ElChupacabra

Tenhle film je otřesný v tolika různých směrech, že kdyby byl ještě o trochu horší, byl by to severokorejský animák. Má naprsoto všechno. Pěšáky v poli, kteří svým nadřízeným říkají čím mají zaútočit, nebojácnou analytičku, která v pudřence propašuje nejhlídanější data na světě, Amerického prezidenta v červených ponožkách, obtloustlého hackera, který “přes počítač posílá signál do vysílačky z druhé světové války”, dokonce má i malou činčilu s roztomilou sádřičkou na pacičce (WTF?).

Mě by ani tak nevadilo přistoupit na téma téhle hry. Animované Transformery jsem měl jako malý kluk rád a jako každý jsem záviděl každému, kdo měl natolik osvícené rodiče, že mu tento kult donesli i do dětského pokojíčku v podobě rozkládacích (neuvěřitelně vachrlatých) autíček. Velké roboty, kteří vypadají jako místo leteckého neštěstí a informace hledají “na internetu” bych proto dovedl celkem bez problémů strávit. Co mě ale neuvěřitelně iritovalo, byly ty do očí bijící nelogičnosti, které bez výjimky přitesávaly lidský rozum tak, aby film měl co nejakčnější spád. Vojenská facilita, která po desetiletí udržuje ve zmraženém stavu nějakou mimozemskou svini tak kolabuje po odstřižení elektrického vedení. Hlavní hrdina skásne z jedoucího skůtru hlavní hrdinku a ta bez mrknutí svého blankytně modrého oka vyskočí na nohy a pokračuje v útěku (aniž by se na toho psychopata co já právě málem zlámal všechny kosti v těle rozzlobila). Speciálně speciální tajná vládní jednotka je banda roztržitých a neschopných blbů v infantilních trenýrkách. Ministr něčeho vydá rozkaz k útoku na základě krátkého rozhovoru s někým, kdo se mu představí jako “supertajňák o kterém nikdy nemohl slyšet”.

Hlavní hrdina je kapitola sama pro sebe. Ne jenom, že v jedné z prvních scén promění svůj referát v aukci historické veteše a ještě si za to vydržkuje jedna mínus, ale celý film se chová, jako by byl na koksu. Neustále něco zmateně žvaní, pobíhá po plátně jako prepubescent předávkovaný kofeinem a na konci filmu velmi rozumně odporuje dvacetimetrovému ocelovému hovadu schovaný za sochou na střeše.

Nikde jsem nenašel informace o cílové skupině tohoto filmu, ale vzhledem k rozpočtu se zřejmě typicky snažil zasáhnout “všechny”. Podle výdělků se mu to zřejmě velmi dobře podařilo, což mě trochu rozesmutňuje. Znamená to totiž, že “všichni” jsou nemyslící masa lobotomizovaná současnou podprůměrnou mainstreamovou zábavou do té míry, že jim i takováto slátanina s podprůměrným scénářem, kamerou a hereckými výkony přijde hodná jejich 200,- Kč (často i několikrát) a pak se těší na nášup.

Abych ale jenom nekydal špínu. Transformers ode mě dostávají půl hvězdičky za to, že se nebáli pustit se do tohoto kultovního tématu a půl hvězdičky za efekty závěrečné megalomanské bitky, která sice není moc originální, ale průběžně se skládající a rozkládající roboti se svými kanóny a (hlavně) rotujícími pilami vypadají působivě. Přidal bych i hvězdičku za Megan Fox, nad kterou se v mnoha internetových diskusích vysamohanil nejeden pisatel, ale svým naprosto toporným hraním zabíjí i svůj roztomilý éterický zjev.

Hodnocení: 1/5

Mám rád nezávislé filmy. Zejména proto, že diváka nemohou uzemnit triky podepřenými ohromujícím rozpočtem a musí se snažit pracovat se samotnou myšlenkou filmu, aby zaujaly. V tomto segmentu proto nevznikají prázdné, křiklavě barevné slupky, ale skutečně poctivá (a někdy i tvrdá a jednobarevná) jádra, která ale mají výbornou chuť.

Film Café se téměř celý odehrává v prostorách malé kavárny, stylizované do takového toho klidného ostrůvku, u kterého můžete na chvíli zakotvit při cestě rozbouřenými vodami všedního dne. Vedle sebe tu posedávají intelektuálové, lidé pracující pro dobro společnosti, mizerové i zamilované páry a nad šálkem kouřícího espressa, nebo vonícího latté jsou si na malou chvíli rovni. Na druhé straně pultu obsluhují krásná Claire (Jeniffer Love Hewitt), která možná tak úplně neví co sama se sebou a trochu roztržitý Todd (Daniel Eric Gold), který mi svým chováním ze začátku trochu lezel na nervy, ale pak se ukázalo, že takhle je to vlastně v pořádku. Tato dvojice v hlavních rolích pomalu roztáčí kola příběhu, který se z počátku může zdát trochu těžkopádný. Ve filmu se totiž proplétá mnoho rozličných osudů a dějových linek, do kterých musí divák chvíli pronikat, ale Marc Erlbaum je naštěstí udržel ze své režisérské stoličky na uzdě, takže nejsou natolik komplikované, aby se na nich někdo uškrtil.

