady nemůžu žít, Stello! U tebe je to něco jiného, je to tvůj manžel.
Ale jak bych s ním tady mohla po tom včerejšku zůstat, když nás odděluje
jenom tenhle závěs?!
STELLA: Ale Blanche, tys ho včera večer poznala z té nejhorší stránky.
BLANCHE: Naopak, z té nejlepší! Největší přednost, kterou ten člověk má, je jeho
živočišná síla, - a tu tedy předvedl dokonale! Jenže jediný způsob, jak se dá
s takovým člověkem žít, je - s ním spát! A to je tvoje záležitost, - ne moje!
STELLA: Však ono to všechno půjde, jen co si trochu od-počneš. Dokud jsi tady, tak si
nemusíš dělat s ničím starosti. Jako - pokud jde o finance...
BLANCHE: Musím pro nás vymyslet nějaký plán, jak bychom se z toho obě dostaly!
STELLA: Zřejmě považuješ za samozřejmost, že se chci z něčeho dostávat.
BLANCHE: Považuju za samozřejmost, žes ještě nezapomněla na Belle Réve do té míry,
abys pokládala za možné žít tady v tomhle bytě s těmi karbaníky.
STELLA: Tos to s tou samozřejmostí trošku přehnala.
BLANCHE: To nemůžeš myslet vážně.
STELLA: Ne?
BLANCHE: Já si celkem dovedu představit, jak to bylo. Poznalas ho v uniformě, jako
důstojníka, ne tady v tomhle bytě, ale...
STELLA: Já myslím, že nehrálo naprosto žádnou roli, kde jsem ho poznala.
BLANCHE: Jestli mi řekneš, že to byla ta záhadná jiskra, co zničehonic přeskočí, tak se
ti vysměju do obličeje.
STELLA: Já už o tom neřeknu ani slovo!
BLANCHE: No dobře, tak neříkej!
STELLA: Jsou určité věci, které se mezi mužem a ženou odehrávají, když se zhasne, a
ty všechno ostatní - odsunujou do pozadí!
BLANCHE: Ale to je přece jenom taková zvířecí touha -ano - nic víc než Touha! - Má
společné označení s konečnou stanicí té staré rachotiny, co se drkotá po
Starém Městě, jednou úzkou uličkou nahoru a druhou zpátky...
STELLA: A tys touhle tramvají nikdy nejela?
BLANCHE: Vždyť mě sem zavezla. - Sem, kde nejsem vítána a kde žít je pod mou
úroveň!
STELLA: Nezdá se ti, že tvůj nadřazený postoj není tak docela na místě?
BLANCHE: Já nemám žádný nadřazený postoj ani pocit, Stello. Věř mi, že ne! Já jenom
- já se na to dívám takhle. S takovým člověkem si můžeš párkrát vyjít - jednou
- dvakrát - třikrát, když tě ďábel posedne. Ale žít s ním? Mít s ním dítě?
STELLA: Vždyť jsem ti řekla, že ho mám ráda.
BLANCHE: V tom případě se o tebe - prostě chvěju strachem...
STELLA: Když se chceš mermomocí chvět, tak se pro mě za mě chvěj! Nastane
pauza.
BLANCHE: Můžu - mluvit - otevřeně?
STELLA: Ale beze všeho. Jen mluv. Tak otevřeně, jak se ti zlíbí.
Zvenčí je slyšet blížící se vlak. Obě mlčí, dokud hluk neustane -jsou v ložnici.
Stanley vejde do bytu; jeho příchod přehlušilo dunění vlaku. Ženy ho
nezpozorovaly, Stanley tam stojí, v náručí drží nějaké balíčky a vyslechne
jejich rozhovor. Má na sobě jenom tílko a umaštěné montérky.
BLANCHE: Tak tedy - nezlob se na mě - ale on je ordinérní!
STELLA: Asi ano, domnívám se, že máš pravdu. 28
BLANCHE: Ty se domníváš! Přece jsi nemohla do té míry zapomenout na naše
vychování, Stello, aby ses mohla domnívat, že je v něm byť jen náznak
džentlmena. Ani stopa! Kdyby byl jenom - obyčejný! Kdyby byl jenom
prostý, - ale hodný a slušný! Ale kdepak! V něm je přímo něco bestiálního! -
Ty máš asi vztek, že to říkám, viď?
STELLA (chladně): Jen to klidně dopovídej, Blanche.
BLANCHE: Vždyť on se chová jako zvíře, má úplně zvířecí způsoby! Jí jako zvíře,
pohybuje se jako zvíře, mluví jako zvíře! Je v něm něco až - neandrtálského
- něco, co se ještě nedostalo na úroveň člověka! Ano, něco -opičího jako na
těch obrázcích, co jsem viděla v jedné... antropologické knížce! Celá tisíciletí
kolem něho prošla, aniž se ho dotkla, - pana Stanleyho Kowalského -tohoto
pozůstatku z doby kamenné! - který nosí domů syrové maso, co ulovil v
džungli! A ty - ty tady sedíš a čekáš na něj! Možná, že tě uhodí, možná
zamručí a políbí tě! Jestli se ovšem dostal do stádia, kdy se lidi začali líbat! A
pak se snese noc a začnou se shromažďovat ostatní opice! Venku před
jeskyní, všechny mručí stejně jako on, neohrabaně se pohybují a chlemtají a
hltají! Ty tomu říkáš - karetní společnost, - té opičí slezině! Jeden zamručí, -
jiný exemplář po něm chňapne a už se rvou! Pane Bože! Snad jsme ještě
hodně vzdáleni obrazu Božímu, ale Stello, sestřičko moje, od těchto dob
jsme už přece dosáhli aspoň nějakého pokroku! Od těchto dob už zazářilo ve
světě tolik nových zdrojů, - objevily se věci jako umění, - jako poezie a
hudba! V lidech určitého ražení začaly nesměle klíčit subtilnější city! A ty
přece musíme zušlechťovat dál! Těch se nesmíme vzdát, ty musíme třímat v
rukou jako svůj prapor! Na tomto pochmurném pochodu, který nás vede
neznámo kam... Prosím tě - prosím tě, nezůstávej pozadu a nedrž krok se
zvířaty!
Kolem projíždí další vlak. Stanley zaváhá, olízne sirty, potom se zničehonic
otočí a pokradmu vyjde ven - žádná z žen netuší, že tam byl. Když vlak
přejede, Stanley zavolá před zavřenými dveřmi.
STANLEY: Haló, Stello! Haló!
STELLA (která vážně naslouchala Blanche): Stanley!
BLANCHE: Stelli, já...
Ale Stella už odešla k hlavním dveřím. Stanley vstoupí se svými balíčky jako
by nic.
STANLEY: Ahoj, Steluš! Blanche se už vrátila?
STELLA: Ano, už se vrátila.
STANLEY: Ahoj, Blanche. (Zazubíse na ni)
STELLA: Tys byl pod vozem, viď?
STANLEY: Ty pitomci v ty autodílně prdlajs poznaj, co tomu... - copak?
Stella ho vášnivě objala oběma rukama tak, aby to Blanche viděla. Stanley
se zasměje a přivine si k sobě její hlavu a přes ni se pootevřeným závěsem
zazubí na Blanche.
Světlo dopadá na jejich objetí, ostatní scéna zhasíná za tónů „černého piana"
s doprovodem, trubky a bubnů.
Konec čtvrtého obrazu
PÁTÝ OBRAZ 29
Blanche si v ložnici pročítá dopis, který právě napsala, a ovívá se přitom palmovým
listem. Najednou se hlasitě rozesměje. Stella se obléká v ložnici.
STELLA: Čemupak se směješ, kočičko?
BLANCHE: Sama sobě, jaká jsem to lhářka! Píšu dopis Shepovi. (Vezme dopis) „Milý
Shepe! Trávím léto v neustálém chvatu. Chvilku jsem na návštěvě tam,
chvilku támhle. Kdo ví, možná že zničehonic podlehnu pokušení a snesu se v
Dallasu! Jakpak by ses na to tvářil? Haha! (Nervózně se zasměje jasným
smíchem, sáhne si na krk, jako kdyby opravdu se Shepem mluvila) Kdo
varuje, ten ochraňuje, jak se říká!" - Jak to zní?
STELLA: Hm...
BLANCHE (nervózně pokračuje): „Většina přátel mé sestry odjíždí sice v létě na sever,
ale někteří bydlí u moře, a tak žijeme v neustálém vyražení. Přijímáme
pozvání na čaje, na koktejly a na obědy." Shora z bytu Hubbellových se ozve
rámus.
STELLA: Eunice má zřejmě nějaké trable se Stevem. Je slyšet křik rozzuřené Eunice.
EUNICE: Však já vo ty tvý blondýně moc dobře vím!
STEVE: To je prachsprostá lež!
EUNICE: Mně nic nenabulíkuješ! Nemám nic proti tomu, když vysedáváš u „Čtyř
ďáblů" dole v lokále, jenže ty chodíš nahoru!
STEVE: Kdo mě kdy viděl nahoře?
EUNICE: Dyť sem tě viděla, jak se za ní ženeš po pavlači -já to dám mravnostní
policii!
STEVE: S tímhle na mě nechoď!
EUNICE (ječí): Tys mě praštil! Já jdu pro policajta! Je slyšet zařinčen íplechového
nádobí o stěnu, po něm následuje vzteklý mužský řev, výkřiky a rachot překoceného
nábytku; ozve se rána, po ní se rozhostí relativní ticho.
BLANCHE (vesele): On ji zabil?
Na schodech se objeví Eunice, vypadá jako satorie.
STELLA: Ale kde! Zrovna jde dolů!
EUNICE: Kde je nějakej policajt? Já jdu pro policajta! (Běží za roh)
Stella s Blanche se hihňají. Od rohu přichází Stanley; má na sobě svou
zelenonachovou hedvábnou košili, ve které chodí hrát kuželky; dupe si po
schodech a pak vpadne do kuchyně. Blanche reaguje na jeho příchod
nervózním gestem.
STANLEY: Co se stalo Eunici?
STELLA: Pohádala se se Stevem. Šla pro toho policajta?
STANLEY: Ale kde. Šla si na frťana.
STELLA: To udělala lip.
Po schodech schází Steve, hladí si šrám na čele; nakoukne do dveří.
STEVE: Je tady?
STANLEY: Ale ne. U „Čtyř ďáblů".
STEVE: Mrcha jedna votlemená! (Poněkud bojácně vykoukne za roh, potom se s
předstíranou kuráží za ní rozběhne)
BLANCHE: To si musím poznamenat do svého zápisníčku. Ha-ha! Já si sestavuju
slovníček interesantních výrazů a fráziček, které jsem tady pochytila.
STANLEY: Tady nepochytíte nic, co byste byla neznala.
BLANCHE: Víte to tak jistě? 30
STANLEY: Jako že dvakrát dvě jsou čtyři.
BLANCHE: Abyste se nepřepočítal.
Stanley prudce vytáhne zásuvku prádelníku, pak ji s bouchnutím zavře a
hodí do kouta boty. Blanche sebou při každé hlasité ráně mírně
škubne;potom řekne: Ve znamení čeho jste se narodil?
STANLEY (při oblékání): V jakým znamení?
BLANCHE: No - v jakém souhvězdí? Dám krk na to, že jste se narodil ve znamení
Skopce. Lidé narození ve znamení Skopce bývají impulzivní a výbušní. Zbož-
ňují hluk! K smrti rádi vším bouchají! Dokud jste byl na vojně, tak jste měl
asi bouchání, co hrdlo ráčí, a abyste si to vynahradil, třískáte do všeho hlava
nehlava!
Během této scény zajde Stella několikrát dopřístěnku a zase vyjde, teď
vystrčí z přístěnku hlavu.
STELLA: Stanley se narodil na Boží hod vánoční, pět minut po půlnoci!
BLANCHE: Tak to je kozorožec! Kozel!
STANLEY: A ve znamení čeho jste se narodila vy?
BLANCHE: Ach, já mám narozeniny příští měsíc, patnáctého září. To spadá pod
souhvězdí zvané Virgo.
STANLEY: Co je to Virgo?
BLANCHE: Virgo znamená Panna.
STANLEY (pohrdavě): Cha! (Zavazuje si kravatu a přistoupí blíž) Poslyšte, neznáte
náhodou ňákýho chlapíka jménem Shaw?
V obličeji Blanche se objeví slabý úlek; sáhne po lahvičce s kolínskou,
navlhčuje si kapesník a přitom obezřetně odpovídá.
BLANCHE: Kdopak nezná někoho, kdo se jmenuje Shaw?
STANLEY: Tenhleten Shaw žije v domnění, že vás zná z Laurelu, jenže já mám takovej
dojem, že si vás musel splíst s nějakou jinou vosobou, poněvadž se s tou dotyčnou
vosobou setkal v hotelu, kerej se jmenuje „U Labutě".
Blanche se přerývavě zasměje a přiloží si navoněný kapesníček ke spánkům.
BLANCHE: To si mě bohužel asi opravdu spletl s tou „dotyčnou osobou". Hotel „U
Labutě" patří totiž k podnikům, kde bych si netroufla se ukázat!
STANLEY: Vy ten hotel znáte?
BLANCHE: Ano, vím, kde je, a vím také, jaké ovzduší v něm panuje.
STANLEY: Když jste poznala, jaký ovzduší v něm panuje, tak jste musela bejt sakra
blízko.
BLANCHE: Laciné voňavky mají pronikavý pach.
STANLEY: A ta, co používáte vy, je drahá?
BLANCHE: Jeden gram stojí přes dolar! Už skoro žádnou nemám. To je jemná narážka,
kdybyste si na mě chtěl vzpomenout na mé narozeniny! (Sice lehce švitoří,
ale v jejím hlase je znát strach)
STANLEY: Ten Shaw si vás musel s někým splíst. Ale voň jezdí každou chvíli do
Laurelu, takže si to může překontrolovat, aby nedošlo k nedorozumění.
(Odvrátí se a přejde k závěsu)
Blanche zavře oči, jako by na ni šly mdloby; třesoucí se rukou si znova
přiloží kapesníček na čelo. Od rohu přichází Steve s Eunice, Steveji drží
kolem ramen, Eunice vzlyká na celé kolo a Steve vrká jako holub, když jdou
v těsném objetí pomalu nahoru, ozve se tichézaburácení.
STANLEY (Stelle): Počkám na tebe u „Čtyř ďáblů"!
STELLA: Ty! To si nezasloužím ani pusu?! 31
STANLEY: Před tvou sestrou se mi nechce. (Vyjde ven) Blanche vstane ze židle; vypadá
unaveně, rozhlíží se kolem sebe a na tváři má výraz, který hraničíš hrůzou.
BLANCHE: Stello! Cos o mně slyšela?
STELLA: Cože?
BLANCHE: Co ti kdo o mně říkal?
STELLA: O tobě?
BLANCHE: Neslyšelas o mně nějaké ošklivé klepy?
STELLA: Co tě vede, Blanche, ani nápad!
BLANCHE: Víš, holčičko - v Laurelu kolovaly všelijaké řeči.
STELLA: O tobě?
BLANCHE: Já jsem se v posledních dvou letech, kdy se mi Belle Réve začínal rozplývat
na dlani, nechovala zrovna hezky.
STELLA: Všichni přece děláme věci, které...
BLANCHE: Já měla odjakživa příliš měkkou a nesamostatnou povahu. A když je někdo
jemný - víš, jemný člověk se musí třpytit a zářit - musí se pořád ukazovat v
jemných pastelových barvách, v barvách motýlích křídel, a světlo musí
tlumit barevnými lampiónky..., ono totiž nestačí vypadat jemně. Člověk musí
být jemný a navíc přitažlivý. A já - já už uvadám! Nevím, jak dlouho ještě
dokážu vypadat k světu! Odpoledne přešlo v podvečer. Stella jde do ložnice
a rozsvítí světlo s barevným lampiónkem. V ruce nese lahvičku
nealkoholického nápoje. Posloucháš mě vůbec?
STELLA: Jak začneš vést ty svoje morbidní řeči, tak neslyším! (Přistoupís lahví blíž)
BLANCHE (se rázem rozveselí): Ta kokakola je pro mě?
STELLA: Pro koho jiného?
BLANCHE: Ach, ty moje zlatíčko! To je samotná kokakola?
STELLA (se otočí): Chceš říct, že bys do toho chtěla kapku něčeho ostřejšího?
BLANCHE: Milá děvenko, kapka něčeho ostřejšího ještě žádné kokakole neublížila!
Dovol! Přece mě nebudeš obsluhovat!
STELLA: Já tě ráda obsluhuju, Blanche. Připomíná mi to domov. (Jde do kuchyně,
najde skleničku a naleje do ní trošku whisky)
BLANCHE: Přiznám se ti, že se hrozně ráda nechávám obsluhovat... (Běžído ložnice)
Stella jde se sklenicí za Blanche. Blanche najednou popadne Stellinu volnou
ruku, vzlykne a přitiskne šiji k ústům. Stella stojí nad tímto citovým výlevem
rozpačitě. Blanche mluví přerývaným hlasem. Když ty jsi - když ty jsi na mě
tak hodná! A já...
STELLA: No tak, Blanche!
BLANCHE: Já vím, já už nebudu. Ty nesnášíš moje citové výlevy! Ale věř mi, holčičko,
že na mě věci působí víc, než dávám najevo! Vždyť já tady dlouho
nezůstanu! Neboj se, já ti to slibuju, já...
STELLA: Ale Blanche!
BLANCHE (hystericky): Nezůstanu, to ti slibuju! Já zase pojedu! Brzo! Na mou duši!
Přece nebudu čekat, až mě vyhodí...
STELLA: Tak už nech těch hloupých řečí!
BLANCHE: Ano, holčičko. Dávej pozor, jak nalejváš - ta pěna ráda přeteče!
(Pronikavěse zasměje, chytne skleničku, ale ruka se jí tak třese, že jí
sklenička div nevy-klouzne)
Stella naleje kokakolu do sklenice; pěna přeteče. Blanche vyrazí ostrý výkřik.
STELLA (se při jejím výkřiku lekne): Kristepane!
BLANCHE: Zrovna na mou krásnou bílou sukni! 32
STELLA: Jeje... tady máš můj kapesník. Jemně to vysuš.
BLANCHE (pomalu se vzpamatovává): Já vím.. Jemně... jemně...
STELLA: Je tam flek?
BLANCHE: Vůbec ne. Ha-ha! Není to štěstí? (Celá roztřesená se posadí a dychtivě se
napije. Drží skleničku oběma rukama a ještě chvíli se směje.)
STELLA: Proč jsi tak vykřikla?
BLANCHE: Já nevím. (Nervózně pokračuje) On má v sedm hodin přijít... Mitch. Mě už
ten náš vztah trošku znervózňuje. (Začne mluvit překotně a zajíkavě) Ještě
jsem mu nepovolila víc než pusu na dobrou noc, to bylo jediné, co jsem mu
povolila, Stello. Já chci, aby si mě vážil. Čeho muž lehce dosáhne, po tom
netouží. Jenže na druhé straně - muži rychle ztrácejí zájem. Zvlášť když jde
o děvče, kterému už je - přes třicet. Jsou toho názoru, že děvče, kterému je
přes třicet, by mělo - abych se vyjádřila vulgárně -muži "být po vůli", ... a já
- já mu „nebyla po vůli". On ovšem neví - totiž... já mu neprozradila, - kolik
mi vlastně je!
STELLA: A proč to tak úzkostlivě tajíš?
BLANCHE: Protože má ješitnost už byla kolikrát tvrdě zasažena. Chci říct, že - on si
myslí, že jsem taková -mravná a upjatá, víš? (Rezavě se zasměje) Chci ho v
tom nechat, chci, aby po mně toužil...
STELLA: A toužíš ty po něm, Blanche?
BLANCHE: Já toužím po klidu! Chci zase volně vydechnout! Ano - toužím po Mitchovi...
strašně po něm toužím! Jen si to představ! Kdyby k tomu došlo! Mohla bych
odsud a nikomu bych nepřekážela... Od rohu přichází Stanley, má špičku.
STANLEY (haleká): Haló, Steve! Haló, Eunice! Halo, Stello! Seshora se ozvou radostné
výkřiky. Z výčepu za rohem sem doléhají tóny trubky a bubnů.
STELLA (políbí v náhlém přívalu citu Blanche): Však ono k tomu dojde!
BLANCHE (pochybovačně): Myslíš?
STELLA: Určitě! (Odchází do kuchyně a ohlíží se na Blanche) Určitě, holčičko, určitě...
Ale teď už nepij! (Vychází ze dveří za svým mužem a její hlas se vytrácí)
Blanche se skleničkou v ruce sklesne ochable do křesla. Eunice řičí smíchem
a běží dolů po schodech. Steve skáče po schodech za ní, mečí jako kozel a
pronásleduje ji až na roh. Stanley se Stellou jdou ruku v ruce za nimi a smějí
se.
Soumrak houstne. Hudba z výčepu u „Čtyř ďáblů" hraje pomalou smutnou
melodii.
BLANCHE: Ach, bože bože... (Zavře oči a vějíř z palmových listují vypadne z ruky. Pak
uhodí několikrát rukou do opěradla židle.)
Na obloze za domem se několikrát slabě zableskne. Po ulici přichází Mladík;
zazvoní na zvonek. Dále.
Mladík rozhrne závěs u dveří. Blanche se na něj se zájmem zadívá. Ale, ale!
Copak byste si přál?
MLADÍK: Já jdu vybírat za „Večerní hvězdu".
BLANCHE: Já nevěděla, že se za hvězdy vybírá.
MLADÍK: To jsou noviny.
BLANCHE: Vždyť já vím. To byl pokus - o vtip! Máte chuť na něco k pití?
MLADÍK: Kdepak, mladá paní. Děkuju vám. Ve službě nemůžu.
BLANCHE: No tak... chvilku počkejte... Ne, nemám u sebe ani cent! Já nejsem paní
domu. Já jsem její sestra. Z Mississippi. Jsem taková ta chudá příbuzná, jak
se o nich vždycky vypravuje. 33
MLADÍK: To nevadí! Já se zastavím jindy. (Chce odejít) Blanche k němu kousek
popojde.
BLANCHE: Počkejte!
Mladík se plaše otočí. Blanche si zasadí cigaretu do dlouhé špičky.
Nemáte oheň? (Přejde k němu)
Sejdou se ve dveřích, které spojují obě místnosti.
MLADÍK: Jistěže. (Vyndá zapalovač) Vono mi to vždycky nefunguje.
BLANCHE: Podle nálady? Zapalovač vzplane. Vida! -Děkuju vám.
Mladík chce jít.
počkejte!
Mladík se znova otočí, je v ještě větších rozpacích.
Blanche dojde až k němu.
E - kolik je hodin?
MLADÍK: Tři čtvrtě na sedm, mladá paní.
BLANCHE: Už? Máte taky tak rád ta zdejší dlouhá deštivá odpoledne, kdy člověku
hodina nepřipadá jako hodina - ale jako malý zlomek věčnosti, který drží v
dlaních - a neví, co si s ním počít? (Dotkne se jeho ramen) Copak vy jste -
eh - vůbec nezmokl?
MLADÍK: Ne, mladá paní. Já jsem se schoval.
BLANCHE: V bufetu. A dal jste si tam koktejl, viďte?
MLADÍK: M - hm.
BLANCHE: Čokoládový?
MLADÍK: Ne, mladá paní. Višnovej.
BLANCHE (se směje): Višňový!
MLADÍK: Ano, višňovej koktejl.
BLANCHE: Až se mi sliny sbíhají. (Zlehka se dotkne jeho tváře a usměje se, potom
přejde ke kufru)
MLADÍK: Tak já už musím jít...
BLANCHE (ho zarazí): Mládenečku!
Mladík se otočí. Blanche vyndá z kufru velký průhledný šátek a přehodí si ho
kolen ramen. Nastane pauza, během níž slyšíme „černé piano", které hraje
po celou scénu až do začátku další. Mladík si odkašle a podívá se toužebně
ke dveřím. Mládenečku! Mládenečku! Mladíčku, mládenče! Jestlipak vám už
někdo řek, že vypadáte jako nějaký mladý princ z Tisíce a jedné noci?
Mladík se rozpačitě zasměje a stojí tam jako stydlivé dítě. Blanche k němu
tiše promlouvá. No ano, vypadáte, vy moje jehňátko. Pojďte sem, ať vás
můžu políbit, jenom jednou, jenom jednu něžňounkou, slaďounkou pusinku!
(Aniž čeká na jeho souhlas, rychle k němu přejde a přitiskne své rty na jeho)
A teď utíkej! Honem! Já bych si tě tady ráda nechala, ale musím být hodná
holčička - a nechat dětičky na pokoji. Mladík na ni chvíli civí. Blanche mu
otevře dveře. Mladík oči navrch hlavy, sestupuje po schodech a Blanche mu
pošle rukou polibek. Když zajde, stojí ještě chvíli zasněně přede dveřmi. Pak
se na rohu objeví Mitch s kyticí růží.
BLANCHE (vesele): Kdopak to k nám jde? Můj růžový kavalír! Nejdřív pěknou
poklonu... a pak nabídněte květiny své dámě! Óóóó! - Mercííi! (Podívá se
přes kytici na Mitche a koketně přitiskne kytici k ústům) Mitch se na ni plaše
usměje.
Konec pátého obrazu 34
ŠESTÝ OBRAZ
Tentýž večer, dvě hodiny po půlnoci. Je vidět vnější stranu domu. Vejde Blanche s
Mitchem. V hlase i v chování Blanche je patrná naprostá vyčerpanost, jakou zná jenom
neurotický člověk. Mitch vypadá normálně, aleje trochu sklíčený. Vyšli si pravděpodobně
do zábavního parku u jezera Pontchartrain, protože Mitch drží v ruce hlavou dolů
sádrovou sošku Mae Westové, jednu z těch cen,jakése vyhrávají na střelnicích a
podobných pouťových atrakcích.
BLANCHE (se zastaví zemdleně na schodech): Tak tedy...
Mitch se rozpačitě zasměje.
Tak tedy...
MITCH: Už je asi hrozně pozdě, - musíte bejt unavená.
BLANCHE: Na ulici už není ani ten prodavač placek a ten přece odchází vždycky až
poslední.
Mitch se znova rozpačitě zasměje.
Jak se dostanete domů?
MITCH: Dojdu na Bourbonský bulvár a tam chytnu nějakou noční tramvaj.
BLANCHE (se nevesele zasměje): Copak se ta tramvaj do stanice Touha plahočí po
kolejích i v těchhle hodinách?
MITCH (sklíčeně): Obávám se, že jste se dneska večer moc nepobavila, Blanche.
BLANCHE: Zkazila jsem vám večer.
MITCH: Ne, ne, nezkazila, ale měl jsem pořád pocit, že se mnou není žádná velká
zábava.
BLANCHE: Prostě jsem se do toho nějak nemohla dostat, no! Snad nikdy v životě jsem
se tolik nesnažila, abych byla veselá, a tak žalostně jsem to zpackala. Snahu
jsem měla na jedničku, - snažila jsem se ze všech sil.
MITCH: A proč jste se snažila, když jste neměla náladu, Blanche?
BLANCHE: Byla jsem poslušná zákonů přírody.
MITCH: Jakých?
BLANCHE: Například zákona, který říká, že buďto dáma baví svého pána, - nebo je po
parádě! Prosím vás, nepokusil byste se najít v mé kabelce klíč? Já mám
strašně nešikovné ruce, když jsem unavená!
MITCH (se hrabe v její kabelce): Je to voň?
BLANCHE: Ne, můj milý, to je klíč od mého kufru, který budu muset už brzy začít balit.
MITCH: To už jako chcete odjet?
BLANCHE: To víte, ryba a host...
MITCH: Je to tenhle? Hudba zmlkne.
BLANCHE: Heureka! Odemkněte dveře, můj milý, já se zatím naposled rozhlídnu po
obloze. (Opře se o zábradlí) Mitch odemkne dveře a rozpačitě se postaví za
ni. Hledám, kde jsou Plejády, kde je těch Sedmero sester, ale děvčátka
dneska zřejmě zůstala doma. I ba ne, nezůstala, támhle jsou! Hodné
holčičky! Byly někde hrát bridž a teď jdou pěkně pohromadě domů... Už jste
otevřel ty dveře? Hodnej chlapeček! Vy už asi - chcete jít... Mitch přešlápne
a zakašle.
MITCH: Směl bych vás - eh - políbit - na dobrou noc?
BLANCHE: Proč mě vždycky žádáte o dovolení?
MITCH: Když já nevím, jestli chcete, nebo ne. 35
BLANCHE: A nač ty pochybnosti?
MITCH: Když jsme si tuhle večer vyjeli k jezeru a já vás tam políbil, tak jste...
BLANCHE: Já přece neprotestovala proti tomu polibku, můj milý! Z toho políbeni jsem
měla velkou radost. To byla ta druhá - malá - důvěrnost, proti které jsem
byla nucena se ohradit... Ne že bych byla pohoršená! Ani za mák! Abych
vám řekla pravdu, mně to dokonce lichotilo, že po mně - toužíte! Jenže víte
stejně dobře jako já, můj milý, že svobodné děvče, které nikoho na světě
nemá, musí držet své city na uzdě, - jinak se octne na scestí!
MITCH (s vážnou tváří): Na scestí?
BLANCHE: Vy jste možná zvyklý na dívky, které to vítají, na dívky, které se octnou na
scestí hned při první schůzce!
MITCH: Mně se líbíte taková, jaká jste, protože jsem za celej svůj - za celou svou
zkušenost - nepoznal nikoho, jako jste vy! Blanche se na něj vážně podívá;
potom se dá do smíchu; pak si zakryje ústa rukou. Vy se mi smějete?
BLANCHE: Co vás vede, můj milý. Ale pán a paní domu se ještě nevrátili, tak pojďte
dál. Dáme si luček na dobrou noc. Necháme zhasnuto. Co tomu říkáte?
MITCH: Když chcete...
Blanche jde napřed do kuchyně. Exteriér zmizí a v matném osvětlení se
objeví obě místnosti bytu.
BLANCHE (zůstane v první místnosti): Tam vedle je to pohodlnější, - běžte dál. Ty
rány, co slyšíte, dělám já, jak hledám potmě nějaké pití.
MITCH: Vy chcete něco k pití?
BLANCHE: Ano, ale pro vás! Tvářil jste se celý večer strašně vážně a ustaraně, a já
zrovna tak; oba jsme se tvářili strašně vážně a ustaraně, a tak bych - na
těch pár zbývajících okamžiků naší společné cesty životem - chtěla vytvořit
atmosféru - Joie de vivre! Zapálím svíčku.
MITCH: Tak dobře.
BLANCHE: Budeme se chovat jako praví bohémové. Budeme dělat, že sedíme v nějaké
umělecké kavárničce na levém břehu Seiny! (Zapálí oharek svíčky a zastrčí
ho do láhve) Je suis la dame aux camellias! Vous étes -Armand! Umíte
francouzsky?
MITCH (zasmušile): Ne, já...
BLANCHE: Voulez - vous coucher avec moi ce soir? Vous ne comprenez pas? Ah, quelle
dommage! - Chci říct, že mám štěstí,... tady jsem našla něco k pití! Právě
tak na dvě porce, můj milý, nezbyde ani kapka...
MITCH (zasmušile): To jsem rád.
Blanche vejde do ložnice, v ruce whisky a svíčku.
BLANCHE: Posaďte se! Pročpak si nesundáte kabát a ne-rozepnete límeček?
MITCH: Nechám si ho radši na sobě.
BLANCHE: Ne, ne, jen si udělejte pohodlí.
MITCH: Když já se stydím za to, jak se potím. Mám košili úplně přilepenou na tělo.
BLANCHE: Pocení je zdravé. Kdyby se lidé nepotili, tak by bylo v pěti minutách po nich.
(Vezme od něho kabát) Máte hezký kabát. Co je to za látku?
MITCH: Říká se tomu alpaka.
BLANCHE: Aha, alpaka.
MITCH: Tohle je taková úplně lehoučká alpaka.
BLANCHE: Aha, lehoučká alpaka.
MITCH: Já nerad nosím plátěný sako, ani v létě, poněvadž ho vždycky propotím.
BLANCHE: Aha. 36
MITCH: A nevypadá to na mně dobře. Mužský se silnější postavou si musejí dávat
pozor, aby nenosili něco, v čem by vypadali moc nemotorně.
BLANCHE: Vy přece nejste nijak silný.
MITCH: Vám se nezdá?
BLANCHE: Nejste žádný skleníkový typ. Máte silnou konstrukci a majestátní postavu.
MITCH: Děkuju vám. Vloni vo Vánocích mě přijali do neworleánskýho atletickýho
klubu.
BLANCHE: No ne!
MITCH: Byl to ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostal. Cvičím se tam ve vzpírání
a plavu a udržuju se v kondici. Než jsem tam vstoupil, tak mi už začínaly
povolovat břišní svaly, ale teď už mám zas břicho tvrdý.Tak tvrdý, že když
mi ňákej chlap dá ránu do břicha, tak mě to ani nezabolí. Zkuste mi dát
ránu! No? Jen do toho! Zkuste! Blanche ho trochu šťouchne.
BLANCHE: Jemináčku! (Dá si ruku na prsa)
MITCH: Hádejte, kolik vážím?
BLANCHE: Jistě moc neprohádám, když řeknu - osmdesát.
MITCH: To musíte hádat lip.
BLANCHE: Míň?
MITCH: Ne. Víc.
BLANCHE: No - jste velký, a tak už na sobě nějaké to kilo snesete a nemusíte přitom
vypadat nemotorně.
MITCH: Vážím devadesát pět kilo a měřím 187 cm; v ponožkách - bez bot. A těch
devadesát pět vážím úplně nahej.
BLANCHE: Prokristapána, no ne! To aby se vás člověk zrovna bál!
MITCH (v rozpacích): Moje váha není zrovna zajímavý téma. (Chvíli váhá) A co vy?
BLANCHE: Kolik vážím?
MITCH: Ano.
BLANCHE: Hádejte.
MITCH: Můžu si vás potěžkat?
BLANCHE: Vy Samsone! Jen si mě potěžkejte!
Mitch se postaví za ni, chytne ji v pase a zvedne jakoby nic do výšky.
Tak co?
MITCH: Jste lehká jako pírko.
BLANCHE: Ha-ha!
Mitch ji postaví, ale ještě pořád ji drží v pase.
(Blanche řekne upejpavě) Už mě můžete pustit.
MITCH: Cože?
BLANCHE (vesele): Povídám, že už mě nemusíte držet, vážený pane.
Mitch ji neobratně obejme; v hlase Blanche se ozve lehké pokárání.
Ale Mitchi! To, že Stella se Stanleyem nejsou doma, ještě neznamená, že se
nemáte chovat jako džentlmen.
MITCH: Kdybych překročil meze slušnosti, tak mi dejte okamžitě pohlavek.
BLANCHE: To nebude zapotřebí. Vy jste rozený džentlmen, jeden z mála, kteří ještě na
světě zbývají. Jenom bych nechtěla, abyste si o mně myslel, že jsem nějaká
nepřístupná, staropanenská učitelka nebo něco podobného, já jenom
zkrátka...
MITCH: Co? 37
BLANCHE: Asi mám prostě - staromódní názory! (Obrátí oči k nebi, protože ví, že jí
Mitch nevidí do obličeje) Mitch jde k hlavním dveřím. Nastane dost dlouhá
pauza. Blanche si povzdychne a Mitch rozpačitě zakašle.
MITCH (po chvíli): Kdepak je Stella se Stanleyem?
BLANCHE: Někam si vyrazili. S Hubbellovýma odshora.
MITCH: A kam šli?
BLANCHE: Mám dojem, že měli v plánu noční program ve varieté.
MITCH: Jednou bysme si měli vyrazit - všichni společně.
BLANCHE: Kdepak. To by nebyl dobrý nápad.
MITCH: Pročpak ne?
BLANCHE: Vy jste se Stanleyem už dlouho kamarádi?
MITCH: Sloužili jsme spolu u dvěstějednačtyřicátýho.
BLANCHE: On asi před vámi nemá žádná tajemství, viďte?
MITCH: Bodejť by jo.
BLANCHE: Mluvil s vámi o mně?
MITCH: No - ani ne.
BLANCHE: Podle tónu, jakým to říkáte, zřejmě mluvil.
MITCH: Ne, moc mi toho neřek.
BLANCHE: Jenže jde o to, co vám řek. Co myslíte, jaký má ke mně Stanley vztah?
MITCH: Proč vás to zajímá?
BLANCHE: No...
MITCH: Vy s ním nevycházíte dobře?
BLANCHE: Co byste řek vy?
MITCH: Já bych řek, že vám asi moc nerozumí.
BLANCHE: To je velice mírně řečeno. Kdyby nebylo toho, že Stella čeká dítě, tak bych
to tady prostě nevydržela.
MITCH: Copak se k vám nechová pěkně?
BLANCHE: Je nesnesitelně hrubý. Dělá, co může, aby mě urážel.
MITCH: Jakým způsobem?
BLANCHE: Všemi způsoby, jakými to jde.
MITCH: To mě překvapuje.
BLANCHE: Skutečně?
MITCH: Já - já totiž nechápu, jak se k vám může někdo chovat hrubě.
BLANCHE: Pro mě je to tady utrpení. Víte, člověk tady nemá ani trochu soukromí. Tyhle
dvě místnosti jsou od sebe oddělené jenom tím závěsem. A on se večer
špacíruje po bytě jenom ve spodním prádle. A pořád mu musím říkat, aby si
zavíral dveře od koupelny. Taková nevychovanost není přece nutná! Vy se
asi divíte, proč neodjedu. Řeknu vám to tedy upřímně. Učitelský plat stačí
právě tak na holé živobytí. Za minulý rok jsem neušetřila ani cent. A tak
jsem byla nucena jet na léto sem. Proto musím snášet společnost manžela
mé sestry. A on zase musí snášet společnost mou, a ta mu není zrovna po
chuti, jak se zdá... Nepovídejte mi, že vám neříkal, jak mě nenávidí!
MITCH: To bych neřek, že vás nenávidí.
BLANCHE: Nenávidí mě. Proč by mě jinak urážel? V tom okamžiku, kdy jsem ho poprvé
spatřila, jsem si řekla: „Tenhle člověk bude mým katem! Tenhle člověk mě
zničí, ledaže..."
MITCH: Blanche...
BLANCHE: Copak, Mitchi? 38
MITCH: Můžu se vás na něco zeptat?
BLANCHE: Ano. Na co?
MITCH: Kolik je vám roků?
Blanche udělá nervózní gesto.
BLANCHE: Proč to chcete vědět?
MITCH: Protože jsem o vás mluvil s maminkou a ona se mě zeptala: „Kolikpak je té
Blanche?", - a já to nevěděl.
Delší pauza.
BLANCHE: Vy jste o mně mluvil s maminkou?
MITCH: Ano.
BLANCHE: Proč?
MITCH: Říkal jsem jí, jaká jste milá a jak se mi líbíte.
BLANCHE: Myslel jste to vážně?
MITCH: Však vy to dobře víte.
BLANCHE: A proč chtěla vaše maminka vědět, kolik mi je?
MITCH: Ona je nemocná.
BLANCHE: To je mi líto. Něco vážného?
MITCH: Nebude už dlouho žít. Možná že jenom pár měsíců.
BLANCHE: Ach.
MITCH: A trápí ji, že ještě nejsem usazenej.
BLANCHE: Aha.
MITCH: Byla by ráda, kdybych byl usazenej dřív, než... (Mluví chraptivým hlasem a
dvakrát si odkašle, nervózně přešlapuje, zastrkuje a zase vytahuje ruce z
kapes)
BLANCHE: Vy ji máte moc rád, viďte?
MITCH: Ano.
BLANCHE: Já bych řekla, že jste schopen opravdu hlubokých citů. Budete si asi připadat
osamělý, až vás opustí, viďte?
Mitch si odkašle a přikývne.
Já to znám.
MITCH: Co je to být osamělý?
BLANCHE: I já měla kdysi bytost, kterou jsem milovala a kterou jsem ztratila.
MITCH: Umřela?
Blanche přejde k oknu, sedne si na rám a dívá se ven; pak si nalije ještě
jednu skleničku.
Byl to nějaký muž?
BLANCHE: Byl to jeden chlapec... Byla jsem tehdy mladičké děvčátko a on byl ještě
chlapec. Bylo mi šestnáct, když jsem objevila, co je to láska. Jedním rázem a
až příliš, příliš důkladně. Svět se mi najednou proměnil, bylo to, jako kdyby
někdo najednou obrátil oslepující reflektor na něco, co bylo odjakživa jen v
pološeru... Ale měla jsem smůlu. Zmýlila jsem se. V tom chlapci bylo totiž
něco zvláštního, jakási nervozita, jakási změkčilost a něžnost, která nebyla
mužská, přestože nevypadal ani dost málo zženštile,... ale... něco tady
bylo... Hledal u mě pomoc. Já nic netušila. To všechno jsem zjistila až po
svatbě, až když jsme spolu utekli a když už jsme byli zase zpátky; bylo mi
jasné jedině to, že jsem ho jakýmsi záhadným způsobem zklamala a že mu
nejsem schopná poskytnout pomoc, kterou ode mě potřebuje, ale o které se
mnou nikdy nedokázal promluvit. Sesouvala se mu půda pod nohama. 39
Křečovitě se mě držel, - jenže já ho nedokázala vytáhnout, já se propadala s
ním! Nevěděla jsem to. Věděla jsem jenom, že ho nevýslovně miluju, ale že
nedokážu pomoct ani jemu, ani sobě. A pak jsem na to přišla. Tím
nejstrašnějším způsobem, jakým se to vůbec mohlo stát. Vstoupila jsem
zničehonic do pokoje, myslela jsem, že je prázdný, ale byli tam dva lidi... ten
chlapec, kterého jsem si vzala za manžela, a jeden starší pán, který byl už
léta jeho přítelem...
Zvenčí je slyšet blížící se lokomotivu. Blanche si zacpe uši rukama a přikrčí
se. Jak lokomotiva burácí kolem oken, osvětlí její přední světla místnost.
Když hluk ustane, Blanche se pomalu napřímí a pokračuje.
Dělali jsme, že o ničem nevím. Ano, vyjeli jsme si dokonce ve třech do
kasina u Měsíčního jezera, byli jsme opilí a cestou jsme se smáli.
Zdálky se slabě ozve mollová melodie polky.
Tančili jsme Varšavjanku. A najednou mě ten chlapec, který byl mým
manželem, nechal stát uprostřed tance na parketu a vyběhl ze sálu. Za
několik okamžiků padl výstřel.
Polka zničehonic přestane. Blanche strnule vstane. Potom se polka ozve
znova v dur.
Vyběhla jsem ven, - všichni vyběhli, - všichni běželi a utvořili vyděšený
hlouček kolem něčeho, co leželo na břehu jezera! Nemohla jsem se k tomu
protlačit. Potom mě někdo chytil za ruku: „Nechoďte tam, pojďte pryč!
Nedívejte se tam!" Nedívejte se? Na co? Pak jsem zaslechla, jak někdo říká:
„Allan, Allan, ten Greyovic chlapec! Strčil si revolver do úst a stiskl, -
ustřelilo mu to -celou zadní část hlavy!" (Zapotácí se a zakryje si obličej)
Udělal to proto, - poněvadž jsem se předtím na parketu neudržela - a
zničehonic - jsem mu řekla: Já vím všechno. Já jsem vás viděla! Hnusíš se
mi..." A pak ten reflektor, který ozařoval svět, náhle zhasl a od té chvíle
jsem už ani na okamžik nespatřila jediné světélko, které by bylo silnější než
plamen - téhle svíčky... Mitch se rozpačitě zvedne apopojde k Blanche.
Polková melodie co ozve hlasitěji. Mitch stojí vedle Blanche.
MITCH (ji bere pomalu do náruče): Blanche, vy někoho potřebujete. A já taky. Mohli
bychom to dát - nějak dohromady?
Blanche se na něj chvíli dívá nepřítomným pohledem. Potom se s tichým
výkřikem schoulí v jeho náručí, vzlykajíc se snaží ze sebe něco vypravit, ale
slova se nedostavují. Mitch ji políbí na čelo, na oči a nakonec na ústa.
Polková melodie umlkne. Když pak Blanche promluví, je její hlas přerýván
dlouhými, vděčnými vzlyky.
BLANCHE: Někdy... Bůh člověka vyslyší... hrozně rychle!
Konec šestého obrazu
SEDMÝ OBRAZ
Je pozdní odpoledne uprostřed září. Závěs je rozhrnutý a na stole je prostřeno k večeři
na oslavu narozenin; je tam dort a květiny. Když vejde Stanley, Stella právě dokončuje
výzdobu.
STANLEY: Co znamenaj ty legrácky?
STELLA: Blanche má narozeniny, miláčku.
STANLEY: Je doma? 40
STELLA: V koupelně.
STANLEY (se opičí po Blanche): „Přepírá si prádélko?"
STELLA: Nejspíš.
STANLEY: Jak dlouho už tam je?
STELLA: Celé odpoledne.
STANLEY (se opičí): Je naložená v horké vodě?"
STELLA: No.
STANLEY: Je čtyřicet ve stínu a vona je naložená v horký vodě!
STELLA: Říká, že jí bude aspoň večer chladněj.
STANLEY: A ty lítáš pro kokakolu, co? A servíruješ ji Jejímu Veličenstvu do vany, co?
Stella pokrčí rameny.
Posaď se na moment.
STELLA: Ale já mám práci, Stanley.
STANLEY: Posad' se, povídám! Dověděl jsem se, co je to za ptáčka, ta tvoje sestřička!
STELLA: Přestaň se do ní pořád navážet, Stanley.
STANLEY: A tahle ženská bude vo mně říkat, že jsem vulgární!
STELLA: V poslední době se jí snažíš dělat všechno na potvoru, Stanley. Blanche je
citlivá a pak - nesmíš zapomínat, že jsme vyrůstaly v docela jiných
poměrech než ty.
STANLEY: To už jsem slyšel. To se mi vopakuje do vomr-zení! Jestlipak víš, že nás tady
krmila samejma lžima?
STELLA: Ne, to nevím, ale...
STANLEY: Už je to tak. Ale teď se to všechno proláklo! Dověděl jsem se pěkný věci!
STELLA: Jaký - věci?
STANLEY: Věci, na který jsem měl už dávno podezření. Ale teď mám na to důkazy z
naprosto hodnověrnejch pramenů - který jsem si vověřil! Blanche si v
koupelně zpívá populární sentimentální píseň, která tvoří kontrapunkt k
Stanleyho řeči.
STELLA (Stanleymu): Nemluv tak hlasitě!
STANELY: Chm! To máme pěknýho ptáčka - zpěváčka!
STELLA: Tak už se, prosím tě, uklidni a řekni mi, cos podle tebe vlastně o Blanche
zjistil.
STANLEY: Lež číslo jedna je to, že ze sebe dělá takovou fajnovku. Kdybys věděla, s
jakejma fórama šla na Mitche. Dyť voň žil v domnění, že za sebou nemá víc
než nějakou tu pusu! Jenže naše milá Blanche není zase takový lilium! Haha!
To je mi pěkný lilium!
STELLA: Kdo ti o ní co říkal?
STANLEY: Náš nákupčí jezdí už léta do Laurelu a moc dobře ji zná. Tu zná celej Laurel!
Ta je po Laurelu proslavená stejně jako prezident Spojenejch států! S tou
výjimkou, že tam nemá žádný přívržence! Ten náš nákupčí nocovává v
hotelu, kerej se jmenuje „U Labutě".
BLANCHE (zpívá si rozmarně):
I ten měsíček z papíru,
s oblohou z hadrů sešitou
v pravé nebe se změní,
když uvěříš v lásku mou.
STELLA: A co s tím má ten hotel společného?
STANLEY: Vona tam totiž taky bydlela.
STELLA: Blanche přece žila v Belle Révě. 41
STANLEY: Tohle všechno se stalo až v době, když už jí ten váš domov roztál v ty její
běloučký dlaničce! Přestěhovala se potom k „Labuti". Do hotelu druhýho
řádu, ve kterým má host tu vejhodu, že se mu nikdo neplete do jeho
soukromejch styků! Hotel „U Labutě" je zvyklej na všelijaký móresy. Jenže
madam Blanche se podařilo ohromit i ředitelství tohohle hotelu. Abych ti řek
pravdu, madam Blanche je tak vohromila, že ji požádali, aby jim vrátila klíč
vod pokoje - navždycky! To se stalo pár tejdnů předtím, než se vobjevila u
nás.
BLANCHE (si zpívá):
I ten pouťový prstýnek
s královskou korunou plechovou
v pravé zlato se změní,
když uvěříš v lásku mou.
STELLA: To jsou - ubohé - lži!
STANLEY: Chápu, že ses z toho celá pryč. Malovala ti tady straky na vrbě. Zrovna tak
jako Mitchovi!
STELLA: To jsou všechno pusté výmysly! Na tom není ani slovíčko pravdy a kdybych
byla mužskej a tohle individuum si trouflo říkat takové výmysly v mé
přítomnosti...
BLANCHE (zpívá):
Bez lásky tvé svět
je pouhé mámení,
však láska tvá mé trápení
v štěstí promění.
STANLEY: Dyť ti povídám, holčičko, že jsem si všecky ty v historky důkladně vověřil!
Alepočkej, až ti to dopovím. Madam Blanche měla tu smůlu, že už jí
v Kautelu na její špeky nikdo neskákal! Po dvou nebo po třech schůzkách ji
každej prokouk a pustil ji k vodě; tak přesedlala na jinýho a začala stejná
písnička, stejnej tyátr a stejnej humbuk! Jenže v takovým malým městě
nemůže tohle pokračovat donekonečna. A tak se z ní časem stala místní
figurka; s tím rozdílem, že ji lidi ne považovali jenom za nějakou podivínku,
ale přímo za blázna - za cvoka!
Stella sebou zděšeně trhne.
A v posledních dvou letech se jí každej vyhejbal jako čert kříži. Proto zavítala
Její Milost k nám a proto nám tady sehrává ten svůj tyátr, - protože jí
starosta jemně naznačil, aby koukala vypadnout z města! A jestlipak víš, že
blízko Laurelu je vojenský středisko a že příbytek tvý sestřičky bylo místo,
který měli vojáci zakázaný navštěvovat?
BLANCHE: I ten měsíček z papíru, s oblohou z hadrů sešitou, v pravé nebe se změní,
když uvěříš v lásku mou.
STANLEY: Tak tohle bylo k ty přejemnělý nóbl slečně. Čímž jsem se dostal ke lži číslo
dvě.
STELLA: Já už nechci nic slyšet!
STANLEY: Milá Blanche se už na tu svou školu nevrátí! Jsem dokonce ochotnej se s
tebou vsadit, že na to ani nepomejšlela, že by se kdy vrátila do Laurelu!
Vona totiž nevodešla ze školy jenom na čas, kvůli nervům! Houby s voctem!
Nic takovýho. Voni ji totiž z toho gymnázia vyrazili ještě před koncem
školního roku -a ani ti nemám chuť říct proč. Kvůli jednomu sedmnáctiletýmu
klukovi, - s kterým se zapletla!
BLANCHE (zpívá): Vždyť i pouťový prstýnek s královskou korunou plechovou...
V koupelně teče plným proudem vodu; je slyšet zajíkavé výkřiky a výbuchy
smíchu, jako když dovádí dítě.42
STELLA: Mně už se z toho obrací žaludek!
STANLEY: Otec toho kluka se to dověděl a zašel si za ředitelem gymnázia. Páni inžinýři,
moct tak bejt v ty kanceláři, když si madam Blanche zavolali na kobereček!
Moct se tak dívat, jak se z toho snaží vykroutit! Jenomže tentokrát ji měli
bezpečně v hrsti a milá Blanche věděla, že má po merendě! Řekli jí, že by
udělala dobře, kdyby se povohlídla po nějakým novým působišti! Tak, tak!
Byla vlastně úředně vyhoštěna z města! Dveře koupelny se otevřou. Blanche
vystrčí hlavu, kolem které má ovázaný ručník.
BLANCHE: Stello!
STELLA (chabě): Ano?
BLANCHE: Dej mi ještě jeden ručník na vlasy. Já jsem si je umyla.
STELLA: Ano, Blanche. (Jako omámená jde s ručníkem z kuchyně ke dveřím
koupelny)
BLANCHE: Co je ti, holčičko?
STELLA: Mně? Proč?
BLANCHE: Že se tak divně tváříš!
STELLA: Ale... (pokouší se o smích)... asi jsem trošku unavená!
BLANCHE: Tak se taky vykoupej, až já vylezu.
STANLEY (volá z kuchyně): A kdy to bude?
BLANCHE: Ozbrojte své srdce trpělivostí! Už to nebude trvat dlouho!
STANLEY: Mně nejde vo srdce, mně jde vo ledviny! Blanche bouchne dveřmi. Stanley
se drsně zasměje. Stella se pomalu vrací do kuchyně. Tak co tomu všemu
říkáš?
STELLA: Já těm historkám nevěřím a myslím, že je to od toho vašeho nákupčího
lumpárna a sprostota, že něco takového tvrdí. Možná, že je na tom, co říká,
něco pravdy. Blanche má určité povahové rysy, které na ní nemám ráda - a
které našim doma působily zármutek. Blanche byla totiž odjakživa -
lehkomyslná!
STANLEY: Lehkomyslná!
STELLA: Když byla ještě úplně mladá, tak se provdala za jednoho chlapce - psal
básně... Byl to ohromně hezký chlapec. Říct, že ho Blanche milovala, to je
málo, ona doslova uctívala půdu pod jeho nohama! Zbožňovala ho a div že
ho nepokládala za nějakou nadpřirozenou bytost! Ale pak přišla na to, že...
STANLEY: Na co?
STELLA: Že ten krásný a nadaný mladý muž je úchylný. Jestlipak ti ten tvůj nákupčí
dodal i tuhle informaci?
STANLEY: My jsme se bavili jenom vo událostech z poslední doby. A tohle se muselo
stát už hodně dávno...
STELLA: Ano, to už je hodně dávno...
Stanley přistoupí ke Stelle, položí jí ruce na ramena. Stella se mu jemně
vymkne a začne mechanicky zastrkávat do dortu svíčičky.
STANLEY: Kolik dáváš na ten dort svíček?
STELLA: U pětadvacáté toho nechám.
STANLEY: Má někdo přijít?
STELLA: Pozvali jsme Mitche na dort a na zmrzlinu. Stanley je najednou poněkud
nesvůj. Zapálí si další cigaretu od té, kterou právě dokouřil.
STANLEY: Bejt várna, tak bych Mitche dneska nečekal. Stella se přestane zabývat
svíčičkami a pomalu se ohlédne na Stanleyho.
STELLA: Proč? 43
STANLEY: Mitch je můj kamarád. Byli jsme spolu na vojně - u dvěstěčtyřicátýho
prvního ženijního. Děláme ve stejným podniku a teď jsme dokonce ve
stejným kuželkářským mužstvu. Copak myslíš, že bych se mu moh podívat
do vočí, kdybych...
STELLA: Stanley Kowalski, tys mu - tys mu opakoval všechno to, co ti ten...?
STANLEY: To si piš, že jsem mu to řek! Dělal bych si do konce svýho života svědomí,
kdybych do toho nechal svýho nejlepšího přítele spadnout a nevaroval ho!
STELLA: A Mitch se s ní chce rozejít?
STANLEY: Ty by si se s ní nerozešla, kdybys...?
STELLA: Já se tě ptám, jestli se s ní Mitch chce rozejít? Hlas Blanche zazní znova
jásavě jako zvon.
BLANCHE (zpívá): V pravé zlato se změní, když uvěříš v lásku mou.
STANLEY: No, rozejít se s ní snad zrovna nechce, - jenom teď ví, s kým má tu čest!
STELLA: Stanley, ona si myslela, že Mitch, - že si ji Mitch -chtěl vzít! A já jsem v to
taky doufala.
STANLEY: Tak to teda nechce. Možná že chtěl, ale přece neskočí do kádě, kde se to
hemží žralokama...! (Vstane) Blanche, hergot, Blanche! Byla byste tak hodná
a pustila mě do my koupelny?!
BLANCHE: Ale zajisté, vážený pane! Můžete ještě minutku počkat, než se osuším?
STANLEY: Když už čekám hodinu, tak mě snad ta minutka nezabije.
STELLA: Tak ona ztratila zaměstnání? Co bude dělat?!
STANLEY: U nás nezůstane dýl než do úterka. Je ti to jasný? Pro jistotu jsem jí už
koupil lístek. Na autobus!
STELLA: Tak předně. Blanche by nikdy autobusem nejela.
STANLEY: Pojede autobusem. A ráda.
STELLA: Ne, nepojede, Stanley. Nepojede!
STANLEY: Já ti říkám, že pojede! A tečka. - P.S.: Pojede v úterý!
STELLA (pomalu): Ale co si počne? Pro všechno na světě -co si jen počne?
STANLEY: Její budoucnost před ní leží jako na dlani.
STELLA: Jak to myslíš? Blanche zpívá.
STANLEY: Hej, kanárku! Zajdo! Tak už jednou vylezte z ty koupelny!
Dveře koupelny se rozlítnou a Blanche s veselým smíchem vyjde, ale když
kolem ní projde Stanley, objeví se jiná tváři ustrašený výraz.
Stanley se na ni ani nepodívá, vejde do koupelny a práskne za sebou
dveřmi.
BLANCHE (popadne kartáč na vlasy): Ach, mně je tak nádherně po té dlouhé horké
koupeli! Je mi tak dobře a svěže. Připadám si taková - odpočinutá!
STELLA (z kuchyně smutným, nevěřícím tónem): Vážně?
BLANCHE (kartáčuje si vehementně vlasy): Ano, opravdu, taková čerstvá! (Zacinká
sklenicí s whisky) Když se vykoupám v horké vodě a pak si dám plnou
vychlazenou skleničku, tak se hned začnu dívat na svět novýma očima!
(Stojí mezi závěsem a dívá se na Stellu a pomalu si přestává kartáčovat
vlasy) Stalo se něco? Řekni!
STELLA (se rychle odvrátí): Co by se mělo stát?
BLANCHE: Ty lžeš! Něco se stalo! (Dívá se ustrašeně na Stellu)
Stella předstírá, že něco dělá na stole. Piano v dálce přejde do prudkého
tanečního rytmu.44
Konec sedmého obrazu
OSMÝ OBRAZ
O tři čtvrtě hodiny později. Soumrak, který se pomalu sklání za velkými okny, ještě
neztratil svůj zlatý náběh. Pochodeň slunečních paprsků ozařuje ze strany
velký vodní nebo naftový rezervoár stojící na prázdni prostranství směrem k
obchodní čtvrti, odkud jako špičky špendlíků pronikají osvětlená okna a
okenní tabulky, jež odrážejí západ slunce. Všichni tři pochmurně dojídají
slavnostní večeři; Stanley se mračí, Stella je smutná a celá nesvá. Blanche
má v napjatém obličeji strnulý, nepřirozený úsměv. Čtvrté místo u stolu ie
neobsazené.
BLANCHE: Stanley, řekněte nám nějaký vtip! Vypravujte nám něco legračního, ať se
zasmějem. Já nevím, co to s námi je, že se všichni tváříme tak vážně! Je to
snad proto, že mi můj kavalír nepřišel na schůzku? Stella se slabě zasměje.
To se stalo poprvé za celou mou zkušenost, - a já mám hezkou řádku těch
nejrůznějších zkušeností - že mi nějaký muž nepřišel na schůzku! Ha-ha!
Nevím, jak se na to mám tvářit... Vypravujte nám nějakou legrační
anekdotu, Stanley! Abychom se z toho dostali!
STANLEY: Já měl dojem, Blanche, že se vám moje anekdoty nelíběj.
BLANCHE: Když jsou zábavné, ale slušné, tak se mi líbí.
STANLEY: Neznám žádnou, která by vodpovídala vašemu jemnýmu vkusu.
BLANCHE: Tak budu vypravovat já.
STELLA: Ano, vypravuj, Blanche. Ty jsi přece znávala takovou spoustu krásných
anekdot. Hudba utichne.
BLANCHE: Tak počkejme... Musím si probrat svůj repertoár! Á, už vím - já mám strašně
ráda anekdoty o papoušcích! Máte taky rádi anekdoty o papoušcích? A znáte
tu o té staré panně, co měla toho nevychovaného papouška? Tak tedy, jedna
stará panna měla papouška, který klel jak pohan a znal víc neslušných slov
než tady pan Kowalski!
STANLEY: Hm!
BLANCHE: A když ho chtěla umlčet, tak na něj neplatilo nic jiného, než že mu přehodila
přes klec kus látky, aby myslel, že je noc, a usnul. A tak tedy jednoho krásného
dne ta stará panna zrovna sundala papouškovi přehoz z klece a vtom
uviděla, že od vrátek přichází pan farář! I rozběhla se zpátky ke kleci, znova
ji honem přikryla a pak šla panu faráři otevřít. Milý papoušek byl zticha jako
pěna, ani nedutal, ale zrovna v tom okamžiku, kdy se pana faráře ptala,
kolik kostek cukru má rád do kávy, - papoušek přerušil svoje mlčení, udě-
lal... (zapíská)... a povídá: „Krucifix, to byl ale krátkej den!" (Zakloní hlavu a
zasměje se) I Stella udělá bezvýsledný pokus, aby dala najevo veselí.
Stanley nevěnuje anekdotě žádnou pozornost, ale natáhne se přes stůl,
vbodne vidličku do zbývající porce masa, popadne maso rukou a pustí se do
něj.
BLANCHE: Panu Kowalskému se ta anekdota zřejmě nelíbila!
STELLA: Pan Kowalski se musí chovat jako čuně, takže mu nezbývá čas myslet na
něco jiného.
STANLEY: Správně, holčičko.
STELLA: Máš hnusně zamaštěný obličej a ruce. Jdi se umejt a pak mi pomůžeš sklidit
ze stolu. Stanley třískne talířem o zem.45
STANLEY: Jeden talíř už máš uklizenej! (Uchopí ji za ruku) Ještě jednou se vopovaž
takhle se mnou mluvit! „Čuně -Polačisko - hnusnej - vulgární - umaštěnej!" -
Máte ty slovíčka s tou tvou sestrou trochu moc často na jazyku! Co si to vy
dvě vo sobě vlastně myslíte? Že jste ňáký královny? Nezapomeňte, co říkal
senátor Huey Long: „Každý muž je králem!" - A tady jsem králem já, tak na
to nezapomínejte! (Praští o zem šálkem a talířkem) Po mně už je sklizeno!
Mám sklidit ještě po vás dvou? Stella začne tiše plakat. Stanley vyjde
ostentativně přede dveře a zapálí si cigaretu. Z lokálu za rohem sem doléhá
hudba černošských muzikantů.
BLANCHE: Co se stalo, když jsem byla v koupelně? Co ti to řekl, Stello?
STELLA: Nic, nic, nic!
BLANCHE: Určitě ti řekl něco, co se týkalo Mitche a mě! Ty víš, proč Mitch nepřišel, ale
nechceš mi to říct! Stella zoufale vrtí hlavou. Já mu zavolám!
STELLA: Na tvém místě bych to nedělala, Blanche.
BLANCHE: Udělám to. Jdu k telefonu a zavolám ho.
STELLA (ztrápeně): Prosím tě, nedělej to!
BLANCHE: Musím dostat od někoho nějaké vysvětlení! (Běží do ložnice k telefonu)
Stella vejde na práh a vyčítavě se zadívá na svého muže. Stanley zabručí a odvrátí se od
ní.
STELLA: Doufám, že ses se svým dílem spokojenej! V životě mi nedalo takovou práci,
abych u večeře něco spolkla, jako dneska,když jsem se musela dívat na její
obličej a na tu prázdnou židli! (Tišepláče)
BLANCHE (u telefonu): Haló, prosila bych pana Mitchel-la... Ach ták... A mohla bych mu
tam, prosím vás, nechat svoje číslo? Magnolia 9047. A vyřiďte mu, aby určitě
zavolal, že je to důležité... Ano, moc důležité... Děkuji vám. (Zůstane stát u
telefonu s nepřítomným ustrašeným výrazem)
Stanley se pomalu otočí ke své ženě a vezme ji rozpačitě do náruče.
STANLEY: Všechno bude zas dobrý, Steluš, jen co bude pryč a jen co se ti to narodí. A
mezi náma dvěma to bude zase takový jako dřív. Pamatuješ, jaký to bylo
dřív? Pamatuješ na ty naše noce? Víš ty, co to bude za krásu, holčičko, až
zase nebudeme muset v noci dávat pozor, abysme nedělali kravál a až zase
budeme moct nechat rozsvícený ty barevný světla, páč za závěsem nebude
žádná sestra, která by nás mohla slyšet?! Zeshora je slyšet sousedy, kteří se
něčemu hlasitě řehtají. Stanley se zasměje. Eunice se Stevem...
STELLA: Pojď dovnitř. (Vrátí se do kuchyně a začne rozsvěcovat svíčky na bílém
dortu) Blanche?
BLANCHE: Ano. (Vrátí se z ložnice do kuchyně ke stolu) Ach, to jsou rozkošné svíčičky!
Nezapaluj je, Stello!
STELLA: Jakpak by ne! Stanley se vrátí.
BLANCHE: Měla bys je schovat, až budeš slavit narozeniny svého děťátka. Ach, kdyby
mu tak ty svíčičky ozařovaly cestu životem a kdyby mu tak očička zářila jako
svíčičky, jako dvě modré svíčičky, které hoří na bílém dortu!
STANLEY (si sedá): To je mi ňáký poezie!
BLANCHE (se na okamžik zamyšleně odmlčí): Neměla jsem ho volat.
STELLA: Vždyť se mohlo stát ledacos.
BLANCHE: Tady neexistuje žádná omluva, Stello. Nemám zapotřebí nechat se urážet.
Nejsem žádná „hej, počkej"!
STANLEY: Herdek, tady je ale hic vod ty páry z koupelny!
BLANCHE: Už jsem se vám za to omlouvala třikrát. Piano zmlkne.
Musím brát horké koupele kvůli nervům. Říká se tomu vodoléčba. To se ví, 46
takové zdravé Polačisko, jako jste vy, které nervy vůbec nemá, si nedovede
představit, co to je, když je člověku úzko!
STANLEY: Já nejsem žáďný Polačisko! Lidi z Polska jsou Poláci a žádný Polačiska! A
kromě toho jsem stoprocentní Američan a narodil jsem se a byl jsem
vychovanej v nejohromnější zemi na světě a jsem na to sakra pyšnej, tak si
koukejte to Polačisko nechat! Zazvoní telefon. Blanche dychtivě vstane.
BLANCHE: To bude bezpochyby pro mě.
STANLEY: Vo tom pochybuju. Jen si zase sedněte. (Beze spěchu přejde k telefonu)
Haló?! Jo, jsem. Těbůh, Mácu! (Opře se o stěnu a dívá se s despektem na
Blanche) Blanche s vystrašeným pohledem klesne zpátky do židle. Stella se k
ní nakloní a jemně jí položí ruku na rameno.
BLANCHE: Prosím tě, nech mě! Co je ti? Proč se na mě díváš tím útrpným pohledem?
STANLEY (zařve): Ticho tam! - Vona mi tady do toho huláká jedna ženská. - Tak
pokračuj, Mácu. U Rileyho? To ne, u Rileyho kuželky nehraju. Trošku jsem se
s ním minulej tejden chyt. Snad jsem kapitán, ne? Tak fajn, nejde se k
Rileymu, jde se koulet do West Sidu nebo do Gala! Tak fajn! Těbůh! (Zavěsí
a vrátí se ke stolu) Blanche se ze všech sil snaží ovládnout. Rychle upíjí vodu
ze sklenice. Stanley se na ni nepodívá, ale sáhne do kapsy a pak pomalu, s
falešnou srdečností řekne: Milá švagrová, já jsem vám přines k vašim
narozeninám malou pozornost!
BLANCHE (rychle): Vážně? Ale, Stanley, já nic nečekala! Já -já nevím, proč Stella
vlastně moje narozeniny slaví! Já bych na ně nějraději vůbec zapomněla, -
když už mi je těch - sedmadvacet! To víte, - věk, to je téma, o kterém by
člověk nějraději - pomlčel!
STANLEY: Sedmadvacet?
BLANCHE (rychle): A co to je? To je něco pro mě? Stanley jí podává malou obálku.
STANLEY: Ano. Doufám, že se vám to bude líbit!
BLANCHE: Ale - ale - ale to je...
STANLEY: Lístek! Zpátky do Laurelu! Autobusem! Na úterý! Do místnosti tiše vnikne
melodie Varšavjanky a nepřestává znít. Stella prudce vstane a otočí se zády.
Blanche se pokusí o úsměv. Potom o smích. Pak se obou pokusů vzdá,
vyskočí od stolu a běží do vedlejší místnosti. Chytí se za hrdlo a odběhne do
koupelny. Je slyšet kašlání a dávení. A je to!!!
STELLA: Tos neměl dělat.
STANLEY: Jenom si vzpomeň, co jsem všechno musel spolykat já vod ní!
STELLA: Tos neměl dělat. - Takhle krutě se nechováme k člověku, kterej je tak
opuštěnej!
STANLEY: K takovýmu jehňátku bezbrannýmu, že jo?
STELLA: Ano. Tys neznal Blanche jako mladou holku. Nebylo na světě člověka, který
by byl něžnější a důvěřivější! Ale lidi, jako jsi ty, toho zneužívali a to ji
změnilo! Stanley přejde do ložnice, stáhne ze sebe košili a obléká se do
lesklé hedvábné košile na kuželky. Stella jde za ním. Snad si nemyslíš, že
pudeš hrát kuželky?
STANLEY: Co by ne?
STELLA: Na žádný kuželky nepudeš! (Chytího za košili) Pročs jí to proved?
STANLEY: Já nikomu nic neproved. Pusť tu košili. Roztrhlas mi ji.
STELLA: Já chci vědět proč! Řekni mi proč!
STANLEY: Když jsme se spolu poznali, tak jsem se ti zdál ordinérní. V toms teda měla
pravdu, holčičko. Byl jsem ordinérní jak zákon káže. Tys mi ukázala fotku
toho domu s bílejma sloupama. Jenže já tě z těch sloupů sundal dolů, a jak
se ti to pak při těch našich barevnejch světlech líbilo! Copak jsme spolu 47
nebyli šťastný, copak to všechno nebylo ólrajt, dokud se tady nezjevila
vona?!
Stella udělá malý pohyb. Její pohled se najednou obrátí dovnitř, jako by v ní
nějaký hlas zavolal její jméno. Vyjde pomalým, šouravým krokem z ložnice
do kuchyně, po cestě odpočívá, chytí se za opěradlo židle, odpočne si a pak,
jako by naslouchala, s pohledem upřeným do prázdna, se opře o roh stolu.
Stanleymu, který si dooblékává košili, její chování ujde.
Copak jsme nebyli spolu šťastný? Copak to nebylo všechno ólrajt? Dokavaď
se tady nezjevila vona? Fajnovka s nosem nahoru, kerá mě přirovnává k
vopici? (Náhle si všimne změny, která se stala se Stellou)
Co je ti, Steluš? (Přejde k ní)
STELLA (klidně): Odvez mě do nemocnice.
Stanley už je u ní, podpírají a jak vycházejí, říkají nějaká nesrozumitelná,
nezřetelná slova.
Konec osmého obrazu
DEVÁTÝ OBRAZ
Tentýž večer o něco později. Blanche sedí strnule v ložnici, skrčená v křesle,
které má nový potah se zelenými a bílými šikmými pruhy. Blanche má na
sobě svůj nachový saténový župan. Na stolku vedle křesla je láhev s alkoholem
a sklenička. Slyšíme rychlou, horečnatou polkovou melodii -
Varšavjanku. Je to melodie, která Blanche zní v uších; pije proto, aby ji
odehnala, i proto, že cítí blížící se pohromu; zdá se, že si pro sebe šeptá
slova písně. Před ní stojí elektrický ventilátor, který se otáčí ze strany na
stranu. Od rohu přichází Mitch v pracovních šatech; má na sobě modrákovou
kombinézu. Je neoholený. Vyleze po schodech ke dveřím a zazvoní. Blanche
se vyděsí.
BLANCHE: Kdo je to, prosím?
MITCH (chraptivě): Já, Mitch. Polková melodie utichne.
BLANCHE: Mitchi! - Okamžik! (Začne ztřeštěně pobíhat, schová láhev do přístěnku,
sehne se k zrcadlu, přetře si obličej kolínskou a přepudruje se. Pobíhá po
místnosti a je tak rozčilená, že slyšíme její dech. Konečně se rozběhne ke
kuchyňským dveřím a otevře Mitchovi)
Mitchi! Ani bych vás neměla pouštět dál, po tom, jak jste se ke mně dnes
večer zachoval! Něco tak absolutně nerytířského! Ale buďte mi přesto vítán,
spanilý jinochu! (Nabídne mu rty)
Mitch to ignoruje o protáhne se těsně kolem ní do bytu a hrne se do ložnice.
Blanche se za ním se strachem dívá.
No ne, jako bych byla vzduch! A ten nezvyklý úbor! Vždyť vy nejste ani
oholený! To je vůči dámě neodpustitelná urážka. Ale já vám odpouštím.
Odpouštím vám, protože je mi hned lip, jak vás vidím. Váš příchod zarazil tu
polkovou melodii, co se mi honí hlavou! Už se vám někdy něco honilo
hlavou? No, to se ví, že ne, vy můj zamlklý medvídku, kdepak by se vám
honilo něco ošklivého hlavou! (Mluví bez přestání a přitom jde za ním)
Mitch se na ni upřeně dívá. Je vidět, že si dal cestou nějakou tu skleničku.
MITCH: Je nutný, aby byl zapnutej ten vějíř?
BLANCHE: Ne!
MITCH: Já nemám vějíře rád. 48
BLANCHE: Tak ho vypneme, miláčku. Já si na ně nijak nepotrpím! (Stiskne vypínač)
Ventilátor se pomalu přestává kývat. Když si Mitch kecne na postel v ložnici
a zapálí cigaretu, Blanche si rozpačitě odkašle.
Ani nevím, jestli je tady něco k pití. Ještě jsem po ničem nepátrala.
MITCH: Já Stanleyho alkohol nechci.
BLANCHE: To není Stanleyho. Stanleymu nepatří všechno, co tady vidíte! Některé věci v
tomto domě patří vlastně mně! Jak se daří mamince? Je jí špatně?
MITCH: Proč?
BLANCHE: Něco není v pořádku, ale to nevadí. Nehodlám svědka podrobovat křížovému
výslechu. Budu prostě... (neurčitým pohybem si sáhne na čelo - polková
melodie se ozve znova) ...předstírat, že jsem na vás nezpozorovala nic
neobvyklého! Zase - ta hudba...
MITCH: Jaká hudba?
BLANCHE: Varšavjanka! Ta polka, kterou hráli, když se Allan... Počkejte!
Je slyšet vzdálený výstřel z revolveru. Jako by se Blanche ulevilo.
Výstřel! Po tom výstřelu to vždycky přestane. Polková melodie se znova
vytratí. Ano, už to přestalo.
MITCH: Přeskakujou vám kolečka?
BLANCHE: Jdu se podívat, co bych tak našla... (Přejde k přístěnku, předstírá, že hledá
alkohol) Mimochodem, promiňte, že nejsem ustrojená, ale já už... vlastně
nad vámi udělala kříž. Copak jste zapomněl, že jsme vás pozvali na večeří?
MITCH: Nechtěl jsem se s várna už nikdy setkat.
BLANCHE: Počkejte okamžik. Neslyším, co říkáte, a vy toho namluvíte tak málo, že
když už něco řeknete, nechci přijít ani o jedinou slabiku... Co to vlastně -
hledám? Ach, ano - alkohol! Zažili jsme dneska večer tolik vzrušení, že mi
skutečně přeskakují kolečka!
(Předstírá, že právě našla láhev)
Mitch si dá nohu na postel a s opovržením se dívá na Blanche.
Tady máme něco! Jižní elixír". Co to jen může být?
MITCH: Když to nevíte, tak to asi patří Stanleymu.
BLANCHE: Dejte tu nohu z postele. Je na ní přehoz. Vy muži si samozřejmě těchhle věcí
nevšímáte. Ale co já toho tady udělala od té doby, co jsem tady!
MITCH: To bych řek!
BLANCHE: Však víte, jak to tady vypadalo dřív. A podívejte se teď! Vždyť to tady
vypadá skoro jako... v pokojíčku! Chtěla bych to tak udržet. Jestlipak se má
tenhle nápoj s něčím míchat? Hmmm! To je to slaďoučké! Je to příšerně
sladké! To bude asi nějaký likér! Ano, ano, to je určitě likér! Mitch něco
zavrčí.
Obávám se, že vám to nebude chutnat, ale zkuste to, třeba bude!
MITCH: Už jsem vám řek, že jeho alkohol pít nebudu, a tím to končí. Měla byste
nechat jeho pití na pokoji. Říká, že jste mu toho tady za to léto vylábala
hektolitry.
BLANCHE: No, to je prostě absurdní! Jak může něco tak absurdního tvrdit a jak můžete
vy něco tak absurdního opakovat! Je pod mou úroveň, abych vám na taková
ubohá obvinění vůbec odpovídala.
MITCH: Hm.
BLANCHE: Vy máte něco na srdci. Vidím vám to na očích!
MITCH (vstává):Je tady tma.
BLANCHE: Já mám tmu ráda. Dělá mi dobře. 49
MITCH: Já jsem vás snad ještě nikdy neviděl na světle. Blanche se přerývavě
zasměje. Fakticky!
BLANCHE: Skutečně?
MITCH: Ještě nikdy jsem vás neviděl odpoledne.
BLANCHE: A kdo za to může?
MITCH: Vy odpoledne nechcete nikdy nikam jít.
BLANCHE: Ale Mitchi, vždyť jste přece každé odpoledne v práci?
MITCH: V neděli ne. Už jsem vám kolikrát říkal, abyste se mnou v neděli někam šla,
ale vy se pokaždý na něco vymluvíte. Nikdy nechcete jít nikam před šestou a
i pak jenom tam, kde není moc světla -
BLANCHE: V tom je zřejmě nějaký dvojsmysl, ale dost dobře nechápu jaký.
MITCH: Já chci říct, že jsem si vás ještě nikdy nemoh pořádně prohlídnout, Blanche.
Pojďte, rozsvítíme si.
BLANCHE (se strachem): Rozsvítíme? Co? Proč?
MITCH: Tady to světlo, co je zakrytý tím papírem. (Strhne papírový lampionek ze
žárovky)
BLANCHE (poděšeně zalapá po dechu): Proč jste to udělal?
MITCH: Abych si vás moh jednou důkladně prohlídnout!
BLANCHE: Doufám, že to nemá být urážka!
MITCH: Ne, jenom chci vidět věci takový, jaký jsou.
BLANCHE: Ale já nechci vidět věci takové, jaké jsou. Já chci iluzi! Mitch se zasměje.
Ano, ano, iluzi! Snažím se lidem dávat iluzi. Ukazuju jim věci v jiném světle.
Nelíčím jim věci tak, jak jsou. Líčím je takové, jaké by měly být. A jestli je to
hřích, ať mě za to pán Bůh potrestá! - Nerozsvěcujte to světlo! Mitch přejde
k vypínači. Rozsvítí světlo a upřeně se na Blanche zadívá. Blanche vykřikne a
zakryje si obličej rukama. Mitch zase zhasne.
MITCH (pomalu a s hořkostí): Nevadí mi, že jste starší, než jsem myslel. Ale to
ostatní - Bože můj! Ty báchorky o tom, jaký máte staromódní názory, a ty
slátaniny, kterejma jste mě celý léto krmila. Copak - já věděl, že už vám
není šestnáct, ale byl jsem takovej blázen, že jsem věřil, že jste pořádná
ženská!
BLANCHE: A kdo vám řek, že nejsem - „pořádná"? Můj milovaný pan švagr. A vy jste
mu uvěřil.
MITCH: Nejdřív jsem mu řek, že je lhář. Ale pak jsem si ty historie prověřil. Ptal
jsem se nejdřív našeho nákupčího, kterej jezdí do Laurelu. A pak jsem si
zavolal meziměstsky toho obchodníka.
BLANCHE: Jakého obchodníka?
MITCH: Jmenuje se Kiefaber.
BLANCHE: Pana Kiefabera, obchodníka z Laurelu! Toho pána znám. Chtěl si na mě
dovolovat a já ho odkázala do patřičných mezí. Tak si teď o mně vymýšlí
historky, aby se mi pomstil.
MITCH: Tři lidi, Kiefaber, Stanley a Shaw, přísahaj, že je to všecko pravda.
BLANCHE: Jeden, dva, tři, my jsme bratři! To jsou mi ale bratříčkové k pohledání!
MITCH: Bydlela jste v hotelu „U Labutě"?
BLANCHE: „U Labutě"? Nikdy! Já bydlela „U Pavouka". Hotel, kde jsem bydlela, se
jmenoval „U Pavouka"!
MITCH (hloupě): „U Pavouka"?
BLANCHE: Ano, byl to pavouk - křižák! A tam jsem zatahovala své oběti! (Nalije si další
sklenici) Ano, měla jsem intimní styky s mnoha cizími muži..., bylo to po 50
Allanově smrti to jediné, čím jsem byla s to zaplnit své prázdné srdce..., byla
to asi panická hrůza, která mě hnala od jednoho k druhému, před kterou
jsem hledala ochranu - hned tady, hned tam - na těch nejnemožnějších
místech - a nakonec i u sedmnáctiletého chlapce, jenže - někdo to napsal
řediteli. - „Tato žena je morálně nezpůsobilá zastávat své místo." (Zvrátí
hlavu nazad a zasměje se křečovitým, vzlykavým smíchem. Potom citát
opakuje, nabere prudce dech a napije se) Je to pravda? Ano, asi ano - v
jistém smyslu jsem skutečně nezpůsobilá zastávat své místo... A tak jsem
přijela sem. Neměla jsem kam jinam jít. Byla jsem v koncích. Víte, co to
znamená být v koncích? Moje mládí bylo to tam, jako by ho voda vzala, a tu
jsem -poznala vás. Říkal jste, že někoho potřebujete. I já někoho
potřebovala. Děkovala jsem Bohu, že mi vás poslal, zdálo se mi, že jste
dobrý. Bylo mi, jako kdybych našla v pustých skalách jeskyňku, ve které se
můžu schoulit. Ale asi jsem chtěla, asi jsem se opovážila chtít... příliš
mnoho! Pánové Kiefaber, Stanley a Shaw mi udělali dokonalou reklamu!
Nastane pauza. Mitch se na Blanche beze slova dívá.
MITCH: Vy jste mi lhala, Blanche.
BLANCHE: Neříkejte tomu lži.
MITCH: Ano, byly to lži. Jak v srdci, tak i na jazyku; lež na lež!
BLANCHE: V srdci ne, uvnitř v duši jsem vám nikdy nelhala...
Od rohu přichází podomní obchodnice. Je to slepá Mexikánka, zahalená do
tmavého šátku, v ruce má několik svazků křiklavě pestrých květin z
kovových plátků, jaké používají Mexikánci z chudších vrstev při pohřbech a
podobných slavnostních příležitostech. Vyvolává slabým hlasem, takže ji
sotva slyšíme, a její postavu lze jen stěží rozeznat.
MEXIKÁNKA: Flores. Flores. Flores para los muertos. Flo-res. Flores.
BLANCHE: Co je? Ach ták. Někdo je za dveřmi... (Jde ke dveřím, otevře je, stojí a dívá
se upřeně na Mexikánku)
MEXIKÁNKA (stojí u dveří a nabízí Blanche několik květin): Flores? Flores para los
muertos?
BLANCHE (se vyděsí): Ne, ne! Já nechci! Já nechci! (Zabouchne dveře a uteče zpátky
do bytu)
MEXIKÁNKA (se obrátí a odchází po ulici): Flores para los muertos. Ozve se polková
melodie.
BLANCHE (jakoby pro sebe): Úpadek... Chátrání... A lítost a výčitky... „Kdybys to byla
udělala, tak jsem teď na tom nemusela být tak zle!"
MEXIKÁNKA: Corones para los muertos. Corones...
BLANCHE: Odkazy! Chm!... A všechno to ostatní... jako třeba zakrvácené povlaky...
„Potřebuje převlíknout postel!" - „Ano, maminko. Ale nemohly bychom si na
to vzít nějakou černošku?"... Ne, to jsme samozřejmě nemohly. V domě už
nebylo nic než...
MEXIKÁNKA: Flores.
BLANCHE: Smrt. - Sedávaly jsme proti sobě a smrt od nás nebyla dál, než jste vy ode
mě... Ale obě jsme dělaly, že jsme o ní v životě neslyšely!
MEXIKÁNKA: Flores para los muertos. Flores - flores...
BLANCHE: Její protipól je Touha. Jak se mi můžete divit? Copak se mi můžete divit?!
Nedaleko Belle Révě, ještě než jsme ho ztratily, byl výcvikový tábor, kde byli
samí mladí vojáci. V sobotu večer se vždycky šli do města opít...
MEXlKÁNKA(tiše): Coroneo...
BLANCHE: ...a na zpáteční cestě se stavovali pod mým oknem, škobrtali po trávníku a
volali: „Blanche! Blanche!" -Ta poslední stará dáma, která tam se mnou ještě51
žila, byla hluchá a neměla o ničem ani tušení! Ale já občas vyklouzla na
jejich zavolání ven... potom je vojenská policie vždycky pochytala jako
motýly... a odvezla... Mexikánka se pomalu otočí a vytratí se i se svým tichým,
smutečním vyvoláváním. Blanche přejde k prádelníku a opře se o něj.
Mitchpo chvíli vstane a jde s určitým záměrem za ní. Polková melodie
umlkne. Mitch chytí Blanche v pase a pokouší se ji k sobě otočit. Co ode mě
chcete?
MITCH (se ji pokouší obejmout): To, co jsem za celý léto nedostal.
BLANCHE: Tak si mě vezměte za ženu, Mitchi!
MITCH: Já už si vás nechci vzít za ženu.
BLANCHE: Ne?
MITCH (ji pouští): Nejste dost čistá, abyste mohla žít pod jednou střechou s mou
maminkou.
BLANCHE: Tak tedy koukejte, ať jste venku! Mitch na ni zírá.
Koukejte zmizet, než začnu křičet o pomoc! Hrdlo se jí svírá v hysterické
křeči. Koukejte zmizet, než začnu křičet o pomoc! Mitch na ni nepřestává
zírat.
Blanche se rozběhne k velkému oknu, za jehož obdélníkem něžně září
bleděmodrá letní obloha, a divoce vykřikne.
Pomoc! Pomoc! Pomoc!
Mitch poděšeně hekne, otočí se a vyjde hlavními dveřmi ven, hřmotně sejde
po schodech dolů a pak zajde za roh. Blanche se odpotácí od okna a padne
na kolena. Vzdálené piano hraje pomalou, smutnou melodii.
Konec devátého obrazu
DESÁTÝ OBRAZ
Tentýž večer o několik hodin později. Blanche vypila od Mitchova odchodu už
hezkých pár skleniček. Dotáhla si svůj skříňový kufr doprostřed ložnice. Kufr
je otevřený, jsou přes něj přehozeny několikerý květované šaty. Vystrojila se
do bílých saténových večerních šatů, které jsou poněkud ušpiněné a
zmačkané, a navlíkla si ošlapané stříbrné střevíčky s briliantovou ozdobou na
podpatcích, protože se jí při tom balení a pití zmocnila hystericky veselá
nálada. Teď si právě nasazuje před zrcadlem na hlavu štrasovou čelenku a
polohlasem něco vzrušeně vykládá neviditelnému hloučku ctitelů.
BLANCHE: Co kdybychom si šli zaplavat? Pojďte si zaplavat při měsíčku do starého
lomu! Jenom jestli je někdo dost střízlivý, aby mohl řídit! - Ha-ha! To je
nejlepší prostředek, aby se člověku vyjasnilo v hlavě! Jenže se musí dát
pozor, aby člověk skočil do vody tam, kde je hloubka, - když narazí na skálu,
nevyplave dřív než druhý den... (Třesoucíma se rukama zvedne malé ruční
zrcátko, aby se viděla zblízka. Vyjekne hrůzou a odloží zrcátko sklem dolů
tak prudce, že sklo praskne. Zaběduje a pokusí se vstát) Od rohu přichází
Stanley. Ještě pořád má na sobě tu ostře zelenou hedvábnou košili na
kuželky. Jak zahýbá za roh, ozve se šantánová melodie. Slyšíme ji tiše po
celou scénu. Stanley vejde do kuchyně a práskne za sebou dveřmi.
Nakoukne k Blanche a tiše hvízdne. Dal si cestou nějakou tu skleničku a nese
si domů několik lahví piva.
Jak se daří Stelle?
STANLEY: Všechno v pořádku. 52
BLANCHE: A jak se daří děťátku?
STANLEY: (se přívětivě zazubí) Dítě se nenarodí dřív než ráno, a tak mě poslali domů,
abych si dal dvacet.
BLANCH: To znamená, že tady budeme spolu sami?
STANLEY: No. Jen my dva, Blanche. Ledaže byste měla někoho skovanýho pod postelí.
Proč jste si navlíkla to nóbl kvádro?
BLANCHE: Ach, pravda! Vždyť vy jste odešel, než přišel ten telegram!
STANLEY: Vy jste dostala telegram?
BLANCHE: Přišel mi telegram od jednoho mého starého ctitele.
STANLEY: Ňáký příjemný zprávy?
BLANCHE: No - pozvání.
STANLEY: Jaký? Na hasičskej bál?
BLANCHE (zvrátí hlavu nazad): Na okružní cestu po Karibském moři. Na jachtě.
STANLEY: No ne, to jsou mi věci!
BLANCHE: V životě jsem nezažila větší překvapení!
STANLEY: To věřím!
BLANCHE: Přišlo to jako blesk z čistého nebe!
STANLEY: A vod koho že je ten telegram?
BLANCHE: Od jednoho z mých bývalých nápadníků.
STANLEY: Vod toho, co vám dal ty polární lišky?
BLANCHE: Od pana Shepa Huntleigha. Když jsem byla posledním rokem na studiích,
nosila jsem na znamení přátelství odznak jeho klubu. Od té doby jsem ho
neviděla, až vloni o Vánocích. Srazila jsem se s ním náhodou na ulici, na
Biskajském bulváru. A teď najednou -ten telegram, - kde mě zve na okružní
cestu po Karibském moři! Jediný problém je v tom, co si mám vzít na sebe.
Přehrabala jsem svůj kufr, jestli mám něco, co by se hodilo do tropů!
STANLEY: A vyhrabala jste - tuhletu - nádhernou - diamantovou - čelenku?
BLANCHE: Tuhle starou relikvii? Ha-ha! To je jenom straš!
STANLEY: I kuš. A já myslel, že to jsou diamanty vod Tiffanyho. (Rozpíná si košili)
BLANCHE: No, ať je to jak chce, můj hostitel patří k nóbl společnosti.
