SavWithScarf

Kapitola čtvrtá
Horacio Křiklan
Navzdory tomu, ţe kaţdou minutu, kterou Harry v
několika posledních dnech neprospal, strávil
zoufalou nadějí, ţe si pro něj Brumbál přijde a
odvede ho, teď, kdyţ se spolu v Zobí ulici vydávali
na cestu, si jasně uvědomoval, jak se cítí nesvůj.
Ještě nikdy neměl příleţitost doopravdy si s
ředitelem své školy popovídat mimo Bradavice;
obvykle je při hovoru odděloval jeho stůl. Rozpaky,
které se ho zmocnily, byly o to větší, ţe se nemohl
zbavit vzpomínky na to, za jakých okolností se
setkali naposledy. Nejenţe na Brumbála tehdy hodně
křičel, ale dělal, co mohl, aby roztřískal některé jeho
nanejvýš pečlivě opatrované cennosti.
Brumbál se ale zdál být naprosto klidný.
„Měj hůlku pořád připravenou, Harry,“ vyzval ho
nevzrušeně.
„Myslel jsem, ţe mimo školu nesmím pouţívat
ţádná kouzla, pane.“
„V případě, ţe by na nás někdo zaútočil,“
odpověděl Brumbál, „ti dávám svolení pouţít
jakékoli protikouzlo či protikletbu, která tě napadne.
Domnívám se ale, ţe dnes večer se ţádného útoku
obávat nemusíš.“
„Proč ne, pane?“
„Jsi přece se mnou,“ odpověděl prostě Brumbál.
„Uţ jsme dost daleko, Harry.“
Na konci Zobí ulice se náhle zastavil.
„Zkoušku z přemisťování jsi samozřejmě ještě
neskládal?“ zeptal se.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Myslel jsem, ţe k té
se smí aţ v sedmnácti.“
„Přesně tak,“ přisvědčil Brumbál. „Takţe se mě
budeš muset velice pevně drţet za ruku. Za levou,
kdybys byl tak laskav – jak sis jistě všiml, tu pravou
mám teď zrovna trochu citlivou.“
Harry se ho chytil za předloktí, které mu Brumbál
nabídl.
„Výborně,“ zabrumlal. „Tak jdeme na to.“
Harry cítil, jak se Brumbálova paţe snaţí
vytrhnout z jeho sevření, a stiskl ji o to pevněji. V
příštím okamţiku všechno kolem něj zčernalo, ze
všech stran cítil strašlivý tlak. Nemohl popadnout
dech – jako by ho kolem hrudi stahovaly ţelezné
obruče, oční bulvy mu něco tlačilo do důlků, ušní
bubínky mu snad někdo vráţel do hlavy, a pak…
Nabíral do plic obrovské doušky chladného
nočního vzduchu a otevřel oči, z nichţ mu proudem
tekly slzy. Bylo mu, jako by ho někdo právě protlačil
velice úzkou gumovou hadicí. Několik vteřin mu
trvalo, neţ si uvědomil, ţe Zobí ulice zmizela. Teď
stáli s Brumbálem na jakési liduprázdné návsi, v
jejímţ středu se tyčil starý válečný památník,
obklopený několika lavičkami. Kdyţ si v hlavě
srovnal, co vlastně znamenaly ty smyslové vjemy,
pochopil, ţe se právě poprvé v ţivotě přemístil.
„Jsi v pořádku?“ ujišťoval se Brumbál a
starostlivě si ho prohlíţel. „Chvilku trvá, neţ si
člověk na ten pocit zvykne.“
„Nic mi není,“ ubezpečil ho Harry a promnul si
uši, které jako by se zdráhaly Zobí ulici úplně
opustit. „Řekl bych ale, ţe létání na koštěti mi
vyhovuje víc.“
Brumbál se usmál, přitáhl si klopy cestovního
pláště těsněji ke krku a ukázal: „Tudy.“
Rázným krokem vyrazil kolem prázdného
hostince a několika stavení. Podle hodin na věţi
nedalekého kostela uţ byla skoro půlnoc.
„Pověz mi, Harry,“ ozval se Brumbál. „Ta tvoje
jizva… bolívá tě teď vůbec?“
Harry mimoděk zvedl ruku k čelu a promnul si
znamení ve tvaru blesku.
„Ne, nebolí,“ odpověděl, „a to mě docela udivuje.
Myslel jsem, ţe kdyţ teď Voldemort znovu získává
tak velkou moc, ţe mě bude pálit pořád.“
Zvedl oči k Brumbálovi a zjistil, ţe jeho společník
spokojeně přikyvuje.