Stěžejní dějovou linkou celého příběhu je zprvu nenápadná epizoda jednoho zavalitého hosta (Hubbel Palmer), ke kterému začne skrze jeho počítač promlouvat malá dívka, ze které se vyklube tak trochu netradiční Stvořitelka. Pomalu (a tak trochu bezdůvodně), se snaží svému společníkovi otevřít oči a přesvědčit ho, že všechno kolem něj možná není takové, jakým se na první (i druhý a třetí) pohled zdá být. Toto téma se jako tenká červená linie proplétá filmem až k poněkud rozpačitému Game Over, které v mých očích trochu sráží kvalitu celého dílka.

Jako celek ale musím film hodnotit velmi kladně. Myslím, že velmi hezky zachycuje archetyp kavárny, jak ji v dnešní době vnímá většina lidí. Je to místo, kde se proplétají lidské osudy a vytvářejí poetickou, hořko sladkou atmosféru štěstí, zklamání a převládající melancholie, u které si může člověk skvěle oddychnout. Přitom ale Café nesklouzává do nudné prázdnoty popcornových blockbusterů a neustále člověka nutí zamýšlet se nad tím, proč se na plátně děje to, co se právě děje a nabízí i náměty, nad kterými můžete přemýšlet i tehdy, když už sedíte doma a připravujete si svoji pravidelnou kávu. Rozhodně to není film pro každého, ale pokud mu dáte šanci, aby si našel cestu k vašemu přemýšlivějšímu já, určitě nebudete litovat.

Hodnocení: 4/5

“Naslouchejte tichu jeskyně a možná uslyšíte tep vlastního srdce.”

Ač se to na první pohled nemusí zdát, je Jeskyně zapomenutých snů v několika ohledech jedinečný dokument. Tím prvním a nejzřejmějším unikem je fakt, že je z velké části natočen v prostorách tzv. Chauvetovy jeskyně, kde byly roku 1994 nalezeny nejstarší jeskynní malby na světě. Důležitost tohoto nálezu tkví zejména ve stavu, ve kterém se tyto malby dochovaly. Vstup do jeskyně byl totiž před časem zavalen sesuvem, čímž uvnitř vznikly stabilní klimatické podmínky, které celou výzdobu zachovaly v nevídaně původním stavu.

Druhým ohledem, který tento film činí zajímavým je fakt, že prostory jeskyně jsou natolik omezené, že nebylo možné zajistit aby se filmařský štáb pohyboval vždy mimo záběr. Do celého díla tak byla (snad neúmyslně) vnesena jakási neotesaná surovost, které se drtivá většina jiných dokumentárních filmů vyhýbá.

A konečně třetím důvodem jedinečnosti tohoto filmu je samotné téma, které nám v kontextu Chauvetovy jeskyně nabízí tenkou puklinu, kterou můžeme skrze nespočetné vrstvy času nahlédnout o několik desítek tisíc let zpět a spatřit odlesky něčeho, co je nedílnou součástí každého z nás. Jsou to záblesky prastarých mýtů, které neseme hluboko v sobě. Dozvuky dramatického souznění lidské bytosti s dravou přírodou. Respekt před něčím silnějším, který nás v poslední době rychle opouští.

Za vydatné pomoci odborníků, kteří své osudy spojili s tímto mystickým místem nám Werner Herzog umožňuje nahlédnout také na konkrétní jedince, kteří malby vytvářeli. Za pomoci moderní techniky tak můžeme sledovat vzácný úkaz, kdy z anonymity daleké historie vystupuje šaman s poraněným malíčkem a prochází jeskyní, která je důležitým prvkem jeho spirituálního života a nechává skrze své ruce promlouvat duchy vytvářející malby stojící na samém počátku veškerého umění.

Jeskyně zapomenutých snů je ve svých prvních třech čtvrtinách velmi lehce stravitelná a doporučuji ji každému, kdo má zájem rozšířit si obzory a nasát nové neotřelé podněty. Závěrečná série dlouhých záběrů jeskynních maleb pak poskytne dostatečný prostor i takovému divákovi, který rád popustí uzdu svých myšlenek a nechá se fantazií strhnout k rozvíjení myšlenek vykonstruovaných vědci, kteří se tématem lidského pravěku zabývají každý den.

Hodnocení: 4/5

Kolem tohoto filmu jsem kroužil velmi, velmi dlouho. Když se dívám na datum jeho výroby, je to vlastně více než deset let. Tehdy jeden z mých kamarádů vynášel do nebe jeho syrovost a realističnost - sovětští vojácí hnaní na smrt, rozbořené ruiny Stalingradu, nezměrná krutost války,... Takže, jak to tedy je?