STANLEY: Hm. Jak je vidět, jeden nikdá neví, co ho může potkat.
BLANCHE: Zrovna když jsem si začala říkat, že mě moje štěstí opouští,...
STANLEY: Objeví se na scéně milionář z Miami.
BLANCHE: Ten pán není z Miami. Ten pán je z Dallasu.
STANLEY: Z Dallasu?
BLANCHE: Ano, z Dallasu, kde zlato tryská ze země!
STANLEY: No, hlavně že je vodněkud! (Začne si svlékat košili)
BLANCHE: Zatáhněte ten závěs, než si začnete svlékat to ostatní!
STANLEY (přívětivě): Já si prozatím víc svlíkat nebudu. (Strhne obal z jedné láhve
piva) Neviděla jste votvírák na pivo?
Blanche pomalu přejde k prádelníku, kde zůstane stát se sepjatýma rukama.
Já měl kdysi bratrance, kerej dokázal votevřít pivo zuba-ma. (Pokouší se
strhnout uzávěr o roh stolu) Bylo to jediný, co doved, k ničemu jinýmu nebyl
- byl to prostě takovej chodící votvírák na pivo! A pak si na jedny svatbě
vylomil přední zuby a vod ty doby měl takovýho mindrá-ka, že když přišla
ňáká návštěva, tak se vytratil z domu...
Čepička od láhve odskočí a pěna proudem vytryskne. Stanley se šťastně
rozesměje a zvedá láhev nad hlavu. 53
Ha-ha! Nebeskej deštíček! (Podává láhev Blanche) Tak co, nezakopem
válečnou sekeru a nenapijem se na přátelství? Hm?
BLANCHE: Ne, děkuju vám.
STANLEY: Dyť je to pro nás pro voba památeční noc! Vy budete mít svýho naftovýho
milionáře a já budu mít dítě. (Jde k prádelníku do ložnice, sehne se a
vytahuje něco z nejspodnější zásuvky)
BLANCHE (ucouvne): Co tady chcete?
STANLEY: Jdu si pro něco, co vytahuju jen při zvláštních příležitostech, jako je ta
dnešní. Hedvábný pyžamo, kerý jsem měl na sobě vo svatební noci!
BLANCHE: Ach ták.
STANLEY: Až zazvoní telefon a voní mi voznáměj, že mám syna, tak to ze sebe strhnu
a budu s tím mávat jako s fanglí! (Roztřepne lesklý pyžamový kabátek) Tak
bych řek, že dneska máme voba právo bejt kapánek nafoukaný. (Vrátí se do
kuchyně s kabátkem přes ruku)
BLANCHE: Ach, když si pomyslím, jaká to bude nádhera mít zase kousek soukromí, -
tak bych plakala radostí!
STANLEY: Ten milionář z Dallasu vám nebude zasahovat do vašeho soukromí?
BLANCHE: Vy si to špatně vykládáte. Pan Huntleigh je džentlmen a váží si mě. (Horečně
improvizuje) Jeho jediným přáním je být v mé společnosti. Velcí boháči jsou
často velmi osamělí. A kultivovaná žena, která má inteligenci a dobré
vychování, je s to nesmírně - obohatit mužův život. Tohle všechno já mohu
kdykoliv nabídnout, to jsou věci, kterých člověk nikdy nepozbude. Fyzická
krása trvá jen dočasně. To je jenom pomíjivý statek. Ale krásu duše,
bohatství ducha a ušlechtilé srdce - a tohle všechno já mám - čas neodnáší,
ale naopak zmnožuje! Tohle všechno s přibývajícími lety roste! Jak o mně
může někdo říct, že nic nemám! Když mám v srdci nashromážděny všechny
tyto poklady. (Dušené vzlykne)Já se pokládám za velmi bohatou ženu! Ale
byla jsem bláhová, - házela jsem perly sviním.
STANLEY: Říkáte sviním?
BLANCHE: Ano, sviním. Sviním! A tím nemyslím pouze vás, ale i vašeho přítele, pana
Mitchella! Dneska večer sem přišel. Opovážil se přijít v pracovních šatech! A
opakovat mi ty pomluvy, ty zlomyslné historky, které jste mu řekl vy!
Vyprovodila jsem ho ze dveří.
STANLEY: Ale?
BLANCHE: Jenže on přišel znovu. Vrátil se s košem růží a prosil mě za prominutí.
Zapřísahal mě, abych mu odpustila. Ale jsou věci, které odpustit nelze. Nelze
přece odpustit, když někdo člověku zúmyslně ublíží. To je podle mého
názoru něco, co odpustit nelze, něco, čeho jsem se nikdy, nikdy nedopustila!
A tak mu povídám,... tak jsem mu řekla: „Děkuji vám, ale bylo ode mě
bláhové se domnívat, že bychom se my dva dokázali jeden druhému
přizpůsobit. Příliš se od sebe lišíme způsobem života. Naše názory i
prostředí, ve kterém žijeme, jsou neslučitelné! V těchto věcech musí člověk
být realista. A proto buďte sbohem, příteli! A nemějte mi za zlé..."
STANLEY: To se stalo před tím telegramem vod toho naftovýho milionáře z Texasu,
nebo až potom?
BLANCHE: Po jakém telegramu? Ne! Ne, až potom. Abych řekla pravdu, ta depeše přišla
zrovna, když...
STANLEY: Abych řekla pravdu, tak vůbec žádná depeše nepřišla!
BLANCHE: Ale ne!
STANLEY: Žádnej milionář neexistuje! A Mitch se s žádnejma růžema nevrátil! Protože
já vím, kde je... 54
BLANCHE: Ne!
STANLEY: To jsou všechno bohapustý fantazie!
BLANCHE: Ne!
STANLEY: A lži, vytahování a habaďúry!
BLANCHE: Ne!
STANLEY: Podívejte se na sebe, jak vypadáte v tom svým utahaným maškarním
kostýmu, kerej sté si vypučila za padesát centů vod ňákýho hadráře! A s tou
svou srandovní čelenkou na hlavě! Na jakou královnu si to hrajete?
BLANCHE: Ach - Bože...
STANLEY: Já vás prokouk hned první den! Panu Kowalskýmu jste nenabulíkovala ani
tohle! Přijedete si sem, začnete kolem sebe sypat pudr a rozprašovat
voňavku, zakrejete žárovku papírovým lampiónkem a než bys řek švec,
máme tady Egypt a vy jste královna ze Sáby, kerá jenom sedí na trůnu a
nalejvá se mým alkoholem! Dovolte, abych se zasmál! Ha-ha! Slyšíte? Haha!
(Jde do ložnice)
BLANCHE: Nechoďte sem!
Kolem Blanche se objevuj ípřízračné stíny, které se hrozivě a bizarně rýsují
na stěnách. Blanche vy děšené zalapá po dechu, přejde k telefonu a
zalomcuje vidlicí. Stanley odejde do koupelny a zavře za sebou dveře.
Slečno! Slečno! Prosím vás, dejte mi meziměstskou... spojte mě, prosím vás,
s panem Shepem Huntleighem z Dallasu. Adresa není zapotřebí, tam ho
každý zná. Zeptejte se kohokoliv, kdo... okamžik... ne, já ji teď nemůžu
honem najít... Abyste rozuměla, já... Ne! Ne! Okamžik!... Počkejte, prosím!
Někdo právě... Ne, nic! Počkejte u aparátu! (Odloží sluchátko a jde unaveně
do kuchyně)
Nocí se ozývají nelidské hlasy, které zní jako skřeky v džungli. Nestvůrné
stíny na stěnách se proplétají jako plameny. Zadní stěnou, která je
průhledná, je vidět chodník před domem. Nějaká prostitutka okradla opilce.
Opilec běží po chodníku za ní, dohoní ji a začnou se prát. Zvuk policejní
píšťalky je zarazí. Obě postavy zmizí.
Za několik okamžiků se na rohu objeví Černoška, má v ruce flitrovou
kabelku, kterou prostitutka ztratila, dychtivě ji prohrabává. Blanche přitiskne
kotníky ruky k ústům a vrací se pomalu k telefonu. Chraptivě šeptá -
Slečno! Slečno! Nevolejte to meziměsto. Dejte mi radši telegrafní službu.
Mám málo času - telegramy - telegrafní službu! (Vúzkostlivém očekávání) To
jsou telegramy? Ano. Já... bych chtěla... Pište si text: Jsem v strašně zoufalé
situaci! Pomozte! Jsem v pasti! Jsem..." - Ach! Dveře koupelny se prudce
rozlítnou a Stanley v lesklém hedvábném pyžamu vyjde. Zavazuje si kolem
pasu šňůru se střapcem a přitom se zazubí na Blanche. Blanche vyjekne a
ustupuje pozpátku od telefonu. Stanley se na ni upřeně deset vteřin dívá.
Pak se v telefonu ozve drnčivé cvakání, které nepřestává.
STANLEY: Nechala jste vyvěšenej telefon. (Beze spěchu přejde k telefonu a položí
sluchátko zpátky na místo. Pak se na Blanche znova zadívá; potom přejde a
postaví se mezi Blanche a hlavní dveře; při tomto manévru se jeho ústa
zkřiví do úšklebku) „ Černé piano ", které až do této chvíle bylo stěží slyšet,
začne řinčet hlasitěji. Jeho tóny přehluší řev projíždějící lokomotivy. Blanche
se přikrčí a zacpe si pěstmi uši, dokud lokomotiva nepřejede.
BLANCHE (se narovnává): Nechtě mě - nechtě mě projít!
STANLEY: Projít? Beze všeho. Jen jděte. (Stojí ve dveřích a ucouvne o krok zpět)
BLANCHE: Jděte - jděte si stoupnout támhle! (Ukáže na místo kousek dál)
STANLEY (se šklebí): Teď už snad projdete. Místa je tady fůra.
BLANCHE: Dokud tam budete, tak nepůjdu! Ale nějak se ven dostat musím! 55
STANLEY: Bojíte se, že vám něco udělám? Ha-ha! „ Černé piano " hraje zase tiše.
Blanche se zmateně otočí a udělá neurčité gesto. Znova se ozvou ony
nelidské hlasy džungle. Stanley postoupí o krok k Blanche a mezi zuby šému
objeví špička jazyka.
(Stanley tiše) Když vo tom tak přemejšlím - možná že by to nemuselo bejt
tak špatný - něco vám udělat... Blanche couvá dveřmi do ložnice.
BLANCHE: Zůstaňte stát! Jestli uděláte ještě krok, tak...
STANLEY: Tak co?
BLANCHE: Tak se stane něco hrozného! Doopravdy!
STANLEY: Copak to na mě zase hrajete? Oba už jsou v ložnici.
BLANCHE: Já vás varuju! Zůstaňte stát, já jsem schopna všeho!
Stanley udělá další krok. Blanche rozbije o stůl láhev a svírajíc v ruce
uražené hrdlo, hledí mu do tváře.
STANLEY: Proč jste to udělala?
BLANCHE: Abych vám ty střepy mohla vrazit do obličeje!
STANLEY: To je vám podobný!
BLANCHE: A můžete být ujištěn, že to udělám, jestli...
STANLEY: Jo ták? Ty to chceš ve volným stylu? No dobrá, tak si to rozdáme ve volným
stylu! (Skočík ní, převrhne stůl) Blanche vykřikne a chce ho udeřit rozbitou
lahví, ale Stanley ji chytí v zápěstí.
Ty tygřice jedna! Pustíš tu flašku! Pustíš ji? Tohle dostaveníčko spolu máme
ujednaný vod začátku! Blanche zaúpí. Láhev upadne. Blanche klesne na
kolena. Stanley ji bezvládnou odnáší na postel. Z lokálu „ U Čtyř ďáblů " se
ozvou hlasité tóny „ hot" džezu.
Konec desátého obrazu
JEDENÁCTÝ OBRAZ
O několik týdnů později. Stella balí věci své sestry. Z koupelny je slyšet vodu. Mezi
pootevřeným závěsem vidíme hráče pokru - Stanley ho, Steva, Mitche a Pabla - kteří sedí
kolem kuchyňského stolu. Atmosféra kuchyně je právě tak syrově ponurá jako tehdy při
oné osudné noční partii. Dům rámuje tyrkysově modrá obloha. Stella je uplakaná a
skládá do otevřeného kufru kvítkované šaty. Z horního bytu sestupuje po schodech
Eunice; vejde do kuchyně. Od hráčského stolu se najednou ozve:
STANLEY: Představte si, mně vám chyběly do strejtu dvě prostřední a já je dokoupil!
PABLO: Maldita sea tu suerte!
STANLEY: Tak bych to řek anglicky, ty hadrníku.
PABLO: Nadávám na tu tvou posranou kliku.
STANLEY (v nesmírně příjemné náladě): Víš, kdo má kliku? Ten, kdo na svou kliku
věří. To máš jako tenkrát u toho Salerna. Já prostě věřil, že budu mít kliku.
Vodhadoval jsem, že tam čtyry z pěti zůstanou, ale že já z toho vyváznu,... a
taky jsem z toho vyváz. Udělal jsem si z toho zásadu. Když se člověk v
tomhle boji vo zrno chce udržet na špici, tak musí věřit na svou kliku.
MITCH: Ty... ty... ty jeden honimíre... ukecanej. Stella jde do ložnice a začne skládat
jedny šaty.
STANLEY: Co to do něj vjelo? 56
EUNICE (jde kolem stolu): Já říkám vodjakživa, že mužský jsou votrlá verbež, kerá
nemá kousek citu, ale todle už přestává všecko. Chováte se jako dobytek.
(Projde mezi závěsem do ložnice)
STANLEY: Co to do ní vjelo?
STELLA: Co dělá miminko?
EUNICE: Spinká jak andělíček. Přinesla jsem ti pár hroznů. (Položíje na stůl a sníží
hlas) Co Blanche?
STELLA: Koupe se.
EUNICE: Jak je jí?
STELLA: Nechtěla nic jíst, ale vypila jednu skleničku.
EUNICE: Cos jí řekla?
STELLA: Já - já jí řekla jen to, - že si pojede odpočinout na venkov, že jsme jí to
zařídili. A Blanche si to v hlavě nějak pomíchala s návštěvou u Shepa
Huntleigho. Blanche pootevře dveře od koupelny.
BLANCHE: Stello?
STELLA: Copak, Blanche?
BLANCHE: Kdyby někdo volal, co se budu koupat, tak si nech dát číslo a řekni, že za
chvíli zavolám.
STELLA: Ano.
BLANCHE: A podívej se, jestli nemám zmačkané ty hedvábné šaty - ty z toho bledě
žlutého šantungu. Jestli nejsou moc zmačkané, tak bych si je vzala a na
klopu bych si dala tu stříbrnou brož s tyrkysern - toho mořského koníčka.
Najdeš ji v takovém tom srdíčku, v krabičce, kde mám svoje doplňky. A
ještě něco..., Stello, pokus se, jestli bys tam nenašla tu mou kytičku umě-
lých fialek, já bych si je tím koníčkem přišpendlila na kabátek. (Zavře) Stella
se otočí k Eunice.
STELLA: Já nevím, jestli jsem to měla dělat.
EUNICE: Cos mohla dělat jinýho?
STELLA: Kdybych měla věřit tomu, co mi řekla, tak bych přece nemohla se Stanleyem
dál žít.
EUNICE: Ani za nic tomu nesmíš uvěřit. Člověk musí žít dál. Ať se děje, co se děje,
musí se to vydržet a jít dál. Dveře koupelny se malounko pootevřou.
BLANCHE (vykoukne): Je čistý vzduch?
STELLA: Je. (Eunici) Řekni jí, že jí to ohromně sluší.
BLANCHE: Prosím tě, zatáhni závěs, ať můžu ven.
STELLA: Je zataženéj.
STANLEY: Kolik chceš?
PABLO: ...Dvě.
STEVE: ...Tři.
V jantarovém osvětlení pootevřených dveří se objeví Blanche. Má na sobě
červený saténový župánek, v němž se rýsují tvary jejího těla, a je obklopena
jakousi tragickou aureolou. Blanche vejde do ložnice a k našemu sluchu
dolehne melodie Varšavjanky.
BLANCHE (s poněkud hysterickou živostí): Umyla jsem si hlavu.
STELLA: Ano?
BLANCHE: Nevím, jestli jsem si pořádně spláchla mýdlo.
EUNICE: To jsou vlásky!
BLANCHE (přijme poklonu): Ale mám s nimi trápení. Nevolal mě někdo? 57
STELLA: Kdopak tě měl volat?
BLANCHE: Shep Huntleigh...
STELLA: Ještě nevolal, holčičko!
BLANCHE: To je zvláštní! Já...
Když Mitch zaslechne hlas Blanche, zadívá se nepřítomným pohledem do
prázdna a ruka s kartami mu poklesne. Stanley ho plácne do ramene.
STANLEY: No tak, Mitchi! Probuď se!
Když se do rozhovoru vmísí tento nový hlas, Blanche se lekne. Udělá
polekané gesto a její rty neslyšně vysloví Stanley ho jméno. Stella pokývá
hlavou a rychle odvrátí pohled. Blanche stojí chvilku úplně nehybně -v ruce
drží zrcadlo se stříbrnou rukojetí a v očích má výraz bolestného zmatku a ve
tváři jako kdyby sejí zračila zkušenost celého lidstva. Konečně promluví, ale
má najednou hysterický hlas.
BLANCHE: Co se to tady děje? (Otáčí se od Stelly k Eunici a od Eunice ke Stelle)
Zvýšený hlas Blanche vyruší soustředěné hráče. Mitch sklopí hlavu, ale
Stanley odšoupne židli dozadu, jako by chtěl vstát. Steve mu chlácholivě
položí ruku na rameno.
Co se tady stalo? Žádám vás, abyste mi vysvětlili, co se tady stalo!
STELLA (zmučeně): Pšt! Pšt!
EUNICE: Pšt, děvenko. Pšt!
STELLA: Blanche, prosím tě!
BLANCHE: Proč se na mě tak díváte? Nemám na sobě něco v pořádku?
EUNICE: Ohromně vám to sluší, Blanche. Že jí to ohromně sluší?
STELLA: Ano, ohromně.
EUNICE: Vy přej někam pojedete?
STELLA: Ano, pojede. Blanche jede na dovolenou.
EUNICE: To vám teda závidím.
BLANCHE: Pomoz mi! Pomoz mi s oblékáním!
STELLA (jí podává šaty): Jsou to ty, cos myslela...?
BLANCHE: To je jedno! Nemůžu se dočkat, až budu pryč - připadám si jako v pasti!
EUNICE: Ta modrá barva na tom kabátku je rozkošná.
STELLA: To je šeříková.
BLANCHE: Nemáte pravdu ani jedna, ani druhá. To je dellarobbiovská modř. Modř,
jakou mají roucha na starých obrazech Madon. Jsou ty hrozny omyté?
(Dotkne se prstem hroznu, který přinesla Eunice)
EUNICE: Cože?
BLANCHE: Ptám se, jestli jsou ty hrozny omyté? Jsou omyté?
EUNICE: Koupila jsem je ve francouzské čtvrti.
BLANCHE: Proto ještě nemusí být omyté. Zazní zvony na katedrále.
Jediné, co je v téhle čtvrti čisté, jsou ty zvony na katedrále. No, tak já už
půjdu. Tak já už jdu.
EUNICE (šeptem): Chce už jít, a voni tady eště nejsou.
STELLA: Počkej ještě, Blanche.
BLANCHE: Nechce se mi jít kolem těch mužů v kuchyni.
EUNICE: Tak počkejte, až to dohrajou.
STELLA: Sedni si a...
Blanche se ochable, nerozhodně otočí. Nechá se posadit do křesla.58
BLANCHE: Já už cítím ten mořský vzduch! Strávím zbytek svých dnů na moři. A až
jednou umřu, umřu na moři! A víte, nač umřu? (Utrhne si jedno zrníčko)
Umřu na to, že sním na širém moři jedno neomyté zrnko vína. Budu umírat -
a za ruku mě bude držet hezký lodní doktor; bude úplně mladičký a bude mít
malý světlý knírek a velké stříbrné hodinky. „Ubohá paní", budou o mně
říkat, „ten chinin jí nepomohl. To nemyté zrnko vína zavinilo, že se její duše
vznesla k nebesům." Znova je slyšet zvony na katedrále. A pohřeb budu mít
na moři - zašijou mě do čistého, bělounkého pytle a spustí mě přes palubu -
v pravé poledne - v záři letního slunce - spustí mě do širého moře, které
bude modré... Znova zvony. ...jako oči mé první lásky!
Od rohu přichází Lékař se Sestrou a vystoupí po schodech ke dveřím bytu.
Až přehnaně zachovávají vážnost, odpovídající jejich povolání -přinášejí s
sebou typickou atmosféru státního ústavu s jeho cynickou lhostejností. Lékař
zazvoní na zvonek u dveří. Hráči ztichnou.
EUNICE (šeptá Stelle): To sou určitě voní. Stella přitiskne sevřenou pěst na ústa.
BLANCHE (pomalu vstává): Co to znamená?
EUNICE (s předstíranou lhostejností): Vodpusťte na okamžik, jdu se kouknout, kdo to
je.
STELLA: Samozřejmě. Eunice jde do kuchyně.
BLANCHE (napjatě): To už je možná pro mě.
U dveří se odbývá šeptem nějaký rozhovor.
EUNICE: Blanche tady má návštěvu.
BLANCHE: Tak je to přece pro mě! (Její pohled těká bojácně od jedné ke druhé a pak
spočine na závěsu mezi dveřmi)
Tiše se ozve Varšavjanka.
Je to ten pán z Dallasu, co ho čekám?
EUNICE: Mám dojem, že jo.
BLANCHE: Ale já nejsem ještě úplně hotová.
STELLA: Řekni mu, aby počkal venku.
BLANCHE: Já...
Eunice jde zpátky k závěsu. Tichounké dunění bubnů.
STELLA: Máš zabalené všechno?
BLANCHE: Ještě jsem tam nedala svou stříbrnou toaletní soupravu.
STELLA: Bože!
EUNICE (se vrací): Čekají na vás před domem.
BLANCHE: Čekají? Jak to - čekají?
EUNICE: Je s ním nějaká dáma.
BLANCHE: Jaká dáma? Nemám ponětí, kdo by to mohl být! Co má na sobě?
EUNICE: Takový... no prostě takový... jednoduchý voblečení.
BLANCHE: To bude asi... (Hlas se jí nervózně zlomí)
STELLA: Tak co, Blanche, jdeme?
BLANCHE: Musíme jít kolem nich?
STELLA: Já tě doprovodím.
BLANCHE: Jak vypadám?
STELLA: Rozkošně.
EUNICE (jako ozvěna): Rozkošně.
Blanche jde se strachem k závěsu. Eunice jej rozhrne, aby Blanche mohla
projít. Blanche vejde do kuchyně.59
BLANCHE (mužům): Jen zůstaňte klidně sedět. Já jenom projdu. (Přejde rychle k
hlavním dveřím) Stella a Eunice jdou za ní. Všichni hráči rozpačitě vstanou
odstolu, až na Mitche, který zůstane sedět s očima sklopenýma na stůl.
Blanche vykročí na malé odpočívadlo u dveří. Najednou se zarazí a prudce
nadechne.
LÉKAŘ: Dobrý večer.
BLANCHE: Vy nejste ten pán, kterého čekám. (Vyjekne a rozběhne se po schodech
nahoru, zastaví se u Stelly, která stojí hned přede dveřmi a vy děšené jí
šeptá)
To není Shep Huntleigh!
Odněkud zdáli je slyšet Varšavjanku. Stella se dívá upřeně na Blanche.
Eunice drží Stellu za paži. Nastane okamžik ticha -jenom je slyšet, jak
Stanley nepřestává míchat karty. Blanche znova prudce nadechne a
proklouzne zpátky do bytu; na rtech má podivný úsměv, široce rozevřené oči
jí září. Jakmile projde kolem Stelly, Stella zavře oči a zalomí rukama. Eunice
ji chlácholivě obejme. Potom jde pomalu ke svému bytu. Blanche se zastaví
hned za dveřmi. Mitch ještě pořád upírá oči na stůl, na své ruce, ale ostatní
se na ni zvědavě podívají.
Blanche po chvíli vykročí a chce projít kolem stolu do ložnice. V tom
okamžiku Stanley odstrčí židli, vstane jako by jí chtěl zahradit cestu. Sestra
vejde za Blanche do bytu.
STANLEY: Zapomněla jste něco?
BLANCHE (pronikavým hlasem): Ano, ano, něco jsem-zapomněla! (Proběhne kolem
Stanleyho do ložnice) Na stěnách se objeví přízračné stíny podivných tvarů,
které se kroutí jako hadi. Varšavjanka se prolne do změti příšerných tónů,
jež doprovázejí skřeky a hlasy džungle. Blanche uchopí opěradlo židle, jako
by se chtěla bránit.
STANLEY (sorto v oce): Snad abyste šel za ní, pane doktore!
LÉKAŘ (sotto voce - dá pokyn Sestře): Přiveďte ji, sestro.
Sestra jde z jedné strany, Stanley z druhé. Sestra, jejíž oděv je zbaven
veškerých zjemňujících atributů ženství, působí ve svém strohém oblečení
podivně zlověstným dojmem. Její hlas je bezbarvý a plochý jako hlas sirény.
SESTRA: Dobrý den, Blanche.
Tajemné hlasy za zdí opakují její pozdrav jako několikanásobná ozvěna,
která se odráží od stěn horského kaňonu.
STANLEY: Prej něco zapomněla.
Ozvěna se opakuje výhružným šeptem.
SESTRA: To nevadí.
STANLEY: Copak jste zapomněla, Blanche?
BLANCHE: Já-já...
SESTRA: Na tom nesejde. Můžeme si pro to přijít dodatečně.
STANLEY: To se rozumí. Mužem to poslat s kufrem.
BLANCHE (v hrůze ustupuje): Já vás neznám - já vás neznám. Prosím vás - nechtě mě
na pokoji!
SESTRA: Ale Blanche!
OZVĚNY (crescendo a decrescendo): Ale Blanche! - Ale Blanche! - Ale Blanche!
STANLEY: Nechala jste tady akorát rozsypanej pudr a prázdný lahvičky vod voňavek,-
ledaže byste si s sebou chtěla vzít ten lampiónek. Chcete snad ten
lampiónek? (Přejde k toaletce, strhne ze žárovky lampiónek a podává ho
Blanche)60
Blanche vykřikne, jako by tím lampiónkem byla ona sama. Sestra k ní rázně
přikročí. Blanche zaječí a chce proklouznout kolem ní. Všichni muži vyskočí.
Stella vyběhne přede dveře, Eunice jde za ní a utěšuje ji.
Z kuchyně je slyšet změť mužských hlasů.
Stella se schoulí v náručí Eunice, která stojí na prahu.
STELLA: Proboha, Eunice, pomoz mi! Ať ji nechají, ať jí neubližují! Proboha, ach,
proboha vás prosím, neubližujte jí! Co tam s ní dělají? Co jí dělají? (Chce se
Eunice vytrhnout)
EUNICE: Ne, děvenko, ne, ne, děvenko. Jen tady zůstaň. Nechoď tam. Zůstaň u mě a
nekoukej se.
STELLA: Co já jí to jenom udělala? Ach bože, vždyť je to moje sestra!
EUNICE: Neudělalas nic špatnýho, nic jinýho jsi udělat nemohla. Tady přece nemohla
zůstat, a kam jinam jít neměla!
Dialog Stelly a Eunice přede dveřmi přehluší hlasy mužů v kuchyni. Mitch
vykročí k ložnici. Stanley mu zastoupí cestu a odstrčí ho stranou. Mitch se
rozpřáhne a chce Stanleyho udeřit. Stanley do Mitche vrazí a odstrčí ho.
Mitch klesne na židli u stolu a rozpláče se. Během této scény se Sestra
zmocní Blanche, chytí ji za paži, takže nemůže utéct. Blanche se divoce brání
a poškrábe ji. Statná Sestra jí přidrží ruce od těla. Blanche chraptivě
vykřikne a sveze se na kolena.
SESTRA: Ty nehtíčky se budou muset ostříhat. Lékař vejde do místnosti a Sestra se
na něj podívá. Kazajku, pane doktore?
LÉKAŘ: Až kdyby to bylo zapotřebí. (Sundá si klobouk a najednou ztratí svou
neosobní tvář. Veškerá nelidskost zmizela. Přejde k Blanche, skloní se k ní a
jeho hlas zní jemně a povzbudivě) Slečno Dubois?
Jakmile Lékař osloví Blanche jménem, její hrůza trošku poleví. Přízračné
stíny na stěnách zmizí, nelidské hlasy a skřeky utichnou a ztiší se i její
chraptivý nářek. Blanche otočí k Lékaři obličej a dívá se na něho se zoufalou
prosbou v očích. Lékař se usměje; potom řekne Sestře. Nebude to zapotřebí.
BLANCHE (slabě): Řekněte jí, aby mě pustila.
LÉKAŘ (Sestře): Pusťte ji.
Sestra Blanche pustí. Ta natáhne ruce k Lékaři, který ji jemně zvedne,
podpírají rukou, projde sní mezí závěsy a odvádí ji ven.
BLANCHE (se křečovitě drží Lékařovy ruky): Ať už jste kdokoliv, - já jsem měla
odjakživa k cizím lidem důvěru. Když Blanche s Lékařem procházejí kuchyní
k hlavním dveřím, hráčipokru ustoupí. Blanche se nechá vést, jako by byla
slepá. Když vyjdou přede dveře, Stella, která sedí schoulená o několik
schodů výš, vykřikne jméno své sestry.
STELLA: Blanche! Blanche! Blanche!
Blanche se ani neohlédne a jde dál, za ní Lékař se Sestrou. Všichni tři zajdou
za roh domu. Eunice sejde ke Stelle a vloží jí do náruče dítě zabalené do
modré přikrývky. Stella si dítě s pláčem vezme. Eunice schází po schodech,
až dojde ke kuchyňským dveřím a vstoupí. Muži se potichu vracejí na svá
místa, až na Stanleyho, který vyjde přede dveře, zastaví se dole u schodů a
podívá se na Stellu.
STANLEY (trošku nejistě): Steluš?
Blanche už je pryč a Stella teď může dát volný průchod svému pláči.
Usedavě se rozvzlykájako by v tom pláči nacházela jakousi rozkoš. (Stanley
smyslně, chlácholivě) No tak, holčičko... no tak, miláčku. Stelluško, no tak,
no tak... (Klekne si k ní a jeho prsty najdou výstřih její halenky) No tak,
miláčku, no tak, miláčku, no tak... 61
„ Černé piano " doprovázené tlumenými zvuky trubky zničím dál hlasitěji, až
překryje Stelliny usedavé vzlyky a Stanleyho milostné vrkání.
STEVE: Kdo vodvírá?
KONEC

http://tickets.cinestar.cz/general/opava/service/availability?hash=promitac

Emili Bronteová
Na větrné hůrce
KAPITOLA PRVNÍ
1801 Vracím se z návštěvy u svého domácího pána - jediného souseda, kterého tu budu mít na krku. Takovouhle končinu si dám líbit ! V celé Anglii bych na mou věru marně hledal zákoutí tak vzácně nedotčené společenským ruchem. Pro mrzouta učiněný ráj - a v panu Heathcliffovi mám tak dokonalý protějšek, že se o tu pustinu můžeme klidně rozdělit. Báječný kolega v poustevničení! Netušil ovšem, jakou ve mně vzbudil náklonnost hned napoprvé, když tak podezíravě přimhouřil černé oči, sotva jsem dojel k plotu, a když nevraživě schoval pravici hlouběji do výstřihu vesty, sotva uslyšel, kdo,jsem. „Pan Heathcliff?" řekl jsem. Odpověděljen kývnutím. "Jsem Lockwood, váš nový nájemce. Kladu si za čest navštívit vás bez meškání po svém příjezdu a spěchám se ujistit, zda jsem se snad nějak nevtíral, když jsem tolik stál o pronájem Drozdova. Zaslechl jsem včera, že prý jste pomýšlel . . ." "Drozdov je můj, milý pane," přerušil mě nedůtklivě. "Kdyby se tam někdo proti mé vůli vtíral, zarazil bych mu to - vstupte!" To jeho "vstupte!", procezené skrze zuby,
znělo jako zmizte odtud !" Ani ta branka, o kterou se opíral, nebrala vyřčené pozvání na vědomí, a právě to mě asi přimělo vzít ho za slovo. rostl ve mně zájem o člověka, který svou uzavřenost hnal ještě dál než já. Když viděl, že se můj kůň už málem tlačí do vrátek, vytáhl konečně pravici z vesty a otevřel závoru. Pak se zprudka otočil a vedl mě chodníčkem do dvora. Tam se rozkřikl : "Josefe, odveď panu Lockwoodovi koně a přines nám víno!" "To bude asi veškeré služebnictvo v jedné osobě," pomyslil jsem si při těch dvou příkazech. "Není divu, že tu bují tráva na dláždění a živý plot že jim tu zarovnávají jen krávy." Josef byl muž postarší, vlastně už starý - možná úplný stařec, třebaže vypadal zachovale a statně. "Pámbu s námi," brumlal si rozmrzele, když ode mne přejímal koně. Tvářil se přitom tak kysele, že jsem ho v duchu omlouval - snad ho trápí zažívání, že volá pánaboha na pomoc, a jeho zbožný povzdech se k mému nečekanému příchodu ani nevztahuje. Dvorci pana Heathclifla
se říká Větrná hůrka. Už tento místní název výmluvně naznačuje, jak prudkým útokům povětří je dům za bouřlivého počasí vydán napospas svou polohou. Větrat se věru nemusí, čerstvého vzduchu v něm užijí ažaž; o síle, s jakou tam nahoře po hřebenech fičí severák, svědčí nepřirozený sklon hrstky zakrslých borovic za domem a živý plot z vyzáblého trní, jehož šikmé pruty trčí všechny stejným směrem, jako by žebraly od slunce almužnu. Stavitel byl naštěstí prozíravý a postaral se o bytelnost: úzká okna zasadil hluboko do zdi a na rozích
zpevnil budovu zvlášť velkými, vyčnívajícími kameny. Před prahem jsem se zastavil a s obdivem se zadíval na groteskní tesané ozdoby, jimiž oplývalo průčelí domu a zvláště portál
hlavního vchodu. Tam jsem vypátral mezi nezřetelnými pozůstatky zvětralých gryfů a nahatých klučíků letopočet "1500" a jméno "Hareton Earnshaw". Byl bych k tomu rád leccos podotkl a vyžádal si od nevlídného majitele stručný historický výklad o tomto sídle, ale jeho postoj u dveří mi zřejmě naznačoval, abych buď bez prodlení vešel, anebo se klidil, a já jsem už nemínil pokoušet jeho trpělivost, dokud nevniknu do jeho svatyně. Stačil krok - nebyla tam předsíň ani chodba - a octli jsme se v obytné místnosti, které se tu říká prostě "jizba". Obyčejně to bývá zároveň pokoj i kuchyň, ale na Větrné hůrce vystrnadili kuchyň zřejmě jinam. zaslechl jsem totiž odkudsi z hloubi domu někoho řečnit a řinčet nádobím. Také jsem na mohutném krbu nepostřehl žádné známky toho, že by se tu peklo nebo vařilo, a stěnám chyběl obvyklý třpyt měděných pánví a vydrhnutých cedníků. Jen v jednom koutě se hýřivě zrcadlilo světlo i žár ohně na řadách velikánských cínových talířů; promíšených stříbrnými poháry a džbánky. Byly narovnány na policích ohromného dubového příborníku, jenž sahal až k samému krovu. Místnost totiž neměla strop a zvědavec si mohl volně prohlédnout celou
obnaženou konstrukci střechy, ledaže jí místy zakrývaly plošiny z prken, obtěžkané zásobou hovězích a skopových kýt, šunky a ovesných placek. Nad krbem visela sbírka starých, hrozivě vyhlížejících pušek a pár jezdeckých pistolí. pro okrasu stály na krbové římse tři pestře malované plechovky. Podlaha byla z hladkých bílych dlaždic, židle zelené, hrubě sbité, s vysokými opěradly. ve stínu se rýsovaly nějaké černé lenošky. Ve výklenku pod příborníkem se válela ohromná hnědosrstá lovecká fena, obklopená hromádkou kničících štěňat. A v dalších koutech byli ještě jiní psi. Místnost i zařízení se celkem nijak nelišily od obydlí kteréhokoli rozšafného sedláka tady na severu - zarputilého chlapíka v krátkých kalhotách a kamaších, v nichž se jeho svalnaté údy vyjímají zvlášť mohutně. Tenhle typ tu najdete ve všech usedlostech, roztroušených po zdejší vrchovině vždy několik mil od sebe, nejlépe takhle po obědě, jak si hoví v lenošce s korbelem napěněného piva na kulatém stole před sebou. Zjev pana Heathcliffa ,je však v podivném rozporu s jeho obydlím i způsobem života. Pleť má snědou jako cikán, oblekem a vystupováním vypadá spíš na pána - asi tak lepšího statkáře. Na vnější vzhled mnoho nedbá, ale to se při jeho urostlé, vzpřímené postavě snadno přehlédne. Zkrátka asi morous. Leckdo si třeba pomyslí, žeje to obyčejný domýšlivec, ale toje naprostý omyl. Já ho chápu, tuším v něm spřízněnou duši. ta jeho upjatost pramení z toho, že nedovede stavět na odiv své pravé city, že se ostýchá projevů vzájemné náklonnosti. On miluje či nenávidí skrytě a pociťuje to málem jako vtíravost, když někdo jeho lásku či nenávist opětuje. Ale ne, dávám se příliš unášet, nesmím mu přisuzovat tolik ze sebe sama. Třeba má Heathcliff zcela jiné důvody než já, když nehodlá podat ruku příchozímu, který stojí o bližš seznámení. Já jsem asi případ sám pro sebe; však už nebožka matka říkávala, že mně se i rodinné štěstí vyhne, a taky ano - letos v létě jsem se sám o ně připravil. Prožíval jsem krásný slunečný měsíc u moře a seznámil se tam s báječnou krasavicí. Nejevila o mne zájem, a já k ní proto vzhlížel jako k bohyni. Ani slovem jsem jí "nevyjevil svou touhu", moje tvář však asi mluvila za mne, takže každý hlupák musel poznat, že jsem až po uši zamilován. Konečně dívka pochopila a také v její tvářince se zračil opětovaný cit - nepředstavitelně krásná podívaná ! A jak jsem se zachoval já? Stydím se to doznat - stáhl jsem se do sebe jako hlemýžď do ulity a napohled jsem rázem ochladl. Pozorovala u mne stále mrazivější odstup, až začala, chudinka, věřit, že to všechno bylo u ní jen šálení smyslů. To trapné nedorozumění
jí tak zmátlo, že přemluvila matinku k okamžitému odjezdu. A tento zlomyslný kousek, kterým mne vytrestala vlastní povaha, mi vynesl pověst člověka veskrze bezcitného; jak málo
zaslouženou, vím jen já sám. Usedl jsem zjedné strany krbu a můj domácí pán zamířil k protějšímu místu. Abych nějak překlenul chvíli mlčení, hodlal jsem zatím pohladit fenu, která opustila rodinku a za zády se mi chtivě plížila k lýtkům; cenila zuby a sliny se jí sbíhaly už
předem. Na mé pohlazení odpověděla přidušeným, táhlým zavrčením. "Nechte čubu na pokoji," zavrčel i pan Heathcliff a zarazil jí kopancem, než mohla svou zuřivost stupňovat. "Není na mazlení zvyklá - na hraní jí tu nemáme." Pak přistoupil k postranním dveřím a znovu se rozkřikl: "Josefe!" Josef cosi zahuhlal dole ze sklepa, ale patrně se neměl k návratu.
Jeho pán se tedy vydal za ním dolů a mne tu nechal samotného s tou hrubiánskou fenou a dvěma zavilými chundelatými ovčáky, kteří teď také byli ve střehu a hlídali každý můj pohyb. Seděl jsem tišejako pěna, netoužil jsem pochopitelně přijít do styku s jejich tesáky. Ale nedalo mi to a začal jsem se po nich alespoň všelijak ošklíbat a mžourat. - nenadál jsem se ovšem, že tomu porozumějí, když si je budu dobírat mlčky. Nějaký můj výraz milostpaničku tak dopálil, že se rozvzteklila a skočila mi na klín. Odrazil jsem jí a přitáhl honem před sebe stůl jako štít.
Ten pohyb vyburcoval všechny ostatní psy: ze všech skrýší se na mne vyrojila smečka čtvernohých běsů rozličného věku a velikosti. Měli spadeno zejména na šosy mého kabátu a na paty : nezbývalo než se dát do křiku, aby někdo z domácích zakročil, a zatím jsem odháněl alespoň největší útočníky pohrabáčem, jak to šlo. Pan Heathcliff a ten jeho děda stoupali po schodech ze sklepa jako naschvál s bohorovným klidem. Snad ani trochu nepřidali do kroku, jako by se nic nedělo - jako by neslyšeli ohlušující vřavu u krbu, kde se to na mne všechno
sápalo a doráželo. Naštěstí je předešla rychlejší posila z kuchyně: přihnala se mohutná ženština s vykasanou sukní a vyhrnutými rukávy, celá rozpálená od plotny, vrhla se na psy a začala se mocně ohánět na všechny strany rendlíkem. Tato zbraň, doprovázená patřičnou výřečností, účinkovala jako kouzelný proutek. Bouře rázem utichla, a když se na bojiště dostavil pán domu, stála tam už jen má zachránkyně, s hrudí dmoucí se jako moře po přestálé smršti. "Co to tu tropíte za výtržnost, prosím vás?" zeptal se a ještě si mě přitom měřil takovým pohledem, že jsem si to po tak nehostinném jednání nehodlal dát líbit. "Já a výtržnost! To je dobré," odsekl jsem. "Promiňte, ale ani stádo divokých vepřů by tak neběsnilo jako tenhle váš posedlý zvěřinec. To už byste mohli hosty předhazovat tygrům." "Nikoho si ani nevšimnou, když tu na nic nesahá " prohlásil, postavil přede mne láhev vína a odtáhl stůl zpátky na místo. "To je v pořádku, že hlídají. Napijete se?" "Ne, děkuji. "Ale nepokousali vás ! ?" "To bych jim taky neradil! Do smrti by na to, bestie kousavé, nezapomněly!" Heathcliffův obličej roztál úsměvem. "No, no, pane Lockwoode, jen klid! Tu máte, zapijte to! My tu málokdy vídáme hosty, a tak je ani neumíme patřičně uvítat - mluvím za sebe i za psy. Na vaše zdraví !" Uklonil jsem se a připil jsem zas jemu. Uvědomil jsem si, že bych si zadal, kdybych kvůli jeho nevycválanému psinci dělal uraženého. Třeba bych se
před ním i zesměšnil - vždyť ten chlap měl z mého nebezpečí vlastně povyražení. Zatím Heathcliff asi nahlédl, že není radno zahrávat si s tak dobrým nájemcem. Rozhovořil se - ne již tak úsečně a stroze - o námětu, který podle jeho názoru mi byl blízký : o přednostech i nedostatcích mého samotářského útulku. Zaujalo mne, jak bystře se o všem vyjadřuje, a tak jsem se přeď odchodem dokonce nabídl, že nazítří přijdu zas. Dal mi na srozuměnou, že o další návštěvu nestojí. Stejně tam půjdu. Vždyť já jsem proti němu vlastně docela společenský
tvor.
KAPITOLA DRUHÁ
Včerejší odpoledne bylo mlhavé a chladné. Měl jsem sto chutí prosedět je u ohně ve svém pokoji, místo abych se brodil vřesovisky a bažinami k Větrné hůrce. Jenže po obědě - abyste věděli, obědvá se tu mezi dvanáctou a jednou a moje hospodyně, rozšafná paní, kterou jsem převzal spolu' se zařízením, nedovede či nechce rozumět přání, aby se mi hlavní jídlo podávalo v pět - tedy po obědě, když jsem se s tímto lenošným úmyslem odebral nahoru a vkročil do pokoje, našel jsem tam služebnou uprostřed mračna zvířeného prachu. Klečela u krbu mezi smetáky a kbelíky a sypala do plamenů popel, aby je uhasila. Tohle mě ovšem vyhnalo. Vzal jsem klobouk a po čtyřech mílích pochodu jsem dorazil k Heathcliffově zahradě právě včas, abych se šel schovat před prvními prachovými vločkami
vánice.
Tady na nechráněném kopci byla země ztvrdlá holomrazem a na studeném větru mi křehly nohy i ruce. Nedokázal jsem ani
otevřít závoru u vrátek, a tak jsem přeskočil plot a běžel k domu po dlážděném chodníčku, lemovaném rozlezlými angreštovými keři. U vchodu jsem však klepal marně, až mě z toho brněly klouby a psi se rozštěkali.
Bídná čeládko!" spílal jsem v duchu. "Za takovou sprostou nehostinnost by vám patřilo, abyste už víckrát neuzřeli lidskou tvář ! Já bych aspoň ve dne nezamykal! Vlezte mi na záda! - Však já se tam dostanu, uvidíte!" V tomto odhodlání jsem vzal za kliku a prudce jí zalomcoval. Kulatým okénkem u stodoly vykoukl Josefův kyselý obličej. Co byste rád?" zahulákal. "Pán je vzadu v ovčinci. "Jděte okolo, jestli s ním chcete mluvit!" Nemůže mi nikdo z domu otevřít?" křičel jsem po jeho
příkladu.
Tam nikdo nejni než milostpaní, a ta vám neotevře, kdybyste dělal kravál do večera." "A proč? Tak jí přece oznamte, kdo přišel. No, Josefe!" "To tak! Já si kvůli vám prsty pálit nebudu," houkla hlava a zmizela. Sníh už hustě fičel. Chytil jsem za kliku a zkusil znovu zalomcovat, ale tu se za mnou na dvoře objevil mladík bez
kabátu, s vídlemi přes rameno. Zavolal na mne, abych šel s ním. Prošli jsme prádelnou, pak dlážděným dvorkem, kde bylo skladiště uhlí, pumpa a holubník, až jsme posléze vkročili do téže rozlehlé, přívětivé, teplé jizby, kam jsem byl uveden již předešle. Rozkošně žhnula září náramného ohně ze směsice uhlí, rašeliny a dříví. A poblíž stolu, prostřeného k důkladné večeři, jsem s potěšením uzřel milostpaní" - osobu, o jejíž existenci jsem dříve neměl
tušení. Uklonil jsem se jí a čekal, až mě pozve, abych se posadil. Hleděla na mne, opřena zády v křesle, bez hnutí a beze slova.
Hrozné počasí," poznamenal jsem. "Omlouvám se,
II
paní Heathcliffová, že se netečnost služebnictva vymstila na vašich dveřích. Co jsem se nalomcoval klikou, než mě
uslyšeli !"
Nepohnula ani rty. Hleděl jsem na ní - a ona na mne. Vlastně jen lhostejně zírala, jako bych tu ani nebyl, až mi z toho bylo nepříjemně a trapně. "Sedněte si," křikl hrubě mladík. "Přijde brzo." Poslechl jsem, odkašlal jsem si a zavolal jsem na tu potvoru Juno, která při tomto druhém setkání ráčila nepatrně pohnout konečkem ocasu na znamení, že naší známost bere na
vědómí.
"Krásné zvíře," podotkl jsem dále. "Nebudete, milostivá, dávat
pryč štěňátka?"
Nejsou moje," odvětila ta přívětivá hostitelka. Sám
ii
Heathcliff by mně byl neodsekl lépe. "Pravda, vaši mazlíčkové leží tamhle, že?" nedal jsem se odradit a ukázal do kouta, kde jsem zahlédl nějakou další havěť, nejspíše kočky. "Pěkní mazlíčkové," pronesla opovržlivě. Byla to bohužel hromádka zabitých králíků. Znovu jsem si odkašlal, přisedl blíže k ohni a opakoval jsem
poznámku o hrozném počasí. "Tak proč chodíte ven?" odpověděla, vstala a natáhla
se pro dvě strakaté plechovky na římse u krbu. Předtím seděla ve stínu, takže jsem si teprve teď mohl prohlédnout její postavu a obličej. Byla útlá, skoro ještě děvčátko. Postava nádherná a obličej - věru, tak půvabnou
tvářičku jsem snad dosud nespatřil . překrásné, jemné tahy, rámované plavými, do zlatova hrajícími kadeřemi, jež jí v prsténcích spadaly na půvabnou šíji. A ty oči ! nebyl bych jim odolal, kdyby byly chtěly trošku vlídně. Na štěstí však pro mé vznětlivé srdce vyjadřovaly jen znechucenost, ba snad i zoufalost, která u takového stvoření až zarážela. Plechovky stály vysoko, stěží na ně dosáhla; přiskočil jsem jí na pomoc. Vyjela na mne jako lakomec, kterému by šel někdo pomáhat při počítání zlaťáků. "Nestojím o vaší pomoc," zarazila mě, "umím si je podat sama." "Ó, prosím, promiňte," omluvil jsem se spěšně. "Pozval vás na čaj?" zeptala se, uvázala si přes černé, pečlivě upravené šaty zástěru a zastavila se nad čajníkem s nabranou lžičkou čaje v ruce. "Bude mi potěšením posvačit," odpověděl jsem. Pozval vás?" ptala se znovu.
"Nikoli," pronesl jsem laškovně. "Čekám, až vy mě pozvete."
Hodila čaj i se lžičkou zpátky do plechovky a vztekle dosedla zas na své místo. Krabatila čelo a ohrnula rudý
spodní ret jako děcko, které nabírá k pláči. Mladík si zatím přehodil jakýsi nemožně utahaný kabát, stoupl si zpříma před plápolající oheň a měřil si mě shora úkosem asi tak, jako by nás dělila nesplacená krevní msta. Začínal jsem být na pochybách : patří vůbec k služebnictvu? V
jeho hrubém oděvu a mluvě není ani stopy po oné nadřazenosti, kterou jsem pozoroval u manželů Heathcliffových. Husté kaštanové kučery má zanedbané a nečesané, tváře celé zarostlé a ruce upracované jako obyčejný nádeník -a přece si počíná nenuceně, málem pánovitě, a vůbec se nemá k tomu, aby paní domu obsluhoval. A tak jsem se raději tvářil, že jeho podivné způsoby nevidím, když nemám
spolehlivé vodítko; kam ho zařadit. Naštěstí mi v těchto trapných rozpacích ulevil trochu Heathcliff, který vešel asi pět minut nato. "Tak prosím, pane Heathcliffe, slíbil jsem přijít a tu mě máte," nutím se do bodrého tónu. "Nějakou tu půlhodinku zde bohužel teď musím vyčkat, než se ten nečas přežene , poskytnete-li mi tu na chvíli laskavě přístřeší." Půlhodinku?" opakoval a střásal si přitom sněhové
vločky s šatů. "Že se vám chce, courat se po světě v nejhorší chumelenici! Nevíte, že byste mohl zapadnout do slatin?
V takovéhle čině zabloudí i zdejší lidé, kteří se v těch bažinách tady vyznají. Že by se to přehnalo, o tom zatím nemůže být řeči." "Což kdyby mě někdo z vašich lidí doprovodil domů a zůstal přes noc u mne? Můžete některého postrádat?" Nemohu."
"Ale ale! No, co se dá dělat, musím se tedy spolehnout na vlastní orientační smysl."
Hm !"
"Dočkáme se toho čaje?" ozval se ten v tom utahaném kabátě a přenesl svůj hrozivý pohled ze mne na mladou
paní.
"Jemu taky?" obrátila se tázavě na Heathcliffa. "Bude to?" utrhl se na ní tak hrubě, že jsem až strnul. Z tónu,jakým to řekl, promlouval veskrze zlý člověk. Teď mě už přešla chuť vidět v něm báječného kolegu. Když bylo jídlo na stole, pozval mě slovy: "Tak prosím, přisedněte!" A my všichni i s tím neotesaným chasníkem jsme zasedli ke stolu. Žádné řeči se při jídle nevedly, zavládlo
chmurné mlčení. Měl jsem za to, že jsem to mračno vyvolal já a že bych se měl proto pokusitje rozfouknout. Jistě tu takhle nesedají
jako zařezaní den co den - jsou sice morousové k pohledání, ale aby se pořád jen škaredili, to přece ani není v lidské povaze. "To je vám zvláštní," povídám tedy v přestávce mezi prvním a druhým šálkem čaje, "to je vám zvláštní, jak dovede zvyk působit na naše záliby a názory. Leckdo by si nedovedl představit, pane Heathcliffe, že je vůbec možné žít šťastně v takovém odloučení od světa. Ale já bych si dovolil tvrdit, jak tu tak vidím v kruhu rodinném vás a vaši milou paní, která vládne jako dobrý anděl ve vašem domě
a srdci . . ."
"Moji milou paní?" přerušil mě s výsměchem takřka ďábelským. "A kde má být - ta moje milá paní?" "Přece paní Heathcliffová, vaše choť." "Ach tak! - Vy naznačujete, že její duch se vznáší nad námi co strážný anděl a bdí nad osudy Větrné hůrky,
i když tělo vzalo za své. Tak jste to myslel?" Chtěl jsem svůj trapný omyl nějak napravit. Mohlo mě přece hned napadnout, že při tak velikém věkovém rozdílu to asi nebudou manželé ! Jemu je kolem čtyřiceti, a to bývá u mužů doba duševní vyspělosti, kdy zřídka propadají sebeklamu, že by si je mladé děvče mohlo vzít z lásky; tu útěchu si dopřáváme až později, když to jde s námi
z kopce. A dívka vypadá sotva na sedmnáct. Najednou mi svitlo - vždyť to nemehlo po mém boku, co tu pije čaj z talířku a bere chleba do nemytých rukou, to bude její manžel. No ovšem, pan Heathcliff mladý. To je z toho, když se lidé zahrabou jako na hřbitově: ona se zahodí s takovým troupem, protože ani neví, že jsou na
světě lepší mládenci. Škoda, škoda - nesmím jí dát příležitost, aby své volby litovala! - Tahle úvaha zní možná trochu domýšlivě, ale to by byl omyl ! Můj soused mi připadal až odpuzující, kdežto o sobě vím z dobré zkušenosti,
že se celkem líbím. Zde paní Heathcliffová je moje snacha," potvrdil mi
Heathcliff mou domněnku. Při těch slovech na ní vrhl zvláštní pohled - byl to pohled nenávistný, ledaže mu snad svaly v obličeji, na rozdíl od jiných lidí, zlomyslně
zkreslovaly výraz skutečného duševního hnutí. "Ach ovšem, to je jasné ! Tak to vy jste šťastný vlastník naší dobrodějné víly," prohodil jsem k svému sousedu.
Čím dál, tím hůř. Mladík zrudl jako rak a zaťal pěst se zjevným úmyslem ublížit mi na těle. Ale hned nato se ovládl a ulevil si jen šťavnatou nadávkou, která patřila mně. Jenže já jí velkomyslně přeslechl. "Hádáte špatně, milý pane,'' podotkl můj hostitel. "Ani on, ani já nemáme tu čest být šťastným vlastníkem té vaší dobrodějné víly. Její manžel už nežije. Řekl jsem vám, že je to má snacha, to tedy znamená, že si vzala
mého syna." "A zde ten mladý muž..." "Není můj syn, aby bylo jasné." Heathcliff se přitom znovu pousmál, jako by to byl nejapný žert, přičítat mu otcovství tohoto medvěda. "Jmenuju se Hareton Earnshaw," zavrčel mladík. Nepleťte si to, rozumíte?" "Vynasnažím se," povídám na to a v duchu se směji
důstojné póze, s jakou to pronesl. On mě začal probodávat pohledem, a tak jsem raději odvrátil zrak sám. Obával jsem se, že bych se buď neudržel a dal mu políček, anebo vyprskl smíchem. Začínaljsem být
nějak nesvůj v tomhle přívětivém kruhu rodinném. Ta ponurá duševní pohoda pomalu vyvažovala, ba převážila hřejivou tělesnou pohodu mého okolí. Umiňuji si, že se příště budu mít na pozoru, než se do třetice vydám pod tento
krov.
Když bylo jídlo odbyto a nikdo ani slůvkem nenavázal nějaký rozhovor, přistoupil jsem k oknu obhlédnout počasí. Vyhlídka byla chmurná. Snášela se předčasně temná noc a obloha s pahorkatinou zmizely v jediném víru sněhové smršti. Teď, ale opravdu nedojdu domů bez průvodce," vyhrkl
jsem. "Cesty už jsou zaváté, a stejně bych neviděl ani na
krok."
"Haretone, zažeň to ovčí stádečko do kolny ! Zasype je
to, jestli zůstanou do rána venku v ohradě. A nezapomeň
je zahradit prknem!" kázal Heathcliff. ii
Ale co bude se mnou?" naléhaljsem dopálen stále víc. Odpovědi jsem se nedočkal. Rozhlédl jsem se a spatřil jsem Josefa, přinášejícího vědro ovesné kaše pro psy, a paní Heathcliffovou, skloněnou nad ohněm. Bavila se tím, že pálila hrstku sirek, které jí spadly s police nad
krbem,
když tam vracela plechovku s čajem. Josef postavil
vědro na zem, kritickým zrakem přehlédl místnost a zavřeštěl
nakřáplým hlasem :
A to je pořádek! Že se nestydíte tady lelkovat, když
ii
ostatní jsou všichni venku ! Ale do vás je marné mluvit, vy darmožroute, vy se už nenapravíte, vás si veme
čert - jako tenkrát vaší mámu !" Měl jsem zprvu dojem, že je ten proslov určen mně. Dohřálo mě to a už jsem se na toho drzého dědka chystal s úmyslem vykopnout ho ze dveří. Zastavila mě však odpověď paní Heathcliffové. "Ty pokrytče nestydatý, nebojíš se, že si čert tebe odnese zaživa, když ho máš pořád na jazyku? Jen si dej pozor
a nedopaluj mě, nebo se přimluvím, aby si tě vzal hned! Heleď, podívej se, Josefe," řekla, sahajíc po veliké černé knize na polici. "Mám ti ukázat, jak už umím čarovat? To budeš koukat, jak tu pak se vším zatočím ! Už to dlouho trvat nebude. Víš, ta kráva rezka nechcípla jen tak a to tvoje revma na tebe taky asi neseslal pámbu." "Ty ďáblice ! Ty ďáblice !" chroptěl děda. "Ať nás
pámbu chrání ode všeho zlého!" "Ticho, starý hříšníku - to ty půjdeš do pekla! A teď zmiz, nebo s tebou bude zle! Já si vás tu všecky vyobrazím ve vosku a hlíně, a prvního, kdo si dovolí mě rozzlobit, toho - no, nebudu ti povídat, co mu udělám, ale budeš koukat ! Běž, dívám se na tebe !" Malá čarodějka na něho upřela své krásné oči, hrůzostrašně se zatvářila a Josef se rozklepal upřímným zděšením. Dal se na rychlý ústup s hlasitou modlitbou a výkřiky: Ďáblice, ďáblice !" Usoudil jsem, že tuto podivnou hru pěstuje asi pro vlastní vyražení, a tak, když jsem s ní
osaměl,
zkusil jsem jí připomenout svou svízelnou situaci.
Paní Heathcliffová," řekl jsem naléhavě, "nehněvejte se, prosím, že vás obtěžuji. Váš spanilý obličej mi prozrazuje, že určitě nemáte tvrdé srdce. Poučte mě podle ' čeho se mám v krajině orientovat, až půjdu domů. Vždyť já neznám zdejší cesty o nic lépe než třeba vy cestu do
Londýna.
"Vraťte se, kudy jste přišel !" řekla mi na to, zabořila se do křesla, přitáhla si svíčku a rozevřela před sebou tu velkou knihu. "Je to skrovná rada, ale lepší vám dát neumím."
"Dobrá. Ale až vám řeknou, že mě našli mrtvého v močále nebo
zmrzlého v příkopě, nebude vám svědomí vyčítat, že je to tak
trochu i vaše vina?"
"Pročpak? Já přece s vámi nemohu. Mne by nepustili
ani na konec zahrady."
"Vy ovšem ne ! Vás bych se ani neopovažoval prosit,
abyste kvůli mně vyšla na krok z domu v tak pozdní hodinu
a do takové nepohody!" zvolal jsem. "Nemusíte mi nic
ukazovat, jenom mi povězte, kudy mám jít ! Anebo se přimluvte
u pana Heathcliffa, aby mi dal s sebou průvodce."
ii
A koho? Je tu jen on - a Earnshaw, Zilla, Josef a já.
Tak kdo by to měl být?"
"Nemáte tu v hospodářství čeledíny?"
"Ne - nikoho tu už nemáme."
"Z toho je jasné, že tu musím zůstat."
"To si zařiďte s hospodářem! Mně do toho nic není."
ii
Aspoň vás to naučí, že není radno vydávat se zbrkle
do našich kopců," zazněl Heathcliffův příkrý hlas od dveří ke kuchyni. "A jestli tu chcete zůstat, musel byste leda spát na posteli s Haretonem nebo s Josefem. My pokoje pro hosty nevedeme." "Mohl bych se vyspat tady v křesle." "To tak! Cizí je cizí, ať jste boháč nebo chudák! Po domě se mi nikdo roztahovat nebude, když ho nemám
na očích," prohlásil ten nezdvořák. Při téhle urážce mi došla trpělivost. Dal jsem své nevoli hlasitý průchod a proběhl jsem kolem něho na dvůr. Ve spěchu jsem tam vrazil do Earnshawa. Byla tak černá tma,
že jsem neviděl, kudy ven. Když jsem tam tak bloudil, zaslechljsem další ukázku, jak pěkně se mezi sebou snášejí. Zprvu se mne chtěl ujmout ten mladík. "Vyprovodím ho až k parku," ohlásil. "Vyprovoď ho ke všem čertům!" zakřikl ho jeho pán nebo kdo to vlastně byl. "A kdo poklidí koně, co?" "Lidský život snad stojí za to, aby koně pro jednou počkali. Někdo s ním jít musí," zašeptla paní Heathcliffová uznaleji, než bych se byl nadál. "Tebe poslouchat nebudu," obořil se na ní Hareton. "Jestli to s ním dobře myslíš, radši mlč !" "Tak ať vás jeho duch straší! A Heathcliff ať už nesežene žádného nájemce a Drozdov se mu rozpadne v trosky!" odsekla mu.
"Slyšíte jí, slyšíte jí, jak na vás svolává kletbu?" zasípal
Josef, k němuž jsem právě mířil. Seděl totiž nedaleko a dojil krávy při svítilně. Bez okolků jsem jí popadl, zavolal jsem, že mu jí zítra pošlu, a spěchal jsem k nejbližším vrátkům. Hospodáři, hospodáři, on nám krade lucernu !" zaječel
děda a rozběhl se, aby mi překazil ústup. "Psi - na něj !
Rase ! Vlku ! Drž ho, drž ho !"
Z pootevřených dveří se vyřítili dva huňatí netvoři, skočili mi po hrdle, srazili mě k zemi a lucerna zhasla. Společný řehot Heathcliffův a Haretonův dovršil mou zlost a pokoření. Ještě že se ty psí potvoryjen zálibně protahovaly, zívaly, vrtěly ocasem a nemínily mě pohltit
zaživa.
Nestrpěly však, abych se zvedl, a tak jsem tam musel ležet, až se jejich škodolibým pánům uráčilo mě vysvobodit. Já
pak - bez klobouku a bez sebe vztekem - vyzývám ty bíďáky, aby mě pustili ven, že tu nezůstanu ani minutu, ať si se mnou nezahrávají, nebo - a další nesouvislé pomstychtivé výhrůžky, jež nezbadatelnou šíří zloby
připomínaly krále Leara. Prudké rozčilení mi přivodilo silné krvácení z nosu, a Heathcliff, se pořád smál a já pořád spílal. Kdo ví, jak
/22/
dlouho by to bylo trvalo, nebýt zákroku osoby rozvážnější
než já a ohleduplnější než můj hostitel. Byla to Zilla, mohutná hospodyně. Ta nakonec vyšla ven podívat se, co se
to strhlo. Domnívala se, že někdo z nich na mne vložil násilně ruku, a jelikož si netroufala pustit se do svého pána, soustředila slovní palbu na toho mladšího lotra. "A koukejme se na pana Earnshawa!" spustila. "čeho se tu ještě nedočkám! To se u nás budou vraždit lidi přede dveřma? Vy jste mi čisté panstvo - jen se na něj podívejte, na chudáka, div se neudáví! Tiše, tiše, nemusíte se tak zlobit! Pojďte sem, já vás ošetřím - no, no, držte
chvilku !"
Při těch slovech mi znenadání vlila hrnek ledové vody za krk a pak mě vtáhla do kuchyně. Pan Heathcliff šel za námi ; jeho přechodná veselost ustoupila už zase obvyklé
nerudnosti.
Bylo mi strašně zle od žaludku, všechno se se mnou točilo a šly na mne mdloby. Musel jsem chtěj nechtěj přijmout nocleh pod Heathcliffovou střechou. Řekl Zille, aby mi nalila sklenku brandy, a pak z kuchyně odešel. Zilla mě politovala v mém utrpení, a když splnila jeho příkaz, čímž mě trochu vzkřísila, ukázala mi, kde mám přenocovat.
KAPITOLA TŘETÍ
Cestou po schodech nahoru mi doporučila, abych zastínil svíčku a stoupal tiše, protože pán prý je podivně nedůtklivý ve věci toho pokoje, do něhož mě ona chce uložit - přespat by tam rozhodně nikomu nedovolil. Ptal jsem se proč. Ona prý neví - je tu teprve přes rok a děje se tu tolik zvláštních věcí, že nemá kdy se nad něčím pozastavovat.
Byl jsem tak zdeptaný, že jsem se také nad tím nepozastavil. Zastrčil jsem závoru a rozhlížel se po posteli. Z nábytku tu byla jen jedna židle, šatník a velká dubová ohrada s vyříznutými otvory nahoře, které se podobaly okénkům v kočáře. Přistoupil jsem k této konstrukci a nakoukl dovnitř. Shledal jsem, že je to prapodivné staromódní lůžko,
důmyslný nápad,jak umožnit každému členu rodiny samostatnou ložnici při úspoře místností. Vlastně to byl zvláštní kabinet, přistavený k oknu; okenní římsa sloužila
za noční stolek. Odsunul jsem dřevěnou boční stěnu, vešel se svíčkou dovnitř, stěnu za sebou zasunul a cítiljsem se v bezpečí, že mě tu nebude hledat ani Heathcliff, ani
kdo jiný.
Na římse, kam jsem svíčku postavil, leželo v koutě několik zplesnivělých knih a lakované dřevo bylo celé poškrábané nápisy. Ty nápisy ale opakovaly různým písmem a v různých velikostech stále totéž - jméno Kateřina Earnshauová, občas pro změnu i Kateřina Heathcliffová nebo I Kateřina Lintonová. Únava mě tak zmohla, že jsem si opřel hlavu o okno a tupě pořád slabikoval Kateřina Earnshawová - Heathcliffová - Lintonová, až se mi sklížila víčka. Odpočinek trval jen pár minut. Ze tmy začaly náhle vyskakovat oslnivé přízraky - samá bílá písmena - ve vzduchu se to hemžilo Kateřínami. Vzchopil jsem se, abych to vtíravé jméno zapudil, a tu jsem zpozoroval, že dohořívající knot svíčky se naklání k deskám jednoho starobylého svazku a že mi už kabinet zavání pachem připálené teletiny. Uhasil jsem ho a raději jsem se posadil, celý zkřehlý a ztýraný trvající nevolností. Rozložil jsem si tu poškozenou knihu na kolenou. Byla to bible, tištěná tenounkými typy, hrozňě páchnoucí plesnívinou; na předsádce bylo napsáno: "Kniha Kateřiny Earnshawové" a pod tím letopočet, skoro čtvrt století starý. Sklapl jsem bibli a rozevřel další knihu, a další a ještě
další,
až jsem je prohlédl všechny. Byla to vybraná knihovnička, a ve stavu takového rozpadu, že bylo zřejmé, jak pilně jí Kateřina používala, byť ne vždycky k patřičným účelům. Skoro u každé kapitoly byly perem připsány poznámky k textu - alespoň na první pohled vypadaly jako glosy a místy vyplňovaly kdejaký nepotištěný kousíček stránky.
Někde to byly jen jednotlivé věty, jinde tvořily záznamy souvislý deník, naškrábaný neobratnou dětskou rukou. Na jedné prázdné stránce (jaký to byl asi poklad pro milou Kateřinu, když na ní přišla!) jsem v horním rohu poznal k svému velkému pobavení zdařilou karikaturu přítele Josefa - načrtnutou neuměle, ale neobyčejně výstižně. Neznámá Kateřina mě rázem zaujala a pustil jsem se proto do luštění jejích vybledlých hieroglyfů. "Děsná neděle !" začínal odstavec pod tím. "Kéž bychom tu ještě měli tatínka ! Hindley na jeho místě je nesnesitelný - s
Heathcliffem zachází hanebně - ale my se s Heathcliffem vzbouříme - dnes jsme to prvně zkusili. Celý den se jen lilo, do kostela se nemohlo jít, a tak si vzal Josef do hlavy, že musí být náhradní pobožnost na půdě. Hindley s manželkou se pěkně vyhřívali dole u ohně - vsadím se, že se na bibli ani nepodívali - a my s Heathcliffem a chudákem čeledínem jsme museli vzít modlicí knížky a lézt po žebříku nahoru. Josef nás tam posadil
do řádky na pytle zrní a my cvakali zuby a vzdychali a jen jsme čekali, kdy taky Josefa rozklepe zima, aby nám to kázání už kvůli sobě trochu zkrátil. Ale kdepak ! Modlení trvalo celé tři hodiny, a to se ještě bratr nestyděl zeptat, když jsme lezli dolů: "To už jste hotovi?' Dřív jsme se směli v neděli večer trochu pobavit, jen když jsme při tom moc nehlučeli. Teď by nás za každé zasmání nejraději postavil do kouta! "Mějte na paměti, kdo je tu hlava rodiny!' říká náš tyran. Nezlobte mě, nebo bude zle ! Povídám, že bude naprostý klid a ticho. Kdo to zas byl, ten kluk? Frantino, srdíčko, vykrákej ho za vlasy, ty na něho dosáhneš ! Slyšel jsem,jak si luskl prsty.' Frantina ho za vlasy pořádně vykrákala a šla si sednout muži na klín. Takhle vydrželi sedět
dobu, hubičkovat se a žvatlat jako malé děti - člověk by se styděl za tak slabomyslné řeči. Zařídili jsme se ve výklenku příborníku, jak to šlo nejútulněji. Sotva jsem svázala obě naše zástěry a zavěsila je před nás jako záclonku, už tu byl Josef z pochůzky po stájích. Strhl mé krásné dílo, dal mi
pohlavek a skuhrá : "Hospodáře sotva pochovali, den Páně ještě trvá, slovo boží vám zní ještě v uších, a vy se tu budete slízat! Taková hanba ! Sedněte si pořádně, děcka nezvedená ! Dobrých knížek máte plno, tak si čtěte! Seďte jaksepatří a myslete na spásu duše!' A pak nás rozsadil, aby nám padalo zdálky od ohně aspoň trochu světla na stránky tlustých špalků, které nám vstrčil do ruky. Já toho už měla dost. Vzala jsem upatlanou knihu za hřbet a práskla jsem s ní do psího pelechu a křičela jsem, že dobrou knihu nemohu ani vidět. Heathcliff odkopl svoji knihu tam co já. To pak byl poprask!
Pane Hindley!' řval náš domácí velebníček. "Pojďte
sem honem! Slečna Katka utrhla hřbet Přílbě spasení a Heathcliff poškodil .Širokou cestu k věčnému zatracení, díl první ! To je ohavnost spuštění! Že jim to trpíte! Achjo, náš starý pán by je byl pěkně zmaloval - ale ten je na pravdě
boží !'
Hindley vyletěl ze své rajské zahrady u krbu, popadl nás jednoho za límec, druhého za ruku a strčil nás oba do kuchyně vzadu - že si tam pro nás přijde čert, dušoval se Josef. S takovou vyhlídkou jsme zalezli každý do nejzazšího koutu a čekali. Sáhla jsem do police pro tuhle knihu a kalamář a pootevřela jsem dveře, aby mi sem šlo trochu světla. Píšu už dobrou čtvrthodinku, ale můj spoluvězeň se tu nudí a navrhuje vypůjčit si plášť naší dojičky a pod jeho ochranou se vykrást ven - vydovádět se na vřesovišti.
To je nápad! - a až sem ten dědek nepřející přijde, pomyslí si třeba, že došlo najeho slova - větší zima a vlhko tam venku na dešti nebude, než je tady." Kateřina ten nápad asi uskutečnila, neboť další věta se
už týkala něčeho jiného. Byl to nářek. "Kdo by to byl do Hindleyho řekl, že se jednou kvůli němu tolik napláču ! Hlava mě bolí, že už ani ležet nemůžu, a přece pláču dál. Ubožák Heathcliff! Hindley mu nadává tuláků, zakazuje mu sedat s námi a jíst s námi, ani hrát prý si spolu nesmíme, a hrozí mu, že ho vyžene z domu, jestli nás spolu přistihne. Docela svádí vinu na tatínka (ta opovážlivost!), že byl k Heathcliffovi příliš shovívavý, on že prý mu ale ukáže, kde je jeho místo. . ." Přistihl jsem se, že už nad tou vybledlou stránkou klímám. Pohled mi zbloudil z rukopisu na tištěnou stranu. Četl
jsem ozdobný červený nadpis "Sedmdesátkrát sedm a první z násobku jedenasedmdesátky. Zbožné kázání, jež proslovil ctihodný pán Jabes Branderham v kapli obce Gimmerton Sough". Ještě jsem se trápil v polosnu hádankou, co si mohl Jabes Branderham na takový námět vymyslet, a pak už jsem se svalil na lůžko a usnul. Ale běda, nevyplácí se pít špatný čaj a dávat průchod špatné náladě ! Čím bych jinak mohl vysvětlit tu ohavnou noc? Nevzpomínám si, že bych kdy byl něco takového zažil - ani od té doby, kdy jsem poznal, co je to utrpení. Začalo se mi něco zdát, ještě než jsem si přestal uvědomovat své okolí. Měl jsem dojem, že už je ráno a že jsem na zpáteční cestě domů. Za průvodce jsem měl Josefa. Silnice byla vysoko zasněžená, a jak jsme se brodili závějemi, mořil mě můj průvodce ustavičnými výčitkami, proč nemám poutnickou hůl a že se bez ní;dovnitř nedostanu. Sám se přitom nápadně oháněl pořádným klackem, z čehož jsem vyrozuměl, že to asi má být dotyčný předmět. Zprvu jsem přemítal, že je to hloupost - nač potřebuji
takovou zbraň, abych se dostal do vlastního příbytku? Ale pak mi svitla nová skutečnost: vždyť já vůbec nejdu domů, my přece putujeme poslechnout si kázání pověstného
Jabese Branderhama na text "Sedmdesátkrát sedm" ! A zřejmě někdo z nás - Josef nebo kazatel nebo já - spáchal ten "první z násobku jedenasedmdesátky" a bude za
to veřejně odhalen a vyobcován. Dorazili jsme ke kapli. Na svých procházkách jsem jí
vskutku asi dvakrát zahlédl - stojí v údolíčku mezi dvěma kopci a to údolíčko se klene nad močálem, jehož rašelinová voda prý úplně nabalzamovala těch několik mrtvých, co tu jsou pohřbeni. Střecha ještě drží, ale protože farářský plat činí pouhých dvacet liber ročně a fara má jen dva pokoje, z kterých co nevidět zbude sotva jeden, nechce
se žádnému duchovnímu převzít pastýřský úkol, zvláště když se praví, že by ho ovečky nechaly spíš umřít hladem, než aby mu z vlastních kapes zvýšily plat o haléř. Avšak
v mém snu měl Jabes plno napjatého posluchačstva a kázal - panebože, to bylo kázání ! Dělilo se na čtyři sta devadesát odstavců, každý v délce normálního kázání; a každý věnován rozboru jednoho určitého hříchu. Kde jich tolik nabral,je mi záhadou. Měl na ten citát, svůj osobitý výklad, podle něhož bratr musí nutně hřešit pokaždé jiným hříchem. Byly to hříchy prapodivné, výstřední
přestupky, o jakých jsem dosud nevěděl. Jde o citát z bible (Evangelium sv. Matouše, 18, 21-22); Tedy přistoupiv k němu Petr, řekl: Pane, kolikrát zhřeší proti
mně
bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-likrát? I dí mu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát
sedmkrát."
To vám byla nuda! To jsem se navrtěl, nazíval, nadřímal, na probouzel! Štípal jsem se, protíral si oči, vstával a znovu sedal a šťouchal jsem do Josefa, kdy už bude konec a bude to vůbec mít konec? Bylo mi souzeno vyslechnout všechno. Konečně dospěl k tomu "prvnímu z násobku jedenasedmdesátky". V tu kritickou chvíli na mne sestoupilo náhlé vnuknutí : z vyššího pokynu jsem povstal a obvinil Jabesa Branderhama, že zhřešil hříchem, který nelze žádnému křesťanu odpustit.
Důstojný pane," povídám, "já už tu sedím jako ve vězení nevím jak dlouho a čtyřiadevadesát bodů vašeho kázání mám za sebou. Sedmdesátkrát sedmkrát už beru klobouk
a chci odejít - sedmdesátkrát sedmkrát začínáte znova a já si musím zase sednout. To vše vám odpouštím. Ale po čtyřistajedenadevadesáté - to už přestává všechno. Kolegové, mučedníci, vzhůru na něho ! Srazte ho z kazatelny a roztlučte ho na prášek, ať je navždy vyhlazen z místa
tohoto !"
O tobě mluvím!" zvolal Jabes do chvíle napjatého ticha, vykloniv se přes zábradlí. "Sedmdesátkrát sedmkrát jsi mi tu nectně zazíval - sedmasedmdesátkrát rozjímám v duši
a pravím sobě: A i, člověk je hříšná nádoba - i tohle se mu dá ještě odpustit. Ale tys zhřešil prvním hříchem z jedenasedmdesátky. Bratří, proveďte na něm ortel předpověděný v Písmu ! Svatí Páně, nyní se vyznamenejte !" Jen to dořekl, zamávalo celé shromáždění poutnickými holemi a hrnulo se na mne. Neměl jsem se čím bránit, a protože Josef mi byl na dosah a ze všech nejzuřivěji na mne dorážel, začal jsem se s ním tahat o jeho klacek. V tom davovém útoku narážely hole o sebe a údery, mířené na mne, padaly na cizí lebky. Zanedlouho už duněly celou
kaplí rány útočné i obranné, jeden mlátil do druhého. Ani ten Branderham se nezdržel projevů svatého nadšení a tloukl aspoň do pažení s takovým hřmotem, že mě to konečně probudilo. To byla úleva ! Ale odkud se vzal ten dojem vřavy? Co to ve skutečnosti představovalo Jabesovu úlohu v té hlučné rvačce? Nic jiného než větev borovice, která mi v závanech vichřice tloukla do okna a rachotila suchými šiškami o skleněné tabule. Chvíli jsem napínal sluch, co to může být, ale když jsem rozpoznal příčinu, obrátil jsem se a usnul. A už se mi zas něco zdálo - ještě nepříjemnějšího než předtím, možno-li. Tentokrát jsem dobře věděl, že ležím v dubovém kabinetu, a zřetelně jsem slyšel hučení větru i pleskot chumelenice. Také jsem slyšel neustálé ťukání borovicové větve a byl jsem si plně vědom, co je příčinou toho zvuku, ale tak mě to rozčilovalo, že jsem se rozhodl je umlčet. Vstal , jsem - jak jsem se domníval - a pokoušel se otevřít okno. Hák byl k očku přiletován. Toho jsem si všiml už před usnutím, ale zapomněl jsem na to. "Ať si, nechat to , tak nemůžu!" říkám si, rozbiju pěstí sklo a vystrčím ruku ; ven, abych uchopil tu protivnou větev. Místo větve jsem sevřel ledové prstíky lidské ruky. Padla na mne šílená hrůza. Chtěl jsem stáhnout ruku zpět, ale ledová ručka mě nepouštěla a přesmutný hlásek zanaříkal : "Pusť mě domů , pusť mě domů!" "Kdo jsi?" ptám se a cloumám rukou " abych se vyprostil. "Kateřina Lintonová," zachvěl se hlásek (proč zrovna Lintonová, když jsem přece četl většinou jen jméno Earnshawová?). "Vracím se domů, zabloudila jsem v bažinách." Rozeznával jsem za oknem nejasně dívčí tvář hledící dovnitř. Ze strachu jsem udělal něco , surového. Když jsem se té postavě nemohl vyškubnout, přitáhl jsem jí zápěstí k roztříštěnému sklu a rozdíral je ',
o hranu, až z ruky vyprýštila krev a potřísnila mi ložní prádlo. Ale postava stále lkala "Pusť mě domů !" a držela mě jako ve svěráku, div jsem hrůzou nezešílel. "Vždyť to nemohu," povídám konečně. "Dřív mě pusť ty, když ti mám otevřít!" Prsty povolily. Stáhl jsem ruku dovnitř kvapně jsem
zabarikádoval díru v okně sloupcem knih a zacpal jsem si uši, abych už to žalostné škemrání neslyšel. Plnou čtvrthodinu jsem si držel dlaně na uších, ale, jen jsem začal poslouchat - smutné lkání tu bylo pořád: "Pryč!" křičím. "Nikam tě nepustím, kdybys dvacet let volala! "Ano, dvacet let už volám," kvílel hlas, "dvacet let ! Bloudím dvacet let !" Nato jsem zvenčí zaslechl šmátravý zvuk a barikáda z knih se pohnula, jako by jí někdo,
/30/
odstrkoval. Chtěl jsem vyskočit, ale tělo jsem měl bezvládné, a tak jsem řval z plna hrdla, posedlý děsem. Přitom jsem si náhle uvědomil, že křičím doopravdy, nejen ve snu. Jak trapné! Někdo se kvapně blíží ke dveřím pokoje,
otvírá je rázně, čtvercovými okénky prokmitá světlo. Posadil jsem se celý rozechvělý a otíral si zpocené čelo. Vetřelec stál chvíli nerozhodně a něco si mumlal. Konečně se
polohlasem zeptal: "Je tu někdo?" Nečekal zřejmě, že uslyší odpověď. Já jsem však usoudil, že by nebylo radno tajit svou přítomnost. Poznal jsem po hlase, že to je Heathcliff. Kdybych byl zticha, pátral by třeba dál. A tak jsem natáhl ruku a odsunul stěnu. Jaký to mělo účinek, na to hned tak nezapomenu ! Heathclif stál zrovna u vchodu. Měl na sobě jen košili a kalhoty, bílý byl jako ta stěna za ním a svíčka mu kapala po ruce. Když vrzla dvířka kabinetu, jako by ho byl zasáhl blesk i Svíčka mu obloukem vyletěla z ruky na několik metrů a tak se roztřásl, že jí skoro nedokázal
zvednout.
"To jsem prosím já, váš host," zahlaholil jsem, abych mu uspořil další pokořující projevy zbabělosti. "Nemilá věc - křičel jsem ze spaní, měl jsem zlý sen, vyděsilo
mě to. Promiňte, že jsem vás vyrušil." "Hrom do vás, pane Lockwoode ! Já bych vás . . . ," promluvil konečně můj hostitel a odložil svíčku na židli, protože jí ani neudržel v ruce. "Kdo vás to sem zavedl?" pokračoval, zarývaje nehty do dlaní a zatínaje zuby, aby mu tak necvakaly. "Kdo to byl? Vyrazím ho okamžitě z domu !"
"Byla to Zilla, vaše hospodyně," odpověděl jsem, vyskočil jsem z postele a chvatně se začal oblékat. "Jestli jí chcete za to vyhnat, já vám v tom bránit nebudu, pane Heathcliffe, dobře jí tak! Vždyť mě sem beztak strčila jen proto, aby si na mně ověřila, že tu skutečně straší. Taky že straší, ajak! - duchové a přízraky se tu odevšad jen rojí. Už chápu, proč sem nikoho nechcete vpustit, a plně s vámi souhlasím. Za nocleh v takovém kabinetu hrůzy by se vám každý pěkně poděkoval!" Neříkejte!" povídal Heathcliff. "A co to děláte? Lehněte si zas a spěte, když už jste tady ! Jen proboha už nevydávejte ty hrozné skřeky! Takhle vyvádět - copak
vás někdo škrtí?" "Jen kdyby se ta můra byla tím oknem protáhla ! Tak by mě jistě byla mohla uškrtit," protestoval jsem. "Já se tu nedám obtěžovat vašimi dotěrnými předky ! Nebyl ten ctihodný Jabes Branderham náhodou váš příbuzný z matčiny strany? A co teprve ta fúrie, ta Kateřina Lintonová nebo Earnshawová nebo která - podstrčené dítě asi, což? - to ale musela být černá duše ! Povídala, že tu bloudí už dvacet let. Co ta musela mít hříchů na svědomí, když si za ně odpykává tak zlý trest !" Ještě jsem nedořekl, když jsem se náhle rozpomněl na spojitost, s níž v té knize vystupovalo Heathcliffovo a Kateřinino jméno - vypadlo mi to úplně z paměti, až teď se mi ta představa náhle vybavila. Zastyděl jsem se, že jsem se tak netaktně podřekl, ale rychle jsem přes to přešel a dodal, abych urážlivý dojem zahladil - "Račte rozumět, pane Heathcliffe, já jsem před usnutím pročítal... " Zase jsem se zarazil. Měl jsem na jazyku, "ty staré svazky tady", ale to bych se prozradil, že znám nejen tištěný, ale i rukopisný obsah, a tak jsem se včas opravil - ,já jsem pročítal nápisy na okenní římse. Jednotvárná četba, ovšem, ale to víte, člověk nemůže usnout, a tak buď počítá, nebo..." "Jak to se mnou mluvíte?" zahřměl Heathcliff jako náhlá bouře. "Jak - jak se vůbec opovažujete, vy, a pod mou střechou? - Dobrý bože, ten chlap se zbláznil!"
A chytil se vztekle za čelo. Okamžik jsem byl na vahách, mám-li se pro ta slova urazit či dokončit své vysvětlení. Ale bylo na něm vidět, že je povážlivě rozčilen, a to mě obměkčilo. Pokračoval jsem tedy ve výkladu, jak to bylo s těmi sny: že jsem jméno Kateřina Lintonová nikdy předtím neslyšel, ale že mi přirozeně utkvělo v mysli, když jsem si je před usnutím tolikrát slabikoval, a že se pak zosobnilo v mé obraznosti,
na kterou jsem ve snu neměl vliv. Heathcliff za mého výkladu ustavičně přešlapoval směrem ke kabinetu, až si tam uvnitř sedl na postel, takže jsem na něho už neviděl. Ale dobře jsem vytušil, podle nepravidelného a přerývaného dechu, že zápasí s nějakým neobyčejně mocným pohnutím. Chtěl jsem před ním milosrdně utajit, že jeho boj s citem slyším, a tak jsem se s nápadným hlukem dooblékal, podíval se na hodinky a zahájil samomluvu o tom, jak se ta noc vleče. "Ještě nejsou tři ! A já měl s určitostí za to, že už je šest pryč. Tady se čas vůbec nehýbe. Nebo jsme šli spát už v osm?" "V zimě vždycky v devět, ve čtyři se vstává," ozval se hostitel, jako by potlačoval vzlyk. A podle pohybu ruky, který jsem v nejasném obrysu zahlédl, si snad i utíral oči. "Pane Lockwoode," pokračoval, "jděte do mého pokoje ! Dole byste takhle časnějen překážel. Já už mám po spaní,
díky vašemu dětinskému poplachu." "Já také," odpověděl jsem. "Prochodím zbytek noci po dvoře a pak půjdu, až se rozední. Nebojte se, prosím, já vás už víckrát svou návštěvou obtěžovat nebudu ! Jsem nyní navždy vyléčen z bláhové snahy po lidské družnosti jak ve městě, tak na venkově. Rozumný člověk se omezí na společnost vlastní." "Povedená společnost," zasykl Heathcliff. "Vezměte si svíčku a jděte si, kam chcete. Já příjdu hned za vámi. Na dvůr ale nechoďte, psi jsou odvázaní. A v jizbě zase hlídá Juno, a - procházejte se na schodech a na chodbě, jinam nemůžete ! No tak jděte ! Jen pár minut - a jdu
taky."
Poslechl jsem a vyšel z pokoje. Ale za dveřmi jsem se zastavil, nevyznal jsem se v těch úzkých chodbách. A tak se stalo, že jsem bezděky přistihl svého hostitele při pověrčivém obřadu, který byl v podivném rozporu s jeho okázalou věcností. Vrhl se na postel, vytrhl okenní hák a přitom propukl v nezadržitelný pláč. "Pojď přece
domů ! Pojď ke mně !" vzlykal. "Pojď, Katko, pojď! Prosím tě - aspoň jednou se mi ukaž! Katko, duše moje
drahá, ozvi se - pojď - aspoň tentokrát..." Strašidla, jak známo, jsou nevypočitatelná - Kateřinin přízrak se nezjevil. Jen prudký nápor větru se sprškou sněhových vloček vtrhl náhle oknem dovnitř - a mně zhasl svíčku. Odpouštěl. jsem v duchu Heathcliffovi jeho potrhlost, neboť mě ten ztřeštěný výbuch žalu přesvědčil o tom, že asi nějak hluboce trpí. Raději jsem šel odtamtud. Že jsem vůbec poslouchal ! A ten svůj hloupý sen jsem mu také nemusel vypovídat. Teď kvůli mně prožívá taková muka.