„Já jsem si naopak myslel, ţe uţ tě pálit nebude,“
prohlásil. „Lord Voldemort si konečně uvědomil,
jakému nebezpečí se vystavuje, kdyţ ti umoţňuje
přístup k vlastním myšlenkám a pocitům. Zdá se, ţe
si tě teď drţí od těla prostřednictvím nitrobrany.“
„No, mně to docela vyhovuje,“ zahučel Harry,
kterému se opravdu nestýskalo po znepokojivých
snech ani po překvapivých chvilkových nahlédnutích
do Voldemortovy mysli.
Zabočili za roh, minuli telefonní budku a
autobusovou zastávku. Harry koutkem oka znovu
pohlédl na Brumbála.
„Pane profesore?“
„Ano, Harry?“
„Ehm – kde to vlastně jsme?“
„Tahle okouzlující vesnička, Harry, se jmenuje
Blábolivý Brod.“
„A proč tu jsme?“
„Ach promiň, ty to ještě nevíš,“ omlouval se
Brumbál. „Tak tedy, uţ ani nespočítám, kolikrát jsem
to v posledních několika letech říkal, ale zase nám
chybí jeden učitel. Jsme tu, abychom přesvědčili
mého někdejšího kolegu, který uţ odešel na
odpočinek, aby se vrátil do Bradavic.“
„A jak vám v tom mohu pomoct já, pane?“
„No, řekl bych, ţe nějak uţitečný určitě budeš,“
zamumlal Brumbál. „Tady doleva, Harry.“
Zabočili do strmě stoupající úzké uličky, po obou
stranách lemované domy. Nikde nesvítilo jediné
okno. Onen podivný chlad, který uţ dva týdny
spoutával Zobí ulici, vládl i tady. Harry si vzpomněl
na mozkomory, nervózně se ohlédl přes rameno a
trochu se uklidnil, teprve kdyţ v kapse sevřel hůlku.
„Pane profesore, proč jsme se prostě nepřemístili
přímo do domu toho vašeho bývalého kolegy?“
„Protoţe by to byla stejná nevychovanost, jako
kdybychom mu vyrazili domovní dveře,“ odpověděl
Brumbál. „Pravidla slušného chování nám velí,
abychom svým kouzelnickým kolegům poskytli
moţnost nevpustit nás dál. Kromě toho je většina
kouzelnických obydlí proti nevítaným
přemisťovatelům zabezpečena ochrannými kouzly. V
Bradavicích se například…“
„…nikdo nemůže přemisťovat v ţádné z budov ani
kdekoli na školních pozemcích,“ dořekl za něj
honem Harry. „To mi pověděla Hermiona
Grangerová.“
„A pověděla ti to naprosto správně. Tady zase
doleva.“Kostelní hodiny za nimi odbily půlnoc. Harryho
udivilo, ţe Brumbál nepovaţuje za nevychovanost
objevit se u svého starého kolegy v tuto pozdní
hodinu. Kdyţ se teď ale tak rozpovídali, zajímala ho
spousta naléhavějších otázek.
„Pane profesore, četl jsem v Denním věštci, ţe
Popletala sesadili…“
„Je to tak,“ potvrdil Brumbál, který právě zabočil
do příkré postranní uličky. „Nepochybně jsi také četl,
ţe ho ve funkci ministra nahradil Rufus Brousek,
bývalý vedoucí oddělení bystrozorů.“
„A ten… myslíte, ţe z něj bude dobrý ministr?“
otázal se Harry.
„Zajímavá otázka,“ zamyslel se Brumbál.
„Nepochybně je schopný. Je energičtější a
průbojnější osobnost, neţ byl Kornelius.“
„Ano, ale já měl na mysli…“
„Já vím, cos měl na mysli. Rufus je muţ činu, a
protoţe většinu aktivního ţivota strávil bojem proti
černokněţníkům, ani v nejmenším lorda Voldemorta
nepodceňuje.“
Harry vyčkával, ale Brumbál se ani slovem
nezmínil o svém střetu s Brouskem, o němţ se psalo
v Denním věštci, a on sám nenašel odvahu, aby se na
to podrobněji vyptával, a tak raději změnil téma.
„A… pane… četl jsem také o madame
Bonesové.“
„Ano,“ povzdechl si tiše Brumbál. „To je strašlivá
ztráta. Byla to znamenitá čarodějka, jedna z
nejlepších. Tudy nahoru, myslím… au!“
Ukázal totiţ zraněnou rukou.
„Pane profesore, co se vám stalo s tou…“
„Teď není čas na vysvětlování,“ přerušil ho
Brumbál. „Bylo to napínavé, jednou ti to s chutí
vylíčím.“
Usmál se a Harry pochopil, ţe ho nechce jen tak
odbýt a ţe je ochoten odpovídat na další otázky.
