Legutóbbi recenziók (97)
Challengers (2024)
A heated tennis love story full of ego, unrequited love and the desire to win. Zendaya, as the tennis goddess who gets her hand pecked by Prince Charles of the Decreased Manners and his good second in command, is flawless. Ditto for the plot, where you don't know how it's all going to turn out until the last moment. I could have done with fewer slow-motion shots, they do make sense for filming a fast-paced sport like tennis to dramatize the hits, but by the end Luca Guadagnino uses them so much that it paradoxically dulls the climax of the story a bit. Yet the matches otherwise don't lack punch at all, as both the score and the soundtrack, as well as the flourishes with the camera during each exchange, give the film a liveliness that I've missed in tennis films for many years.
Érdekvédelmi terület (2023)
Auschwitz without the gunfire, the wailing and the dying. An original premise, where a lot can be invented, but where there is also a constant risk of boredom without emotions. Jonathan Glazer comes up with a version that in regular intervals shows ideas to illustrate a typical day of the head honcho of the concentration camp at the gates of Auschwitz. Although there are no downright deaf spots, as a whole, however, the film, in all its ordinariness, fails to be fully engrossing. All credit goes only to some excellent scenes, notably the Sunday fishing or the imprisonment in the greenhouse.
Napóleon (2023)
More entertaining than downright dramatically gripping. At times, it even reminded me of Yorgos Lanthimos' The Favourite. Ridley Scott, Joaquin Phoenix and Vanessa Kirby probably had great chemistry on set, but if history itself hadn’t aided David Scarpa, the “narrator”, I'm afraid even the aforementioned trio would have drowned in the waters of mediocrity. A big warning before the sequel to Gladiator, which will be purely out of his noggin. The best scenes are therefore more likely to be in the small acting details and when the maestro of historical tentpole movies starts painting epic scenes on the battlefield. Waterloo, Ridley-style, certainly didn't disappoint.
Utolsó napló (2)
Viennale 2023 (2. část)
Výhodou na Viennale je množství titulů, které během 13 dnů stihne nabídnout. Dřív nebo později se proto musí některý z nich trefit přímo na vaši komoru. Během první poloviny svého pobytu ve Vídni jsem si spíš snažil rozšiřovat obzory, a dostal jsem se tak třeba na nápaditý francouzský animák Mars Express, již v minulém příspěvku zmiňovaný dokument o Joan Baez nebo Nouveau Monde! (Le Monde à nouveau), experiment, který bych si sám doma v životě nepustil.
Směrem k druhému víkendu festivalu ale začal být pro mne, jako člověka tíhnoucího přeci jen trochu víc k mainstreamu, lineup nesmírně napěchovaný. Výsledkem bylo, že už jsem téměř nevytáhl paty z největšího jednosálového kina ve Vídni – z Gartenbaukino. A nelituji toho. Ve vší úctě k ostatním festivalovým kinům, Ferrari zkrátka chcete vidět na tom největším plátně. Paradoxně to však nakonec nebyl praotec rychlých aut, kdo mě v hlavním dějišti festivalu naprosto oslnil, ale jeden samotář v Londýně, kterému se stýská po rodičích. All of Us Strangers je pro mě hereckým i scenáristickým masterpiecem a pravděpodobně už nyní filmem roku.
V těsném závěsu za mým osobním festivalovým vítězem musím zmínit francouzský kulinářský zázrak Umění jíst a milovat. Nepamatuji si projekci, jež by byla od diváků obohacována tolika citoslovci jako „hmmm“ „ouu“ „hohohou“. Načasování projekce před obědem bylo téměř dokonalé nebýt malé komplikace, že jsem po promítání musel hned na další film v jiném kině, a nezbylo mi tudíž nic jiného, než ukonejšit svoje rozprouděné chuťové buňky méně labužnickou cestou… ano, došlo na Big Mac. Inu, i tohle je občas kouzlo festivalů. A víte co? Zas taková oběť to nebyla.
Pak tu máme i další filmové lahůdky v čele s Chudáčky a Holdovers. První si mě zcela obmotal šáhle emancipovanou Emmou Stone v překrásné výpravě, druhý podnapile zahořklým Paulem Giamattim v devadesátkově naladěných Vánocích 1970. Mnoho podobností mezi nimi nehledejte, ale jedno mají společné. V obou případech jde o setsakra kvalitní crowdpleasery. No a nakonec bych nerad opomenul i místní Die Theorie von Allem, kde Timm Kröger dokazuje, že noirovou estetiku lze krásně napodobit i dnes, a to v zasněžených Alpách.