Ale proč tolik trpí, to jsem nechápal. Sestoupil jsem obezřetně po schodech do přízemku a rozhodl jsem se pro kuchyni vzadu, kde ještě žhnuly v krbu oharky shrabané na hromádku. Zažehl jsem si od nich svíčku. Nic se tam nehýbalo, jen mourovaný kocour se vyhříval na popelu. Při mém příchodu se zvedl a nespokojeně zamňoukal. Před krbem stály do polokruhu dvě lavice. Natáhl jsem se na jednu a mourek vyskočil na druhou. Už jsme oba podřimovali, když do našeho zátiší vnikl první rušitel. Byl to Josef. Seštrachal se dolů po žebříku, který ústil do poklopu ve stropě - patrně se tudy chodilo do Josefovy podkrovní komůrky. Zamračil se dotčeně na plamínek v krbu, kterýjsem před chvílí rozdmýchal, shodil kocoura na zem,
uvelebil se na jeho místě ,vytáhl kratičkou dýmku a soustředěně si jí pěchoval. Mou přítomnost ve své svatyni považoval zřejmě za nestoudnost příliš očividnou, aby ji bylo třeba odsuzovat ještě slovy - mlčky dal dýmku do úst, založil ruce křížem a bafal. Dopřál jsem mu nerušené vychutnání vzácného požitku. Když vyfoukl poslední obláček dýmu, zhluboka si vzdychl, zvedl se a odešel s týmž
důležitým výrazem, s jakým přišel. Brzy nato jsem uslyšel lehčí kroky a už jsem otevíral ústa na "dobré jitro", ale zase jsem je zavřel a pozdrav ' jsem spolkl, protože vcházející Hareton Earnshaw odříkával sotto voce své ranní litanie - přišel si totiž pro lopatu, aby odházel závěje před domem, prohraboval se v koutě mezi nářadím a každý předmět, který se mu připletl pod ruku, oslovoval řadou bohapustých nadávek. Nahlédl přes opěradlo mé lavice a pokrčil nosem : že ; bychom se měli pozdravit, to mu zřejmě ani na mysl nepřišlo -docela jako by tu místo mne seděl ten kocour. Vida, že se Hareton chystá ven, usoudil jsem, že i já už mohu odejít. Zvedl jsem se z tvrdého lůžka a vykročil za ním. On ale vrazil lopatou do jiných dveří . z neartikulovaného zvuku, kterým tento pohyb doprovodil, jsem vyrozuměl, že mám jít tudy, chci-li se z kuchyně hnout. Octl jsem se v jizbě. Obě ženy už byly vzhůru. Zilla rozdmychávala obrovským měchem oheň, paní Heathcliffová klečela před krbem a při světle plamenů četla. Stínila si rukou oči před sálajícím žárem a podle všeho byla četbou zcela zaujata. Jen občas odtrhla oči od knihy, aby vyplísnila hospodyni, když na ni dopadla sprška jisker, nebo aby odehnala psa, který se chvílemi s nemístnou přítulností pokoušel olíznout jí obličej. Heathcliff tam byl kupodivu také. Stál u ohně zády ke mně a dával co proto nebohé Zille, ale já jsem zastihl už konec bouřlivého výstupu. Nešťastnice musela každou chvilku nechat práce, aby si s hněvivým povzdechem otřela cípem zástěry
oči.
Ve chvíli, kdy jsem vstupoval, odvrátil se od Zilly a osopil se
na snachu.
"A ty, ty - mizerná...," použil totiž přídomku, který je sám o sobě zcela nezávadný, asi jako husa nebo koza, nicméně v knihách bývá většinou vyjádřen pomlčkou. "Ty se mi tu budeš jen válet? Tady si každý musí na chleba vydělat, z milosti tě živit nebudu ! Dáš ten krám pryč ! Pracovat budeš ! Já ti to spočítám, že tě tu musím mít do smrti na očích - slyšelas, děvko zatracená?" "Ale dám ten krám pryč, vy byste mi knihu stejně vzal, tak nač se s vámi hádat," odpověděla mladá paní, zavřela knihu a hodila jí na židli. "Pracovat vám tu ovšem nebudu, můžete se třeba zalknout nadávkami já budu
stejně dělat, jen co se mi zlíbí." Heathcliff napřáhl ruku a děvče mrštně uskočilo z dosahu -
znalo asi dobře pádnost jeho pravice. Příčilo se mi přihlížet zápasu těchto dvou šelem, a proto jsem rázně vykročil ke krbu, jako bych se chtěl především ohřát, nevěda nic o tom, že jsem je vyrušil uprostřed hádky. Hned se oba ovládli - věděli aspoň, co se sluší. Heathcliff, schoval zaťaté pěsti do kapes, aby se vyhnul pokušení;
a paní Heathcliffová našpulila ret, uchýlila se do lenošky v nejzazším koutě a tam, věrná svému prohlášení, zůstala.. sedět až do mého odchodu jako socha. Já jsem se u nich už dlouho neomeškával. Nepřijal jsem pozvání, abych s nimi posnídal, a sotva se začalo rozednívat, použil jsem první vhodné chvíle a vyklouzl ven na čistý vzduch. Venku byl klid, ovzduší jasné, ale mrazivé jako průzračný led. Když jsem docházel k zahradní brance, zavolal na mne hostitel, abych na něho počkal, že mě doprovodí přes bažiny. Dobře že se mnou šel. Svah před námi byl teď jedno širé, bělostné, rozvlněné moře, a jeho povrch se nekryl se skutečnou podobou terénu pod ním. Jámy aspoň byly zcela zaváty - i ty haldy kamení a štěrku z lomů, které mi ze včerejška utkvěly v paměti jako orientační body na mapě, zmizely beze stopy. Když jsem včera stoupal na Větrnou hůrku, míjel jsem na pokraji cesty, která vedla plání, řadu patníků, asi tak po osmi krocích od sebe. Postavili je sem a obílili proto, aby lidé nesešli z cesty - jednak potmě, a také v zimě, kdy pod vysokou sněhovou pokrývkou splyne, jako dnes, pevná cesta s okolními bažinami v jedinou rovinu. Nebylo tu po nich ani památky, jen tu a tam nějaká špinavá skvrnka na sněhu. Můj průvodce mě musel co chvíli napomínat, abych se držel víc doprava nebo doleva, zrovna když jsem si myslel,
že jdu přesně po zatáčkách cesty. Mnoho jsme už spolu nemluvili. U brány drozdovského parku se zastavil a řekl, že teď už zabloudit nemohu. Rozloučili jsme se jen krátkým úklonem a já vykročil rovnou kupředu, spoléhaje se, že si na tomto posledním úseku cesty poradím sám. V domku vrátného totiž zatím nikdo nebydlí. Od brány parku jsou to k domu dvě míle;já jsem ušel dobré čtyři. Sešel jsem z cesty, bloudil mezi stromy a zapadal po krk do závějí. Co jsem při
tom zakusil, nechť posoudí ten, kdo na vlastní kůži něco podobného zažil. Co bych se o tom šířil - když jsem vcházel do domu, odbíjelo dvanáct ! Cesta z Větrné hůrky si tedy vyžádala hodinu na každou míli. Moje rozšafná hospodyně - ta, kterou jsem převzal s ostatním zařízením - se vyřítila s celou svou svitou a nastalo bouřlivé vítání. Že prý mě už dočista oplakaly a že se už radily, kde by asi měly pátrat po mých ostatcích -
měly totiž všechny za to, že jsem ve včerejší sněhové bouři zahynul. Okřikl jsem je, aby s tím povykem přestaly, když přece vidí, že jsem zas tady, a dovlekl jsem se nahoru do patra. Byl jsem tak promrzlý, že mi srdce v těle tuhlo. Převlékl jsem se do suchého šatstva, chodil dobrou půlhodinu po pokoji, než se mi trochu rozproudila krev, a teď si odpočívám v pracovně, slabý jako moucha. Ani to teplo z plápolajícího ohně a horká káva, kterou mi služebná donesla na posilněnou, mi nepomáhají.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Člověk je jako větrná korouhvička. Například já, který jsem hodlal žít vzdálen styků s lidmi a děkoval nebi, že jsem konečně připadl na končinu, kde k tomu není takřka ani příležitost - já, bídná třtina, jsem po marném boji s dlouhou chvílí a pocitem opuštěnosti navečer kapituloval. Když mi paní Deanová přinesla večeři, požádal jsem ji pod záminkou, že s ní chci projednat některé další
problémy svého zabydlování, aby mi dělala při jídle společnost. Doufal jsem pevně, že si ta osoba potrpí na kus řeči a buď mě svým hovorem rozjaří, nebo ukolébá v dřímotu. "Vy zde žijete již dlouho, že?" zahájil jsem. "Šestnáct let,
tuším?"
"Osmnáct už to bude. Naše paní si mě sem po svatbě vzala jako komornou, a když umřela, dělala jsem pánovi hospodyni."
Aha."
A ticho. Na řeči si tedy moc nepotrpí, škoda; ještě tak o svých zájmech možná, ale to by zas nebavilo mne. Po chvíli však, jak tu zamyšleně seděla s dlaněmi na kolenou a stínem chmurného přemítání v růžolícím obličeji,
náhle vyhrkla: "Od té doby se hodně změnilo!" "Jak by ne," přiťakal jsem. "Vy jste těch změn jistě mnoho zažila." "Mnoho. A toho soužení...," řekla mi na to. "Teď by se hodilo zavést řeč na domácího a jeho rodinu," řekl jsem si v duchu. "I na to děvče, na tu hezkou vdovičku. Moc by mě zajímalo, co je vlastně zač, pochází odtud, nebo to bude spíše cizokrajná rostlina, kterou ti obhroublí domorodci mezi sebou nesnášejí?" A tak jsem tedy paní Deanové položil otázku, jak to, že Heathcliff pronajímá Drozdov a sám se s rodinou uskrovňuje na té nehostinné samotě. "To nemá dost peněz, aby tohle sídlo udržoval?" zeptal jsem se. I to to!" zvolala hospodyně. "Ten má peněz jako želez
a rok od roku se mu ještě množí. Kdepak, ten by si mohl žít třeba v paláci, co toho má, ale je to takový chamtivec škudlí. Snad se sem už i chtěl nastěhovat, ale jen slyšel o dobrém nájemci, nedal si ujít příležitost, aby shrábl dalších pár stovek. Já se divím, proč někdo tolik shání, když je na světě sám a sám." "Neměl on syna?" "Měl, jednoho - a ten mu umřel." "A mladá paní, ta paní Heathcliffová - to byla jeho
žena?" Ano."
"A odkud je původem?" "Ale to je přece dcera nebožtíka milostpána: Za svobodna se
jmenovala Lintonová, Kateřina Lintonová. Já jí, děvenku, odchovala a tolik jsem toužila, aby se pan Heathcliff přestěhoval sem. To bychom zas byly pohromadě." "Jak? Kateřina Lintonová?" .vykřikl jsem překvapením. Po kratičké úvaze jsem si ovšem uvědomil, že tato Kateřina není totožná s mým přízrakem. "Můj předchůdce v tomto domě," pokračoval jsem, "se tedy jmenoval Linton?"
Ano."
"A kdo je to ten Earnshaw, Hareton Earnshaw, který tam bydlí s panem Heathcliffem? Nějaký jeho příbuzný?" "Ne, synovec nebožky paní Lintonové." "Je to tedy mladé paní bratranec?" "Ano, a její muž byl taky její bratranec. Ten byl z otcovy strany - Heathcliffsi vzal sestru pana Lintona
tenhleje z matčiny." "Jméno Earnshaw je také vyryto na Větrné hůrce nad
portálem. Je to nějaký starý rod?" "Ó, velmi starý, a Hareton je už jediný potomek. Paní Katka je zase poslední z našeho rodu - totiž z Lintonů. Vyjste byl na Větrné hůrce? Odpusťte, že jsem tak smělá, ale - jak se jí tam, prosím vás, vede?" "Paní Heathcliffové? Vypadá nádherně, je to krásné " stvoření ! Řekl bych ale, že není zvláště šťastná." "Ubožátko, to se dalo čekat. Co říkáte pánovi na Větrné hůrce?" "Poslyšte, paní Deanová, to je pěkný hrubec! Neřekla
byste?"
"Věru hrubec, a srdce z kamene. Nic si s ním nezačínejte, to
vám radím!"
"Patrně všelicos prožil, co ho tak zatvrdilo. Víte něco bližšího o jeho životě, paní Deanová?" "Inu, mládě z kukaččího vejce... Ano, pane Lockwoode, znám ho od malička - jedině nevím, kde se narodil, kdo byli jeho rodiče a jak vlastně přišel k penězům. A Haretona, to neopeřené holátko, vyhodí takhle z vlastního hnízda! Celý kraj to ví, jen ten chudák chlapec netuší, oč ho
připravili."
"Hleďte, paní Deanová, vyprávějte mi trochu o těch mých sousedech ! Prokážete mi tím skutečnou laskavost. Stejně bych neusnul, kdybych si teď šel lehnout. Poseďte ještě hodinku a povídejte, prosím vás o to!" "Ale beze všeho, pane Lockwoode. Jen si sem přinesu zašívání a pak tu s vámi posedím, jak si jen budete přát. Vyjste ale nachlazený! Celý se třesete. Udělám vám odvar z ovesných vloček, to vám pomůže." Sotva ta dobrá žena vyběhla ze dveří, schoulil jsem se až k ohništi. Čelo jsem měl celé rozpálené a po těle mě mrazilo. A navíc mnou lomcovalo nervové a duševní rozechvění, jako bych měl přijít o rozum. Nebylo to zatím
nic hrozného, ale budilo to vážné obavy (které dodnes trvají), aby mi z událostí dnešního a včerejšího dne nevzešly
vážnější následky. Hospodyně se ve chvilce vrátila s košíkem na šití a kotlíkem, z něhož se kouřilo. Kotlík zavěsila nad plamen do krbu a přisedla si ke mně. Nesporně ji blažilo, že jsem tak družný. Než jsem přišla sem do Drozdova - začala bez další pobídky své vyprávění -, byla jsem skoro pořád na Větrné hůrce. Moje matka byla chůvou u Earnshawů, opatrovala malého pana Hindleyho, Haretonova otce, a já si tam.s dětmi hrávala. Taky jsem chodila nakupovat, pomáhala při senách, zkrátka jsem na statku byla pořád při ruce a dělala ochotně, co mi kdo uložil. Jednoho krásného rána - bylo to v létě, pamatuji se, že zrovna začínaly žně - přišel starý pan Earnshaw k snídani v cestovním. Řekl Josefovi, co se má ten den dělat, pak se obrátil k nám seděla jsem s Hindleym a Katkou u jídla - a oslovil
svého synka: "Řekni, šohaji, copak ti mám přinést z Liverpoolu? Vyber si, co chceš, ale jen něco menšího, musím jít pěšky šedesát mil tam a šedesát zpátky, to je pořádný kus cesty." Hindley si řekl o housle a pak přišla na řadu slečna Katka. Nebylo jí tenkrát ani šest, ale jezdila už na všech koních, co jich bylo ve stáji; a tak chtěla mít bič. Na mne starý pán taky nezapomněl. On býval sice dost přísný, ale srdce měl dobré. Slíbil, že mi přinese plnou kapsu jablek a hrušek. Pak obě děti políbil, rozloučil se s námi a šel. Ty tři dny, co byl pryč, se nám zdály nekonečné a Katka se každou chvíli ptala, kdy už přijde. Paní Earnshawová ho čekala třetí den kvečeru, a odkládala proto večeři hodinu za hodinou. Ale on nikde, a dětem se už ani nechtělo běhat pořád až k brance a vyhlížet ho. Pak se setmělo, matka posílala děti do postele, děti ji uprošovaly, aby směly zůstat vzhůru, a konečně, bylo už kolem jedenácté, cvakla tiše klika a náš pán stál na prahu. Dopadl
do nejbližšího křesla, střídavě se smál a hekal - ať prý ho necháme chvilku vydechnout, že je málem po něm a že už ho nikdo na takovou túru nedostane, kdyby mu modré z nebe sliboval ! "A kdybyste věděli, co mě nejvíc uštvalo," dodal a začal rozvinovat plášť, který nesl v náručí jako ranec. "Pojď se na to podívat, ženo! Tohle mi dodalo, v životě jsem si větší tíhu nenaložil! Musíš to ale přijmout jako 'dar od boha - přestože vypadá spíš jako ďáblovo kvítko, jak je černý." Shlukli jsme se kolem něho. Nakukovala jsem slečně Katce přes hlavu - byl to černovlasý, špinavý, otrhaný kluk, který měl už dávno běhat i mluvit. Podle obličeje mohl být dokonce starší než Kateřina. Ale když ho pan Earnshaw postavil na zem, ten tvor na nás jen civěl a donekonečna něco nesrozumitelného blábolil. Já z něho měla strach a paní Earnshawová ho chtěla rovnou vyhodit. A jak
se do starého pána pustila! Co prý ho to napadlo přinést jí domů takové cikáně, jako by neměli už dost vlastních dětí na starosti ! A co že si s ním chce
počít?
Má vůbec zdravý rozum? - Pan Earnshaw jí to chtěl všechno vysvětlit. Ale jednak už padal únavou, jednak mu paní stále skákala do řeči, takže jsem z celého vyprávění pochytila jen tolik, že to dítě sebral v Liverpoolu někde na
ulici. Choulilo se tam opuštěné, vyhladovělé a nebylo možná z něho dostat kloudné slovo. Vyptával se lidí, čí je.
Nikdo to nevěděl. Že už neměl času ani peněz nazbyt, raději je vzal rovnou s sebou. Na ulici je v tom stavu nechat nechtěl, a aby je tam nějak zaopatřil, na to neměl. Nakonec paní Earnshawová už ani nic neříkala a starý pán mi uložil, abych toho otrhance umyla, převlékla do čistého
a dala spát k dětem. Hindley s Katkou zatím jen koukali a poslouchali. Když se rozruch utišil, začali otci prohledávat kapsy, kde
prý jsou ty dárky, co jim slíbil. Hindley byl už velký klacek, čtrnáct let, ale rozbrečel se jako malý kluk z houslí zbyly v kapse jen třísky. Katka vyváděla zas jinak - on totiž pan Earnshaw pro samou starost s tím nalezencem její bičík ztratil. Vyplazovala na to nedochůdče jazyk a plivala po něm, až si vysloužila od otce pohlavek za ty nezpůsoby. A žádný nechtěl ani slyšet, aby ho vzal k sobě do pokoje, natož do postele. No, ani já z toho tenkrát neměla rozum, a tak jsem kluka nechala na schodišti. Myslela jsem, že třeba do rána nějak zmizí. On ale - snad čirou náhodou, nebo že zaslechl pana Earnshawa uvnitř mluvit - dolezl na práh pánovy ložnice a ten ho tam ráno našel. Byl z toho výslech. Přiznala,jsem se, jak to bylo, a starý pán mě poslal domů že k nim za trest nesmím, protože prý to bylo ode mne zbabělé a nelidské. Tak se dostal na Větrnou hůrku Heathcliff. Když.jsem se tam za pár dní vrátila - s tím vyhnanstvím to ovšem nemyslel pan Earnshaw vážně - už mu tak říkali. "Heathcliff"
se, jmenoval chlapeček, který jim umřel, a tomuhle přijatému to, jméno zůstalo už, jako křestní jméno i příjmení zároveň. S Katkou byl Heathclif i teď tuze zadobře . ale Hindley ho nemohl vystát - a, já taky ne, abych řekla pravdu. Co my dva jsme se ho našidili a naprováděli mu, co se dalo nejhoršího! Já z toho tehdá neměla pojem, jak, je to nespravedlivé, a naše paní, ta se ho nikdy nezastala... když se mu ubližovalo. Bylo to takové zavile trpitelské dítě. Asi byl na ústrky zvyklý, protože ani nemrkl a nezaslzel, když ho Hindley zbil, nebo když, já jsem ho štípla, zatajil jen dech a rozevřel doširoka oči, jako by si to zavinil náhodou sám. Tohle trpné chování popuzovalo starého Earnshawa tím víc proti
vlastnímu synovi, který prý toho "ubohého sirotka", jen týrá. Na Heathcliffa pan Earnshaw vůbec až moc držel a ve všem mu věřil - jenže on toho Heathcliff namluvil celkem málo, a když, tak většinou pravdu. To ani s Katkou se tak nemazlil jako s ním, ale Katka zas byla tak rozpustilá a vzpurná, že ji těžko mohl mít někdo rád. A tak už od samého začátku plodil Heathcliff v rodině nesvár. Když paní Earnshawová umřela, sotva dva roky potom, došlo to už tak daleko, že mladý pán viděl ve vlastním otci spíš utlačovatele než přítele a v Heathcliffovi vetřelce, který mu uloupil otcovu lásku i synovská práva. Tuze si to bral, jaká se mu děje křivda, až se zatvrdil. Mně ho bylo ze začátku líto, ale pak, když, jsem musela zastávat
nebožku paní Earnshawovou a jednat jako dospělá, začala, jsem to vidět jinak. To se tenkrát děti roznemohly na spalničky a já je ošetřovala. S Heathcliffem bylo zle. Když už měl skoro na kahánku, chtěl mě mít pořád u sebe. Dělalo mu dobře, že se mu tak věnuji - nedovtípil se ani, že to dělám ,jen z povinnosti. Ale co mě vám na tom překvapilo: byl to tak trpělivý pacient, že by mi ho každá ošetřovatelka mohla závidět. Když jsem ho srovnávala s ostatními dětmi, přecházela mě pomalu zaujatost proti němu. Katka s bratrem mě jenom proháněli, ale tohle dítě si ani nepostěžovalo. Učiněný beránek. Ne že by byl tak poddajný, to ne, ale měl takovou sílu všechno mlčky
snášet, a proto neobtěžoval. Doktor mě za ošetřování pochválil, když se Heathcliff konečně vykřesal, a povídal, že je to hodně i moje zásluha. Na té chvále jsem si moc zakládala, a že mi k ní Heathcliff dopomohl, to mě ještě víc obměkčilo, takže Hindley nakonec přišel o svého posledního spojence. Ale abych se v Heathcliffovi viděla, to zas ne, a taky mi nešlo na rozum, co pan Earnshaw na něm vlastně má. Kluk byl zarputilý a nikdy, pokud já vím, nedal svému dobrodinci jaksepatří najevo vděčnost za všechnu přízeň. Drzý nebyl, ale choval se zkrátka, jako
by se to rozumělo samo sebou. A musel přece vědět, jak na něm starý pán lpí. Co řekl Heathcliff, bylo svaté a platilo v domě jako zákon. Pamatuji se kupříkladu, jak
pan Earnshaw koupil na trhu oběma chlapcům párek hříbat. Heathcliff si vzal to hezčí, ale hříbě brzy zchromlo, a tak přišel k Hindleymu a povídá: "Ty koně si vyměníme, mně se ten můj nezdá. A jestli ne, tak na tebe tátovi povím, žes mi tenhle týden třikrát natloukl, a ukážu mu, jak mám ruku samou modřinu." Hindley na něho vyplázl jazyk a dal mu pár pohlavků. Heathcliff před ním prchal ven (bylo to ve stáji), ale stál přitom na svém : "Jen sem dej koně, tohle ti nepomůže ! Moc se nerozmýšlej, nebo ještě řeknu, jak mě tady pohlavkuješ! Táta ti to vrátí i s úroky!" "Táhneš, pacholku !"
vzkřikl Hindley a zvedl výhružně těžké závaží od váhy na brambory a seno. "Hoď!" povídal Heathcliff a přestal utíkat. "Hoď, a já mu ještě řeknu, jak ses vytahoval, že mě poženeš z domu, jen co táta umře. A on rovnou vyžene tebe, vsaď se !" Hindley hodil, Heathcliff to dostal do prsou,
skácel se na zem, ale hned se zase zvedl - sotva se držel na nohou, byl bledý jak stěna a lapal po dechu. Nebýt mne, šel v tu chvíli za starým pánem. Nebyl by musel říkat ani slovo, stačilo ukázat se, jak vypadá, a byl by se Hindleymu pomstil dokonale. "Tak si to hříbě vem cikáne !" zasyčel mladý Earnshaw. "A zab se na něm Vem si ho, a udav se, ty nestydatý obejdo ! Ober tátu o všecko, ať vidí, jakého hada si tu nasadil! - Tu máš
Zkopej ho, rozraz mu palici !" Heathcliff zatím už hříbě odvázal a odváděl si je do svého stání a Hindley při těch posledních slovech srazil Heathcliffa hříběti pod kopyta a utekl rychle ze stáje Ani se neohlédl, zdali se jeho přání vyplnilo. A Heathcliff vám klidně vstal a dokončil, co si umínil: vyměnil sedlo a postroje a pak se posadil na otýpku sena, aby se z toho úderu vzpamatoval, než vejde do domu. Já nad tou chladnokrevností žasla. Bez dlouhého přemlouvání ; dal říct, abychom všechny jeho modřiny svedli na koně. Teď už mu na výmluvě nezáleželo,jen když dosáhl svého. On si vůbec na ublížení málokdy stěžoval, a tak jsem říkala, že není ani za mák mstivý. To jsem se ale moc mýlila, však k tomu taky dojdu.
KAPITOLA PÁTÁ
Pan Earnshaw začal valem scházet. Byl vždycky tak čilý a zdravý, a teď ho najednou síly opouštěly. Těžce nesl, když musel jen nečinně posedávat u krbu, a byl tak nedůtklivý, že se zlobil pro nic za nic. Pořád si myslel, že už ,jeho slovo tolik neplatí, a to ho přivádělo k nepříčetnosti. Nejvíc byl citlivý na to, aby se nikdo nedíval svrchu na,jeho mazlíčka nebo ho v něčem neodstrkoval . Heathcliffovi se nesmělo říct křivé slovo. Vzal si nejspíše do hlavy, že všichni Heathcliffa nenávidí a nejraději by ho uštípali za to, že mu starý pán přeje. Chlapci bylo tohle nadržování spíš na škodu. My útlocitnější jsme nechtěli starého pána dráždit, a tak jsme se ve všem řídili podle, jeho přání - a ta naše povolnost jen stupňovala Heathcliffovu
nezkrotnou pýchu. Když to ale jinak nešlo ! Hindley se před otcem párkrát na Heathcliffa osopil a starý pán se tak rozkatil, že jednou i popadl hůl a byl by mladého pána zmlátil, ale nedokázal jí ani uzvednout a vztekem se celý roztřásl. Konečně náš kaplan (my tu měli jen kaplana, a ten se měl co ohánět, aby se uživil - na svém políčku sedlačil sám a ještě vyučoval děti Lintonových a Earnshawových) panu Earnshawovi poradil, aby mladého pána poslal na univerzitu. Starý pán ho poslechl, ale moc si od toho nesliboval, povídal, že z Hindleyho beztak nic kloudného, jakživ nebude a že to nikam nepřivede, tak nač ho posílat
do světa.
Těšila jsem se, že teď bude u nás klid. Vždyť by to bylo
kruté, aby starý pán takhle trpěl za dobrý skutek ! Já to připisovala jen těm domácím nesvárům, že tak kvapem chřadne a mrzoutí, a on to taky pořád říkal. Ale nebylo to tak - pan Earnshaw prostě už mlel z posledního. A mohli
jsme si vskutku žít docela dobře, nebýt těch dvou slečny Katky a Josefa. Všiml jste si tam Josefa, toho sluhy,
viďte? To byl - a určitě je pořád - strašlivý farizej, pane Lockwoode. Znáte ty nesnesitelné, licoměrné svatoušky, co
ustavičně leží v bibli, pro sebe si tam vybírají samé požehnání a tresty odkazují těm druhým? Pana Earnshawa se mu podařilo tím pobožnůstkářským řečňováním docela obalamutit a měl na něho větší a větší vliv, co starý pán slábl. Mořil ho bez přestání, aby pamatoval na spásu, duše a dětem aby vládl tvrdou rukou. Posiloval ho ještě. v hněvu proti Hindleymu, že je to hříšný vyvrhel, a neminul den, aby nepřišel s nekonečnými žalobami na Heathcliffa a Kateřinu . na Katku toho vždycky svedl nejvíc, protože se hleděl panu Earnshawovi zavděčit, když ten měl takovou slabost pro Heathcliffa. Katka - to byla prazvláštní povaha. Stokrát za den nás všecky přiváděla z míry - od časného rána, jak vstala,
až do chvíle, kdy šla zase spát,jsme byli pořád jako na trní, co kde asi tropí. Šili s ní ustavičně všichni čerti a jazyk se
jí
na chvilku nezastavil: zpívala; smála se a dotírala na lidi, kterým zrovna do zpěvu a smíchu nebylo, žába jedna rozjívená! Ale v celém okolí byste byl nenašel taková kukadla roztomilá, neodolatelný úsměv a nožky - inu, jako srnka. A zle to nikdy nemyslela, když zlobila. Jestli někdy někoho
doopravdy rozplakala, dala se sama do pláče a tak si to brala, že člověk musel nakonec přestat, aby mohl utišit jí. Heathcliffa měla nad pomyšlení ráda. Největším trestem pro ní bylo, když jsme jí nedovolili s ním být - a přitom za něho všecko nejvíc odnášela. Když jsme si hráli, dělala strašně ráda velitelku, komandovala ostatní a rozdávala rány na všechny strany. Já jsem ale nesnesla, aby mě proháněla, a taky jsem jí to řekla, že si od ní nedám poroučet.
Pan Earnshaw nerozuměl žertům, jednal s dětmi vždycky jen vážně a přísně. Kateřině zase nešlo do hlavy, proč by musel být churavý tatínek zlostnější než zdravý tatínek. Schválně ho dráždila, když jí pořád jen nevrle plísnil. Byla ve svém živlu, když jsme se s ní vadili všichni najednou a ona nám vzdorovala se vzpurným, vyzývavým pohledem a pohotovou vyřídilkou: Josefa s jeho prorockými kletbami
zesměšňovala, mne si ,dobírala a otce zraňovala na nejcitlivějším místě . jednala před ním s Heathcliffem na oko bezohledně, aby se pan Earnshaw domníval, že její vůle zmůže u chlapce víc než jeho dobrota a že jí Heathcliff, poslechne na slovo, kdežto jeho, jen když sám chce. Celý den prováděla jen to nejhorší, ale večer se přicházela k otci lichotit, aby si ho usmířila. "Ne, Katko," říkával starý pán, nemůžu tě mít takhle rád, jsi ještě horší než Hindley.
Jdi se modlit, dítě, a pros Pánaboha za odpuštění. Abychom
jednou s maminkou nelitovali, že jsme tě vychovali !" Dříve po takových slovech vždycky plakávala, ale později se zatvrdila, že jí pořád jen odmítal, a dokonce se mi
smála, když jsem jí posílala, aby ho šla odprosit. Až se pak naplnil čas a panu Earnshawovi skončily pozemské strasti. Jednoho říjnového večera zhasl tiše ve svém křesle u krbu. Na Větrné hůrce řádil vichr a komínem se rozléhal strašný hukot. Bouřilo a fičelo to hrozivě, ale nebyla velká zima. Byli jsme všichni uvnitř. Já seděla s pletením dál od krbu a Josef četl u stolu bibli . tenkrát
ještě
služebnictvo obyčejně sedávalo po práci v jizbě. Slečně Katce ten den nebylo dobře, a tak se výjimečně chovala tiše. Seděla opřená otci o koleno a Heathcliff ležel na zemi, s hlavou Katce na klíně. Dodnes si pamatuju, jak jí starý pán, než usnul, pohladil po vláskách - měl takovou
radost, že je jednou hodná! - a povídá: "Pročpak nejsi takhle milá pořád, Katko?" Katka k němu vzhlédla, dala se do smíchu a zeptala se : "A proč ty nejsi pořád takhle milý, tati?" Ale když viděla, že ho zas popudila, políbila mu ruku a řekla, že mu zazpívá, aby se mu hezky usnulo. Zpívala tichounce a starému pánovi brzy klesla hlava na prsa a prsty mu vyklouzly z její ručky. Pošeptala jsem jí, aby přestala a nehýbala se, že by bylo škoda ho vzbudit. Dobrou půlhodinku jsme ani nedutaly a kdo ví, jak dlouho bychom tak byly seděly; jenže Josef zatím dočetl kapitolu, zvedl se a prohlásil, že je čas, aby se on za ná pomodlil a šel do postele, a že ho musí vzbudit. Šel k němu oslovil ho a položil mu ruku na rameno. Ale pán se nehýbal
a tak na něho Josef posvítil svíčkou. Podle toho, jak se tvářil, když svíčku zase stavěl na místo, nebylo asi něco v pořádku. Vzal obě děti za ruce, nařídil jim šeptem, aby šly spát a nedělaly po schodech rámus a aby se dnes projednou!
pomodlily samy, on že tu má ještě něco na práci. "Já musím dát tatínkovi dobrou noc," prohlásila Kateřina, a než jí někdo mohl zadržet, vzala otce kolem krku... Poznala to hned - že osiřela, ubožátko , a vykřikla: "Heathcliffe, on umřel ! Umřel, Heathcliffe !" A oba propukli v srdcervoucí pláč. Také já jsem spustila hlasitý, žalostný nářek. Ale Josef zakročil, co prý nás to napadá, takhle povykovat pro světce, který je už v nebi. Vyzval mě, abych si vzala plášť
a doběhla do Gimmertonu pro doktora a pro faráře. Nechápala jsem sice, nač je ještě potřebuje, ale šla jsem, lijákem a vichrem. Přivedla jsem jen jednoho, doktora. farář vzkázal, že přijde až ráno. Nechala jsem na Josefovi,
aby vysvětlil, oč jde, a spěchala jsem za dětmi. Měly dveře otevřené dokořán. Viděla jsem, že jsou pořád ještě vzhůru, ačkoli už bylo po půlnoci, že se trochu uklidnily a nemají zapotřebí, abych je utěšovala. Ty dušinky si našly lepší útěchu, než bych jim byla dovedla dát já. povídaly si o nebi, a žádný farář by nedovedl nebe vylíčit v té kráse, jakou si představovala tahle nevinná děcka. Stála jsem tam, vzlykala, a jak jsem je tak poslouchala; zatoužila jsem, abychom se tam jednou všichni shledali.
KAPITOLA ŠESTÁ
Pan Hindley přijel domů na pohřeb - s manželkou! Koukali jsme na to celí zkoprnělí a po sousedství se hned začalo šuškat. Čí je a odkud, to jsme se od něho nedověděli. Asi to s jejím věnem a rodinou nebylo valné, jinak by byl ten sňatek před otcem netajil. Nebyla z těch paniček, co chtějí mít všechno po svém. Jak vešla do domu, bylo na ní znát, jak jí tam všechno těší, každá jednotlivá věc a všechno, co se tam děje až na ten
pohřeb a smuteční vzezření pozůstalých. Při pohřbu si počínala jako nerozumné děcko. Utekla do svého pokoje a já se nesměla od ní hnout, nedala jinak, přestože jsem potřebovala oblékat děti. Seděla tam celá roztřesená, se sepjatýma rukama, a jen se každou chvíli ptala: "Už odešli?" Pak mi začala vysvětlovat, že nesnáší
pohled na černý flór. Byla pořád vylekaná, chvěla se a nakonec se dala do pláče. Ptala jsem se, co je, a ona, že neví, ale že se tolik bojí smrti. No, vypadala na umření asi jako já. Byla útlá, to ano, ale mladice, tváře jako růže, a oči jí žhnuly jako dva uhlíky. Pozorovala jsem taky, že se do schodů celá zadýchá, že se roztřese při každém nenadálém šramotu a někdy se ošklivě rozkašle, ale neměla jsem potuchy, co ty příznaky znamenají, a tak mi ani nepřišlo, že bych jí měla v tom stavu nějak utěšovat. My nejsme zvyklí otvírat náruč dokořán cizím lidem, pane Lockwoode, leda když přijdou s otevřenou náručí sami. Mladý Earnshaw se hodně změnil za ta tři léta, co jsme ho neviděli. Byl teď hubenější, bledší a taky se jinak oblékal i mluvil. Hned ten den, co se vrátil, nám řekl, že se s Josefem máme od nynějška zdržovat jen v té menší kuchyni vzadu, protože jizbu bude potřebovat pro sebe. Chtěl sice zřídit obývací pokoj nahoře z té nepoužívané
světničky, ale mladé paní se tolik zalíbila dolejší. prostranná místnost, kde si zvykli sedat - hlavně ty bílé dlaždice, velikánský roztopený krb, cínové talíře, příborník, i ten psí pelech ,že toho zařizování nechal, když jí tohle k pohodlí stačilo. Zalíbila se jí taky rodina, hlavně že má Hindley sestru.
Ze začátku si Kateřinu předcházela - brebentila s ní a dováděla, hubičkovala jí a zahrnovala spoustou dárků. Ale tenhle zápal brzy ochladl. Paní Earnshawová začala , být nevrlá a z Hindleyho se vybarvoval tyran. Stačilo pár slov, že jí Heathcliff není po chuti, a v Hindleym hned ožilo všechno dřívější záští k němu. Vykázal Heathcliffa z rodiny mezi čeleď, nedovolil mu, aby se účastnil kaplanova vyučování, přidržoval ho k hrubé práci v hospodářství a postaral se, aby se s chlapcem nakládalo jako ' s kterýmkoli čeledínem. Heathcliffovi to ponížení ze začátku tak moc nevadilo - Katka
s ním všechno probírala, co jí učil kaplan, a venku byla pořád s ním, buď mu pomáhala, nebo si hráli. Byli oba na nejlepší cestě zpustnout a zdivočet. Mladému hospodáři bylo jedno, co dělají a jak se chovají , jen když je neměl na očích. Nebyl by dbal ani na to, aby chodili v neděli do kostela, ale Josef a kaplan mu tu nedbalost pokaždé vytkli, když děti vynechaly pobožnost, a to Hindleymu připomnělo, že má dát Heathcliffa seřezat a Kateřina že má jít spát bez večeře. Ale přesto se ti dva nejraději toulali po vřesovištích. Ráno utekli z domova, zůstali venku celý den a pranic si potom z trestů nedělali. Kaplan mohl uložit Kateřině nazpaměť, kolik kapitol z bible chtěl, Josef si mohl o Heathcliffa třeba ruku přerazit,
všechno marné, v tu chvíli, co byli zas spolu, na všechno zapomněli - nanejvýš v tu chvíli, co připadli na nějakou škaredou pomstu. Co já se potají naplakala, když jsem viděla, jak jsou den ze dne otrlejší! A přitom jsem si netroufala něco říct, abych neztratila tu trošku vlivu, co jsem na ně ještě měla. Vždyť kromě mne neměli na světě přítelíčka!
Jednou v neděli večer je zase vyhnali z jizby, že dělali rámus, nebo pro nějakou podobnou hloupost, a když jsem je šla potom volat k večeři, nebyli k nalezení. Prohledali jsme celý dům od sklepa až na půdu, hledali jsme na dvoře, ve stájích - nikde nic. Nakonec Hindley, celý rozvztekaný, nařídil, abychom zamkli domovní dveře, a ať se nikdo neopováží vpustit je na noc dovnitř. Všichni
šli spát, jen já ne, nedalo mi to. Otevřela jsem okno, a přestože pršelo, vyklonila jsem se ven, abych lépe slyšela. Byla jsem rozhodnuta pustit je dovnitř, jestli přijdou - zákaz nezákaz. Za nějakou chvíli jsem zaslechla na cestě kroky a hned nato se u vrátek zakmitlo světýlko z lucerny. Přehodila jsem si rychle přes hlavu šálu a pádila dolů, aby nebouchali na dveře a nevzbudili pana Earnshawa. Stál tam jen Heathcliff - poděsilo mě, že je
sám.
Kde je slečna Kateřina?" vyhrkla jsem. "Snad se jí něco nestalo?" "V Drozdově," povídá, "já bych tam byl taky, ale oni neměli tu slušnost, aby mě pozvali." "No počkej, ty dostaneš!" povídám zase já. "Ty nedáš pokoj, dokud tě nadobro nevyženou, viď? A kde jste se, prosím tě, vzali až v Drozdově?" "Všechno vám povím, Nelly, ale napřed si musím sundat ty mokré hadry." Připomněla jsem mu, aby jen pamatoval, že nesmíme probudit hospodáře. Zatímco se převlékal a já čekala, abych mohla zhasnout svíčku, začal vypravovat. "Z té prádelny jsme s Katkou utekli - chtěli jsme se proběhnout po svém. A když jsme zahlédli světlo z Drozdova, řekli jsme si, že se tam skočíme podívat, jestli Lintonovic děti taky musí
mrznout v neděli večer někde po koutech a rodiče si zatím hoví u ohně, div se neupečou, a hodují, zpívají a jsou samý smích - co myslíte, Nelly?Myslíte, že taky musejí číst jenom samá kázání a že jim sluha pořád vtlouká náboženství do hlavy a za trest jim dává naučit se z bible celé sloupce jmen nazpaměť, když něco nevědí?" "To asi ne," řekla jsem mu na to. "To jsou jistě hodné děti a nikdo je nemusí takhle trestat. Vy si to děláte sami, když pořád zlobíte." "No, no, Nelly, s tímhle na mne nechoďte ! Vy víte moc dobře, jak to je," usadil mě. "Dali jsme si běh. odtud z Hůrky až k parku, bez zastávky - Katka to úplně projela, protože neměla boty. Musíte se, Nelly zítra po nich podívat do močálu. Podlezli jsme mezerou v živém plotu, nahmatali jsme cestičku k domu a zaujali, jsme stanoviště na květinovém záhonku pod oknem obývacího
pokoje. Svítilo se tam a okenice byly otevřené a záclony zatažené jen napůl. Stoupli jsme si na podezdívku a
přitiskli se k římse a tak jsme oba viděli dovnitř : "jé, to vám byla krása! Nádherný salón, na podlaze červený koberec, křesla a stolky taky potažené červeně, strop;" celý bílý, zlatě orámovaný, a uprostřed na stříbrných řetězích takový obláček z křišťálových vloček a v něm se třepotaly plaménky svíčiček. A rodiče Lintonovi tam, nebyli, Edgar se sestrou měli ten pokoj celý pro sebe ! Ti, by měli být šťastní, co? My bychom si tam připadali jako v nebi. No, a víte, co tam ty vaše hodné dětičky dělaly?
Isabela - té je asi jedenáct, o rok míň než Katce - se válela v koutě na zemi a vřískala, jako když jí na nože bere, a Edgar stál u krbu a fňukal. A na stole mezi nimi, seděl pudlík, třepal packou a ňafal - oni vám ho předtím ; div nepřetrhli, jak se o něho tahali! To jsme se dověděli , z toho, že to jeden druhému vyčítal. Vidíte je, pitomce! Takhle se oni baví. Napřed se porvou o hromádku , chlupů a pak se dají do breku, a nikdo jí nechce. Byli nám k smíchu. A jak jsme těmi ubožáky zhýčkanými pohrdali ! Dovedete si představit, že by Kateřina něco , chtěla a já jí to nepřál a chtěl to mít sám? Nebo když jsme spolu, že bychom trávili čas každý v jiném koutě a ještě ,
k tomu ječeli, bulili a váleli se po zemi? Nakládají tu se mnou jako se psem, ale za nic na světě bych neměnil s Edgarem Lintonem na Drozdově - ani kdybych za to směl shodit Josefa z toho nejvyššího štítu na střeše nebo
natřít celé průčelí Hindleyho krví !" "Pst, pst !" okřikla jsem ho. "Ale ještě jsi mi nepověděl,
proč tam Kateřina zůstala." "No, my jsme se smáli nahlas. A ti Lintoni nás slyšeli a hnali se oba ke dveřím. Chvilku byli tiše a pak se dali do křiku - , Mami, mami ! Tati ! Mamí, pojd sem ! Tati, tatíT Tak nějak vám vřeštěli. My začali vyluzovat putně mračí? Nebylo by radno čekat, až své zločinné sklony dokáže
také činem - má ,je neomylně vepsané na tváři v zájmu veřejného blaha by ho měli pověsit už tedT Přitáhl mě ke světlu a paní Lintonová si nasadila brejle na nos a s hrůzou si rukama zakryla tvář. "Ty jejich děti ,se taky zbaběle přišouraly a Isabela zakňourala - ,Fuj, to je, divous ! Zavři ho do sklepa, tati ! Edgare, víš, jak mi ta cikánka chtěla hádat z ruky a pak mi ukradla ochočeného bažanta? Že měla s sebou zrovna takového kluka?' Co si mě tak prohlíželi, Katka přišla k sobě. Když tohle slyšela, dala se do smíchu a Edgar Linton na ní zůstal koukat, až se mu konečně rozbřesklo v hlavě, že jí zná. "Víte, oni nás někdy vídají v kostele,jinak bychom se ani neznali. "To je slečna Éarnshawová ! pošeptal matce do
ucha. "Podívej se,jak jí Rek pokousal, krvácí jí noha.' "Slečna Earnshawová? Co tě napadá!' prohlásila panička. "Slečna Earnshawová by přece nechodila slídit lidem po zahradách - s cikánem ! Ale máš pravdu vždyť, to dítě je ve smutku ! Na mou duši ! Snad jí ten pes nezmrzačil?' "To je trestuhodná nedbalost od jejího bratra,' rozčiloval se pan Linton a obrátil se ode mne ke Kateřině, "Však si Shielders na něho stěžoval (Shielders byl ten, kaplan, pane Lockwoode), že jí nechá vyrůstat jako, neznaboha. Ale co ten kluk? Kde se tu s ní vzal? Počkat! Že to bude ten pochybný chráněnec nebožtíka souseda; ten nalezenec z přístavu ! Vždyť, taky vypadá jako malý Španěl nebo Ameri čan nebo podobný pronárod.' "Ano, uličník je to,' prohlásila stará paní, "ve slušné rodině nemůže obstát. Všiml sis, jak sprostě mluví? je to, Skandál, že to naše děti musely slyšet.' Já hned spustil nanovo - ne, nezlobte se, Nelly ! " a tak honem nařídili Robertovi, aby mě odvedl. Bez Katky jsem se nechtěl hnout, ale lokaj mě odvedl do , zahrady, strčil mi do ruky lucernu, povídal, abych se spolehl, že se pan Earnshaw dozví,jak jsem se tu zachoval, a abych prý pádil rovnou domů. Pak za mnou přirazil dveře. Záclony byly naštěstí pořád ještě povytažené - a tak "sem znovu číhal, co bude. Kdyby Kateřina chtěla domů
a oni ji nechtěli pustit, chystal jsem se jim ty tabule rozmlátit na cimpr campr. Ale ona si tam klidně seděla na pohovce. Paní Lintonová jí sundala ten šedivý plášť, co jsme si vypůjčili od dojičky, kroutila nad ní hlavou a nejspíš jí domlouvala. To víte, Katka je slečna, s tou zacházeli jinak než se mnou. Služka přinesla umyvadlo s teplou vodou a umyla jí nohy. Pan Lintonjí připravil horké víno, Isabela jí podala plnou mísu dortů a Edgar, ten stál o kus dál a jen na ní čuměl. Pak jí vysušili vlasy a učesali jí že má krásné vlasy, co? - obuli jí veliké trepky a posadili ji do lenošky u krbu. Tak jsem tedy šel, když jí tam bylo tak veselo. Krmila pudlíka i Reka - tomu vždycky stiskla
čumák, když žral. Lintonovi na ní mohli oči nechat víte, že je mají takové bledé, modré, jako voda, ale teď se vám v nich rozkřísla aspoň jiskra - to když se jim tam zrcadlila ta její kouzelná tvářička. Ti panáci na ní civěli s otevřenou pusou. Však ona taky stojí nebetyčně nad nimi, viďte, Nelly? A vůbec nade všemi lidmi na světě."
"No, nemysli si, že tentokrát z toho vyvázneš jenom s výpraskem," řekla jsem, upravila mu přikrývku a zhasla svíčku. "Ty si nechceš dát říct, Heathcliffe. Uvidíš, že pan Hindley to jen tak nenechá, vzpomeň si na má slova!" Bohužel na moje slova došlo. To neblahé dobrodružství Earnshawa rozlítilo. Ještě ke všemu si k nám druhý den zašel pan Linton a promluvil mladému pánovi do duše - ,jak to vede rodinu. A Hindleyho to tak dojalo,
že konečně zakročil. Nedal Heathcliffa zpráskat, ale oznámil mu, že půjde okamžitě z domu, promluví-li ode dneška se slečnou Kateřinou jen slovíčko. Paní Earnshawová si zase předsevzala, že bude na švagrovou náležitě dohlížet, až se z Drozdova vrátí, a že na ní bude působit lstí místo nátlakem. Nátlakem by s ní byla stejně nic nesvedla.
KAPITOLA SEDMÁ
Katka zůstala na Drozdově pět neděl, až do vánoc Kotník se jí zatím úplně zahojil a nezpůsoby skoro vytratily. Mladá paní tam za ní často dojížděla a zahájila přitom svůj plán nápravy. Snažila se povzbudit její sebe úctu elegantním oblékáním a lichotkami, a Katka si dala říct. A když se jednoho dne vrátila, nebyla to už nespoutaná, prostovlasá divoška, nevrazila do domu jak vítr a nevrhla se nám kolem krku, jako by nás chtěla rozmačkat. Z pěkného černého poníka se snesla náramně , důstojná slečna v kloboučku s péry, který jí seděl na bohatém účesu ze samých zlatohnědých prstýnků, a v dlouhé jezdecké sukni, kterou musela oběma rukama přidržet, když vplouvala majestátně do dveří. Hindley jí pomoh , z poníka a zvolal se zalíbením: "No ne, Katko, z tebe je hotová krasavice ! Ani bych tě byl nepoznal, taková dáma!" Frantino, že se s ní Isabela Lintonová nemůže měřit?" "K Isabele byla příroda skoupější," řekla jeho žena. "Ale Katka, teď, musí dbát, aby zase nezdivočela. Elleno,
pomozte slečně Kateřině odložit ! počkej, Katinko, ať si nepokazíš účes! - dovol, já ti ten klobouček odvážu." Svlékla jsem jí tu sukni a pod ní se zaskvěly nádhernékostkované hedvábné šaty; přitom vykoukly u kotníků. i bílé spodní kalhoty a naleštěné botky. A když se přihnali psi a bujně ji vítali, rozzářily se jí radostí oči, ale
úzkostlivě se jim přitom vyhýbala, jaký měla strach o tu svou parádu. Mně dala opatrnou pusu - zadělávala jsem právě na vánoční dort a byla jsem celá od mouky, takže nebylo radno mě objímat - a pak se začala rozhlížet, kde je Heathcliff. Earnshawovi čekali s napětím na to shledání. Chtěli posoudit, jak dalece asi mohou doufat, že se jim podaří to kamarádství rozloučit. Heathcliff se dlouho neukazoval. Co byla Kateřina pryč, pustl a zanedbával svůj zevnějšek daleko víc než předtím. Nikdo kromě mne mu neprokázal ani tu službu, aby nad ním ohrnul nos, že je takový špindíra, a jen já ho napomínala, aby se aspoň jednou za týden umyl. V jeho věku si děti obyčejně na vodu a mýdlo moc nepotrpí. a tak se mu obličej a ruce černaly až hanba. Vlasy si samozřejmě nečesal a šaty - jak mohly vypadat, když je tři měsíce ani nesvlékl a pracoval v samém prachu a blátě ! No, a teď vidí vcházet do domu takovou našlechtěnou slečinku, která se nese jako dáma, když očekával stejného divocha, jako byl sám. Tak zkrátka zalezl do kouta za lavici. "Heathcliff tu není?" ptala se Katka a stahovala si rukavičky. Jaké teď měla bílé ručky, když tak dlouho nic nedělala a
nevytáhla z domu paty ! "Jen vylez, Heathcliffe," volal pan Hindley. Dělalo mu dobře, že je Heathcliff v úzkých, a taky se mu hodilo, že ho může Katce předvést v tak ostudně zpustlé podobě. "Pojď, pojď, služebnictvo smí také slečnu Kateřinu přivítat." Katka už kamaráda v jeho úkrytu zahlédla a rozběhla se k němu s otevřenou náručí. V okamžení mu zlíbala celý obličej, pak se zarazila, ucouvla a vyprskla smíchem.
"Co se tak mračíš, ty mouřeníne? Na tebe je pohled ! Vždyť jsi směšný, když se tak škaredíš. To víš, já jsem teď měla na očích pořád jen Edgara a Isabelu. - No tak, Heathcliffe, snad jsi na mne nezapomněl?" Skoro to tak vypadalo. Heathcliff tu stál jako z kamene - teď se teprv zaškaredil, hanbou a z uražené pýchy.
"Podej slečně ruku, Heathcliffe !" řekl pan Earnshaw blahosklonně. "No tak, když ti to výslovně dovoluji !" Konečně se Heathcliffovi rozvázal jazyk. "Ne," povídá. "Když jsem lidem pro smích, nemám tu co dělat." A chtěl zase zmizet, ale slečna Katka ho chytila za
ruku:
"Já jsem to tak nemyslela, Heathcliffe. Co na tom že jsem se zasmála? Proto mi nechceš ani ruku podat Proč se vztekáš? Vypadáš směšně, no. Ale to se dá přece spravit ! Jdi se umýt a učeš se ! Vždyť jsi špinavý až hrůza! Zahleděla se starostlivě na jeho umouněné prsty, které držela v ruce, a pak na své šaty. Znepokojila se, když ,
viděla tu špínu, s jakou přišla do styku. Heathcliff si toho pohledu všiml a vyškubl se jí. "Tak
na mne nesahej ! Ať jsem špinavý! Mně se to líbí, abys , věděla ! Já chci být špinavý, a zrovna !" A vyrazil z pokoje, jako střelený, za všeobecného smíchu. Jen Kateřina zůstala zaražená, protože pořád nemohla pochopit, proč se
tolik rozčílil, když dohromady nic neřekla. Obsloužila jsem slečnu Katku ve své nové hodnosti jako její komorná, dala jsem vánoční pečivo do trouby rozdělala jsem v jizbě i v kuchyni pořádný oheň, aby to,' tam vypadalo útulně a slavnostně, a pak jsem seděla sama v kuchyni a zpívala si vánoční koledy . Josef sice tvrdil, že si vybírám jen samé veselé nápěvy, které podezřele, zavánějí světskými písničkami, ale na to jsem se neohlížela. Josef zalezl do své komůrky a tam se modlil, Earnshawovi byli se slečnou v jizbě a bavili ji výstavou všelijakých drobností, které jí nakoupili jako dárečky pro Lintonovy děti, aby jim mohla oplatit jejich pozornost. Lintonovi byli pozváni nazítří na návštěvu. Slíbili přijít, ale s jednou podmínkou - paní Lintonová snažně žádala, aby její dítka byla laskavě ušetřena styku s tím hubatým klackem".
Byla jsem tedy v kuchyni sama. Těšilo mě, jak to tam
v teple krásně voní kořením, jak se pánve na stěnách
třpytí, jak hezky jsem naleštila a ověnčila jmelím hodiny
a nachystala na podnos stříbrné korbele na horké kořeněné
pivo. A ze všeho nejvíc jsem si zakládala na vzorně
vydrhnuté a umetené podlaze - to byla vždycky moje
největší chlouba, aby zářila čistotou jako padlý sníh.
A jak jsem si to všechno uznale prohlížela, vzpomněla
jsem si najednou na starého pana Earnshawa, jak o vánocích
vždycky přišel do kuchyně, když bylo takhle uklizeno,
jak mě pochválil, že jsem čiperná holčice, a vtiskl mi pokaždé
do ruky šilink jako dárek k vánocům. No a tohle
mi zas připomnělo, jak měl rád Heathcliffa a jak se trápil
obavami, aby jednou, až tady nebude, chlapce neodstrkovali. A
hned mi samozřejmě vytanulo,jak tu s tím chudákem teď
nakládají, a už mi najednou nebylo do zpěvu, ale
do pláče. A pak mě zas napadlo, že pláčem nic nespravím,
že bych se raději měla pokusit trochu mu ten těžký život
ulehčit. Vyšla jsem tedy na dvůr, abych se po něm podívala.
Nebyl daleko, našla jsem ho ve stáji. Hřebelcoval
lesklou srst toho nového poníka a krmil ostatní koně,
tak jako jindy.
Pospěš si, Heathcliffe !" řekla jsem mu. "V kuchyni
ii
je příjemně, Josef je nahoře. Pospěš si, ať tě mohu dát trochu do pořádku, než přijde slečna Katka ! Můžete si tam po večeři sednout ke krbu, nikdo tam nebude, celý večer budete mít pro sebe." Heathcliff si hleděl práce a ani se neohlédl.
No tak pojď už!" mluvila jsem do něho. "Mám tam pro vás pro každého celý dortík, aspoň něco, pojď, na obléknutí potřebuješ dobrou půlhodinku." Čekala jsem pět minut, a když jsem se nedočkala odpovědi, vrátila jsem se do kuchyně. Kateřina večeřela s bratrem a švagrovou a já s Josefem. Byla to neutěšená večeře, kořeněná z jedné strany samými výtkami a z druhé
šťavnatou uštěpačností. Dort i sýr přichystaný pro Heathcliffa zůstal na stole celou noc skřítkům na pospas. Jako naschvál měl až do devíti hodin pořád co dělat a pak šel rovnou spát, beze slova, jako bubák. Katka byla dlouho vzhůru, dělala veliké přípravy na zítřek, aby důstojně přivítala nové kamarády - na toho starého si také vzpomněla, odskočila kvůli němu do kuchyně. Když ho tam nenašla, zeptala se jen, co to s ním je, a hned zase odběhla. Druhý den Heathcliff brzy vstal, a protože byl svátek, šel trucovat do vřesovišť. Vrátil se, až když všichni odešli do kostela. Půst a rozjímání ho patrně přivedly na lepší myšlenky. Chvíli okolkoval, a když přemohl rozpaky, vyhrkl na mne : "Nelly, dejte mě trochu do pořádku ! Já už se polepším !" "Vždyť je taky na čase, Heathcliffe',' povídám mu. "Víš, že to Kateřinu bolí, jak ses k ní zachoval? Ta lituje, že se vrátila! To vypadá docela,jako bys jí záviděl
že si jí teď všichni víc hledí." Že by měl Kateřině něco závidět, to Heathclif nechápal , ale zato pro výtku, že jí způsobil bolest, měl živé porozumění. "Ona vám řekla, že jí to bolí?" ptal se a tvářil se náramně
vážně.
"Vždyť se dala do pláče, když slyšela, že jsi dnes zase
odešel."
"Hm, já plakal včera. A měl jsem taky proč!" "Já vím. Jako bys měl proč jít spát s prázdným žaludkem a srdcem plným pýchy. Pýcha předchází pád. Že ti není hanba, být takhle nedůtklivý! To ti ale povídám, ať jí hezky odprosíš, až přijde! Jdi k ní, dej jí pěknou pusu a řekni - ale to ty už budeš vědět, co jí máš říct. Jenom se, prosím tě, chovej přirozeně a nekoukej na ní, jako kdyby,
to byl najednou někdo jiný, když má lepší šaty. Já teď musím dodělávat oběd, ale to víš, že si najdu chvilku a dám tě do parády! Edgar Linton bude vedle tebe vypadat jako titěra - mezi námi. Ty jsi přece mladší než on a přitom určitě větší a v ramenou dvakrát tak široký, uvidíš Přepral bys ho jako nic. No řekni !" Heathcliffovi se obličej na chvilku rozjasnil, ale pak,
se mu zachmuřil znova. Povzdechl si. "Coje to platné, Nelly! Kdybych ho třeba dvacetkrát přepral, pořád bude hezčí než já. Proč já nejsem tak světlovlasý a růžový a proč nemám takové elegantní šaty a způsoby a proč nikdy nebudu tak bohatý? To bych
všecko chtěl." "A to by ses chtěl taky pořád držet maminky za ruku a třást se, aby ti nenabili kluci z vesnice, a schovávat se celý den doma, když zaprší? Ale jdi, Heathcliffe, nebudeš přece zahazovat flintu do žita! Pojď sem k zrcadlu, já ti povím, proč to všechnoje. Vidíš ty dvě rýhy mezi očima? Podívej se na obočí ! Je krásně husté, ale místo vyklenutých obloučků tam vidíš propadlou čáru. A co ta dvě zlá běsovská světýlka? Proč ta černá kukadla mhouříš,jako bys číhal na samé nepřátele, proč se bojíš rozevřít je a podívat se směle na svět? Načpak chceš mít všechno, co má Edgar? Stačí, když vyhladíš z čela ty nevraživé vrásky - a oči pořádně otevři a dívej se zpříma - ať tam místo zlých světýlek, místo podezřívání a pochybování září jen nevinnost a důvěra - nesmíš v nikom vidět nepřítele, dokud nemáš jistotu ! Vždyť ty se pomalu tváříš jako to zavilé psisko, které už nic lepšího na světě nečeká než kopance a nenávidí za to všechny lidi, nejenom člověka, který ho
zkopal."
"Tak vidíte, že bych musel být Edgarem, abych měl modré nevinné oči a hladké čelo," řekl mi na to Heathcliff. "Cožpak o to, já bych chtěl - ale chtít nestačí !" "Stačí dobré srdce, chlapče, a budeš krásný, kdybys měl tvář třeba jako uhel černou," pokračovala jsem. "Zlé srdce zohyzdí sebekrásnější obličej ještě víc, než kdybys byl od přírody nehezký. A teď se na sebe podívej,jak ti to sluší, když jsi umytý a učesaný a když se nemračíš. No, není z tebe fešák? Tak vidíš, že jsem měla pravdu! Teď vypadáš skoro jako přestrojený princ. A vůbec kdoví - co jestli byl tvůj táta čínský císař a matka nějaká indická královna? Ti by si mohli, kdyby chtěli, koupit každý den takovou Větrnou hůrku i s Drozdovem. A zlotřilí námořníci tě v dětství unesli a zavezli do Anglie. Já na tvém místě, člověče, bych si usmyslila, že nepocházím z lecjakého rodu. A jak důstojně a mužně bych pak nesla ústrky takového ubohého zemánka, když bych si připomněla, kdo
vlastně jsem." Takhle jsem do něho mluvila a Heathcliffovi se přitom obličej vyjasňoval, až bylo milo se na něho podívat. Ale vtom se zvenčí ozvalo hrčení kol, nejprve na cestě a pak na dvoře, a bylo po besedě. Heathcliff se rozběhl k oknu a já ke dveřím. Z kočáru právě slézaly obě Lintonovy děti, zabalené až po uši do plášťů a kožešin, a Earnshawovi
seskakovali z koní - v zimě obyčejně do kostela jezdívali. Kateřina vzala děti za ruce, zavedla je do jizby a posadila ke krbu a tam jim brzy bledé tváře zrůžověly. Odskočila jsem do kuchyně pro svého chráněnce, aby šel honem ukázat, že dovede být taky roztomilý, a on bezevšeho poslechl. Jenomže co čert nechtěl ! Když otvíral dveře do obývacího pokoje, Hindley je zrovna otvíral také,
ale z druhé strany, a tak se srazili. Hospodáře asi dopálilo , že je Heathcliff jako ze škatulky a přívětivě se usmíval anebo mu snad obzvlášť záleželo na tom, aby vyhověl žádosti paní Lintonové - zkrátka chlapce surově odstrčil . a nařídil vztekle Josefovi, aby si vzal toho kluka na starost, a nepouštěl ho do pokoje. Ať prý ho zavře přes oběd do své podkrovní komůrky . v kuchyni že zůstat nemůže, že tam jsou ovocné košíčky a on by se v nich rýpal, jen by ho na chvilku pustili z dohledu. Mně to nedalo, abych se do toho nevmísila. "Takové věci Heathcliff přece nedělá, pane Hindley! Dopřejte mu ať taky. dostane něco z těch vánočních dobrot !" "Dostane přes hlavu, jestli ho přistihnu tady dole!' rozkřikl se Hindley. "Marš odtud, ty pobudo, a celý den se mi tu neukazuj! Podívejme se, on si tu bude hrát na šviháka! Ale až já tě popadnu za frizúru, já ti ty kudrlinky natáhnu, abys je měl ještě delší !" "Vždyť je má stejně dost dlouhé," omočil si mladý pán Edgar, který nakukoval ve dveřích. "Že je na hlavě unese! Vypadá jako hříbě, když mu ty žíně takhle padají do
očí."
Nemyslel to nijak urážlivě, ale Heathcliffpři své nezkrotné povaze nestrpěl od Edgara ani sebemenší jízlivost - už... tenkrát v něm asi tušil soka, a proto ho tak nenáviděl. Popadl mísu s horkým jablečným pyrém , první, co mu přišlo do ruky - a vychrstl všechno Edgarovi do tváře a na krk. Na Edgarův nářek přiběhla do kuchyně Isabela, s Kateřinou. Pan Earnshaw se ihned pachatele zmocnil a dopravil ho nahoru do komůrky. Bezpochyby tam nešetřil námahou, aby zchladil Heathcliffovu horkokrevnost; protože se vrátil celý rudý a bez dechu. Já jsem chytla utěrku na nádobí a ulevila jsem si tím, že jsem Edgarovi důkladně vytřela obličej - až moc důkladně ! - a řekla mu, že mu to-patří, proč se do toho pletl. Jeho sestra začala fňukat, že chce domů, a Katka tam stála zaražená a zrudlá hanbou - za všechny. "Ty jsi na něho neměl mluvit," vyčítala panu Edgarovi, "když jsi viděl, že je rozčilený. Zkazil jsi celou návštěvu - on teď bude bit. " mně to může srdce utrhnout, když ho bijou. Nemohu ani obědvat. Proč jsi s ním mluvil,
Edgare?"
"Já jsem s ním nemluvil," rozvzlykal se chlapec, vyklouzl mi z rukou a dokončil očistný obřad sám batistovym kapesní čkem. "Já jsem matince slíbil, že s ním slovo
nepromluvím, já jsem s ním vůbec nemluvil !" "A neřvi, prosím tě," řekla mu Kateřina s opovržením, "vždyť tě nezabil. Nestačí ti, co jsi natropil? Ticho, bratr
se vrací ! Přestaň, Isabelo ! Stalo se tobě něco?" "Tak, to bychom měli, děti. " A teď ke stolu !" přihnal se Hindley bujaře. "To jsem si zacvičil s tím pacholkem,
až je mi z toho horko! Příště si to s ním, chlapče, rozdej sám - uvidíš, jak ti pak bude chutnat oběd !" Při pohledu na vábné hody zapomněly děti brzy na všechen rozruch. Vyhladověly po cestě, a tak se snadno upokojily - vždyť jim se konečně nic nestalo. Pan Earnshaw nakládal každému mohutné porce a jeho paní bavila hosty veselym hovorem. Obsluhovala jsem u stolu a stála jsem za jejím křeslem. Dotklo se mne, že Kateřina s tak lhostejným klidem, oči suché, okrajuje na talíři husí křídlo. "To dítě nemá kouska citu," pomyslila jsem si. "Na svého nešťastného kamaráda si už ani nevzpomene. Nebyla bych to do ní řekla, že je tak sobecká." Ale ona zvedla vidličku k ústům a zas ji položila; tváře jí zčervenaly a z očí jí vytryskly slzy. Upustila vidličku na zem a rychle se shýbla pod ubrus, aby neviděli její pohnutí. Odvolala jsem v duchu předešlou domněnku. Vždyť to celé odpoledne se jí změnilo v očistec. Byla jako na trní, číhala stále na vhodnou příležitost, aby mohla uniknout do samoty, popřípadě se dostat k Heathcliffovi ", hospodář ho totiž zamkl, jak jsem zjistila, když jsem mu chtěla podstrčit něco ze slavnostního oběda. Večer se u nás tančilo. Katka žadonila, aby ho pustili, že Isabela nemá tanečníka - všechno marné a tanečníka jsem musela z nouze dělat já. V kole jsme se rozjařili a zapomněli na všechno . a co teprve, když se dostavili muzikanti z Gimmertonu! Měli pěknou patnáctičlennou kapelu - trubku, pozoun, klarinety, fagoty, lesní rohy, violončello - a zpěváky. O vánocích chodí vyhrávat po lepších domech, kde jim dobře zaplatí. Byl pro nás vrcholný požitek; když přezpívali koledy, žádali jsme si ještě světské písničky, hodně veselé. Paní Earnshawová byla milovnice hudby, a tak zpěvu nebylo
konce.
Kateřina měla hudbu taky ráda, ale prohlásila, že lepší poslech je na schodišti v patře, a vyšla potmě nahoru. Šla jsem za ní. Dole v jizbě zavřeli dveře - nikdo nás nepohřešil, co tam bylo lidí. V patře se ani nezastavila a stoupala dál až do podkroví k Heathcliffovu vězení. Volala jménem, ale on zatvrzele mlčel. Trvalo hezkou chvilku než ho pohnula k řeči. Dorozumívali se škvírou mezi prkny. Dopřála jsem jim, aby si, chudáci, nerušeně popovídali. Teprve když se zpívání dole chýlilo ke konci a byl čas pomýšlet na občerstvení muzikantům, vylezla jsem po žebříku za Kateřinou, abych jí na to upozornila. Jenže ona tam už nebyla - ozvala se mi zevnitř ! Ona se vám ta potvůrka protáhla vikířem na střechu a potom se jiným vikýřem dostala k Heathcliffovi. Co mi to dalo práce vylákat jí odtamtud ! A když se konečně objevila, vedla si Heathcliffa s sebou, a že prý ho mám vzít do kuchyně - Josefa totiž vypudily naše "pekelné orgie
někam do sousedství. Bránila jsem se, že nemohu takové úskoky podporovat, ale když on Heathcliff držel půst, vlastně od včerejšího odpoledne! Tak jsem zkrátka pak tentokrát zamhouřila oko, že pana Hindleyho takle podvádí, a vzala ho s sebou dolů. Prostřela jsem mu u křesla samé dobroty, ale on pro slabost ani nemohl jíst, a tak moje snaha přišla nazmar. Seděl zamlklý a zahloubaný,s lokty na kolenou a bradu v dlaních. Když jsem se ho optala, na co myslí, odpověděl vážným hlasem : "Jak to Hindleymu jednou všecko oplatím. Mám dost času - hlavně aby se to podařilo. A aby mi zatím neumřel !"
"To je hanba, Heathcliffe!" zděsila jsem se. "Od toho je Pánbůh, aby trestal lidi za jejich hříchy. My přece
máme odpouštět našim viníkům." "Kdepak - Pánbůh by z toho neměl ten požitek jako já," odpověděl. "Jenom přijít na to pravé ! Nechte mě, ať si to promyslím ! Při tom mě přejde všechna bolest." No ale - tohle vás přece nemůže bavit, pane Lockwoode ! Jak jsem se tak mohla zapomenout ! Já tu tlachám a odvar zatím vystydl a vy už skoro spíte. Vždyť jsem to o Heathcliffovi mohla vypovědět několika slovy - aspoň
to hlavní.
A milá hospodyně vstala a začala se se svým šitím sbírat k odchodu. Já jsem však neměl sílu hnout se od krbu, a na spánek ani pomyšlení. "Nevstávejte, paní Deanová," zvolal jsem. "Poseďte ještě chvíli ! To je právě dobře, že jste zvolila široký tok vyprávění. To je můj styl - prosím, pokračujte stejným způsobem až do konce! Skoro všechny postavy, které jste uvedla do svého příběhu, vzbudily můj zájem, více méně." "Vždyť už je jedenáct hodin!" "To nic - nechodívám spát před půlnocí. Dost času v jednu nebo ve dvě, když nevstávám před desátou."
"Do desíti byste neměl vyspávat. To vám uteče ta nejlepší část dne. Ranní ptáče dál doskáče - to nevíte?"
"Nu, snad - ale teď se ještě posaďte, paní Deanová! Už vidím, že se mi dnešní noc protáhne přes poledne. Z toho nachlazení se vyvine přinejmenším silná rýma."
"Musíme doufat v nejlepší, pane Lockwoode. Tak tedy - přeskočím asi tak tři roky. Po celou tu dobu se
paní Earnshawová.. " "Počkejte, to ne, nic takového! Dovedete si představit, jak je osamělému člověku, pozorujícímu z dlouhé chvíle kočku, která mu leží na koberci u nohou a olizuje pečlivě kotěti srst? Ten se do té práce tak vžije, že by ho vážně přivedlo z míry, kdyby kočka vynechala jedno ouško!" "Pěkně líný člověk !" "Ale kdež, právě naopak, až trapně činný ! Jako já, například, a zrovna teď. Chápete tedy, proč nesmíte nic
vynechávat. Víte, na co jsem přišel? Lidé v tomhle kraji se jeví oku pozorovatele ve srovnání s lidmi ve městech významněji, tak jako pavouk ve vězeňské kobce oproti pavouku ve vile - to jest z hlediska příslušných obyvatel. Lze však rozdíl v poutavosti obou pavouků přičítat toliko zornému úhlu pozorovatele? Nikoli! Zdejší lid, jak jsem se přesvědčil, žije vskutku bytostněiším, svéráznějším životem, nelpí na konvenčním, pestrém a malicherném vnějšku. Jsem skoro ochoten připustit, že se tu naskýtá i možnost lásky na celý život - já, prosím, jenž nikdy nevěřil, že by člověk vydržel milovat celý rok. Vyjádřil bych
to takto : představte si milujícího v obou případech jako hladového člověka. Postavte před něho jediný pokrm a on se do něho pustí s veškerou chutí a bude vědět, že se najedl. Posadíte-li ho však k bohaté tabuli, prostřené lahůdkami francouzské kuchyně, nají se, možná, se stejným pocitem uspokojení - jenže každý jednotlivý chod zanechá vjeho žaludku i ve vzpomínce jen nepatrnou stopu." "Jak to? My tu jsme přece docela normální lidé, jen až nás poznáte !" namítla paní Deanová, jež mému vykladu naslouchala s jistým podivem. "Dovolte, milá přítelkyně," odpověděl jsem jí, "vy sama jste přesvědčivým dokladem, který vaše tvrzení vyvrací. Až na to, že se ve vaší mluvě občas vyskytují jadrné lidové obraty - ale tento nedostatek, prosím, není nijak závažný - nenalézám ve vašich projevech nic z toho, co odedávna považuji za charakteristické vlastnosti nižších společenských tříd. Vy si určitě všelicos víc promýšlíte, než bývá u služebnictva zvykem, viďte? A víte proč? Protože zdejší kraj vám neposkytl možnost rozptylovat se rozmanitými, nicotnými povrchnostmi." Paní Deanová se zasmála. "V něčem máte pravdu . jsem taková rozvážná a rozšafná. Ale to není od těch kopců, pane Lockwoode, ani od toho, že mám kolem sebe rok co rok stejné tváře a stejné zvyky! Já prošla přísnou školou, od malička jen samé sebezapření, a to pak člověk zmoudří. A kromě toho jsem hodně četla, ani byste neřekl, co všechno. V téhle knihovně byste nenašel knihu, kterou jsem neměla v ruce a z každé jsem taky něco získala. Na ty přihrádky s řeckými a latinskými autory se nedívejte! ani na ty francouzské knihy!,ty jsem ovšem nečetla. Ale aspoň rozeznám, která je která, a to je snad dost na dceru chudého podruha. Promiňte, ale když si přejete, abych vám příběh na Větrné hůrce vypověděla po sousedsku důkladně, tak snad abych pokračovala. Nebudeme tedy přeskakovat ty tři roky. Začnu od následujícího léta - od léta 1778, před třiadvaceti roky."
KAPITOLA OSMÁ
Jednoho krásného červnového dne se zrána narodil můj první malý svěřenec, poslední potomek starobylého rodu Earnshawů. Sklízeli jsme právě seno na vzdálené louce a děvečka, která nám nosívala svačinu, přiběhla o hodinu dříve než jindy. Už zdaleka na mne po cestě
volala.
"Máme děťátko ! Takové krásné ! Je to kluk jako buk. Ale doktor říká, že paní nevydrží - má prý už dlouho souchotě. Povídal to panu Hidleymu, teď že už jí nemá co držet při životě a že zhasne do zimy. Musíte honem domů, Nelly! Máte tomu nemluvňátku dělat chůvu, dávat mu slazené mléko a opatrovat je ve dne v noci. Já vám tak závidím ! Budete mít chlapečka docela pro sebe, až tu paní
nebude."
"Že by na tom byla tak špatně?" divila jsem se. Pustila
jsem hrábě a začala si uvazovat klobouk. "Už asi ano," odpovědělo děvče, "ale nedává na sobě nic znát a mluví tak, jako by se měla dočkat, až z chlapce bude mládenec. Je celá pryč radostí, no vždyť je to cvalík k pomilování! Já na jejím místě bych neumírala, stačilo by mi podívat se na kluka, a hned bych se uzdravila, navzdor doktorovi ! Ten vám mě tak dopálil ! Bába Archerová přinesla toho andílka pánovi dolů do jizby a pán se celý rozzářil , ale vtom přijde ten sejček. Ke mně a už skuhrá : ,Bohudík vám paní vydržela, Earnshawe, aby vám dala synáčka. Když jste si jí přivezl, hned mi bylo jasné, že nebude dlouho žít. A dnes vás musím varovat, že jí
zima asi usmrtí. Jen žádné scény, neberte si to tolik k srdci ! Není jí pomoci. Měl jste si to ostatně rozvážit, než jste si vzal takovou útlou ženušku.' " A co na to řekl pán?" vyzvídala jsem. "To víte, nectně mu spílal, ale já ho moc neposlouchala, hrnula jsem se, abych viděla děťátko," a znovu se o něm nadšeně rozpovídala. Já byla stejně splašená jako ona a letěla jsem domů celá divá, abych si v té radosti také přišla na své, ačkoli Hindleyho mi přitom bylo moc líto. Měl v srdci místo jen pro dvě modly, sebe a svou ženu. Obě hýčkal, druhou navíc zbožňoval. Neuměla jsem si
představit, jak tu ztrátu snese. Když jsme doběhly na Větrnou hůrku, stál Hindley ve dveřích; ptala jsem se po děťátku. "Je čilé, div že už neběhá," odpověděl a pokusil se o veselý úsměv. "A jak je paní?" osmělila jsem se. "Doktor prý povídal . . ." "Dejte pokoj s doktorem!" skočil mi do řeči a zrudl. "Frantině je dobře a do týdne bude úplně zdravá. Jdete k ní nahoru? Řekněte jí, že zas přijdu, ale ať slíbí, že nebude pořád mluvit! Musel jsem odejít, protože nechtěla být
zticha, a to nejde! Povězte jí, že pan Kenneth nařídil, aby se šetřila a nemluvila !" Donesla jsem ten vzkaz paní Earnshawové. Ta byla v rozjařené náladě a odpověděla mi se smíchem: "Vždyť jsem tak moc neřekla, Elleno, a víte, že se mi tu dvakrát rozplakal a utekl? No tak mu vyřiďte, že přestanu mluvit, slibuju - ale ať si nemyslí, že se mu přestanu smát." Chudáček ! Do posledního týdne před smrtí zůstala takhle veselá a její manžel zatvrzele, ba vztekle prohlašoval, že se jí den ke dni vrací zdraví. Kenneth ho sice upozorňoval, že v tomhle stadiu nemoci nejsou už léky k ničemu a lékařské návštěvy že mu jen zbytečně tahají peníze z kapsy, ale pán odsekl: "Já vím, že je to zbytečné - žena je zdráva - nepotřebuje vaše návštěvy. Jakživa neměla souchotě. Měla jen horečku, tu přestála, teď už má tep pomalý a tváře tak
chladné jako já." Ženě vykládal totéž a ona mu snad věřila. Ale jednou večer, když se mu opírala o rameno a zrovna mu říkala, že na druhý den už vstane a bude chodit, přemohl jí kašel, nijak velký - on jí vzal do náručí, ona ho objala kolem
krku, obličej se jí proměnil a byla mrtva. Děvečka to prorokovala, že budu mít malého Haretona úplně na krku. Panu Earnshawovi stačilo, když byl synek zdráv a neobtěžoval ho pláčem. Sám propadl zoufalství jeho žal nebyl takový, aby mu nářek ulevil. Neplakal, nemodlil se, jen lál a rouhal se : proklínal boha i lidi a oddával se bezuzdnému hýření. Služebnictvo dlouho nesneslo takové surové, svévolné počínání, a nakonec jsme mu zbyli jen já a Josef. Já neměla to srdce, opustit svěřence, a jak víte, vyrostla jsem s pánem v rodině skoro jako sestra a dovedla jsem mu odpouštět víc než kdo cizí. Josef zůstal proto, že se mohl naparovat před nájemci a podruhy, a jeho to vůbec vždycky táhlo tam, kde mohl kárat nepravosti. Jak se pán choval a s kým se přátelil, to dávalo nepěkný příklad Heathcliffovi a Kateřině. S Heathcliffem jednal tak, že by to ze světce udělalo ďábla. A vskutku to tenkrát
vypadalo, že ten chlapec má v sobě cosi běsovského. S rozkoší pozoroval, jak Hindley zabředá do bahna stále hlouběji, bez naděje na záchranu. A přitom Heathcliff byl den ode dne surovější a zavilejší. Stěží bych vám vylíčila, jaké to bylo u nás pekelné hnízdo. I ten kaplan k nám přestal docházet a každý slušný člověk se už bál nás navštěvovat - s výjimkou Edgara Lintona, který chodil za slečnou Katkou. V patnácti letech byla královničkou celého okolí, žádná se jí krásou nevyrovnala. A jak vám byla pyšná a umíněná! Přiznám se, že jsem jí pak už neměla moc v lásce, když dospěla, a často jsem si jí popudila, že jsem krotila její zpupnost. Ale aby na mne zanevřela, to ne ! Byla úžasně věrná lidem, které měla od malička ráda,
i ten Heathcliff si udržel její přízeň nezmenšenou, takže mladý Linton při všech svých přednostech neměl moc naděje, že na ní dokáže udělat hlubší dojem. Ale přece se
pak stal mým pánem - už nežije - tady má viset podo biznu nad krbem. Dřív měl vedle sebe obrázek své paní, ale ten už tu není, jinak byste mohl vidět, jakou měla podobu. Vidíte na něj dobře? Paní Deanová posvítila svíčkou a já rozeznal obličej jemných rysů, velmi podobný mladé paní na Hůrce, ale zamyšlenější a přívětivější. Byl na něj líbezný pohled. Dlouhé světlé vlasy se lehce kadeřily na spáncích, oči byly velké a vážné, všechno na něm až příliš úhledné. Nijak jsem se nedivil, že Kateřina Earnshawová mohla pro takového muže zapomenout na svého starého přítele. Zato jsem se divil, že on - ačli se jeho vzhled a jeho nitro shodovaly - mohl nalézt zalíbení v Kateřině Earnshawové, jak
se jevila mně.
Hezoučký obrázek," přisvědčil jsem hospodyni. "Věrná podoba?" "Ano," odpověděla, "ale on byl ještě hezčí, když trochu oživl - tohle je jeho obvyklý výraz, nebyla v něm žádná
jiskra."
Od té doby, co Kateřina strávila těch pět neděl u Lintonových, udržovala s nimi známost. V jejich přítomnosti jí nic neponoukalo, aby ukazovala horší stránky své povahy, a dovedla si uvědomit, že hrubost není na místě, když jí přijímali s tak vybranou zdvořilostí. A tak se stalo, že nevědomky oklamala starého pána i paní svou nelíčenou
vřelostí, a k tomu si získala obdiv Isabelin a srdce i duši jejího bratra. Tyhle úspěchy jí od počátku lichotily, protože byla nesmírně ctižádostivá, a svedly jí k určité obojakosti,
i když záměrně nikoho šálit nechtěla. V Drozdově, kde slýchala mluvit o Heathcliffovi jako o "sprostém klackovi", který je "horší než němá tvář", asi dávala dobrý pozor, aby se nechovala jako on. Ale doma se jí do zdvořilosti nechtělo, byli by se jí jen smáli, a taky nekladla žádné meze své zvůli - tam by za to byla nesklidila chválu ani uznání. Pan Edgar málokdy sebral tolik odvahy, aby navštěvoval rodinu na Větrné hůrce. Pověst, která šla o Earnshawovi, mu naháněla strach, vyhýbal se mu na sto honů, i když byl vždycky vítán tak zdvořile, jak jen to u nás šlo . sám hospodář se střežil nějak se ho dotknout. Vždyť věděl,
proč k nim mladý pan Linton chodí, a když se nedovedl přimět, aby se choval přívětivě, aspoň se moc neukazoval. Spíše bych řekla, že tyhle návštěvy se příčily Kateřině. Nebyla prohnaná, neuměla si hrát na koketku, a bylo jí, proto nepříjemné, když se její dva přátelé u ní potkávali. Jestliže například Heathcliff ohrnoval nos nad Lintonem v jeho přítomnosti, nemohla se k němu připojit, jak to dělávala v Lintonově nepřítomnosti. A když zase Linton
zacházel štítivě s Heathcliffem, nemohla se k tomu stavět lhostejně, jako by se jí to netýkalo, když jejího kamaráda někdo snižuje. Mně to bývalo tak k smíchu, když zřejmě , nevěděla kudy kam a přitom chtěla přede mnou ten zmatek utajit, aby se v mých očích nezesměšnila. Tohle je škodolibost, já vím , ale když ona byla tak ješitná, že ani
nebylo
možné jí litovat v takových nesnázích, dokud jí trápení trochu nezkrotilo. To potom spolkla pýchu a přicházela se mi zpovídat a svěřovat . vždyť, ale taky neměla živou duši, s kterou by se mohla poradit. Jednou odpoledne pan Hindley odešel z domova a Heathcliff se na to spolehl a dopřál si volno. Bylo mu tehdy asi šestnáct. Nevypadal zle, a taky nebyl hloupý, ale jako naschvál se ukazoval v tak odpuzující podobě nemyslím jen zevnějšek, ale i povahu - že byste to dnes do něho neřekl. Za prvé ztratil tou dobou už všechny stopy své dobré výchovy z dětství . ustavičná těžká práce od rána do noci v něm umořila někdejší touhu po vědění a lásku ke knihám a učení. Ztratil i ten pocit nadřazenosti,
který v něm od dětství pěstoval svou přízní starý pan Earnshaw. Marně se namáhal vyrovnat se Kateřině v učení a nakonec se vzdal . bylo mu to ukrutně líto, i když na sobě nedal nic znát , ale to se pak vzdal jednou provždy. Když viděl, že musí zůstat pozadu, nedal se ničím přimět,
aby udělal jediný krůček kupředu. A tomu duševnímu úpadku odpovídal i jeho vnější vzhled . navykl si klátivou chůzi a drzý pohled. Vrozenou uzavřenost tak přeháněl, že se to zvrhlo až v chorobnou nerudnost. Snad ho to dokonce ďábelsky těšilo, že u té hrstky blízkých lidí budí jen ošklivost místo úcty. Kateřina s ním pořád ještě trávila všechny jeho volné chvíle po práci, ale on jí už neprojevoval svou náklonnost slovy. A taky zlostně a nedůtklivě uhýbal před jejími dětskými mazlivými důvěrnostmi, jako by si říkal, že na něho zbytečně plýtvá takovými důkazy přízně, když v něm přece nemůže nalézt opravdové zalíbení. No a tenkrát odpoledne, jak jsem řekla, jí přišel oznámit, že si udělá volno od práce. Pomáhala jsem zrovna slečně Kateřině při oblékání . ona totiž nepočítala s tím, že Heathcliffa napadne zahálet, a představovala si, že bude mít jizbu pro sebe. Asi nějak poslala vzkaz panu Edgarovi, že tu bratr nebude, a chystala se právě svého ctitele přivítat. "Katko, co budeš dělat odpoledne?" ptal se Heathcliff. Půjdeš někam?"
II
Kam bych chodila? Prší."
II
Tak proč si bereš ty hedvábné šaty?" vyzvidal. "Má
někdo přijít?" "Nevím, nemám tušení," zakoktala se milá slečinka. "Ale co že ty nejsi na poli, Heathcliffe? Máme už hodinu
po obědě, myslela jsem, že jsi pryč." Ten mizera Hindley tu není, a to je vzácná příležitost," prohlásil chlapec. "Do práce mě dnes už nikdo nedostane. Zůstanu u tebe." Ale Josef to na tebe poví. Radši běž !" "Josef nakládá vápno na druhé straně Penistonské skály.
Zdrží se tam do noci a nebude nic vědět." Přiloudal se ke krbu a usadil se tam. Kateřina svraštila čelo - viděla, že ho musí na nemilou situaci nějak připravit.
Totiž Edgar a Isabela Lintonovi něco říkali, že by mohli dnes odpoledne přijít," prohodila po chvíli mlčení. "Ale když prší, ani je nečekám. Ovšem možná že přece přijdou, a pak by tě to tu nebavilo a ještě bys třeba dostal zbytečně vynadáno." "Katko, vzkaž jim po Elleně, že nemáš kdy!" naléhal. "Nevyháněj mě kvůli takovým přítelíčkům, vždyť jsou to nekňubové. Kdybych si na ně měl stěžovat . už jsem skoro chtěl, ale radši to neřeknu." "Cože neřekneš?" vyjela na něho Kateřina, ale vypadala přitom rozpačitě. "Jděte, Nelly," osopila se zas na mne a vytrhla mi hlavu zpod rukou, "vždyť mi rozčesáváte lokýnky ! Dost, už mě nechte ! Na co si chceš, Haecliffe,
stěžovat?"
"Na co? Podívej se tamhle na kalendář!" a ukázal na zarámovaný list na zdi u okna. "Spočítej si ty křížky, to jsou tvoje večery s Lintonovými. A ty tečky ukazují, kolikrát jsi byla se mnou. Vidíš to? Znamenám si to pravidelně.' "Vidím. Taková hloupost ! Myslíš, že mi na tom záleží?' odsekla mrzutě Kateřina. "Nač to děláš?" "Abys viděla, že mně na tom záleží !" řekl Heathclif "Copak musím vysedávat ustavičně s tebou?" rozčilila se. "Co bych z toho měla? O čem ty dovedeš mluvit? S němým by byla lepší zábava ! Nebo s nemluvnětem !" "Katko," zvolal zdrcený Heathcliff, "to jsem od tebe ještě neslyšel, že ti to nestačí, jak mluvím, a že nemáš ráda,
mou společnost !" "Jakápak společnost - s nemotorou a nemluvou!" dodala tišeji. Heathclif vstal, ale neměl možnost se k tomu vyjádřit, protože v tu chvíli zazvučely na dláždění koňské podkovy. Po nesmělém zaklepání vešel mladý Linton, všecek rozjařený z nenadálého pozvání. Kateřina si nemohla nevšimnout rozdílu mezi oběma svými přáteli, když jeden vcházel a druhý odcházel. Byl to asi takový protiklad, jako když se " přejde z neladné uhelné pahorkatiny do krásného zeleného údolí. A nejen vzhledem - i hlasem a chováním se nápadně lišili. Linton měl lahodný, klidný způsob řeči, vyslovoval tak trochu jako vy. Ne zhurta, jako my tu mluvíme,
jemněji.
"Snad nejdu příliš brzy?" zeptal se a podíval se úkosem na mne. Já začala leštit nádobí a uklízet zásuvky vzadu v příborníku. "Ani ne," odpověděla Kateřina. "Nelly, co to tam
děláte?"
Svou práci, slečno," odpověděla jsem. Pan Hindley
mi totiž nařídil, abych vždycky dělala třetího, když pan Linton přijde na soukromou návštěvu. Přistoupila ke mně a zezadu mi hněvivě šeptala do ucha: "Koukejte s tím hadrem zmizet! Kdyžje tu návštěva, tak se v pokoji neuklízí a necídí, rozumíte? Služky
se tu nemají co plést!" Mně se ale hodí pracovat, když je pán pryč," odpověděla jsem nahlas. "Nemá rád, když se tu rozháním v jeho přítomnosti. Pan Edgar promine." "Já taky nemám ráda, když se tu rozháníte v mé přítomnosti," rozkřikla se slečna. Nepustila hosta ani ke slovu, tak jí přivedl z míry ten výstup z Heathcliffem. "Nezlobte se na mne, slečno Kateřino." Víc už jsem neřekla a jen jsem se horlivě věnovala práci. Ona myslela, že na ní Edgar nevidí, a vytrhla mi utěrku z ruky. Štípla mě do paže, ale důkladně a nenávistně . zaryla mi nehty do masa a stiskla. Jak jsem vám už řekla . neměla jsem jí ráda a dělalo mi dobře, když jsem mohla někdy zpražit její domýšlivost . a taky to pořádně bolelo. Jak tam tak klečím u příborníku, vyskočím a začnu ječet: "No ne, slečno, že se nestydíte mě týrat! Co mě štípáte? To si nedám líbit !" "Ani jsem na vás nesáhla, osobo prolhaná !" křičela Katka, uši celé rudé, a v prstech jí to hrálo . neměla toho ještě dost. Nedovedla utajovat vztek, vždycky se
v obličeji celá rozhořela. A kde se vzalo tohle?" nedala jsem se a vystavila na
odiv modřinu na paži, abych jí usvědčila. Podupávala nožkou, chvíli nevěděla, co počít, a pak se dala strhnout vnitřní zlobou a uhodila mě do tváře tak
prudce, že mi vhrkly slzy do očí. "Kateřino ! Ale miláčku, Kateřino !" konejšil jí Linton, užaslý nad oběma hříchy - lží a krutostí , kterých sejeho bohyně dopustila. "Zmizte odtud, Elleno !" opakovala a třásla se na celém
těle.