„Pane… dostal jsem soví poštou leták
Ministerstva kouzel s bezpečnostními opatřeními
proti Smrtijedům, kterými bychom se všichni měli
řídit…“
„Ano, také jsem ho dostal,“ přikývl Brumbál a
stále se usmíval. „Myslíš, ţe jsou to uţitečné rady?“
„Ani ne.“
„Hned jsem si myslel, ţe se na to budeš dívat
takhle. Vůbec ses mě například nezeptal, jaký dţem
mám nejraději, aby sis ověřil, ţe jsem skutečně
profesor Brumbál a ne někdo, kdo se za mě jen
vydává.“
„Nenapadlo mě…“ začal Harry, protoţe si nebyl
úplně jistý, zda to nemá brát jako napomenutí.
„Propříště, Harry – je to malinový! I kdyţ…
kdybych byl Smrtijed, určitě bych si nejprve svůj
oblíbený dţem zjistil, neţ bych se za sebe vydával.“
„No… jasně,“ zamumlal Harry. „Totiţ, v tom
letáku se psalo o nějakých neţivých. Co jsou vlastně
zač? Nijak se to tam nevysvětlovalo.“
„To jsou mrtvoly,“ odpověděl klidně Brumbál.
„Mrtvá těla, která byla očarována, aby plnila příkazy
černokněţníka. Nikdo uţ ale ţádného neţivého
hodně dávno neviděl, naposledy to bylo, kdyţ byl
ještě Voldemort při plné síle… Zabil tehdy tolik lidí,
ţe by z nich samozřejmě postavil celou armádu. – A
jsme tady, Harry, tady je to…“
Blíţili se k malému úhlednému kamennému
domku se zahrádkou. Harry byl příliš zaneprázdněn
tou děsivou představou neţivých, a proto nevěnoval
valnou pozornost ničemu jinému. Kdyţ ale došli k
brance, Brumbál se zastavil tak prudce, ţe do něj
Harry vrazil.
„A hrome! To ne, ne, ne.“
Harry sledoval, jak si Brumbál prohlíţí pečlivě
upravenou zahradní cestičku, a cítil, ţe se ho
zmocňuje úzkost. Dveře domku byly vyvrácené z
pantů.
Brumbál se rozhlédl po obou stranách ulice.
Vypadala naprosto opuštěně.
„Vezmi si hůlku a pojď za mnou,“ tiše mu nařídil.
Otevřel branku, rychle a nehlučně s Harrym v
patách přešel po cestičce a pomaloučku strčil do
domovních dveří, s hůlkou připravenou v ruce.
„Lumos.“
Špička jeho hůlky se rozzářila a zalila světlem
úzkou vstupní chodbu. Vlevo byly další otevřené
dveře. S rozsvícenou hůlkou nad hlavou vešel
Brumbál do obývacího pokoje a Harry vstoupil v
těsném závěsu za ním.
Naskytl se jim pohled na dílo absolutní zkázy. U
nohou jim leţely roztříštěné stojací hodiny, ciferník
měly prasklý vejpůl a kyvadlo se válelo o kus dál
jako odhozená šavle. Klavír byl převrácený na bok a
klávesy rozházené po celé podlaze. Poblíţ klavíru na
zemi pableskovaly střepy spadlého lustru. Na
několika splasklých polštářích v prořezaných
otvorech ještě ulpívaly zbytky peří. Všechno jako
vrstva prachu pokrývaly drobné střípky skla a
porcelánu. Brumbál zvedl hůlku ještě výš a její
paprsky ozářily stěny, kde se na tapetách leskly
cákance něčeho temně rudého a lepkavého. Harry se
sykavě nadechl.
„Nevypadá to hezky, co?“ poznamenal ponuře
Brumbál, kdyţ se k němu otočil. „Ano, stalo se tu
něco strašného.“
Opatrně přešel doprostřed místnosti a pozorně
přitom zkoumal trosky, které se mu válely u nohou.
Harry šel za ním, koukal kolem sebe a napůl se
strachoval, co by asi mohl objevit za zničeným
klavírem nebo pod převrţenou pohovkou, nikde však
ţádné tělo nebylo.
„Moţná tu došlo k zápasu a… a někam ho
odvlekli, pane profesore, ne?“ nadhodil a pokoušel se
nemyslet na to, jak hrozné zranění by asi musel
člověk utrpět, aby po něm zůstaly krvavé skvrny aţ
do poloviny stěn.
„Myslím, ţe ne,“ namítl klidně Brumbál a nahlédl
za masivní čalouněné křeslo převrácené na bok.
„Myslíte, ţe je…“
„Ještě někde tady? Ano.“
A bez upozornění se nečekaně sehnul a šťouchl
špičkou hůlky do sedačky čalouněného křesla. „Au!“
vypísklo.