Film začíná opravdu drsně. Desítky a stovky synů matičky Rusi jsou vlakem přivezeni až k samotnému prahu pekla. Obzor je drásán spáry dopadajících bomb a nemilosrdně požírán plameny nesčetných požárů. Vzduch je bičován detonacemi výbuchů a prosycen pachem smrti a strachu. Ustrašení clapci, kteří často ještě nedosáhli své dospělosti jsou za neustálého pobízení politruků naloděni na čluny, jejichž paluby jsou kluzké krví a pod neustávající sprškou dělostřeleckých granátů a kulometných salv nalétávajících “Štuk” pomalu převáženi vstříc rozevřené náruči šklebící se smrti. Ti šťastnější z nich zemřou dřív, než borty člunů přirazí k hranám přístaviště na druhém břehu Volhy. Ti, kteří přežili jsou rozděleni do dvojic, z nichž prví dostane do ruky pušku a druhý skromnou hrstku nábojů. “Voják, který má pušku střílí. Voják bez pušky jde za ním. Když voják s puškou padne, voják za ním zvedne pušku a střílí!” To jsou jediné rozkazy, které dostanou před tím, než vyrazí na zteč.

Bitva u Stalingradu byla osudovým obratem v průběhu druhé světové války a tak není divu, že je vděčným tématem mnoha filmových tvůrců. Na Ruské straně možná o trochu vděčnějším, než na straně západní, ale to je vlastně pochopitelné. Dle mého názoru je jedině dobře, že naše oblíbená média nám servírují i tak neveselá témata, jakými jsou do základu vybombardovaný Stalingrad a neustále nám tak připomínají, že když sebou jako masa necháme vláčet, skončí to většinou velmi, velmi špatně. Takže jak se toho Hollywoodští tvůrci zhostili tentokrát?

Špatně. Moc moc špatně. Film Nepřítel před branami vypráví příběh Sovětského hrdiny Vasilije Zajceva (Jude Law), který jako mladík odkojený drsným Uralem vpadnul do bojů u Stalingradu a všem (jako správný ruský hrdina) vytřel zrak. Historie se sice pře o tom, do jaké míry byl skutečně geroj a do jaké výplodem sovětské propagandy, ale to myslím není v tuto chvíli důležité. Důležité je, že se Jean-Jacques Annaud pokusil o vytvoření klasického blockbusteru, kde není moc místa pro realitu, ale zato patosu se zde daří jako houbě ve vlhkém rohu. Počáteční syrovost snímku je tak velmi záhy rozmetena rádoby dramatickým setkáním Vasilije Zajceva s politickým důstojníkem Danilovem (Joseph Fiennes). Danilov využije příležitosti a za pomoci všudypřítomných letáků a novinových článků vytvoří legendu, jejímž hlavním úkolem je povzbudit upadajícího ducha strádající Rudé armády. Film přistupuje na jeho hru a líčí Zajceva jako (ne)ohroženého hridnu, proplétajícího se drolícími se troskami města a za pomoci svého důvtipu a odstřelovačské pušky likvidujícího nespočetné zástupy nepřátel (vlastně ne, propagande je spočítala na 225 mužů). Kolem něj samozřejmě jako na běžícím pásu umírají jeho přátelé, zaplétají se dvojití agenti (ne moc, snímek musí být snadno stravitelný) a nechybí ani osudová láska v podání Táni Černovové (Rachel Weisz).

Celkově na mě film působil dojmem “Dáme tam hodně války (to prodává), trochu krve (ať nevytočíme ratingovou komisi) a ten konec by nemusel být vyloženě negativní (Zajcev přece ve skutečnosti taky neumřel).” To, že se němečtí důstojníci zdraví salutováním a nemáchnou pravicí ani ve smrtelné křeči mi vyloženě vadilo (ne, nejsem pravičák). Malá kupička nelogického jednání hlavních hrdinů mě trochu štvala. Ale proč musí být Grand Finale takhle stupidní (když jsem sniper tak určitě nemám nic jiného na práci než vyběhnout mezi vagony, abych svého úhlavního nepřítele mohl trefit ze dvaceti metrů), to opravdu nechápu.

Abych ale nebyl vyloženě negativní. Film mě zaujal svým dobře zpracovaným prostředím. Zničený Stalingrad, byť ve velmi malém výseku, je opravdu působivý, Jude Law zde skutečně vypadá jako syn matičky Rusi a i Rachel Weisz jsem její roli strádající sovětské vojandy tak nějak věřil. K tomu, aby mě film opravdu zaujal je to ale po čertech málo. Se třemi hvězdičkami ho tak vyřazuji ze své filmotéky a s čistým svědomím posílám dál. Never more. But never say never.

P.S.: Jako fandu historických vozidel mě nuvěřitelně drásal GAZ 67, který se mihnul v jedné ze závěrečných scén. Typ správný, ale verze bohužel poválečná. Detaily často tvoří rozdíl mezi dobrým a špatným filmem!

Hodnocení: 3/5