Malý Hareton se batolil všude za mnou a seděl tam u mne na podlaze. Když uviděl moje slzy, rozbrečel se tam a se vzlykotem počal hubovat na "zlou tetu Katku". Tak na sebe chudák přivolal její hněv. Popadla ho za ramena, třepala jím, až úplně zesinal. Edgar jí neprozřetelně chytil za ruce, aby caparta ochránil. Ona hned vytrhla z
Edgarova sevření pravici a překvapený mládenec ucítil na tváři takový políček, že jej ani při nejlepší vůli nemohl pokládat za žert. Zděšeně ucouvl. Já jsem zdvihla Haretona do náručí a odnesla do kuchyně. Dveře jsem za sebou nechala
otevřené, protože jsem byla zvědavá, jak se ti dva srovnají. Uražený host zamířil k místu, kde odložil klobouk . byl bledý a rty se mu chvěly. "Dobře ti tak," říkala jsem si v duchu. "Vezmi si z toho ponaučení a kliď se ! Máš štěstí, že ti na chviličku ukázal svou pravou povahu." "Kam jdeš?" vyslýchala ho Kateřina a zastoupila mu cestu ke dveřím. Uhnul a pokoušel se projít. "Nikam nepůjdeš," křikla pánovitě. "Nemohu jinak," řekl smutně. "Nechoď!" naléhala a držela kliku. "Ještě nechoď Edgare, posaď se na chvíli, přece mě v takovém rozrušení neopustíš ! Trápila bych se celou noc, a pro tebe se trápit - to nechci!" "Jak bych mohl zůstat, když jsi mě uhodila?" odmítal ji Linton. Kateřina na to ani nehlesla. "Ty jsi to zavinila, že se tě bojím a stydím se za tebe, pokračoval. "Víckrát sem nepřijdu." Oči se jí začaly lesknout a víčka zachvívat. "A lhala jsi," dodal. To není pravda!" bránila se a vrátila se jí řeč:
"Tak to nebylo ! A ty si jdi, když chceš . běž ! Mně je do pláče. Budu plakat - slyšíš! A budu z toho mít nemoc! Sklesla na kolena, opřela se o křeslo, a rozplakala se usedavě. Edgarovi vytrvala jeho odhodlanost jenom do dvora, pak se začal rozmýšlet. Chtěla jsem ho posílit. "Slečnaje hrozně náladová, mladý pane," zavolala jsem na něj. "Svéhlavá jako rozmazlené dítě. Jen jeďte domů,
nebo se nám tu schválně rozstůně - na zlost !" Ten slaboch se podíval po očku do okna. Kdepak by se mu bylo chtělo odejít - asi tolik jako kočce od přizabité myšky nebo nepohlceného ptáčka. Marná sláva, pomyslela jsem si, tebe už nic nezachrání, neujdeš osudu, sám si ho strojíš. A splnilo se to. Znenadání se obrátil, vběhl zas do domu a zavřel za sebou dveře. Za chvíli jsem jim šla ohlásit, že Earnshaw se vrátil domů zpitý pod obraz a hrozí udělat z celého stavení kůlničku na dříví . to byla jeho obvyklá nálada v takovém stavu. Poznala jsem na první pohled, že hádka je jen více sblížila - prolomila ohradu mladistvé ostýchavosti, pomohla jim odhodit masku
strojeného přátelství a přiznat se k lásce. Zpráva o příchodu pana Hindleyho ihned vypudila Lintona ven a na koně, Kateřinu nahoru do pokojíku. Já zase šla schovat malého Haretona a odstranit náboj
z pánovy brokovnice, protože v takovém nepříčetně zběsilém stavu si s ní rád pohrával a ohrožoval na životě každého, kdo
ho popudil nebo i jen na sebe upozornil. Usoudila jsem, že bude dobře pušku předem zneškodnit, kdyby došlo k nejhoršímu a střílelo se.
KAPITOLA DEVÁTÁ
Vešel s takovým klením a hulákáním, že to byla hrůza, poslouchat. Přistihl mě právě, když jsem cpala jeho synka do kredence. Hareton si už vypěstoval oprávněný strach, z jeho divošských projevů lásky i z jeho šílených výbuchů. vzteku, protože mu hrozilo, že ho otec buď k smrti umačká a udusí polibky, anebo jím mrští do ohně či třískne o zeď. Chudák radši ani necekl, ať jsem ho schovávala kam chtěla: "Aha, už jsem vám na to přišel !" zahřměl Hindley a chňapl mě za kůži na šíji jako psa. "Blesky boží, vy jste se tu všichni spikli, že mi to děťátko zavraždíte ! Teď-to začínám chápat, proč ho jakživ nevidím. Ať mě čert,
vezme, Nelly, za to vám dám spolknout tenhle nůž! "To není nic k smíchu, před chvílí jsem shodil Kennetha po hlavě do bažiny - jednoho či dva, to mi nic neudělá! '
Někoho tady musím zabít, jinak nebude pokoj !" "Ale pane Hindley, ten nůž není dobrý na chuť, krájela0, jsem s ním slanečky," smála jsem se. "Pěkně vás prosím, nemohl byste mě radši zastřelit?" "Mohl nemohl,pošlu vás k čertu, jak sám budu chtít." bouřil. "Podle zákona smí přece pán trestat nepořádek v domě, a tady je samá ohavnost spuštění. Otevřte hubu!" ' Držel nůž v ruce a špičku mi strkal mezi zuby, ale já se , nikdy moc nebála, když řádil. Odplivla jsem si a stála na svém, že nůž páchne a že ho polykat nebudu. "No když myslíte," řekl a pustil mě. "Vlastně teď vidím, že to není Hareton, ale nějaký škaredý uličník . to byl omyl, Nelly, laskavě mi prominete ! Protože kdyby to
byl Hareton, zasloužil by nasekat přes zadek, že neběží vítat tatínka. On zatím ječí,jako by si pro něj přišel bubák.
Mládě nevděčné, přistup blíže! Tak ty, synu nehodný, budeš klamat milujícího, zhrzeného otce? Nelly, co říkáte, neslušelo by klukovi, kdybych mu přistřihl uši? Pes je po tom divočejší, a já nemám rád krotké - dejte sem nůžky to bude vztekloun, to bude fešák! A vždyť je to pitomost, drzost je to, nechávat si uši . Člověk je už tak dost hodný osel, a ještě uši k tomu ! Tiše, tiše, děťátko . no, kdopak by plakal? Pojď sem, srdíčko, dej mi pusu ! Co, ty nechceš ! Hned mi dáš pusu, Haretone ! Setsakra, já chci pusu ! Panebože, zplodil jsem netvora! Na mou duši, já tomu
spratkovi přerazím vaz!" Ubohý Hareton ječel a kopal vší silou v otcově náručí
a dvojnásob se rozeřval, když ho Hindley vynesl po schodech a zdvihl nad zábradlí. Křičela jsem, že z toho dítě dostane psotník,jak se vyděsí, a běžela jsem mu na pomoc. Než jsem k nim doběhla, Hindley zaslechl zdola nějaký hřmot a naklonil se přes zábradlí. Už málem zapomněl, že něco drží v ruce. "Kdo to jde?" zavolal, protože slyšel čísi kroky dole u schodiště. Já jsem podle chůze poznala Heathcliffa a rovněž jsem se naklonila, abych mu dala znamení, že se radši nemá k tomu připlést. Tím jsem na vteřinu pustila Haretona z očí. Chlapec sebou škubl, vyklouzl otci, který ho kloudně nedržel, a spadl. Jen nás zamrazilo děsným leknutím, a už jsme viděli, že se chudáku klukovi nic nestalo. V pravou chvíli se totiž Heathcliff octl přímo pod ním, bezděky ho zachytil a postavil na nohy. Pak se podíval nahoru, aby zjistil, kdo tu nehodu zavinil. Představte si lakomce, který za pět šilinků prodá svůj výherní lístek a druhý den pozná, že na tom prodělal pět tisíc liber - nejinak se tvářil Heathcliff, když nad sebou spatřil stát pana Earnshawa. Obličej mluvil za něho - jak je zoufalý, že si sám překazil vytouženou pomstu. Stát se to někde potmě, věřím, že by byl zkusil svůj omyl napravit a rozbil by Haretonovi hlavu o schody. Ale takhle jsme všichni byli svědky, že mu zachránil život, a já už seběhla dolů a přitiskla drahého chráněnce k srdci. Hindley šel za mnou pomaleji, vystřízlivěl a styděl se.
"Stejně je to vaše vina, Elleno," řekl. "Měla jste ho přede mnou schovat, měla jste mi ho vzít ! Neublížil si.
"Jestli si neublížil!" vzkřikla jsem dopáleně. "Moh se zabít ! Může z toho ještě zblbnout ! Já vím, že se jeho matka v hrobě obrací, jak s nim zacházíte ! Jste horší než pohan . je to vaše krev, a vy s ním takhle !" Zkoušel hocha pohladit. Chlapec se tulil ke mně a vyplakával se z nepřestálého leknutí . ale sotva na něho otec jen prstem sáhl, spustil nanovo a hůř, řval a škubal sebou, jako by ho chytaly křeče. "Nesahejte na něj !" bouřila jsem dál. "On vás nenávidí všichni vás nenávidíme - jen co je pravda! Máte pěknou domácnost, daleko jste to dopracoval !" "To ještě uvidíte, Nelly, kam to dopracuju," zachechtal se ten pobloudilec . už se zas zatvrdil. "Zatím se kliďte i s tím klukem ! A ty, poslouchej, Heathcliffe, ty koukej zmizet, ať tě tu nevidím ! Dneska ti ještě daruju život , ledaže bych to tu podpálil - no, až jak se mi bude
chtít."
Při těch slovech vzal z příborníku láhev brandy a nalil si.
do sklenice.
"Tak tohle ne," prosila jsem ho. "Pane Hindley, dejte si říct! Mějte ohled aspoň na to nešťastné dítě, když už nedbáte na sebe." "Každý jiný mu poslouží líp než já," odpověděl.
"Tak mějte ohled na vlastní duši," volám úpěnlivě
a zkouším mu vytrhnout sklenici z ruky. "I co vás nemá ! Naopak - s náramným potěšením, ji pošlu do pekla - pánubohu na vztek," chechtal se rouhač. "Srdečně se napijem na to věčné zatracení." Obrátil do sebe sklenici a nevrle nás hnal pryč. Svůj rozkaz doprovázel tak bohapustým spíláním, že na to ani vzpomínat nechci. "Škoda, že se nemůže na smrt uchlastat," řekl Heathcliff, když za námi zapadly dveře, a ještě dodal jakoby ozvěnou pár nadávek. "On by to rád dokázal, ale tělo se nedá. Pan Kenneth by na to svou kobylu vsadil, že ten chlap přežije kde koho z gimmertonské strany a uloží se do hrobu až jako zpustlý dědek - ledaže ho postihne něco nepředvídaného." Zašla jsem do kuchyně a usedla, abych zkonejšila to své jehňátko ke spánku. Heathcliff prošel kuchyní - myslila jsem, že jde do chléva. Jenže pak se ukázalo, že pouze obešel mou lavici a natáhl se na pryčnu ve vzdáleném koutě a tiše tam ležel. Kolébala jsem Haretona v náručí na klíně a zpívala mu písničku, která začíná: Byl pozdní večer, plakala děcka, matka je pod drnem slyšela... a tu slečna Katka nahlédla do dveří. Slyšela ovšem ten rámus před chvílí až do svého pokoje. Zeptala se šeptem: "Jste tu sama, Nelly?" "Ano, slečinko." Vešla a přistoupila ke krbu. Ohlédla jsem se zvědavě, co mi chce. Vypadala rozrušeně a stísněně. Pootevřela rty, jako by chtěla promluvit, nabrala dechu, ale místo slov jí unikl jen povzdech. Dala jsem se znovu do zpěvu - ještě jsem jí neodpustila, jak se ke mně prve zachovala.
"Kde je Heathcliff?" přerušila mě. "Asi šel po své práci, do stáje," odpověděla jsem. A on mě neopravil, možná že dřímal. Následovalo nové dlouhé mlčení - všimla jsem si, že Kateřině ukáplo pár slziček z lící na dlaždičky. Že by se styděla za své ošklivé chování? To by skutečně bylo něco nového, říkala jsem si . nu, ať se k tomu vyjádří sama,já jí pomáhat nebudu. Ale kdepak ona ! Té bylo všechno jedno, starala se jen o sebe.
"Ach bože," posteskla si konečně, "já jsem tak nešťastná." To je smutné," poznamenala jsem. "Vám je vůbec
těžko vyhovět. Máte tolik přátel, starosti skoro žádné, a ještě vám to není vhod." "Nelly, mohu vám svěřit tajemství?" Klekla si ke mně a podívala se na mne těma čarovnýma očima. Uměla
/83/
udělat takový kukuč, že člověka hned přešla zlost, i když se zlobil plným právem. "Podle toho,jaké je," povídám. "Hned vám to povím. Nedá mi to pokoje, musí to ven'. Řekněte mi, co mám dělat ! Edgar Linton mě požádal o ruku, a já mu dala odpověď: Než uslyšíte, jaká byla;' musíte mi poradit, jaká měla být." "Hleďte, slečno Kateřino," řekla jsem jí na to, "jakpak, bych já to mohla vědět? Uvážíme-li teda,jak jste vyváděla, když tu dnes byl, bylo by určitě moudřejší ho odmítnout . Nabídku vám udělal až potom - tak musí být buď zabedněný, nebo
střelený."
"Jestli se vám chce takhle mluvit, už se nic nedovíte " broukla rozmrzele. "Řekla jsem mu ano. Honem, Nelly, povězte mi, zdali jsem nechybila !" "Vy jste mu řekla ano? Tak co se dál ptáte? Dala jste
mu slovo, a to se nedá jen tak vzít zpátky." "No dobře, ale povězte mi, co jsem měla udělat, ať to vím !" zvolala podrážděně. Mnula si nervózně ruce a kabonila
se.
"Na to není lehká odpověď, napřed se musí uvážit moc věcí," zatvářila jsem se důležitě. "Za prvé a především: máte pana Edgara ráda?" "Kdo by ho neměl rád? Samozřejmě že ano!" A tu jsem jí začala zkoušet, jako z katechismu . na dvaadvacetiletou dívku jsem nebyla nerozumná. "Proč ho máte ráda, slečno?" "To jsou mi otázky., Mám, a to stačí." "Vůbec nestačí. Musíte mi vyložit proč." "No, že je hezký a je s ním zábava." Chyba," podotkla jsem. Protože je mladý a příjemný." Zase chyba."
A protože on mě má taky rád." ii
Ani to není zvláštní důvod." "A bude bohatý, a mne to bude těšit, až se stanu největší dámou v celém kraji, a budu pyšná na takového muže."
"Nejhorší chyba. A co dál . teď mi řekněte, jak ho máte
ráda !"
"Jak? No jak se lidé mají rádi . nežvaňte hlouposti,
Nelly !"
"Žádné hlouposti - jen odpovídejte!" "Abyste věděla - zbožňuju půdu, po které kráčí. a vzduch, který dýchá, a všechno, čeho se dotkne, a každé slovo, které řekne. Líbí se mi, jak vypadá a co dělá, líbí se mi on celý, od hlavy k patě. Prosím !" "Dobře, a proč?"
"Vy už si ze mne děláte legraci, a to není od vás hezké. Já to nemyslím žertem," řekla slečna, zachmuřila se a odvrátila se k ohni. "Já teprve ne, slečno Kateřino," odpověděla jsem. " Říkáte, že ho máte ráda, protože je hezký, mladý, bohatý, zábavný a protože vás miluje. Tenhle váš poslední důvod ovšem nepadá na váhu. Bez jeho lásky byste se klidně obešla, ale bez těch ostatních předností sotva - necítila byste s ním, kdyby vás nevím jak miloval." "Samozřejmě. Nanejvýš bych k němu cítila soucit možná odpor, kdyby byl nehezký a neobratný." "Ale takových hezkých, mladých a bohatých pánů je na světě víc . dokonce ještě hezčích a bohatších. Do všech se můžete zamilovat . tolik možností !" "To by ale museli být tady. A tady nikdo takový není, jen
Edgar."
" Časem třeba přijde. A pan Edgar taky nebude věčně hezký a mladý . a co kdyby jednou ani bohatý nebyl?" "Teď ale je . co je mi po budoucnosti? Podívejte se,
Nelly, nemluvte hloupě !" "No, to je jiná. Když myslíte jen na přítomnost, tak si
pro mne za mne vezměte pana Lintona.' "Já se vás o dovolení neprosím . jednoduše si ho vezmu a dost! Vy jste mi ale neodpověděla ,je to tak správně?" "Správně, slečno. Když přitom nechcete myslet na budoucnost, jednala jste naprosto správně. A teď mi laskavě povězte, proč jste nešťastná. Váš pan bratr to přece uvítá a Edgarovi páni rodiče proti tomu jistě nebudou. Vyměníte neutěšený, zpustlý domov za elegantní a spořádaný. Vy pana Edgara milujete a on vás má taky rád. Všechno je na nejlepší cestě, nevidím nikde závadu. Tak kde to tedy
vězí ?"
"Tady! " a tady!" odpověděla Kateřina, a přitom si položila jednu ruku na čelo a druhou na prsa. "Tam někde, co mám duši. Duše a srdce mi říkají, že nejednám správně."
"Hm, to je divné. Tomu nerozumím." "Toje právě to tajemství. Vysvětlím vám to, ale nesmíte se mi posmívat. Neumím to vypovědět, ale když vám naznačím, co cítím, můžete si to aspoň představit." Usadila se zas u mne. Vypadala teď docela jinak, smutně, vážně, a sepjaté ruce sejí chvěly. "Nelly," zeptala se z ničeho nic po krátkém zamyšlení, "zdají se vám někdy divné sny?" "No - tak občas," odpověděla jsem. "Mně taky. Mívám někdy takové sny, kterých se pak už nemohu zbavit. Ovládají mé myšlenky, rozlévají se a mísí s nimi jako víno s vodou, zbarvují je po svém. Jako tenhle sen - budu vám ho vypravovat - ale žádný úsměv, Nelly, to vám povídám !"
"Nechte toho, slečno Kateřino!" přerušila jsem jí rázně. " Člověku je už dost úzko z toho, jak tu žijem . máme se ještě děsit všelijakými přízraky a přeludy? Vzpamatujte se, prosím vás, smutek vám nesluší ! Podívejte se,jak Hareton hezky spinká. Toho netrápí zlé sny. Vždyť se tak roztomile usmívá ze spaní." "Já vím, a jeho táta roztomile kleje ve svém brlohu. Pamatujete se na něho, že to taky býval takovýhle cvalík a vypadal jako nevinný andílek? "Nic naplat, Nelly, tomu snu neujdete. Nebude to dlouhé. A do veselosti
bych se dnes marně nutila." "Nechci nic slyšet! Nechci nic slyšet!" skočila jsem jí
do řeči.
Měla jsem ze snů pověrčivý strach . ještě teď na ně dám. A Katčina zádumčivost nevěstila nic dobrého . bála jsem se, aby nepřivolala nějakou děsnou pohromu. Nebylo jí to po chuti, ale přestala s tím. Za chvilku začala znovu - z jiného konce. "Víte, Nelly, mně by se těžko žilo v nebi." "Vždyť vy se tam taky nedostanete," odpověděla jsem: "Hříšné duše nemají v nebi co dělat - to dá rozum, že by se jim tam zle vedlo." "To není proto. Mně se už jednou zdálo, že jsem v nebi." "Slyšela jste přece, slečno Kateřino, že o snech nechci nic vědět ! Dobrou noc !" zakřikla jsem jí znova. Ale ona se zasmála a nedovolila mi vstát. "Tenhle je docela nevinný," uklidňovala mě. "Chtěla jsem vám jenom říct, že jsem se tam necítila doma. Mohla jsem si oči vyplakat, jak se mi stýskalo po zemi, Andělé se tak urazili, že mě odtamtud shodili doprostřed vřesoviště nahoře nad Větrnou hůrkou. Když jsem se tam
probudila, rozplakala jsem se samým štěstím. To je to celé moje tajemství . rozumíte už, proč jsem tak nešťastná? Nebe pro mne není - a Edgar Linton taky ne. Kdyby ten bíďák Hindley nebyl z Heathcliffa udělal takového sprostého nádeníka, vůbec bych na Edgara ani nepomyslela. Ale jak to teď je, Heathclifa si vzít nemohu . to bych se znemožnila. A tak se nikdy nedozví, jak ho miluji. Ne že je tak krásný, ale protože v něm žiju daleko víc než sama v sobě. Naše duše, Nelly - těžko říct, co v ňich je . ale jsou z jednoho kusu. Kdežto Linton a já - to je jako měsíční paprsek proti blesku, mráz proti ohni !" Už chvíli předtím jsem zjistila, že je tam Heathcliff s námi. Ohlédla jsem se, když se za námi něco tiše pohnulo, a zahlédla jsem ho, jak vstal z lavice a neslyšně se vykradl ven. Vyslechl všechno až do té chvíle, kdy Kateřina prohlásila, že by se znemožnila, kdyby se za něho provdala. To mu stačilo . dál už nechtěl nic slyšet. Kateřina seděla na zemi, takže pro lenoch lavice na Heathcliffa neviděla. Neměla tušení, že tam byl, a také nepostřehla,
když odcházel. Já jsem ale sebou trhla a zarazila jí, aby byla zticha. Proč?" ptala se a nejistě se rozhlédla kolem.
"Josef už je tu," jako na zavolanou k nám zvenčí do lehlo drkotání Josefovy káry po cestě. "Heathcliff sem asi přijde s ním. Skoro jako bych ho byla zaslechla za dveřmi."
"Za dveřmi nemohl nic slyšet. Jděte připravit večeři, Nelly,já vám zatím Haretona podržím. Až ostatní přijdou, pozvete mě, a já budu večeřet s vámi. Neměla bych klid, dokud se neujistím, že Heathcliff o tom všem nemá ani zdání. Ale moc bych se divila . "co myslíte? Ten přece ani neví, co je to láska." "Tak? A pročpak - když vy to víte?" odpověděla jsem. "Co když on miluje vás? Dovedete si představit, jaké by to pro něho bylo neštěstí ? Jakmile z vás bude paní Lintonová, Heathcliff přijde o jediného přítele, kterého na světě miluje . zkrátka o všechno ! Myslíte vůbec na to, jak snesete rozloučení a jak bude jemu, až ho opustíte a on zůstane na světě sám a sám? Totiž abyste věděla, slečno Kateřino . . " "Já že opustím Heathcliffa? Co to povídáte?" vzkřikla, a na hlase jí bylo znát pobouření. "Rozloučení - jako by nás někdo mohl rozloučit ! Dopadlo by to s ním jako s Milonem. Ne, co živa budu, od Heathcliffa se neodloučím, Elleno ! " pro nikoho na světě. To se všichni Lintonové světa dřív propadnou do vlastní nicoty, nežli se já dobrovolně zřeknu Heathcliffa. Něco takového mi ani na mysl nepřišlo - tak si to vůbec nepředstavuji. Za tu cenu by přece nestálo za to být paní Lintonovou. Nic se mezi námi nezmění, zůstane pro mne vždycky vším, čím byl odjakživa. Edgar musí překonat odpor k němu, alespoň trpět ho bude. A on si dá říct, až pozná, jak mi na něm záleží. Já vám už rozumím, Nelly. Vy si myslíte, že jsem jen prachobyčejný sobec. A to vás nenapadlo, že by z nás byli žebráci, kdybych si Heathcliffa vzala? Zato když se provdám za Lintona, budu mít možnost Heathcliffovi pomáhat, aby nebyl vydán bratrovi na milost a nemilost a aby
to někam přivedl." "Za peníze vašeho manžela, slečno Kateřino? A co když v tomhle manžel nebude tak poddajný? Abyste se nepřepočítala! Já sice nemám právo posuzovat vaše jednání, ale řekla bych, že tohle je nejhorší ze všech těch důvodů, proč chcete být ženou mladého Lintona." "Naopak," odporovala, "to je ten nejlepší. Ty ostatní důvody slouží jen k tomu, abych mohla uspokojit své záliby . a abych udělala Edgarovi radost. Ale tenhle důvod je
v zájmu toho, kdo ve své bytosti obsáhne i mně, celou, a to i s mou slabostí pro Edgara. Neumím to vyjádřit' ale přece každý máme nějakou představu, že náš život
přerůstá, nebo by měl přerůstat naši ohraničenou osobu. K čemu bych byla stvořena, kdybych měla zůstat uzavřena jen sama v sobě? Největší muka mého života byla muka, kterými trpěl Heathcliff . znala jsem je a prožívala je s ním od malička . podstatou života je mi on. Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já. kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl... zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizotu . neměla, bych tu co dělat. Moje láska k Lintonovi je jako list v lese - čas jí zeslabí, to vím, tak jako zima ochudí stromy...
Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem . ne oku pro radost, ale podklad života. Heathcliff, Nelly! Stále, stále je v duchu se mnou . ne proto, že by se mi tolik líbil,já se ani sama sobě často nelíbím . ale protože sama moje bytost je on! Nemluvte proto ' víckrát o našem rozloučení ! Vidíte, že by to ani nešlo.
vždyť ."
Zmlkla a zabořila obličej do záhybů mé sukně, ale já jsem se rázně odtáhla. Takové blouznění mě už dopálilo: "Slečno! Jestli vaše řečnění dává vůbec nějaký smysl, tak to tedy jenom dokazuje, že asi nemáte ponětí o povinnostech manželky - anebo že nemáte kouska cti a studu v těle. Prosím vás, nesvěřujte mi už žádné tajemství ! " není o co stát . a neslibuju, že bych mlčela." Tohle si ale necháte pro sebe?" zeptala se poplašeně.
"Já nic neslibuju," opakovala jsem. Byla by ještě naléhala, ale Josefův příchod nám další řeč překazil. Kateřina se odklidila do kouta a vzala si Haretona na klín, zatímco já jsem vařila. Když jsem měla večeři hotovou, dostali jsme se s Josefem do sporu, kdo jí donese panu Hindleymu. A než jsme to rozřešili, jídlo vystydlo. Tak jsme se shodli na tom, že počkáme, až si řekne sám - nikdo si totiž netroufal chodit mu na oči po takových záchvatech samotářství, když trvaly delší
dobu.
"A ten lajdák je ještě na poli? Coje to zas za rošťárnu? Kde se ulejvá?" ptal se Josef, když Heathcliffa nikde kolem
neviděl.
"Já pro něho dojdu," řekla jsem. "Bude nejspíš ve stodole."
Vyšla jsem ven, volala, ale odnikud se mi neozýval. Tak jsem se vrátila do kuchyně a pošeptala Kateřině, že on bohužel vyslechl hodně z toho, co mi tu povídala, a že jsem ho zahlédla odcházet zrovna v tu chvíli, když si stěžovala, co z něho její bratr udělal. Vymrštila se leknutím, hodila Haretona na lavici a běžela hledat svého přítele sama . neměla ani čas si uvědomit, proč jí to tak vyděsilo a jak se mohla její zpověď Heathcliffa dotknout. Když se
dlouho nevracela, Josef byl pro to, abychom s jídlem nečekali. Že prý je prokoukl - chtějí se vyhnout modlitbě, těm dvěma je prý vždycky moc dlouhá. A že není divu, když taková "banda hříšná nemá žádné móresy". A tak přidal tentokrát pro jejich blaho ještě zvláštní modlitbu před obvyklou prosbou za požehnání, která trvala zpravidla čtvrt hodiny, a po jídle chtěl obdobně protáhnout i díkůvzdání, ale vpadla mu do toho slečna s udýchaným rozkazem, aby honem běžel cestou dolů, a až vypátrá, kam
se Heathcliff zatoulal, aby ho ihned přivedl zpět. "Potřebuji s ním nutně mluvit, ještě teď večer, rozumíte?" povídala. "Branka je otevřená a on bůhvíkde . byla jsem nahoře u ovčince a křičela jsem co jsem mohla na všechny strany, ale odnikud se mi neozýval." Josef začal protestovat, ale s ní nebyly žerty. Když viděl, že s odmluvami nepochodí, narazil si s mrzutým huhláním na hlavu klobouk a šel. Kateřina zatím přecházela po kuchyni a mluvila rozčileně : "Kde může být - kde jenom může být! Co jsem to všechno říkala, Nelly? Já si teď na nic nevzpomínám. Nebo se ho dotklo, že jsem ho odpoledne tak mrzutě odbyla? No tak, povězte mi, co zlého jsem řekla . čím jsem mu ublížila? Jen ať přijde! Jen ať probůh přijde!' "No, no, to je nějakého rámusu pro nic za nic," okřikla jsem jí, ale nahnáno jsem měla sama dost. "Stojí to vůbe za řeč? Copak je zapotřebí dělat hned poplach, když Heathcliff vyjde při měsíčku na vřesoviště? A co jestli je zalezlý někde na seníku a nechce s námi nic mít? Už to tak bude. No počkejte - však já ho tam vyslídím!' Šla jsem znovu všechno prohledat, ale skončilo to zklamáním, a Josef se taky vrátil s nepořízenou. "Ten kluk vyvádí čím dál, tím hůř," spustil už ve dveřích. "Branku nechal dokořán, slečnin poník vyběh, rozdupal obilí a pak utek až na louku. Hospodář mu to zejtra spočítá, však už je načase ! On má ještě svatou trpělivost . s tím hnízdem nepravostí tady - svatou trpělivost povídám. Jenže ona mu taky jednou dojde, a pak se " těšte - všichni, jak tu jste ! Dyť to volá do nebe . vy byste
ho samými daremnostmi skorem připravili o rozum." "Našel jste Heathcliffa, vy ťulpase?" zakřikla ho Kateřina.
"Hledal jste ho, jak jsem vám nařídila?" "Koně jsem měl radši hledat," Josef na to, "to by bylo ;
užitečnější. Jenže ono nešlo hledat nic, ani koně, ani člověka - dyť je tam tma jako v pytli ! Leda pískat - ale copak Heathcliff přiběhne na moje zapískání? Vám by se třeba spíš ozval." Na letní dobu to byl neobyčejně temný večer - z mraků jen, jen zahřmít. Navrhla jsem, ať radši zůstaneme všichni sedět doma, nač se za ním pachtit, když ho stejně zažene pod střechu déšť, až spustí. Ale Kateřina si nedala
svůj strach rozmluvit. Přecházela sem tam od branky ke dveřím, v takovém napětí, že neměla nikde stání. Nakonec
zaujala trvalé stanoviště na zíďce, na straně obrácené.. k cestě, a zůstala tam přes všechny moje domluvy, ačkoliv hrom už burácel a velké kapky deště začaly dopadat kolem ní. Chvílemi volala, pak zas naslouchala, až se nakonec rozplakala. Žádné dítě, ani Hareton, si s ní nezadalo
v brekotu, když jí to chytlo. Ještě o půlnoci jsme se neodvážili jít spát a bouře se nad Větrnou hůrkou rozběsnila v plné síle. Vichřice závodila s hromem - a buď vítr, nebo blesk rozštíply strom na rohu stavení, silná větev narazila na střechu a urazila kus komína z východní strany. Do ohniště v kuchyni se zřítila lavina z kamení a sazí. My mysleli, že mezi nás uhodilo - Josef padl na kolena a vzýval Pánaboha, aby jako za časů patriarchů Noema a Lota ušetřil nevinných a pomlátil jen bezbožníky. Já měla taky takovou předtuchu, že je to na nás boží soud. Podle mého zdání ten potrestaný Jonáš by mohl být pan Earnshaw, a tak j sem zacloumala klikou u jeho pokoje, abych zjistila, zdali je naživu. Dal se slyšet hezky nahlas, a to takovými slovy, že náš děda zahalekal z plných plic, ať si jen Pánbůh nesplete ctnostné lidi jako on s hříšníky jako hospodář. Ale hřmění polevilo v čtvrthodince a nikomu se nic nestalo, jenom Katka promokla na kůži, protože tvrdošíjně odmítala schovat se a stála v tom největším lijáku bez klobouku a bez šálu, až jí z vlasů a šatů crčelo. Konečně zašla dovnitř a celá promáčená si lehla na lavici, obrátila se tváří k opěradlu a zakryla si obličej dlaněmi. Copak je to, slečno?" řekla jsem a poklepala jí na ra meno, "vy si chcete uhnat smrt? Víte, kolik je hodin? Půl jedné. Tak jen honem do postele ! Dnes už se toho bláznivého
kluka nedočkáte. Zaběhl nejspíš do Gimmertonu a teď tam zůstane přes noc. Jistě má za to, že takhle pozdě nebude u nás už nikdo vzhůru - leda pan Hindley - a to si určitě rozmyslí, aby si dal otvírat dům od hospodáře." "Co vás vede, ten nedošel do Gimmertonu,'' prorokoval Josef. "Už to jináč není, než že zapadl v močále do díry a je
po něm. Tohle dopuštění nepřišlo jen tak zbůhdarma .já na vašem místě, slečinko, bych si teď dal moc a moc pozor, třeba jste vy na řadě. Chvála bohu, všechno zléje pro něco dobré,jen když je člověk vyvolený jako beránek po pravici, a ne jako kozel po levici - přečtěte si o tom v Písmě svatém !"
A začal odříkávat různé texty s udáním kapitoly a verše, abychom je lépe našli. Bylo marné prosit tu svéhlavou holku, aby vstala a převlékla si mokré šatstvo. Tak jsem jí tam nechala drkotat zuby a Josefa kázat a šla jsem uložit malého Haretona a sama si lehnout. Klučík už dávno tvrdě spal, jako buk.
všechno kolem klidně odpočívalo. Ještě jsem chvilku slyšela Josefa předčítat z bible, pak jsem zaslechla, jak pomalu šourá do své komůrky po žebříku, a už jsem nevěděla o
ničem.
Ráno jsem přišla do kuchyně o něco později než jindy a při paprscích světla, které dopadalo škvírami v okenicích,
jsem viděla, že slečna Kateřina sedí dosud u krbu. Světlo sem šlo otevřenými dveřmi z jizby, kde byly okenice zavřené. Hindley se už vynořil ze své samoty a stál teď u ohniště. Obličej měl ztrhaný a nevyspalý. "Co ti je, Katko?" ptal se, když jsem vcházela. "Ty, vypadáš! "jako utopené kotě. Cos to dělala, děvče, že
jsi tak bledá a celá mokrá?" "Zmokla jsem," odpověděla na půl úst, "a je mi zima nic víc."
"Neposlucha je to," žalovala jsem, když jsem viděla, hospodář už skoro vystřízlivěl. "Včera v tom lijáku pro mokla na kůži a pak tu seděla takhle až do rána. Co jsem se do ní namluvila - všechno marné ! Nehnula se z místa. Pan Earnshaw na nás zůstal koukat. "Až do rána A proč si nešla lehnout? Copak se bojí bouřky? Vždyť
už je dávno po ní." Nechtělo se nám žádné prozrazovat, že tu Heathcliff není, dokud to nevyjde samo najevo. Řekla jsem tedy, že nevím, co jí to napadlo , a ona neříkala nic. Ráno bylo svěží, chladné, a tak jsem otevřela okno dokořán. Kuchyň se hned naplnila vůní květin ze zahrady, ale, Kateřina mě zlostně okřikla : "Zavřete to okno, Elleno! Já umírám hlady." Zuby jí cvakaly a choulila se ještě blíž k dohasínajícímu ohni. "To bude nemoc," prohlásil Hindley, když jí sáhl na zápěstí. "Proto se jí asi nechtělo jít spát. To nám byl čert dlužen ! Já už žádnou nemoc v domě nechci ! Proč jsi
prosím tě, běhala v dešti?" "Za klukama, jako obyčejně," zaskuhral Josef. Využil toho, že nám nebylo do řeči, aby pana Earnshawa popíchl svým jedovatým jazykem. "Já na vašem místě, hospodáři,
já bych jim všem přibouch dveře před nosem, panstvo nepanstvo ! Jak vytáhnete paty, už se sem plíží Linton jako kocour. A slečna Nelly - taky pěkná ochechule ! - ta hlídá v kuchyni, až pudete domů - vy do dveří, a Linton ze dveří. A pak si De zas milostslečna na frej. Co tomu říkáte, že se vám sestřička toulá po půlnoci v polích s tím
parchantem mizerným cikánským heathcliffským? Vy jste si myslely, že na dálku nevidím, že jo? I kdepak, to se
náramně pletete! Já ho viděl, Lintona, jak sem zapad a pak rychle vypad, a taky vás jsem viděl" (to platilo mně), "vy couro jedna kuplířská, jak jste to hnala dovnitř jako splašená, jen zacvakaly podkovy pánova koně na cestě." "Tak dost, dědku slídivá !" okřikla ho Kateřina. "Na
mne s takovou nechoďte ! To byla čirá náhoda, Hindleyi, že se tu Edgar včera stavil. A pryč jsem ho poslala já . věděla jsem, že by ses mu nerad ukazoval, když jsi byl v takovém
stavu."
"Hm - já vím, že mi lžeš, Katko," promluvil Hindley, "a ještě k tomu hloupě. Ale o Lintona teď nejde - byla jsi v noci s Heathcliffem? Mluv! Mluv pravdu! Neboj se, že mu tím uškodíš. Ne že bych ho přestal nenávidět, ale něco dobrého pro mne udělal, a tak už mi svědomí nedá, abych mu zlámal vaz. Raději ho pošlu z domu, hned teď . abych se náhodou nezapomněl. Pak se ale mějte všichni na pozoru, to vám povídám, když tu nebudu mít Heathcliffa, vynahradím si to na vás." "Vždyťjsem Heathcliffa večer ani neviděla," rozeštkala se Kateřina. "A jestli ho vyženeš z domu, odejdu s ním. Ale k tomu možná ani nedojde - možná že už je pryč." Srdcelomný pláč jí tak přemohl, že jí dál nebylo nic rozumět.
Hindley ztropil děsnou bouři, počastoval jí spoustou opovržlivých nadávek a pak jí pohrozil, ať se okamžitě klidí do svého pokoje, nebo že bude mít proč brečet! Přiměla jsem jí, aby poslechla. Jak ale vyváděla, když jsme tam přišly, na to hned tak nezapomenu. Dostala jsem strach, že se snad zbláznila - prosila jsem Josefa, aby běžel pro doktora. No, a pak se potvrdilo, že opravdu fantazíruje .jen se na ní pan Kenneth podíval, hned prohlásil, žeje to s ní vážné, že má zimnici. Pustil jí žilou a mně řekl, že se jí nesmí dávat nic než syrovátka a odvar z ovesných vloček a že jí mám hlídat, aby neskočila ze schodů nebo z okna. Pak zas šel, protože měl co dělat, aby obešel své nemocné .v téhle farnosti je to od domku k domku dobré
tři míle.
Neříkám, že jsem byla zvlášť něžná ošetřovatelka, a Josef s hospodářem taky moc okolků nenadělali, a s naší pacientkou bylo těžké pořízení, v ničem si nechtěla dáti říct, ale nakonec z toho přece jen vyvázla. Stará paní Lintonová k nám ovšem přijela několikrát, hned se ujala velení .s každým se vadila a proháněla nás. A když Kateřina byla z nejhoršího venku, odvezla si jí do Drozdova . za to jsme jí byli moc vděčni a všichni jsme si oddechli. Chudák stará paní ! - brzy měla proč téhle laskavosti litovat. Se starým pánem se oba od Kateřiny nakazili a zemřeli několik dní
po sobě.
Tak se naše milostslečna zase vrátila a byla od té doby ještě nezkrotnější, útočnější a pánovitější. O Heathcliffovi jsme od toho bouřlivého večera neslyšeli. Jednou, v nešťastném okamžiku, když mě obzvlášť dopálila, jsem jí neprozřetelně vyčetla, že Heathcliffovo zmizení má na svědomí sama - ona také dobře věděla, kdo to zavinil. Od té doby na mne několik měsíců nepromluvila, kromě běžných
rozkazů. Josefa stihla podobná kletba - vyklopil jí beze všeho, co si o ní myslí, a začal jí číst levity jako malé holce. Ona se ale pokládala za dospělou a za naší velitelku, nehledíc k tomu, že po tak vážné nemoci čekala ode všech samé ohledy. Doktor nás totiž varoval, abychom jí raději neodporovali a hleděli jí ve všem vyhovět, a tak se dívala na každého, kdo si nechtěl dát všechno líbit a odmlouval, jako na vraha. Panu Earnshawovi a jeho kumpánům se vyhýbala. Jenže bratr, zastrašený Kennethovými výstrahami a jejími vzteklými výbuchy, které často hrozily skutečným záchvatem, povoloval jí teď ve všem, co si zamanula, jen aby nedráždil její prchlivost. Hověl až moc shovívavě jejím rozmarům, ne z bratrské lásky - pýcha v tom byla! Jemu na tom.nesmírně záleželo, aby se jeho rodina povznesla sňatkem s potomkem Lintonů, a proto
nechal sestře úplnou volnost, aby si z nás nadělala otroky - jen když on měl od ní svatý pokoj ! Edgar Linton nebyl první ani poslední oběť zaslepené lásky - považoval se za nejšťastnějšího člověka pod sluncem toho dne, co jí vedl do gimmertonského kostelíku, tři roky potom, co jeho otec zemřel. Já jsem pak také odešla z Větrné hůrky - proti své vůli, ale nedali jinak - musela jsem do Drozdova s ní. Haretonovi šlo už na pátý rok a zrovna jsem ho začala učit první písmenka. Bylo to smutné loučení, ale slzy paní Kateřiny zmohly víc než naše. Když jsem prohlásila, že zůstanu, a když poznala, že se mnou nic nesvede, spustila nářek před manželem a před bratrem. Manžel mi nabídl velkolepý plat; ten druhý mi poručil, abych se klidila, že tam žádnou ženskou nechce mít, když je dům teď bez paní. Haretona že si beztak vezme do parády kaplan. Co jiného mi zbývalo než poslechnout? Jen jsem panu Hindleymu řekla, že chce asi urychlit svou zkázu, když vyhání posledního slušného člověka z domu. Zlíbala jsem Haretona a dala sbohem. Od té doby jsme se neznali. Těžko si zvykám na to pomyšlení, že dnes ani neví, kdo je Ellena Deanová, a že byly doby, kdy jí znamenal celý svět a ona
jemu.
Při těchto slovech zavadila má hospodyně pohledem o hodiny nad krbem a užasla, že minutová ručička ukazuje půl druhé. Nedala se už zdržet ani o vteřinu déle. Ani já, po pravdě řečeno, jsem nebyl proti tomu, aby se pokračování
příběhu odložilo na jindy. Šla se oddat odpočinku a já jsem skoro dvě hodiny ještě rozjímal. Teď však musím sebrat veškerou odvahu, abych se zvedl a následoval jejího příkladu. Hlavu i údy mám bolestně malátné.
KAPITOLA DESÁTÁ
Báječný úvod do poustevnického života. Čtyři týdny utrpení, převracení v posteli, stonání. A ty truchlivé vichřice, ta chmurná severní oblaka, ty nesjízdné cesty, ti neochotní venkovští lékaři ! A běda, taková nouze o pohled
na nějakou lidskou tvář . a co horšího, ten zdrcující Kennethův náznak, abych se netěšil, že bych mohl před jarem
vstát a chodit. Pan Heathclif mě před nedávnem laskavě navštívil. Je to asi týden, co mi poslal pár tetřívků . jsou prý letos poslední. Mizera jeden, není tak docela bez viny na mém ochuravění, div že jsem mu to nevyčetl. Jenže jak bych se mohl pustit do člověka, který mi prokázal to dobrodiní, že si na hodinku sedl ke mně u postele a vybral si za předmět hovoru něco jiného než prášky a pilulky a náplasti a pijavice?
Teď zas je mi na chvíli snesitelně. Na čtení jsem ještě dost slabý, ale toužil bych po nějakém zajímavém vyražení. Což si zavolat paní Deanovou, aby mi dopovídala svůj příběh? Mám docela v paměti hlavní události, až kam dospěla. Ano, vzpomínám, že její hrdina utekl a tři léta se o něm nevědělo - hrdinka se vdala za jiného. Zazvoním - paní bude mít radost, že mě najde v tak přívětivé společenské náladě. Paní Deanóvá přišla. "Ještě není čas na užívání - až za dvacet minut," prohlásila. "To nic," odpověděl jsem. "Chtěl bych radši..." "Prášky? Ty už se brát nebudou, povídal doktor!" "Výborně ! A pusťte mě ke slovu ! Pěkně se tu posaďte ! Nerovnejte mi tady to procesí odporných lahviček. Vytáhněte si pletení z kapsy - tak je to dobře . a teď mi dopovídejte všecko o panu Heathcliffovi . od toho bodu, kde jste posledně přestala, až do dneška! Tak co, vystudoval v Evropě a vrátil se jako pán? Nebo dostal kolejní stipendium někde v Anglii, nebo utekl do Ameriky a proslavil se vykořisťováním své nové vlasti? A nebo se vzmohl rychleji jako loupežník doma?" "Možná, pane Lockwoode, že dělal od všeho trochu, ale tvrdit bych to nemohla. Už prve jsem vám řekla, že nevím, jak přišel k penězům. A taky nemám ponětí, jakým způsobem se zbavil té divošské nevědomosti, v které byl vychován. Ale když dovolíte, vyprávěla bych dál podle svého . jestli vás to ovšem baví a neunavuje. Je vám už
líp?"
Mnohem." To ráda slyším . . " "Přestěhovala jsem paní Kateřinu i sebe do Drozdova a byla jsem příjemně překvapena, když se tam chovala mnohem líp, než jsem se odvažovala čekat. Pana Lintona měla na pohled až příliš ráda, i na jeho sestru se jen rozplývala. Ovšem oba si jí náramně předcházeli. Ne že by se
trn
shýbl k úponkům, ale úponky se přivinuly k trnu. Žádné vzájemné ústupky nebyly. ona stála nehnutě a ti druzí povolili. A jak by byla mohla projevovat zlobu a prchlivost, když se nesetkávala s odporem ani lhostejností? Povšimla jsem si, že se pan Edgar z hloubi duše bojí jí rozčilit. Neukazoval to sice před ní, ale jak jsem si dovolila jí trochu ostřeji odseknout nebo jak se někdo ze služebnictva zamračil při jejím pánovitém rozkazu, hned bylo na pánovi vidět znepokojení - přísně svraštil brvy, a to přec kvůli sobě nikdy nedělal. Mnohokrát mě káral za mou hubatost. Ani bodnutí nožem by ho prý tak nebolelo jako vidět, že se paní hněvá. Abych hodného pána netrápila, přemáhala jsem
nedůtklivost. A tak asi půl roku se výbušné látky chovaly neškodně jako písek - neměly poblíž plamen, aby
je přivedl k výbuchu. Kateřina mívala časem chvíle zasmušilosti a nemluvnosti, ale manžel se k nim stavěl šetrně a s tichým soucitem. Vykládal si je zesláblým tělesným stavem po nebezpečné nemoci, protože dřív jí takové záchvaty sklíčenosti netrápily . Jen u ní vysvitlo slunéčko, a rozzářil se vděčně i on. Dělali na mne dojem, že našli tajemství trvalého a rostoucího štěstí. Ale to přešlo. Konečně člověk se nemůže věčně přemáhat, hodní a přející lidé jsou také jen sobci, jenže uznalejší. A když okolnosti ukázaly, že zájem jednoho ne na prvním místě v myšlenkách druhého, přišel konec. Jednou se vracím ze zahrady - byl takový pěkný večer v září , s těžkým košíkem načesaných jablek. Už byla tma
měsíc se díval do dvora přes vysokou zeď a v koutě různých přístavků domu se míhaly nejasné stíny. Postavila jsem si náklad u kuchyňských dveří na schůdky a chvilku jsem odpočívala, abych pookřála v tom příjemném vlahém vzduchu. Tak tam stojím obrácena zády ke vchodu, a dívám se na měsíček, a tu najednou slyším za sebou
hlas:
"Jste to vy, Nelly?" Byl to hluboký hlas, mně cizí, ale když vyslovil moje jméno, bylo v tom přece jen cosi povědomého. Plná strachu se ohlédnu, kdo to mluví. Vždyť dveře byly zavřené . a nikoho jsem u nich neviděla, když jsem přicházela ke .. schůdkům. Na verandě se něco hnulo, popošla jsem blíž . a uzřela tam vysokého muže v tmavých šatech, s tmavým obličejem i vlasy. Opíral se o sloup dveří a sahal po závoře, jako by si sám chtěl otevřít. "Kdo by to byl?" uvažuju°. "Pan Earnshaw? To ne, ten má docela jiný hlas." "Už hodinu tu čekám," řekl ten člověk a já si ho nepřestala prohlížet. "Celou tu dobu je tu ticho jako v hrobě. Netroufal jsem si vejít. Vy jste na mne zapomněla?' Podívejte se přece, vždyť mě znáte !" Postoupil k světlu - líce měl snědé a zarostlé černým
plnovousem, zamračené čelo, oči zvláštní, hluboko vpadlé. Ty
oči jsem znala.
"No ne !" vykřikla jsem a spráskla ruce úžasem. Nevěděla jsem, mám-li ho pokládat za zjevení z tohoto světa. "No ne, vyjste se vrátil? Jste to vážně vy? Vážně?" "Ano, já! Heathcliff!" odpověděl a vzhlédl ode mne vzhůru k oknům, která třpytivě odrážela měsíční pablesky, ale neukazovala žádné světlo zevnitř. "Je někdo doma? A kde je ona? Nelly, vy nemáte radost? Neplašte se tak! Je tady? Mluvte! Musím si promluvit s vaší paní, jenom pár slov. Jděte, řekněte jí, že s ní chce mluvit někdo z Gimmertonu !" "Jak to na ní bude působit?" zvolala jsem. "Co si počne?
Vždyť i já jsem z toho celá pryč . ona se zblázní. Heathcliff zase u nás ! Ale tak změněný ! Mně to nejde do hlavy. Byl jste na vojně?" "Jděte a vyřiďte, co jsem řekl!" přerušil mě netrpělivě.
"Ať už mám to peklo za sebou." Nadzdvihl mi závoru a já vešla. Ale když jsem stála přede dveřmi salónku, kde seděl pan Linton s paní, nemohla jsem se odhodlat, abych vstoupila. Až když mě napadla výmluva, že se zeptám, neporoučejí-li rozsvítit svíčky, teprve jsem otevřela dveře. Seděli spolu v okenním výklenku. Okenice byly rozevřeny podél postranních zdí a tak se jim otvíral výhled přes koruny zahradních stromů a rozlehlý přírodní park na gimmertonské údolí, kde se dlouhý točitý pruh mlhy zvedal skoro až po hřebeny ."jistě jste si všiml, že za kaplí
se vlévá pramének ze slatin do potoka, a ten se klikatí celou délkou údolí. Nad stříbřitou párou vyvstávala Větrná
hůrka, ale starý dům nebylo vidět . sedí trochu níž na opačném svahu. Byl to úžasně poklidný obraz, ten pokoj, ti lidé v něm, ta krajina, na kterou se dívali.Nechtělo
se mi vyřizovat vzkaz a málem bych jej byla zamlčela, když jsem se poptávala na to světlo. Ale pak se mi to zdálo trochu hloupé, vrátila jsem se a zahučela: "Milostpaní, někdo z Gimmertonu chce s vámi mluvit." "Co chce?" tázala se paní Lintonová. "Já se ho neptala." "No dobře, Nelly. Shrňte záclony a přineste čaj ! Hned se vrátím."
Vyšla z pokoje. Pan Edgar se lhostejně zeptal, kdo
to je
"Člověk, kterého paní jistě nečekala," povídám. "Ten Heathcliff, jestli se na něho ráčíte pamatovat - býval u pana Earnshawa." "Cože, ten cikán - ten chasník?" zvolal. "Proč jste to nehlásila Kateřině?" "Tiše, pane, nesmíte mu tak spílat," domlouvala jsem mu. "Paní by to moc mrzelo, kdyby vás tak slyšela
Vždyť jí to div srdce neutrhlo, když tenkrát zmizel ! Uvidíte, že to pro ní bude svátek, až se s ním shledá." Pan Linton šel k oknu do dvora na druhé straně pokoje. Otevřel je a vyklonil se ven. Spatřil asi oba dole, neboť zavolal netrpělivě : "Nestůj tam, drahoušku ! Pozvi toho pána dovnitř, jestli je to někdo známý!" Za chviličku jsem slyšela klapnout závoru a Kateřina divoce vyběhla po schodech, celá udýchaná. Byla příliš rozrušená, než aby dala najevo radost, - spíše se podle jejího vzhledu mohlo soudit" na nějaké strašné neštěstí. "Ach, Edgare, Edgare," zvolala přerývaně a objala ho. kolem krku. "Edgare, miláčku ! Heathcliff se vrátil, je tady!" Tiskla ho, div ho neumačkala. "No, no," okřikl jí manžel podrážděně, "a proto mě musíš škrtit? Nikdy jsem v něm neviděl něco tak vzácného. Neplaš se hned pro nic za nic !" "Já vím, že jsi ho nikdy neměl rád," odpověděla a ztlumila výbuch své prudké radosti. "Ale kvůli mně se s ním shodneš, doufám. Smím ho pozvat nahoru?" "Sem?" podivil se. "Do salónu?" Kam jinam?"
Zatvářil se pohoršeně a podotkl, že Heathcliff by patřil spíš do kuchyně. Paní Lintonová na něho uštěpačně pohlédla, zpola v hněvu, zpola v posměchu nad jeho nedůtklivostí. "Ne," usoudila po chvíli, "já v kuchyni sedět nemohu. Elleno, prostřete tu dva stoly - jeden pro pána a slečnu Isabelu, ať je panstvo zvlášť, a druhý pro mne a Heathcliffa, protože jsme z nižšího rodu. Stačí ti to tak, drahoušku? Nebo ti mám dát zatopit jinde? Jestli ano, vydej zatím rozkaz ! Já běžím pro hosta. To je tak úžasná radost, že se mi to snad jen zdá !" Chtěla zas odkvapit, ale Edgar jí zadržel. "Vy ho jděte pozvat dál," řekl mi, "a ty, Kateřino, zkus projevovat svou radost v mezích slušnosti ! Nemusí celá domácnost vědět, že vítáš zběhlého pohůnka jako
bratra."
Seběhla jsem dolů a Heathcliff už stál u hlavního vchodu, zjevně se spoléhal, že bude pozván dovnitř. Šel za mnou bez zbytečných řečí a já jsem ho uvedla k pánovi a paní . podle zardělých tváří byli asi po vzrušené debatě. Ale panina líčka zahořela docela jiným citem, když její přítel vstoupil do dveří. Rozběhla se k němu, vzala ho za ruce a vedla ho k Lintonovi. Pak uchopila upjatého Lintona za ruku a vtiskla jí Heathcliffovi do dlaně. Mne především udivila změna, která se s Heathcliffem
udála . mohla jsem si ho jaksepatří prohlédnout ve světle ohně a svíček. Byl to teď statný, vysoký, urostlý muž . náš pán vedle něho vypadal jako útlý mladíček. Držel se zpříma, podle toho se dalo usuzovat, že byl asi na vojně. V obličeji vypadal mnohem starší než pan
Linton a měl zralejší i výraznější rysy - dokonce inteligentní, po někdejší zaostalosti nebylo ani památky. Jen na urputném čele a v blýskavých černých očích se ještě zračila neúplně civilizovaná divokost, ale uměl jí držet na uzdě. A choval se vlastně důstojně, pranic už hrubě, ovšem do elegance mu cosi chybělo, byl příliš drsný. Náš pán nebyl překvapený o nic míň než já . chvilku byl na vahách, jak oslovit toho člověka, kterého právě nazval pohůnkem. Heathcliff pustil jeho drobnou ruku a měřil si ho chladným pohledem. Čekal, až se mu uráčí promluvit.
Konečně se pán odhodlal. "Posaďte se, prosím. Paní Lintonová se rozpomněla na staré časy a přimluvila se, abych vás srdečně přivítal. Já jí samozřejmě kdykoliv milerád vyhovím, je-li to něco, čím ji potěším." "Já také," odpověděl Heathcliff, "zvláště když to něco zahrnuje mou přítomnost. Rád se tu nějakou hodinku pozdržím."
Posadil se naproti Kateřině, která z něho nespouštěla zrak, jako by se bála, že zmizí, kdyby pohlédla jinam.
On k ní vzhlédl jen málokdy . občasný, letmý pohled mu ;
stačil - a v tom se pokaždé zračila furiantská a nezastíraná radost, kterou pil z jejích očí. Rozpaky je netrápily -oddávali se oba jen společné radosti ze shledání. Jinak bylo panu Edgarovi. ten zbledl čirou zlostí, která vyvrcholila, když jeho choť vstala, přistoupila k Heathcliffovi, popadla ho znovu za ruce a rozesmála se jako ztřeštěná. "Zítra si budu myslet, že se mi to jen zdálo!" zvolala.
Ani nebudu věřit, že jsem tě zas viděla, dotýkala se tě a mluvila s tebou ! Jdi, ty ukrutníku, tohle přivítání si nezasloužíš ! Tři roky jsi byl pryč , a nevzkázal jsi , ani sis na mne nevzpomněl !" "Jistě častěji než ty na mne," řekl polohlasem. "Teprve , nedávno jsem slyšel, Katko, že ses vdala. Když jsem tu čekal dole na dvoře, rozhodl jsem se, co udělám : aspoň jednou tě zahlédnout, uvidět ti v očích údiv a v obličeji snad
zdvořilé potěšení . pak se vypořádat s Hindleym . a pak předejít zákon a sám se odpravit. Po tvém uvítání se všechny tyhle úmysly zhroutily, ale opovaž se hledět na
vše, kolem
mne jinak, až přijdu podruhé ! Ne, teď už se mne nezbavíš! Tak tebe to opravdu mrzelo, že jsem odešel? Však bylo, proč. Těžce jsem se rval s životem od té chvíle, co jsme se rozešli. Ale nesmíš mi to mít za zlé - já bojoval o tebe!" "Kateřino, pojď si sednout, prosím, než nám vystydne čaj ! přerušil ho Linton . nutil se do lhostejného tónu a náležité zdvořilosti. "Pan Heathcliff má jistě dalekou cestu 'za noclehem " nevím, kam jde " a já mám žízeň.
Kateřina zaujala své místo u čajové konvice a zazvonění přivolalo slečnu Isabelu. Já jsem jim přisunula židle a odešla z pokoje. Seděli u svačiny sotva deset minut.
Kateřina si čaj vůbec nenalila, nemohla jíst ani pít. Edgar si rozlil čaj na talířek a stěží polkl sousto. Host se tenkrát nezdržel déle než hodinu. Ptala jsem se ho, když byl na odchodu, má-li namířeno do Gimmertonu. "Ne, na Větrnou hůrku," odpověděl. "Pan Earnshaw
mě pozval, když jsem ho dopoledne navštívil." On navštívil pana Earnshawa! A pan Earnshaw ho pozval ! Tohle mi dlouho nedalo spát, když odešel. Vyklube se z něho ještě pokrytec? Vrátil se domů jen proto, aby tu skrytě osnoval nějaký úklad? V hloubi srdce mi něco říkalo, že k nám neměl chodit. Kolem půlnoci mě paní Lintonová vytrhla z prvního spánku. Vklouzla ke mně do komůrky, posadila se mi na postel a zatahala mě za vlasy, aby mě vyburcovala.
Nechce se mi spát, Elleno," řekla na omluvu, "a potřebuji se z toho štěstí někomu vypovídat. Edgar se mračí, protože mám radost z něčeho, co je mu cizí, - ústa neotevře, a když, tak jenom k malicherným a hloupým poznámkám. Prý jsem bezohledná a sobecká, že je mi do řeči, když on by tak spal a je churavý. On je hned churavý, jak mu něco není vhod! Já jsem jen řekla pár pochvalných slov o Heathcliffovi, a on se div nerozplakal . buď ho rozbolela hlava, nebo žárlí. Tak jsem vstala a šla pryč." "A nač vy před ním chválíte Heathcliffa?" namítla jsem. "Už od dětství se neměli rádi a Heathcliff by taky nesnesl, kdyby slyšel vychvalovat jeho - to je přece lidské. Nevnucujte ho panu Lintonovi, ledaže byste je chtěla zjevně znepřátelit!" "Ale není to právě důkaz jeho slabosti?" trvala na svém. "To já zas nejsem závistivá . mne to nebolí, že Isabela má zářivě plavé vlasy a bílou pleť a jemný vkus a že se v ní
celá rodina shlíží. Vždyť i vy, Nelly, stojíte hned při ní, když se někdy neshodneme, a já hned ustoupím jako nějaká
pošetilá matka, mazlím se s ní a uchlácholím jí do lepší nálady. Bratříčka to těší, když jsme spolu zadobře, a to zas těší mne. Jenže oni jsou oba stejní, jako rozmazlené děti, myslí si, že svět je tu pro jejich pohodlí. Já jim stále ustupuji, ale neškodilo by jim, tuším, kdyby je jednou někdo řádně vytrestal !" "Nevěřte tomu, paní Lintonová," povídám jí.. "Oni ustupují vám. To by byl jinačí poprask! Vás to nic nestojí,
vyhovět jejich drobným zálibám, když oni myslí jenom na to, aby všechno bylo po vašem. Ale jednou se třeba neshodnete pro něco, na čem bude vám i jim záležet stejně, a pak se ukáže, jestli ti slaboši a rozmazlenci podle vás - nedovedou být stejně tvrdohlaví jako vy.
"To se asi popereme na smrt, viďte, Nelly?" zasmála" se. "Ne, ne, já naprosto spoléhám na Lintonovu oddanost . kdybych ho chtěla zabít, nebránil by se." Radila jsem jí, aby si ho pro takovou oddanost tím "
vážila.
"Také si ho vážím," odpověděla, "ale nemusel kňourat pro hlouposti, to je dětinské. Rozbrečí se mi, když,
mu povídám, že si Heathcliff teď zaslouží úctu každého. a největší pán by si mohl pokládat za čest být jeho přítelem ! Mohl na to přijít sám a radostně Heathcliffa přivítat, z ohledu ke mně ! Zvyknout si na něho musí, tak ať to spolkne ochotně! To Heathcliff se choval skvěle, když uvážíme, jak by se byl mohl na Edgara zlobit." "Jak se na to díváte, že šel spát na Větrnou hůrku?' zeptala jsem se. "Patrně se v každém směru polepšil a jak pravý křesťan podává ruku na usmířenou, kdejakému nepříteli."
To mi vysvětlil," odpověděla. "Bylo mi to divné stejně ,
jako vám. On prý myslel, že tam ještě bydlíte, a šel se k vám poptat na mne. Josef to ohlásil Hindleymu a ten vyšel ven, a začal na něm vyzvídat, kde byl a co dělal, a nakonec ho pozval do domu. Několik lidí tam hrálo karty, Heathcliff se připojil a vyhrál na bratrovi něco peněz, ten viděl, že jich
má Heathcliff plno, a pozval ho navečer zas a Heathcliff přijal. Hindley je moc ukvapený, nedovede si vybírat své známé s rozvahou . nenapadne ho, že by měl nedůvěřovat člověku, kterému těžce ublížil. Ale Heathcliff ujišťuje, že navázal styky se svým bývalým tyranem jen proto, aby se mohl ubytovat nedaleko Drozdova. Přilnul prý k tomu domu, kde jsme spolu bydlívali, a také doufá, že se tu budeme vídat častěji, než kdyby se usídlil v Gimmertonu. Za ubytování na Větrné hůrce hodlá štědře platit, a bratr je tak lakomý, že tu nabídku jistě přijme. Byl odjakživa na peníze jako čert, jenže mu
vždycky proklouznou mezi prsty." Pěkné prostředí pro mladého člověka!" řekla jsem.
"Nebojíte se, paní Lintonová, co z toho vzejde?" "Nic zlého pro mého přítele," odpověděla. "Ten už si dovede poradit, kdyby mu hrozilo nebezpečí. Spíš bych se bála o Hindleyho, ale tomu už nemůže nic uškodit na duchu a já nedovolím, aby se mu ublížilo na těle. Po dnešním večeru jsem smířena s bohem i lidmi. Vždyť já jsem reptala proti prozřetelnosti . strašně, strašně jsem zkusila, Nelly! Kdyby ten můj člověk věděl, jak strašně, styděl by se reptat pro nic za nic, když moje trápení přestalo. Vždyť j enom z laskavosti k němu j sem se snažila
snášet to sama. kdybych byla vykřikovala tu bolest, co mě sžírala, bylo by ho to přimělo, aby toužil po vysvobození stejně horoucně jako já. Ale co na tom, už to přešlo
a já se mu za tu poctu mstít nechci . po téhle zkoušce jsem už ochotna snášet všechno. Nejposlednější tvor na světě mě smí uhodit do tváře, já mu nastavím druhou, a ještě ho odprosím, že jsem ho k tomu vydráždila. Na důkaz toho sejdu okamžitě smířit s Edgarem. Dobrou noc, jsem pravý anděl !" V této samolibé náladě odešla a své předsevzetí zřejmě úspěšně splnila. Bylo to vidět hned ráno. Pan Linton se zřekl své rozmrzelosti , ačkoliv se pořád nedovedl přizpůsobit Katčině překypujícímu veselí . ba dokonce si netroufal něco namítat, když odpoledne vzala s sebou Isabelu na Větrnou hůrku. A ona mu to splácela tak líbeznou a láskyplnou něhou, že u nás bylo několik dní jako v ráji - v té zářivé, nerušené pohodě se slunilo nejen
panstvo, ale i služebnictvo. Heathcliff - měla bych mu teď říkat pan Heathcliff . měl teď do Drozdova volný přístup, ale zpočátku si počínal opatrně, jako by odhadoval, v jakém asi rozsahu hodlá pán domu jeho nevítané návštěvy snášet. Kateřina také nahlédla, že bude moudřejší mírnit se v projevech radosti, když ho vítala, a tak si Heathcliff ponenáhlu získal výsadu pravidelného hosta. Zůstalo mu hodně z tzv. úžasné sebevlády, kterou se vyznačoval jako chlapec, a ta
mu pomohla držet na uzdě jakýkoli nevhodný projev citu. Pánův nepokoj na čas polevil; později sice propukl znova, ale to bylo pro něco jiného. Tím novým zdrojem starostí byla pohroma, které se nenadál . trpěný návštěvník vzbudil náhlý a bouřlivý zájem v Isabele Lintonové. Byla to taková roztomilá slečinka, osmnáctiletá; chování měla ještě trochu dětinské; ale jinak byla až dost vyvinutá - chytrá, citlivá a tak vznětlivá, když jí něco podráždilo. Bratr si na ní nějak zakládal, a proto se téhle nemožné náklonnosti zhrozil. Už sám sňatek s člověkem beze jména by byl ostudný, natož pak možnost, že by tomu chlapíkovi spadl do klína rodinný majetek, kdyby pán zemřel bez potomků ! Ale hlavně uměl pan Edgar prohlédnout Heathcliffovu pravou, tvář .věděl, že se změnil jen vzhledem, ale jeho nitro že se nezměnilo a změnit nemohlo. A to nitro ho děsilo, odpuzovalo, předem se bránil pomyšlení, že by měl takovému člověku Isabelu svěřit. Byl by se hrozil ještě víc, kdyby byl
tušil, že její láska vznikla bez podnětu z druhé strany, že nebudí žádný ohlas v srdci toho člověka .pan Linton jí totiž od první chvíle, co o ní zvěděl, přičítal mylně Heath-cliffově záludnosti. Všichni jsme už hezkou dobu pozorovali, že slečnu Lintonovou něco trápí a hryže. Byla stále mrzutější a pro-' tivnější, bez přestání si Kateřinu dobírala a vztekle jí . odsekávala, ač se přitom vydávala v nebezpečí, že vyčerpá její nevalnou trpělivost. Trochu jsme jí omlouvali ze
zdravotních důvodů . chřadla a usychala nám před očima. Až to jednoho dne vyšlo na světlo. Byla tenkrát obzvlášť plná rozmarů, nechtěla snídat, hubovala, že jí, služebnictvo neposlouchá, že jí paní nenechá v domě na nic sáhnout, že jí Edgar zanedbává, že se nastydla z průvanu,
když jsme jí navzdory nechali schválně vyhasnout v salóně oheň, a vynašla si kopu jiných, ještě malichernějších obvinění. To už jí paní Lintonová přísně nařídila, aby si šla lehnout, důkladně jí vyčinila a hrozila, že pošle pro doktora. Při zmínce o Kennethovi začala hned Isabela protestovat, že má zdraví v pořádku a že jenom Katčina
nevlídnost jí tak rozrušuje. "Co tě to napadlo, ty blázínku rozmazlený? Já že jsem nevlídná?" zvolala paní, zaražená tím nerozumným obviněním. "Ty jsi nějaká pomatená. Kdy že jsem byla nevlídná, mluv !"
"Včera," vzlykala Isabela, "a teď zase." Včera?" divila se švagrová. "Kdy to bylo?" "Když jsme se procházeli po slatinách. Poslalas mě pryč, ať prý si chodím kde chci, a sama ses bavila s panem
Heathcliffem."
Takhle ty si vykládáš nevlídnost?" smála se Kateřina.
"To nemělo znamenat, že bys nám překážela, nám bylo
jedno, jdeš-li s námi nebo ne. Myslela jsem jen, že
Heathcliffovy řeči tě nemohou bavit."
Kdepak," plakala slečna, "chtěla ses mne zbavit, však
ii
jsi dobře věděla, že chci být u vás !"
Má zdravý rozum?" obrátila se paní Lintonová ke
ii
mně. "Hleď, Isabelo, zopakuji ti náš hovor slovo za slovem a ty mi pak řekni, co by tě na něm bylo okouzlilo !" Mně nezáleží na hovoru !" odpověděla Isabela. "Chtě" la jsem jít "
Tak dál !" vybídlaji Kateřina, pozorujíc, že se jí nechce
ii
dokončit větu.
S ním - a nedám se pořád odhánět !" rozkřikla se
ii
Isabela podrážděně. "Ty jsi, Katko,jako pávice, každý se
musí kořit jen tobě!"
"Ty jedna potvůrko opovážlivá!" zvolala překvapeně
paní Lintonová. "Takové bláznovství nebudu brát vážně.
Přece nemůžeš chtít, aby se ti Heathcliff kořil, nemůžeš
v něm vidět milého člověka! Jistě jsem ti dobře nerozuměla."
I dobře jsi rozuměla," stálo na svém to zaslepené děvče.
ii
Miluji ho víc než ty Edgara, a on by mě snad taky miloval, kdybys mu nebránila." "Pak bych nechtěla být na tvém místě za nic !" prohlásila
Kateřina důrazně. Myslela to asi vážně. "Nelly, pomozte mi
vymluvit jí tuhle bláhovost! Vyložte jí, jaký Heathcliff je, zaostalec a divoch, nevzdělaný, nevychovaný, suchopár z kamení a bodláků. To bych zrovna tak mohla v zimě vyhodit tohohle kanárka z okna jako ti doporučit, abys věnovala srdce Heathcliffovi. Takové blouznění se ti mohlo v hlavě vylíhnout jen proto, že bohužel neznáš jeho pravou povahu, ty dětino, dej na má slova.A Nepředstavuj si, prosím tě, že pod drsným vzhledem tají, bezednou dobrotu a laskavost ! To není žádný nebroušený démant - žádná perla v hrubé mušli! Surovec je to, nelítostný vlk Nikdy mu neříkám ,Neubližuj tomu či onomu nepříteli, protože by to bylo nehezké, ukrutné ! Říkám, Neubližuj jim, protože mně se to nelíbí!' Tebe, Isabelo by rozmáčkl jako vrabčí vajíčko, kdybys ho omrzela. Věř ,
že nemůže mít v lásce nikoho z Lintonů - a přece by byl schopen vzít si tě pro peníze a nárok na dědictví. Začíná povážlivě propadat hrabivosti. Takhle tedy vypadá . a to ještě mluvím jako jeho přítelkyně . taková přítelkyně, že kdyby tě vážně chtěl ulovit, držela bych možná jazyk za zuby a nechala tě, ať se nachytáš." Slečna Lintonová hleděla na švagrovou pohoršeně.
Styď se ! Styď se !" vykřikovala zlostně. "To je mi milejší
dvacet nepřátel než taková jedovatá přítelkyně."
ii
Tak ty mi nevěříš?" řekla Kateřina. "Myslíš, že ze
mne mluví nízké sobectví?" ii
Co jiného?" odseklají Isabela. "Jde z tebe hrůza."
ii
Prosím !" zvolala Kateřina. "Přesvědč se sama, když,
nedáš jinak! Už mlčím, s takovou drzou domýšlivostí se
nedá debatovat." ii
A tohle sobectví já musím snášet," vzlykala Isabela,
když paní Lintonová vyšla z pokoje. "Nikdo se mne tu
nezastane, a ona mi teď vzala jedinou útěchu. Ale to byly
samé pomluvy, že? Pan Heathcliff přece není běs - je to
čestný člověk, a věrný proč by byl jinak na ní vzpomínal?
ii
Pusťte to z hlavy, slečno !" povídám jí. "Nevězí v něm nic dobrého, to není mládenec pro vás. Paní Lintonová mluvila bez obalu, ale popřít se to nedá. Ona do něho vidí hlouběji než já a každý jiný, a nevykreslila by ho hůř, než jaký je. Počestní lidé nepotřebují své skutky tajit. Z čeho žil? Jak přišel k penězům? Proč bydlí na Větrné hůrce,
v domě člověka, který je mu solí v očích? S panem Hindleym to prý jde z kopce, co je Heathcliff u něho.
/110/
Vysedávají spolu po nocích, Hindley si půjčuje peníze na pozemky a ustavičně jen karbaní a pije, jak jsem slyšela sotva před týdnem. Řekl mi to Josef . potkala jsem ho v Gimmertonu . povídá mi: "Nelly, máme to u nás doma zvěřinec. Jednomu chlapovi div neusekli prsty, když se bránil, aby ho nepodřízli jako tele. Náš pán, na mou duši, ten se ani hrdelního soudu nebojí, a kdyby na soudné stolici seděli třeba Petr s Pavlem a Jan s Matoušem - on na ně kašle. Prý by jim ukázal, že na něho nestačí ! A ten mládenec Heathcliff, ten se povedl ! Ten je s čertem jedna
ruka! Nevykládá vám, když přijde na návštěvu do Drozdova, jak si u nás žije? To máte tak, snídá se večer, a potom přijdou na řadu karty, chlast, při svíčkách a zavřených okenicích až druhý den do poledne. Pak se ten náš blázen uklidí do postele s klením a křikem, že si slušný
člověk
musí studem uši zacpat. A ten druhý, ten lump, shrábne jeho peníze, nají se a vyspí a pak hurá k sousedovi, bavit se s jeho ženou. Jestli pak tuší paní Kateřina, že zlato jejího táty se hrne chlapovi do kapsy a syn jejího táty že ujíždí širokou cestou do pekel a Heathcliff si to žene před ním, aby mu zotvíral šraňky?' Tak prosím, slečno Lintonová Josef je starý lotr, ale lhář to není. A jestli mluví o Heathcliffově chování pravdu, přece byste takového člověka nechtěla za manžela? Ani by vás to nenapadlo!" "Vy jste s nimi spolčena, Elleno," odpověděla. "Nebudu poslouchat vaše klevety. Jaká ve vás musí být zloba, když mi chcete namluvit, že na světě není štěstí !" Kdo ví, jestli by jí ten rozmar byl přešel, kdyby jí byli nechali na pokoji, nebo jestli by si ho byla pěstovala trvale, - neměla čas na rozmyšlenou. Dalšího dne bylo v sousedním místě shromáždění soudců a můj pán byl povinen se zúčastnit. Protože pan Heathcliff počítal s jeho nepřítomností, dostavil se o něco dříve než obvykle. Kateřina s Isabelou seděly v knihovně - hněvaly se, nemluvily spolu. Isabelu mrzela vlastní neopatrnost, že v chvilkovém záchvatu hněvu prozradila své tajné city. Kateřina se po zralé úvaze na švagrovou doopravdy rozhněvala. Smála se sice její opovážlivosti, ale byla pevně rozhodnuta, že jí to nedaruje. Když oknem viděla přicházet Heathcliffa, usmála se. Zametala jsem zrovna u krbu a ten zlomyslný úsměv mi neušel. Isabela byla za brána do svých myšlenek nebo snad do knihy a zůstala sedět, dokud se neotevřely dveře. Pak by byla ráda unikla, kdyby to bývalo možné - ale bylo už pozdě. "Jen pojď dál, jsme tady !" zvolala paní vesele a přistrčila mu křeslo k ohni. "Nám dvěma není do řeči a potřebujeme třetího, aby mezi námi prolomil led. Ty jsi zrovna ten pravý. Heathcliffe, s potěšením ti představuji osobu, která je do tebe blázen ještě víc než já. To máš radost, co.
Kdepak, Nelly ta to není, na tu se nedívej ! Tady moje chudinka švagrová nyje touhou,jak ji dojala tvá tělesná a duševní krása. Stačí, abys řekl slůvko, a můžeš se k Edgarovi
přiženit. Nic, Isabelo, nikam neutečeš !" a s předstíranou škádlivostí zadržela zmatené děvče, které uraženo povstalo. "Málem jsme si kvůli tobě vjely do vlasů, Heathcliffe, ale nestačila jsem jí - překonala mě v projevech obdivu a oddanosti k tobě. Dala mi na srozuměnou, že bych měla mít tolik slušnosti a ustoupit své sokyni . to má
jako
být ona ! " z cesty, aby tě mohla zasáhnout šípem lásky rovnou do srdce. Tím by si tě navždy podmanila a můj
obraz by ti úplně vymizel z paměti." "Kateřino!" pravila Isabela, která se důstojně ovládla. a nesnížila se k tomu, aby se pokoušela vytáhnout z jejího pevného sevření. "Buď tak laskava, drž se pravdy a nepomlouvej mě ani žertem ! Pane Heathcliffe, požádejte prosím, svou přítelkyni, aby mě pustila ! Ona si neuvědomuje, že my dva nejsme staří známí, a co baví jí, mně je nevýslovně trapné." Host neodpovídal; posadil se s lhostejným výrazem, .. jako by ho city, které vzbudil, v nejmenším nezajímaly. "Obrátila se tedy k své mučitelce a snažně jí šeptem žádala,
aby jí nebránila odejít. "Ale kdež," smála se paní Lintonová. "Já si nedám podruhé říkat pyšná pávice. Zůstaneš tady, a konec ! Heathcliffe, tebe to radostné překvapení nevzrušuje? Isabela by odpřísáhla, že Edgar mě zdaleka nezbožňuje tolik jako, ona tebe. Něco takového tu prohlašovala, Ellena mi to může dosvědčit. A od předvčerejší procházky se postí ze zármutku a vzteku, že jsem jí připravila o tvou společnost pod záminkou, že se pro ní nehodí." To si špatně vykládáš," řekl Heathcliff a přesunul křeslo, aby na ně lépe viděl. "Teď aspoň po mé společnosti
netouží."
A zahleděl se pevně na předmět hovoru jako na podivného, odporného živočicha - například indickou stonožku, kterou si člověk zvědavě prohlédne přes ošklivost, jakou v něm budí. Ubohá dívka to nemohla snést střídavě bledla a rudla a řasy se jí orosily slzami. Vší silou svých drobných prstíků se snažila uvolnit z pevného sevření, ale sotva odtrhla jeden Kateřinin prst, už jí paži sevřel druhý, a všechny najednou nezmohla. Použila tedy nehtů a Kateřině se ve chvilce objevil na ruce náramek z rudých
půlměsíčků.
"Ty dračice!" zvolala paní Lintonová, pustila jí a bolestí
potřepávala rukou. "Jdi už, proboha, ať tě nevidím ! To je ale hloupost - ukazovat mu, jaké máš drápy. Co si o tobě pomyslí? Jen se podívej, Heathcliffe, na ty dravčí spáry ! Musíš si dát pozor na oči !"
"Já bych jí je vytrhal z prstů, kdyby mě jen škrábla," odpověděl surově, když se za ní zavřely dveře. "Ale co tě to napadlo, Katko, že jsi tu holku tak trápila? Přece jsi nemluvila pravdu?!" "Na mou duši, že ano. Ona se už tolik týdnů může pro tebe usoužit. Ještě dnes ráno po tobě šílela a na mne vychrlila salvu urážek, protože jsem jí vylíčila tvé špatné stránky v pravém světle, abych to její zbožňování trochu zchladila. Ale dál si toho už nevšímej, chtěla jsem jí vytrestat za domýšlivost, nic víc ! Mám jí příliš ráda, milý Heathcliffe, abych ti ji nechala polapit a pozřít." "Já zas ji mám příliš nerad, abych to zkoušel," řekl, "leda snad po způsobu lidožroutů. To bys o nás slyšela pěkné věci, kdybych měl žít společně s takovou unylou bledulí! Nejběžnější zábava by byla, že bych jí čas od času zmaloval bílou kůži všemi duhovými barvami a k modrým očím přidělal černé podlitiny , má je odporně podobné očím
toho Lintona."
Roztomile podobné," poznamenala Kateřina. "Holubičí očička -
andělská očička." "Bude po bratrovi dědit, tuším?" otázal se Heathclifl
po krátkém zamyšlení. Doufejme, že ne," odvětila jeho přítelkyně. "Aspoň půl tuctu synovců jí předejde, dá-li pánbůh! Zatím si takové myšlenky nepřipouštěj - jsi velmi pohotový šilhat po statku svých bližních. Pamatuj, že statek tohohle bližního patří taky mně !" "Kdyby patřil mně, byl by stejně tvůj !" řekl Heathcliff. "A Isabela je snad hloupá, ale takový blázen přece jen
není. Máš pravdu, nechme podobných řečí !" Zanechali podobných řečí - Kateřina snad i myšlenek. On však si to během večera ještě několikrát připomněl. Mohla bych na to přísahat, protože jsem ho viděla, jak se pro sebe usmívá " nebo spíše ušklíbá " a jak se zlověstně zadumá, kdykoliv paní Lintonová vyšla z pokoje. Rozhodla jsem se, že budu střežit každý jeho pohyb. Moje srdce vždycky stranilo spíše pánovi než Kateřině . a to právem, doufám, protože on byl vlídný, důvěřivý a čestný, kdežto ona - nu, nedalo by se říci, že byla jeho pravý opak, ale na nikoho a na nic se neohlížela, takže jsem moc nevěřila jejím pohnutkám a ještě méně schvalovala její city. Toužila jsem po nějaké události, která by odvedla pana Heathcliffa daleko od Větrné hůrky i Drozdova a nám vrátila tu pohodu, v jaké jsme žili před jeho příchodem. Jeho návštěvy mě děsily jako můra a pána asi také. Heathcliffův pobyt na Hůrce mě tížil tak, že se to nedá vypovědět. Měla jsem obavu, že Bůh zanechal naší zbloudilou ovečku jejím hříšným toulkám a že před ovčincem jí zastoupila cestu zlá šelma, která jen vyčkává času, aby se na ní vrhla a zadávila jí.
KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Když jsem tak o tom sama pro sebe přemýšlela, posedl mě občas náhlý strach a já si nasadila klobouk a vyšla se podívat, jak to na starém statku dopadá. Říkala jsem si v duchu, že je to má povinnost upozornit ho, jaké řeči o něm kolují. Pak jsem si ale připomněla,jak je ve své zhýralosti zatvrzelý, a zas jsem se vzdala naděje, že bych mu
mohla prospět. Couvla jsem před pomyšlením, že bych měla znovu vstoupit do toho smutného domu, a jak by mě s takovým poselstvím asi přijal. Jednou jsem dospěla až k zahradní brance, zaskočila jsem si tam na cestě do Gimmertonu. Stalo se to asi v té době, o které zrovna vyprávím. Bylo mrazivé sluneční odpoledne, země byla holá, silnice do sucha ztvrdlá. Přišla jsem ke kamennému mezníku, kde ze silnice odbočuje cesta vlevo k slatinám; ten hrubý sloupek z pískovce tam má vytesáno na severní straně V. H., na východní G. a na jihozápadní D. a slouží za ukazatele k Větrné hůrce, k vesnici a k Drozdovu. Sluneční odlesk na šedinách starého sloupu mi připomínal léto. Nevím proč, ale najednou mi srdce přetékalo polozapomenutými dojmy z dětství. S Hindleym jsme tu měli před dvaceti lety své oblíbené místečko. Dlouho jsem hleděla na ten omšelý kámen, a když jsem se sklonila a podívala se dolů, byla v něm při zemi jamka, stále ještě plná hlemýždích skořápek a kamínků, které jsme si tam rádi schovávali s jinými, méně odolnými hračkami. A tu jsem si představila živě jako ve skutečnosti kamaráda svých dětských let, jak sedí na uschlé trávě, sklání tmavovlasou hranatou hlavu a kouskem břidlice vyhrabuje hlínu. "Chudáček Hindley!" zvolala jsem bezděčně. Lekla jsem se. Na chvilku mě oklamal zrak a já měla přelud, dítě se ohlédlo a podívalo se mi do očí. V mžiku to zase zmizelo, ale mne najednou zachvátila neodolatelná touha! Si pospíšit k Větrné hůrce. Pověrčivá předtucha mi našeptávala, abych se tomu popudu nevzpírala. Což jestli umřel , pomyslila jsem si - nebo umírá? Snad je to předzvěst smrti. Čím blíž jsem přicházela k statku, tím jsem byla neklidnější,
a když jsem zahlédla dům, roztřásla jsem se na celém , těle. Přelud mě předešel - stál tam a díval se na mne brankou.
Takový byl aspoň můj první dojem, když jsem spatřila kučeravého hnědookého chlapce, který se tiskl opá-' lenou tvářičkou k laťkoví dvířek. Pak ,jsem si uvědomíla, že to musí být Hareton, můj malý Hareton, nemnoho změněný od té doby, co jsem ho tu před deseti měsíci zanechala.
"Požehnej pánbůh, miláčku !" zavolala jsem a ihned zapomněla na své bláhové strachy. "Já jsem Nelly, Haretone .
Nelly, tvá chůva!" Ustoupil, aby se mohl rozpřáhnout, a zdvihl veliký oblázek.
"Přišla jsem na návštěvu k tatínkovi, Haretone," dodala jsem. Z jeho chování jsem usoudila, že mě v duchu nespojuje s tou Nelly, na kterou snad ještě vzpomíná . ačli nezapomněl. Rozpřáhl se, aby hodil. Začala jsem ho konejšit vlídnými slovy, ale to ho nezadrželo - kámen mě uhodil do klobouku. Současně spustil hošík překotný proud nadávek - ať už znal jejich význam nebo ne, ovládal je plynně a vyslovoval je s náležitým důrazem. Dětské rysy se mu přitom zkřivily ohyzdnou zlobou. Chápete, že mě to víc zarmoutilo než rozhněvalo . bylo mi do pláče. Vytáhla jsem z kapsy pomeranč a podávala mu ho na usmířenou. Zaváhal a pak mi jej vytrhl z ruky, jako by se bál, že ho chci jen navnadit a pak se mu vysmát. Ukázala jsem mu ještě jeden; ale tak, aby na něj nedosáhl. "Kdo tě to učí takhle pěkně mluvit, chlapečku?" vyptávala jsem
se. "Pan kaplan?" "Hrom do kaplana, a do tebe taky ! Dej to sem !" odpověděl. " Řekni mi, kdo tě to učí, a dostaneš pomeranč," povídám. "Kdopak je tvůj učitel?" Táta bubák !" "A co tě učí táta?" vyptávala jsem se znova. Chňapl po pomeranči, zdvihla jsem ruku výš. "Co se učíš od táty?"
"Nic. Nechodit mu na oči. Táta má na mě vztek, protože mu
nadávám." A to tě bubák učí tátovi nadávat?" "No - to ne," zajíkl se. "A kdo tedy. Heathcliff."
Ptala jsem se ho, má-li pana Heathcliffa rád. "Jo," prohlásil. Chtěla jsem, aby mi řekl, proč ho má rád, ale vytáhla jsem z něho jen tolik : "A já nevím. Protože oplácí tátovi, jaký je táta na mě. Když mi táta vynadá, tak on vynadá tátovi. Říká, že můžu dělat, co chci." "A kaplan tě neučí číst a psát?" zeptala jsem se ještě. "Ne, kaplan k nám nesmí ani páchnout, Heathcliff by
mu vyrazil všechny zuby." Vložila jsem mu pomeranč do ruky a vzkázala jsem po něm tatínkovi, že nějaká Nelly Deanová by s ním chtěla mluvit a čeká u zahradních vrátek. Chlapec odešel chodníčkem a vstoupil do domu, ale na prahu se místo Hindleyho objevil Heathcliff. Já se otočila a vzala nohy na ramena. Zastavila jsem se až u kamene na rozcestí, vyčerpaná,jako by mě honili všichni čerti. Tohle se celkem netýká slečny Isabely, ledaže mě to pobídlo, abych zůstala
bděle na stráži a za žádnou cenu nedopustila, aby jeho zhoubný vliv pronikl i do Drozdova. Musím paní Lintonové za každou cenu tohle potěšení zatrhnout, i kdyby z toho měla být nevím jaká bouřka, říkala jsem si. Když přišel Heathcliff na další návštěvu, naše slečna sypala právě na dvoře holubům. Tři dni už se švagrovou
nemluvila, ale taky se už neozývaly její mrzuté nářky a to byla pro nás velká úleva. Heathcliff neměl ve zvyku věnovat slečně Lintonové jedinou zbytečnou pozornost to mi bylo známo. Ale tentokrát, když jí uviděl, rozhlédl se z opatrnosti nejprve po všech oknech. Já jsem stála u okna v kuchyni, ale ustoupila jsem z dohledu. On pak,
zamířil přes dvůr k ní a něco jí řekl, ona se zatvářila rozpačitě a byla by nejraději utekla. On jí zadržel , vzal jí
za
ruku. Odvrátila obličej - asi se jí na něco ptal a jí se nechtělo odpovědět. Znovu se hbitě ohlédl po domě a myslel, že ho nikdo nevídí lotr, opovážil se jí obejmout ! "I ty proradný Jidáši !" vyletělo mi z úst. "Ty jsi mi pěkný pokrytec ! Podvodníku jeden !" "Komu to říkáte, Nelly?" ozval se těsně vedle mne hlas paní Kateřiny tak jsem se zakoukala na ty dva venku, že jsem si jejího příchodu nevšimla. "Pěkného máte přítele!" dopálila jsem se. "Vídíte ho tam, toho úlisného darebáka? No, už nás zpozoroval , už jde sem. To jsem zvědavá, jak se z toho zodpoví, že se miliskuje se slečnou, když prý ji nemůže ani vystát tak vám to
aspoň povídal." Paní Lintonová zahlédla, jak se mu Isabela vytrhla a prchala
do zahrady. Zanedlouho vstoupil Heathcliff do dveří. Nemohla jsem se udržet a trošičku jsem dala průchod svému rozhořčení, ale Kateřina mě hněvivě zakřikla a hrozila, že mě pošle pryč z kuchyně, opovážím-li se do toho drze mluvit. "Vy si tu dovolujete, jako byste byla paní vy!" křičela. "Potřebujete trochu zkrotnout. A co ty, Heathcliffe, že tu tropíš takové pohoršení? Už jsem ti řekla, abys dal Isabele pokoj ! Vezmi si to napříště k srdci ! A nebo tě mrzí, že k nám smíš chodit, a chceš, aby Linton před tebou zamykal?"
"Jen ať to zkusí, chraň ho pánbůh !" odpověděl ten mizera; v tu chvíli jsem ho mohla zabít. "Dejž mu pánbůh, ať je pořád mírný a trpělivý ! Den co den mám větší chuť ho poslat do nebíčka." "Tiše !" zasykla Kateřina a přirazila kuchyňské dveře. "Nezlob mě! Proč neposlechneš, když ti řeknu? Vlezla ti do cesty schválně?" "Do toho ti nic není," zabručel. "Co bych jí nedal hubičku, když se jí to líbí? A co ty máš do toho co mluvit? Nejsem tvůj manžel, ty na mne žárlit nemusíš." "Nežárlím na tebe, ale kvůli tobě," odpověděla paní.
"No, no, na mne se přece nebudeš mračit ! Jestli máš Isabelu rád, můžeš si jí vzít. Ale máš jí vážně rád? Řekni pravdu, Heathcliffe ! Prosím, nechceš odpovídat. Tak jí tedy rád nemáš !" "A to by pan Linton dovolil, aby si jeho sestra vzala toho pána?" vložila jsem se do toho. "Pan Linton by dovolil," řekla paní pevně. "Nemusel by se obtěžovat," pravil Heathcliff, "já bych se bez jeho svolení obešel. Ale tobě bych, Katko, řekl rád pár slůvek do duše, když už jsme u toho. Uvědom si, že já dobře vím,jak ďábelsky ses ke mně zachovala - ďábelsky,
slyšíš? A jestli si namlouváš, že jsem to všechno neprohlédl, jsi blázen. A jestli myslíš, že na mne platí medové řeči, jsi hloupá. A jestli si představuješ, že budu trpět a nebudu se mstít, ukážu ti, jak se mýlíš, a to brzy! Zatím vřelé díky, žes mi prozradila tajemství své švagrové ručím ti za to, že z něho vytěžím, co budu umět. A ty se nám do toho nemíchej !" "Co je zas tohle za novou stránku tvé povahy?" užasla paní Lintonová. "Já že jsem se k tobě chovala ďábelsky? A - a ty že se budeš mstít? Jak se budeš mstít, nevděčný
hrubče? Co ďábelského jsem ti udělala?" "Tobě se mstít nebudu," odpověděl Heathcliff již méně divoce. "Mám jiný plán. Tyran smí deptat otroka, ale otrok se nesmí protivit - může jen drtit ty pod sebou. Můžeš mě třeba pro svou zábavu umučit k smrti, když se ti zlíbí - dovol mi jen, abych se trochu povyrazil stejným
způsobem ! A přestaň se chovat urážlivě - pokud to dovedeš. Zbořila jsi mi můj zámek, tak mi aspoň nenabízej
barabiznu a nechvástej se svou dobročinností, že mi ji doporučuješ k nastěhování ! Kdybych věřil, že mě
opravdu chceš oženit s Isabelou, podřízl bych si krk. "Podívejme se, on se zlobí, že na něho nežárlím," zvolala Kateřina. "No, podruhé ti jí nebudu nabízet za ženu . to by bylo jako nabízet dušičku satanovi. V tom jsi mu podobný, že tě blaží působit lidem utrpení. Tvojě, skutky to dokazují. Edgar se už vyléčil z mrzutosti, kterou dával najevo, když jsi k nám začal chodit, a já jsem našla i trochu klidu a míru - ale vydržíš ty nechat nás v klidu? Nedá ti to, abys nevyvolával různice. Prosím, Heathcliffe, můžeš se hádat s Edgarem a svádět jeho sestru , lepší způsob, jak se mi pomstít, sotva najdeš." Zmlkli. Paní Lintonová se posadila k ohni, celá zardělá, a zamračená. Zloduch, který jí sloužíval, se ukázal neposlušným, nedovedla ho ovládnout ani zažehnat. Postavil se u krbu se založenýma rukama, zahloubán do zlých myšlenek. Takto jsem je zanechala a šla za pánem, který už byl zvědav, co Kateřinu tak dlouho zdržuje dole. "Elleno," zeptal se, když jsem vešla, "nevíte, kde je "
paní?"
"Vím, v kuchyni," odpověděla jsem. "Hrozně ji pohoršilo, jak
se tu chová pan Heathcliff , a já si vážně taky , myslím, že je načase, aby se mu takovéhle návštěvy zatrhly. Všeho moc škodí, a kam to potom vede?" Teď jsem mu vypověděla, co se zběhlo na dvoře a jaká z toho vzešla hádka, aspoň v hlavních rysech, pokud bylo radno. Myslela jsem, že tím paní Lintonové nijak zvlášť neuškodím -
jestli se pak hosta zastane, přitíží si ovšem sama. Edgar Linton mě stěží vyslechl až do konce. Už zjeho prvních slov bylo znát, že dobře ví, jaký má na tom všem jeho žena podíl.
To přestává všechno!" vyhrkl. "To je skandál, že se k němu chová jako k příteli a vnucuje mi jeho společnost! Elleno, zavolejte mi dva muže z čeledníku ! Nestrpím, aby se Kateřina s tím hulvátem ještě hádala dost dlouho jsem hověl jejím rozmarům!" Sešel dolů a nařídil sluhům, aby počkali na chodbě. Pak vstoupil do kuchyně a já za ním. Ti dva tam už zase byli v sobě - to jest paní Lintonová dorážela prudčeji než předtím a Heathcliff teď stál u okna, se svěšenou hlavou, jakoby celý zkroušený tím přívalem výčitek. Uviděl pána první a spěšně jí naznačil, aby zmlkla; zarazila se uprostřed řeči, když pochopila důvod jeho varování.
Copak je to?" oslovil jí Linton. "Přece se nesluší abys tu zůstávala, když si ten darebák dovolil mluvit s tebou takovým tónem ! Trpíš mu to asi proto, že on ani jinak mluvit neumí - když ale ty jsi na jeho hrubosti už zvyklá, nechtěj, prosím, abych si na ně zvykal i já!" To jsi poslouchal za dveřmi, Edgare?" otázala se paní
vyzývavým tónem - lhostejně a pohrdavě zároveň. Heathcliff, který při slovech pana Lintona zvedl hlavu, se při této otázce uštěpačně zasmál - asi schválně, aby odvedl pánovu pozornost k sobě. Zdařilo se mu to, ale Edgar mu nemínil udělat tu radost, aby se dal hněvem
unést.
"Byl jsem k vám doposud shovívavý, pane Heathcliffe," řekl klidně. "Ne že bych snad neznal vaši podlou, bídnou povahu, ale říkal jsem si, že to není jen vaše vina - a když
si Kateřina přála, abychom se s vámi stýkali jako dobří známí, bláhově jsem k tomu přivolil. Jenže vy šíříte kolem sebe mravní zhoubu, i toho nejpočestnějšího dovedete poskvrnit, a z toho důvodu - a abych předešel horším následkům - vám napříště zakazuji vstup do tohoto domu a žádám vás, abyste odtud okamžitě odešel. Opozdíte-li se o pouhé tři minuty, bude to odchod nedobrovolný a potupný." Heathcliff si ho výsměšně změřil od hlavy až k patě. "Katko, ten tvůj beránek pouští hrůzu jako nějaký býk," řekl. "Aby si, propána, nerozbil o mou pěst hlavu ! Je mi nesmírně líto, pane Lintone, ale vy mi nestojíte za to, abych s vámi vymetl podlahu."
Pán se ohlédl po dveřích do chodby a pokynul mi, abych došla pro sluhy; nehodlal se s ním osobně pustit do křížku. Chtěla jsem příkaz provést, ale paní Lintonová něco vytušila a šla za mnou. Než jsem na ně mohla zavolat, vtáhla mě zpátky, přirazila dveře a zamkla je. Jen poctivou hru !" řekla v odpověď na manželův překvapený a hněvivý pohled. "Nemáš-li odvahu pustit se do něho sám, omluv se, nebo si nech nařezat ! To tě naučí abys ze sebe nedělal většího hrdinu, než jsi. Nic, ten klíč raději spolknu, než bych ti ho dala. To mám za to, že jsem, k vám oběma byla tak laskavá - ustavičně shovívavá. k slabošství i zlobě - a co za to sklízím? Od obou jeď; slepou, k neuvěření hloupou nevděčnost! Zač? Že jsem hájila tebe a tvou rodinu, Edgare ! Teď bych si přála, aby tě Heathcliff zmlátil až do bezvědomí, když se opovažuješ " tak nízce mě podezírat." Nebylo třeba ani výprasku, aby se žádaný účinek na pána dostavil. Zkoušel vykroutit Kateřině klíč z ruky, a ona jej raději hodila do největšího žáru v krbu. nato pana Edgara roztřásl nervový záchvat a tváře mu smrtelně "... zbledly. Žádným úsilím nedovedl ovládnout přílišné vzrušení -žal a pokoření ho dočista zdolaly. Opřel se o lenoch židle a skryl obličej do dlaní. "Panečku - za starých časů by sis takovou statečností vysloužil rytířské ostruhy !" zvolala paní Lintonová. "Jsme poraženi ! Poraženi ! Heathcliff se tě ani nedotkne - který pak král potáhne s armádou proti myšímu hnízdu? Neboj se, nic se ti nestane ! Kdepak beránek - ty bys měl mít ve znaku zaječí mimino !" "Tos to chytla se svým ubrečeným rytířem, Katko," podotkl její přítel. "Všechna čest tvému vkusu ! A tomuhle
ukoptěnému třasořitkovi jsi dala přednost přede mnou? Pěstí bych na něho nešel, ale s náramným potěšením bych ho nakopl. To tam pláče, nebo omdlévá strachy?" Přistoupil k židli, o kterou se pan Linton opíral, a strčil do ní. Měl se radši držet v patřičné vzdálenosti . pán se náhle vzpřímil a udeřil ho pěstí do hrdla takovou silou, že slabšího muže by byl porazil. Heathcliff zůstal na chvíli jako omráčený a zatímco lapal po dechu, odešel pan Linton zadními dveřmi na dvůr a odtamtud k hlavnímu vchodu.
"Tak to je konec tvých návštěv," zvolala Kateřina. "Teď zmiz, dokud můžeš. Za chvíli ho tu budeš mít s párem pistolí a celým hloučkem pomocníků. Jestli nás opravdu
vyslechl za dveřmi, nikdy ti nepromine. Špatně jsi mi to vyvedl, Heathcliffe. Ale teď jdi - pospěš! Radši vidím v úzkých Edgara než tebe." Odejít, když mně krk pálí od jeho rány?" zahřměl Heathcliff. "U všech ďasů, to ne ! Napřed mu zmáčknu žebra. jako shnilý oříšek, jinak odtud nejdu. Když si to
s ním nerozdám teď, tak ho jednou zabiju ! Jestli chceš, aby zůstal naživu, pusť mě na něj !" Tady ho nečekejte, vmísila jsem se do řeči a trochu jsem si zalhala. "Venku jsou dva zahradníci s kočím. Chcete se od nich dát vyhodit na silnici? Všichni mají klacky a pán bude podle všeho dohlížet shora,jak vykonají
rozkaz."
Zahradníci a kočí tam vskutku byli, ale Linton šel s nimi. Mířili už dvorem k nám. Heathcliff si to rozvážil a rozhodl se, že se nebude pouštět do rvačky s třemi sloužícími . chopil se pohrabáče, vyrazil zámek u kuchyňských dveří a unikl, nežli se kroky přiblížily. Paní Lintonová, hrozně rozčilená, mě vyzvala, abych šla za ní nahoru. Neměla tušení o mém podílu na celé
té výtržnosti, a já jí to ovšem neprozradila. Nelly,já se z toho zblázním!" křičela a zhroutila se na pohovku. "Jako by mi v hlavě tlouklo tisíc kovářských kladiv! Vyřiďte Isabele, ať se přede mnou neukazuje stejně je všechen ten rámus kvůli ní ! Jestli mě ona či někdo jiný ještě víc rozčilí, neručím za to, co provedu. A Nelly, řekněte Edgarovi, jestli ho ještě večer uvidíte, že z toho asi těžce onemocním. Kéž by to tak byla pravda! Hrozně mě zarmoutil a vylekal. Ale teď ho postraším zas já! Jinak by mohl přijít s novými nářky a hubováním já bych se jistě pustila do něho a bůh suď, jak, by to skončilo. Řekněte mu to, má zlatá Nellly, prosím vás! Víte přece, že za tohle všechnojá vůbec nemohu. Co ho to chytlo, že začal vyzvídat za dveřmi? Heathcliff sice mluvil nehezky, když jste odešla, ale já bych mu byla Isabelu brzy rozmluvila, a na ostatním nezáleží. Teď je ale po všem, díky tomu pošetilci, že chtěl mermomocí o sobě slyšet nepěkné řeči . některým lidem to nedá, jako by byli posedlí i nebýt toho, mohlo všechno dobře dopadnout. Vážně, když se na mne tak nespravedlivě osopil - a já přece kvůli němu Heathcliffa tak rozebrala, div jsem neochraptěla bylo mi už málem jedno, co si ti dva udělají. Věděla jsem předem, ať ten kravál dopadne jak chce, že nás to všechny sobě odcizí. bůhví na jak dlouho. Dobrá, když nesmím mít Heathcliffa za přítele, když chce být Edgar protivný a žárlivý, já jej, utrápím - tím, že utrápím sebe. Aspoň se to všechno rychle" skoncuje, jestli mě doženou k nejhoršímu. To si ale schová ! jako východisko ze zoufalství a Lintona na to raději předem připravím. Dosud byl pokorný, bál se mne rozzlobit. Musíte mu vyložit, že každá změna v jeho chování by byla nebezpečná. Připomeňte mu mou vznětlivou povahu " když jsem rozrušená, pak se neznám. Prosím vás, nedívejte se tak unuděně! Nemůžete dát najevo trochu víc starostlivosti o mne?" Netečnost, s kterou jsem tyto vzkazy poslouchala, byla jistě protivná, protože paní je mínila docela upřímně,
Ale já zas měla za to, že osoba, která už předem vypočítavě hledí využít svých záchvatů zlosti, mohla by je stejným , úsilím vůle trošku ovládnout, když na ní přijdou. Tak jsem nehodlala jejího manžela ,postrašiť, jak se právě vyslovila, a přidávat mu starosti jen proto, abych posloužila jejímu sobectví. Neřekla jsem tedy pánovi nic, když jsem ho viděla přicházet k salónku, ale dovolila jsem si zůstat za dveřmi, abych slyšela, zdali začne hádka nanovo
Pan Linton promluvil první. "Nevstávej, Kateřino," řekl. V hlase mu nezněl hněv,jenom smutek a malomyslnost. "Nebudu tě dlouho obtěžovat. Nejdu se přít ani usmiřovat, chci jen vědět, zdali potom, co se dnes stalo, hodláš udržovat svůj blízký vztah k tomu ."
"Ach, pro smilování," přerušila ho paní a zadupala; "pro smilování, nemluvme už o tom ! Ty máš chladnou krev a nevíš, co je horečka. Ty máš v žilách led, ale ve mně se krev jen vaří a tvůj chlad mě dopaluje !" "Hned se mne zbavíš, jen mi odpověz!" naléhal pan Linton. "Trvám na tom, a tvoje rozčilení mě neodradí. Poznal jsem, že se umíš s naprostým klidem ovládat, když chceš. Rozejdeš se navždy s Heathcliffem, anebo se rozejdeš se mnou? Není možné, abys držela současně s ním i se mnou, a já tě žádám o odpověď, koho si vybereš." "A já tě žádám, abys mi dal pokoj," vykřikla Kateřina vztekle. "Bude to? Nevidíš, že jsem skoro bez sebe?
Edgare, odejdi - jdi pryč !" Zazvonila, až zvonek ochraptěl. Nepospíchala jsem s příchodem. Však by i svatému došla trpělivost s takovým neodpovědným, odporným vzteklounem. Ležela na pohovce, třískala hlavou do opěradla a skřípala zuby až šel strach, div že si je nerozdrtila na střepiny. Pan
Linton
se na ní díval celý zkroušený a polekaný. Poslal mě pro vodu. Ona ze sebe nemohla vypravit ani slovo. Donesla jsem plnou sklenici, a když nechtěla pít, nastříkala jsem jí vodu do obličeje. Po chvilce se Kateřina natáhla, strnula a oči se jí obrátily v sloup. Bezkrevně zsinalé tváře nabyly mrtvolného vzhledu. Linton se vyděsil. Vůbec nic jí není," šeptla jsem. Nechtěla jsem, aby povolil, ale sama jsem měla nahnáno. Má na rtech krev," řekl rozechvěle. To je toho!" odsekla jsem. A prozradila jsem mu, že ještě před jeho příchodem mi vykládala, jak sehraje záchvat zuřivosti. Bezděky jsem to vyřkla nahlas a ona mne slyšela. Vyskočila, vlasy se jí rozpustily po ramenou, oči jí blýskaly, šlachy na krku a na pažích jí nepřirozeně vyvstaly. Už jsem počítala, že to přinejmenším odnesu zpřeráženými kostmi, ale ona mě jen bodla pronikavym pohledem a vyřítila se z místnosti. Pán mě poslal za ní - já
šla, ale jen k jejím dveřím. Dál mě nepustila, zamkla za
sebou.
Protože druhý den ráno neráčila sejít k snídani, vyšla jsem se jí zeptat, mám-li jí něco donést. "Nic," odpověděla příkře. Stejnou otázku jsem opakovala při obědě a večeři a znovu druhý den ráno, a dostala jsem stejnou odpověď. Pan Linton zase trávil čas v knihovně a neptal se, co dělá paní. Měl s Isabelou asi hodinový rozhovor. Chtěl od ní
patrně slyšet nějaký projev odporu k Heathcliffovým námluvám, jak by se bylo patřilo, ale z jejích vyhýbavých odpovědí si nemohl nic vybrat a tak svůj výslech s nepořízenou ukončil. Slavnostně však sestru varoval, že s ní ruší všechny příbuzenské styky, kdyby byla tak šílená a chtěla toho ničemného nápadníka povzbuzovat.
KAPITOLA DVANÁCTÁ
Slečna Lintonová bloudila parkem a zahradou, pořád zamlklá a skoro pořád uslzená. Její bratr se uzavřel mezi knihami, do kterých se aní nepodíval - řekla bych, že se trápil nejasnou touhou, aby Kateřina projevila lítost nad svým jednáním a přišla ho dobrovolně odprosit a usmířit
se ona zas vytrvale hladověla a nejspíš si myslela, že se Edgarovi steskem po ní svírá při každém jídle hrdlo a jen hrdost ho zdržuje, aby nespěchal vrhnout se jí k nohám. Já si hleděla své práce a bylo mi jasné, že z celého Drozdova má jen jediný tvor všech pět pohromadě, a to jsem já. Nesnažila jsem se utěšovat slečnu nebo nějak domlouvat své paní, nedala jsem valně ani na to, že se pán souží a vzdychá - toužil slyšet o své choti aspoň zmínku, když tak dlouho nezaslechl její hlas. Schválně jsem je nechala, ať si dělají, co umějí - však oni se umoudří? Trvalo jim to; jen co je pravda, ale nakonec jsem se přece jen zaradovala, že snad začínají přicházet k rozumu aspoň to tak ze začátku vypadalo. Třetí den totiž paní Lintonová odemkla dveře, a protože už spotřebovala všechnu vodu v karafě i ve džbánu, řekla si o čerstvou a o trochu odvaru z ovesných vloček, že prý je jí na umření. To měl být asi nepřímý vzkaz pro Edgara já tomu ani za mák nevěřila, nechala jsem si to pro sebe a donesla jí nemaštěnou topinku s čajem. S chutí se do toho pustila, pak se svalila na podušku, začala zatínat pěsti a naříkat. "Umřu, nikdo mě nepolituje,
proč jsem vůbec jedla?" Pak za dlouhou chvíli bylo slyšet, jak šeptá : "A zrovna neumřu - to tak, ještě by měl radost on mě nemiluj ani by mne nepostrádal. "Máte nějaké přání, prosím?" ptala jsem se a navenek jsem pořád zachovávala klid přes všechen její utrápený vzhled a podivné, přepjaté chování.
Co dělá ten necita?" povídala a odhrnula husté pocuchané vlasy z vyhublého obličeje. "Má spavou nemoc nebo umřel?"
"Nic takového," odpověděla jsem, "jestli mluvíte o panu Lintonovi. Má se celkem dobře, jen se mi zdá, že čte víc než je zdrávo. Ustavičně leží v knihách, když nemá jinou společnost." Nebyla bych takhle mluvila, kdybych byla tušila, jak to s ní doopravdy je. Já měla pořád za to, že svou nemoc značně přehání. "Leží v knihách!" vykřikla celá divá. "A já tady umírám! Já tu napůl v hrobě! Propánaboha, copak neví, že mě to strhlo?" Vytřeštila oči na svůj obraz v zrcadle na
protější zdi. "Tohleto je Kateřina Lintonová! A on myslí, že se jen tak zlobím snad že to hraju! Nemůže mu vysvětlit, že je to pro mne věc života a smrti? Nelly, jestli už není pozdě, uvidíte, co udělám -jen co se dozvij jak si to vlastně představuje! Rozhodnu se mezi dvěma
možnostmi: buď se rovnou umořím hladem - jenže to by ho nevytrestalo, on má srdce jako kámen a nebo se seberu a odejdu z kraje. Řekněte mi o něm pravdu! Rozmyslete si to! Vážně na tom nemá nejmenší zájem, abych žila?"
Ale mladá paní," povídám, "pán přece nemá tušení, jak si to berete do hlavy. A určitě ho ani nenapadlo, že byste se chtěla mořit hladem." Že ne? Tak mu povězte, že ano!" odsekla mi. " "předložte mu to ! Řekněte mu to, jak vy to vidíte - řekněte,
vy určitě věříte, že to udělám !" "No ale nezapomeňte, paní Lintonová, že jste dnes trochu pojedla, a docela s chutí ! Uvidíte, jak vám zítra bude
líp !"
"Kdybych jen věděla, že ho to zabije," skočila mi do řeči, "na místě se usmrtím. Tři děsné noci jsem ani oko nezamhouřila - a ta hrůza, Nelly - viděla jsem přízraky! Ale tak se mi zdá, že je vám to jedno. Toje zvláštní, myslila jsem, že vy jste tu všichni na sebe zlí a protivní, jenom mne
musí mít každý rád! A stačí chvilka - všichni kolem jsou nepřátelé ! Oni, ti zdejší ! To mi nevymluvíte. Hrozně těžko
by se umíralo, vidět kolem sebe ty ledové tváře! Isabela, poděšená a znechucená, bojí se přijít bylo by to nepříjemné, vidět Kateřinu zesnout! A Edgar stojí slavnostně u lůžka a čeká, kdy už bude konec, pak vznese děkovnou modlitbu k nebi za návrat klidu a míru do domu - a vrátí se ke svým knihám! Co si potřebuje číst v knihách, když já tu umírám? Nemá špetku slitování?" Nemohla snést představu, kterou jsem jí nasadila do hlavy, že se pan Linton nedává vyrušit z filozofického klidu. Házela sebou, až si vystupňovala horečné blouznění do nepříčetnosti. Natrhla zuby polštář, pak se posadila celá rozpálená a chtěla, abych na ní otevřela okno. Měli
jsme tu vrcholnou zimu, od severozápadu silně foukalo, takj sem jí to vymlouvala. Hrozně mě znepokojilo,jak se jí rychle měnil výraz v obličeji a střídala nálada, vzpomněla
jsem si na předešlou nemoc a lékařův příkaz, aby se jí neodporovalo. Ještě před chvilkou se vztekala, teď zase ani nepostřehla mou neposlušnost. Opřela se o loket a s dětinským potěšením vybírala peříčka z trhlin, které nadělala v polštáři, a řadila si je na pokrývce podle jejich původu. Mysl se jí zatoulala už zase jinam. "Tohle je z krůty," šeptala si pro sebe, "a tohle z divoké kachny, a tohle je holubí. Aha, mám v polštáři holubí peří, tak proto jsem nemohla umřít! Nesmím zapomenout
shodit je na zem, než si zas lehnu. A tohle je z bahenní slípky, a tohle - poznala bych je mezi tisíci - to je z čejky. Krásný pták - vždycky nad námi poletoval, když jsme se procházeli u slatin. Asi spěchal domů k hnízdečku. Tušil, žeje déšť na spadnutí, mraky se hnaly už po kopcích. Tohle
peříčko museli sebrat na vřesovisku, protože ptáčka nestřelili. Našli v zimě jeho hnízdo plné malých kostřiček .
Heathcliff nad ním nalíčil osidla a staří se báli přiblížit. Vynutila jsem pak z něho slib, že už nikdy nezastřelí čejku, a on poslechl. Ale, mám jich tu víc ! Nelly, že mi střílel
moje
čejky ! Že jsou na peří stopy krve ! To se musí zjistit." "Nehrajte si jako dítě," zahubovala jsem na ní, vyškubla jí polštář a obrátila ho trhlinami dospod, protože z něj tahala peří, co jí ruce stačily. "Ležte a spěte, vždyť blábolíte! Pěkně jste to tu zřídila! Létá tu peří jako sněhu.
Začala jsem pírka posbírávat. "Tak vás vidím, Nelly, jako starou babici," hovořila dál, jakoby ve snu. "Máte bělavé vlasy a ramena už shrbená." Moje postel je sluj trpaslíků pod Penistonskou skálou a vy tu sbíráte jejich kouzelné šípy, abyste nám uřkla dobytek. Jenže se tváříte, jako by to byly útržky vlny, protože se na vás dívám. K takovým koncům to s vámi dojde za padesát let já vím, že teď ještě ne! Já neblábolím, jen si nemyslete ! To bych doopravdy věřila, že jste scvrklá čarodějka a já že
jsem skutečně pod Penistonskou skálou. Ale teď ne,já vím, že je večer, že jsme tady a máme na stole hořet dvě svíčky a ty se odrážejí na černé truhle." "Jaká černá truhla? Kdepak je?" ptala jsem se. U stěny je,jako vždycky," odpověděla. "Ale něco je na ní divného - je v ní vidět obličej !" "Žádná truhla tu není, nikdá v tomhle pokoji nebyla. Sedla jsem si zas a poodhrnula záclonu, abych mohla na Kateřinu lépe vidět. "Vy ten obličej nevidíte?" ptala se a upřeně hleděla do zrcadla.
Marné řeči, nemohla jsem jí to vysvětlit, že se dívá na vlastní obraz v zrcadle, tak jsem vstala a zakryla je
šátkem.
Schovává se tam pořád !" nedala pokoj. "A teď se hýbe. Čí to asi je? Snad nevykoukne, až mě tu necháte samotnou? Nelly, tady straší. Bojím se tu sama." Vzala jsem jí za ruku a chlácholila jí, protože jí roztřásly křečovité záchvaty a pořád jen zírala na to zrcadlo. "Nikdo tam není," domlouvala jsem jí. "To jste, paní
Lintonová, vy sama! Přece se poznáte?" "Já sama?" vyhrkla. "A hodiny zrovna bijí půlnoc! Tak je to přece pravda ! Hrůza !" Zaťala prsty do pokrývky a přetáhla si jí přes oči. Chtěla jsem se vyplížit ze dveří, abych přivolala jejího manžela, ale ječivý výkřik mě přivolal zpět - šátek sklouzl ze zrcadla.
"No tak, copak je to?" křikla jsem na ní. "Že se nestydíte, bát se ! Probuďte se, paní Lintonová ! To je přece zrcadlo a vidíte v něm sebe - a vedle vás jsem já !" Všecka rozechvělá a popletená se mne držela jako klíště, ale zděšení jí pozvolna vymizelo z obličeje. Bledost vystřídal ruměnec zahanbení. "Ach, a já myslila, že jsem doma," povzdychla si. Zdálo se mi, že ležím ve své komůrce na Větrné hůrce. Zatmělo se mi v hlavě, že jsem tak slabá, a nevědomky jsem vykřikla. Nikomu nic neříkejte, ale zůstaňte u mne ! bojím se usnout, straší mne sny!" Pořádný spánek by vás postavil na nohy," odpověděla jsem jí, "a snad si z té nevolnosti vezmete ponaučení,
abyste se víckrát nemořila hladem." "Kdybych jen byla ve vlastní posteli v našem starém domě !" naříkala a spínala ruce. "Vítr tam šumí v borovicích za okny. Chci pocítit jeho dech na sobě . fičí sem rovnou ze slatin - ať se ho aspoň nadýchnu !" Abych jí ukonejšila, pootevřela jsem na okamžik okno. Studený poryv zasvištěl dovnitř. Přibouchla jsem okno a vrátila se ke Kateřině. Ležela teď tichounce, s tváří celou mokrou od slz. Tělesné zhroucení jí vyčerpalo úplně i na duchu, a naše prudká Kateřina byla zesláblá jako
dítě po záchvatu pláče. Náhle trochu oživla a zeptala se : "Jak už je to dlouho,
co se tu zavírám?" Od pondělka večer," odpověděla jsem, "a teď je noc ze čtvrtka, vlastně už pátek ráno." "Cože, ani týden ne?" zvolala. "Jen tak kratičce?" "To je až dost dlouho, žít jen o studené vodě a zlosti !"
poznamenala jsem. "No, mně se to zdálo věčnost," spustila pochybovačně. Určitě to bude déle ! Vzpomínám, jak jsme po té hádce byli v salónku, Edgar byl tak protivně nesnesitelný, a já celá zoufalá jsem utekla sem. Sotva jsem zasunula závoru, zatmělo se mi před očima a skácela jsem se na podlahu.
Určitě jsem věděla, že dostanu záchvat nebo se zblázním, jestli mě Edgar nepřestane trápit, ale jemu se to nedalo vyložit. Jazyk už mě neposlouchal, mozek taky ne, a Edgar snad neměl ponětí,jak je mi bídně zbývalo mi jen tolik, sebevlády, abych utekla a nemusela slyšet jeho hlas. Než se mi zas vrátil zrak i sluch, začalo se rozednívat, a poslyšte,
Nelly, co mě napadlo a vracelo se pořád a pořád, až jsem se bála, že mi přeskočilo. Jak tu ležím - hlavou u nohy stolu - a jenom slabě zrakem rozeznávám okno jako světlejší obdélník, myslila jsem, že to vyhlížím ze své postele doma v dubovém přístěnku, a bylo mi teskno, u srdce. Měla jsem velký žal, ale nemohla jsem si už v tom probuzení vzpomenout jaký ! Přemítám a soužím se, co by
to jen mohlo být, ale věřte nevěřte, posledních sedm let života mě úplně vypadlo z paměti. Na nic jsem si nemohla vzpomenout -jako by to nebylo! Byla jsem malá holčička, tatínka mi zrovna pochovali, a ten můj smutek byl z toho, že mi Hindley zakázal stýkat se s Heathcliffem. Poprvé mě uložili spát samotnou, a když jsem procitla z pozdní dřímoty po proplakané noci, zdvihla jsem ruku a chtěla odstrčit přepážku - a místo ní jsem nahmátla desku stolu. Sáhla jsem dolů a dotkla se koberce. Tu se mi vrátila paměť ! Nedávná úzkost se propadla do šíleného zoufalství. Neumím ani povědět, proč jsem byla tak děsně nešťastná.
jistě to způsobila přechodná nepříčetnost, jiný důvod by to stěží vysvětlil. Ale když si představíte, že se cítím jako dvanáctiletá - a najednou shledám, že jsem odloučena od
Větrné hůrky a všech dětských zvyklostí a od Heathcliffa, který mi byl nade všecko na světě, a rázem se proměním v paní Lintonovou, vládkyni na Drozdově a manželku cizího člověka -na věčné časy vypuzenou, vyštvanou z místa, kde byl můj jediný domov! To vám dá slabou představu propasti, v které jsem se svíjela. Vrťte si hlavou, Nelly, jak chcete, vy taky jste pomáhala přivést mě z míry. Měla jste Edgarovi domluvit ! ano, měla , aby mě nerozčiloval. Ach, celá hořím ! Musím na vzduch ! Kdybych se tak mohla vrátit do dětství - divočit, být otužilá, volná -smát se bolestem a křivdám - a ne nad nimi zuřit! Proč jsem se tak změnila? Proč se mi zpění krev do šíleného varu pro pár slovíček? Jistě bych se zotavila, kdybych si mohla vyběhnout do kopců na vřesoviště! Otevřte okno dokořán - vzepřete je, ať zas nezaklapne ! Rychle !
hněte sebou !" "To tak, abyste kvůli mně umřela na zápal plic !" Nepřejete mi život, tak to je!" řekla zarputile. "Ale já ještě nejsem bezvládná ! Otevřu si sama." Vyklouzla z postele, a než jsem jí mohla zadržet, vrávoravě přeběhla pokojem, rozevřela okno a vyklonila se ven. Mrazivý vzduch jí fičel kolem ramenou jako svištění
nože, ale ona nedbala. Prosila jsem jí, aby toho nechala, a pak jsem jí zkoušela násilím odvléci. Ale brzy jsem poznala, že její síla v tom blouznivém stavu je větší než
moje - byl to opravdový záchvat blouznění, o tom už nebylo pochyby podle toho, co mluvila a dělala ! Měsíc nesvítil a všechno pod námi bylo zatopeno temnou mlhou. Ani světélko nezablikalo z žádného domu široko daleko, a světla z Větrné hůrky nebylo už vůbec možné od nás zahlédnout, ale ona přece tvrdila, že je tam vidí se třpytit. "Hleďte," křičela vzrušeně, "to je můj pokoj, jak tam svítí svíčka, - větve ji ted zastínily. Tu druhou svíčku má v komůrce Josef. Ten ale bdí pozdě do noci, že? Čeká, až se vrátím domů, aby po mně zamkl vrátka. To si ještě počká! Cesta je zlá a s těžkým srdcem se nejde dobře a musíme jít kolem gimmertonského kostela. Kolikrát jsme tam spolu vzdorovali duchům -jeden druhého jsme pokoušeli, kdo se nebude bát jít na hřbitov a zavolat na mrtvé, aby se zjevili ! Jakpak, Heathcliffe, kdybych se teď s tebou vsadila, šel bys? Jestli ano, půjdu s tebou. Nechci tam ležet samotná. A kdyby mě pohřbili na sáhy hluboko a navršili nade mnou zříceniny kostela, neudrží mě tam,
dokud nebudeš se mnou. Bez tebe nikdy!" Odmlčela se a pak řekla s významným úsměvem : "On si to rozvažuje - radši prý mám přijít za ním! No dobře, ale pak mě veď jinou cestou, abych nemusila na hřbitov ! Nemáš naspěch? Jen to nech na mně víš, žes vždycky chodil za mnou !" Uznala jsem, že bych jí marně vymlouvala ty blouznivé představy, a hmatala jsem kolem sebe, abych přes ní přehodila něco teplého a nemusila ji přitom pouštět z objetí - neodvažovala jsem se nechat jí volně stát u otevřeného okna. Tu jsem k svému zděšení uslyšela cvaknout kliku a vešel pan Linton. Teprve teď odcházel spát a cestou z
knihovny zaslechl naše hlasy. Zvědavost nebo obava ho přivedly, aby se podíval, co se v tak pozdní hodinu děje. "Prosím vás, pane," zavolala jsem na něj a přerušila tak výkřik, který mu unikl ze rtů leknutím z toho výjevu a mrazivého ovzduší pokoje, "ubohá paní je nemocná a nic na mne nedá. Nestačím jí sama uklidnit. Pojďte, prosím, a přemluvte jí, aby si šla lehnout! Už se na ní nehněvejte - nedá si poradit, musí být po jejím!" "Kateřina je nemocná?" vyhrkl a pospíšil k nám. "Zavřete okno, Elleno ! Co se to -" Nedořekl. Vytřeštěný obličej paní Lintonové ho tak poděsíl, že oněměl a jen zíral střídavě na ní a na mne ve
strnulém úžasu. "Ona se tu trápila," vysvětlovala jsem, "skoro nic nejedla, ale nestěžovala si. Nikoho z nás nepouštěla dovnitř , až teprve dnes večer - tak jsme vám nemohli hlásit, jak jí je. Sami jsme to nevěděli, ale nic to nebude !"
Tušila sem, že moje vysvětlení zní uboze. Pán se zamračil. " Říkáte, že to nic nebude, Elleno !" pravil ostře. "Ještě se mi podrobněji zodpovíte, proč jste mi všechno tajila." A vzal svou paní do náručí a úzkostlivě si jí prohlížel.
Zprvu se tvářila, že ho nepoznává - jako by byl jejímu pomatenému zraku neviditelný. Ale to blouznění nebylo trvalé. Odtrhla zrak od výhledu do noční tmy, ponenáhlu soustředila pozornost k němu a uvědomila si, kdo jí to drží. "Ale ale, ty jsi přišel, Lintone?" řekla, ihned oživena zlostí. "Ty se mi tu ustavičně pleteš, když je tě nejmíň zapotřebí, ale když tu máš být, jsi pryč ! To zas bude plno
nářků , už tě slyším předem ! Ale tím si mě neudržíš, odejdu ti domů tam do té úzké skrýše do místa odpočinku, které mě čeká, než přejde jaro. Víš, kde to je - ne mezi Lintonovými pod kostelní klenbou, ale pod širým nebem, u kamenného pomníčku. A ty si můžeš vybrat,
chceš-li k nim nebo ke mně !" "Kateřino, co to mluvíš?" polekal se pán. "Ty už vůbec nemyslíš na mne? Miluješ snad toho lotra Heathcliffa?" "Mlč !" vykřikla paní Lintonová. "Už ani slovo ! Ještě jednou řekni to jméno, a rázem udělám všemu konec, skočím z okna! Teď mě držíš, ale k ničemu ti to není. Než na mne sáhneš podruhé, moje duše se bude vznášet nad vysočinou. Nechci tě už, Edgare - to už je za mnou. Vrať se ke svým knížkám ! Dobře, že v nich máš útěchu u mne jí
nenajdeš !"
"Ona jen blouzní, pane," promluvila jsem do toho. "Celý večer mluví beze smyslu. Ale když jí necháme v klidu a budem jí pěkně ošetřovat, zas jí to přejde. Napříště si musíme dát pozor, abychom jí nerozčilovali." "Nechte si svoje rady!" odsekl pan Linton. "Znáte povahu mé paní, a ještě jste mě proti ní popouzela. A cože jste mě ani neupozornila, jak se jí vede poslední tři dny? Nemáte trochu citu ! Podivejte se na ní - ani několik měsíců nemoci by jí nemohlo takhle změnit!" Začala jsem se bránit, protože to už přestávalo všechno, dát si vyhubovat za cizí vzteklost a umíněnost! "Já přece věděla, že paní Líntonová je prudká a pánovitá," bručela jsem, "ale kdo mohl tušit, že chcete její zlobu ještě podporovat? Nevěděla jsem, že mám přimhouřit oko nad panem Heathcliffem, abych se jí zalíbila. Jako věrná služebnice jsem konala povinnost a všechno vám pověděla - a takové odměny se dočkám za věrnou službu ! Ale příště si dám pozor na ústa. Shánějte si zprávy sám!" "Příště, až začnete donášet, paní Deanová, poletíte ze
služby," řekl. "Aha, tak vy byste radši o ničem nic nevěděl, viďte, pane Lintone?" bránila jsem se. "Heathcliff má vaše svolení, aby se chodil dvořit vaší paničce a navštěvoval jí,
jak jen vytáhnete paty z domu, a štval jí proti vám!" Kateřina byla sice pomatená, ale dovedla nám hbitě skočit do
hovoru.
"Aha, tak Nelly je ta zrádkyně!" rozkřikla se divoce. "Nelly je má tajná nepřítelkyně ! Vy čarodějnice ! Tak vy přece sbíráte kouzelné šípy, abyste nám ublížila ! Pusť
mě, já jí dám, až bude skučet a prosit o smilování!" Šílená zuřivostjí vyšlehla z očí. Zoufale se chtěla vyrvat Lintonovi z náručí. Nemínila jsem čekat, až se jí to podaří, a prchla jsem z pokoje. Rozhodla jsem se na vlastní odpovědnost přivolat lékařskou pomoc. Když jsem procházela zahradou k silnici a šla podle místa, kde je ve zdi hák na přivazování koní, spatřila jsem, že tam sebou nepravidelně škube cosi bílého - docela jinak, než kdyby se to houpalo větrem. Ač jsem měla naspěch, zastavila jsem se, abych to vyšetřila už proto, aby se mi později nezahnízdila v mysli představa, že jsem viděla zjevení z onoho světa. Velké bylo moje překvapení a zmatek, když jsem poznala " spíše hmatem nežli zrakem ", že to visí na kapesníku Fifinka, lovecká fenka slečny Isabely. Byla skoro v posledním tažení. Rychle jsem chudinku odvázala a zdvihla jí přes zeď do zahrady. Vždyť jsem jí večer viděla běžet za slečnou do ložnice . jak se jen mohla dostat sem ven a který zlomyslný člověk jí mohl tohle udělat? Když jsem odvazovala uzel od háku, zdálo se mi, že jsem opětovně zaslechla dupot koňských kopyt, cválajících v značné vzdálenosti. Ale tolik starostí mi vířilo v hlavě, že jsem si to sotva uvědomila, ačkoliv to byly nezvyklé zvuky v těch místech - a ve dvě hodiny
v noci !
Pan Kenneth naštěstí právě vycházel z domu na návštěvu k nemocnému ve vsi, když jsem zabočila do jeho ulice, a moje líčení nemoci paní Lintonové ho přimělo, aby hned šel se mnou. Byl to prostý, neomalený člověk a netajil
se přesvědčením, že Kateřina druhý podobný záchvat nepřežije, ledaže by se víc řídila jeho příkazy než doposud. "Paní Deanová," řekl mi, "mám takový dojem, že to není z nějaké obyčejné příčiny. Co se to děje u vás na Drozdově? Divné věci tu slýcháme. Statné děvče, plné života, se nerozstůně pro nic za nic. Vůbec by neměla stonat takoví lidé, když pak dostanou horečku nebo něco podobného, těžko se z toho dostávají. Jak jí to začalo?" Pán vám to poví," odpověděla jsem, "ale vy dobře víte, jakou mají Earnshawové vzteklou povahu, a paní Lintonová, ta je všecky strčí do kapsy! Řeknu vám jen tolik, že to začalo hádkou. Z velkého rozčilení dostala takový záchvat - aspoň to tak sama vykládá, protože když jí to popadlo, utekla a zamkla se v pokoji. Od té doby nic nechtěla jíst a teď chvílemi třeští a chvílemi je jako omámená. Lidi kolem sebe poznává, ale hlavu má
plnou všelijakých divných výmyslů a šálení." Pan Linton bude truchlit?" podotkl Kenneth tázavě. Truchlit? Ten by se žalem zbláznil, kdyby se něco stalo. Nepoplašte ho zbytečně !" Varoval jsem ho, aby byl opatrný," řekl lékař, "a teď musí nést následky, že nedal na moje výstrahy. Nepřátelil se poslední dobou s tím Heathcliffem?" Heathcliff často chodil do Drozdova," odpověděla jsem, "ale spíše proto, že ho paní zná už od dětství, ne že by pán stál o jeho společnost. Od nynějška si může uspořit námahu dalších návštěv , vyšlo totiž najevo, že si drze myslí na slečnu Lintonovou. Myslím, že ho už víckrát
u nás nepřijmou." A slečně Lintonové je lhostejný?" dotazoval se lékař. Mně se slečna nesvěřuje," odpověděla jsem zkrátka,
protože mě netěšilo o tom mluvit. "To věřím, ona je tajnůstkářka," řekl a zavrtěl hlavou. "Nechává si všechno pro sebe. Ale nemá kouska rozumu.
Slyšel jsem zaručenou zprávu, že včera večer - však to byl krásný večer - chodila s Heathcliffem přes dvě hodiny v parku za domem a on do ní mluvil, aby se už nevracela, ale uprchla s ním na koni. A ještě něco jsem slyšel od svého zpravodaje - Heathcliff se nedal jinak odbýt a slečna mu musela dát čestné slovo, že přichystá všechno
k útěku na nejbližší další schůzku. Kdy to má být, není známo, ale měla byste upozornit pana Lintona, aby dobře
hlídal."
Ta zpráva ve mně vzbudila novou hrůzu. Předběhla jsem Kennetha a většinu cesty domů jsem utíkala. Psík stále ještě kňučel v zahradě. Otevřela jsem mu vrátka, ale místo aby se rozběhl k domovním dveřím, pobíhal sem tam a čenichal v trávě. Byl by utekl na silnici, ale já ho chytila a odnesla dovnitř. Vystoupila jsem nahoru a nahlédla do Isabelina pokoje. Moje podezření se potvrdilo -
byl prázdný. Kdybych byla přišla o několik hodin dříve, snad by jí byla před tím neuváženým krokem zastavila nemoc paní Lintonové. Ale co se teď dalo dělat? Snad by je mohl ještě někdo dohonit, kdyby okamžitě vyrazil. Ale já to být nemohla, a bála jsem se vzbouřit lidi a způsobit poplach v celé domácnosti. Nejhorší bylo, jak to ohlásit pánovi. Vždyť byl celý rozrušený už jednou pohromou a neměl sílu snést ještě nový zármutek. Co se dalo jiného počít než držet jazyk za zuby a nechat to všechno být, ať se děje co děje? Zatím se dostavil Kenneth a já se násilně přinutila do klidnějšího výrazu a šla ho ohlásit. Kateřina ležela v neklidném spánku manželovi se podařilo zkonejšit její třeštění. Teď se skláněl nad jejím polštářem a sledoval každé hnutí a změnu v jejích bolestně stažených rysech. Lékař prohlédl nemocnou a utěšil pána, že všechno
dobře dopadne, zachováme-li kolem ní naprostý a nerušený klid. Mně pak naznačil, že není taková obava ze smrti, jako spíše z trvalého zatemnění rozumu. Tu noc jsem oko nezamhouřila, a pan Linton rovněž ne. Ani jsme si nešli lehnout a ostatní služebnictvo bylo vzhůru dávno před obvyklou hodinou, chodilo domem po špičkách a šeptalo si spolu, když jeden druhého potkal při práci. Všichni byli na nohou, jen slečna Isabela ne, a začali si o ní vyměňovat poznámky, jaký má tvrdý spánek. Její bratr se též poptával, zdali vstala. Nemohl se jí dočkat a
mrzelo
ho, že jí tak málo záleží na nemocné švagrové. Třásla jsem se strachem, aby mě pro ní neposlal, ale zůstala jsem
ušetřena trapné úlohy, abych přišla první se zprávou o jejím útěku. Jedna ze služebných, bezmyšlenkovitá dívka, kterou poslali časně ráno pro něco do Gimmertonu, se vrátila uštvaná, s otevřenými ústy a vyběhla nahoru do pokoje
s pokřikem :
"Jejda,jejda! Tojsou věci! Pane, pane, naše slečna ." Nedělej kravál !" okřikla jsem jí spěšně, dopálena její"
mi hlučnými způsoby. "Mluvte tišeji, Mary ! co se děje?" ptal se pan Linton. Stalo se něco slečně?" "Je pryč, je pryč ! Ten Heathcliff ji unesl !" lapalo děvče
po dechu.
To není pravda !" zvolal Linton a vyskočil v rozrušení. "To není možné, co jste si to vzpomněla? Paní Deanová,
jděte jí vyhledat ! To je neuvěřitelné - nemožnost !" Odvedl služebnou za dveře a znovu jí vyslýchal, odkud má tu zprávu.
"Teď jsem na silnici potkala hocha, co od nás vozí mlíko,"
koktala, "a ten se mne ptá, jestli je u nás na Drozdově poprask. Já myslela, že to má být jako kvůli tomu, že paní stůně, tak povídám, že jo ! A on povídá : "No, a kdo jel za nima?' Já na něj vyvalila oči, tak on viděl, že nic nevím, a vyložil mi, že ňáký pán s dámou se zastavili u kovárny dvě míle za Gimmertonem, něco po půlnoci, a dali přibít jednomu koni podkovu. No a kovářovic holka byla zvědavá, kdo to je, tak vstala a šla se na ně podívat . poznala je oba. Viděla, jak ten mužský - to byl jasně Heathclff, u toho není možná mýlka - dal tátovi do ruky zlaťák za práci. Dáma měla do obličeje kapuci, ale chtěla se napít vody, a jak pila, kapuce jí spadla a holka jí dobře viděla. Pak jeli dál od vesnice, Heathcliff držel oboje otěže a uháněli tryskem, jak to jen po rozblácené silnici šlo. Holka tátovi nic neřekla, ale ráno to roznášela po celém Gimmertonu." Běžela ,jsem se podívat, jen tak na oko, do Isabelina pokoje a potvrdíla, co říkala služebná. Pan Linton se znovu posadil k lůžku a po mém návratu jen zvedl hlavu
a vyčetl pravdu z mého sklíčeného výrazu. Sklopil zas oči bez jediného příkazu, ba bez jediného slůvka. "Nedá se něco dělat - pronásledovat je a přivést je
zpátky?" zeptala.jsem se. "Co si máme počít?" Opustila nás, protože sama chtěla," odpověděl pán. "Měla plnou volnost odejít, kamkoliv se jí zlíbí. Nemluvte mi již o ní ! Napříště je mi sestrou jen podle jména ! ne
že bych se jí zřekl, ale ona se zřekla mne." Víc se o tom nemluvilo. Nepoptával se po ní, nevyslovil její, jméno jedině mi poručil, abych za ní poslala všechno, co bylo v domě jejího, do nového příbytku, až se dovím, kde
to,je.
KAPITOLA TŘINÁCTÁ
Dva měsíce byli uprchlíci nezvěstní a za ty dva měsíce paní Lintonová prodělala a překonala nejhorší nápor nemoci - hlavni čky, jak se,jí říká. Matka nemohla jedináčka
ošetřovat obětavěji než pan Edgar svou ženu. Ve dne v noci nad ní bděl a trpělivě snášel všechna příkoří, která si na něj vymýšlel její otřesený rozum a popudlivý rozmar. Kenneth mu sice předpověděl, že žena, kterou vyrval hrobu, přinese mu za odměnu jenom další ustavičnou starost a úzkost že vlastně obětoval svou sílu a zdraví na záchranu pouhé lidské trosky, ale on nevěděl co počít radostí a vděčností, když Kateřina podle lékařského výroku byla mimo nebezpečí života. Hodinu za hodinou u ní vysedával, pozoroval její pomalé tělesné uzdravování a živil své překotné naděje šalebnou domněnkou, že i její mysl se vrátí do správné rovnováhy a Kateřina bude zase ve své
kůži.
Až teprve začátkem března dalšího roku mohla vyjít z pokoje. Ten den ráno jí pan Linton položil na polštář hrst zlatých šafránů. Hned při probuzení je zahlédla a na očích - však se už dlouho nezajiskřily radostí -ji bylo vidět, jak jí to těší, že může květy sevřít do dlaně. "To bývá první jarní kvítí u nás na Větrné hůrce," řekla. "Připomínají mi vlažný vítr při oblevě, hřejivé slunko a tající sníh. Edgare, to už vane jižní vítr a sníh je pryč ze strání?" Sníh tady dole už roztál, miláčku," těšil jí manžel, a na celém hřebenu vysočiny vidím jen dvě bílá místa. Nebe je modré, skřivánci zpívají, potoky a strouhy přetékají vodou. Loni na jaře v tenhle čas jsem si tolik přál, Kateřino, abych tě měl doma u sebe, a dnes bych tě zas rád měl tam vysoko v kopcích. Vzduch je tak příjemný, věřím, že by tě uzdravil !" "Tam nahoru pojedu už jen jednou," řekla nemocná, "ale ty se tam se mnou rozloučíš a já zůstanu navždy! Za rok na jaře budeš zas toužit, abys mě měl doma
u sebe, a vzpomeneš, oč jsi byl dnes šťastnější." Linton vyplýtval na ní nejněžnější polibky a snažil se jí povzbudit nejlaskavějšími slůvky, ale ona se jen nepřítomně dívala na květy a nechávala si netečně kapat slzy z řas a stékat po tvářích. Věděli jsme, že se její stav skutečně zlepšil, a usoudili ,jsme proto, že takovou sklíčenost působí dlouhé upoutání na jedno místo a že by se to dalo zlepšit změnou prostředí. Pán mi řekl, abych zatopila v salóně, opuštěném již řadu týdnů, a abych přistrčila lenošku k oknu na slunce. Pak snesl Kateřinu dolů a ona tu dlouhou dobu seděla v příjemném světle a teple. Jak jsme očekávali, skutečně pookřála mezi známými věcmi kolem sebe, které jí nepřipomínaly smutné prostředí její nemoci. K večeru už byla značně unavená, ale ničím se nedala přimět, aby se vrátila do postele. Musela jsem jí zatím ustlat na pohovce v pokoji, kde měla ležet, nežli jí přichystáme novou ložnici. Aby se jí ušetřila námaha stoupání do schodů, ubytovali jsme jí tam, kde vy teď spíte, protože to bylo v stejném poschodí se salónem. Brzy se tak sebrala, že mohla s Edgarovou pomocí přecházet z místnosti do místnosti. Však jsem si říkala, že by se měla uzdravit při takovém hýčkání ! Bylo si toho přát z dvojnásobného důvodu na jejím životě závisel i nový život. Těšili jsme se nadějí, že zakrátko narozením dědice srdce pana Lintona pookřeje a jeho statek ujde zálusku cizince. Měla bych dodat, že Isabela asi šest neděl po útěku poslala bratrovi stručné oznámení o svém sňatku s Heathcliffem. Bylo zdánlivě suché a chladné, ale pod ním byla tužkou připsána jakási omluva a prosba za vzpomínku a odpuštění, jestliže se ho její čin dotkl, - nemohla prý tehdy jednat jinak, a co se stalo, nelze teď odčinit. Pokud vím, Linton jí na to neodpověděl, a asi za čtrnáct dní jsem
od ní dostala dlouhé psaní a bylo prapodivné na novomanželku, která sotva vyšla z líbánek. Přečtu vám je. Mám je dosud schované. Každá památka na mrtvéje nám
vzácná, zvláště, když jsme je měli rádi zaživa. Milá Elleno (tak to začíná), včera jsem přijela na Větrnou hůrku a poprvé se doslechla, že Kateřina byla a stále je těžce nemocná. Asi se jí nedá psát a bratr je buď příliš rozhněván, nebo zarmoucen, aby odpověděl na můj předešlý dopis. Ale někomu se svěřit musím, a nikdo jiný mi nezbývá než Vy. Povězte Edgarovi, že bych dala celý svět
za to, abych ho mohla zase spatřit, a že se moje srdce vrátilo do Drozdova hned druhý den potom, co jsem odtud odjela. Ano, moje srdce překypuje láskou k Edgarovi a Kateřině a je celé u Vás, ale osobně za ním přijít nemohu (tato slova byla podtržena) ! Ať mě tedy nečekají a vyloží si to, jak dovedou - jenom ať to mylně nepřičítají mé neochotě nebo vlažnému citu ! Další v tomto dopise je, Elleno, jenom pro Vás. Chci
se Vás zeptat na dvojí věc. První otázka je: jak se Vám podařilo zachovat si přirozený lidský cit za tu dobu, co jste žila na Větrné hůrce? Nevidím, že by ho tu se mnou někdo sdílel.
Druhá otázka má pro mne velký význam, a je taková: je na panu Heathcliffovi vůbec něco lidského? jestliže
ano, je to šílenec? A jestliže ne, je to běs? Nebudu vysvětlovat, proč se tak ptám, ale chtěla bych od Vás slyšet vysvětlení, koho jsem si to vlastně vzala - až se totiž někdy přijdete na mne podívat, a to musíte, Elleno, co nejdřív ! Nepište, ale přijďte a přineste mi vzkaz od Edgara ! A teď Vám povím, jak mě přivítali v novém domově, v takovém světle se musím dívat na Větrnou hůrku ! Nedostatek osobního pohodlí a podobné věci jsou mi jen rozptýlením neobtěžují mne vůbec, leda v té chvíli, kdy se mi vnucují. Radostí bych jásala a tančila, kdyby nepohodlí bylo všechno, co mě souží, a ostatní se ukázalo jen příšerným snem. Za Drozdovem zapadalo slunce, když jsme přijeli k slatinám, podle toho jsem odhadla, že je šest hodin. Pak se můj spolucestující ještě půlhodinku pozdržel, aby se vynadíval na sad, zahradu, a patrně i Drozdov sám co nejdůkladněji, takže bylo tma, když jsme konečně slézali s koní na dlážděném dvoře Větrné hůrky a Váš starý druh ve službě nás vyšel přivítat. Provedl to zdvořile, jak jen uměl.
Nejdřív mi posvítil do obličeje. Zle zašilhal, ohrnul ret a ukázal mi záda. Pak odvedl oba koně do stáje a vrátil se, aby zamkl branku, jako bychom bydlili v nějakém starém
hradě.
Heathcliff se s ním pozdržel na kus řeči a já jsem vešla do kuchyně - nevzhledné špinavé díry! Jistě byste jí nepoznala, jak se změnila od té doby, co jste jí měla ve správě. U ohniště stál zanedbaný chlapec silných údů, ale v špinavých hadrech, ústy a očima připomínal Kateřinu. "Tohle je tedy Edgarův synovec," uvažovala jsem, "a podle toho i můj. Musím mu podat ruku, samozřejmě - musím ho i políbit. Není nad to, získat si dobrou vůli od samého začátku." Přistoupila jsem k němu a mínila ho vzít za buclatou pěstičku. Dobrý den, chlapče !" Odpověděl mi hatmatilkou, které jsem nerozuměla. Budeme spolu dobře vycházet, viď, Haretone !" byl
můj další pokus o rozhovor. Odměnou za tu snahu jsem sklidila nadávky a hrozbu,
že na mne pošle Rafa, jestli neodprejsknu" ! "Rafe, hopla !" zavolal ten lotřík a z pelechu v koutě přivolal nečistokrevného buldoka. "Tak co, zmizíte odtud?" ptal se velitelsky. Z obavy o život jsem musela uposlechnout. Couvla
jsem za dveře, abych vyčkala, než přijdou ostatní. Pana Heathcliffa nebylo nikde vidět, a když jsem šla za Josefem do stáje a požádala ho, aby mě doprovodil dovnitř, podíval se na mne, ohrnul nos, něco si pro sebe vrčel a pak odpověděl "Mi, mi, mi! Takové kňourání a hihňání, jak tomu má
křesťanský člověk rozumět? Co mi to povídáte?" "Povídám, abyste mě uvedl do domu !" křičela jsem, domnívajíc se, že je hluchý, ale stejně rozezlena nad
jeho hrubostí. "Co vás vede, já tu mám práci," odpověděl a dělal si svoje, jen přitom žvýkal svou

Pýcha a předsudek
Jane Austenová
2
3
Všeobecně panuje skálopevné přesvědčení, ţe svobodný muţ, který má slušné jmění, se neobejde bez ţenušky. .
A přistěhujeli se někam takovýto mladík, je tento názor tak zakořeněn v myslích sousedních rodin, ţe jej povaţují za pravoplatné vlastnictví té které dcery ještě dříve, neţ mají moţnost se obeznámit s jeho vlastními pocity nebo zásadami v tomto ohledu.
"Drahý manţeli," pravila jednoho dne paní Bennetová onomu pánovi, "zdalipak uţ víte, ţe netherfieldské panství dostane konečně nájemce?"
Pan Bennet odvětil, ţe nikoli.
"Uţ je tomu tak," pokračovala, "právě se odtamtud vrátila paní Longová a všechno mi to vypověděla."
Pan Bennet na to nic neříkal.
"Coţpak nechcete vědět, kdo tam přijde?" zvolala jeho choť netrpělivě.
"Vidím, ţe byste mi to ráda sdělila, a jsem hotov vás vyslechnout."
Tato pobídka stačila.
"Jen povaţte, můj milý, to vás bude zajímat: paní Longová říká, ţe pánem na Netherfieldu se stane velmi zámoţný mladík ze severní Anglie; v pondělí se tam prý přijel podívat v kočáře se čtyřspřeţím, a tak se mu to zalíbilo, ţe se s panem Morrisem okamţitě dohodl; má se prý nastěhovat ještě před Svatým Michalem a část sluţebnictva přibude prý uţ koncem příštího týdne."
"Jak se jmenuje?"
"Bingley."
"Je ţenatý nebo svobodný?"
4
"Ach, svobodný! Svobodný je, drahý choti! Svobodný mladík, a jak zámoţný, má čtyři nebo pět tisíc ročně. To je něco pro naše děvčata!"
"Jak to? Co je jim po tom?"
"Ţe mě můţete tak zlobit, drahý choti," odvětila paní Bennetová. "Víte dobře, ţe pomýšlím na to, aby si jednu z nich vzal."
"Z toho důvodu se sem tedy stěhuje?"
"Z toho důvodu! Jak můţete říci takovou hloupost! Ale není přece vůbec vyloučeno, ţe by se mohl do některé zamilovat, a proto ho okamţitě, jakmile přijede, musíte navštívit."
"To bych ani nepovaţoval za nutné. Zajeďte tam s děvčaty sama, anebo je pošlete bez doprovodu, coţ snad bude nejmoudřejší, protoţe vás ţádná půvabem nepředčí, a třeba byste se panu Bingleymu nejlépe líbila vy."
"I vy lichotníku! Kdysi jsem snad nebývala zrovna ošklivá, avšak nyní si uţ na nic nedomýšlím. Nehodí se, aby matka pěti dospělých dcer dbala na vlastní krásu."
"V tom případě měla asi i dřív sotva nač dbát."
"Nic naplat, drahý manţeli, musíte se vypravit a pana Bingleyho po sousedsku přivítat, aţ sem přibude."
"Ujišťuji vás, ţe o to ani za mák nestojím."
"Nezapomínejte, ţe máte dcery. Povaţte, jaká by to byla partie pro jednu z nich! Sir William a lady Lucasová za ním chtějí rozhodně zajít, a to výhradně z onoho důvodu; víte přece, ţe jinak nové lidi nenavštěvují. Není vyhnutí, musíte to učinit, protoţe jinak bychom tam nemohly my."
"Načpak takové cavyky! Jsem si jist, ţe vás pan Bingley rád uvidí, a já vám dám s sebou krátký průvodní dopis, ţe ochotně svoluji, aby si
5
vzal, kterou chce, ačkoli já bych se přimlouval za mou rozmilou Lízinku."
"Nic takového rozhodně nedovolím. Lízá není o nic lepší neţ ostatní, a já tvrdím, ţe není zdaleka tak krásná jako Jane a ani zdaleka tak veselá a příjemná jako Lydia. Jenţe vyjí odjakţiva nadrţujete."
"Ţádná z nich nestojí za fajfku tabáku," odpověděl. "Jsou hloupé a pošetilé, jako děvčata bývají, ale Lízinkaje přece jen trochu čipernější neţ její sestry."
"Jak můţete mluvit tak ošklivě o vlastních dětech, choti! Máte radost, kdyţ mě můţete pozlobit. Neberete vůbec ohled na mé ubohé nervy!"
"Mýlíte se, drahá. Ctím vaše nervy. Jsem s nimi důvěrné spřátelen. Vţdyť mi je ohleduplně připomínáte uţ dobrých dvacet let."
"Och, vy nevíte, co mě uţ stály utrpení."
"Doufám, ţe to překonáte a ţe se doţijete toho, jak mladíci s čtyřtisícovými důchody zaplavují náš kraj."
"Co by nám to bylo platné, i kdyby se jich sem nastěhovalo dvacet, kdyţ je nechcete navštívit."
"Aţ jich bude dvacet, navštívím je všechny, na to se spolehněte, milá choti."
Pan Bennet v sobě spojoval pohotový vtip, sarkasmus, uzavřenost i rozmary tak zvláštním způsobem, ţe ho jeho paní ani za třiadvacet let společného ţivota neměla ještě prokouknutého.
Proniknout za její duševní obzor nevyţadovalo takové úsilí. Byla to ţena s malým pochopením pro ostatní, s nepatrným vzděláním a náladové povahy. Kdyţ jí něco nevyhovovalo, jala se naříkat na pomyslnou neurózu. Jejím ţivotním cílem bylo vyvdat dcery a mezitím se utěšovala návštěvami a novinkami.
Pan Bennet šel mezi prvními sloţit poklonu panu Bingleymu. Od prvopočátku se s ním hodlal seznámit, ačkoli manţelku nepřestával
6
ujišťovat, ţe nikam nepůjde; však se o tom dozvěděla aţ večer po vykonané návštěvě. A pak jí to sdělil takto: Všiml si, ţe jeho druhorozená dcera pilně vylepšuje nějaký klobouk, a zničehonic poznamenal:
"Doufám, ţe se bude panu Bingleymu líbit, Lízinko."
"Jak můţeme vědět, co se panu Bingleymu líbí nebo nelíbí," odvětila matka nahněvaně, "kdyţ ho nesmíme navštívit."
"Zapomínáte, ţe se s ním setkáme ve společnosti, maminko," řekla Elizabeth, "a ţe nám ho paní Longová slíbila představit."
"Nevěřím, ţe by to paní Longová doopravdy udělala. Má
přece sama dvě neteře. Je to sobecká, pokrytecká ţenská a mně byla odjakţiva protivná."
"Mně rovněţ," pravil pan Bennet. "Rád vidím, ţe na ni v této věci nespoléháte."
Paní Bennetová se neuráčila odpovědět, ale musela si vylít špatnou náladu na jedné dceři.
"Pro rány boţí, nekašli pořád, Kitty! Měj trochu soucitu s mými nervy! Drásá mi to uši!"
"Kitty se ještě nenaučila kašlat decentně," řekl otec, "a vybere si vţdy nepravou chvíli."
"Nekašlu přece pro zábavu," odpověděla Kitty dotčeně. "Kdy má být příští ples, Lízinko?" "Od zítřka za čtrnáct dní."
"Ba, pravda," zvolala matka Bennetová, "a paní Longová se vrátí aţ den předtím, takţe nám pana Bingleyho nebude moci představit, protoţe ho sama ještě nebude znát."
"Snad tedy, milá manţelko, budete mocí trumfnout svou přítelkyni a představit jí pana Bingleyho sy"
7
"Vyloučeno, choti, vyloučeno, vţdyť jsem se s ním sama ještě neseznámila, jak mě můţete tak škádlit?"
"Váţím si vaší obezřetnosti. Čtrnáct dní skutečně nic neznamená. Coţpak lze za čtrnáct dní poznat, jak se náš nový známý vybarví? Avšak netroufneme-li si my, troufne si někdo jiný, neboť paní Longové a jejím neteřím se musí koneckonců téţ dostat příleţitosti; a jelikoţ ío ona bude pokládat za laskavost, musím se toho ujmout sám, nemáte-li vy chuť prokázat jí tu sluţbu."
Děvčata vykulila na otce oči. Paní Bennetová řekla jen: "Nesmysl, nesmysl!"
"Co znamená to důrazné popření?" zvolal otec. "Povaţujete způsob představování a význam, jenţ se mu přikládá, za nesmysl? V tom bych s vámi nemohl zcela souhlasit. Co o tom soudíš ty, Mary? Jsi dívka filosoficky zaloţená, čteš tlusté knihy a děláš si z nich výpisky, pokud je mi známo."
Mary by byla ráda řekla něco moc chytrého, ale nemohla si na nic vzpomenout.
"Zatímco se Mary soustřeďuje," pokračoval, "vraťme se k panu Bingleymu."
"Mám pana Bingleyho aţ po krk!" zvolala jeho choť.
"To mě mrzí, ale pročpak jste to neřekla dřív? Kdybych to byl tušil dnes ráno, nebyl bych ho šel navštívit. To je smůla, ale kdyţ uţ jsem u něho jednou byl, nemůţeme ho dost dobře ignorovat."
Rodina ţasla právě tak, jak si to přál, a nejvíc ze všech snad paní Bennetová, ačkoli se jala prohlašovat, hned jak první vlna radosti opadla, ţe od něho celou tu dobu nic jiného nečekala.
"Vy jste zlatý člověk, nejdraţší manţeli! Však já dobře věděla, ţe mi nakonec vyhovíte. Byla jsem si jista, ţe máte naše děvčata příliš rád, abyste zanedbal takovou moţnost. Ach, to jste mi udělal radost! Ale ţe se vám to povedlo: sebral jste se dopoledne a šel, a nezmínil jste se o tom ani slovíčkem, aţ teď."
8
"Nu, Kitty, nadále uţ můţeš kašlat, co srdce ráčí," řekl pan Bennet a při těchto slovech se zvedl a odcházel, neboť ho unavovaly ţeniny radostné výlevy.
"Máte skvělého otce, děvčata," pravila matka, kdyţ za ním zapadly dveře. "Nevím, jak se mu kdy odvděčíte za jeho dobrotu, anebo konečně i mně. V našem věku to uţ není nic příjemného, seznamovat se kaţdý den s novými lidmi, to vám povídám, ale co bychom neudělali kvůli vám! Lydie, děvenko moje, jseš sice nejmladší, ale řekla bych, ţe si s tebou pan Bingley na příštím plese zatančí."
"Hm, já se ho neleknu," prohlásila Lydia rozhodně. "Nejmladší jsem, ale zato jsem největší."
Zbytek večera strávily úvahami, za jak dlouho oplatí Bingley panu Bennetovi návštěvu, a dohaďováním, kdy ho budou moci pozvat na oběd.
Ať se však paní Bennetová vyptávala jak chtěla - a všech pět dcer ji přitom všempţně podporovalo - nedokázala vy-páčit ze svého chotě dostatečný popis pana Bingleyho. Volily
rozličnou taktiku - nezastřené dotazování, lstivé předpoklady i vzdálené naráţky, on však ze všech kliček vyklouzl, a tak jim nakonec nezbývalo neţ se spokojit s informacemi z druhé ruky, které jim poskytla jejich sousedka lady Luca-sová. Její hlášení bylo navýsost uspokojující. Sir William jím byl nadšen. Je prý docela mladý, okouzlujícího zevnějšku, nesmírně přívětivý, a nadto se hodlá zú-častnit příštího společenského večírku i s řadou přátel. Co mohlo znít nadějněji? Záliba v tanci je prvním krůčkem k tomu, aby se tu zamiloval; a tak leckterá dívka snila o dobytí jeho srdce.
"Kdybych se doţila toho, ţe by jedna z našich děvčat byla paní na Netherfieldu," pravila paní Bennetová manţelovi, "a ostatní se stejně dobře vdaly, tak uţ bych si nic jiného nepřála."
Za několik dní oplatil pan Bingley panu Bennetovi návštěvu a seděl s ním asi deset minut v knihovně. Doufal, ţe se přitom naskytne příleţitost k seznámení se slečnami, o jejichţ půvabu uţ toho mnoho
9
slyšel, avšak musel se spokojit pouze s otcem. Dámy na tom byly o něco lépe, neboť mohly z horního okna aspoň zjistit, ţe má na sobě modrý kabátec a ţe přijel na černém koni.
Krátce nato mu bylo odesláno pozvání na oběd, a paní Bennetová jiţ dumala, které chody by její kuchyni nejvíce slouţily ke cti, kdyţ tu přišla odpověď, jeţ vše zhatila. Pana Bingleyho volají neodkladné záleţitosti nazítří do Londýna, a tak s velkou lítostí sděluje, ţe není s to přijmout prokázanou poctu, atd. Paní Bennetová byla úplně vyvedena z míry. Nedovedla si představit, co naléhavého by mohl mít na práci ve městě tak krátce poté, co přibyl do Hertfordshiru, a vyjádřila obavy, zda snad nepoletuje stále z jednoho místa na druhé a nikdy se v Netherfieldu pořádně neusadí. Lady Lucasová ji poněkud upokojila domněnkou, ţe snad odjel do Londýna jen pro tu velkou společnost, co hodlá přivést na ples, a brzy přišla zpráva, ţe s panem Bingleym přijede dvanáct dam a sedm pánů. Dívky rmoutil tak velký počet dam, avšak den před plesem se trochu utěšily, kdyţ zvěděly, ţe jich s sebou přivezl ne dvanáct, ale jen šest - pět sester a jednu sestřenici. Nakonec však do tanečního sálu vkročila pouze pětičlenná společnost - pan Bingley, jeho dvě sestry, manţel starší z nich a ještě jeden mladý pán.
Pan Bingley měl pohledný a ušlechtilý zjev, příjemnou tvář a přátelské, nestrojené vystupování. Jeho sestry byly půvabné a dělaly dojem dam velkého světa. Pan Hurst, jeho švagr, vypadal pouze urozeně, avšak jeho přítel pan Darcy brzy vzbudil všeobecnou pozornost svou urostlou, vysokou postavou, čistými rysy, hrdým drţením a zprávou, která šla od úst k ústům za pět minut poté, co vstoupil do sálu, ţe má totiţ jmění vynášející deset tisíc ročně. Pánové prohlašovali, ţe je to junák, dámy usoudily, ţe je mnohem větší fešák neţ pan Bingley, a polovinu večera k němu všichni vzhlíţeli s vřelým obdivem, aţ jeho chování zavdalo příčinu k všeobecnému rozčarování a veškeré nadšení vyprchalo, neboť společnost shledala, ţe je pyšný, ţe mu nejsou dost vznešení a ţe se tu nebaví, a pak uţ ho ani rozlehlé statky v Derbyshiru nezachránily, aby neměl odpudivý, nepříjemný zevnějšek a aby svému příteli nedosahoval ani po kotníky.
Pan Bingley. se zakrátko seznámil s kdekým v sále, s chutí a ţivě se bavil, nevynechal ani jeden kousek, byl smutný, ţe ples uţ končí, a
10
zmínil se o tom, ţe musí také uspořádat podobný večer v Netherfieldu. Taková zlatá povaha mluví sama za sebe. Jaký rozdíl oproti jeho příteli! Pan Darcy si zatančil pouze jednou s paní Hurstovou a jednou se slečnou Bingleyovou, nepřál si být představen ţádné jiné dámě a strávil zbytek večera tím, ţe se procházel po sále a tu a tam prohodil slovíčko s někým ze svých přátel. Jeho charakter byl odhalen. Byl to nejpyšnější, nejnepříjemnější člověk na světě a nikdo si nepřál, aby se tu ještě kdy ukázal. Nejvíce proti němu byla zaujata paní Bennetová, která nejen neschvalovala jeho celkové vystupování, ale navíc byla pobouřena tím, ţe se opovrţlivě vyjádřil o jedné její dceři.
Jelikoţ chyběli tanečníci, byla Elizabeth Bennetová nucena dva kousky prosedět, a během této doby stanul pan Darcy na chvíli poblíţ, takţe zaslechla rozhovor mezi ním a panem Bingleym, jenţ opustil na několik minut parket, aby přiměl přítele si zatančit.
"Pojď, Darcy," pravil, "musím tě dostat do kola. Nelíbí se mi, ţe tu tak hloupě postáváš. Měl bys tančit."
"Vyloučeno. Víš dobře, jak je mi to proti mysli, neznám-li dobře svou partnerku. V takovéhle společnosti by to bylo nesnesitelné. Tvoje sestry jsou zadány a vyzvat kteroukoli jinou by pro mne byl hotový trest."
"Nedělal bych takové drahoty ani za širý svět!" zvolal Bingley. "Na mou věru, co jsem ţiv, neseznámil jsem se ještě s tolika příjemnými dívkami za jediný večer; několik je jich tu přece velmi hezkých."
"S jediným hezkým děvčetem v celém sále tančíš ty" řekl pan Darcy a pohlédl na nejstarší slečnu Bennetovou.
"Ach, to je nejkrásnější stvoření, jaké jsem kdy spatřil! Ale přímo za tebou sedí jedna z jejích sester a ta je také velmi půvabná a jistě i velmi milá. Dovol, ať ti ji má tanečnice představí."
"Která to je?" ohlédl se a na okamţik se zadíval na Elizabeth; kdyţ se setkal s jejím pohledem, odvrátil se a chladně prohlásil: "Ušla by, ale není natolik hezká, aby mne uvedla v pokušení; kromě toho nemám chuť vyznamenávat svou pozorností mladé dámy, které jiní
11
muţi pomíjejí. Vrať se raději ke své tanečnici, nech se okouzlovat jejími úsměvy a nemař čas se mnou."
Pan Bingley uposlechl této rady. Darcy poodešel a zanechal tam Elizabeth s velmi smíšenými pocity. Vylíčila pak tu příhodu barvitě svým známým, neboť měla ţivou, veselou povahu a kaţdá směšná příhoda ji dokázala pobavit.
Večer uběhl příjemně celé rodině. Paní Bennetová byla svědkem toho, ţe její nejstarší dcera vzbudila skutečný obdiv netherfieldského panstva. Pan Bingley ji dvakrát vyzval k tanci a jeho sestry jí projevily přízeň. Jane to těšilo stejnějako matku, ač to nedávala tak najevo. Elizabeth vycítila, ţe má Jane radost. Mary zaslechla, jak kdosi vykládá slečně Bingleyo-vé, ţe ona je nejvzdělanější dívka široko daleko, a Catherine s Lydií měly to štěstí, ţe ani jeden kousek neproseděly, coţ jim zatím při plesech stačilo k blaţenosti. Vracely se tedy do Longbournu, vsi, kde ţili a kde byli nejváţenější rodinou, v růţové náladě. Zjistily, ţe pan Bennet dosud bdí. Nad knihou zapomínal na čas a tentokrát byl velmi zvědavý, jak
probíhal večer, kterému předcházely tak vzrušené dohady. Očekával spíš, ţe nový soused zklame naděje jeho choti, ale brzy zjistil, ţe tentokrát je mu vyslechnout jiné dojmy.
"Ach, drahý manţeli," začala, sotva překročila práh, "bavily jsme se výborně, byl to nádherný ples. Jane budila takový obdiv, ţe si to ani neumíte představit. Kaţdý říkal, jak jí to krásně sluší, a panu Bingleymu se musela moc líbit, protoţe s ní tančil dvakrát. Jen povaţte, drahý choti, doopravdy s ní tančil dvakrát! Pro ţádnou jinou nepřišel znovu. Nejprve poţádal o tanec slečnu Lucasovou. Byla jsem zoufalá, kdyţ proti sobě stanuli, ale zřejmě se mu vůbec nelíbila, komu by se také mohla líbit, no ne, a asi ho upoutala Jane, jak šla tančit. Vyptal se tedy, kdo to je, dal se představit a o příští tanec poţádal ji. Třetí kousek tančil se slečnou Kingovou, čtvrtý s Marii Lucasovou, pátý znovu s Jane a šestý s Lí-zinkou a s Boulangerovou."
"Kdyby měl trochu soucitu se mnou" zvolal její manţel netrpělivě, "nebyl by tolik tancoval! Pro boha ţivého, přestaňte uţ vypočítávat jeho tanečnice! Kéţ by si byl podvrkl kotník hned v prvním kole!"
12
"Je to okouzlující člověk, můj drahý," vedla paní Bennetová svou. "Takový krasavec! A jeho sestry jsou dámy, jaké se hned tak neuvidí. Ty elegantní toalety! Řekla bych, ţe jen krajka na sukni paní Hurstové -"
Pan Bennet ji však znovu přerušil a zapřísahal ji, aby mu ţádnou parádu nepopisovala. Byla tedy nucena stočit řeč na něco jiného a vylíčila mu rozhořčeně a trochu nadsazeně otřesnou nevychovanost pana Darcyho.
"Ale ujišťuji vás," dodala, "ţe na tom Lízinka netratí, kdyţ jemu nepadla do oka, protoţe je to velmi nepříjemný, odporný člověk a nestojí za to, aby se mu vycházelo vstříc. Ta povznesenost a to sebevědomí, no, něco nesnesitelného. Přešel sem, přešel tam a představoval si, jak všechny převyšuje. Není mu dost hezká, aby si s ní zatančil! Měl jste tam být, milý muţi, a zmrazit ho pohledem, jak vy to umíte. Mně je ten člověk nesnesitelný."
Jane se opatrně vyhýbala chvalozpěvům na pana Bingleyho, avšak kdyţ se octla s Elizabeth mezi čtyřma očima, přiznala, zeji velice zaujal.
"Takhle si představuji mladého člověka," pravila, "rozumného, příjemného, veselého; nepoznala jsem ještě tak šťastnou povahu! Chová se nenucené a přitom dokonale uhlazeně!*'
"A je dokonce i hezký," odpověděla Elizabeth, "coţ by mládenci rovněţ měli být, pokud to jen trochu jde. Je tedy všestranně bez vady."
"Velice mi zalichotilo, ţe mě poţádal o tanec podruhé. Nečekala jsem takovou poklonu."
"Ne? Já ji čekala za tebe. V tomhle se od sebe lišíme. Tebe poklona vţdycky překvapí, mne nikdy. Přirozeně ţe měl chuť si s tebou ještě zatančit. Není slepý, aby si nevšiml, ţe jsi pětkrát krásnější neţ kterékoli jiné děvče v sále. Na to nemusí být ještě dvorný. Ne, je skutečně velice milý a dávám ti svolení, aby se ti líbil. Však uţ se ti líbili mnohem hloupější muţi."
13
"Ale Lízinko!"
"Je to pravda! Jsi hned hotova myslet si o kaţdém to nejlepší. Nikdy nevidíš na nikom ani chybičku. V tvých očích je celý svět dobrotivý a laskavý. Ještě jsem nezaţila, ţe bys o někom řekla něco nepříjemného."
"Nechci nikoho neuváţeně odsuzovat, avšak netajím se s tím, co si myslím."
"To vím, a právě tenhle fakt mě uvádí v úţas. Jsi přece dost rozumná, a přitom tak slepě přehlíţíš pošetilosti a hlouposti ostatních! Předstíraná upřímnost je častý jev - člověk se s ní setká dnes a denně. Ale soudit takhle upřímně bez předstírání a bez postranních úmyslů - vzít si z povahy kaţdého člověka jen ty dobré rysy a ještě je vykrášlit a o těch špatných pomlčet - to dokáţeš jen ty. Tobě se tedy zamlouvají i sestry toho člověka, coţ? Ty však nemají tak šťastnou povahu jako on."
"Jistěţe ne, aspoň ne na první pohled. Ale kdyţ si s nimi povídáš, jsou velmi milé. Slečna Bingleyová se nastěhuje k bratrovi a povede mu domácnost; a musela bych se moc mýlit, kdybychom v ní nezískali roztomilou sousedku."
Elizabeth ji mlčky vyslechla, avšak přesvědčit se nedala; na večírku Bingleyovy sestry rozhodně nevyvinuly ţádné úsilí, aby byly k někomu milé, a jelikoţ Elizabeth měla víc bystrozraku a méně poddajnosti v povaze neţ její sestra, a nadto její mínění neovlivňoval ţádný osobní zájem, neviděla, proč by jim měla být nějak obzvlášť nakloněna. Jistěţe to byly jemné dámy, nechyběl jim vtip, kdyţ byly dobře naloţené, dokázaly se chovat přívětivě, kdyţ jim na tom záleţelo, ale byly pyšné a sobecké. Měly jistý půvab, vzdělání se jim dostalo v jednom z prvních soukromých londýnských penzionátů, kaţdá vlastnila dvacet tisíc liber, zvykly si utrácet víc, neţ si mohly dovolit, a stýkaly se s urozenými lidmi. Měly tedy všechny předpoklady k tomu, aby si toho o sobě myslely mnoho a o ostatních pramálo. Pocházely z váţené severo-anglické rodiny, kteráţto skutečnost se jim vtiskla do paměti hlouběji neţ ta, ţe za svůj majetek i za majetek svého bratra vděčí obchodnímu podnikání.
14
Pan Bingley zdědil téměř stotisícové jmění po otci, jenţ si za ně hodlal koupit panství, ale zemřel dřív, neţ tak učinil. Pan Bingley chtěl otcův úmysl uskutečnit a někdy uţ se rozhodoval pro to které hrabství, ale jelikoţ měl nyní dobrý dům a právo na šlechtické sídlo, domnívali se jeho přátelé, kteří dobře znali jeho bezstarostnou povahu, ţe asi stráví zbytek ţivota na Netherfieldu a koupi panství přenechá další generaci.
Jeho sestry by byly rády viděly, aby se usadil na vlastních statcích; a třebaţe šije nyní pouze pronajal, nebylo slečně Bingleyové proti mysli ujmout se úlohy domácí paní - stejně jako paní Hurstová, jeţ se provdala za muţe spíše urozeného neţ zámoţného, ochotně povaţovala jeho domov za svůj, kdykoli sejí to hodilo. Pan Bingley byl sotva dva roky plnoletý, kdyţ ho náhodné doporučení upozornilo na Netherfield. Zajel tam a prohlédl si všechno za půl hodiny - líbila se mu poloha i rozmístění hlavních pokojů, uvěřil, co k chvále panství říkal majitel, a na místě si jej pronajal.
S Darcym jej poutalo dlouholeté přátelství, ačkoli se od sebe povahově značně lišili. Bingley se Darcymu zamlouval svým nekomplikovaným, otevřeným a poddajným zaloţením, přestoţe ţádná letora nemohla být vzdálenější jeho vlastní, jeţ mu zřejmě docela vyhovovala. Bingley věřil skálopevně v Darcyho náklonnost a jeho mínění si velmi váţil. Darcy měl větší rozhled neţ jeho druh. Bingley se rozhodně nevyzna-čoval zaostalostí, ale Darcy byl chytrý. K tomu byl povýšený, uzavřený a vybíravý a jeho vystupování přes svou uhlazenost nevzbuzovalo sympatie. V tomto ohledu ho jeho přítel o mnoho předčil. Ať přišel Bingley kamkoli, všude ho měli rádi, kdeţto Darcy soustavně někoho uráţel.
Způsob, jakým hodnotili merytonský večírek, byl dosti příznačný. Bingley jakţiv ještě neviděl pohromadě tolik příjemných lidí ani tolik hezkých děvčat, kaţdý byl k němu milý a pozorný, všichni se chovali přátelsky a nestrojeně, za chvíli se tu cítil jako doma, a pokud šlo o slečnu Bennetovou, ani anděl nemohl být podle něho krásnější. Darcy naopak pozoroval sbírku figurek, které měly stejně daleko ke kráse jako k představám, co se sluší, nikdo ho ani v nejmenším nezaujal, nikdo mu neprokázal ţádnou pozornost, nikdo
15
ho nepobavil. Uznal, ţe slečna Bennetová je hezká, ale prý se příliš často usmívá.
Paní Hurstová i její sestra s ním v tomhle byly zajedno - přesto však o ní hovořily s uznáním a sympatiemi, prohlašovaly, ţe je roztomilá a ţe by se s ní docela rády spřátelily. Slečna Bennetová byla tedy puncovaná na roztomilou a jejich bratr se povaţoval po tomto uznání za oprávněna myslet na ni po libosti.
Kousek od Longbournu bydlela jedna rodina, s níţ byli
Bennetovi obzvlášť důvěrně spřáteleni. Sir William Lucas se
původně zabýval obchodováním v městě Merytonu, domohl
se slušného jmění, a v době, kdy tam starostoval, vyslyšel král
jeho ţádost a povýšil jej do šlechtického stavu. Tuto čest proţíval snad aţ příliš procítěně. Od té chvíle se mu zprotivilo jak obchodní podnikání, tak ţivot v malém trţním městě; dal vale tomu i onomu a odstěhoval se s rodinou asi míli za Meryton do jednoho stavení, zvaného nyní Lucasov, kde se mohl dosyta oddávat příjemným úvahám o vlastní důleţitosti, a netíţen obchodnickými okovy, trávil čas výlučně v zdvořilůstkách vůči svému okolí. Povýšení co do stavu u něho nepřineslo povýšení co do chování, naopak, byl ke kaţdému velmi ohleduplný. Z tohoto člověka, od přírody nevýbojného, přátelského a ochotného, učinilo představení u dvora galantního kavalíra. Lady Lucasová byla po všech stránkách výborná paní, jen snad neměla tolik důvtipu, aby mohla být své sousedce paní Bennetové skutečnou oporou. Měli několik dětí. Nejstarší z nich, rozváţná a moudrá sedmadvacetiletá dívka, byla nejlepší Elizabethinou přítelkyní.
Nebylo myslitelné, aby se slečny Lucasovy a slečny Benne-tovy nesešly a nezhodnotily ples, a tak se hned nazítří po oné události dostavily mladé sousedky do Longbournu, aby slyšely a byly slyšány.
16
"Ty jsi měla úspěch hned z kraje večera, Charlottko," podotkla paní Bennetová s podivuhodnou zdvořilostí a sebe-ovládáním. "Tebe vyzval pan Bingley k tanci první."
"Ano, ale zdá se, ţe se mu druhá tanečnice zamlouvala lépe."
"To myslíš asi naši Jane, ne, protoţe s ní tančil dvakrát. Skutečně by se podle toho mohlo usuzovat, ţe se mu zalíbila - i já sama mám tušení, ţe to tak nějak bude - něco se mi doneslo - ale uţ si přesně nevzpomínám - týkalo se to pana Robinsona."
"Nemyslíte snad to, co jsem zaslechla já, kdyţ rozmlouval s panem Robinsonem; nevykládala jsem vám to? Pan Robinson se ho ptal, jak se mu zamlouvají merytonské společenské večírky, ajestli nemyslí, zeje tu spousta půvabných dívek, a která ţe je podle jeho mínění nejpůvabnější. A on odpověděl na tu poslední otázku: ,Určitě nejstarší slečna Bennetová, o tom nemůţe být vůbec sporu.' "
"Neříkej! To se tedy vyslovil velmi určitě - vypadá to,
jako by - přesto však z toho mračna nemusí pršet, to víš."
"Jájsem aspoň vyslechla něco uţitečnějšího neţ ty, Elizo," pravila Charlotte. "Pan Darcy se neposlouchá tak příjemně jako jeho přítel, viď? - Chudinka Eliza! - Slyšet, ţe jenom ujde!11
"Jen prosím tě ještě Lízince nenamlouvej, ţe by se měla pro jeho nezpůsoby trápit! Takový nepříjemný člověk, bylo by hotové neštěstí, kdyby se mu zalíbila. Paní Longová mi včera vykládala, ţe vedle ní seděl dobré půl hodiny a ani ústa neotevřel."
"Víte to jistě, matinko? Není v tom nějaký omyl?" zeptala se Jane. "Sama jsem zahlédla, jak s ní pan Darcy hovoří."
"I to ano, protoţe ona se ho zeptala, jak se mu líbí v Nether-fieldu, a tu se nemohl dost dobře vyhnout odpovědi, ale paní Longová povídala, jak se zdál celý rozhněvaný, ţe na něj promluvila."
17
"Slečna Bingleyová mi vykládala, ţe nikdy mnoho řečí nenadělá," pravila Jane, "leda v kruhu důvěrných přátel. K nim je pak neobyčejně srdečný."
"Tomu nevěřím ani za mák, děvenko. Kdyby byl tak neobyčejně srdečný, byl by promluvil na paní Longovou. Ale já vím, co za tím vězí: všichni říkají, zeje to velký hrdopýšek, a doslechl se, hádám, ţe paní Longová nemá vlastní kočár a ţe přijela na bál v droţce."
"Ze se nebavil s paní Longovou, to by mi tolik nevadilo," řekla slečna Lucasová, "ale chtěla bych, aby si byl zatančil s Elizou."
"Na tvém místě bych dala příště košem já jemu, Lízinko," radila jí matka.
"Mohu vám myslím s určitostí přislíbit, ţe si s ním v ţivotě nezatančím."
"U něho by mi pýcha tolik nevadila, jako mi obvykle va-dívá," uvaţovala slečna Lucasová. "V jeho případě se to dá omluvit. Není divu, ţe tak urostlý mladík, z dobré rodiny, bohatý, se všemi moţnými přednostmi, si sám sebe vysoko cení. Má na to právo, být hrdý, smím-li to tak vyjádřit."
"Máš úplnou pravdu," odvětila Elizabeth, "i já bych mu ochotně prominula jeho hrdost, kdyby byl nepokořil mou."
"Pýchaje velmi častá nectnost, pokud vím," ujala se slova Mary, která si zakládala na rozšafných názorech. "Jsem si jista, ţe se s ní zhusta setkáme, neboť lidská přirozenost k ní tíhne, a málokteří z nás neskrývají v srdci pocit sebeuspokojení pramenící z té či oné vlastnosti, ať skutečné, ať smyšlené. Je rozdíl mezi pýchou a hrdostí, ač se obě tato slova uţívají často promiskue. Hrdý člověk nemusí být ještě pyšný. Hrdost se týká spíš toho, co si sami o sobě myslíme, pýcha toho, co si přejeme, aby si o nás mysleli druzí."
"Kdybych měl tolik, co pan Darcy," zvolal jeden mladý pán Lucas, který doprovázel sestry, "drţel bych nos ještě výš a z nikoho bych si nic nedělal. Choval bych smečku loveckých psů a kaţdý den bych vypil celou láhev vína."
18
"To bys vypil mnohem víc, neţ by ti bylo zdrávo," řekla paní Bennetová, "a kdybych tě při tom přistihla, hned bych ti tu láhev vzala."
Chlapec se bránil, to ţe by nesměla, a ona trvala na svém, ţe by to přece jen udělala, a přeli se o to, dokud se návštěva nezvedla.
Longbournské dámy vykonaly zakrátko zdvořilostní návštěvu u dam z Netherfieldu. Tato návštěva byla brzy patřičně opětována. Příjemné způsoby slečny Bennetové nalezly milost v očích paní Hurstové i slečny Bingleyové, a třebaţe usoudily, ţe matka Bennetová je nesnesitelná a mladší dcery nestojí za to, aby s nimi člověk slovo ztratil, vyjádřily přání sblíţit se s oběma staršími. Jane přijímala jejich blahosklonnost s velkou radostí; avšak Elizabeth dobře viděla, jak povýšeně se ke kaţdému chovají, její sestru téměř nevyjímajíc, a nedokázala se pro ně nadchnout, ačkoli jejich přátelská laskavost vůči Jane - pokud se to tak dalo nazvat - nebyla bez ceny, neboť byla patťně odezvou obdivu, který k ní choval jejich bratr. Kdykoli se setkali, bylo nabíledni, ţe ho skutečně zaujala, a stejně tak viděla, ţe se v Jane prohlubují sympatie,
které v ní vzbudil na první pohled, a zeje na nejlepší cestě, aby se do něho zamilovala aţ po uši; s radostí si však uvědomovala, ţe okolní svět to asi hned tak nepostřehne, neboť Jane v sobě spojovala schopnost hlubokého citu s vyrovnanou povahou a neměnnou přívětivostí, coţ ji mohlo uchránit od dotěrného podezírání. Jednou se o tom zmínila své přítelkyni slečně Lucasové.
"Snad je to příjemné," odvětila Charlotte, "kdyţ v takovémto případě dokáţe lidi obalamutit, ale skrývá to v sobě i jisté nebezpečí, bude-li se tak velice ovládat. Utají-li ţena znamenitě své city i před tím, komu patří, můţe se stát, ţe propase příleţitost ho k sobě připoutat, a pak jí bude chabou útěchou, ţe se o tom lidé nedozvěděli. Myslím si, ţe kaţdý vztah roste i z vděčnosti a polichocené ješitnosti a ţe není moudré k tomu nepřihlédnout. Je přece moţné projevit zájem - přirozeně, ţe dáváme některým lidem přednost před jinými - ale málokdo má odvahu doopravdy se zamilovat, kdyţ mu to druhá strana neusnadní. V devíti případech z deseti by ţena udělala lépe, kdyby dala najevo víc lásky, neţ skutečně cítí. Tvá sestra se
19
Bingleymu bezesporu líbí, avšak můţe zůstat jen u toho líbení, jestli mu ona trochu nevyjde vstříc."
"Ale ona mu vychází vstříc, pokud je toho při své povaze schopna. Kdyţ mné nezůstaly utajeny její city k němu, musel by být dokonalý hlupák, aby je nepostřehl."
"Nezapomeň, Elizo, ţe nezná Janiny vlastnosti tak jako ty."
"Má-li však dívka mládence v srdci a nesnaţí se to před ním skrývat, musí to přece poznat."
"Snad ano, jsou-li spolu dost často. Bingley a Jane se sice setkávají poměrně pravidelně, ale nikdy spolu netráví dlouhé hodiny, vídají se ve společnosti mezi mnoha jinými dámami a pány, nemají moţnost, aby se celou tu dobu bavili jen spolu. Jane by proto měla co nejlépe vyuţít kaţdé chvíle, kdy se ji podaří upoutat jeho pozornost. Aţ ho bude mít jistého, pak bude dost času zamilovat se do něho, co srdce ráčí."
"Tvůj recept má mnoho do sebe," odpověděla Elizabeth, "kdyby nešlo o nic jiného neţ o to, dobře se vdát; kdybych byla odhodlána za kaţdou cenu ulovit bohatého ţenicha,
anebo vůbec ţenicha, pak bych se jím zajisté řídila. Jenţe tohle Jane nechce, a nejedná tedy cílevědomě. Přece si dosud nemůţe být jista ani hloubkou své náklonnosti, ani je-li to náklonnost rozumná. Vţdyť se seznámili sotva před čtrnácti dny. Čtyřikrát s ním tančila v Merytonu, jednou dopoledne ho navštívila v jeho sídle, čtyřikrát večeřela ve společnosti, kde byl i on. Za tu dobu ještě ani nemohla dobře poznat jeho povahu."
"Ne tak, jak tomu pojmu rozumíš ty. Kdyby s ním byla pouze večeřela, byla by nanejvýš poznala, má-li chuť k jídlu; nezapomínej však, ţe spolu také strávili čtyři večery - a čtyři večery mohou znamenat mnoho."
"Ano, během oněch čtyř večerů mohli dospět k poznání, ţe oba dávají přednost whistu před obchodem; ale pokud jde o důleţitější vlastnosti, sotva byli s to odhalit něco podstatného."
20
"Ať tak či tak," pravila Charlotte, "přeji Jane z celého srdce to nejlepší a myslím si, ţe by měla stejnou naději být s ním šťastná, kdyby se vdávala zítra, jako kdyby zkoumala jeho povahu od jara do zimy. Manţelství je vţdycky sázka do lutrie. Ať obě strany sebelépe poznají své zaloţení, ať se sobě povahově sebevíc podobají, jejich spokojenost tím zaručena není. Vţdycky se po svatbě ukáţe tolik růzností, ţe jim to vrchovatě postačí k trápení; raději nechtěj nic vědět o případných nedostatcích osoby, po jejímţ boku máš strávit ţivot."
"Rozesmála jsi mě, Charlottko, ale není to správné. Víš dobře, ţe to není správné a ţe by ses podle toho sama nikdy neřídila."
Všecka zaujata pozorováním, jak se pan Bingley dvoří její sestře, nenapadlo Elizabeth ani ve snu, ţe oči jeho přítele spočívají s patrným zájmem na ní. Zpočátku byl pan Darcy sotva ochoten připustit, zeje hezká; na plese si ji jen chladně měřil, a kdyţ se příště setkali, pozoroval ji jen proto, aby odhalil všechny její nedostatky. Sotva však objasnil sobě i svým přátelům, ţe nemá ve tváři jediný poutavý rys, uţ se mu začalo zdát, zejí výrazné černé oči dodávají neobyčejnou oduševnělost. Po tomto objevu následovaly vzápětí jiné,
stejně zdrcující. Třebaţe odkryl kritickým zrakem nejeden prohřešek proti symetrii v jejích liniích, přece byl nucen přiznat, ţe má lehkonohou postavičku, příjemnou na pohled; ač tvrdil, ţe by její způsoby neobstály v nejvyšších společenských kruzích, přece ho zaujaly svou nenucenou hravostí. O tom o všem ona neměla ani zdání - proti ni to byl člověk, který se k nikomu nesnaţil být přívětivý a který ji nepokládal za dosti přitaţlivou, aby si s ní zatančil.
Dostal chuť poznat ji blíţ a jako první krok k rozhovoru s ní sledoval, jak hovoří s jinými. Toho si uţ všimla. Stalo se to na Lucasově, kde se shromáţdila početná společnost.
"Jak si to pan Darcy představuje?" pravila Charlottě. "Poslouchá, co si povídám s plukovníkem Forsterem!" "Na to ti můţe dát odpověď pouze pan Darcy sám." "Jestli nepřestane, dám mu najevo, ţe jsem to
21
postřehla, na to ať vezme jed. Jemu není nic svaté, a nebudu-li k němu sama prostořeká, dostanu z něho za chvíli strach."
Vzápětí se k nim blíţil, ač se nezdálo, ţe by měl v úmyslu zapříst s nimi rozhovor, a tu slečna Lucasová vyzvala přítelkyni, aby to tedy zkusila, čímţ popíchla Elizabeth natolik, ţe se k němu obrátila se slovy:
"Ţe jsem právě promluvila neobyčejně přesvědčivě, viďte, pane Darcy, kdyţ jsem škádlila plukovníka Forstera, aby pro nás uspořádal v Merytonu ples?"
"Hovořila jste s velkou vehemencí, ale na tento námět hovoří všechny dámy vehementně." "Soudíte nás přísně."
"Hned budeme mít příleţitost poškádlit na oplátku ji," řekla slečna Lucasová. "Elizo, jdu otevřít fortepiano, a ty víš, co to znamená."
"Ty jsi ta nejzvláštnější přítelkyně na světě! Vţdycky mě vyzveš, abych zahrála a zazpívala ze všech nejdřív. Kdyby se má marnivost zakládala na hudebním umění, byla bys pro mne nedocenitelná, ale takto bych skutečně mnohem raději nevystupovala před lidmi, kteří jsou zvyklí slýchat přední umělce." Slečna Lucasová však nechtěla slyšet ţádné vytáčky, a tak se Elizabeth podvolila: "Nu dobrá, kdyţ jinak nedáš." Pohlédla chmurně na pana Darcyho a dodala: "Máme u nás
takové pěkné staré rčení, kaţdý je samozřejmě zná: ,Šetřte dechem, milí braši, ať máte čím foukat v kaši!' Zařídím se tedy podle toho, abych nemusela lapat po dechu při písničce." Poslouchala se příjemně, přestoţe skutečně neměla vynikající hlas. Zazpívala dvě tři písně, a neţ mohla vyhovět několika hostům, ţádajícím, aby ještě přidala, uţ ji s velkou chutí vystřídala její sestra Mary; byla ze všech Bennetových děvčat nejméně hezká, a proto si zakládala na svých znalostech a dovednostech a čekala vţdy netrpělivě na příleţitost, aby se s nimi pochlubila před ostatními.
Mary neměla ani talent, ani vybroušený vkus; marnivost v ní sice vzbuzovala píli, ale zároveň i sklon ke karatelství a přehnanému sebevědomí, coţ by se bylo projevilo nepříznivě i na dokonalejším
22
vystoupení, neţ bylo její. Přirozené a neafektované Elizabeth naslouchali posluchači s větším potěšením, třebaţe nehrála zpola tak dobře, a Mary byla ráda, kdyţ na konci dlouhého koncertu vzbudila zájem a vděk několika irskými a skotskými písničkami, přednesenými na ţádost jejích mladších sester, které se s chlapci Lucasovými a dvěma třemi důstojníky daly do tance v rohu místnosti.
Pan Darcy postával mlčky opodál v hlubokém opovrţení nad takovým marněním večera, nad nemoţností, rozumně si pohovořit, a byl natolik zabrán do svých myšlenek, ţe ani nepostřehl přítomnost sira Williama Lucase po svém boku, dokud jej sir William takto neoslovil:
"Tohle je ta pravá zábava pro mládeţ, pane Darcy! Tanci se přece jen nic nevyrovná. Pokládám tanec ve vybrané společnosti za nejrozkošnější rozptýlení."
"Zajisté, sire Williame, a má tu výhodu, zeje oblíben na celém světě, a to i v méně vybraných společnostech. Kdejaký divoch umí tančit."
Sir William se jen usmál. "Váš přítel je pravým mistrem v tomto oboru," dodal, kdyţ byl chvíli pozoroval Bingleyho, jenţ se připojil k tanečníkům, "a vůbec nepochybuji, ţe i vy v něm vynikáte."
"Snad jste mě uţ viděl tančit v Merytonu, pane."
"Ano, viděl, a byl to pohled nad jiné útěšný. Tančíváte často u dvora?"
"To jsem ještě nikdy neučinil."
"Nepokládal byste si to za čest, tančit v takovém prostředí?" "Snaţím se vţdycky této cti vyhnout, ať je to v jakémkoli prostředí."
"Vydrţujete si dům v Londýně, nemýlím-li se?"
Pan Darcy se uklonil.
23
"I já jsem kdysi uvaţoval o tom, mám-li se tam usídlit natrvalo - neboť miluji vznešenou společnost - avšak nebyl jsem si jist, zda by lady Lucasové dělal městský vzduch dobře."
Odmlčel se a čekal na odpověď, leč jeho společník nebyl v hovorné náladě, a jelikoţ se k nim právě blíţila Elizabeth, napadlo ho, ţe ukáţe, jak se chová pravý kavalír, a oslovil ji:
"Pročpak netančíte, drahá slečno Elizo? Dovolte mi prosím, pane Darcy, abych vám zvolil za partnerku tuto rozkošnou mladou dámu. Vím, ţe neodmítnete tančit, kdyţ před vámi stane taková krasavice." Vzal ji za ruku a byl by ji vloţil do dlaně panu Darcymu, jehoţ to sice velmi překvapilo, avšak vůbec by se byl nezdráhal, jenţe Elizabeth se uţ vzpamatovala, vyprostila si ruku a trochu zajíkavě pronesla k siru Williamovi:
"Nemám vůbec v úmyslu tančit, pane. Nemyslete si, prosím, ţe chodím po sále a hledám si tanečníka."
Pan Darcy ji s obřadnou váţností poţádal, aby mu prokázala tu čest, avšak marně. Elizabeth trvala na svém a ani domlouvání sira Williama ji nezviklalo v jejím rozhodnutí.
"Tančíte tak dokonale, slečno Elizo, ţe je od vás kruté, odpírat mi potěšení vás pozorovat; a třebaţe tento pán nebývá tomuto rozptýlení obvykle nakloněn, jistě mu nebude proti mysli, věnovat mu příští půlhodinku."
"Pan Darcy je příliš zdvořilý," usmála se Elizabeth.
"To vskutku je, avšak uváţíme-li, jaké má k tomu pohnutky, nemůţeme se divit jeho ochotě, vţdyť kdo by měl námitky proti takové tanečnici?"
Elizabeth na něj šelmovsky pohlédla a odcházela. Odmítnutí ji v Darcyho očích nesníţilo, ba právě o ní uznale přemítal, kdyţ ho takto vytrhla slečna Bingleyová:
"Ţe uhádnu, o čem dumáte?"
24
"O tom si dovolím pochybovat."
"Říkáte si v duchu, jak nesnesitelné by bylo trávit mnoho večerů tímto způsobem - a v takové společnosti; a jsem vskutku s vámi zajedno. Uţ dávno jsem se tak nenudila! Všude ten nevkus a ta hlučnost - jak jsou tu všichni bezvýznamní a na jak důleţité si hrají! Velice ráda bych slyšela, jak byste je svým břitkým jazykem popsal vy!"
"Ujišťuji vás, ţe vaše domněnky vůbec neodpovídají skutečnosti. Obíral jsem se v duchu daleko příjemnějšími úvahami. Přemítal jsem, jakou rozkoš mohou skýtat čarovné oči, zasazené do pěkné dívčí tvářičky."
Slečna Bingleyová mu ihned pozorně zapátrala ve tváři a přála si zvědět, které dámě se zdařilo probudit v něm tyto pocity. Pan Darcy odvětil neohroţeně:
"Slečně Elizabeth Bennetové."
"Slečně Elizabeth Bennetové!" opakovala slečna Bingleyová. "Nestačím ţasnout! Odkdypak vás takto zaujala? A povězte mi prosím, kdy vám budeme smět blahopřát?"
"Přesně to jsem čekal, ţe řeknete. U dam uhání fantazie mílovými kroky, v mţiku dospěje od obdivu k lásce, od lásky ke svatbě. Věděl jsem, ţe se zeptáte na to blahopřání."
"Ne, ne, myslíte-li to váţně, pokládám to za hotovou věc. Budete mít skutečně okouzlující tchyni a z pemberleyského zámku se vám samozřejmě ani nehne."
Naslouchal úplně lhostejně, jak se baví na jeho účet, a kdyţ ji svým klidem přesvědčil, ţe nebezpečí nehrozí, překypovala vtipem ještě dlouho.
Majetek pana Benneta pozůstával téměř výlučně ze statku vynášejícího dva tisíce liber ročně; na neštěstí pro jeho dcery měl však podle poslední vůle připadnout vzdálenému příbuznému, neboť manţelé Bennetovi neměli dědice muţského pohlaví; panino věno
25
sice víc neţ dostatečně odpovídalo jejímu společenskému nivo, sotva však mohlo vyváţit nevýhodné ustanovení, týkající se vlastnictví manţelova. Její otec býval advokátem v Merytonu a odkázal jí čtyři tisíce liber.
Měla sestru, a ta se provdala za otcova koncipienta Philipse, který po něm převzal kancelář, a bratra, jenţ vlastnil váţenou obchodní firmu v Londýně.
Víska Longbourn leţela asi míli za Merytonem, coţ bylo pro slečny Bennetovy velmi příhodné; třikrát čtyřikrát za týden zatouţily vypravit se tam a sloţit poklonu paní tetince i modistce sídlící přes ulici. Se zvláštní horlivostí plnily tuto povinnost obě nejmladší dcery, Lydia a Catherine: byly mnohem naivnější neţ jejich sestry, a kdyţ se nic lepšího ne-naskytlo, stačila vycházka do Merytonu, aby se dopoledne zabavily a večer měly o čem povídat; třebaţe venkov neoplýval zajímavostmi, u tetinky se vţdycky dozvěděly něco nového. V současné době však měly postaráno jak o novinky, tak o spokojenost, neboť do kraje nedávno přitáhl pluk vojenské domobrany, měl se tu zdrţet přes zimu a v Merytonu se usídlil štáb.
Návštěvy u paní Philipsové se nyní staly zdrojem vysoce zajímavých zpráv. Denně obohacovaly slečny své vědomosti o jména i postavení dalších důstojníků. Nebylo uţ tajemstvím, kde se kdo ubytoval, a zanedlouho se počaly seznamovat s důstojníky osobně. Pan Philips je všechny po řadě navštívil a tímto činem odkryl svým neteřím pramen dosud nepoznaného štěstí. Nebavily se o ničem neţ o důstojnících, a oţilá-li paní Bennetová nápadně při sebemenší zmínce o velkém jmění pana Bingleyho, pak v očích jejích dcer nestálo za pozornost ve srovnání s nárameníky praporčíků.
Pan Bennet vyslechl jednou odpoledne jejich výlevy na toto téma a pak přísně poznamenal:
"Z vašeho breptání jsem pochopil pouze jedno: ţe jste největší husy široko daleko. Měl jsem ten dojem uţ delší dobu, ale teď se mi potvrdil."
Catherine se zarazila a mlčela, avšak Lydia si z toho vůbec nic nedělala, vykládala dál nadšeně o kapitánu Carterovi, a ţe by ho
26
během dneška velice ráda spatřila, neboť odjíţdí zítra ráno do Londýna.
"Udivuje mě, milý choti," pravila paní Bennetová, "ţe dokáţete jen tak beze všeho prohlásit své děti za husy. Kdybych chtěla nějaké děti uráţet, zajisté bych si k tomu nezvolila ty své.""Jsou-li mé děti hloupé, pak to doufám dokáţu po pravdě posoudit."
"Ano - naše děvčata však jsou náhodou všechna chytrá."
"Lichotím si, ţe toto je jediný bod, v němţ se naše názory rozcházejí. Doufal jsem, ţe se shodneme ve všem všudy, avšak v této věci s vámi nemohu souhlasit, neboť pokládám obě naše mladší dcery za neobyčejně pošetilé."
"Nemůţete po takových děvčatech ţádat, drahý manţeli, aby měla ten rozum co jejich otec a matka. Aţ dospějí do našeho věku, pak, troufám si tvrdit, je nebudou důstojníci zajímat o nic víc neţ nás dva dnes. Vzpomínám si na ty časy, kdy se mi červený kabát také líbil - vlastně se mi v hloubi duše líbí podnes - a kdyby se nějaký ztepilý mladý plukovník s pěti nebo šesti tisíci ročně zajímal o některou mou dceru, neřekla bych ne. Však jsem si onehdy večer u sira Williama pomyslela, ţe plukovníku Forsterovi uniforma náramně sluší."
"Matinko," zvolala Lydia, "paní tetinka povídala, ţe plukovník Forster ani kapitán Carter uţ nechodívají tak často k slečně Watsonové, jako kdyţ sem přijeli, a zeje nyní vídá otálet v Clarkově knihovně."
Paní Bennetová na to chtěla něco odpovědět, ale přerušil ji příchod lokaje z Netherfieldu, který přinesl psaníčko pro slečnu Bennetovou a čekal na odpověď. Paní Bennetové zasvítily radostně oči, a zatímco dcera četla, útočila na ni otázkami:
"Nu tak, Jane, kdopak ti to píše? A o čem? Copak stojí v tom psaníčku? Pospěš si, Jane, a pověz nám to, pospěš si, děvenko."
"Je to od slečny Bingleyové," řekla Jane a přečetla dopis nahlas.
Drahá přítelkyně,
27
neslitujete-li se nad námi a nepovečeříte-li dnes s Louisou a se mnou, vystavíte nás nebezpečí, ţe se budeme do smrti nenávidít, neboť dvé
ţeny nemohou být celý den ponechány samy sobě, aby se nakonec nepohádaly. Vydejte se na cestu co moţná nejdříve. Bratr a náš host večeří s důstojníky mimo domov.
Vaše
Caroline Bingleyová
"S důstojníky!" zvolala Lydia. "To je mi divné, ţe o tom paní tetinka nic neříkala."
"Večeří mimo domov," podotkla paní Bennetová, "to je velká smůla."
"Smím si vzít kočár?" zeptala se Jane.
"Ale ne, děvenko, jeď raději na koni; déšť je na spadnutí a pak se budeš muset zdrţet do rána."
"Vymyslelajste si to pěkně," řekla Elizabeth" Jen kdybyste měla jistotu, ţe se nenabídnou dovézt ji domů."
"Och! Vţdyť v kočáře pana Bingleyho odjeli pánové do Merytonu a Hurstovi nemají k svému kočáru koně."
"Já bych ale mnohem raději jela v kočáře."
"Jenţe tatínek ti ho nemůţe půjčit, děvenko. Koně jsou potřeba na statku, viďte, manţeli?"
"Jsou potřeba na statku mnohem častěji, neţ vyje můţete postrádat."
"Budete-li je však potřebovat dnes, zavděčíte se matince," podotkla Elizabeth.
28
Otec Bennet se nakonec dal přece jen slyšet, ţe se dnes bez nich neobejde; Jane se musela vydat na cestu koňmo a matka ji vyprovázela ke dveřím a radostně při tom předpovídala špatné počasí. Její přání bylo vyslyšeno: sotva Jane odjela, začalo hustě pršet. Sestry se o Jane strachovaly, ale matka se radovala. Celý večer lilo jako z konve a Jane se skutečně nemohla vrátit.
"To jsem měla doopravdy skvělý nápad," pochvalovala si paní Bennetová nejednou, jako by se bylo rozpršelo její zásluhou. A to do příštího rána ani netušila, jaké šťastné následky bude ještě její důvtip mít. Sotva se nasnídali, přinesl sluha z Netherfieldu pro Elizabeth tento list:
Milá Lízinko !
Necítím se dnes ráno nijak ve své kůţi - asi v důsledku toho, ţe jsem včera tak hrozné promokla. Moje laskavé přítekyně nechtějí ani slyšet o tom, ţe bych se vydala na zpáteční cestu, dokud mi nebude docela dobře. Také trvají na tom, ţe mi zavolají pana Jonese - tak abyste se nepolekali, aţ uslyšíte, ţe u mne byl - bolí mě hlava a v krku, ale jinak to snad nebude tak zlé.
Tvá atd.
"Vidíte, paní," řekl pan Bennet. kdyţ Elizabeth přečetla nahlas Janin list. "Upadne-li vaše dcera do zlé nemoci - zemře-li - bude vám útěchou vědomí, ţe se jí to stalo při pronásledování pana Bingleyho a na váš příkaz."
"I jděte! Malé nachlazení ještě nikoho do hrobu nesklátilo. Budou o ni obětavě pečovat. Dokud u nich setrvá, je všechno v nejlepším pořádku. Dojela bych se za ní podívat, kdybych si mohla vzít kočár."
Elizabeth si o Jane dělala skutečně starost a byla odhodlána se do Netherfieldu vypravit; jelikoţ kočár nebyl k maní a na koni ona nejezdila, mohla tak učinit jedině pěšky. Seznámila ostatní se svým úmyslem.
"Jak tě můţe taková hloupost napadnout!" zvolala matka. "Jen povaţ toho bláta! Jak bys vypadala, neţ bys tam došla ?"
29
"Jane mě pozná a na ostatním mi nesejde."
"To mi jemně naznačuješ, ţe bych měl poslat pro kočár, Lízinko?" zeptal se otec.
"Ne, vůbec ne. Nevadí mi, ţe se projdu. Co znamená taková vzdálenost, mám-li před sebou jistý cíl? Vţdyť jsou to jen tři míle. Do večera jsem zpátky."
"Tvou dobrotu provází obdivuhodná činorodost," pronesla Mary. "Avšak kaţdé citové hnutí se má podřídit vládě rozumu, a dle mého mínění by vynaloţená námaha měla vţdy být úměrná poţadavkům."
"Doprovodíme tě aţ do Merytonu," nabídly se Catherine s Lydií.
V Merytonu se rozloučily; mladší sestry se vydaly za některou důstojnickou paničkou do bytu a Elizabeth kráčela dál sama: rychlými kroky minula jedno pole, druhé, třetí, přelézala plůtky a skákala přes kaluţe s netrpělivým elánem, aţ se octla na dohled netherfieldského domu s unavenými kotníky, ušpiněnými punčochami a s tvářemi rozpálenými namáhavým výkonem.
Uvedli ji do ranního salónku, kde právě všichni krom Jane dleli a kdejejí příchod vyvolal velké překvapení. Paní Hursto-vá ani slečna Bingleyová nemohly uvěřit, ţe ušla tři míle tak časně, za tak nepříznivého počasí a sama samotinká; Elizabeth nabyla dojmu, zejí proto hluboce opovrhují. Přestoji přijaly s velkou blahosklonností, zatímco uvítání jejich bratra provázelo něco lepšího neţ blahosklonnost: přátelský zájem a laskavost. Pan Darcy prohodil jen pár slov, pan Hurst mlčky přihlíţel, První pozoroval s obdivem, jak jí po přestálé námaze jiskřivě planou tváře, a zároveň pochybovačně uvaţoval, zda situace skutečně vyţadovala, aby se vydala na tak dlouhou cestu bez doprovodu; druhý neměl zájem neţ o snídani.
Na své dotazy po sestřině stavu nedostala příznivou odpověď. Slečna Bennetová špatně spala, a třebaţe neleţí, má horkost a necítí se natolik dobře, aby mohla opustit svůj pokoj. Elizabeth uvítala s radostí, zeji k ní bez dalších průtahů zavedli, a Jane, která jen z obavy, aby je doma nevylekala a zbytečně nezatěţovala, nenaznačila
30
ve svém listě, jak velice by jí taková návštěva přišla vhod, měla velkou radost, ţe ji vidí. Nebylo jí ale příliš do řeči, a kdyţ je slečna Bingleyová zanechala o samotě, vypravila ze sebe jen pár slov o tom, jak jsou na ni všichni hodní a jak je jim zavázaná. Elizabeth ji mlčky ošetřovala.
Po snídani se dostavily obě hostitelky a Elizabeth si o nich začala tvořit mnohem příznivější mínění, kdyţ viděla, jak jsou vůči Jane milé a starostlivé. Přišel apatykář, prohlédl pacientku a řekl, jak se dalo čekat, ţe se váţně nachladila a ţe bude třeba přikročit k léčení. Doporučil, aby ulehla, a slíbil nějakou medicínu. Jeho rady bylo ihned uposlechnuto, neboť Jane horečka stoupala a rozbolela ji hlava. Elizabeth ji neopouštěla ani na okamţik a také obě dámy proseděly většinu času v jejím pokoji: jelikoţ páni odešli, neměly vlastně nic jiného na práci.
Kdyţ odbila třetí, cítila Elizabeth, ţe je na čase, aby se rozloučila, a velmi nerada to také řekla. Slečna Bingleyová jí nabídla kočár a nebyla by ji musela dlouho přemlouvat, kdyţ tu Jane dala najevo takový zármutek, ţe odchází, aţ byla slečna Bingleyová nucena změnit nabídku kočáru v pozvání, aby zatím zůstala v Netherfieldu. Elizabeth vděčně přijala a do Longbournu se vypravil sluha, aby seznámil rodinu Bennetových se stavem věcí a přinesl nějaké šaty a prádlo.
V pět hodin se obě dámy odešly převléknout a v půl sedmé byla Elizabeth pozvána k večeři. Na zdvořilé dotazy, kterými ji všichni zahrnuli a z nichţ k její radosti vynikaly právě páně Bingleyovy obzvláštní starostlivostí, nemohla dát příznivou odpověď. Janin stav se vůbec nelepšil. Kdyţ to obě sestry slyšely, opakovaly třikrát či čtyřikrát, jak je to rmoutí, jak je to nepříjemné, takhle se nastydnout, a ţe ony samy mají ke stonání velký oďpor; načeţ to pustily z hlavy. Elizabeth viděla, ţe je Jane vůbec nezajímá, pokud není přítomna, a s chutí se opět poddala svým dřívějším antipatiím.
Z celé společnosti sejí skutečně zamlouval jen jejich bratr. Zjevně měl o Jane starost a jí samé se tak mile věnoval, ţe se trochu přestala cítit jako vetřelec, za jakého ji ostatní podle jejího soudu zjevně povaţovali. Kromě něho si jí sotva kdo povšiml. Slečna Bingleyová byla zcela zaujata panem Dar-cym, její sestra neméně a pan Hurst,
31
pojehoţ boku seděla, byl velice pohodlný pán, který se zajímal jen o jídlo, pití a o karty, a jakmile vyzvěděl, ţe dává přednost jednoduché ďomácí stravě před ragú, neměl uţ, o čem by s ní hovořil.
Hned po večeři se odebrala k Jane, a sotva za sebou zavřela dveře, uţ ji slečna Bingleyová začala pomlouvat. Konstatovala, ţe má přímo hrozné způsoby, něco mezi povýšeností a drsností, ţe neumí promluvit, ţe není krásná ani elegantní, ţe nemá vkus. Paní Hurstová sdílela tyto názory a dodala:
"Zkrátka, nic nemluví pro ni, aţ na to, ţe má dobré nohy. Do smrti nezapomenu, jak se tu dnes ráno objevila. Vypadala doopravdy jako divoţenka."
"Máš pravdu, Louiso. Musela jsem vyvinout velké úsilí, abych zachovala váţnou tvář. Co je to za nesmysl, vůbec sem chodit! Proč musí ona letět přes pole a louky, kdyţ se nastydne její sestra? A jaké měla vlasy, tak rozcuchané a rozevláté!"
"Ano, a ta její spodnička! Doufám, ţe sis všimla její spodničky, měla ji určitě nejméně deset čísel vymáchanou v blátě a stáhla si sukni, aby to nebylo vidět, jenţe to nebylo nic platné."
"Snad to popisuješ přesně, Louiso," pravil Bingley, "ale já nic takového nepostřehl. Připadalo mi, ţe to slečně Elizabeth Bennetové moc sluší, kdyţ sem dnes ráno přišla. Jestli měla nebo neměla špinavou spodničku, toho jsem si nevšiml."
" Vám to ale nemohlo ujít, ţe, pane Darcy," pravila slečna Bingleyová. "Domnívám se, ţe byste si nepřál, aby se vaše sestra takto předvedla."
"Zajisté ţe ne."
"Běţet tři míle nebo čtyři nebo pět, či kolik to vlastně je, po kotníky v blátě a sama, dočista sama! Co je to za nápad? Podle mého to svědčí jedině o zavrţeníhodném pocitu přezíravé volnosti a o lhostejnosti k společenským formám, s jakou se běţně setkáváme na malém městě."
32
"Svědčí to o chvályhodné sesterské náklonnosti," pravil Bingley.
"Obávám se, pane Darcy," podotkla slečna Bingleyová polohlasně, "ţe toto dobrodruţství poněkud ztlumí váš obdiv k jejím krásným očím."
"Ale vůbec ne," odvětil. "Tělesná námaha jim dodala lesku."
Nato zavládlo krátké ticho, aţ paní Hurstová opět začala:
"Jane Bennetová se mi velmi zamlouvá, je to roztomilé děvče a přála bych jí z celého srdce dobrou partii. Ale obávám se, ţe vzhledem k jejímu otci a matce a vzhledem k celému jejímu pochybnému příbuzenstvu o tom nemůţe být ani řeči."
"Sama jsi mi přece říkala, pokud se nemýlím, ţe jejich strýc je v Merytonu advokátem."
"Ano, a mají ještě jednoho strýčinka, ale toho bys musel hledat mezi krámy na Cheapside."
"Penězi k nezaplacení!" dodala její sestra a obě se srdečně rozesmály.
"Kdyby měly po strýci v kaţdém krámě na Cheapside," zvolal Bingley, "neubralo by jim to vůbec na osobním kouzlu."
"Sniţuje to však podstatně pravděpodobnost, ţe by si je vzal muţ v dobrém postavení," odvětil Darcy.
Na tento názor Bingley neodpověděl, leč jeho sestry s ním vřele souhlasily a ještě hezkou chvíli se dobře bavily na účet pochybného příbuzenstva své drahé přítelkyně.
Pak opustily jídelnu a s obnovenou něţností se odebraly do pokoje nemocné a seděly u ní, dokud nebylo oznámeno, ţe se podává káva. Janin stav se stále spíš horšil, neţ lepšil, a Elizabeth se od ní nehnula ani na krok aţ do pozdních hodin, kdy k její úlevě pacientka usnula a ona se spíš ze slušnosti neţ s potěšením odhodlala sejít dolů. Kdyţ vkročila do salónu, zastihla celou společnost u karet; vyzvali ji hned,
33
aby se k nim přidala, ale odmítla, neboť tušila, ţe se hraje o vysoké částky, vymluvila se na sestru a prohlásila, ţe si tu chvilku, kdy můţe zůstat v salóně, ukrátí čtením. Pan Hurst se na ni překvapivě zahleděl.
"Dáváte knize přednost před kartami?" zeptal se. "Zvláštní."
"Slečna Eliza Bennetová," pravila slečna Bingleyová, "opovrhuje kartami. Je to velká čtenářka a nic jiného ji netěší."
"Nazasluhuji si ani vaší chvály, ani vašeho odsouzení," bránila se Elizabeth. "Nejsem velká čtenářka a těší mě ještě leccos jiného."
"Vím, ţe vás těší, kdyţ můţete poslouţit sestře," pravil Bingley, "a potěší vás ještě víc, aţ se bohdá brzy uzdraví."
Elizabeth mu upřímně poděkovala a přistoupila ke stolku, na němţ leţelo několik knih. Okamţitě se nabídl, zejí donese další, pokud jeho knihovna stačí.
"Škoda ţe nejsem bohatěji zásoben, měl bych se čím chlubit a vy byste si lépe vybrala, ale jsem příliš pohodlný; nemám mnoho knih, a přitom je jich pořád víc, neţ kdy přečtu."
Elizabeth ho ujistila, ţe jí úplně postačí ty, které jsou v pokoji.
"Udivuje mne, ţe papá zůstavil tak málo knih," pravila slečna Bingleyová. "Jakou rozkošnou knihovnu máte u vás v Pemberley, pane Darcy!"
"Měla by být dobrá," odvětil, "je dílem několika generací."
"I vy sám o ni máte velkou zásluhu, vţdyť stále kupujete nové knihy."
"Nechápu, jak v dnešní době někdo můţe zanedbávat rodinnou knihovnu."
34
"Zanedbávat! Jsem si jista, ţe vy nezanedbáváte nic, co přispívá k rozkvětu vašeho vznešeného sídla. Kéţ by tvůj dům, Charlesi, aţ si ho postavíš, byl zpola tak rozkošný jako Pemberley!"
"Také bych si to přál."
"Radila bych ti ale váţně, abys koupil něco nedaleko Pemberley a vzal si je za vzor. V celé Anglii není tak krásně jako v Derbyshiru."
"Ze srdce rád, koupil bych třeba Pemberley, kdyby mi je Darcy prodal."
"Mluvím o tom, co je ve skutečnosti moţné."
"Na mou věru, Caroline, řekl bych, ţe ve skutečnosti je spíš moţné Pemberley koupit neţ okopírovat."
Elizabeth zaujal rozhovor natolik, ţe se nemohla soustředit na čtení; odloţila tedy knihu, přikročila ke karetnímu stolku, posadila se mezi pana Bingleyho a jeho starší sestru a přihlíţela hře.
"Vyrostla slečna Darcyová hodně od jara? Bude uţ tak veliká jako já?" zeptala se slečna Bingleyová.
"Řekl bych, ţe ano. Bude teď asi jako slečna Bennetová nebo ještě trochu větší."
"Jak ráda bych ji opět spatřila! Neznám druhou dívku, která by si mne byla tak podmanila. Taková tvář, takové
chování! A jak je vzdělaná na svůj věk! Na klavír hraje nádherně."
"Já si jen nedovedu představit, kde slečny berou tolik trpělivosti, aby byly všechny tak vzdělané," pravil Bingley.
"Ţe jsou všechny vzdělané? Jak to myslíš, drahý bratře?"
"Ano, podle mého všechny. Kaţdá maluje stolky, vyšívá zástěny, háčkuje kabelky. Sotva bych mohl jmenovat dívku, jeţ by toto vše
35
neovládala, a vím určitě, ţe jsem ještě nezaţil, aby mi o některé neřekli hned napoprvé, zeje velmi vzdělaná."
"Charakterizoval jsi aţ příliš pravdivě, co se obvykle myslí pod pojmem ,vzdělaná'," pravil Darcy. "Připojuje se pře-často k jménu ţeny, která šije nezaslouţila ničím neţ tím, ţe háčkuje kabelky nebo vyšívá zástěny. Avšak nemohu sdílet tvé vysoké mínění o ţenách obecně. Mezi všemi svými známými bych našel sotva půl tuctu ţen, které bych mohl uctít přídomkem ,vzdělaná'."
"Ani já bych jich více neobjevila, tím jsem si jista," pravila slečna Bingleyová.
"V tom" případě," poznamenala Elizabeth, "musíte od ţeny vyţadovat velmi mnoho, neţ ji uznáte za vzdělanou."
"Ano, vyţaduji od ní skutečně velmi mnoho."
"Jakpak by ne!" zvolalajeho věrná ozvěna. "Za vzdělanou je moţno povaţovat jen tu ţenu, která ční vysoko nad běţný průměr. Musí umět skutečně dobře hrát, zpívat, kreslit a tančit, musí znát cizí řeči, aby byla toho označení hodná, a navíc musí mít ještě něco, co se projeví v jejím drţení i v její chůzi, v zabarvení jejího hlasu i v tónu jejího oslovení a volbě výrazů, jinak si toto označení plně nezaslouţí."
"Toto všechno musí mít," dodal Darcy, "a navíc ducha zušlechtěného hojnou četbou."
"To uţ se nedivím, ţe znáte pouze šest vzdělaných ţen. Spíše se divím, ţe znáte vůbec néjakou."
"Jste tak skeptická vůči příslušnicím vlastního pohlaví, ţe pochybujete, je-li to moţné?"
"Já takovou ţenu ještě neviděla. Nepoznala jsem bytost, která by v sobě spojovala takové schopnosti, vkus, píli a půvab, jak jste právě vylíčil." i Jak paní Hurstová, tak slečna Bingleyová se jaly protestovat, ţe o tom pochybuje neoprávněně, a tvrdily, ţe ony znají řadu ţen, které splňují všechny tyto předpoklady, ale tu zasáhl pan
36
Hurst a trpce si stěţoval, ţe nesledují, co se děje. Tím tedy výměna názorů skončila a Elizabeth zakrátko nato odešla z pokoje.
Sotva se za ní zavřely dveře, prohodila slečna Bingleyová: "Eliza Bennetová patří k těm dívkám, které se snaţí vzbudit zájem druhého pohlaví tím, ţe sniţují své vlastní. Na mnohé muţe to zřejmě platí, ale podle mého je to nicotná metoda a ubohý trik."
" Všechny triky, k nimţ se slečny občas uchylují, aby na sebe upozornily, jsou bezpochyby ubohé," konstatoval Darcy, jemuţ byla její poznámka určena. "Jakékoli jednání s úskoč-nými záměry je opovrţeníhodné."
Slečnu Bingleyovou jeho odpověď docela nic neuspokojovala, a tak toto téma dále nerozvíjela.
Elizabeth se mezi ně znovu dostavila, ale jenom aby jim sdělila, ţe se sestře přitíţilo a ţe ji nemůţe opustit. Bingley chtěl okamţitě poslat pro pana Jonese, zatímco jeho sestry, přesvědčeny, ţe rady venkovského apatykáře nebudou mnoho co platné, navrhovaly, aby byl spěšně přivolán z Londýna některý věhlasný lékař. O tom nechtěla Elizabeth ani slyšet, ale návrh jejich bratra neodmítala; nakonec se dohodli, ţe časně ráno pošlou pro pana Jonese, jestli se stav slečny Benne-tové nějak podstatně nezlepší. Bingley byl celý rozčilený, jeho sestry prohlašovaly, ţe jsou zdrcené. Utěšily se však ve svém bolu tím, ţe zapěly několik duet, zatímco on nemohl dát svým citům jiný průchod, neţ ţe nařídil hospodyni, aby všemoţně pečovala o nemocnou dámu i její sestru. .
Elizabeth probděla v sestřině pokoji téměř celou noc a k ránu s úlevou seznala, zeje s to dát jakţtakţ uklidňující odpověď sluţce, kterou pan Bingley časně vyslal, aby se přeptala, a o něco později dvěma elegantním dámám, komorným to jeho sester. Přes tento obrat k lepšímu však projevila přání poslat matce do Longbournu list, aby Jane navštívila a sama posoudila, co by se mělo stát. Okamţitě byl vypraven posel s dopisem a paní Bennetová se podle jeho obsahu bez prodlení zařídila. Objevila se v Netherfieldu krátce po snídani v doprovodu obou mladších dcer.
37
Kdyby byla paní Bennetová zvěděla, ţe Jane hrozí zjevné nebezpečí, byla by bývala zoufalá, jakmile ji však uklidnilo zjištění, ţe nejde o smrtelnou nemoc, nemela uţ zájem na tom, aby se dcera co nejdříve vystonala, neboť uzdravením by její pobyt v Netherfieldu patrně skončil. Nechtěla proto ani slyšet, kdyţ Jane ţádala, aby ji dopravili domů, a ani apaty-kář, který se tou dobou dostavil, to nedoporučoval. Chvíli seděli všichni u Jane, pak se objevila slečna Bingleyová a pozvala je do ranního salónku. Paní Bennetová vešla, provázena třemi dcerami. Pan Bingley jí spěchal vstříc a vyjádřil naději, ţe nezastihla slečnu dceru v horším stavu, neţ očekávala.
"Ach, v mnohem horším, drahý pane," zněla její odpověď. "Je jí tak špatně, ţe si ji nemůţeme odvést. Pan Jones říká, ţe na převoz není ani pomyšlení. Budeme nuceni zneuţívat ještě na krátký čas vaší laskavosti."
"Jaký převoz?" zvolal Bingley. "To nesmí nikoho ani napadnout. Jsem si jist, ţe by to sestra nepřipustila."
"Ujišťuji vás, madam," pronesla slečna Bingleyová s chladnou zdvořilostí, "ţe se slečně Bennetové u nás dostane všestranné péče."
Paní Bennetová jim převýmluvně vyjadřovala svou vděčnost.
"Nedovedu si představit," dodala, "jak by to s ní skončilo, kdyby neupadla do té zlé nemoci u dobrých přátel, vţdyť chudinka hrozně zakouší, ale ona snáší všechno trpělivě jako ovečka, to je celá ona, s tak mírnou povahou jsem se co ţiva ještě nesetkala, často říkávám našim druhým děvčatům, zejí se nemohou rovnat. Máte to tu rozkošně zařízené, pane Bingley, a krásný výhled na vyštěrkovanou cestičku u vchodu. Neznám pěknější venkovské sídlo neţ Netherfield. Nebudete odsud doufám pospíchat, třebaţe jste je najal jen nakrátko."
"Já nedělám nikdy nic na dlouhé lokte," odvětil, "a kdybych se tudíţ rozhodl opustit Netherfield, byl bych za pět minut připraven na cestu. Zatím však na odjezd vůbec nepomýšlím."
"Přesně to bych od vás očekávala," řekla Elizabeth.
38
"Začínáte mě tedy chápat, viďte?" zvolal a obrátil se k ní.
"Ale ano, rozumím vám dokonale."
"Kéţ bych to mohl povaţovat za kompliment z vaší strany, avšak obávám se, zeje spíše politováníhodné, mít povahu tak snadno přístupnou zrakům ostatních."
"To je věcí názoru. Nic nedokazuje, ţe by hluboká a sloţitá povaha .byla více nebo méně hodná úcty neţ taková jako vaše."
"Pamatuj, kde jsi, Lízinko," zvolala její matka, "a nedovoluj si to, co si smíš dovolit doma."
"Netušil jsem," nedal se vyrušit Bingley, "ţe jste tak bystrá pozorovatelka lidských duší. Taková pozorování musí být zábavná."
"Ano, ale nejzábavnější jsou sloţité povahy. To je bezesporu jejich předností."
"Venkov však obvykle neoplývá vhodnými objekty pro taková pozorování," pravil Darcy. "Ve venkovském prostředí se pohybujete v úzce omezené a stále stejné společnosti."
"Avšak lidé sami se mění, takţe se na nich něco zajímavého najde vţdy."
"To je pravda pravdoucí," prohlásila důrazně paní Benne-tová, uraţena tónem, jakým hovořil o venkovském prostředí. "Ujišťuji vás, ţe se to děje na venkově právě tak často jako ve městě."
Všichni přítomní se zatvářili překvapeně; Darcy se na ni na okamţik zahleděl a pak se mlčky odvrátil. V domnění, ţe před ní bezpodmínečně kapituloval, vyuţívala paní Benne-tová svého triumfu.
"Nedovedu si představit, jaké přednosti by mohl mít Londýn oproti venkovu, krom obchodů a veřejných restaurací. Pro mne je venkov mnohem přitaţlivější, nezdá se vám, pane Bingley?"
39
"Jsem-li na venkově, nikdy se mi odtamtud nechce,"
odpověděl, "ale ve městě je to také tak. Obojí má své výhody a já bych dokázal ţít spokojeně tu i onde."
"Ráda věřím, vy máte šťastnou povahu. Avšak tomuto pánovi," a pohlédla na Darcyho, "venkov zřejmě k srdci nepřirostl."
"Jistě se mýlíte, matinko," řekla Elizabeth, celá rudá z matčiných řečí. "Neporozuměla jste dobře panu Darcymu. Vţdyť on pouze podotkl, ţe na venkově se člověk nesetká s tolika různými lidmi jako ve městě, a v tom se nemýlí, to musíte uznat."
"Zajisté, děvenko, vţdyť nikdo netvrdí opak, ale sotva se najde venkovská obec, kde by se jeden setkával s tolika lidmi jako u nás. My aspoň navštěvujeme dobré dva tucty rodin." Jen z ohledu na Elizabeth dokázal Bingley zachovat váţnou tvář. Jeho sestra nebyla tak jemnocitná a obrátila se na pana Darcyho s výmluvným úsměvem. Elizabeth, aby odvedla matčinu pozornost jinam, se honem zeptala, navštívila-li Charlotte Lucasová v její nepřítomnosti Longbourn.
"Ano, zastavila se u nás včera se svým otcem. Sir William je velice příjemný pán, nezdá se vám, pane Bingley? Nóbl člověk, a přitom tak pozorný a přívětivý! Má dobré slovo pro kaţdého. Na tom se podle mého mínění pozná pravý gentleman, ale kdo se pokládá za tak důleţitého, ţe na člověka ani nepromluví, ten má o vznešenosti mylnou představu." "Zdrţela se Charlotte na večeři?"
"Ne, pospíchala domů. Myslím, ţe musela ještě péci biskupský chlebíček. Tedy já za svou osobu si vţdy drţím takové sluţebnictvo, které rozumí své práci, a své dcery vychovávám jinak, pane Bingley. Ale v tom si kaţdý musí poradit sám a Lucasová děvčata jsou hodná a pořádná, to mi věřte. Jenomţe bohuţel krásy nikomu nepobraly. Ne ţe by mi snad Charlotte připadala úplné ošklivá - ale ji máme ovšem nejraději."
"Zdá se to velmi milá mladá dáma," pravil Bingley.
"Ach, to ano, zajisté - avšak musíte přiznat, ţe půvabná
40
zrovna není. Sama lady Lucasová to přiznává a často říkává,
ţe mi závidí Janinu krásu. Nechci se chlubit vlastním dítětem,
to jistě ne, ale Jane - krásnější děvče neuvidíte kaţdý den.
Kdekdo to tvrdí. Nespoléhala bych se jen na vlastní mateřský úsudek. Byli jsme jednou u mého bratra Gardinera v Londýně - to bylo Jane sotva patnáct - a tam se do ní jeden pán zamiloval aţ po uši. Švagrová říkala, zeji určitě poţádá o ruku, neţ odjedeme. Tedy - nedošlo k tomu, snad si myslel, ţe je příliš mladá. Ale napsal na ni nějaké verše a byly to moc krásné verše."
"A tím jeho láska dohasla," vpadla netrpělivě Elizabeth. "Mám dojem, ţe tímto způsobem zchladl uţ mnohý ţhavý cit. Ráda bych věděla, kdo první přišel na to, jak účinně poezie zdusí milostný ţár!"
"Měl jsem vţdycky dojem, ţe poezie lásku podněcuje," řekl Darcy.
"Silný, zdravý, opravdový cit snad. Takový roste za všech okolností. Jde-li však o povrchní, lehkováţnou náklonnost, můţe ji jeden dobrý sonet dočista vyřídit, o tom jsem přesvědčena."
Darcy se pouze usmál, a v chvilkovém odmlčení, které následovalo, se Elizabeth chvěla, aby se matka opět neznemoţnila. Byla by ráda sama něco řekla, ale nic ji nenapadlo, aţ paní Bennetová přerušila ticho a jala se opětovně děkovat panu Bingleymu za laskavost, kterou prokazuje Jane, a omlouvala se, ţe je obtěţuje ještě i Lízinka. Pan Bingley jí oplatil upřímně míněnou zdvořilostí a přiměl i svou mladší sestru, aby pronesla pár vhodných slov. Nutila se do role, která jí byla ve skutečnosti proti mysli, ale paní Bennetová byla spokojena a krátce nato poţádala, aby předjel její kočár. To bylo znamením pro mladší dcery, aby se doţadovaly pozornosti. Obě děvčata si během celé návštěvy spolu šuškala, a výsledek jejich porady byl ten, ţe nejmladší připomněla panu Bingleymu, jak jim sliboval, kdyţ se tu usadil, ţe uspořádá ples.
Lydia byla statné patnáctileté děvče, vyspělé na svůj věk, s jemnou pletí a šibalským pohledem; matka ji měla ze všech dětí nejraději, a
41
proto ji uvedla do společnosti velmi mladou. Vyznačovala se aţ ţivočišným temperamentem a vrozenou sebedůvěrou, coţ v ní dvorní důstojníci, zlákaní bohatými tabulemi u jejího strýčka i jejími vlastními nestro-jenými půvaby, ještě zvýšili a upevnili. Nechyběla jí tedy
odvaha, přednést petici ohledně plesu, bez okolků upamato-vala pana Bingleyho na jeho slib a dodala, ţe by to byla neslýchaná hanebnost, kdyby jej nesplnil. Odpověď na tento útok byla rajskou hudbou pro uši paní Bennetové:
"Ujišťuji vás, ţe jsem hotov kdykoli svůj slib dodrţet, a aţ se vaše sestřička uzdraví, určíte sama den, bude-li vám libo. Ale jistě byste nechtěla tančit, dokud ona stůně."
Lydia vyjádřila své uspokojení. "Ano, ovšem - raději počkáme, aţ se Jane vyzdraví. Do té doby se snad i kapitán Carter vrátí do Merytonu. A aţ vy uspořádáte ples," dodala, "nedám jim pokoj, dokud oni neuspořádají důstojnický. Řeknu plukovníku Forsterovi, ţe se na nejinak všichni budou dívat skrz prsty."
Paní Bennetová s dcerami odjela, Elizabeth se okamţitě odebrala k Janinu lůţku, a poskytla tak oběma dámám a panu Darcymu moţnost zhodnotit výstup celé rodiny; onoho pána však nebylo moţno přimět, aby odsoudil i ji, a to přes vtipkování slečny Bingleyové o něčích krásných očích.
Další den uplynul stejně jako předešlý. Paní Hurstová i slečna Bingleyová strávily dopoledne pár hodin u lůţka nemocné, jeţ se pomalu začínala zotavovat, a večer se Elizabeth přidruţila k společnosti v salóně. Karetní stolek však nepřišel na pořad. Pan Darcy psal dopis, slečna Bingleyová se mu usadila po boku, aby sledovala, jak mu to jde, a neustále ho vyrušovala různými vzkazy pro jeho sestru. Pan Hurst a pan Bingley se zabavili piquetem a paní Hurstová přihlíţela hře.
Elizabeth si vzala vyšívání a bavila se dostatečně tím, co se odehrávalo mezi Darcym a jeho společnicí. Neustálé vychvalování oné dámy, ať uţ se týkalo jeho rukopisu, rovných řádků nebo obsaţnosti listu, a lhostejnost, s jakou on její uznání přijímal,
42
vytvářely zvláštní dialog, který přesně odpovídal jejímu názoru na ně na oba.
"Takovým dopisem uděláte jistě slečně Darcyové náramnou radost."
Tohle nechal bez odpovědi:
"Jak neobyčejně rychle píšete!"
"Mýlíte se. Píši spíše pomalu."
"Jistě napíšete do roka hezkou řádku dopisů. I obchodních dopisů! Ty nesnáším."
"Pak je tedy dobře, zeje musím psát já a ne vy."
"Prosím vyřiďte sestřičce, zeji touţím znovu spatřit."
"Uţ jsem jí to jednou vyřídil, jak jste si přála."
"Obávám se, ţe se mi vaše pero nelíbí. Smím vám je při-říznout? Zacházím s pery mimořádně zručně."
"Děkuji vám, ale já si zásadně vlastní pera upravuji sám."
"Jak to jen dokáţete, psát tak stejnoměrně?" Mlčel.
"Vyřiďte sestřičce, jakou mám radost, ţe uţ tak pěkně hraje na harfu, a sdělte jí, prosím, ţe mě dočista uchvátil její krásný návrh na stolek a ţe jej povaţuji za mnohem lepší neţ návrh slečny Grantleyové."
"Směl bych zahrnout vaši chválu do příštího dopisu? Nezbývá mi tady uţ dost místa, abych se o tom mohl náleţitě rozepsat."
"Ach, to nevadí! Vţdyť se v lednu shledáme. A to jí píšete pokaţdé taková okouzlující dlouhá psaníčka, pane Darcy?"
"Dlouhá obvykle bývají, a jsou-li okouzlující, to nemohu sám posoudit."
43
"Já mám tu zkušenost, ţe ten, kdo bez obtíţí sestaví dlouhý list, zpravidla jej také napíše dobře."
"Tenhle kompliment se na Darcyho nehodí, Caroline," zvolal její bratr. "Vţdyť Darcy vůbec nepíše lehce. Dává si velkou práci s vyhledáváním učených slov. Viď, kamaráde?"
"Náš způsob vyjadřování se podstatně liší."
"Ach, Charles píše tak nedbale, ţe si to ani představit nelze!" zvolala slečna Bingleyová. "Polovinu slov nedopíše a ostatní rozmaţe."
"Mně přicházejí myšlenky tak rychle, ţe nemám čas je pořádně zachytit, a tak se stává, ţe adresát nenajde často v mém dopise vůbec ţádné myšlenky."
"Vaše pokora láme hrot všem výtkám, pane Bingleyi," pravila Elizabeth.
"Zdánlivá pokora bývá velkeidamná," poznamenal Darcy. "Bývá často vyvolána lhostejností k mínění druhých a někdy v sobě tají i skryté vychloubání."
"A která z těchto dvou eventualit se hodí na můj nynější projev pokory?"
"Skryté vychloubání; jsi totiţ ve skutečnosti hrdý na chyby ve svých dopisech, neboť podle tvého mínění pramení z rychlého toku myšlenek a ledabylého provedení, coţ pokládáš za věc ne-li chvályhodnou, tedy aspoň vysoce zajímavou. Muţ činu oceňuje vţdy svou rychlost a málokdy zauvaţuje nad nedostatky svého počínání. Dnes dopoledne jsi prohlásil před paní Bennetovou, ţe bys byl za pět minut přichystán vyrazit, kdyby ses rozhodl opustit Netherfield, a chtěls tím vyvolat její uznání a obdiv, avšak co je tak pozoruhodného na zbrklosti, která za sebou zanechává řadu nevyřízených věcí a nepřinese ţádný uţitek nikomu, tebe nevyjímajíc?"
"Ne, ne," zvolal Bingley, "chceš ode mne příliš mnoho, poţaduješ-li, abych si ještě večer pamatoval všechny hlouposti, které jsem vypustil z úst dopoledne. A přitom tě ujišťuji na svou čest, ţe jsem vědomě
44
nic nepravdivého nepředstíral, ba ţe to nepředstírám ani v této chvíli. Aspoň jsem si tedy nepřisuzoval nepatřičnou zbrklost proto, abych se dělal zajímavým před dámami."
"Rád věřím, ţes to myslel upřímně, avšak nejsem si vůbec jist, ţe bys skutečně tak rychle odcestoval. Byl bys závislý na mnoha okolnostech tak jako kaţdý druhý; i kdyby ses uţ vyšvihl do sedla a nějaký přítel ti řekl: ,Zdrţ se ještě do příštího týdne, Bingleyi,' pravděpodobně bys mu vyhověl a neodjel bys - a kdyby ještě něco namítal, zůstal bys moţná i měsíc."
"Tím však pouze dokazujete, ţe pan Bingley nedoceňuje vlastní povahu," zvolala Elizabeth. "Stavíte ho do příznivějšího světla, neţ se staví sám."
"Velice mi lichotíte," řekl Bingley, "kdyţ chápete slova mého přítele jako uznání mé vlídnosti a laskavosti. Obávám se však, ţe jste si to vyloţila zcela jinak, neţ onen pán zamýšlel,
neboť on by si mne jistě víc váţil, kdybych v takové situaci rázně odmítl a odcválal co nejrychleji pryč."
"Domnívá se snad pan Darcy, ţe byste neuváţené rozhodnutí napravil, kdybyste na něm neústupně setrval?"
"To nemohu posoudit, na mou věru, Darcy musí promluvit za sebe."
"Očekáváš, ţe budu hájit názory, jeţ jsi mi přisoudil, ale k nimţ se já sám nehlásím. I kdybychom však přijali vaši verzi tohoto případu, slečno Bennetová, nesmíte zapomínat, ţe ten přítel, jenţ si přál, aby se vrátil do tohoto domu, si to pouze přál, poţádal ho o to, aniţ uvedl jediný důvod, proč by mu měl vyhovět."
"Vám se tedy nezamlouvá, vyhoví-li člověk příteli ochotně, bez přemlouvání."
"Vyhovět a nevědět proč, není lichotivé ani pro jednoho, ani pro druhého."
45
"Zdá se, ţe vůbec neberete v úvahu vliv přátelství a náklonnosti, pane Darcy. Člověk často vyhoví ţadateli z ohleduplnosti ještě dříve, neţ ho pádné důvody přesvědčí o rozumnosti poţadavku. A to nemám na mysli jen tu předpokládanou příhodu s panem Bingleym. Snad bychom měli vyčkat, aţ nastane, neţ budeme posuzovat, zda se při tom zachoval moudře. Avšak vezměme si nějaký obecný, běţný případ, kdy přítel ţádá přítele, aby změnil jakési nepříliš důleţité rozhodnutí; odsuzoval byste takového člověka, ţe vyhověl prosbě a nečekal na dlouhé přemlouvání?"
"Nebylo by uţitečné, kdybychom před dalšími úvahami na toto téma stanovili trochu přesněji, jak důleţitáje daná ţádost a jak důvěrné přátelství poutá zúčastněné strany?"
"Vřele souhlasím," zvolal Bingley. "Stanovme všechny podrobnosti a hlavně nezapomeňte na jejich rozměry, neboť tím nabude výměna názorů na závaţnosti mnohem víc, neţ tušíte, slečno Bennetová. Ujišťuji vás, ţe kdyby Darcy nebyl o tolik větší a silnější neţ já, nectil bych ho ani zpola tak, jak ho ctím. A přitom neznám většího bručouna, neţ je Darcy za určitých okolností a na určitých místech, a to zvláště v jeho vlastním sídle za nedělních večerů, kdyţ nemá co na práci." Pan Darcy se usmál, ale Elizabeth měla dojem, ţe se ho to
trochu dotklo, a proto se nerozesmála. Slečna Bingleyová se procítěně vzbouřila proti takové uráţce a vytkla bratrovi, ţe plácá nesmysly.
"Prohlédl jsem tvůj záměr, Bingleyi," pravil jeho přítel. "Nelíbí se ti, kdyţ si lidé vyměňují názory, a chceš nás umlčet."
"Snad máš pravdu. Výměny názorů se příliš podobají hádkám. Kdybyste se slečnou Bennetovou počkali, aţ odejdu, byl bych vám velmi zavázán, a pak si o mně můţete říkat, cokoli chcete."
"Oč ţádáte, není z mé strany ţádná oběť," pravila Elizabeth, "a pan Darcy by snad měl raději dopsat svůj dopis."
Pak Darcy uposlechl její rady a dopis skutečně dopsal.
46
Kdyţ se s tím vypořádal, poprosil slečnu Bingleyovou a Elizabeth, aby dopřály společnosti trochu hudby. Slečna Bingleyová se radostně vrhla ke klavíru; ze zdvořilosti poţádala Elizabeth, aby koncert zahájila, kdyţ ta však stejně zdvořile, leč rozhodněji odmítla, usedla za nástroj sama.
Paní Hurstová se připojila ke zpěvu své sestry, a zatímco se takto zaměstnávaly, nemohla si Elizabeth, probírajíc se hudebními publikacemi, které leţely na desce nástroje, nepovšimnout, ţe z ní pan Darcy téměř oka nespustí. Nedovedla si představit, ţe by se mohla takové osobnosti zalíbit, ale ţe byji pozoroval, jelikoţje mu nesympatická, to bylo vysvětlení ještě nepravděpodobnější. Nakonec však nedospěla k jinému vysvětlení, neţ ţe ho u ní pobuřuje a znechucuje něco, co se neshoduje s jeho představami o patřičném a nepatřičném počínání a co se u ní vyskytuje ve větší míře neţ u ostatních přítomných. Tento závěr ji nemrzel. Nezaujal ji natolik, aby jí záleţelo na jeho dobrém mínění.
Po několika italských písních okouzlila slečna Bingleyová posluchače ţivou skotskou melodií; a tu přistoupil pan Darcy k Elizabeth a pravil jí:
"Nepociťujete chuť vyuţít této příleţitosti a zatančit si kolo, slečno?"
Usmála se, ale neodpověděla. Překvapen jejím mlčením opakoval svou otázku.
"Ale já vás slyšela," řekla, "jen jsem honem nevěděla, co na to odpovědět. Vím, ţe ode mne chcete slyšet přitakání,
abych vám poskytla potěšení vyjádřit se opovrţlivě o mých zálibách; já se však zpravidla nedovedu zříci toho, abych takovéto záměry nepřekazila a nezabránila chystanému výsměchu. Rozhodla jsem se proto sdělit vám, ţe vůbec nemám chuť zatančit si kolo - a nyní se posmívejte, troufáte-li si." "Věru ţe si netroufám."
Elizabeth jeho galantní odpověď překvapila, neboť spíš očekávala, ţe se urazí; měla však ve svých způsobech něco tak milého a čtveračivého, ţe se na ni málokdo vůbec dokázal rozzlobit, a Darcyho dosud ţádná ţena neokouzlila tak jako ona. Říkal si v
47
duchu, ţe nebýt jejího nemoţného příbuzenstva, byla by jeho svoboda váţně ohroţena.
Slečna Bingleyová toho viděla, nebo se domnívala vidět dost, aby začala ţárlit, a velkou starost o uzdravení její drahé přítelkyně Jane nyní znovu oţivilo přání zbavit se co nejrychleji Elizabeth.
Snaţila se vzbudit v Darcym zaujetí proti svému hostu tím, ţe hovořila o jejich předpokládaném sňatku, a vymýšlela, co by mu přispělo ke štěstí.
"Doufám," pravila, kdyţ se nazítří procházeli mezi ozdobnými keři na zahradě, "ţe své paní tchyni, aţ budete mít to potěšení ji tak nazývat, taktně naznačíte, ţe v jejím případě mlčeti je zlato, a vyhoví-li vám, pak se zaměřte na to, aby obě mladší děvčata tak nepronásledovaladůstojníky. A smím-li se zmínit o jedné delikátní věci - snaţte se vţdy zarazit svou dámu včas, neţ překročí snesitelnou míru ješitnosti a im-pertinence, coţ sejí občas stává."
"Víte ještě o něčem, co by přispělo k mému rodinnému štěstí?"
"Ach ano! - Hlavně nesmíte zapomenout umístit portréty pana strýčka a tetinky Philipsových do galerie předků na Pemberley. Pověste je vedle pana soudce, svého prastrýce. Jsou přece kolegové, víte, ač poněkud různého zaměření. Jen svou drahou Elizabeth si nesmíte dát portrétovat, neboť který malíř by vystihl ty krásné oči?"
"Nebylo by skutečně snadné zachytit jejich výraz, ale tvar a barvu a ty její neobyčejně jemné řasy by bylo moţno zpo-dobnit."
V tom okamţiku jim z jiné cestičky vyšla vstříc sama Elizabeth v doprovodu paní Hurstové.
"Netušila jsem, ţe máte v úmyslu se projít," soukala ze sebe rozpačitě slečna Bingleyová v obavách, zeji slyšely.
"Zachovali jste se k nám velice nepěkně," odvětila paní Hurstová, "utekli jste a nic jste neřekli, ţe se chystáte ven."
48
Nato se zavěsila do pana Darcyho z druhé strany a nechala Elizabeth kráčet dál samotnou. Cestička nebyla širší neţ pro tři. Pan Darcy chtěl napravit jejich bezohlednost a okamţitě prohlásil:
"Tahle pěšinka nás všechny nepojme. Přejděme raději na hlavní cestu."
Avšak Elizabeth neměla vůbec v úmyslu setrvat v jejich společnosti, proto se zasmála a odvětila:
"Ne, nejen zůstaňte, kdejste. Tvoříte rozkošnou skupinku, moc hezkou na pohled, čtvrtá osoba by pokazila malebný obrázek. Na shledanou."
Odběhla vesele a na své toulce si radostně říkala, ţe za den za dva bude opět doma. Jane uţ se natolik zotavila, ţe měla v úmyslu vyjít večer na hodinku ze svého pokoje.
Jakmile se dámy zvedly od stolu, běţela Elizabeth za sestrou, a kdyţ se ujistila, ţe je dobře vyzbrojena proti chladu, doprovodila ji do salónu, kde ji její přítelkyně uvítaly mnohomluvně projevovanou radostí; Elizabeth je dosud nikdy neviděla v tak milostivé náladě jako během oné hodiny, neţ se objevili páni. Uměly skutečně udrţovat rozhovor v proudu. Dokázaly výstiţně popsat kdejaké povyraţení, vykládat anekdoty se smyslem pro humor a duchaplně se posmívat svým známým.
Jakmile však vstoupili pánové, přestala být Jane středem jejich pozornosti; slečna Bingleyová upjala okamţitě oči
k Darcymu a měla mu co říci, ještě neţ stačil přikročit blíţ. On sám se obrátil k Jane Bennetové a zdvořile jí blahopřál k uzdravení, i pan Hurst se uklonil a pravil, ţe "je tomu velmi rád", ale aţ Bingley ji uvítal s výmluvnou vřelostí. Překypoval radostí a pozorností. První půlhodinu přikládal neustále do krbu, aby jí neuškodila změna prostředí, a na jeho naléhání si musela přesednout k ohni z druhé strany, aby byla dále od dveří. Potom se k ní posadil a s ostatními sotva ztratil slovíčko. Elizabeth, skloněná nad prací v opačném koutě, je pozorovala s velkou radostí.
49
Po čaji připomínal pan Hurst své švagrové karetní stolek - leč nadarmo. Vyšpehovala potají, ţe pan Darcy nemá do karet chuť, a tak se pan Hurst na přímou výzvu setkal s odmítnutím. Ujistila ho, ţe nikdo hrát nehodlá, a snad i oprávněně, neboť ostatní k tomu mlčeli. Pan Hurst nepřišel na nic jiného, co by si mohl počít, neţ se natáhnout na pohovku a podřimovat. Darcy si vzal kníţku, slečna Bingleyová učinila totéţ a paní Hurstová, jeţ si pro ukráceni dlouhé chvíle hlavně pohrávala se svými náramky a prsteny, se tu a tam připojila k rozhovoru svého bratra s Jane Bennetovou.
Pozornost slečny Bingleyové se soustřeďovala stejnou měrou na četbu pana Darcyhojako na svou vlastní, ustavičně se ho na něco dotazovala nebo mu koukala do knihy. Nedokázala ho však přimět, aby se rozhovořil, stručněji odpovídal a četl dál. Zcela vyčerpána snahou ponořit se do knihy, kterou si zvolila jen proto, ţe leţela vedle jeho, zívla nakonec mocně a pravila: "Jak mile ten večer ubíhá! Není skutečně příjemnější rozptýlení nad čtení. Všechno ostatní znudí člověka dřív neţ kniha. Nesnesla bych, abych neměla prvotřídní knihovnu, aţ budu bydlet ve vlastním domě."Nikdo nereagoval. Znovu tedy zívla, odhodila knihu a pátrala očima po místnosti, čím by se zabavila; tu zaslechla, ţe její bratr říká cosi o plese, obrátila se prudce k němu a pravila:
"Jen tak mimochodem, Charlesi - ty váţně uvaţuješ o tom, uspořádat v Netherfieldu ples? Neţ o tom rozhodneš s konečnou platností, radila bych ti, abys vypátral, zda o to přítomné panstvo stojí; velice bych se podivila, kdybys mezi námi nenašel nikoho, pro něhoţ by ples byl spíše utrpením neţ zábavou."
"Myslíš-li Darcyho," ohradil se její bratr, "ten si můţe jít lehnout, ještě neţ tanec začne, bude-li si přát, ale jinak je to hotová věc, a jakmile Nichollsová navaří dost bešamelu, začnu rozesílat pozvánky."
"Mně by se plesy lépe zamlouvaly," odvětila, "kdyby probíhaly jinak, ale obvykle bývá taková večerní sešlost nevýslovně nezáţivná. Bylo by přece mnohem rozumnější oddávat se duchaplným rozhovorům neţ tanci."
50
"Snad by to bylo rozumnější, drahá Caroline, to připouštím, jenţe by to zase nebyl ples."
Slečna Bingleyová neodpověděla a krátce nato vstala a jala se procházet po pokoji. Měla elegantní postavu a pěknou chůzi, avšak Darcy, jemuţ to bylo určeno, zůstával neochvějně zabrán do čtení. V zoufalství se odhodlala ještě k jednomu pokusu a takto oslovila Elizabeth:
"Slečno Elizo, dovolte, abych vám doporučila následovat mého příkladu a projít se po pokoji. Ujišťuji vás, zeje to velmi osvěţující po dlouhém prodlévání v jedné pozici."
Elizabeth to překvapilo, ale souhlasila okamţitě. A slečna Bingleyová dosáhla pravého účelu svého zdvořilého pozvání: pan Darcy vzhlédl. Uvědomoval si stejně dobře jako Elizabeth, ţe přátelská pozornost z té strany znamená něco mimořádného, a bezděčně zaklapl knihu. Byl okamţitě vyzván, aby se k nim přidruţil, avšak odmítl s podotknutím, ţe podle jeho mínění mohou mít jen dva důvody pro společnou procházku po pokoji, a kdyby se k nim připojil, v obou případech by jim překáţel. Jak to myslí? umírá zvědavostí, co tím chce říct - a zeptala se Elizabeth, zda mu rozumí.
"Vůbec ne," zněla odpověď, "ale můţete si být jista, ţe nás hodlá přísně soudit a ţe mu tyto záměry nejjistěji překazíme, kdyţ se ho nebudeme na nic vyptávat."
Slečna Bingleyová však nebyla s to mařit panu Darcymu nějaké záměry, a tak trvala na svém, aby objasnil, o jaké důvody jde.
"Nemám nic proti tomu, vám je objasnit," pravil, jakmile ho pustila ke slovu. "Krátíte si takto dlouhou chvíli proto, ţe
spolu máte nějaké tajnosti a hodláte si o nich důvěrně pohovořit, anebo dobře víte, ţe při chůzi vaše půvabné postavy nejlépe vyniknou - v prvním případě bych vám skutečně překáţel a v druhém případě vás mohu lépe obdivovat ze svého křesla zde u krbu."
"Vy nezbedníku!" zvolala slečna Bingleyová. "V ţivotě jsem neslyšela takovou ohavnost! Jak ho ztrestáme za jeho slova?"
51
"Nic lehčího, máte-li do toho chuť," řekla Elizabeth. "Kdekdo můţe trýznit a trestat kohokoli. Škádlete ho, vysmívejte se mu. Jste důvěrně spřáteleni, jistě znáte jeho slabé stránky."
"Neznám je, na mou věru. Naše přátelství mi nic takového neodhalilo. Jak chcete škádlit člověka tak vyrovnaného a du-chapřítomného? Ne, ne - obávám se, ţe by nás dokázal zahnat do úzkých. A vysmívat se mu? Prosím vás, samy bychom se zesměšnily, kdybychom na něho zaútočily bezdůvodně. Pan Darcy si můţe gratulovat."
"Panu Darcymu se tedy nelze vysmívat!" zvolala Elizabeth. "To je ojedinělá výsada, doufám však, ţe ojedinělá zůstane, neboť bych to těţce nesla, kdybych měla mnoho takových známých. Já moc ráda ţertuji."
"Slečna Bingleyová mi přisoudila výjimečnější postavení, neţ odpovídá skutečnosti," pravil. "Sebemoudřejší a sebe-ušlechtilejší člověk - dokonce i jeho nejmoudřejší a nejušlechtilejší činy - mohou být vystaveny posměškům těch, jimţ nic není svaté."
"Jsou zajisté i takoví šprýmaři," odvětila Elizabeth, "k tém se však doufám nečítám. Doufám, ţe se nikdy nevy-smívám tornu, co je moudré a ušlechtilé. Avšak pošetilosti a nesmysly, rozmary a vrtkavost mi skutečné připadají směšné, to doznávám, a na jejich účet se ráda pobavím, kdykoli se k tomu naskytne příleţitost obávám se však, ţe nic z toho nelze přičítat vám."
"Úplně se jich nedokáţe vyvarovat snad ţádný smrtelník. Ale snaţil jsem se celý ţivot vyhýbat chybám, které často svádějí k zesměšňování."
"Jako třeba marnivost nebo pýcha."
"Ano, marnivost je skutečně zlá vlastnost. Ale pýcha - duševně nadprůměrný člověk dokáţe přece udrţet pýchu na uzdě."
Elizabeth se odvrátila, aby skryla úsměv.
52
"Váš výslech pana Darcyho skončil, nemýlím-li se," pravila slečna Bingleyová. "Seznámila byste nás laskavě se svými závěry?"
"Uznávám bez výhrady, ţe pan Darcy nemá nejmenší chybičky. Sám se k tomu otevřeně přiznal."
"Ne," pravil Darcy, "nic takového jsem nepředstíral. Jistě mám chyb aţ dost, ale doufám, ţe mezi nimi není pokrytectví. Nemohl bych se zaručit, ţe zachovám moudrou rozvahu za všech okolností - nedokáţu se vţdy přizpůsobit, aspoň ne natolik, nakolik to okolní svět vyţaduje. Nezapomínám na pošetilosti a prohřešky ostatních tak rychle, jak by bylo třeba, ani na uráţky vůči své osobě. Nedám se zviklat ve svém mínění, kdykoliv mi je někdo vyvrací. Snad by to někdo nazval umíněností. Ztratím-li o někom dobré mínění, ztratím je navţdy."
"Toje skutečná chyba!" zvolala Elizabeth. "Neotřesitelná předpojatost je povahový kaz. Avšak zvolil jste si svou slabou stránku dobře. S tím nejsou ţádné ţerty. Jste přede mnou bezpečen."
"Domnívám se, ţe kaţdá povaha má svou stinnou stránku - nějaký vrozený nedostatek, který se nedá překonat sebelepším vzděláním."
"A vaším nedostatkem je sklon mít k lidem odpor."
"A vaším," odvětil s úsměvem, "je záměrně zkreslovat, co se řekne."
"Věnujme se trochu hudbě," navrhla slečna Bingleyová, neboť jí nevyhovoval rozhovor, jehoţ se neúčastnila. "Nebudeš se zlobit, vyrušíme-li pana Hursta, Louiso?"
Jelikoţ paní Hurstová nic nenamítala, byl klavír otevřen a Darcy toho po krátké úvaze přestal litovat. Začal si uvědomovat, jak je pro něho nebezpečné věnovat se Elizabeth.
Obě sestry se dohodly, ţe nazítří ráno napíše Elizabeth matce a poţádá ji, aby pro ně do večera poslali kočár. Paní Bennetová však usoudila, ţe by její dcery měly pobýt v Nether-řieldu aţ do úterka, aby se Janina návštěva zaokrouhlila na celý týden, a nemohla se smířit s tím, ţe by je měla uvítat doma dřív. Odpověděla jim tedy, ţe
53
kočár bude volný nejdříve v úterý, a připojila doušku, ţe bude-li je pan Bingley a jeho sestry zdrţovat, ona se bez nich docela dobře obejde. Elizabeth však byla pevně rozhodnuta uţ déle nezůstávat, neočekávala ani, ţe by je k tomu někdo přemlouval, naopak, ţe by to povaţovali za zbytečné obtěţování, a proto naléhala na Jane, aby si půjčily Bingleyův kočár; nakonec se dohodly, ţe zpraví ostatní o svém úmyslu rozloučit se téhoţ odpoledne a poţádají zároveň o kočár.
Jejich přání vyvolalo mnoho zjevné starostlivosti, a naléhání, aby se zdrţely aspoň aţ do zítřka, bylo natolik výmluvné, ţe Jane podlehla a jejich odjezd byl tedy odloţen do zítřka. Slečna Bingleyová pak litovala, ţe je zdrţovala, neboť ţárlivost a antipatie, jeţ v ní vyvolávala jedna sestra, zdaleka převyšovaly náklonnost k sestře druhé.
Pán domu vyslechl s nepředstíraným zármutkem, ţe je chtějí tak brzy opustit, a opětovně se snaţil přesvědčit slečnu Bennetovou, ţe by jí to mohlo uškodit, ţe se ještě natolik nezotavila, ale Jane se nedala zviklat, kdyţ se domnívala, ţe jedná správně.
Panu Darcymu přišla ta zpráva vhod - Elizabeth uţ byla v Netherfieldu příliš dlouho. Přitahovala ho víc, neţ mu bylo milo - a slečna Bingleyová se k ní nechovala pěkně a jeho škádlila víc neţ jindy. Umínil si moudře, ţe bude zvlášť pečlivě dbát, aby nyní uţ nedal najevo sebemenší známku obdivu, nic, co by mohlo vyvolat naděje, ţe má jeho srdce ve své moci; uvědomoval si, ţe získala-li takový dojem, pak jej musí svým chováním za poslední den velmi názorně potvrdit, anebo vyvrátit. Věren svému předsevzetí s ní za celou sobotu promluvil sotva deset slov, a třebaţe se jednou ocitli na půl 54
hodiny o samotě, věnoval se usilovně své knize a ani na ni nepohlédl.
A tak v neděli po ranních bohosluţbách došlo k rozloučení, které téměř všichni vítali, čím víc se přibliţovalo, tím vzrůstala zdvořilost slečny Bingleyové vůči Elizabeth i její náklonnost kJane; tu ujiš-ťovala při odjezdu, zejí bude vţdy potěšením shledat se s ní, ať v Longbournu, ať v Netherfieldu, něţněji, objala, a dokonce i její
54
sestře podala ruku. Elizabeth se odporoučela z této společnosti s velkou chutí.
Doma je paní matka nepřijala nijak srdečně. Vyjádřila překvapení nad jejich příjezdem, vytýkala jim, ţe neměly dělat panstvu takové těţkosti a ţe se Jane jistě zase nastydla. Zato otec rodiny, ač je uvítal stručně, z nich měl ve skutečnosti velkou radost, protoţe je doma postrádal. Večerní povídání v kruhu rodinném postrádalo ţivost a téměř všechen smysl, kdyţ se ho neúčastnily Jane s Elizabeth. Zastaly Mary ponořenou jako obvykle do studia teorie harmonie a lidských povah ; musely obdivovat nové výpisky a vyposlechnout čerstvá povrchní mravní ponaučení. Catherine a Lydiajim nachystaly novinky docela jiného druhu. Od minulé středy se toho u pluku mnoho zběhlo i mnoho napovídalo: několik důstojníků bylo u strýčka na večeři, jeden voják byl zmrskán a kolují řeči o tom, ţe se plukovník Forster bude ţenit.
"Doufám, ţe jste na dnešek poručila dobrý oběd, má drahá," pravil pan Bennet nazítří u snídaně své choti, "neboť se domnívám, ţe se dnes v poledne nesejdeme pouze v úzkém kruhu rodinném."
"A kdo by tu měl být, manţeli? Na mou věru, nevím o ţádné návštěvě, ledaţe by se tu náhodou zastavila Charlotte Lucasová, a pro ni jsou naše obědy aţ dost dobré. Pochybuji, ţe by měla často takové doma."
"Návštěva, o níţ hovořím, je pán, cizí pán."
Paní Bennetové zajiskřilo v očích. "Cizí pán! Ţe on to bude pan Bingley! Ale, Jane - ani slůvkem se nezmínit, i ty šel-mičko jedna! Nu, pana Bingleyho uvítám jistě nesmírně ráda. Jen kdyby - můj ty boţe! to je malér! Dnes nebude k dostání ryba. Zazvoň, Lydie, děvenko zlatá, musím si okamţitě promluvit s Hillovkou."
"Není to pan Bingley," pravil její manţel, "ale pán, kterého jsem ještě v ţivotě neviděl."
Jeho slova vzbudila všeobecný údiv a způsobila, ţe měl to potěšení být zahrnut zvědavými otázkami své choti a pěti dcer najednou.
55
Chvíli se bavil jejich zvědavostí a pak jim poskytl vysvětlení.
"Asi před měsícem jsem dostal tento list a asi před čtrnácti dny jsem na něj odpověděl, neboť jsem to povaţoval za záleţitost delikátní, jíţ bude třeba od počátku věnovat pozornost. Pisatelem je pan Collins, můj bratránek, jenţ vás po mé smrti můţe vyhnat z tohoto domu, jakmile se mu zlíbí."
"Ach, drahý manţeli," zvolala jeho choť, "nedrásejte mi srdce takovými slovy! Nemluvte prosím o tom odporném člověku. Je to největší nespravedlnost pod sluncem, ţe vaše panství nezdědí vaše děti, a já na vašem místě bych se byla uţ dávno vynasnaţila něco v té věci učinit."
Jane s Elizabeth se pokusily objasnit jí znovu ustanovení osudné poslední vůle. Nepokoušely se o to poprvé, ale s paní Bennetovou nebyla rozumná řeč a nadále hořce lamentovala, jaká je to nespravedlnost vydědit pět dcer a připsat jmění člověku, do kterého stejně nikomu nic není.
"Je to ovšem hrdelní zločin a pan Collins nikdy neodčiní svou vinu, ţe zdědí Longbourn. Dovolíte-li, přečtu jeho dopis, a snad k němu budete milosrdnější, aţ uslyšíte, jak se vyjádřil."
"Ne, to jistě nebudu; pokládám to za nehoráznou drzost, ţe si vám vůbec troufá psát, pokrytec jeden. Nemám ráda falešné přátele. Proč s vámi nesetrvá ve při jako jeho neboţtík otec?"
"Ba právě, proč; ale synovské svědomí ho kvůli tomu trápí, jak hned zvíte."
Hunsford u Westerhamu, Kent dne 15. října
Váţený pane !
Neshody, které trvaly mezi Vámi a mým ctěným zesnulým otcem, mne vţdy velice trápily a od té doby, kdy mi k mému ţalu odešel, jsem si často prával, abych mohl překlenout propast mezi námi, avšak nějaký čas mi v tom bránily jisté pochybnosti, neboť jsem se obával, zda by to nevypadalo jako neúcta kjeho památce, kdybych se
56
sblíţil s někým, s nímţ on odjakţiva ráčil být znepřátelen. - "Slyšíte to, paní choti." - Nyní jsem se však uţ v té věci rozhodl, neboť jsem byl o velikonocích vysvěcen a měl jsem to štěstí a dostalo se mi té cti, ţe mne přijala pod svou ochranu Její Jasnost lady Catherine de Bourghová, vdova po siru Lewisi de Bourghovi, jejíţ štědrostí mi byla udělena prebenda na výnosné faře na jejím panství, a tam nyní budu ze všech svých sil a schopností usilovat o to, abych se ve vší úctě a pokoře zavděčil Její Jasnosti a ve dne v noci budu hotov vykonávat sluţby a obřady, jaké stanoví anglikánská církev. Nadto povaţuji za svou kněţskou povinnost přinášet a rozšiřovat mír ve všech rodinách, na které mohu mít vliv, a na základě toho všeho si dovoluji předpokládat, ţe mé poselství dobré vůle je počin chvályhodný, a ţe Vy pak laskavě přehlédnete skutečnost, ţe jsem dědicem longbournského panství a neodmítnete z onoho důvodu mnou nabízenou olivovou ratolest. Nemohu neţ tíţivě pociťovat, ţe mou vinou jsou neblaze stiţeny Vaše milé dcerušky, pokorně ţádám, aby mi bylo odpuštěno, a ujišťuji Vás, ţe jsem hotov jim to vynahradit, seč budu s to - leč o tom později. Kdybyste neměl námitek přijmout mne ve svém domě, dovolil bych si navštívit Vás a Vaši rodinu v pondělí 18. listopadu před polednem a zneuţít Vaší pohostinnosti aţ do příští soboty, neboť lady Catherine nenamítá nic proti tomu, abych se občas i v neděli vzdálil, zajistím-li ovšem, aby některý jiný kněz převzal toho dne mé povinnosti.
Prosím Vás, váţený pane, abyste vyřídil mé uctivé poručení paní choti a dceruškám, a zůstávám s přáním všeho nejlepšího
Vám oddaný William Collins.
"Před polednem tedy můţeme očekávat onoho posla míru," pravil pan Bennet a sloţil dopis. "Zdá se to velice zdvořilý a svědomitý mládenec, na mou věru, a vůbec nepochybuji o tom, ţe z našeho seznámení můţe vzejít uţitek, zvláště bude-li lady Catherine tak blahovolná a dovolí mu, aby nás znovu navštívil."
"O našich děvčatech to ale píše docela rozumně, a jestli si přeje nějak se jim odškodnit, nebudu mu v tom bránit," řekla paní Bennetová.
57
"Je těţké uhádnout, co tím myslí a jak nám chce vynahradit, oč jsme podle jeho mínění ošizeny, nicméně mu takové přání slouţí ke cti," pravila Jane.
Elizabeth se zdála nejpozoruhodnější jeho mimořádná uctivost vůči lady Catherine a jeho laskavé odhodlání křtít, se-zdávat a pohřbívat své farníky, kdykoli k tomu bude povolán.
"To musí být ale divný člověk," pravila. "Jak strojeně se vyjadřuje! Já se v něm nevyznám. Co tím sleduje, kdyţ se omlouvá, ţe bude dědit? Jistě by se dědictví nevzdal, i kdyby mohl. Myslíte, ţe má v hlavě všechno v pořádku, tatíčku?"
"Ne, dcerunko, to si nemyslím. Chovám velké naděje, zeje tomu právě naopak. Jeho dopis je směs podlézavosti a naduto-sti, coţ vypadá slibně. Očekávám jeho příjezd s netrpělivostí."
"Pokud jde o stylizaci," pravila Mary, "nevěděla bych, co mu vytknout. Naráţka na olivovou ratolest není snad zcela původní, ale zní dobře."
Catherine s Lydií nezajímal ani dopis, ani pisatel. Nebyla sebemenší naděje, ţe by se jejich bratranec objevil v šarlatové uniformě, a je uţ kolik týdnů netěšila společnost muţů jinak oděných.
Pokud šlo o matku Bennetovou, zmírnil dopis podstatně její předpojatost a chystala se na návštěvu s vyrovnaností, která jejího manţela i dcery udivovala.
Pan Collins se dostavil přesně v určeném čase a byl přijat celou rodinou velmi zdvořile. Pan Bennet toho mnoho nenamluvil, ale dámy se s ním rozpovídaly dost ochotně a pan Collins nepotřeboval příliš povzbuzovat, ani nejevil sklon k zamlklosti. Byl to vysoký, otylý mladý muţ, asi pětadvacetiletý. Tvářil se váţně a důstojně a choval se velmi strojeně. Sotva se usadil, uţ blahopřál paní Bennetové k tak roztomilé rodince, pravil, ţe uţ mnoho slyšel o půvabu jejích dcerušek, avšak v tomto případě ţe pověst zdaleka nevystihuje skutečnost, a dodal, ţe všechny se časem bezpochyby výhodně provdají. Tyto kavalírské řeči nenalezly sice pravou odezvu
58
u všech jeho posluchaček, avšak paní Bennetová, jíţ nebyl nikdy kompliment proti mysli, odvětila ochotně:
"Jste velmi laskav, na mou věru, a přála bych si z celého srdce, abyste měl pravdu, protoţe jinak se octnou v málo záviděníhodné situaci. Na světě je to někdy divně zařízeno."
"Naráţíte snad na poslední vůli, týkající se tohoto panství?"
"Ach, drahý pane, uhádl jste. Je to skutečně smutná věc pro naše ubohá děvčata, to musíte uznat. Ne ţe bych to kladla za vinu vám, vím, ţe se takové věci v ţivotě přiházejí. Kdopak můţe vědět, jaké ustanovení bude obsahovat ta či ona poslední vůle?"
"Jsem si dobře vědom, madam, jak nepříznivé je toto řešení pro mé půvabné sestřenky, a mohl bych se o té věci rozhovořit, zdráhám se však, abyste to nepokládali za příliš dotěrné a předčasné. Ujišťuji však přítomné mladé dámy, ţe jsem přijel hotov se jim kořit. Víc prozatím neřeknu, snad aţ se lépe poznáme - "
Přerušilo ho oznámení, ţe se podává oběd, a dívky se na sebe usmály. Pan Collins se však nehodlal kořit jen jim. Prohlédl si halu, jídelnu a všechny kusy nábytku a pochválil je; jeho uznalá slova by byla pohnula osrdím paní Bennetové, nebýt hrozného podezření, ţe to všechno přehlíţí jako budoucí majitel. Vychválil do nebe i tabuli, kdyţ na ni přišla řada, a přál si zvědět, která z jeho půvabných sestřenic tak ovládá kuchařské umění. Tu ho však paní Bennetová rázně vyvedla z omylu a ujistila ho, ţe jsou s to drţet si dobrou kuchařku a ţe její dcery nemají v kuchyni co pohledávat. Omlouval se, ţe sejí dotkl. Mírnějším tónem ho ujistila, ţe vůbec ne, avšak on se omlouval dál ještě aspoň čtvrt hodiny.
Během večeře pan Bennet sotva promluvil, avšak kdyţ se sluţebnictvo vzdálilo, pokládal za vhodné zapříst s hostem rozhovor a zvolil téma z oblasti, o které předpokládal, ţe v ní host vynikne, a podotkl, ţe mu byl osud zřejmě přízniv co do mecenášky. Pan Bennet nemohl uhodit na šťastnější strunu. Lady Catherine de Bourghová vyslechne milostivě kaţdé jeho přání, stará se ohleduplně o jeho pohodlí. Pan Collins ji výmluvně velebil. Hovořil-li o ní, vyjadřoval se ještě pompézněji neţ jindy a s navýsost důleţitou tváří
59
jim oznámil, ţe dosud nikdy nebyl svědkem toho, aby si vznešená dáma takto počínala rri tak vlídně a blahosklonně - jako vůči němu lady Catherine. Zlíbilo sejí milostivě se vyjádřit o obou kázáních, která měl tu čest před ní proslovit. Také uţ ho dvakrát pozvala na večeři do zámku Rosings, však právě v sobotu večer pro něho poslala, aby doplnil počet hráčů v quadrille. Říkává se o ní často, ţe je pyšná, ale vůči němu byla vţdy blaho-sklonnost sama. Hovoří s ním jako s kterýmkoli jiným pánem, nenamítá nic proti tomu, aby se zúčastnil společenského ţivota ve farnosti nebo aby na týden na čtrnáct dní odjel na návštěvu k příbuzným. Projevila o něho vlídný zájem do té míry, ţe mu poradila, aby se co nejdříve oţenil, do-káţe-li si ovšem ţenu rozumně vybrat, a jednou dokonce navštívila jeho skromné obydlí, schválila bez výhrady všechno, co tam zařizoval, ba sama mu laskavě něco poradila - aby si dal udělat poličky do jedné skříně v podkroví.
"To je od ní zajisté velmi slušné a ohleduplné," řekla paní Bennetová. "Bude to nějaká milá dáma, a to se bohuţel o urozených paních zpravidla říci nedá! Máte to do zámku daleko, pane Collinsi?"
"Zahrada, v níţ stojí mé skromné obydlí, je pouze přes cestu od rosingského parku, kde sídlí Její Jasnost."
"Neříkaljste, zeje vdova, pane Collinsi? Má nějaké děti?"
"Má jedinou dceru, která zdědí Rosings a velmi značné jmění."
"Pak je na tom lépe neţ většina děvčat," zvolala paní Bennetová a potřásla hlavou." A jaká j e ta slečna ? Je krásná ?''
"Je to skutečně okouzlující mladá dáma. Lady Catherine sama říká, ţe slečna de Bourghová předčí nejpůvabnější dívky pravou krásou, neboť její rysy svědčí o urozeném původu. Naneštěstí je dosti stonavá, coţ jí zabránilo rozvinout schopnosti a dosáhnout takového vzdělání, jak by jinak byla jistě dokázala, coţ mi sdělila její domácí učitelka, která u nich dosud dlí. Ale není vůbec nepřístupná a často se milostivě projíţdí v kočárku s poníkem právě kolem mého skromného obydlí."
60
"Byla uţ představena u dvora? Nevzpomínám si, ţe bych byla četla její jméno mezi dvorními dámami."
"Její nepevné zdraví jí bohuţel nedovolí pobývat ve městě a zapříčiňuje, ţe se královskému dvoru nedostává převzácného klenotu, jakjsem sám jednou lady Catherine řekl. Její Jasnosti se to přirovnání zřejmě líbilo, a dovedete si představit, zeji rád zahrnuji co nejčastěji drobnými taktními lichotkami, které nejsou ţádné dámě proti mysli. Jiţ častěji jsem poznamenal k lady Catherine, ţe její okouzlující dceruška je rozená vévod-kyně a ţe ani v nejvznešenějších kruzích by nestála skromně stranou, nýbrţ zářila nade všemi. - Takové maličkosti se Její Jasnosti zamlouvají, a já jsem se rozhodl, ţe budu zvlášť pečlivě dbát, abych k ní byl v tom směru vţdy pozorný."
"Odhadl jste situaci dobře," pravil pan Bennet. "Ještě štěstí, ţe máte povahu na takovéto taktní komplimenty. Smím se vás zeptat, zda jsou tyto lichotky výsledkem okamţité inspirace nebo zda se jim naučíte předem?"
"Většinou vyplynou z okamţité situace, a třebaţe si někdy pro zábavu sestavuji zvučné poklony, které se mohou hodit kdykoli, snaţím se vţdycky dodat jim zdání co moţná největší bezprostřednosti.''
Panu Bennetovi se dokonale splnilo jeho očekávání. Bratránek se ukázal tak nebetyčný hlupák, jak doufal, a proto mu naslouchal s upřímnou rozkoší, ač přitom zachovával váţnou tvář, a kromě toho, ţe občas pohlédl na Elizabeth, své potěšení s nikým nesdílel.
Ještě neţ přinesli čaj, měl toho pan Bennet však aţ nad
hlavu a milerád doprovodil hosta zpět do salónu a po čaji ho sám rychle vyzval, aby dámám předčítal. Pan Collins ochotně souhlasil, a tak mu přinesli knihu. Jakmile ji však spatřil (všechno naznačovalo, ţe je půjčena z veřejné knihovny), ucouvl a s omluvami vysvětloval, ţe romány on nečte. Kitty na něho vyvalila oči, Lydia se hlasitě podivila. Přinesli tedy jiné knihy a po delších úvahách si zvolil Fordyceova Kázání. Lydia zalapala po dechu, kdyţ svazek otevřel, a
61
sotva dočetl slavnostním a velmi monotónním hlasem třetí stránku, přerušila ho slovy:
"Jestlipak víte, matinko, ţe pan strýček Philips chce propustit Richarda, a jestli to udělá, nastoupí Richard u plukovníka Forstera. Paní tetinka mi to sama v sobotu řekla. Zajdu zítra do Merytonu a zeptám se, jak to dopadlo, a kdy se vrátí pan Denny z Londýna."
Obě starší sestry napomenuly Lydii, aby drţela jazyk za zuby, avšak pan Collins, hluboce uraţen, odloţil knihu a pravil:
"Jiţ častěji jsem postřehl, ţe kniha váţnějšího zaměření zpravidla mladé dámy nezajímá, ač byla psána jen a jen pro jejich dobro. Přiznávám, ţe mě to překvapuje - neboť nic jim nemůţe být tak ku prospěchu jako poučení. Nebudu se však jiţ déle milé sestřence vnucovat."
Nato se obrátil k panu Bennetovi a vyzval ho, aby si zahráli v kostky. Pan Bennet souhlasil a poznamenal, ţe činí moudře, kdyţ nechá děvčata, aby se zabavila po svém vlastním pošetilém způsobu. Paní Bennetová i její dcery se zdvořile omlouvaly, ţe ho Lydia přerušila, slibovaly, ţe se to uţ nestane, vrátí-li se ke čtení; pan Collins je sice nejprve ujistil, ţe se na sestřenku nehněvá, ţe její chování nepovaţuje za uráţku své osoby, ale pak se usadil s panem Bennetem u jiného stolku a připravil se ke hře.
Pan Collins neměl rozumu nazbyt a macešství přírody u něho příliš nevyváţilo ani vzdělání, ani společenská uhlaze-nost; většinu ţivota strávil se svým otcem, negramotným, lakomým uzurpátorem, a třebaţe studoval na universitě, skládal pouze zkoušky a nezískal tam ţádné uţitečné známosti. Otec ho drţel zkrátka a vychoval ho tak původně k velké pokoře, kterou však nyní uţ značně zastínilo sebevědomí ducha zaostalého a málo pouţívaného a pocity vyplývající z náhlého a nečekaného blahobytu. Šťastnou náhodou se nachomýtl lady Catherine de Bourghové právě ve chvíli, kdy se uvolnila hunsfordská fara; úcta k jejímu vznešenému rodu, zboţný obdiv, s nímţ vzhlíţel ke své mecenášce, spolu s velikým sebevědomím a značnou důvěrou ve své teologické vědomosti i schopnosti vládnout farnosti co její duchovní pastýř - to vše se v něm spojilo v povahu pyšnou i otrockou, domýšlivou i poddajnou
62
zároveň. Jelikoţ teď získal slušné obydlí a víc neţ dostatečný příjem, chtěl se oţenit a s longbournskou rodinou se chtěl smířit hlavně proto, ţe si zamýšlel vybrat za ţenujednu z Bennetovic dcer, shledá-li je skutečně tak milé a půvabné, jak se o nich všeobecně říkalo. Tímto způsobem hodlal děvčata odškodnit - vynahradit jim, ţe zdědí panství jejich otce, a povaţoval to za záměr výborný, chvályhodný a bohabojný, i mimořádně laskavý a nesobecký ze své strany.
Své úmysly nezměnil, kdyţ sestřenky spatřil na vlastní oči. Krásná tvář Jane Bennetové ho v jeho odhodlání utvrdila a podpořila zásadu o přednosti prvorozených; první večer padla volba na ni. Nazítří ráno však došlo ke změně, jiţ způsobilo čtvrthodinové téte á téte s paní Bennetovou před snídaní; řeč se nejprve točila kolem jeho fary, nato sejí samozřejmě přiznal, ţe by pro ni rád v Longbournu našel paní, coţ ona přijala se souhlasným úsměvem a povšechným povzbuzením, avšak zároveň vyloučila právě tu Jane, kterou měl na mysli. "Za mladší dcery nemůţe mluvit - není s to mu s určitostí nic říci - neví o ţádných závazcích - ale nejstarší dcera - musí se mu o tom koneckonců zmínit - cítí, ţe mu
to musí naznačit - se pravděpodobně co nejdříve zasnoubí."
Pan Collins tedy nepotřeboval neţ zaměnit Jane za Elizabeth - coţ mu nezpůsobilo ţádné těţkosti, a paní Bennetová kula ţelezo, dokud bylo ţhavé. Elizabeth stejně následovala Jane co do pořadí i co do krásy, a tak ji tedy nahradila ona.
Paní Bennetová se radostně upjala k jeho záměru, doufala, ţe bude mít vkrátku dvě dcery vdané, a člověk, jemuţ ještě včera nemohla přijít na jméno, se nyní hřál na výsluní její přízně.
Nezapomnělo se na Lydiin úmysl vypravit se do Merytonu, všechny sestry krom Mary se chystaly jít také a pan Bennet vyzval hosta, aby dívky doprovodil; stál totiţ velice o to, aby se ho zbavil a mohl se nerušené uchýlit do své pracovny, kam ho pan Collins následoval hned po snídani údajně proto, aby se tam trvale usadil s jedním z nejtlustších svazků z knihovny, ale ve skutečnosti panu Bennetovi neustále vykládal o svém domě a zahradě v Hunsfordu. Taková situace vyváděla pana Benneta docela z míry. Byl zvyklý mít ve své pracovně klid a pokoj; byl připraven na pošetilosti a bláznivé nápady
63
ve všech ostatních místnostech v domě, jak jednou sdělil Elizabeth, ale sem jim unikal, a proto s takovou ohleduplností doporučil panu Collinsovi, aby se šel projít s jeho dcerami, a pan Collins, jenţ byl ve skutečnosti jistě lepší chodec neţ čtenář, s velkou chutí zaklapl tlustý svazek a vydal se ven.
Cesta do Merytonu jim uběhla za nabubřelých nicotností z jeho strany a zdvořilých odpovědí jeho sestřenek. Jakmile vkročili do městečka, přestal pro mladší sestry existovat. Šmejdily očima na všechny strany, nejdou-li někde důstojníci, a z této činnosti je nemohlo vyrušit nic méně důleţitého neţ skutečně elegantní klobouk nebo mušelín úplně nového vzorku za výlohou.
Krátce nato se objevil na druhé straně chodníku vznešeně vyhlíţející pán, který na sebe rázem soustředil zájem všech mladých dam. Jeho ještě neznaly, zato důstojník, s nímţ korzoval, byl právě onen pan Denny, na jehoţ návrat z Londýna se přišla Lydia pozeptat, a ten sejim uklonil. Všechny upoutal zjev neznámého, všechny uvaţovaly, kdo by to mohl být, a Kitty s Lydií, pevně odhodlány to za kaţdou cenu zjistit,
vykročily v čele ostatních přes ulici pod záminkou, ţe chtějí vejít do obchodu na protější straně, a šťastnou náhodou vstoupily na chodník v tom okamţiku, kdy oba pánové na zpáteční cestě dospěli právě do stejného bodu. Pan Denny se hned zastavil na kus řeči a poţádal o dovolení, abyjim směl představit svého přítele pana Wickhama, jenţ s ním včera přijel z Londýna proto, aby k jeho velké radosti rozmnoţil řady jejich pluku. Takţe bylo všechno v nejlepším pořádku, neboť cizímu pánovi chyběly k dokonalosti uţ jen důstojnické nárameníky. Jeho zjev mluvil pro něj, byl to člověk po všech stránkách neobyčejně přitaţlivý, urostlý, s krásnými rysy a uhlazenými způsoby. Po představení projevil lichotivou ochotu se bavit - a přitom způsobem naprosto korektním a nestrojeným; všichni tu spolu stáli a příjemně rozmlouvali, dokud je nevy-rušil klapot koň-ských kopyt a nespatřili Darcyho s Bingleym na koni. Jakmile rozeznali dámy v hloučku, zamířili přímo k nim a zdvořile je pozdravili. Hlavním mluvčím byl Bingley, hlavním předmětem pozornosti slečna Bennetová. Pravil, ţe je právě na cestě do Longbournu, aby se pozeptal, jak se jí daří. Pan Darcy to úklonou potvrdil, a zrovna si umiňoval, ţe nesmí mít oči jen pro Elizabeth,
64
kdyţ tu upoutal jeho pozornost cizí muţ, a Elizabeth, která náhodou v té chvíli k oběma vzhlédla, uţasla, jak na ně to setkání zapůsobilo. Oba změnili barvu, jeden zbledl, druhý zrudl. Pan Wickham se za několik okamţiků dotkl okraje klobouku - kterýţto pozdrav pan Darcy sotva znatelně opětoval. Co to má znamenat? Nedovedla si to vysvětlit, nedovedla potlačit svou zvědavost.
Po chvíli se pan Bingley, jenţ zřejmě nepostřehl, co se přihodilo, rozloučil a pokračoval s přítelem v cestě.
Pan Denny s panem Wickhamem doprovodili slečny aţ k Philipsovým před dům a tam se s úklonou rozloučili, třebaţe slečna Lydia velice naléhala, aby šli dál, a třebaţe se paní Philipsová vyklonila z okna v salóně a hlasitě pozvání opakovala.
Paní Philipsová vţdycky neteře ráda viděla a obzvláště vítala obě starší, které u ní v poslední době nebyly; výmluvně jim líčila, jak ji překvapilo, ţe se tak nečekaně vrátily domů, coţ by byla ani nevěděla, neboť nepřijely Bennetovic kočárem, kdyby nebyla náhodou potkala na ulici famula pana Jonese a ten jí neřekl, ţe nemají posílat ţádnou medicínu do Netherfieldu, protoţe slečny Bennetovy uţ odjely; načeţ věnovala pozornost panu Collinsovi, jehoţ jí Jane představila. Přijala ho s vybranou zdvořilostí, coţ jí on v míře ještě hojnější opětoval, omlouval se, ţe k ní vtrhl, aniţ měl tu čest ji znát, osměluje se však doufat, ţe mu to nebude mít příliš za zlé vzhledem k jeho příbuzenským svazkům s mladými dámami, díky nimţ má to potěšení před ní stanout. Paní Phi-lipsová byla úplně překonána tak nebetyčně dokonalými způsoby, avšak zájem o jednoho cizího pána vystřídalo brzy vzrušení a dotazy ohledně druhého; nemohla o něm bohuţel sdělit neteřím nic víc neţ to, co uţ věděly, ţe ho totiţ přivezl pan Denny z Londýna a ţe má slouţit u domobraneckého pluku jako poručík. Pozoruje ho uţ dobrou hodinu, pravila, jak se prochází po ulici sem a tam, a kdyby se byl pan Wickham znovu objevil na scéně, byly by se Kitty s Lydií jistě nadále zaměstnávaly stejně; naneštěstí však prošlo pod oknem pouze několik jiných důstojníků, kteří se ve srovnání s novým objevem náhle jevili jen jako "nezajímaví hlupáci". Neteří z nich měli přijít k Philipsovým druhý den na večeři a paní tetinka slíbila, ţe vyšle svého manţela, aby se s panem Wickhamem seznámil a rovněţ ho pozval, dostaví-li se v plném počtu i Longbournští. S tím všichni
65
souhlasili a paní Philipsová prohlásila, ţe se jen trochu pobaví a zasmějí nad lotem a pak ţe jim nachystá něco teplého k večeři. Vyhlídka na takový záţitek všechny rozveselila a loučili se tedy v růţové náladě. Pan Collins se ještě jednou omluvil, neţ vykročil z pokoje, a dostalo se mu stejně zdvořilého ujištění, ţe omluv není třeba.
Na zpáteční cestě vylíčila Elizabeth Jane, čeho byla svědkem při setkání obou pánů. Jane by byla brala v ochranu jednoho nebo druhého, případně oba, kdyby se bylo zdálo, ţe se něčeho nechvályhodného dopustili, nedovedla si však jejich zvláštní počínání vysvětlit o nic víc neţ její sestra.
Doma se pan Collins velmi zavděčil paní Bennetové tím, ţe velebil zdvořilé přijetí a způsoby paní Philipsové. Tvrdil, ţe krom lady Catherine a její dcery se ještě nesetkal s tak společenskou dámou, neboť ho nejen přijala nesmírně milostivě, ale nadto ho výslovně pozvala druhý den na večeři, přestoţe do té chvíle neměl tu čest ji znát. Jistě to lze zčásti přičítat jeho vztahům k rodině Bennetových, avšak stejně se k němu ještě v ţivotě nikdo nechoval tak pozorně.
Jelikoţ nebylo námitek proti tomu, co si omladina domluvila s paní tetinkou, a úzkostlivý pan Collins, jenţ pro samé ohledy nechtěl nechat manţele Bennetovy samotné ani jeden večer během své návštěvy, narazil na skálopevný protichůdný názor, dovezl ho kočár s pěti sestřenkami v patřičnou dobu do Merytonu; kdyţ děvčata vstoupila do salónu, vyposlechla s radostí zprávu, ţe pan Wickham přijal strýčkovo pozvání a ţe se uţ dostavil.
Po tomto sdělení se všichni rozesadili a pan Collins, jenţ měl moţnost se v klidu porozhlédnout a obdivovat, byl natolik uchvácen rozlohou bytu a zařízením, ţe si - podle vlastních slov - připadal, jako by se octl v malém ranním salónku na Rosingsu, kde panstvo v létě snídává; tímto příměrem se paní Philipsové zprvu příliš nezavděčil, avšak kdyţ jí náleţitě vysvětlil, co je to rosingský zámek a kdo je to jeho majitelka - kdyţ vyposlechla popis jednoho z přijímacích salónů lady Catherine a dozvěděla se, ţe pouze komín od krbu přišel na osm set liber - pak teprve ocenila, jakou poklonu jí sloţil, a nebyla by se uţ bránila ani porovnání se zámeckým pokojem pro sluţku.
66
Aţ do chvíle, kdy vstoupili pánové, zaměstnával pan Collins svou hostitelku blaţeným líčením lady Catherine i jejího sídla v celé jejicH velikoleposti, přerušovaným jen občasnou pochvalnou zmínkou o jeho vlastním skromném obydlí a o tom, jak šije přestavuje a zařizuje. Paní Philipsová mu s velkým zájmem popřávala sluchu, měla o něm čím dál tím lepší mínění a dospívala k pevnému odhodlání, ţe o tom
při první příleţitosti dopodrobna zpraví všechny sousedky. Dívkám, které neměly chuť poslouchat bratrancovy řeči a mohly tedy jen vyjadřovat přání, aby tu byl klavír, a prohlíţet si nevalné kameninové ozdoby vlastní výroby na římse u krbu, připadalo čekání nesnesitelně dlouhé. Přece však jednou skončilo. Páni se blíţili, a kdyţ pan Wickham vstoupil, uvědomila si Elizabeth, ţe obdiv" s nímţ na něho při prvním setkání hleděla a od té doby na něho myslela, je ve všech směrech zcela oprávněný. Důstojníci domobraneckého regimentu byli vůbec mimořádně slušní a přijatelní chlapíci, a nejlepší z nich byli právě přítomní, avšak pan Wickham je všechny zastiňoval svým zjevem, postavou, způsoby, chůzí, právě tak jako oni zastiňovali širokolícího, břichatého strýce Philipse, z něhoţ táhlo portské, jak za nimi vstoupil do pokoje.
Pan Wickham byl ten šťastný, na něhoţ se upíral snad kaţdý ţenský pohled, a Elizabeth byla ta šťastná, po jejímţ boku nakonec usedl; a zapředl rozhovor způsobem tak přátelským - ač se jeho slova týkala jen deštivé noci a pravděpodobnosti, zda vlhké období ještě potrvá, ţe Elizabeth pochopila, jak zcela všednímu, nudnému, fádnímu tématu můţe obratný řečník dodat na zajímavosti.
S takovými soky, jako byl pan Wickham a důstojníci, nemohl ovšem pan Collins soupeřit o pozornost dam, vedle nich klesl do nicoty a pro děvčata přestal vůbec existovat; avšak paní Philipsová mu tu a tam dobrotivě popřála sluchu a díky její hostitelské pozornosti byl ze všech nejhojněji zásobován kávou a bábovkou.
Kdyţ přišly na pořad karetní stolky, měl příleţitost prokázat jí protisluţbu tím, ţe zasedl k partii whistu.
67
"Nehraji dosud příliš dobře," pravil, "avšak rád se pocvičím, neboť to při svém postavení - " Paní Philipsová mu byla velmi zavázána, ţe doplnil počet hráčů, ale neměla čas vyslechnout celé zdů-vodnění aţ do konce.
Pan Wickham whist nehrál a byl dchotně a s radostí uvítán u druhého stolu, kde zaujal místo mezi Elizabeth a Lydií. Nejprve se octl v nebezpečí, ţe ho zcela uchvátí Lydia, neboť jejímu jazýčku se málokdy našel soupeř, jenţe stejně hbitá byla i v lotu a brzy ji oblíbená hra zaujala natolik, ţe dychtivě
sázela a hlásila se o výhry a nikomu nevěnovala zvláštní pozornost. Pan Wickham měl tedy moţnost bavit se s Elizabeth, pokud jim to hra dovolovala, a Elizabeth mu s potěšením naslouchala, ač měla pramálo naděje, ţe se od něho dozví to, co by ji bylo zajímalo nejvíc, totiţ něco o jeho vztahu k panu Darcymu. Neodvaţovala se ani zmínku o něm utrousit. Její zvědavost však byla nečekaně uspokojena. Pan Wickham o tom začal sám. Zeptal se, jak daleko je z Merytonu do Netherfieldu, a kdyţ mu to pověděla, dotázal se váhavě, jak dlouho uţ tam pan Darcy dlí.
"Snad měsíc," pravila Elizabeth, a jelikoţ nechtěla toto téma ještě opustit, dodala: "Slyšela jsem, ţe má v Derbyshiru značný majetek."
"Ano," pravil Wickham, "má nádherné panství. Vynáší mu ročně čistých deset tisíc. Nenašla byste nikoho, kdo by vám o tom mohl poskytnout přesnější údaje neţ já, neboť jsem byl s touto rodinou zvláštním způsobem ve styku od útlého dětství."
Elizabeth nepotlačila výraz údivu.
"Takové tvrzení vás asi překvapuje, slečno Bennetová, neboťjste pravděpodobně postřehla, jak chladnějsme se včera pozdravili. Stýkáte se s panem Darcym často?"
"častěji, neţje mi milé," zvolala Elizabeth procítěně. "Ţila jsem s ním čtyři dny pod jednou střechou a byl mi velmi nesympatický."
"Nemohu vám tento názor potvrdit ani vyvracet. Nejsem k tomu oprávněn. Znám ho uţ příliš dlouho a příliš dobře, abych ho mohl
68
posuzovat spravedlivě. Nedokázal bych zůstat nestranný. Domnívám se však, ţe vaše mínění by většinu lidí překvapilo - a snad byste se k němu také jinde nedoznala tak otevřeně. Tady jste v kruhu rodinném."
"Ujišťuji vás, ţe bych se k svým názorům doznala stejně otevřeně jako zde v kterékoli sousední rodině kromě na Netherfieldu. Pan Darcy není v Hertfordshiru vůbec oblíben. Pobouřil kdekoho svým povýšeným vystupováním. Nikdo vám o něm neřekne nic příznivějšího."
"Nemohu předstírat, ţe mě to mrzí," řekl Wickham po krátkém odmlčení. "Kaţdému, tedy i jemu, se má dostat ocenení podle zásluhy, avšakjemu se to, pokud vím, často nestává. Lidé bývají zaslepeni jeho bohatstvím a urozeností, anebo je zastraší svými vznešenými a panovačnými způsoby, takţe o něm soudí tak, jak si on sám přeje být posuzován."
"Já ho znám sice jen povrchně, ale povaţuji ho za člověka s velmi nepříjemnou povahou." Wickham jen zavrtěl hlavou.
"Rád bych věděl," pravil při další příleţitosti, "hodlá-li pobývat v těchto končinách ještě delší dobu."
"To nevím, ale neslyšela jsem v Netherfieldu nic o tom, ţe by se chystal odjet. Doufám, ţe vaše plány, týkající se zdejšího pluku, nebudou ovlivněny jeho pobytem na Netherfieldu."
"Ach ne, to ne - já před ním utíkat nemusím. Bude-li si přát, aby mě neměl na očích, musí odjet on. Nejsme spolu zadobře, kaţdé setkání s ním je pro mne utrpením, ale nemám důvod, proč bych se mu měl vyhýbat, kromě toho, co můţe zvědět celý svět - ţe se ke mně zachoval velice špatně a ţe bohuţelje takový, jaký je. Starý pan Darcy, jeho otec, dej mu pámbůh věčnou slávu, byl nejlepší člověk na světě, slečno Bennetová. Nikdo to se mnou nikdy nemyslel tak dobře jako on a já nemohu ani pohlédnout na mladého pana Darcyho, aby mi tisíce krásných vzpomínek nedrásalo duši. Zachoval se ke mně neslýchané, avšak věřím upřímně, ţe bych mu dokázal odpustit všechno jiné spíš neţ to, ţe zklamal přání svého otce a znesvětil jeho památku."
69
Elizabeth zajímala tato záleţitost čím dál tím víc a poslouchala s napjatou pozorností, avšak taktně se nevyptávala.
Pan Wickham se rozhovořil o obecnějších věcech, o Mery-tonu a jeho okolí, o společenském ţivotě. Zdálo se, ţe vše, co dosud viděl, na něho udělalo nejlepší dojem a zvláště nešetřil decentními, leč nezastřenými poklonami na adresu mery-tonské společnosti.
"Těšil jsem se, ţe budu často pobývat ve společnosti, v dobré společnosti, a hlavně z tohoto důvodu jsem vstoupil do domobrany. Věděl jsem, ţe jde o proslulý pluk, kde se příjemně slouţí, a přítel Denny mě zlákal tím, jak mi líčil jeho nynější stanoviště a lichotivou pozornost a vynikající známosti, jichţ se jim v Merytonu dostalo. Přiznám se vám, ţe se bez společnosti neobejdu. Poznal jsem uţ v ţivotě lecjaká
zklamání a mám povahu, která nesnáší osamělost. Musím se nějak zaměstnat a ţít mezi lidmi. Nezamýšlel jsem dát se na vojnu, ale vlivem okolností jsem si zvolil tuto dráhu. Měl jsem se stát sluhou boţím - připravoval jsem se na to od dětství - a dnes bych byl usazen na krásné faře s tučnou prebendou, kdyby se to bylo zlíbilo pánovi, o němţ jsme právě hovořili."
"Skutečně?"
"Ano - neboţtík pan Darcy ve své poslední vůli stanovil, ţe mám dostat nejlepší faru na jeho panství, jakmile se uvolní. Byl mi za kmotra a měl mě nesmírně rád. Jeho dobrota se ani slovy vylíčit nedá! Chtěl mě dobře zaopatřit a jistě se domníval, ţe tak učinil, ale kdyţ se fara uvolnila, dostal ji někdo jiný."
"Dobrý boţe!" zvolala Elizabeth, "jak je to moţné? Coţpak to jde, nedbat poslední vůle? Proč jste si nepodal ţalobu?"
"Příslušná pasáţ byla v poslední vůli formulována trošinku nejasně, takţe jsem se nemohl dovolávat zákonů, čestný člověk nemohl mít pochyb o úmyslech starého pána, leč panu Darcymu se zlíbilo o nich pochybovat - nebo šije vykládat jako přání závislé na jistých okolnostech - a tvrdil, ţe jsem pozbyl veškerých nároků pro svou
70
lehkomyslnost a výstřednosti - to uţ se vţdycky něco najde. Jisté je, ţe se fara před dvěma lety uvolnila, právě kdyţ jsem dosáhl věku, abych mohl být vysvěcen, a zeji dostal jiný; a stejně jisté je, ţe si nemohu nic vyčítat, a nevím, co bych byl provedl, abych si tohle zaslouţil. Jsem člověk temperamentní a neopatrný, snad jsem mu někdy řekl do oči příliš otevřeně, co si o něm myslím. Ničeho horšího si nejsem vědom. Pravda, máme zcela protichůdné povahy a on mě nenávidí."
"Neslýchané! Zaslouţil by veřejně zostudit."
"Dříve nebo později tomu jistě neujde - avšak nikoli Z mého popudu. Dokud je mi drahá památka jeho otce, nemohu se mu postavit ani odhalit jeho pravou tvář."
Za tato slova si ho Elizabeth váţila, a kdyţ je říkal, připadal jí krásnější neţ dřív.
"Ale co ho k tomu vedlo?" zeptala se po chvíli. "Z jakého důvodu se k vám zachoval tak krutě?"
"Cítí ke mně nenávist - nenávist, jejíţ původ musím do
jisté míry hledat v ţárlivosti. Kdyby si mě nebyl zesnulý pan Darcy tolik oblíbil, byl by mě jeho syn snášel lépe: ale vřelé city, které ke mně pan Darcy starší choval, ho popuzovaly a dráţdily, pokud vím, jiţ od útlého věku. Neměl na to povahu, aby v tomhle snesl soka, - soka, jemuţ byla často dána přednost."
"Nepokládala jsem pana Darcyho za tak špatného - ačkoli mi nebyl sympatický, nemyslela jsem si o něm nic zlého. Měla jsem jen dojem, ţe pohrdá svými bliţními bez rozdílu, avšak nenapadlo mě, ţe by se dokázal sníţit k tak zlomyslné pomstě, k takové nespravedlnosti, k takové nelidskosti jako vůči vám."
Na chvíli se zabrala do úvah a pak znovu navázala řeč: "Vzpomínám si však, jak se jednoho dne v Netherřieldu honosil nesmiřitelností svého hněvu a neschopností odpouštět. Musí mít hroznou povahu."
71
"V tomto případě si nechci osobovat právo soudit," odvětil Wickham. "Sotva bych to dokázal nezaujatě."
Elizabeth se znovu hluboce zamyslila a pak zauvaţovala nahlas: "Ţe se mohl tak zachovat ke kmotřenci, k příteli, k oblíbenci svého otce!" Byla by mohla dodat: "A k mládenci jako vy, který uţ svým zjevem vzbuzuje sympatie na první pohled!" avšak spokojila se stylizací: "Vţdyť jste spolu vyrůstali od dětských střevíčků, ve stejném prostředí, jak jste mi, nemýlím-li se, vyprávěl, a všechno vás muselo sbliţovat!"
"Narodili jsme se ve stejné farnosti, v jednom zámeckém parku, dětství jsme valnou většinou strávili spolu, bydleli jsme pod jednou střechou, stejně jsme se zabavovali, rodiče o nás stejně pečovali. Můj otec zprvu zastával to povolání, jehoţ je váš pan strýček tak vynikajícím představitelem, avšak vzdal se vlastní praxe, aby mohl být uţitečný panu Darcymu, a věnoval se pak zcela správě darcyovského panství. Pan Darcy si ho velice váţil a pokládal ho za svého blízkého, důvěrného přítele. Často prohlašoval, zeje mému otci velmi zavázán za to, jak pečlivě řídí jeho hospodářství, a kdyţ otec leţel na smrtelném loţi a on mu dobrovolně sliboval, ţe se o mne postará, vedla ho k tomu jistě stejně vděčnost k němu jako náklonnost ke mně."
"Neuvěřitelné!" zvolala Elizabeth. "A neslýchané! Divím se, ţe ho aspoň jeho známá pýcha nepřiměla, aby se s vámi spravedlivě vyrovnal. Ţe aspoň kvůli tomu, kdyţ uţ ne pro nic jiného, není příliš povznesen nad podvod - neboť jinak to nazvat nelze."
"Je to skutečně s podivem, neboť téměř všechno jeho počínání je řízeno pýchou - a pýcha mu uţ často byla dobrým rádcem. Poutá ho k ctnosti úţe neţ kterákoli jiná vlastnost. Jenţe nikdo z nás nejedná podle stále stejné šablony a v mém případě působily ještě mocnější podněty neţ pýcha."
"Coţpak ho taková odsouzeníhodná vlastnost jako pýcha mohla někdy vést k dobrému?" •
"Ale ano. Často se z té příčiny zachoval velkomyslně a štědře - neskrblil penězi, stavěl na odiv svou pohostinnost, pomáhal svým
72
deputátníkům, ulehčoval chudým. To všechno způsobuje rodinná pýcha, synovská pýcha - neboť on je velmi pyšný na to, co jeho neboţtík otec dokázal. Mocně ho podněcuje snaha neposkvrnit svéjméno, neztratit oblibu mezi lidem, uchovat vliv Pemberley. Je také pyšný na svou sestru, do jisté míry ji snad i miluje, a proto se o ni laskavě a pečlivě stará: všichni ho chválí jako dobrého a pozorného bratra."
"Jaká je ta slečna Darcyová?"
Potřásl hlavou. "Rád bych o ní řekl jen to nejlepší. Bolí mě srdce, mám-li o někom z Darcyových mluvit jinak neţ s uznáním. Avšak ona se příliš podobá bratrovi, je nadmíru pyšná. Jako malá holčička byla rozkošná, přítulná; oblíbila si mě a já ji dlouhé hodiny bavil svými kousky. Avšak nyní jsme se odcizili. Je krásná, je jí asi patnáct nebo šestnáct, a pokud vím, je všestranně vzdělaná. Od smrti svého otce ţije v Londýně pod péčí a ochranou soukromé učitelky."
Dotkli se v rozhovoru ještě mnoha jiných námětů a mnohokrát se odmlčeli, aţ Elizabeth, která se nemohla nevrátit ještě jednou k počáteční rozmluvě, pravila:
"Udivuje mě, ţe se tak důvěrně spřátelil s panem Bingleym! Jak se můţe ten dobrosrdečný pan Bingley, jenţ se mi skutečně zdá sympatický, sblíţit právě s takovým člověkem? Vţdyť se k sobě vů-bec nehodí! - Znáte se s panem Bingleym?"
"Ne, neznám."
"Je to velice druţný, přívětivý, okouzlující člověk. Jistě ani netuší, jaký je pan Darcy ve skutečnosti."
"Snad to netuší - ale pan Darcy umí být příjemný, kdyţ mu na tom záleţí. Schopnosti k tomu má. Nenajdete zábavnějšího společníka, uzná-li vás za hodná svého zájmu. Ve společnosti lidí z jeho společenských kruhů je zcela jiný neţ mezi méně majetnými. Pýchy se nikdy zcela nezbaví, avšak k boháčům je velkomyslný, spravedlivý, upřímný, rozumný, čestný a snad i přívětivý - podle té které peněţenky a osobnosti."
73
Partie whistu brzy nato skončila, hráči se shromáţdili u druhého stolu a pan Colfins zaujal místo mezi sestřenkou Elizabeth a paní Philipsovou. Posledně jmenovaná dáma se k němu obrátila s obvyklým dotazem, měl-li ve hře štěstí. Ukázalo se, ţe nikoli, ţe prohrál všechny partie; kdyţ však paní Philipsová vyjádřila své politování nad touto skutečností, ujišťoval ji s přehnaným důrazem, ţe mu na tom nezáleţí, on ţe na penězích nelpí, a prosil ji, aby tomu nepřikládala význam.
"Vím dobře, drahá madam," pravil, "ţe člověk, jenţ usedá ke karetnímu stolku, je v jistém smyslu hříčkou náhody - a já zaujímám naštěstí takové postavení, ţe si kvůli pěti šilinkům nemusím dělat těţkou hlavu. Kaţdý by to zajisté říci nemohl, avšak díky lady Catherine de Bourghové mi není třeba dbát na maličkosti."
Tato slova upoutala zájem pana Wickhama, i pozoroval chvíli pana Collinse a pak se zeptal tiše Elizabeth, je-li její příbuzný přítelem rodiny de Bourghových.
"Lady Catherine de Bourghová ho nedávno přijala do svých sluţeb," odvětila. "Nemám tušení, jak se mu dostalo té cti, ale určitě ji nezná dlouho."
"Víte ovšem, ţe lady Anně Darcyová byla sestrou lady Catherine de Bourghové, a ţe je tudíţ pan Darcy synovcem lady Catherine."
"Ne, to jsem nevěděla. Není mi nic známo o příbuzenstvu lady Catherine, slyšela jsem. o ní předevčírem poprvé v ţivotě."
"Její dcera, slečna de Bourghová, bude bohatá dědička
a všeobecně panuje přesvědčení, ţe ona a její bratranec obě panství spojí."
Toto sdělení vyvolalo úsměv na Elizabethině tváři při pomyšlení na chudinku slečnu Bingleyovou. Marné jsou tedy její úsluhy, marná a zbytečná náklonnost k jeho sestře i projevy obdivu k němu samému, je-li jiţ předurčen jiné.
74
"Pan Collins," pravila, "velebí lady Catherine i její dceru, kudy chodí, avšak podle některých věcí, co o ní vyprávěl, jsem nabyla dojmu, ţe se nechává strhnout svou vděčností a ţe jeho mecenáška je ve skutečnosti arogantní a sobecká osoba."
"Myslím, ţe se vůbec nemýlíte," odvětil Wickham, "neviděl jsem ji uţ řadu let, ale velmi dobře se pamatuji, ţe jsem ji nikdy neměl rád a ţe se chovala vţdy panovačně a beztaktně. Říkává se o ní, zeje nadmíru chytrá a rozumná, avšak já se domnívám, ţe tuto reputaci získala jednak díky svému rodu a bohatství, pak díky svému vladařskému vystupování, a konečně vlivem svého pyšného synovce, jenţ předpokládá, ţe kaţdý z jeho blízkých je nadán mimořádnými duševními schopnostmi."
Elizabeth uznala, ţe jeho vysvětlení zní velmi pravděpodobně, a bavili se spolu dál k oboustranné spokojenosti, dokud večeře neukončila karetní partie a nedala příleţitost i ostatním dámám podílet se na dvornosti pana Wickhama. Při bujarém stolování u Philipsových se sotva dalo duchaplně konverzovat, avšak jeho způsoby našly zalíbení v očích všech. Cokoli řekl, bylo řečeno dobře, cokoli učinil, učinil s půvabem. Neţ večírek skončil, měla ho Elizabeth plnou hlavu. Celou cestu domů nemyslela neţ na pana Wickhama a na to, co jí vykládal, neměla však vůbec moţnost se o něm zmínit, neboť Lydia a pan Collins nedokázali být ani chvilku zticha. Lydia brebentila stále o lotu, kolikrát vyhrála a kolikrát prohrála, a neţ pan Collins stačil vypovědět, jak si váţí přátelského přijetí manţelů Philipsových, neţ znovu kdekoho ujistil, ţe si ze své prohry v kartách vůbec nic nedělá, neţ vypočítal všechny chody večeře a několikrát se omluvil, ţe se sestřenky kvůli němu musí tísnit, stál uţ kočár dávno před vraty v Longbournu.
Nazítří svěřila Elizabeth Jane, co se odehrálo mezi ní a panem Wickhamem. Jane ji vyslechla s údivem a starostlivým zájmem - nemohla se smířit s myšlenkou, ţe by byl pan Darcy tak málo hoden přátelství pana Bingleyho; na druhé straně však při své povaze nedokázala pochybovat o věrohodnosti na pohled tak sympatického mladého muţe, jako byl Wickham. Pouhá moţnost, ţe byl skutečně vystaven takovému protivenství, v ní vzbuzovala vřelý soucit, a tak nezbývalo neţ si zachovat dobré mínění o obou, obhajovat kaţdého
75
zvlášť a přičíst na vrub náhodě a omylu to, co se nedalo vysvětlit jinak.
"Jsem přesvědčena, ţe se oba stali obětí nedorozumění," pravila. "Jak k tomu došlo, to nemůţeme tušit. Snad zasáhl nějaký prostředník tak, ţe se jeden druhému jevili v klamném světle. Nemůţeme si, krátce a dobře, domýšlet, jaké příčiny a okolnosti je znesvářily, aniţ na toho či onoho svalíme odpovědnost."
"V tom máš tedy pravdu - ale jsem jen zvědavá, jak obhájíš ty prostředníky, co do té záleţitosti zasahovali, milá Jane. Je třeba si něco vymyslet, neboť jinak budeme muset někoho odsoudit."
"Vysmívej se mi, jak chceš, já proto od svého neustoupím. Jen povaţ, drahá Lízinko, jaké podivné světlo by to vrhlo na pana Darcyho, kdyby se ukázalo, ţe se takhle zachoval k oblíbenci svého otce, jehoţ přislíbil zaopatřit. To je vyloučené. Nikdo, komu lidskost není cizí, kdo má úctu sám před sebou, by toho nebyl schopen. Coţpak by se v něm jeho důvěrní přátele'- mohli tak strašně mýlit? - Ne, to ne!"
"Dovedu si mnohem spíše představit, ţe bylo zneuţito důvěry pana Bingleyho, neţ ţe by si byl pan Wickham vymyslel takovou historku, jako mi včera o sobě vyprávěl; měl pohotově fakta, všechno. Pan Darcy ji ostatně můţe vyvrátit, není-li pravdivá. Ale říkal to s tak upřímným pohledem!" "Je to těţká věc - hrozná. Jeden neví, co si o tom myslet." "Promiň, ale jeden ví přesně, co si o tom myslet."
Jane si však byla jista jen jedním - ţe se pan Bingley, bylo-li skutečně zneuţito jeho důvěry - octne v trapné situaci, aţ se to rozkřikne.
Rozhovor obou dívek, jenţ se odehrával v parku, přerušil příjezd právě některých zúčastněných osob: pan Bingley se sestrami je přišli osobně pozvat na dlouho očekávaný nether-fieldský ples, který se měl konat příští úterý. Obě dámy vřele pozdravily svou drahou přítelkyni, tvrdily, ţe ji uţ neviděly dlouhé věky, a opětovně se dotazovaly, co dělala od té doby, kdy se rozloučily. Ostatním členům rodiny nevěnovaly téměř pozornost, paní Bennetovou přehlíţely,
76
pokud to jen šlo, s Elizabeth sotva prohodily pár slov, na ostatní vůbec nepromluvily. Zakrátko opět odjely - zvedly se tak rychle, ţe bratra úplně zmátly, a odspěchaly, jako by uţuţ chtěly být z dosahu zdvořilosti matky Bennetové.
Netherfieldský bál byl pro všechny ţeny v rodině představou nadobyčej lákavou. Paní Bennetová ráčila usoudit, ţe pan Bingley pořádá ples na počest její nejstarší dcery, a zvlášť jí polichotilo, zeje přišel pozvat osobně, místo aby poslal formální pozvánku. Jane si v duchu kreslila, jak krásný večer stráví ve společnosti obou svých přítelkyň, zahrnována pozornostmi jejich bratra; Elizabeth se těšila, ţe protančí noc s panem Wickhamem a ţe jí pan Darcy svými pohledy i chováním všechno potvrdí. Pro Catherine a Lydii nezáviselo štěstí ani tak na určité události nebo určité osobě, ačkoli obě, stejně jako Elizabeth, hodlaly tančit převáţně s panem Wickhamem, nebyl to však jediný partner, jenţ je mohl uspokojit, a ples je kaţdopádně ples. Dokonce i Mary ujistila ostatní, zejí to není proti mysli.
"Pokud mám pro sebe dopoledne, jsem spokojená," pravila. "Nepovaţuji to za oběť, tu a tam si večer vyjít. Kaţdý je společnosti něčím povinován: a kromě toho se i já přikláním k názoru, zeje ku prospěchu občas se pobavit a rozptýlit."
Elizabeth se vzhledem k této události zmocnilo takové rozjaření, ţe se dokonce ani nevyhýbala panu Collinsovi, ačkoli na něho jinak příliš často nepromluvila, a zeptala se ho, přijme-li pozvání pana Bingleyho, a zda bude v kladném případě pokládat za vhodné, aby se sám zúčastnil zábavy, dosti ji překvapilo, kdyţ zjistila, ţe proti tomu nemá výhrad, ţe hodlá tančit a vůbec se neobává nelibosti arcibiskupa ani lady Catherine de Bourghové.
"Ujišťuji vás, ţe takovýto ples, pořádaný úctyhodným mladým pánem pro váţenou společnost, nepokládám vůbec za nic špatného, jsou mi cizí i námitky proti tanci a doufám, ţe budu mít tu čest odvést do kola během večera všechny své půvabné sestřenky, a při této příleţitosti bych chtěl poprosit vás, slečno Elizabeth, abyste mi zadala první dva kousky - věřím, ţe sestřenka Jane pochopí, proč jsem poţádal první vás, a nebude si to vykládat jako projev neúcty ke své osobě."
77
Elizabeth byla dokonale zaskočena. Rozhodla se uţ, ţe zahájí ples s panem Wickhamem, a teď se jí uváţe na krk pan Collins! Dosud nikdy se jí dobrá nálada tak nevyplatila. Nedalo se však nic dělat. Odsunula svou a Wickhamovu blaţenost na dobu pozdější a přitakala panu Collinsovi, jak nejpřívětivěji dokázala. Jeho galantnost ji těšila tím méně, kdyţ ji napadlo, neskrývá-li se za ní něco víc. Poprvé jí svitlo podezření, ţe snad ona je ta vyvolená mezi sestrami, která se má stát paní na hunsfordské faře a zaskakovat do počtu u karetních stolků na rosingském zámku, nenaskytnou-li se vítanější hosté. A brzy se její neblahé tušení utvrdilo v jistotu, kdyţ viděla, jak je k ní čím dál pozornější, jak se často pokouší sloţit poklonu jejímu vtipu a temperamentu, a třebaţe ji takovéto účinky jejího osobního kouzla víc překvapovaly, neţ těšily, matka Bennetová dávala jasně najevo, ţe jí je tento budoucí ţenich velmi vítán. Elizabeth její naráţky raději pomíjela, neboť si byla dobře vědoma, ţe jakákoli odpověď musí mít vzápětí váţné různice. Pan Collins ji třeba ani o ruku nepoţádá, a dokud tak neučiní, je zbytečné mít kvůli němu mrzutosti.
Nenaskytnout se takový důvod k přípravám a námět k rozhovorům, jako byl netherfieldský ples, byly by se mladší slečny Bennetovy octly v strašné situaci, neboť ode dne, kdy přišlo pozvání, aţ do dne, kdy se ples konal, trvaly takové lijáky, ţe se ani jednou nemohly vypravit do Merytonu. Nerozptýlila je tedy ani tetinka, ani páni dů-stojníci, ani novinky - vţdyť i čajové růţičky pro tu událost musel přivézt posel.
Rovněţ Elizabethina trpělivost byla krutě zkoušena, kdyţ jí počasí zcela znemoţnilo prohlubovat přátelství s panem Wickhamem, a nic neţ ples příští úterý by nebylo umoţnilo Kitty s Lydií přečkat takový pátek, sobotu, neděli a pondělí.
Aţ do chvíle, kdy Elizabeth vstoupila v Netherfieldu do salónu a marně se rozhlíţela mezi červenokabátníky po panu Wickhamovi, jí ani na mysl nepřišlo, ţe by nemusel být přítomen. Věřila ve shledání s jistotou neotřesenou určitými úvahami, které by ji byly mohly docela logicky zviklat. Oblékla se pečlivěji neţ jindy a s velkým elánem se připravovala dobýt ty pozice v jeho srdci, které ještě nebyly ztečeny, přesvědčena, ţe jich nezbývá tolik, aby to nestačila během jednoho večera. Okamţitě však pojala strašlivé podezření, ţe
78
ho pan Bingley opomněl, kdyţ zval důstojníky, aby vyhověl svému příteli, a třebaţe se ukázalo, ţe to docela tak nebylo, potvrdil jeho nepřítomnost pan Denny, jeho přítel, na něhoţ se Lydia dychtivě obrátila, a sdělil jim, ţe pan Wickham musel včera odjet za obchodními záleţitostmi do Londýna a ţe se ještě nevrátil, načeţ dodal s výmluvným úsměvem:
"Nemyslím, ţe by se ty obchodní záleţitosti nebyly daly odloţit, kdyby se nebyl chtěl vyhnout jistému pánovi zde přítomnému."
Tento dodatek k jeho sdělení Lydia přeslechla, avšak Elizabeth neušel, a jelikoţ Darcy zavinil Wickhamovu nepřítomnost, viděla v tom nemalý důkaz, ţe se od prvopočátku nemýlila, a její antipatie k němu se tak vyhrotily právě proţitým zklamáním, ţe mu sotva dokázala jakţtakţ slušně odpovědět na zdvořilé dotazy, s nimiţ k ní vzápětí přikročil. Bude-li k Darcymu pozorná, vlídná a trpělivá, ublíţí tím Wickhamovi. Byla odhodlána vůbec se s ním nebavit a odvrátila se od něho tak nemilostivě, ţe to div neodpykal ještě i Bingley, jehoţ zaslepená náklonnost ji dráţdila.
Avšak Elizabeth neměla v povaze dlouho se mračit, a třebaţe pro ni byl večer zkaţený, nesetrvala v špatné náladě příliš dlouho. Vylila si srdce Charlottě Lucasové, jiţ celý týden neviděla, a brzy dokázala přejít v rozhovoru na svého podivného bratránka a upozornit ji na něj. První dva tance ji však znovu uvrhly do zoufalství, neboť to byly chvíle hrůzy. Nešikovný a pompézní pan Collins se omlouval, místo aby dával pozor, často vykročil opačným směrem, aniţ si to uvědomil, a uvedl ji do takových nesnází a trapností, jak to jen dokáţe nepříjemný partner, neţ odehrají dva kousky. Zbavit se ho bylo nevýslovné štěstí.
Zatančila si pak s jedním důstojníkem a osvěţila se povídáním o Wickhamovi a zjištěním, ţe se těší všeobecné oblibě. Kdyţ dotančila, vrátila se k Charlottě Lucasové; z rozhovoru je nečekaně vyrušil pan Darcy a tak ji překvapil svým oslovením, ţe mu přislíbila příští tanec, ani nevěděla jak. Odešel od nich okamţitě, takţe si mohla hned začít vyčítat svou malou duchapřítomnost. Charlottě seji snaţila utěšit. "Uvidíš, ţe se ukáţe jako milý společník." "Chraň bůh! To by byl hrozný malér! Aby se ukázal jako milý společník člověk, jehoţ jsi odhodlána nenávidět! To mi nesmíš přát."
79
Kdyţ hudba spustila a Darcy se blíţil, abyji odvedl do kola, Charlottě ji ještě honem šeptem napomenula, aby nebyla husa a kvůli tomu, ţe sejí líbí Wickham, se nechovala nepříjemně k člověku, který je desetkrát důleţitější. Elizabeth neodpověděla a zaujala místo v řadě proti němu, dosud tonouc v úţasu, jaké cti sejí to dostává, a pohledy sousedů jí napovídaly, ţe není ve svém úţasu sama. Dlouhou chvíli stáli, aniţ promluvili, aţ Elizabeth nabyla dojmu, ţe mají oba tance promlčet; nejprve si řekla, ţe ona mlčení neprolomí, pak ale náhle usoudila, ţe vytrestá svého tanečníka víc, kdyţ ho přiměje k rozhovoru, a podotkla něco o tanci. Odpověděl jí a znovu se odmlčel. Po několika minutách ho oslovila podruhé: "Teď je řada na vás, abyste něco řekl, pane Darcy. Já uţ jsem prohodila pár slov o tanci, a vy byste měl tedy něco poznamenat o sále nebo o počtu párů na parketě."
Usmál se a ujistil ji, ţe pohovoří, o čemkoli jí libo.
"Výborně. Taková odpověd zatím postačí. Snad vám za chvíli sdělím, ţe soukromé plesy jsou mi mnohem milejší neţ veřejné. Do té doby však můţeme mlčet."
"Hovoříváte tedy zpravidla při tanci?"
"Někdy ano. Pár slovíčkům se tu a tam nevyhnete, to víte. Vypadalo by to podivně, kdyby spolu páry půl hodiny mlčely, avšak kvůli některým lidem by měla být stanovena taková konverzační pravidla, aby jim to dalo co nejmenší námahu."
"Stojíte o to kvůli sobě, anebo se domníváte, ţe by to přišlo vhod mně?"
"Tak i tak," odvětila Elizabeth a dodala škádlivě: "Postřehla jsem totiţ uţ dávno, ţe jsme si povahově velmi podobní. Jsme stejně nespolečenští, odměření, neradi něco řekneme, ledaţe se odhodláme pronést nějakou moudrost, která všechny přítomné ohromí a přejde na potomstvo s gloriolou přísloví."
80
"Taková charakteristika se na vás vůbec nehodí, tím jsem sijist," pravil. "Jak dalece vystihuje mne, to si netroufám říci. Vy to bezpochyby povaţujete za věrný portrét."
"Nemohu posuzovat vlastní dílo."
Na to jí neodpověděl a mlčeli uţ, dokud hudba nedohrála. Pak sejí zeptal, zda ona a její sestry nechodí často do Mery-tonu. Přitakala, a protoţe nedokázala odolat pokušení, dodala: "Kdyţ jste nás tam onehdy potkal, seznamovaly jsme se právě s jedním pánem."
Zapůsobilo to okamţitě. Zatvářil se ještě upjatěji neţ jindy, avšak neřekl ani slovo, a Elizabeth, ačkoli si vyčítala svou zbabělost, nedokázala pokračovat. Nakonec se Darcy přece jen odhodlal a úsečně prohodil: "Pan Wickham je obdařen tak vemlouvavými způ-soby, ţe lehce navazuje přátelství; je-li stejně schopen šije udrţet, tím si nejsem tak jist."
"Měl to neštěstí, ţe pozbyl vašeho přátelství," odvětila Elizabeth důrazně, "a následky ponese asi celý ţivot."
Darcy neodpovídal a bylo na něm vidět, ţe by rád změnil téma rozhovoru. V té chvíli se jim po boku objevil sir William Lucas, jenţ hodlal projít tanečními páry na druhou stranu místnosti; jakmile však zpozoroval pana Darcyho, zastavil se
a s přezdvořilou úklonou mu blahopřál k jeho tanečnímu výkonu i k jeho tanečnici.
"Potěšil jste mne, velice jste mne potěšil, drahý pane. Tak dokonalého tanečníka člověk často nevidí. Zřejmě jste mistrem tohoto umění. Dovolte však, abych zdůraznil, ţe vaše půvabná partnerka za vámi nijak nezůstává pozadu, a musím vyjádřit naději, ţe budeme mít to potěšení vás takto často vídat, aţ dojde k jistému příjemnému překvapení, viďte, slečno Elizo?"(A ukázal očima na její sestru a Bingley-ho.) "Blahopřání se jen pohrnou. Obracím se na vás, pane Darcy - nechci vás však déle zdrţovat, drahý pane. Jistě se vám nezavděčím, kdyţ vám překáţím v zábavě s touto okouzlující mladou dámou, jejíţ jasné oči uţ na mne také hledí vyčítavě."
81
Druhou část tohoto projevu pan Darcy sotva vnímal, neboť naráţka sira Williama na jeho přítele zřejmě silně zapůsobila a pozoroval teď s velmi váţnou tváří Bingleyho a Jane, kteří spolu tančili. Vzpamatoval se však brzy a obrátil se ke své tanečnici se slovy: "Nemohu si vzpomenout, o čem jsme to hovořili, neţ nás sir William přerušil."
"Myslím, ţe jsme vůbec nehovořili. Sir William nemohl přerušit v tomhle sále dvojici, která by si toho měla méně co říci. Vyzkoušeli jsme uţ neúspěšně dva nebo tři náměty; opravdu nevím, o čem bychom si ještě povídali."
"Co byste říkala knihám?" zeptal se s úsměvem.
"Knihám - ale ne! Jsem si jista, ţe si nevybíráme stejné knihy, ani je nečteme se stejnými pocity."
"Mrzí mě, ţe si to myslíte, avšak je-li tomu tak, pak je o námět postaráno. Můţeme porovnávat své rozdílné názory."
"Ne - nemohu se bavit o knihách na plese - to mám vţdy plnou hlavu jiných věcí."
"Zajímá vás tedy při takovéto příleţitosti vţdy jen přítomnost?" zeptal se s pochybovačným pohledem.
"Ano, vţdy," odpověděla bez uvaţování, neboť zabloudila v myšlenkách daleko, jak brzy ukázala její další slova: "Vzpomínám si, jak jste jednou říkal, pane Darcy, ţe těţko dokáţete odpustit, a jste-li proti někomu zaujat, nemá naději, ţe by si
vás usmířil. Předpokládám však, ţe pečlivě všechno zváţíte, neţ-si o někom takový názor utvoříte."
"To ano," řekl rozhodným hlasem.
"Nedáte se zaslepit předsudky?"
"Doufám, ţe ne."
82
"Ti, kdo nikdy nemění své mínění, by měli zvlášť pečlivě dbát, aby soudili spravedlivě."
"Smím se zeptat, kam těmito otázkami míříte?"
"Tvořím si jen náčrt vaší povahy," odvětila tónem, který se snaţil přejít do lehčí polohy. "Snaţím seji pochopit."
"A jak se vám to daří?"
Zavrtěla hlavou. "Nepostoupila jsem ani o krůček. Slýchávám o vás tolik protichůdností, ţe z toho vůbec nejsem moudrá."
"Rád věřím," pravil váţně, "ţe se o mně povídají různé věci; přál bych si jen, slečno Bennetová, abyste v této chvíli netvořila můj portrét, neboť mám důvod se obávat, ţe by výsledek neslouţil ke cti vám ani mně."
"Neučiním-li to však dnes, nebudu k tomu třeba mít uţ nikdy příleţitost."
"Rozhodně vám nechci překáţet v rozptýlení," odvětil chladně. Na to uţ nic neřekla, dotančili druhý kousek a mlčky se rozešli, oba plni trpkosti, ač nikoli ve stejné míře, neboť Darcy k ní choval ve své hrudi natolik mocný cit, ţe ji za chvíli dokázal zprostit viny a obrátit svůj hněv na jinou adresu.
Zanedlouho po jejich rozchodu ji vyhledala slečna Bin-gleyová a oslovila ji s výrazem sotva společensky přijatelného opovrţení: "Tak vás prý, slečno Elizo, okouzlil George Wickham! Vaše sestra se mi o něm zmínila a vyptávala se mne na tisíc věcí, a z toho seznávám, ţe ten mladý muţ ke ivým četným sdělením zapomněl připojit ještě jedno, ţe je :otiţ synem starého Wickhama, bývalého správce neboţtíka >ana Darcyho. Dovolte však, abych vám přátelsky poradila, ,e všechny jeho řeči nesmíte pokládat za bernou minci, na-ííklad je leţ jako věţ, ţe se k němu pan Darcy špatně zachoval, naopak, jednal s ním vţdy s mimořádnou laskavostí a George Wickham mu oplatil neslýchané hanebným způsobem. Nevím o tom nic bliţšího, ale vím velmi dobře, ţe na tom pan Darcy nenese nejmenší vinu, ţe nesnáší ani zmínku o Georgi Wickhamovi, a
83
třebaţe ho můj bratr nemohl dost dobře vyloučit, kdyţ zval důstojníky, byl velmi rád, kdyţ shledal, ţe se odklidil z cesty. Je to od něho velká drzost, ţe sem na venkov vůbec přijel, divím se, kde sebere tu troufalost. Je mi líto, slečno Elizo, ţe před vámi musela být odhalena vina vašeho oblíbence, uváţí-li se však, z jaké rodiny pochází, sotva se od něho dá čekat něco lepšího."
"Jeho proviněním je podle vás jeho rodina," řekla rozhněvaná Elizabeth, "neboťjste ho nenařkla z ničeho horšího, neţ ţe jeho otec byl hospodářským správcem pana Darcyho, a o této skutečnosti mě, buďte ujištěna, zpravil sám."
"Tak to pardon," odpověděla slečna Bingleyová a s úšklebkem se odvrátila. "Promiňte, ţe jsem se do toho vloţila, myslela jsem to dobře."
"Nestoudná osobo!" říkala si Elizabeth v duchu. "Jsi na velkém omylu, domníváš-li se, ţe mě můţe zviklat takový nízký útok. Nevidím v tom nic jiného neţ tvou vlastní úmyslnou neinformovanost a Darcyho podlost." Vyhledala pak svou nejstarší sestru, která slíbila, ţe se na to vyptá Bingleyho. Janejí vykročila vstříc se sladkým a blaţeným úsměvem a její šťastně rozzářený obličej jasně dokazoval, zeji průběh večera uspokojuje. Elizabeth ihned pochopila, co cítí, a v tom okamţiku Wickhamova pře, odpor k jeho nepřátelům i všechno ostatní ustoupilo do pozadí naději, ţe Jane je na nejlepší cestě ke štěstí.
"Chci se tě zeptat," pravila s úsměvem o nic méně radostným, neţ byl sestřin, "co ses dozvěděla o panu Wickhamovi. Ale snad ses příliš dobře bavila, abys myslela na někoho třetího, a v tom případě ti to ráda promíjím."
"Ne," odpověděla Jane, "nezapomněla jsem na něho, avšak nemohu ti sdělit nic důleţitého. Pan Bingley nezná všechny okolnosti jeho případu, neví, čím si vlastně pohněval pana Darcyho, aleje ochoten se zaručit, ţe se jeho přítel zachoval správně, bezúhonně a čestně, a je naprosto přesvědčen, ţe si pan Wickham vůbec nezaslouţil takové ohledy, jaké k němu pan Darcy měl, a musím bohuţel říct, ţe on ani jeho 84
84
sestra nelíčí pana Wickhama v dobrém světle. Obávám se, ţe jednal velmi nemoudře a ţe si ho pan Darcy právem přestal váţit."
"Pan Bingley však pana Wickhama osobně nezná?" "Ne, viděl ho poprvé v ţivotě onehdy dopoledne v Merytonu."
"Pak tedy vychází z toho, co mu sdělil pan Darcy. To mi stačí. Co však říkal o té faře?"
"Nevzpomíná si přesně na všechny okolnosti, ačkoli mu o tom Darcy nejednou vyprávěl, ale domnívá se, ţe mu byla odkázána jen za určitých podmínek."
"Nepochybuji vůbec o tom, ţe to pan Bingley myslí upřímně," pravila Elizabeth procítěně, "musíš mi však prominout, ţe mi pouhé ujišťování nestačí. Pan Bingley obratně hájí přítele, to přiznávám, avšak nezná všechny okolnosti tohoto případu, a co zná, to se dověděl právě od onoho přítele, a proto nemám zatím důvod změnit své původní mínění o obou pánech."
Převedla rozhovor na vděčnější pole, kde se nemohly neshodnout. Elizabeth s potěšením vyslechla, ţe se Jane skromně poddává radostné naději, ţe není Bingleymu lhostejná, a dělala, co mohla, aby ji utvrdila v té dobré důvěře. Kdyţ se k nim pak Bingley sám připojil, odešla Elizabeth vyhledat slečnu Lucasovou; najejí dotazy, jak ji tanečník uspokojil, nestačila odpovědět, neboť k nim přiběhl pan Collins a vysoce vzrušen jim sdělil, ţe právě měl to štěstí a učinil důleţitý objev.
"Zvláštní náhodou jsem zjistil," pravil, "zeje zde v tomto sále přítomen blízký příbuzný mé mecenášky. Zaslechl jsem, jak se sám onen pán zmínil v rozhovoru s mladou dámou, která zde zastupuje paní domu, o své sestřenici slečně de Bourghové a o její matce lady Catherine. Není to skvělá shoda okolností? Kdo by si to byl pomyslel, ţe se v této společnosti setkám se synovcem lady Catherine de Bourghové! Jsem velmi vděčný, ţe jsem to objevil zavčas, abych mu mohl sloţit svou uctivou poklonu, coţ hned teď učiním; doufám, ţe mi promine, ţe se tak nestalo jiţ dříve. Neměl jsem povědomost o jeho příbuzenských svazcích, a to mi budiţ omluvou."
85
"Přece neoslovíte pana Darcyho, kdyţ jste mu nebyl představen!"
"Ovšemţe ano. Omluvím se mu, ţe jsem tak neučinil dřív. Domnívám se, ţe ten pán je synovcem lady Catherine. Jsem s to mu sdělit, ţe Její Jasnost se vynacházela dobře ještě před šestidny."
Elizabeth se ho všemoţně pokoušela od jeho úmyslu zrazovat, ujišťovala ho, ţe to pan Darcy bude pokládat za nepatřičnou drzost, být osloven cizím pánem, a ne za projev úcty ke své tetě, ţe není vůbec nutné, aby si jeden druhého všímali, a kdyby přece, pak ţe je na panu Darcym jakoţto bohatším a urozenějším, aby o něho projevil zájem. Na panu Collinsovi bylo vidět, ţe je odhodlán prosadit svou za všech okolností, a kdyţ domluvila, odpověděl takto: "Drahá slečno Elizabeth, chovám velikou úctu k vašemu vynikajícímu úsudku o všech záleţitostech v dosahu vašeho chápání, avšak dovolte mi podotknout, ţe je velký rozdíl mezi stávajícími pravidly, jimiţ se řídí příslušníci světských stavů, a pravidly, jimiţ se řídí duchovní; rád bych zdůraznil - s vaším dovolením - ţe dle mého názoru je duchovní stav roven nejvznešenějším stavům našeho království - je-li zároveň provázen patřičně skromným vystupováním. Musíte mi tedy laskavě dovolit, abych se v tomto případě řídil tím, co mi káţe svědomí, a učinil to, co pokládám za svou povinnost. Odpusťte mi prosím, ţe nevyuţiji dobrodiní vašich rad, jimiţ jsem hotov se provţdy řídit v jiných věcech, třebaţe v tomto případě vzhledem k svému vzdělání a dlouholetému studiu se povaţuji za povolanějšího posoudit, co je správné a co nikoli, neţ mladá dáma jako vy." S hlubokou úklonou od ní odešel zaútočit na pana Darcyho. Elizabeth se zájmem pozorovala, jak Darcy přijme vyrušení, a viděla, ţe se značným údivem. Její bratranec předeslal své řeči hlubokou poklonu, a třebaţe nemohla pochytit slova, měla pocit, ţe je slyší všechna, a podle rtů rozeznávala výrazyjako "omlouvám se", "Hunsford" a "lady Catherine de Bourghová". Zlobilo ji, ţe se zesměšňuje před takovým člověkem. Pan Darcy na něho patřil s nelíčeným úţasem, a kdyţ mu konečně pan Collins dal moţnost odpovědět, řekl mu pár chladně zdvořilých slov. To však pana
Collinse neodradilo od dalšího monologu, a opovrţení pána Darcyho zřejmě podstatně vzrostlo při tomto druhém výlevu, po němţ se lehce uklonil a odešel. Pan Collins se pak vrátil k Elizabeth.
86
"Nemám nejmenší důvod být nespokojen s přijetím, jehoţ se mi dostalo," pravil. "Pana Darcyho pozornost z mé strany zřetelně potěšila. Odpověděl mi velmi zdvořile, a dokonce mi sloţil poklonu slovy, ţe zná rozšafnost lady Catherine a soudí tudíţ, ţe by si neoblíbila člověka, jenţ by toho nebyl hoden. To vyjádřil krásně. Udělal na mne skutečně ve všem všudy nejlepší dojem."
Jelikoţ Elizabeth uţ nerozptylovaly ţádné vlastní zájmy, věnovala nyní pozornost výhradně své sestře a Bingleymu a to, co se zračilo jejím očím, v ní vyvolalo tak příjemné úvahy, ţe byla téměř stejně šťastná jako Jane. Viděla ji v duchu jako paní právě tohoto domu, proţívající manţelské štěstí, jaké přináší jen pravá láska, a měla pocit, ţe by se za těchto okolností mohla dokonce i vynasnaţit oblíbit si obě Bingleyho sestry. Seznala, ţe myšlenky její matky se ubírají podobnou cestou, a umiňovala si, ţe se neodváţí do její blízkosti, aby toho nevyslechla příliš mnoho. Povaţovala to tedy za nespravedlivou nepřízeň osudu, kdyţ byla při večeři usazena přes jednu osobu od ní, a k svému zděšení seznala, ţe matka hovoří s touto osobou (byla to lady Lucasová) mnohomluvně a bez zábran a jen a jen o svých nadějích, ţe si pan Bingley Jane brzy vezme. Vzrušující námět uvolnil stavidla její nevyčerpatelné výmluvnosti a paní Bennetová neúnavně vypočítávala výhody tohoto sňatku. Předně ji blaţilo, ţe je to tak okouzlující mladý muţ, tak zámoţný a ţe bydlí jen na tři míle od nich; dále ji těšilo vědomí, ţe si obě jeho sestry Jane tak zamilovaly a ţe jsou jistě tomuto svazku nakloněny nejméně tak jako ona. Nadto se tím otvírají slibné vyhlídky jejím mladším dcerám, neboť kdyţ Jane udělá takovou partii, jistě se tím i jim naskytne moţnost seznámit se s jinými bohatými mladíky, a konečně jí byla příjemná představa, ţe vdaná dcera bude moci dělat gardedámu svým sestrám a ona uţ nebude nucena chodit do společnosti častěji, neţ se jí zachce. Dobrý mrav vyţadoval, aby tato okolnost byla v jejím věku pokládána za radostnou, avšak o nikom se nedalo s tak malou pravděpodobností předpokládat, ţe bude ochotně trávit večery doma, jako o paní Bennetové, a to bez ohledu na věk. Nakonec popřála lady Lucasové upřímně a ze srdce, aby i ona dosáhla podobné blaţenosti, očividně a vítězoslavně přesvědčena, ţe na to nemá nejmenší naději.
87
Nadarmo se Elizabeth pokoušela zastavit vodopád matčiných slov anebo ji aspoň přemluvit, aby své štěstí rozhlašovala méně hlaholivě; bylo jí nevýslovně trapně při pomyšlení, ţe téměř všechno slyší pan Darcy, jenţ seděl proti nim. Ale matka ji vyhubovala, ţe plácá hlouposti.
"Co je mi do pana Darcyho, prosím tě, mám se ho snad bát? Pokud vím, nejsme mu povinováni ţádnými zvláštními ohledy, abychom nesměli říkat, co on sám snad nerad slyší." "Pro boha ţivého, ne tak nahlas, paní máti! - Co z toho budete mít, kdyţ pana Darcyho urazíte? - Tím se jeho příteli nezavděčíte!"
Jako by však hrách na stěnu házela. Matka dávala průchod svým dojmům stejně nahlas a zřetelně. Elizabeth polévalo horko hanbou a utrpením. Nemohla si pomoci, musela po očku pozorovat pana Darcyho, třebaţe jí kaţdý pohled potvrzoval to, čeho se obávala; nedíval se sice stále na její matku, ale dával na ni dobrý pozor. Výraz jeho tváře přešel od hlubokého opovrţení k neproniknutelné váţnosti.
Konečně paní Bennetová vypověděla všechno, co měla na srdci, a lady Lucasová, která uţ hezkou chvíli zívala při vypočítávání rozkoší, jeţ jí samé nebyly souzeny, se mohla v klidu utěšit nad šunkou a kuřetem. Elizabeth začala oţívat. Avšak toto pokojné období nemělo dlouhého trvání, neboť hned po večeři přišla řeč na zpívání, a ona k svému zděšení viděla, jak se Mary po nepatrné pobídce chystá přítomné obla-ţit. Četnými výmluvnými pohledy a němými prosbami se ji snaţila odradit, aby nepodlehla své slabosti, ale vše nadarmo; Mary jí nechtěla rozumět, nemohla si nechat ujít tak vítanou příleţitost k uplatnění a začala zpívat. Elizabeth na ni upírala zrak, s trýznivými pocity absolvovala spolu s ní jednu strofu za druhou a její netrpělivost podstoupila další trudnou zkoušku, neboť kdyţ Mary od stolu děkovali, padla i zmínka
o tom, ţe snad budou mít ještě to potěšení šiji poslechnout, a ona sotva po půlminutové pauze začala znovu. Mary postrádala schopnosti pro takovéto vystoupení, měla slabý hlas a strojené způ-soby. Elizabeth proţívala muka. Obrátila se na Jane, aby viděla, jak ta to snáší, ale Jane se docela klidně bavila s Bingleym. Pohlédla na jeho sestry a viděla, ţe si vyměňují výsměšné pohledy, a na Darcyho,
88
jehoţ neproniknutelný váţný výraz však nedoznal změny. Vyhledala tedy očima otce a němě ho poprosila, aby zasáhl a nenechal Mary koncertovat celý večer. Pochopil, a kdyţ Mary skončila druhou píseň, pravil nahlas: "To by snad uţ stačilo, děvenko. Potěšila jsi nás uţ dost. Ať mají také ostatní slečny moţnost ukázat, co umějí."
Mary sice předstírala, ţe neslyší, avšak přece ji to trochu zarazilo. Elizabeth ji litovala, ţe musela vyslechnout taková slova, a otce, zeje musel pronést, a se strachem uvaţovala, ţe svou úzkostlivostí nikomu neprospěla. Společnost mezitím vybízela ostatní dámy, aby něco předvedly.
"Kdybych já měl to štěstí a uměl zpívat," pravil pan Collins, "pak bych se s velkou radostí zavděčil ve společnosti písničkou, neboť pokládám hudbu za nevinnou zábavu, zcela vhodnou i pro stav duchovní. Nechci ovšem omlouvat kněze, který věnuje hudbě příliš mnoho času, neboť je třeba se starat i o jiné věci. Duchovní pastýř má ve farnosti mnoho práce. Především se musí dohodnout na takových desátkách, které by jemu přinášely uţitek a nevadily jeho pánovi. Pak si musí psát vlastní kázání, a to uţ mu nezbude nadmíru času na farníky a na udrţování a zlepšování fary, neboť je jeho povinností, aby byla co nejlépe vybavena k obývání. Rovněţ nepovaţuji za malicherné dbát, aby se ke kaţdému choval ohleduplně a bohabojně, především však k těm, jimţ vděčí za své zabezpečení. Ne, této povinnosti ho nelze zprostit, a právě tak neobstojí v mých očích ten, kdo by opomněl příleţitost prokázat svou úctu komukoli, kdoje s onou rodinou spřízněn." Uklona směrem k panu Darcymu zakončila projev, jenţ byl pronesen tak hlasitě, ţe jej vyslechlo půl sálu. Někteří udiveně koukali, jiní se usmívali, ale nikdo z něho asi neměl větší legraci neţ sám pan Bennet, zatímco jeho choť docela váţně
pana Collinse pochválila za jeho rozumná slova a polohlasně poznamenala k lady Lucasové, zeje to mimořádně chytrý a solidní mladík.
Elizabeth měla dojem, ţe kdyby se byli doma předem domluvili, jak se během večera co nejvíc znemoţnit, nebyli by mohli sehrát své role s větší vervou a větším úspěchem; byla jen ráda kvůli Jane, ţe Bingleyho pozornosti ledacos ušlo a ţe snad není tak jemnocitný,
89
aby příliš trpěl pošetilostmi, jichţ si nemohl nepovšimnout. Však stačilo, ţe obě jeho sestry a Darcy mají tolik příleţitosti tropit si šašky z jejího příbuzenstva, a jenom nevěděla, dráţdí-li ji více jeho mlčenlivé opovrţení anebo jejich uráţlivé úsměvy.
Zbytek večera jí poskytl málo povyraţení. Pan Collins sejí vytrvale drţel a škádlil ji, a třebaţe se mu uţ nepodařilo přemluvit ji, aby si s ním zatančila, zabránil jí, aby tančila s jinými. Marně ho prosila, aby se nevěnoval jenom jí, a nabízela mu, ţe ho představí kterékoli přítomné dívce. Ujistil ji, ţe mu na tanci vůbec nezáleţí, ţe mu leţí na srdci jen jedno, totiţ zalíbit sejí vybranou dvorností, a ţe tedy úmyslně setrvá celý večer v její společnosti. Tento záměr si nedal nijak vymluvit. Ještě ţe měla oporu ve své přítelkyni slečně Lucasové, která se k nim často přidruţila a dobromyslně na sebe brala břímě zábavy s panem Collinsem.
Také se tím zprostila dalších uráţlivých pozorností ze strany pana Darcyho, jenţ často stanul zcela sám v její blízkosti, avšak nikdy se neodhodlal navázat s ní rozhovor. Domnívala se, ţe to zavinily její naráţky na pana Wickhama, a byla tomu ráda.
Longbournští odjíţděli poslední ze všech hostů a díky manévrování paní Bennetové museli čekat na kočár ještě čtvrt hodiny po odchodu ostatních, čímţ měli dost času pozorovat, jak rádi by jim někteří z netherfieldského panstva uţ viděli záda. Paní Hurstová se sestrou sotva otevřely ústa, leda aby si postěţovaly na únavu, a dávaly zřetelně najevo, ţe uţ by chtěly mít svůj dům pro sebe. Mařily kaţdý pokus paní Bennetové o rozhovor a svou netečností nakazily celou společnost; nepomáhaly ani dlouhé výlevy pana Collinse, jenţ skládal poklony panu Bingleymu a jeho sestrám, jak vznešenou zábavu uspořádali a jak neobyčejně zdvořile a pohostinně přijímají hosty. Darcy mlčel jako zařezaný. Pan Bennet rovněţ nic neříkal a měl z celého výjevu švandu. Pan Bingley s Jane stáli poněkud stranou ostatních a hovořili jenom spolu. Elizabeth zachovávala stejně ledové mlčení jako paní Hurstová nebo slečna Bingleyová, a dokonce i Lydia byla příliš unavená, aby pronesla víc neţ občas nějaké to "páni, jak já bych spala!", provázené pořádným zívnutím.
Kdyţ se konečně zvedli k odchodu, vyjádřila paní Benneto-vá přezdvořile naději, ţe snad brzy budou mít to potěšení uvítat celou
90
rodinu v Longbournu, a obrátila seještě zvlášť na pana Bingleyho, aby ho ujistila, ţe jim způsobí velkou radost, po-obědvá-li někdy u nich v kruhu rodinném, a ţe nemusí čekat na pozvání. Pan Bingley přijal radostně a vděčně a pravil, ţe toho vyuţije při nejbliţší příleţitosti a přijde jí sloţit svou poklonu, aţ se vrátí z Londýna, kam se musí zítra nakrátko odebrat.
Tím paní Bennetovou dokonale uspokojil a opouštěla jeho dům v blaţené jistotě, ţe zbývá uţ jen zařídit některé nezbytnosti jako svatební smlouvu, nový kočár a svatební šaty, a do tří nebo čtyř měsíců uzří svou dceru kralovat na Netherfieldu. Ţe jí druhou dceru odvede pan Collins, s tím počítala se stejnou jistotou a se značným,ač ne tak opojným potěšením. K Elizabeth měla ze všech dětí nejchladnější vztah, a třebaţe pan Collins byla pro ni partie aţ dost dobrá, zastiňoval ho ovšem zcela pan Bingley a Netherfield.
Příští den zcela změnil longbournskou scénu. Pan Collins poţádal formálně o ruku. Přistoupil k tomu bez průtahů, jelikoţ musel svou návštěvu v sobotu ukončit; vůbec nezapochyboval, zda ho snad nečeká nepříjemná chvilka, a proto začal nanejvýš patřičným způsobem, se všemi okolky, jeţ pokládal v tomto případě za nezbytné. Po snídani zastal paní Bennetovou ve společnosti Elizabeth a jedné z mladších sester a obrátil
se k ní s těmito slovy: "Směl bych vás poprosit, váţená madam, aby se mi dostalo té cti a v zájmu vaší rozkošné dcery Elizabeth jste dovolila, promluvit si s ní během dopoledne mezi čtyřma očima?"
Neţ se Elizabeth vzmohla na něco jiného neţ překvapením zrudnout, odvětila paní Bennetová čiperně: "I propáníčka - ano - samozřejmě. To je pro Lízinku velké štěstí. Jistěţe neodmítne. Pojď, Kitty, potřebuji, abys mi s něčím pomohla." Posbírala vyšívání a uţ spěchala pryč, kdyţ tu Elizabeth zvolala:
"Neodcházejte, drahá matinko! Prosím vás, nechoďte nikam. Pan Collins mi to jistě promine. Nemůţe mi chtít nic, co by nemohl kdokoli slyšet. Nebo odejdu sama."
"Ale, Lízo, nebuď hloupá. Jen si tu pěkně zůstaň."
91
A jelikoţ se jí zdálo, ţe by Elizabeth, zosobněné utrpení a rozpaky, mohla uskutečnit své zaječí úmysly, dodala: "Poroučím ti, Lízo, abys tu zůstala a vyslechla pana Collinse."
Takového příkazu nemohla Elizabeth neuposlechnout - a po krátké úvaze si uvědomila, ţe bude nejmoudřejší, kdyţ si to co nejdříve a co nejklidněji odbude; znovu tedy usedla a pilně se zabrala do šití, aby nedala najevo své pocity, které kolísaly mezi zoufalstvím a chutí vyprsknout. Paní Bennetová s Kitty se vzďálily, a jakmile za nimi zapadly dveře, spustil pan Collins:
"Věřte mi, drahá slečno Elizabeth, ţe váš ostych vás nijak nesniţuje, ba ještě vám přidává na dokonalosti. Chvilka zdráhání vás v mých očích spíše šlechtí neţ naopak, avšak dovolte, abych vás ujistil, ţe vaše ctěná matinka svoluje, abych k vám směl takto promluvit. Sotva můţete být na pochybách, co tím sleduji, jakkoli vám přirozená ostýchavost snad zahaluje mé úmysly tajemným závojem: dvořil jsem se vám příliš ne-zastřeně, abyste to nebyla postřehla. Téměř od první chvíle, kdy jsem vstoupil do tohoto domu, padla má volba na vás jakoţto na budoucí druţku mého ţivota. Neţ se dám však unést svými city, bylo by snad vhodné, abych vám vysvětlil, proč jsem se rozhodl oţenit - a především proč jsem přijel do Hertfordshiru s úmyslem najít tu budoucí choť, neboť tak tomu ve skutečnosti bylo."
Představa, jak je pan Collins, ten pompézní panák, unášen svými city, přivedla Elizabeth na pokraj výbuchu smíchu; nemohla proto vyuţít krátké odmlky k tomu, aby ho přerušila, a on pokračoval:
"Chci se oţenit za prvé proto, ţe dle mého názoru má kaţdý kněz v zajištěném postavení (jako já) jít své farnosti příkladem i v manţelském ţivotě; za druhé proto, ţe je to dle mého přesvědčení jistá cesta k blaţenosti; a za třetí - avšak snad jsem to měl uvést dříve, na radu a doporučení převznešené dámy, jiţ mám tu čest zvát svou ochránkyní. Jiţ dvakrát milostivě ráčila věnovat této věci svou pozornost (aniţ jsem ji o to ţádal!), a právě onoho sobotního večera, neţ jsem odjel z Hunsfordu - mezi dvěma partiemi quadrilly, zatímco paní Jenkinsová upravovala slečně de Bourghové podnoţku pod nohama, mi řekla: ,Oţeňte se, pane Collinsi. Farářjako vy má být ţenatý. Vyberte si rozumně, vyberte si ţenu ze slušné rodiny, z ohledu ke mně a také kvůli sobě, nějakou takovou šikovnou osůbku,
92
aby k něčemu byla, ne zvyklou kdoví na co, ale aby dovedla s malým příjmem šetrně hospodařit. To vám radím já. Najděte si takovou ţenu co nejdřív, přiveďte si ji do Hunsfordu a já ji přijdu navštívit.' A mimochodem, drahá sestřenko, dovolte mi poznamenat, ţe nepokládám milostivé přijetí, jehoţ se vám dostane ze strany lady Catherine de Bourghové, za zanedbatelnou výhodu mezi těmi, jeţ vám mohu nabídnout. Shledáte, ţe její vystupování předčí vše, co jsem s to vám vylíčit, a ani v ní myslím nevzbudí nelibost váš vtip a temperament, zvlášť budou-li zmírněny málomluvností a respektem, jímţ na vás její vznešenost nevyhnutelně zapůsobí. Tolik tedy, pokud jďe o můj kladný vztah k manţelství obecně; zbývá doďat, proč jsem obrátil svůj zrak k Long-bournu a neporozhlédl se u nás doma, kde, to vás ujišťuji, ţije řada milých dívek. Jak se věci mají, jsem dědicem panství po vašem ctěném panu otci (kéţ však ještě drahně let mezi námi pobude!), a tak jsem se cítil zavázán zvolit si za manţelku některou z jeho dcer, aby na tom rodina nebyla tak škodná, aţ nastane ten truchlivý okamţik - k němuţ však, jak jsem uţ podotkl, nemusí ještě kolik let dojít. Tento důvod mě tedy vedl a dovoluji si předpokládat, ţe mě nijak nesníţí ve vašich
očích. A nyní uţ mi nezbývá neţ ujistit vás procítěnými slovy o svých vášnivých citech k vám. Na věnu mi vůbec nezáleţí, a nic takového také nebudu po vašem panu otci poţadovat, neboť jsem si dobře vědom toho, ţe by mi nemohl vyhovět a ţe vy sama nemáte nárok na nic jiného neţ na těch tisíc liber, uloţených na čtyřprocentní úrok, které máte zdědit po matce. O tomto bodě tedy naprosto pomlčím a můţete být klidná, ţe vám to nikdy ani slůvkem nevyčtu, aţ budeme svoji."
Bylo uţ naprosto nutné ho zarazit.
"Postupujete příliš rychle, váţený pane," vpadla mu do řeči Elizabeth. "Zapomínáte, ţe jsem vám ještě nedala odpověď. Dovolte, abych tak učinila bez prodlení. Přijměte díky za čest, kterou jste mi prokázal. Uvědomuji si dokonale, jak je pro mne vaše nabídka lichotivá, avšak nemohu jinak neţ ji odmítnout."
"Není to pro mne nic nového," pravil pan Collins a bohorovně máchl rukou, "ţe mladé dámy mívají ve zvyku odmítat muţe, jehoţ v hloubi srdce hodlají vyslyšet, kdyţ jim vyzná lásku poprvé, a ţe to
93
někdy opakují i podruhé a dokonce potřetí. Nebudu se tedy rmoutit nad tím, co jste právě řekla, a budu doufat, ţe si vás zanedlouho povedu k oltáři."
"Ale, pane," zvolala Elizabeth, "jak byste mohl v něco takového doufat po tom, co jsem vám řekla? Ujišťuji vás, ţe nejsem jako ony mladé dámy (jsou-li vůbec takové mladé dámy), které se odváţí vsadit své štěstí na to, zeje nápadník poţádá o ruku znovu. Já myslím své odmítnutí naprosto váţně. Nemohla bych s vámi být šťastna a jsem si jista, ţe jsem ta poslední osoba na světě, s kterou byste mohl být šťasten vy. Kdyby mě znala vaše uctívaná lady Catherine, jistě by seznala, ţe jsem všestranně nezpůsobilá k tomu, abych se stala vaší ţivotní druţkou."
"Kdyby si to lady Catherine měla skutečně myslet - " odpověděl pan Collins zcela váţně, "ale já si nedovedu představit, co by vám Její Jasnost mohla vytknout. Ujišťuji vás, zejí vylíčím v nejpříznivějším světle vaši skromnost, hospodárnost a ostatní vaše podmanivé vlastnosti, aţ budu mít tu čest opět stanout v její přítomnosti."
"Bude skutečně zcela zbytečné, abyste mě před ní vychvaloval, pane Collinsi. Musíte dovolit, abych to sama posoudila, a musíte mě respektovat natolik, abyste mi uvěřil. Přeji vám, abyste byl hodně šťastný a hodně bohatý, a tím, ţe odmítnu vaši ruku, učiním pro to vše, co je v mých silách. Touhle nabídkou k sňatku jistě upokojíte své svědomí ohledně naší rodiny a bez výčitek převezmete longbournské panství, aţ ztratí pána. Můţeme tedy oba povaţovat tuto záleţitost za uzavřenou, a to s konečnou platností." Přitom vstávala, a byla by se vzdálila z místnosti, kdyby ji byl pan Collins nezadrţel těmito slovy:
"Aţ budu mít to potěšení opět s vámi o tom promluvit, dostanu od vás doufám příznivější odpověď, neţ jste mi právě dala. Jsem dalek toho obviňovat vás z krutosti, neboť vím, ţe krásné pohlaví uţ z tradičního zvyku odmítá první vyznání, a moţná ţe v tom, co jste právě řekla, bylo tolik povzbuzení, kolik je slučitelné s jemnou ţenskou duší."
94
"No ne, pane Collinsi," zvolala Elizabeth teď uţ procítěně, ,jestli se vám moje slova mohou jevit jako povzbuzení, pak na mou duši nevím, jak bych vás měla odmítnout, abyste tomu uvěřil."
"Drahá sestřenko, dovolte, abych byl tak domýšlivý a povaţoval samozřejmě vaši odmítavou odpověď na mé vyznání za pouhá slova. Vedou mě k tomu, stručně řečeno, tyto důvody : Nezdá se mi, ţe bych vás nebyl hoden, a partie, která se vám tu nabízí, vám nemůţe připadat nelákavá. Mé postavení, mé vztahy k rodině de Bourghových, příbuzenské svazky s vámi - to všechno jsou okolnosti, které svědčí výmluvně v můj prospěch; a nadále byste měla uváţit, ţe není vůbec jisté, zda vás - přes vaše četné půvaby - vůbec ještě někdy někdo poţádá o ruku. Máte bohuţel tak nepatrné věno, ţe to s největší pravděpodobností převáţí nad vaší krásou a ostatními přednostmi. Musel jsem proto dospět k závěru, ţe své odmítnutí nemyslíte váţně, a vysvětluji šije tak, ţe děláte drahoty, abyste ve mně roznítila ještě větší lásku, jak to koketivé dámy mívají ve zvyku."
"Ale já vás na mou duši ujišťuji, ţe je mi cizí koketérie, která spočívá v trápení slušného člověka. Byla bych mnohem
raději, kdybyste mi prokázal tu laskavost a bral váţně to, co vám říkám. Jsem vám hluboce zavázána za čest, kterou jste mi svou nabídkou prokázal, avšak je naprosto vyloučeno, abych ji přijala. Nedokázala bych se k tomu přimět. Jak jinak vám to mám ještě povědět? Nepovaţujte mě za koketku, která vás chce trápit, ale za rozumnou osobu, která vám upřímně sděluje, co cítí."
"Jste provţdy okouzlující!" zvolal s neobratnou dvorností. "Aţ bude moje nabídka podloţena výslovným souhlasem a autoritou vašich veleváţených pánů rodičů, jistě nebudete trvat na svém odmítavém stanovisku, o tom jsem přesvědčen."
Na tak nevývratný a scestný sebeklam nenalézala Elizabeth uţ slov, a proto se neprodleně mlčky vzdálila; umiňovala si, ţe kdyby měl i nadále povaţovat opakované odmítání za lichotivé povzbuzení, poţádá o přispění otce, jehoţ odmítnutí můţe mít svou povahou větší váhu a jehoţ počínání si aspoň nebude moci mylně vykládat jako milostnou hravost koketní dámy.
95
Pan Collins se nemohl dlouho oddávat úvahám o své šťastné lásce v odloučenosti, neboť paní Bennetová číhala v chodbě na ukončení audience, a jakmile spatřila, ţe Eiizabeth otevřela dveře a utíká po schodech nahoru, vešla do jídelny a se srdcem radostí překypujícím blahopřála jemu i sobě k jejich nadcházejícímu úzkému svazku. Pan Collins přijímal a opětoval tato blahopřání stejně procítěně, načeţ se jí jal líčit podrobnosti rozhovoru: projevil pevnou víru, ţe má všechny důvody být spokojen, neboť sestřenka ho tak vytrvale odmítala jistě jenom z panenského studu a vrozeného jemnocitu.
Toto sdělení však paní Bennetovou zarazilo: s radostí bv se byla dala přesvědčit, ţe ho její dcera odmítá, aby si ho ještě více připoutala, avšak neodvaţovala se tomu věřit a nedokázala své obavy před ním zatajit.
"Však ona Lízá přijde k rozumu, pane Gollinsi, na to se můţete spolehnout," dodala. "Promluvím si s ní hned teď. Vţdyť by byla sama proti sobě, holkajedna bláznivá, tvrdohlavá, ale já jí to vytmavím."
"Odpusťte, ţe vás přerušuji, madam," zvolal pan Collins, "je-li však skutečně bláznivá a tvrdohlavá, tak to nevím, nevím. Kdoví, jestli by to tedy byla ta pravá pro muţe v mém postavení, neboť já ovšem touţím po šťastném svazku manţelském. Trvá-li na tom, ţe mě nechce, snad by bylo moudřejší, kdybychom ji do ničeho nenutili, neboť vykazuje-li ve své povaze takové nedostatky, sotva bych s ní mohl být opravdu šťasten."
"Ale vyjste mi špatně rozuměl, pane Collinsi," zvolala paní Bennetová poplašeně. "Lízinka je tvrdohlavá jedině v takovýchhle věcech. Jinak je to nejmírnější dívenka na světě. Půjdu hned za manţelem ajistě se s ní brzy domluvíme."
A dřív neţ se vzmohl na slovíčko, odspěchala za panem Bennetem, vrazila do knihovny a spustila: "Tady jste, choti, musí m s vámi hned mluvit, v domě je všechno vzhůru nohama. J.děte a poručte Líze, aby si vzala pana Collinse, protoţe ona ho nechce, a jestli si nepospíšíte, tak si to rozmyslí i on a nebude chtítjY."
96
"Promiňte, ale já vám nerozumím," pravil pan Bennet, kdyţ skončila. "Oč vlastně jde?"
"O pana Collinse a o Lízu. Lízá prohlašuje, ţe si pana Collinse nevezme, a on uţ začíná říkat, ţe si nevezme Lízu."
"A co mám v té věci učinit já? Zřejmě je to beznadějné."
"Promluvte s Líţou. Řekněte jí, ţe si přejete, aby si ho vzala."
"Pošlete pro ni. Uslyší, co si o tom myslím."
Paní Bennetová zazvonila a slečna Elizabeth byla vyzvána, aby se dostavila do knihovny.
"Pojď dál, děvenko," vyzval ji pan Bennet, kdyţ stanula na prahu. "Dal jsem tě zavolat v důleţité věci. Bylo mi řečeno, ţe tě pan Collins poţádal o ruku. Je tomu tak?" Elizabeth přitakala. "No dobrá - a tys jeho nabídku odmítla?"
"Ano, tatíčku."
"Dobrá. Tím se dostáváme kjádru celé věci. Naše maminka trvá na tom, ţe ho musíš vyslyšet. Je to tak, paní manţelko?"
"Ano, anebo mi uţ nesmí na oči."
"Čeká tě strastiplné rozhodování, Elizabeth. Ode dneška ztratíš jednoho z rodičů. Nevezmeš-li si pana Collinse, nesmíš matce na oči, a vezmeš-li si ho, nesmíš na oči mné."
Elizabeth nemohla potlačit úsměv nad takovým závěrem po takovém úvodu, avšak paní Bennetová, která si namlouvala, ţe se její manţel bude dívat na celou věc tak, jak jí to vyhovuje, byla velice zklamaná.
"Jak to, co to má znamenat, pane manţeli ? Slíbil jste mi, ţe jí poručíte, aby si ho vzala."
"Drahá choti," odpověděl pan Bennet, "chtěl bych vás poţádat o dvě malé laskavosti. Předně mi dovolte, abych v této záleţitosti směl
97
uţívat vlastního rozumu, a za druhé vlastní pracovny. Byl bych vám zavázán, kdybych měl co nejdřív knihovnu opět pro sebe."
Paní Bennetová se však přes zklamání, jeţ jí připravil manţel, ještě nevzdávala. Znovu a znovu útočila na Elizabeth, hned ji sladce přemlouvala, hned jí vyhroţovala. Pokoušela se získat na svou stranu Jane, leč tajemně a mírně odmítla zasahovat; Elizabeth odráţela její útoky chvíli s váţnou tváří, chvíli se smíchem a ţerty. Třebaţe volila různou taktiku, nezakolísala ani na okamţik ve svém rozhodnutí.
Pan Collins zatím dumal o samotě nad tím, co se přihodilo. Přehnané sebevědomí mu zabraňovalo pochopit, proč ho vlastně sestřenka odmítla, a stejně tím zranila pouze jeho hrdost. Jeho láska k ní byla zcela pomyslná, a kdyţ si představil, zejí matka vytýkala ony vlastnosti moţná oprávněně, nelitoval uţ vůbec ničeho.
Zatímco v rodině vládl takovýto zmatek, dostavila se Charlotte Lucasová s úmyslem strávit u nich celý den. Lydia ji zahlédla v hale, letěla k ní a polohlasně jí sdělovala: "To je báječné, ţe jdeš, u nás ti je dnes taková legrace! Co myslíš, ţe se dopoledne nestalo? Pan Collins poţádal Lízu o ruku a ona mu dala košem."
Neţ na to stačila Charlotte něco říci, přiběhla k nim Kitty a sdělila jí touţ novinku, a jakmile vstoupily do salónu, kde paní Bennetová seděla o samotě, začala i ona rozhovor na toto téma, hledala u slečny Lucasové pochopení a ţádala ji,
aby svou kamarádku Lízu přesvědčila, ţe by měla vyhovět přání celé rodiny. "Zkuste to, drahá slečno Charlottko," dodala smutně. "Nikdo není při mně, nikdo se mě nezastane, nikdo nemá pochopení pro mé ubohé nervy."
Charlottu zachránil před odpovědí příchod Jane s Elizabeth. "
"Vidíte, tady ji máte," pokračovala paní Bennetová. "Tváří se, jako by neuměla do pěti počítat, a nebere na nás větší ohledy, neţ kdybychom ţili na druhém konci světa. Hlavně ţe prosadila svou. Ale já ti něco povím, slečinko - jestli budeš takhle rozdávat koše kaţdému ţenichovi, tak zůstaneš starou pannou - a to bych ráda věděla, kdo se o tebe postará, aţ tatíčka nebude. Já to nedokáţi - a
98
varuji tě předem. Ode dneška jsem s tebou skoncovala. Řekla jsem ti uţ v knihovně, ţe mi nesmíš na oči, a to víš, ţe slovo dodrţím. S neposlušnými dětmi se nebavím. Kdyţ je na tom někdo s nervy tak jako já, bolí ho kaţdé slovo. Nikdo netuší, co já uţ vytrpěla! Ale tak to na světě chodí. Kdo nenaříká, toho nikdo nepolituje."
Dcery naslouchaly tomuto výlevu mlčky, neboť správně usuzovaly, ţe by ji jenom víc podráţdily, kdyby se jí pokoušely něco rozmluvit nebo ji chlácholit. Vykládala tedy dál bez přerušení, dokud se k nim nepřidruţil pan Collins, který veplul do místnosti ještě důstojněji neţ jindy; jakmile ho uzřela, řekla děvčatům: "A tedsi přeji, abyste uţ drţely jazyk za zuby, ale všechny, a my si chvilku popovídáme s panem Collinsem."
Elizabeth vyšla mlčky z pokoje, následována Jane a Kitty; Lydia však nehodlala vyklidit pozice, aby o něco nepřišla, a Charlottu zdrţel nejprve pan Collins, jenţ sejí přezdvořile a podrobně vyptával, jak se daří jí a její rodině, a pak také trochu zvědavost; poodešla tedy k oknu a dělala, ţe neposlouchá. Paní Bennetová zahájila ohlášený rozhovor bolestným zvoláním: "Ach, pane Collinsi!"
"Drahá paní Bennetová," odvětil, "zahalme tuto záleţitost navţdy závojem mlčení. Nemám vůbec v úmyslu," pokračoval hlasem, v němţ zřetelně zaznívala zlost, "činit výčitky vaší slečně dceři. Všichni jsme povinni trpělivě snášet nevyhnutelné zlo, a zvláště to platí pro muţe, který měl to štěstí a dosáhl ţivotního úspěchu v tak mladém věku jako já. Věřím, ţe přijmu svůj los s pokorou, hlavně snad i díky určitým pochybám, bylo-li by mi to ku štěstí, kdyby mi byla má půvabná sestřenka podala svou ručku; neboť jsem se zhusta přesvědčil o tpm, ţe jsme ochotni podrobit se zlu, kdyţ se nám odepřené blaho začínájevit v méně lákavém světle. Nebudete to doufám povaţovat za projev neúcty vůči rodině Bennetových, drahá madam, přestanu-li se ucházet o přízeň slečny dcery, aniţ jsem měl tu čest poţádat vás a pana Benneta, abyste mě v námluvách podpořili svou rodičovskou autoritou. Leckdo by mi snad mohl vytýkat, ţe jsem se nezachoval správně, kdyţ jsem přijal odmítnutí ze rtů slečny dcery, a nikoli ze rtů vašich. Všichni jsme lidé chybující. Měl jsem dobrou snahu od začátku aţ do konce. Hodlal jsem zde nalézt milou ţivotní druţku, přičemţ jsem měl na mysli blaho celé vaší rodiny, a
99
jestliţe by se dalo něco vytknout mému postupu, dovolte, abych vás tímto poprosil za prominutí."
Rozruch kolem vyznání páně Collinsova pomalu utichal a Elizabeth se musela uţ pouze přenášet přes trapné pocity, jímţ se člověk v tomto případě nevyhne, a občasné roztrpčené naráţky matčiny. Dotyčný pán pak nedával průchod svým citům ani rozpaky, ani zoufalstvím, ani tím, ţe by sejí stranil, leč škrobeným chováním a opovrţlivým mlčením. Sotva na ni promluvil a přehorlivá dvornost, která nejvíce lahodila jemu samému, se od té chvíle soustředila na slečnu Lucasovou. Ta mu trpělivě naslouchala k pochopitelné úlevě všech, především své přítelkyně.
Nazítří paní Bennetová stále ještě nepolevovala ve svém roztrpčení ani v stíţnostech na svůj zdravotní stav. I pan Col-lins setrvával v póze uraţené hrdosti. Elizabeth doufala, ţe ho hněv přiměje k předčasnému odjezdu, on však zřejmě nehodlal pozměnit původní plány. Stanovil, ţe odjede v sobotu, a do soboty se také chystal zůstat.
Po snídani se děvčata vypravila do Merytonu, aby se poptaly, jestli se uţ vrátil pan Wickham, a zabědovaly si, ţe se nezúčastnil netherfieldského plesu. Objevil se, jen vkročily do města, doprovodil je k paní tetince a tam do nejmenších podrobností probrali, jak ho to mrzelo a jak se trápil, a ony jak si o něho dělaly starost. Elizabeth však dobrovolně svěřil, ţe skutečně odjel, poněvadţ to uznal za nutné.
"Čím víc se ples přibliţoval, tím víc jsem se utvrzoval v názoru, ţe by bylo lépe se s panem Darcym nesetkat - ţe by snad bylo nad mé síly prodlévat s ním po tolik hodin v téţe místnosti, v téţe společnosti, a ţe by mohlo dojít k výjevům, které by nemusely být nepříjemné pouze mně."
Ona velebila jeho takt a oba měli čas si o tom důkladně pohovořit, jakoţ i dát průchod vzájemným mocným sympatiím, neboť Wickham a ještě jeden důstojník je doprovázeli zpět do Longbournu a během této cesty se věnoval jen a jen jí. Byla jeho doprovodu dvojnásob ráda: za prvé jí to lichotilo a za druhé to byla jedinečná příleţitost představit ho otci a matce.
100
Zakrátko po návratu přinesl posel z Netherfieldu dopis pro slečnu Jane Bennetovou a ta jej okamţitě otevřela. Obsahoval malý arch elegantního ručního papíru, hustě popsaného ú-hledným a plynulým dámským rukopisem; Elizabeth viděla, ţe na sestru velmi za-účinkoval a ţe při četbě prodlévá nad některými pasáţemi. Jane se však brzy ovládla, schovala psaní a snaţila se vmísit do rozhovoru a být veselá, jako by se nic nestalo; ale Elizabeth to znepokojovalo, takţe odpovídala roztrţitě dokonce i Wickhamovi, a jakmile se oba páni odporoučeli, dala jí Jane očima znamení, aby ji následovala nahoru. Kdyţ se ocitly ve svém pokoji, vytáhla Jane dopis a pravila: "Píše mi Caroline Bingleyová a obsah jejího sdělení mě velmi překvapuje. Panstvo opustilo Netherfield, v této chvíli uţ jsou na cestě do Londýna - a nemají v úmyslu se sem vrátit. Poslyš, co tu stojí."
Přečetla pak nahlas první větu, která oznamovala, ţe se právě rozhodli odjet okamţitě za bratrem do Londýna a ţe uţ dnes povečeří v Grosvenor Street,'kde má pan Hurst dům.
Dále tam bylo doslovně: Nechci předstírat, ţe se s Hertfordshirem loučím nerada; budu postrádat jen jedno, a to Vaši milou společnost, drahá přítelkyně, doufejme však, ţe se někdy v budoucnu opět naskytne vítaná příleţitost hojně pěstovat příjemné vzájemné styky ; do té doby nechť zmírní bolest z odloučení co nejčastější a nejupřímnější dopisy. Vtom na Vás spoléhám! Nedůvěra nedovolila Elizabeth vnímat tyto afektované projevy příliš pozorně, a třebaţe ji náhlý odjezd překvapil, neviděla v tom ještě důvod k ţalu; nedalo se předpokládat, ţe by jejich nepřítomnost zabránila panu Bingleymu pobývat na Netherfieldu, a Jane přestane pociťovat ztrátu jejich společnosti, aţ se bude těšit ze společnosti jeho, o tom byla přesvědčena.
"To je škoda," pravila po krátké odmlce, "ţe ses nemohla rozloučit se svými přítelkyněmi, neţ odjely. Neměly bychom však doufat, ţe ta vítaná příleţitost, na niţ se slečna Bingleyová tak těší, nadejde dřív, neţ si myslí, a ţe se příjemné vzájemné styky přítelkyň změní v ještě hlubší vztahy sesterské ? Však ono se jim nepovede Bingleyho v Londýně zadrţet."
101
"Caroline píše zcela jednoznačně, ţe nikdo z nich se tuto zimu uţ do Hertfordshiru nevrátí. Přečtu ti to:
Bratr odjíţděl včera, přesvědčen, ţe se mu podaří vyřídit záleţitosti, jeţ ho odvolaly do Londýna, za tři čtyři dny; my jsme si však jisti, ţe je to nemoţné, a kromě toho se domníváme, ţe Charles nebude mít chuť honem Londýn opustit, kdyţ uţ tam jednou bude, a proto jsme usoudili, ţe bude nejmoudřejší rozjet se za ním, aby nebyl nucen trávit volné chvíle v nepohodlném hotelu. Četní naši známí uţ přijeli na zimní sezónu; byla bych šťastná, kdybych se dozvěděla, ţe se i Vy přidáte k této veselé společnosti, avšak obávám se, ţe je to zcela vyloučeno. Ze srdce doufám, ţe vánoce v Hertfordshiru budou bohaté na radovánky, jeţ toto roční období obvykle přináší, a vaši ctitelé tak početní, ţe ani nepocítíte nepřítomnost oněch tří, o něţ vás připravíme.
"Je tedy zřejmé," pravila Jane, "ţe se sem letos v zimě uţ nevrátí."
"Zřejmé je jen to, ţe by to slečna Bingleyová nerada viděla.1'
"Proč myslíš? Rozhoduje o tom on sám. Je přece svým pánem. Ale to ještě nevíš všechno. Přečtu ti pasáţ, která mě vskutku zabolela. Před tebou nechci nic zatajovat.
Pan Dany by se rád opět setkal se sestrou, a abych se vám přiznala, i my se na ni těšíme stejně nedočkavě. Jsem přesvědčena, ţe Georgianě Darcyové se hned tak která nevyrovná co do krásy, elegance i vzdělání; a vřelé city, jeţ v Louise i ve mně vyvolala, rozkvetou snad ještě více vzhledem k jisté zajímavé okolnosti: odvaţujeme se doufat, ţe s ní zakrátko budeme spřízněny. Nevím, jestli jsem se Vám někdy zmínila o tom, jak pohlíţíme na tuto záleţitost, avšak nechci odjet, aniţ se Vám s tím svěřím, a věřím, ţe nebudete pokládat naše naděje za neoprávněné. Bratr ji vţdy velice obdivoval a nyní bude mít zhusta příleţitost vídat ji v intimním přátelském prostředí; její příbuzenstvo si přeje tento svazek právě tak jako jeho a věřím, ţe nejsem zaslepena sesterskými city, kdyţ se domnívám, ţe Charles má všechny předpoklady pro to, aby si dokázal podmanit ţenské srdce. Při tolika příznivých okolnostech a ţádných zábranách, jak se nemám, drahá Jane, kochat nadějemi, ţe dojde k události, která tak mnohé srdce potěší?
102
"Co říkáš téhle větě, milá Lízinko?" zeptala se Jane, jakmile dočetla. "Můţe být něco řečeno jasněji? Neprohlašuje tu Caroline výslovně, ţe ani neočekává, ani si nepřeje, abychom byly jednou švagrové, ţe nepochybuje o bratrově lhostejnosti vůči mně, a jestli uhádla, jaké city chovám já k němu, hodlá mě (coţ je od ní velmi laskavé) varovat včas. Můţe tomu někdo rozumět jinak?"
"To můţe, neboť já jí rozumím zcela odlišně. Zajímá tě jak?"
"Zajisté."
"Řeknu ti to krátce a jasně. Slečna Bingleyová vidí, ţe se její bratr do tebe zamiloval, a přitom si přeje, aby si vzal slečnu Darcyovou. Vydá se za ním do města, protoţe doufá, ţe ho tam udrţí, a tobě se pokouší namluvit, ţe o tebe nestojí."
Jane zavrtěla hlavou.
"Udělala bys dobře, kdybys mi uvěřila, Jane. Kdo vás viděl pospolu, ten nemůţe pochybovat o jeho citech. A slečna Bingleyová nejméně. Tak hloupá zase není. Kdyby o ni pan Darcy projevil jen zpola takový zájem, dala by si šít svatební šaty. Ale věci se mají takto: Nejsme pro ně dost bohatí ani dost vznešení, a kromě toho by ráda dohodila bratrovi slečnu Darcyovou - také proto, ţe si představuje, jak by jí
jedna svatba v rodině ulehčila dosaţení druhé. Nemá to špatně vymyšleno a patrně by sejí to podařilo, kdyby jí nestála v cestě slečna de Bourghová. Jenom nebuď, drahá Jane, tak bezelstně důvěřivá, a kdyţ ti slečna Bingleyová vykládá, jak její bratr obdivuje slečnu Darcyovou, nesmíš z toho usoudit, ţe pro tebe hoří méně, neţ kdyţ se s tebou v úterý loučil; nedá si přece od sestry nabulíkovat, ţe nemiluje tebe, ale její přítelkyni."
"Kdybychom měly stejný názor na Caroline Bingleyovou, pak by se mi tvým výkladem dost ulevilo," odvětila Jane. "Avšak já vím, ţe jí křivdíš. Caroline by nedokázala záměrně někoho klamat, a mně zbývá jediná naděje, ţe se sama mýlí."
103
"Správně. Nemohla jsi připadnout na lepší myšlenku, kdyţ si to nechceš nechat vymluvit po mém. Rozhodně se drţ toho, ţe se mýlí. Splníš tím svou povinnost vůči ní a nemusíš uţ být smutná."
"Ale, drahá sestřičko, jakpak mohu být veselá? I kdyby to dobře dopadlo, coţpak bych mohla podat ruku muţi, jehoţ sestry a všichni přátelé si přejí, aby si vzal jinou?"
"To si musíš rozhodnout sama," řekla Elizabeth, "a jestli po zralé úvaze shledáš, ţe by tě víc trápilo nevyhovět jeho sestrám, neţ blaţilo být jeho ţenou, pak ti radím, abys ho rozhodně odmrštila."
"Jak můţeš tak mluvit?" řekla Jane a trošku se pousmála. "Jistě víš, ţe jakkoli by mě jejich nesouhlas mrzel, neváhala bych ani na okamţik."
"Nepředpokládala jsem, ţe bys váhala, ale v tom případě tě nemusím příliš litovat."
"Jestli se ale celou zimu nevrátí, nebudu se patrně vůbec muset rozhodovat. Za půl roku se můţe stát tisíc věcí!"
Elizabeth opovrţlivě zamítla myšlenku, ţe by se uţ nevrátil. Domnívala se, ţe si to pouze přeje předpojatá Caroline, a nepokládala za moţné, ţe by její přání, ať jakkoli nezastřeně nebo rafinovaně prosazované, mohlo ovlivnit mladíka, jenţ není na nikom závislý.
Zdůvodnila sestře svůj názor, jak nejpádněji uměla, a brzy s radostí viděla, ţe to na ni příznivě zaúčinkovalo. Jane neměla
sklon k malomyslnosti, a tak pomalu opět nabyla sebedůvěry, ačkoli občas ze skromnosti zapochybovala o jeho lásce a vzdávala se naděje, ţe se Bingley vrátí do Netherfieldu a její vroucí touha dojde splnění.
Smluvily se, ţe obeznámí paní Bennetovou s odjezdem netherfieldského panstva, ale zeji nepoplaší úvahami, jak se zachová pán domu; avšak i neúplná zpráva vyvolala velké starosti a lamentace, jaká je to škoda, ţe dámy musely odjet právě teď, kdyţ se
104
všichni začali tak slibně sbliţovat. Naříkala hezkou dobu, ale pak se utěšila tím, ţe pan Bingley jistě co nevidět přijede a co nevidět bude v Longbournu obědvat, a skončila spokojeným prohlášením, ţe byl sice pozván jen k rodinné tabuli, ale ţe si na ní dá zvlášť záleţet a ţe budou mít rozhodně dva chody.
Bennetovi byli pozváni k Lucasovým a opět byla slečna Charlotte tak hodná, ţe se téměř celou dobu nechala bavit panem Collinsem. Elizabeth jí za to v příhodné chvíli poděkovala. "Udrţuješ ho v dobré náladě," pravila, "a já jsem ti za to zavázána víc, neţ můţu vypovědět." Charlotte ujistila přítelkyni, zejí s radostí prokáţe tu sluţbu a zejí to nic neudělá, kdyţ mu obětuje trochu času. To od ní bylo vskutku milé, avšak Charlotte hodlala zajít ve své laskavosti dál, neţ mohla Elizabeth tušit: chránila ji proti případným obnoveným galantnostem pana Collinse tím, ţe se snaţila upoutat jeho pozornost sama. Takový zájem tedy na tom měla slečna Lu-casová a všechno se vyvíjelo tak příznivě, ţe by si bývala večer při loučení byla téměř jista úspěchem, kdyby nebyl muse! odjet z Hertfordshiru tak zakrátko. To však podceňovala ohnivost jeho temperamentu a jeho nezávislou rozhodnost, neboť se s obdivuhodnou šikovností vyplíţil nazítří ráno z domu Bennetových a spěchal do Lucasova, aby sejí vrhl k nohám. Vyvinul velké úsilí, aby si ho sestřenice nevšimly, neboť byl přesvědčen, ţe by nezapochybovaly o cíli jeho cesty, kdyby ho
spatřily, a on neměl chuť je zasvětit do svých úmyslů, dokud jim nebude moci zároveň oznámit, ţe uspěl: nepochyboval o tom sice příliš, a právem, neboť Charlotte se k němu chovala dost povzbudivě, avšak středeční dobrodruţství přece jen otřáslo jeho sebedůvěrou. Dostalo se mu však velmi lichotivého přijetí. Slečna Lucasová ho spatřila z okna v prvním patře kráčet k domu a okamţitě se mu vydala naproti, aby ho jako náhodou potkala na pěšince. Sotva se však nadálá, zeji tam čeká tolik lásky a tolik řečí.
Tak rychle, jak jen to bylo při výřečnosti páně Collinsově moţné, se dohodli k oboustranné spokojenosti; a kdyţ vcházeli do domu, naléhal na ni se vší váţností, aby určila den, jenţ ho učiní nejšťastnějším člověkem pod sluncem, a třebaţe se neslušelo, aby dáma v této chvíli jeho prosbě vyhověla, neměla v úmyslu zahrávat si lehkomyslně s jeho štěstím. Jelikoţ ho příroda obdařila nadměrnou
105
dávkou hlouposti, nedalo se předpokládat, ţe by zasnoubení s ním bylo tak čarovné, aby si je nevěsta přála protahovat; a Charlotte, jeţ ho vyslyšela jedině z čisté a nezištné touhy po zaopatření, nebylo proti mysli dosáhnout tohoto zaopatření co nejdříve.
Pan Collins poţádal okamţitě sira Williama a lady Lucaso-vou o ruku jejich dcery a byl ochotně a radostně vyslyšen. Měl uţ nyní takové ţivobytí, ţe byl pro jejich dceru nanejvýš ţádoucí partií, neboť jí mohli dát jen nepatrné věno, a nadto tu byla naděje na budoucí majetek. Lady Lucasová ihned projevila dříve nevídaný zájem, jak je na tom pan Bennet se zdravím, a sir William s rozhodností prohlásil, ţe jakmile pan Collins převezme longbournské panství, bude se slušet, aby byl i s chotí představen u dvora. Zkrátka a dobře, celá rodina se nad touto událostí hluboce zaradovala. Mladší dcery se těšily, ţe budou uvedeny do společnosti o rok o dva dříve, neţ dosud mohly doufat, bratři se zbavili strachu, ţe Charlotte zůstane starou pannou. Charlotte sama byla docela klidná. Dosáhla svého a nyní měla čas všechno si rozváţit. A její úvahy ji celkem vzato uspokojovaly. Pan Collins samozřejmě nebyl ani rozumný, ani milý člověk, jeho společnost jí nebyla dvakrát příjemná a jeho vřelé city k ní jistě víc neţ pomyslné. Bude však mít manţela. Charlotte nestála valně ani o muţe,
ani o manţelství, ale přesto by se byla ráda vdala: vţdyť to bylo jediné počestné zaopatření pro vzdělané mladé dámy s nepatrným jměním; a třebaţe jí s ním asi nekyne závratné štěstí, přece ji uchrání před nouzí. Tuto záruku nyní měla, a jelikoţ jí uţ bylo sedmadvacet a krásy nikomu nepobrala, povaţovala to za velké štěstí. Jen ji mrzelo, ţe svým počinem asi překvapí Elizabeth Bennetovou, neboť si své přítelkyně váţila víc neţ kohokoli jiného. Elizabeth se bude divit, snad jí to vyčte, a třebaţe ji v jejím rozhodnutí nemůţe zviklat, bude ji bolet vědomí, zejí to neschvaluje. Rozhodla se, zeji o tom zpraví sama, a proto uloţila panu Collinsovi, aby se u Benne-tových o ničem ani slůvkem nezmínil, aţ se vrátí na oběd. Slíbil jí ovšem poslušně, ţe zachová vše v tajnosti, ale dalo mu to velkou práci, neboť jeho dlouhá nepřítomnost vzbudila zvědavost, vyjádřenou řadou velmi přímočarých otázek, z nichţ vykličkoval jen s vynaloţením velké obratnosti a usilovného sebezapření, neboť hořel touhou rozhlásit zvěst o svém úspěšném milování.
106
Jelikoţ se měl ráno vydat na cestu příliš časně, aby se ještě s někým s rodiny setkal, odehrálo se obřadné loučení večer, neţ se dámy odebraly na loţe. Paní Bennetová ho s velkou zdvořilostí a srdečností ujistila, ţe ho v Longbournu vţdy rádi uvítají, jakmile mu ostatní povinnosti dovolí, aby je znovu navštívil.
"Drahá madam," pravil, "přijímám vděčně vaše pozvání. V hloubi srdce jsem doufal, ţe se mi ho dostane, a buďte ujištěna, ţe ho vyuţiji, jak nejdříve budu moci."
Všichni strnuli údivem a pan Bennet, jenţ vůbec netouţil po brzkém shledání, rychle pravil:
"Neobáváte se však, drahý pane, ţe se to lady Catherine nemusí zamlouvat? Raději zanedbávejte své příbuzné, neţ abyste si proti sobě popudil svou paní."
"Jsem vám ze srdce zavázán za vaše přátelské varování, váţený pane," odvětil pan Collins. "Buďte však ujištěn, ţe bych nepodnikl nic závaţného bez svolení Její Jasnosti."
"člověk ani nemůţe být dost opatrný. Obětujte vše, jen abyste v ní nevzbudil nelibost, a shledáte-li, ţe byste se vystavoval takovému nebezpečí, kdybyste nás opět navštívil, coţ
pokládám za velmi pravděpodobné, zůstaňte raději pěkně doma a budte si jist, ţe my se neurazíme."
"Srdce mi překypuje vděčností nad vaší přátelskou pozorností, veleváţený pane, a ubezpečuji vás, ţe ode mne co nejdříve obdrţíte děkovný list za tento projev ohleduplnosti, jakoţ i za všechny ostatní, jichţ se mi dostalo během mého pobytu v Hertfordshiru. Mé krásné sestřenky, neloučím se s vámi sice na tak dlouho, aby toho bylo zapotřebí, přesto však si dovolím popřát vám hodně zdraví a spokojenosti, sestřenku Elizabeth nevyjímaje."
Dámy mu patřičně oplatily jeho zdvořilosti a vzdálily se, všechny stejně udiveny nad tím, ţe je hodlá zakrátko opět navštívit. Paní Bennetová by tomu byla ráda rozuměla tak, ţe se chce dvořit některé z mladších děvčat, a uvaţovala, zda by se Mary dala přemluvit, aby
107
ho vyslyšela. Měla o něm mnohem lepší mínění neţ ostatní, některé jeho monology ji zaujaly svou rozšafností, a třebaţe sejí nevyrovnal inteligencí, měla dojem, ţe by se mohl vyvinout v příjemného společníka, kdyby byl přidrţován k četbě a měl před očima její světlý příklad. Avšak nazítří dopoledne všechny takovéto naděje padly. Hned po snídani se dostavila slečna Lucasová a mezi čtyřma očima sdělila Elizabeth, co se včera přihodilo.
Elizabeth v posledních dnech uţ také napadlo, jestli si pan Collins nenamlouvá, ţe miluje její přítelkyni, ale ţe by nalezl u Charlotte pochopení, to sejí zdálo téměř stejně vyloučené, jako ţe by ho vyslyšela sama, a byla proto tak ohromena, ţe v první chvíli zvolala snad trochu netaktně:
"Ty ţe ses zasnoubila s panem Collinsem? Ale, Charlottko, to přece nemyslíš váţně !"
Kdyţ se jí slečna Lucasová svěřovala, nutila se do klidu, ale takováto nezaobalená výčitka jí na okamţik přece jen otřásla, ačkoli vlastně něco podobného očekávala. Hned se však vzpamatovala a chladně odpověděla:
"Proč tě to tak překvapuje, drahá Elizo? Povaţuješ za vyloučené, aby některá ţena měla o panu Collinsovi dobré mínění, jen proto, ţe se u tebe nesetkal s úspěchem?"
Avšak Elizabeth se uţ ovládla a s vynaloţením velkého úsilí dokázala jakţtakţ věrohodně ujistit přítelkyni, ţe se raduje z budoucího příbuzenského svazku a zejí přeje, aby byla hodně šťastná.
"Chápu tvé pocity," odvětila Charlotte. "Jistě tě to překvapuje, a hodně překvapuje - vţdyť zcela nedávno nabídl pan Collins ruku tobě. Ale aţ si v klidu všechno uváţíš, pak doufám moje jednání pochopíš. Nejsem romantická, jak víš, a nikdy jsem nebyla. Nechci nic jiného neţ slušné zaopatření, a kdyţ se vezme v úvahu povaha pana Collinse, jeho postavení a styky, pak se domnívám, ţe mám větší naději na spokojený ţivot po jeho boku neţ valná většina lidí před vstupem do stavu manţelského."
108
Elizabeth odvětila tichounce "zajisté," a po trapné odmlce se vrátily k ostatním. Charlotte se dlouho nezdrţela a zanechala Elizabeth úvahám o tom, co právě zvěděla. Trvalo jí dlouho, neţ se dokázala aspoň trochu smířit s představou tak nesourodého manţelství. Ţe pan Collins během tří dnů nabídne ruku dvěma paním svého srdce, to ji neudivovalo ani zdaleka tak jako skutečnost, ţe byl nyní vyslyšen. Uvědomovala si uţ dávno, ţe Charlotte pohlíţí na manţelství jinak neţ ona, avšak nebyla by pokládala za moţné, ţe v rozhodující chvíli obětuje všechny ušlechtilé city hmotnému prospěchu. Charlotte jako manţelka pana Collinse - jaká poniţující představa! A k bolestnému zklamání, ţe se její přítelkyně tak zaprodala, se přidruţila neodbytná obava, ţe je vyloučené, aby jí vyvolený úděl přinesl aspoň jakous takous spokojenost.
Elizabeth seděla v salóně s matkou a sestrami, hlavu plnou toho, co se právě dozvěděla, a uvaţovala, smí-li to sdělit ostatním, kdyţ tu se dostavil sám sir William Lucas, aby na přání své dcery oznámil její zasnoubení Bennetovým. Zahájil četnými komplimenty a projevy radosti nad budoucími svazky mezi oběma rodinami, a pak sdělil svou novinu poslu-chačstvu nejen uţaslému, ale zcela nevěřícímu: paní Bennew
tová spíše vytrvale neţ zdvořile prohlašovala, ţe se jistě mýlí, a Lydia, jako vţdy bezohledná a prostořeká, mu vpadla do řeči:
"Jeţíšku na kříţku! Copak to plácáte, sire Williame? To nevíte, ţe si pan Collins chce namluvit naši Lízu?"
Nic neţ trpělivost šlechtice ode dvora by nebylo dokázalo překonat takové přijetí bez roztrţky, avšak sir William díky dobrému vychování všechno vydrţel; poţádal je sice, aby nepochybovaly o pravdivosti jeho zprávy, ale jinak vyslechl jejich netaktnosti s obdivuhodným sebeovládáním.
Elizabeth si uvědomila, ţe je na ní, aby ho vysvobodila z této nepříjemné situace; zasáhla tedy, potvrdila jeho slova a dodala, ţe se jí uţ předtím Charlotte sama svěřila; snaţila se zarazit matku a sestru v jejich projevech tím, ţe siru Williamovi se vší váţností blahopřála, v čemţ ji duchapří-tomně podpořila Jane, a ţe se rozhovořila o
109
dobrých stránkách tohoto sňatku, o tom, jaký je pan Collins hodný člověk, a ţe Hunsford leţí tak příhodně blízko Londýna.
Dokud se sir William zdrţel, byla paní Bennetová z toho překvapení vlastně sotva mocna souvislého slova, avšak jakmile se odporoučel, dala svým citům průchod. Předně trvala na tom, ţe tomu všemu vůbec nevěří, za druhé dokazovala, ţe pan Collins upadl do léčky, za třetí vyjádřila přesvědčení, ţe spolu nebudou šťastni a ţe - za čtvrté - z toho mračna ještě nemusí pršet. Hlavně však si nedala vymluvit dvě věci: předně, ţe příčinou všech trampot je Elizabeth, a za druhé, ţe se k ní všichni zachovali zcela bezohledně. Tyto dva závěry rozváděla aţ do večera. Nemohli ji nijak upokojit, nijak usmířit. Trvalo týden, neţ dokázala promluvit na Elizabeth, aby ji nehubovala, musel uplynout měsíc, neţ si zas mohla popovídat se sirem Williamem nebo jeho ţenou a neuráţet je přitom, a neţ trochu odpustila jejich dceři, na to potřebovala těch měsíců několik.
Pan Bennet reagoval na tuto událost mnohem klidněji, a pokud v něm nějaké pocity vyvolala, pak to byly, jak tvrdil, pocity vysoce příjemné: těší ho prý, kdyţ vidí, ţe Charlotte Lucasová, kterou povaţoval za jakţtakţ rozumnou ţenskou, je stejně hloupá jako jeho choť a hloupější neţ jeho dcera!
Jane přiznala, zeji Charlottiny zásnuby trochu překvapují, avšak spíš neţ údiv vyjádřila upřímné přání, aby spolu byli šťastni, a na rozdíl od Elizabeth to nepokládala za vyloučené. Kitty s Lydií ani ve snu nenapadlo slečně Lucasové závidět, vţdyť pan Collins nebyl neţ farář; pro ně to byla pouze novinka, kterou mohou vykládat po Merytonu.
Lady Lucasová nemohla potlačit triumfální pocit, ţe nyní ona můţe rozvíjet před paní Bennetovou příjemné úvahy, jakou dcera udělá partii; jezdila do Longbournu častěji neţ dříve sdílet s ní svou radost, třebaţe kyselé pohledy paní Bennetové a její zlé poznámky by byly komukoli jinému zkazily náladu.
Mezi Elizabeth a Charlottou panovala jistá odměřenost, takţe spolu o sňatku nehovořily; a Elizabeth byla přesvědčena, ţe uţ mezi nimi nezavládne bývalá důvěra. Zklamána Charlottou, upjala se s větší láskou k nejstarší sestře, bezelstné ajemné, o níţ byla přesvědčena,
110
zeji nemůţe zklamat, a o jejíţ štěstí si dělala den ze dne větší starosti, neboť Bingley uţ byl týden pryč a nic nenasvědčovalo tomu, ţe by se měl vrátit.
Jane ihned Caroline odepsala a počítala dny, kdy asi můţe čekat odpověď. V úterý přišel na adresu otce rodiny slíbený děkovný dopis od pana Collinse; bylo v něm tolik zavázanosti a vděčnosti, ţe by to bylo odpovídalo spíš ročnímu pobytu v jejich domě. A kdyţ učinil zadost tomuto bodu, sdělil jim dále s převýmluvným nadšením, jaké štěstí ho potkalo v podobě opětované náklonnosti jejich roztomilé sousedky slečny Lucasové, a vysvětlil, ţe z touhy po její milé společnosti ochotně vyhoví laskavému pozvání, aby opět zavítal do Longbournu: doufá, zeje všechny znovu spatří od pondělka za čtrnáct dní. Lady Catherine mu prý vřele schvaluje jeho úmysly a přeje si, aby se svatba konala co nejdříve, kteréţto přání zajisté bude pro jeho drahou Charlotte rozkazem, takţe brzy určí onen den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem.
Zprávu o návratu páně Collinsově však paní Bennetová nepřijala milostivě. Ba právě naopak, jala se před manţelem dlouze lamentovat. Jak to prý, ţe se usadí v Longbournu, a ne na Lucasově? Jí se to nehodí, aby se kvůli němu obtěţovala.
Nestojí o návštěvy vzhledem k svému chatrnému zdraví, a zamilovaní bývají vůbec nesnesitelní. Takto paní Bennetová tiše hořekovala a přestávala jen proto, aby mohla dát průchod zoufalství nad pokračující nepřítomností pana Bingleyho.
I Jane s Elizabeth zneklidňoval tento stav věcí. Ubíhal den za dnem a stále nic nevěděly, ledaţe se po Merytonu jeden čas říkalo, ţe Bingley se uţ v zimě do Netherfieldu nevrátí, kteréţto zvěsti paní Bennetovou velmi pobuřovaly, a neopomněla je nikdy vyvracet jako ohavnou pomluvu.
Dokonce i Elizabeth se počala obávat - nikoli jeho nezájmu - ale toho, ţe se jeho sestrám přece jen povede nepustit ho z Londýna. Jakkoli nerada by byla připustila, ţe Janino štěstí je ohroţeno a ţe se její milý ukázal proradný a nestálý, přece se toho podezření nemohla zbavit. Obávala se, ţe společné úsilí jeho necitelných sester a
111
panovačného přítele spolu s půvaby slečny Darcyové a londýnskými radovánkami nakonec zvítězí nad jeho náklonností.
Jane ovšem těmito obavami a napětím trpěla hůř neţ Elizabeth, ať se však trápila sebevíc, snaţila se nedat to na sobě znát, a proto se mezi sebou o tom ani nezmínily. Takovým jemnocitem se však nevyznačovala paní Bennetová a málokdy uběhla hodinka, aby si na Bingleyho nevzpomněla, aby nevykládala, jak netrpělivě čeká na jeho příjezd, a nedotírala na Jane, zeji tedy pěkně oklamal, jestli se uţ nevrátí. Jen díky své svaté trpělivosti dokázala Jane tyto útoky klidně snášet.
Pan Collins se objevil, přesný jako hodiny, od pondělka za čtrnáct dní, avšak v Longbournu se mu nedostalo ani zdaleka tak milostivého přijetí, jako kdyţ přijel poprvé. Ve svém blaţeném rozpoloţení však nevyţadoval příliš pozornosti a naštěstí pro všechny ho láska zaneprazdňovala natolik, ţe příbuzné zanedbával. Ve dne pobýval většinou na Lucasově a někdy se vrátil do Longbournu právě včas, aby se omluvil za svou nepřítomnost, neţ se rodina odebrala na loţe.
Paní Bennetová se octla skutečně v politováníhodné situaci. Sebemenší zmínka o chystané svatbě ji uvrhala do bezedného zoufalství, a kam se vrtla, tam se o ní určitě mluvilo. Hnusil se jí pohled na slečnu Lucasovou. Patřila na ni s ţárlivostí a odporem jakoţto na budoucí paní svého domu. Kdykoli je
Charlotte přišla navštívit, viděla v tom záměrné odhadování kdy uţ to tu převezme, kdykoli řekla něco po straně panu CoUinsovi, uţ byla přesvědčena, ţe hovoří o longbournském panství a chystá se, jak ji i s dcerami vyţene z domu, jen co pan Bennet zavře oči. Stěţovala si na to trpce svému choti.
"Věřte mi, manţeli," pravila, "nemohu a nemohu se smířit s pomyšlením, ţe Charlotte Lucasová bude jednoho dne paní tohoto domu, iejá budu nucena ustoupit jí z cesty, ţe se doţiji toho, aby taková převzala moje místo!"
"Ale, drahá, netrapte se těmito chmurnými myšlenkami. Musíme doufat v nejlepší. Snad nám bude dopřáno, ţe já přeţiji vás."
112
Tím paní Bennetovou vůbec neutěšil, a tudíţ místo odpovědi naříkala dál.
"Nemohu na to ani pomyslet, ţe celé tohle panství bude jejich. Nebýt té poslední vůle, vůbec by mi to nevadilo."
"Co by vám nevadilo?"
"Nic by mi nevadilo."
"Buďme tedy rádi, ţe jste neupadla do takové flegmatičnosti."
"Jak mám být ráda při takovéhle poslední vůli, pane manţeli? Ţe můţe mít někdo to svědomí a vydědit vlastní dcery, to nepochopím, a všechno kvůli panu CoUinsovi! Proč by to ze všech lidí měl dostat právě on?"
"Odpověď na tuto otázku přenechám vám," pravil pan Bennet.
Slečna Bingleyová odepsala, a tím byl konec všem dohadům. Hned první věta obsahovala sdělení, ţe se všichni usadili na zimu v Londýně, a v závěru vyřizovala bratrovu omluvu, ţe se neměl čas osobně rozloučit s přáteli, neţ opustil Hertfordshire.
Naděje tedy nadobro pohasly, a kdyţ Jane dokázala pokračovat ve čtení, nenalezla v dopise krom ujišťování o vřelých
sympatiích pisatelčiných nic, co by ji bylo mohlo potěšit. Hlavním obsahem bylo velebení slečny Darcyové. Caroline opět popsala její přečetné půvaby, radostně se chvástala, jak se sblíţily, a neváhala předpovědět, ţe se splní přání, s nímţ se Jane svěřila v minulém dopise. S potěšením jí rovněţ sdělovala, ţe se bratr usídlil u pana Darcyho, a uchvácena probrala úmysly onoho pána ohledně nového zařízení.
Jane sdělila Elizabeth v hlavních rysech obsah dopisu a ta jej vyslechla s tichým rozhořčením. Kolísala ve svém nitru mezi starostí o sestru a hněvem vůči ostatním. Nevěřila ani na okamţik Carolininu ujišťování, ţe se její bratr zakoukal do slečny Darcyové. Ţe má
113
upřímně rád Jane, o tom byla přesvědčena stejně jako dříve, ale jakkoli jí býval vţdy sympatický, musela se na něho hněvat, ba téměř jím opovrhovat pro jeho poddajnou povahu, pro nedostatek rozhodnosti, která umoţňuje vypočítavým přátelům, aby si s ním dělali, co jim libo, a jeho doţene k tomu, ţe obětuje vlastní štěstí jejich rozmarům. Kdyby bylo v sázce jen jeho štěstí, mohl by si s ním koneckonců zahrávat, jak by uznal za dobré, ale šlo i o její sestru, a toho si přece musel být i on sám vědom. Zkrátka a dobře, na toto téma by byla mohla rozvíjet dalekosáhlé úvahy, jenţe ty by stejně nikam nevedly. Nalámala si s tím hlavu dost a dost, ale ať uţ Bingleyho láska vyprchala nebo ustoupila nátlaku přátel, ať si byl vědom Janiných citů nebo je nepostřehl - mohlo to sice podstatně ovlivnit její mínění o něm, avšak sestra na tom byla v tom či onom případě stejně, její klid byl ten tam.
Den dva musel uplynout, neţ Jane sebrala odvahu pohovořit si s Elizabeth o svém souţení; aţ jednou, kdyţ je paní Bennetová opustila po delší tirádě o Netherfieldu a jeho pánu neţ obvykle, Jane uţ nemohla mlčet:
"Ach, kéţ by se drahá matinka dokázala lépe ovládat! Rozpřádá o něm stále dlouhé úvahy a netuší, jak mě tím trápí. Ale nesmím si stěţovat. Nemůţe to dlouho trvat. Zapomeneme na něho a všechno bude jako dřív."
Elizabeth se zadívala na sestru pochybovačně a starostlivě, ale neříkala nic.
"Nevěříš mi," pravila Jane a lehce zrudla, "ale nemáš proč.
Budu na něho moţná vzpomínat, protoţe to byl nejmilejší muţ, s kterým jsem se kdy setkala, ale to je vše. Nemám od něho co očekávat, ani se čeho obávat, nemám mu co vyčítat. Chválabohu! Aspoň kvůli tomu se nemusím trápit. Potřebuji jen trochu času - jistě se budu snaţit ze všech sil, abych se z toho vymanila."
Vyrovnanějším hlasem dodala: "Uţ nyní mi můţe být útěchou, ţe jsem si pouze něco mylně namlouvala a ţe jsem tím neublíţila nikomu neţ sobě."
114
"Drahá Jane!" zvolala Elizabeth. "Ty jsi příliš ušlechtilá. Máš v sobě andělskou snášenlivost a nesobeckost, nevím, co ti mám na to říct. Připadá mi, ţe jsem tě nikdy dost nedocenila, ani tě nemilovala tak, jak by sis byla zasluhovala."
Jane vehementně popírala, ţe by jí patřila taková chvála, a sváděla všechno na vřelý sesterský cit.
"Nikoli," pravila Elizabeth, "to by nebylo spravedlivé. Ty se snaţíš připisovat kaţdému nejlepší úmysly a mrzí tě, řeknu-li o někom něco nepěkného. A kdyţ prohlásím, ţe jsi jediný dokonalý člověk, tak se tomu bráníš. Jen se neobávej, ţe to přeţenu, ţe si přisvojím tvou výsadu, obhlíţet celý svět růţovými brýlemi. Není toho třeba. Mám opravdu ráda jen málo lidí, a ještě méně je těch, o nichţ smýšlím s úctou, čím víc poznávám svět, tím méně se mi zamlouvá: den ze dne se mi znovu potvrzuje, ţe lidská povaha je nestálá a ţe se sotva mohu spolehnout na zdánlivé hodnoty a moudrost. Nedávno jsem se s tím znovu setkala ve dvou případech; o prvním pomlčím a druhým jsou Charlottiny vdavky. Je to nepochopitelné! Ať se na to díváš z té či oné stránky, je to nepochopitelné."
"Nesmíš to brát takhle, drahá Lízinko. Vţdyť by ses utrápila. Musíš vzít v úvahu, ţe Charlotte má pro to jiné předpoklady i jinou povahu, a to je důleţité. Povaţ, jaký je pan Collins čestný člověk a Charlotte rozváţná, vyrovnaná povaha. Nezapomeň, zeje z početné rodiny, zeje to pro ni skutečně výhodná partie, a snaţ se doufat - v zájmu všech zúčastněných - ţe k bratranci cítí aspoň trochu úcty a oddanosti."
"Kvůli tobě jsem ochotna vynasnaţit se doufat v holé nemoţnosti, ale nevím, komu taková víra prospěje. Kdybych si měla myslet, zeje mu Charlotte oddána, získala bych jenom horší mínění o jejím rozumu, neţ mám teď o jejím charakteru. Přece víš zrovna tak dobře jako já, milá Jane, ţe pan Collins je nafoukaný, škrobený, omezený, pošetilý osel, a musíš si myslet stejně jako já, ţe děvče, které si ho dokáţe vzít, nejedná bez postranních úmyslů. Neměla bys ji hájit, třebaţe je to Charlotte Lucasová. Přece nemůţeš kvůli jediné osobě změnit pojmy jako zásadovost a poctivost a nezkusíš namluvit'sobě nebo mně, ţe sobectví je rozšafnost a strčit hlavu do písku znamená zajištěnou spokojenost."
115
"Musím ti vytknout, ţe uţíváš o obou příliš silných výrazů," odvětilajane. "Uznáš to doufám sama, aţ uvidíš, ţe jsou spolu šťastni. Ale nechme toho. Mělajsi na mysli ještě něco. Zmínila ses přece o dvou případech. Nemohu předstírat, ţe ti nerozumím, ale snaţně tě prosím, drahá Lízinko, jenom jemu nic nevyčítej a neříkej, ţe uţ o něm dobře nesmýšlíš, to by mě hrozně bolelo. Člověk nesmí vţdycky honem předpokládat, ţe mu druhý ublíţil úmyslně. Nemůţeme chtít, aby se temperamentní mládenec choval vţdy obezřetně a zdrţenlivě. Často nás mylně zavádí vlastní domýšlivost. Ţeny připisují někdy dvornosti větší význam, neţ ve skutečnosti má." "A muţi se starají, aby se to tak jevilo." "Klamou-li úmyslně, nelze je ospravedlňovat, avšak mám pocit, ţe na světě ani nemůţe být tolik úmyslných nástrah, jak si někteří lidé představují."
"Nepředpokládám, ţe by ti byl Bingley úmyslně kladl nástrahy," pravila Elizabeth, "avšak i kdyţ člověk nezamýšlí nic zlého a nechce nikomu ublíţit, můţe dojít k nedorozumění, můţe z toho vzniknout trápení. Stačí k tomu lehkováţnost, málo ohledů na city druhých, nedostatek rozhodnosti."
"A ty mu přičítáš některou tuto vlastnost?" "Ano, všechny dohromady. Kdybych to však měla rozvádět, řekla bych, co si myslím o lidech, které ctíš, a ty se na mne rozhněváš. Přeruš mě proto, dokud je čas."
"Stále si tedy myslíš, zeje to dílo jeho sester?" "Ano, sester podporovaných přítelem."
"Nemohu tomu uvěřit. Proč by ho k něčemu nutili? Jistě jim jde jen o jeho budoucí štěstí, a má-li rád mě, nemůţe být šťasten s jinou."
"Vycházíš z falešného předpokladu. Můţe jim jít ještě o mnoho jiných věcí neţ o jeho budoucí štěstí, například o rozmnoţení majetku a výhodné styky, o to, aby získal nevěstu bohatší, vznešenější a pyšnější, neţ jsi ty."
"Přejí "i bezpochyby, aby se jeho vyvolenou stala slečna Darcyová," odvětilajane, "ale třeba z lepších pohnutek, neţ jim připisuješ. Znají ji mnohem déle neţ mne, není tedy divu, ţe je jim bliţší. Ať uţ by
116
však samy chtěly cokoli, není pravděpodobné, ţe by odporovaly bratrovu přání. Která sestra by si něco takového dovolila, pokud by k tomu neměla skutečně váţné důvody? Kdyby se domnívaly, ţe mě má rád, nesnaţily by se nás rozloučit, a ani by se jim to v tomto případě nezdařilo. Říkáš, ţe mě miluje, ale pak by se byli všichni zachovali divně a nepěkně, a já bych z toho musela být velmi nešťastná. Netrap mě takovým výkladem. Nestydím se, ţe jsem se zmýlila - aspoň mě to zdaleka tak nebolí, jako kdybych si měla myslet něco ošklivého o něm a o jeho sestrách. Dovol mi, abych si to vyloţila způsobem co nejpříznivějším a nejsnáze pochopitelným."
Elizabeth jí nemohla nevyhovět, a od této chvíle mezi nimi o Bingleym téměř nepadla zmínka.
Jen paní Bennetová se stále podivovala a lamentovala nad tím, ţe se nenavrací, a třebaţe jí to Elizabeth den co den znovu jasně vysvětlovala, nebyla zřejmě naděje, ţe by si tím přestala lámat hlavu. Dcera se ji snaţila přesvědčit o tom, Čemu sama nevěřila, totiţ ţe v něm Jane vzbudila jen nehlu-boký, přelétavý zájem, a proto se jí dvořil, a ţe mu sešla z mysli, jakmile mu sešla z očí. Paní Bennetová sice pokaţdé připustila pravděpodobnost takového výkladu, ale stejně jí to Elizabeth musela opakovat kaţdý den. Paní Bennetovou utěšovalo jen pomyšlení, ţe v létě musí pan Bingley znovu přijet.
Pan Bennet posuzoval tuto záleţitost zcela jinak. "Nu, Lízinko," pravil jí jednoho dne, "tvá sestra je nešťastně zamilovaná, jak koukám. Vyřid, zejí blahopřeji. Děvčata nic na
světě tak netěší - tedy krom vdavek - neţ se tu a tam nešťastně zamilovat. Má aspoň o čem dumat a v očích jejích druţek jí to dodává na zajímavosti. Kdypak přijdeš na řadu ty? Přece si nenecháš dlouho líbit, ţe tě Jane trumfla. Teďje k tomu výborná příleţitost. V Merytonu je dost oficírů, aby mohly být nešťastné všechny zdejší slečny. Vyber si Wickhama. Je to pohledný chlapík, ten by tě ošálil jaksepatří."
"Děkuji vám, tatíčku, ale mně postačí menší fešák. Nemůţe mít kaţdá takové štěstí jako Jane."
117
"To je pravda," pravil pan Bennet, "neţ útěchou nám budiţ, ţe máte milující matku, která kaţdé takové příleţitosti vyuţije do krajnosti."
Nejúčinnějším lékem na chmurnou náladu, kterou nedávná protivenství u některých členů rodiny Bennetovy vyvolala, byla přítomnost pana Wickhama. Vídali se s ním často a k jeho ostatním přednostem přistoupila nyní i skutečnost, ţe se těšil obecné oblibě. Všechno, co Elizabeth vyprávěl o svých nárocích vůči panu Darcymu, o tom, jak mu ublíţil, bylo uţ všude známo a veřejně přetřásáno, a sousedé s potěšením vzpomínali, jak jim byl pan Darcy odjakţiva protivný, ještě dávno předtím, neţ se tohle dozvěděli.
Jediná nejstarší slečna Bennetová stále ještě předpokládala, ţe se tu mohou vyskytovat nějaké polehčující okolnosti, jeţ hertfordshirská společnost nezná, a ve své mírnosti a nepřed-pojatosti vţdy prosila o pochopení, zdůrazňovala moţnost omylu - ale všichni ostatní odsoudili Darcyhojako nejhoršího vyvrhela.
Po týdenních hodech lásky a blaţených plánů do budoucna nadešla sobota a vyrvala pana Collinse z náručí jeho líbezné Charlotty. Bolest z rozloučení však mohla být aspoň u něho zmírněna pilnými přípravami na nevěstin příjezd, neboť měl odůvodněnou naději, ţe krátce po jeho příští návštěvě v Hert-fordshiru nadejde onen den, kdy se stane nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Se svými příbuznými v Longbournu se rozloučil právě tak obřadně jako předtím, opět popřál svým půvabným sestřenkám hodně zdraví a spokojenosti a jejich otci slíbil děkovný dopis.
Příští pondělí měla paní Bennetová to potěšení uvítat svého bratra a švagrovou, kteří přijeli jako obvykle do Longbournu na vánoce. Pan Gardiner byl rozumný, chytrý a ušlechtilý muţ, jenţ značně převyšoval svou sestru vrozenou inteligencí i vzděláním. Netherfieldské dámy by byly sotva svým očím uvěřily, ţe člověk, který se ţiví obchodem a bydlí na dohled svých skladišť, se umí chovat ve společnosti tak vybraně a být tak příjemným společníkem. Paní Gardinerová, která byla mnohem mladší neţ paní Bennetová s paní Philipsovou, byla milá, bystrá, elegantní dáma a všechny její longbournské neteře ji měly moc rády. Zvlášť s oběma staršími ji poutala upřímná vzájemná náklonnost. Často uţ ji v Londýně navštívily.
118
Po svém příjezdu se paní Gardinerová především musela věnovat předávání dárků a zpráv o poslední módě. Kdyţ toto absolvovala, připadla jí méně činorodá úloha. Bylo na ní, aby poslouchala. Paní Bennetová jí potřebovala vylíčit své trampoty a postěţovat si na četná bezpráví. Stala se jim všem řada křivd od té doby, co se neviděli. Kolem dvou děvčat se uţ točili ţeniši, ale nakonec z toho nic nebylo.
"Na Jane se nezlobím," pokračovala, "Jane by byla pana Bingleyho ulovila, kdyby to bylo šlo, ale Lízá! Ach, drahá švegruše, jen si představte, ţe mohla být touhle dobou paní Collinsovou, kdyby nebyla tak umíněná. Tu v té místnosti ji poţádal o ruku a ona mu dala košem. Následkem toho bude mít lady Lucasová dřív vdanou dceru neţ já, a naše děvčata jsou z longbournského panství stejně vyděděna jako předtím. Lucasovi kují ohavné pikle. Snaţí se urvat, co se dá. Nerada to o nich říkám, aleje to tak. Jsem z toho celá pryč, upadla jsem do nemoci, protoţe mi vlastní rodina kazí mé záměry a protoţe mám takové sousedy, ţe myslí v první řadě na sebe, a ne na druhé. Jsem ale moc ráda, ţe jste nás právě v tomhle čase přijeli navštívit, a udělala jste mi velkou radost tím, co jste vykládala o dlouhých rukávech."
Paní Gardinerová byla uţ s těmito událostmi v hlavních rysech obeznámena z dopisů vyměňovaných mezi ní a Jane i Elizabeth, a tak švagrové jen něco zběţně odpověděla a ze soucitu s neteřemi zavedla rozhovor jinam. Kdyţ se pak octla s Elizabeth o samotě, vrátila se k tomu znovu. "Zdá se, ţe by to bývala pro Jane dobrá partie," pravila. "Škoda, ţe se to rozešlo. Ale to se často stává. Takový mladík, jak Bingleyho líčíte, se zamiluje na pár týdnů do hezkého děvčete, pak je náhoda rozloučí a on na ni zapomene. Podobných případů je na tucty."
"Toje svým způsobem výborná útěcha," pravila Elizabeth, "jenţe nám bude sotva co platná. Naše trápení nezpůsobila náhoda. Nestává se přece často, ţe by předpojatí přátelé dokázali, aby nezávislý mladý muţ zapomněl na děvče, které ještě před několika dny vášnivě miloval."
119
"Jenţe výraz jako ,vášnivě miloval' je tak otřepaný, pochybný a neurčitý, ţe si z něho nemohu utvořit jasnou představu. Charakterizujeme jím právě tak často sympatie, které vypučí půl hodiny po seznámení, jako skutečný, silný cit.. Prosím té, jak vášnivé ji pan Bingley miloval?"
"Neviděla jsem ještě v ţivotě výraznější náklonnost, začal zanedbávat ostatní lidi a od ní se nemohl odtrhnout. Pokaţdé, kdyţ se setkali, to bylo nápadnější a zřetelnější. Na plese, který sám uspořádal, se dvě tři slečny urazily, zeje neprovedl, a já sama jsem ho dvakrát oslovila a vůbec mi neodpověděl. Coţ mohly být nadějnější příznaky? Nebývá nezdvořilost projevem mocného milostného zaujetí?"
"Ale ano - takového milostného zaujetí, o jaké v tomto případě asi šlo. Chudák Jane! Je mi jí líto, protoţe jí při její povaze můţe chvíli trvat, neţ se přes to přenese. Mělo to raději postihnout tebe, Lízinko, ty bys přitom dokázala ţertovat, a tak by tě to přebolelo dřív. Myslíš, ţe by se dala přemluvit, aby se s námi rozjela do Londýna? Třeba by jí prospělo, kdyby změnila prostředí - snad si právě potřebuje odpočinout od domova."
Elizabeth se tento nápad velice zamlouval a byla přesvědčena, ţe sestra ochotně svolí.
"Jen bych nerada," dodala paní Gardinerová, "aby s tím
spojovala tajné naděje ohledně onoho mladého muţe. Bydlíme na druhém konci města, stýkáme se s docela jinými lidmi, a jak víš, chodíme málokdy do společnosti; je tedy velmi nepravděpodobné, ţe by se setkali, leda by ji přímo přišel navštívit."
"Toje zcela vyloučeno, neboťje pod dozorem svého přítele, a pan Darcy mu rozhodně nedovolí, aby vyhledal Jane na takovéto adrese. Drahá tetinko, jak si to vůbec představujete? Pan Darcy moţná někde zaslechl, ţe existují taková místa jako Gracechurch Street, ale jistě by mu nestačily desítky očistných lázní, aby ze sebe smyl tu pohanu, kdyby tam vkročil, a pan Bingley se bez něho nikam nehne."
120
"Tím lépe. Doufám, ţe se uţ nesetkají. Ale nepíše si Jane s jeho sestrou? Ta bude nucena ji navštívit."
"Uvidíte, ţe s ní přeruší veškeré styky."
A třebaţe si dávala záleţet, aby toto tvrzení vyznělo hodně přesvědčivě, právě tak jako její zajímavá teorie o tom, ţe se Bingley s Jane nebude smět setkat, leţel jí tento případ tolik na srdci, aţ nakonec po dlouhých úvahách dospěla k názoru, ţe to přece jen není zcela vyloučeno. Bylo by moţné - a někdy to dokonce povaţovala za pravděpodobné - ţe Bingley opět vzplane a ţe vliv jeho přátel úspěšně zastíní mnohem přirozenější vliv Janina půvabu.
Jane Bennetová přijala tetiččino pozvání s radostí a nemyslela přitom na Bingleyovy v jiném smyslu, neţ ţe by snad mohla tu a tam strávit dopoledne s Carolinou, kdyţ s nimi bratr nebydlí pod jednou střechou a není tedy nebezpečí, ţe by se setkali.
Gardinerovi pobyli v Longbournu týden a Philipsovi, Lucasovi a důstojníci se postarali o to, aby neuplynul ani den bez společenských událostí. Paní Bennetová se tak obětavě starala bratrovi a švagrové o zábavu, ţe ani jednou nezasedli v klidu k rodinnému obědu. A pokud večer zůstali doma, určitě přišli nějací důstojníci - a mezi těmito důstojníky nikdy nechyběl pan Wickham, jehoţ Elizabeth před tetičkou tak vychválila, aţ jí to bylo podezřelé, a při těchto příleţitostech oba bedlivě pozorovala. Z toho, co viděla, usoudila, ţe nejde ani u jednoho, ani u druhého o váţný cit, ale ţe jsou si
zřejmě navzájem sympatičtí, a to do té míry, zeji to zneklidnilo, a umínila si, ţe si o tom s Elizabeth pohovoří, neţ odjede z Hertfordshiru, a zejí domluví, aby zanechala tak nevýhodné známosti.
Wickham si však naklonil paní Gardinerovou ze zcela zvláštního důvodu, nezávislého na jeho osobním šarmu. Před deseti nebo dvanácti lety, ještě neţ se vdala, ţila delší čas právě v onom derbyshirském kraji, odkud pocházel i on. Objevili tudíţ mnoho společných známých, a třebaţe tam Wickham málokdy zavítal za posledních pět let, to jest od smrti starého pana Darcyho, přece jí mohl poskytnout čerstvější zprávy o jejích bývalých přátelích.
121
Paní Gardinerová viděla Pemberley a znala dobře neboţtíka pana Darcyho podle vyprávění. Měli proto nevyčerpatelný zdroj rozhovoru. Porovnávala své vzpomínky na Pemberley s detaily, jeţ jí popsal on, a kdyţ skládala svůj hold charakteru zesnulého majitele, potěšila jeho i své srdce. Kdyţ se obeznámila s historkou o tom, jak se k němu nynější pan Darcy zachoval, snaţila se rozpomenout, co se vykládalo o onom pánovi, dokud byl ještě malý, a nakonec sejí zdálo, ţe ho určitě slýchávala líčit jako velmi pyšného, nevlídného chlapce.
Paní Gardinerová promluvila Elizabeth do duše zcela otevřeně a laskavě při první vhodné příleţitosti, kdy ji zastala samotnou. Nejprve jí poctivě sdělila, co si o tom myslí, a pak takto pokračovala:
"Jsi příliš rozumná, Lízinko, aby ses zamilovala jen z toho dů-vodu, ţe ti k tomu neradím, a proto neváhám mluvit otevřeně. Na tvém místě bych si skutečně dala pozor. Nezapleť se a neusiluj zaplést jeho do citového vztahu, který by byl v dané situaci - bez finančního zabezpečení - tak velice nemoudrý. Nemám proti nému osobné ani to nejmenší - je to zajímavý mladý muţ, a kdyby měl to jmění, které by mít měl,
nevím, koho bych ti mohla přát lepšího. Takto se však nemůţeš řídit jen svými romantickými představami. Máš dost rozumu a všichni věříme, ţe ho budeš umět vyuţít. Vím, ţe tvůj otec skálopevně spoléhá na tvou rozvahu a vzorné chování. Nesmíš ho zklamat."
"To jsou váţná slova, drahá tetinko."
"Ano, a doufám, zeje také váţně vezmeš."
"Nemáte se čeho obávat. Dám na sebe pozor a na pana Wickhama také. Nezamiluje se do mne, dokáţi-li mu v tom zabránit."
"Uţ zase ţertuješ, Elizabeth!"
"Odpusťte, řeknu to tedy jinak. Zatím jsem se do pana Wickhama nezamilovala, ne, určitě ne. Aleje to beze vší pochyby nejpříjemnější muţ, jakého jsem kdy poznala, a kdyby se do mne opravdu zakoukal
122
- myslím, ţe bude lépe, kdyţ se tak nestane. Vidím, ţe by to byla nerozváţnost. Ach, ten odporný Darcy! Velice si váţím tatíčkova dobrého mínění a zdrtilo by mě, kdybych ho měla zklamat. Tatíčkovi se však pan Wickham líbí. Krátce a dobře, drahá tetinko, bylo by mi moc líto, kdybych vám někomu způsobila starosti, vidíme však denně, ţe zamilovaným mladým lidem málokdy zabrání nedostatek peněz ve vytváření hlubších vztahů - jak vám tedy mohu slíbit, ţe budu moudřejší neţ moji vrstevníci, upadnu-li do pokušení, ajak vůbec mohu vědět, zeje moudré se mu bránit? Mohla bych vám slíbit jedině to, ţe nebudu pospíchat. Neuvěřím překotně, ţe já jsem ta ze všech vyvolená. Aţ se setkáme, nebudu si nic přát. Udělám prostě, co je v mých silách."
"Snad by bylo dobře, aby sem tak často nechodil. Aspoň mámě nepřipomínej, aby ho pozvala."
"Jako onehdy," pravila Elizabeth s provinilým úsměvem. "Ale nemyslete si, ţe sem stále dochází tak často. To kvůli vám byl tento týden tolikrát zván. Maminka má utkvělou představu, jak víte, ţe musí svým přátelům neustále předhazovat nějaké návštěvy. Ale váţně - na mou čest se zkusím chovat tak, jak to povaţuji za nejmoudřejší: stačí vám to?"
Tetička ji ujistila, ţe ano. Elizabeth poděkovala za dobře míněnou radu a s tím se rozešly, vzácný příklad toho, ţe i v těchto
věcech je moţno poradit, aniţ to dotyčný rádci zazlívá.
Zakrátko po odjezdu Gardinerových a Jane přibyl do Hertfordshiru opět pan Collins, jelikoţ se však usadil u Luca-sových, nezpůsobil tím paní Bennetové ţádné velké těţkosti. Jeho sňatek se rychle blíţil a ona se s ním touto dobou uţ smířila natolik, ţe jej pokládala za nevyhnutelný, ba dokonce několikrát nevraţivě prohlásila, ţe by "jim přála, aby spolu dokázali být šťastni". Ve čtvrtek měla být svatba a ve středu se přišla slečna Lucasová rozloučit; kdyţ se zvedla k odchodu, Elizabeth, v trapných rozpacích z matčina nevlídného, kyselého blahopřání a sama upřímně dojata, ji doprovázela z pokoje. Kdyţ spolu sešly dolů, pravila Charlotte:
"Věřím, ţe mi často napíšeš, Elizo."
123
"Na to se můţeš spolehnout."
"Chtěla bych tě poprosit ještě o něco. Přijela bys mě navštívit?"
"Doufám, ţe se uvidíme hodně často v Hertfordshiru."
"Myslím, ţe si ted pobudu delší čas v Kentu. Slib mi tedy, ţe přijedeš do Hunsfordu."
Elizabeth nemohla odmítnout, ačkoli ji taková návštěva vůbec nelákala.
"Otec a Maria se za mnou mají vypravit v březnu," dodala Charlotte. "Byla bych ráda, kdyby ses k nim připojila. Víš, Elizo, ţe mi budeš stejně vítaná jako oni."
I byla svatba: nevěsta se ţenichem odjeli hned z kostela do Kentu a kaţdý toho mnoho napovídal a vyslechl o oné události, jak to tak bývá. Přítelkyně se Elizabeth brzy ozvala a psaly si tak často a pravidelně jako jindy: aby však psaly stejně důvěrně, to uţ nebylo moţné. Elizabeth se nad dopisy nemohla zbavit pocitu, ţe je veta po věrném přátelství, a třebaţe si umínila nezanedbávat písemný styk, dělala to spíš kvůli minulým neţ přítomným vztahům.
Zprvu všichni dychtivě očekávali Charlottiny dopisy, byli pochopitelně zvědaví, co bude psát o novém domově, zda se jí bude zamlouvat lady Catherine, odváţí-li se tvrdit, ţe je šťastna; kdyţ pak byly její dopisy předčítány, měla Elizabeth dojem, ţe se Charlotte o všem vyjadřuje přesně tak, jak se dalo předpokládat. Psala optimisticky, zdálo se, zeje obklopěna vším pohodlím, nezmiňovala se o ničem, co by nebyla mohla pochválit. Dům, zařízení, okolí, cesty - všechno jí vyhovovalo a lady Catherine se k ní chovala, velmi přátelsky a blahovolně. Byl to páně Collinsův Hunsford a zámek Rosings v střízlivějším podání. Elizabeth pochopila, ţe musí počkat, aţ se tam sama vypraví, chce-li se dozvědět plnou pravdu.
Jane uţ napsala sestře z Londýna několik řádků, ţe šťastně dojeli, a Elizabeth doufala, ţe příští dopis uţ bude obsahovat nějakou zprávu o Bingleyových.
124
Netrpělivost, s jakou očekávala další dopis, byla po zásluze odměněna, jak uţ netrpělivost obvykle bývá. Jane strávila ve městě týden a Caroline se ještě neohlásila ani osobně, ani písemně. Vysvětlovala si to však tím, ţe se asi poslední dopis přítelkyni z Longbournu nešťastnou náhodou ztratil.
Tetinka má zítra cestu nikam poblíţ Grosvenor Street, psala dál. Vyuţiji tedy té příleţitosti a navštívím je.Napsala znovu, kdyţ zamýšlenou návštěvu vykonala a mluvila se slečnou Bingleyovou. Caroline mi připadala trochu nesvá, psala doslova, ale byla ráda, ţe mě vidí, a vyčítala mi, ţe jsem jí svůj příjezd neoznámila. Měla jsem tedy pravdu: můj poslední dopis nedostala. Vyptávala jsem se ovšem, co dělá její bratr. Daří se mu dobře, aleje tak zaneprázdněn u pana Darcyho, ţe ho ani příliš často nevidí. Zjistila jsem, ţe čekají slečnu Darcyovou k obědu. Byla bych ji ráda poznala. Nezdrţelajsem se dlouho, protoţe se Caroline a paní Hurstová někam chystaly. Jistě se tu brzy zastaví.
Elizabeth nad tím dopisem kroutila hlavou. Utvrdil ji v přesvědčení, ţe přítomnost sestry ve městě by mohl Bingley odhalit jen čirou náhodou.
Uběhly čtyři týdny, a Jane se s ním dosud nesetkala. Snaţila se namluvit sama sobě, ţe jí na tom nezáleţí, avšak nemohla si uţ zastírat nezájem slečny Bingleyové. čtrnáct dní byla kvůli ní kaţdé dopoledne doma a kaţdý večer si pro ni vymyslela novou omluvu; pak se konečně návštěvnice objevila, ale zdrţela se jen krátce a byla vůbec jako vyměněná, takţe Jane uţ nemohla setrvat ve svém sebeklamu. Dopis, který při této příleţitosti napsala sestře, je dostatečným důkazem jejího rozpoloţení.
Má rozmilá Lízinko,
musím se Ti přiznat, ţe jsem byla hloupá, kdyţ jsem véřila v přátelství slečny Bingleyové, ale Ty se jisté nebudeš vítézoslavné naparovat svým bystrozrakem. Ačkoli Ti tedy události daly za pravdu, nesmíš mé, drahá sestřičko, pokládat za nepolepšitelnou, tvrdím-li i nadále, Ţe její chování opravňovalo stejné mou důvěru jako tvé podezírání. Nedovedu pochopit, proč vlastně usilovala o to,
125
abychom se sblíţily, a kdyby se všechno opakovalo, vím, ţe bych se dala znovu ošálit. Caro-line mi oplatila návštěvu aţ včera, a za celou tu dobu se neozvala ani lístečkem, ani řádečkem. Kdyţ se konečně objevila, bylo na ní znát, ţe ji to netěší; omluvila se zběţně, jen aby se neřeklo, ţe nepřišla dřív, nezmínila se ani slůvkem, ţe by mě ráda zase viděla, a byla po všech stránkách tak změněná, ţe jsem si po jejím odchodu umínila ji více nevyhledávat. Je to její vina, ale přesto ji lituji. Vyznamenávala mě svou pozorností zřejmě z nedobrého úmyslu; mohu právem říci, ţe jsme se spřátelily z jejího popudu. Lituji ji, neboť si musí být vědoma, ţe se zachovala nepěkně, a jsem přesvědčena, ţe to udělala jen ze starosti o bratra. Nechci se o tom rozepisovat: ty i já víme, ţe si dělá starosti zbytečně, nemůţe-li však jinak, pak to vysvětluje její chování ke mně; je po zásluze drahý jejímu srdci a veškeré její obavy o něj jsou přirozené a chvályhodné. Přesto mě udivuje, ţe ji tyto obavy dosud neopustily, neboi kdyby o mne aspoň trochu stál, byl by mě uţ dávno a dávno vyhledal. Jistě ví, ţe jsem v Londýně, ona mi to mezi řečí naznačila, a přitom, kdyţ ji poslouchám, mám takový dojem, jako by se snaţila sama sebe ubezpečit, ţe je okouzlen slečnou Darcyovou. Nemohu se v tom vyznat. Kdybych se neobávala ukvapených závěrů, byla bych téměř v pokušení říct, ţe to ve mně vzbuzuje podezření z nějakého uskoku. Ale pokusím se zapudit všechny bolestné úvahy a budu myslet jen na to, z čeho se mohu radovat - z tvé příchylnosti a z velké dobroty drahého strýčka a tetičky. Napiš mi brzy. Slečna Bingleyová říkala něco o tom, ţe se uţ do Netherfieldu nevrátí, ţe dům pustí, ale netvrdila to s určitostí. Snad abychom se o tom raději nezmiňovaly. Jsem velmi ráda, ţe přišly tak dobré zprávy od přátel z Hunsfordu. Jen se k nim rozjed se sirem Williamem a s Marií. Jistě se Ti tam bude líbit.
Líbá Tě atd.
Elizabeth ten dopis zabolel, ale pak sejí vrátila dobrá nálada, kdyţ si uvědomila, ţe se Jane uţ nedá klamat, aspoň
sestrou ne. Všechny naděje ohledně Bingleyho padly. Ani by si nepřála, aby se začal sestře opět dvořit. Čím déle o tom uvaţovala, tím horší mínění nabývala o jeho charakteru; a za trest mu přála, aby se skutečně brzy oţenil se sestrou pana Darcyho, protoţe by to tak
126
bylo i pro Jane nejlepší a protoţe by podle líčení pana Wickhama musel brzy z hloubi duše litovat, čeho se vzdal.
Zároveň připomněla i paní Gardinerová Elizabeth její slib ohledně tohoto pána a dotazovala se, co je nového, a Elizabeth pro ni měla zprávy, které se zamlouvaly spíše tetičce neţ jí. Jeho zjevný zájem ochladí, uţ sejí nedvořil, točil se kolem jiné. Elizabeth to neušlo, ale pozorovala a popisovala to bez velkého utrpení. Hloub do srdce sejí nezapsal a její marnivosti stačilo vědomí, ţe by ona bývala jeho vyvolená, kdyby to byly majetkové poměry dovolily. Uplatňoval nyní svůj šarm na mladé dámě, jeţ ho okouzlila především nedávno získanými deseti tisíci librami; avšak Elizabeth, v tomto případě snad méně jasnozřivá, neţ kdyţ šlo o Charlottu, ho nezatratila kvůli jeho touze po nezávislosti. Ba právě naopak, připadalo jí to jako nejpřirozenější věc na světě, a jelikoţ mohla předpokládat, ţe ho to stálo jisté úsilí, neţ sejí dokázal vzdát, byla ochotna uznat, ţe jednal moudře a v zájmu jich obou, a upřímně mu přála, aby došel štěstí.
Všechno také zcela otevřeně sdělila paní Gardinerové a po vylíčení okolností připsala do dopisu: Jsem si ted jista, drahá tetinko, ţe jsem ho doopravdy nemilovala, neboť kdybych byla poznala ten čistý a povznášející cit, musela bych si nyní hnusit i jeho jméno a přát mu jen to nejhorší. Avšak já nejen vzpomínám na něho v dobrém, ale dokonce ani nic nevyčítám slečně Kingové. Vůbec kní necítím nenávist a dokáţu uznat, ţe to můţe být velmi slušné děvče. Láska v tom nehraje roli. Má opatrnost přinesla ovoce, a třebaţe bych jako zoufalá zhrzená milenka získala v očích svých známých na zajímavosti, nelituji toho, Ţe na sebe neupozorním. Za proslulost se někdy musí zaplatit příliš vysoká cena. Kitty a Lydia si berou jeho zradu mnohem víc k srdci neţ já. Jsou mladé a světa neznalé a neobjevily ještě zdrcující skutečnost, Ţefešáci musí mít právě tak z čeho ţít jako obyčejní muţští.
Bez větších vzrušení, neţ byla tato, a bez zajímavějších rozptýlení neţ procházky do Merytonu - někdy blátivé, jindy mrazivé - uběhl v Longbournu leden a únor. Březen přichystal Elizabeth návštěvu v Hunsfordu. Zprvu vlastně ani nechtěla jet, ale shledala, ţe Charlotte na tom nápadu lpí, a postupně se i jí začal jevit lákavější a přijatelnější. Odloučení podnítilo touhu vidět opět Charlottu a zmírnilo její averzi vůči panu Collinsovi. Celý záměr měl půvab
127
neotřelosti, nadto doma vzhledem k pošetilé matce a málo druţným sestrám nebylo všechno ideální, a tak byla změna vítána uţ sama o sobě. Cestou se také bude moci stavit u Jane a zkrátka a dobře, kdyţ se přiblíţila doba odjezdu, byla by jej velmi nerada odkládala. Nenaskytly se však ţádné překáţky a pouť probíhala podle původního Charlottina návrhu. Elizabeth se přidruţila k siru Williamovi a jeho druhé dceři. Cestovní program se zavčas vylepšil jedním přenocováním v Londýně, takţe mu teď k dokonalosti uţ nechybělo nic.
Jedinou stinnou stránkou bylo rozloučení s otcem, který ji bude jistě postrádat; vţdyť byl nakonec tak smutný, zeji poţádal, aby mu psala, a dokonce jí téměř slíbil, zejí také odepíše. S panem Wickhamem se rozloučili jako přátelé - on ještě o poznání vřeleji. Jeho nynější námluvy mu nevymazaly z paměti, ţe Elizabeth byla první dívka, která ho zaujala a vzrušila, která vyslechla jeho příběh a politovala ho, které se dvořil; při loučení jí přál šťastnou cestu, připomněl jí, co asi můţe očekávat od lady Catherine de Bourghové, a vyjádřil naději, ţe se v názoru na ni - jakoţ i v názoru na kohokoli jiného - vţdy a všude shodnou, a projevoval o ni přitom takovou starostlivost a zájem, ţe se k němu cítila navţdy poutána hlubokými sympatiemi a opouštěla ho v přesvědčení, ţe ať svobodný, ať ţenatý, vţdycky to pro ni bude člověk navýsost milý a příjemný.
Nazítří se neocitla ve společnosti, která by ho byla nějak zastínila. Sir William Lucas ani jeho dcera Maria, dobro-srdečná, ale po otci nepříliš bystrá, nemluvili o ničem, co by
stálo za pozornost, a Elizabeth jim naslouchala asi s takovým potěšením jako skřípotu kočárových per. Milovala komické figurky, ale sira Williama znala uţ příliš dlouho. Nemohl jí sdělit nic o svém povýšení do Šlechtického stavu ani o svém přijetí u dvora, co by uţ nebyla slyšela, a jeho galantnosti byly stejně otřepané jako jeho informace.
Do Londýna to bylo pouhých čtyřiadvacet mil a vyjeli brzy, aby tam byli před polednem. Kdyţ předjeli před dům Gardi-nerových, stála Jane v salónu u okna a vyhlíţela je, a jak vkročili do chodby, uţ je tam vítala. Elizabeth šiji pátravě prohlíţela a s potěšením viděla, ţe vypadá stejně zdravě a půvabně jako vţdy. Nahoře na schodech stál
128
houf chlapečků a holčiček, kteří se tolik těšili na sestřenku, ţe nevydrţeli čekat v salóně, ale jelikoţ ji delší dobu neviděli, styděli se jí běţet naproti. Všude vládla radost a pohoda. Celý den ubíhal velmi příjemně : zprvu v ruchu nákupů, večer v divadle.
Tam Elizabeth záměrně zaujala místo vedle tetičky. Nejprve se rozhovořily o sestře; zarmoutilo ji, třebas nepřekvapilo, kdyţ se při podrobném vyptávání dozvěděla, ţe Jane se sice všemoţně snaţí být dobré mysli, ale přesto občas propadá smutku. Lze však předpokládat, ţe sejí to zanedlouho podaří překonat docela. Paní Gardinerovájí rovněţ podrobně vylíčila návštěvu slečny Bingleyové v Gracechurch Street a opakovala jí různé rozhovory s Jane během té doby, z nichţ vysvítalo, ţe s ní sestra sama přerušila styky.
Paní Gardinerová si rovněţ dobírala Elizabeth pro Wickha-movu zradu a blahopřála jí, ţe to tak srdnatě snáší.
"Ale co je to zač, ta slečna Kingová, milá Elizabeth?" dodala. "Nerada bych si o našem příteli myslela, ţe je pro-spěchář."
"Prosím vás, drahá tetinko, jaký je rozdíl mezi prospěchář-stvím a obezřetností při vstupu do manţelství? Kde končí uváţlivost a kde začíná ziskuchtivost? O vánocích jste se obávala, aby si nechtěl vzít mě, protoţe by to nebylo moudré, a teď, kdyţ se snaţí získat děvče, které má pouhých deset tisíc, uvaţujete, jestli není prospěchář."
"Jen mi pověz, jaká je ta slečna Kingová, a já uţ si o tom utvořím svůj názor."
"Je to velmi slušné děvče, pokud vím. Neslyšela jsem o ní nikdy nic špatného."
"Avšak on si jí ani nevšiml, dokud po dědečkově smrti nezdědila peníze."
"Ne - a proč také? Kdyţ nesměl dobýt mého srdce, protoţe nemám věno, z jakého důvodu by se byl ucházel o děvče stejně chudé, které se mu nelíbilo?"
129
"Připadá mi to beztaktní, začít sejí dvořit tak brzy po tom, co to vešlo ve známost."'
"Muţ v tíţivé situaci nemá čas na všechny obřadnosti, které ostatní zachovávají. Kdyţ to nevadí jí, proč by to mělo vadit nám?"
"Ţe to nevadí jí, to jeho neomlouvá. Ukazuje to jen, ţe sejí něčeho nedostává - rozumu nebo citu."
"Nu dobrá," prohlá