„Dobrý večer, Horacio,“ pozdravil Brumbál a
znovu se napřímil.
Harrymu úţasem spadla brada. Tam, kde ještě
před zlomkem vteřiny leţelo křeslo, se teď na
podlaze krčil jakýsi náramně tlustý plešatý stařec,
masíroval si břicho a ublíţenýma uslzenýma očima
vyčítavě vzhlíţel k Brumbálovi.
„Nemusel jsi mě tou hůlkou bodat tak důkladně,“
postěţoval si nerudně a vyškrábal se na nohy.
„Bolelo to.“
Světlo hůlky se zalesklo na holé lebce a ozářilo
starcovy velké oči, obrovský stříbřitý mroţí knír a
dokonale naleštěné knoflíky kaštanově hnědého
sametového saka, které měl navlečené přes růţové
hedvábné pyţamo. Temenem hlavy sotva dosahoval
Brumbálovi k bradě.
„Co mě prozradilo?“ zabručel, kdyţ se vrávoravě
postavil, a nepřestával se přitom drbat na břiše. Na
to, ţe byl právě přistiţen, jak se vydává za křeslo, se
vůbec nenechal vyvést z míry.
„Drahý Horacio,“ pousmál se pobaveně Brumbál.
„Kdyby tvůj dům doopravdy přišli navštívit
Smrtijedi, viselo by nad ním Znamení zla.“
Kouzelník se pleskl buclatou rukou do mohutného
čela.
„Znamení zla,“ zamumlal. „Já věděl, ţe jsem
zapomněl ještě na něco, co… No nic, na tom
nezáleţí. Stejně bych na to neměl čas. Sotva jsem si
stačil pořádně upravit čalounění, a uţ jsi vešel.“
Povzdechl si tak rozlítostněně, ţe se mu roztřásly
oba konce kníru.
„Chceš, abych ti pomohl uklidit ten nepořádek?“
zeptal se vlídně Brumbál.
„Prosím,“ přikývl Horacio.
Oba kouzelníci se postavili zády k sobě, jeden
vysoký a štíhlý, druhý naopak malý a zavalitý, a
sehraně mávli hůlkami jediným plynulým pohybem.
Všechen nábytek odlétl tam, kde původně stál,
ozdobné předměty se ve vzduchu znovu náleţitě
zformovaly, peří se napěchovalo do polštářů,
roztrhané knihy se slepily, neţ se narovnaly do
patřičných polic, olejové lampy se vznesly a dolétly
na stolky, na nichţ se znovu zaţehly, obrovská sbírka
roztříštěných zasklených fotografií ve stříbrných
rámečcích blyštivě přeletěla přes pokoj a bez
nejmenší stopy poškození přistála na jednom stole,
všechny praskliny a díry se zacelily a stěny se
dočista otřely.
„Mimochodem, co to bylo za krev?“ zeptal se
Brumbál hlasitě, aby ho bylo slyšet přes odbíjení uţ
zase nerozbitých stojacích hodin.
„Myslíš tu na stěnách? Dračí,“ hulákal kouzelník
Horacio, protoţe nad jejich hlavami se s ohlušujícím
skřípáním a cinkáním zašroubovával do stropu lustr.
Zazněl závěrečný akord klavíru a následovalo
ticho.
„Tak, tak, tak – dračí,“ potvrdil teď uţ nehulákavě
kouzelník. „Moje poslední lahvička – a ceny přitom
momentálně vyletěly aţ do nebes. Moţná ale půjde
pouţít znovu.“
Dusavým krokem si došel pro malou křišťálovou
lahvičku, která stála na jednom z příborníků, podrţel
ji proti světlu a zkoumavě prohlíţel hustou tekutinu v
ní.
„Hmm, je trochu zaprášená.“
Postavil lahvičku zpátky a povzdechl si. Vtom mu
pohled padl na Harryho.
„Hohó,“ vydechl a velkýma kulatýma očima
utkvěl na Harryho čele a na klikaté jizvě
připomínající blesk. „Hohó!“
„Tohle,“ ozval se Brumbál a postoupil kupředu,
aby se ujal představování, „je Harry Potter. Harry,
seznam se s mým starým přítelem a kolegou,
Horaciem Křiklanem.“
Křiklan se otočil k Brumbálovi s vychytralým
pohledem v očích.
„Tak takhle sis usmyslel, ţe mě přesvědčíš, co?
Tak abys věděl, odpověď zní ne, Albusi.“
Protáhl se kolem Harryho a odvrátil od něj
rozhodně tvář jako někdo, kdo se pokouší odolat
pokušení.
„Doufám, ţe si spolu alespoň můţeme dát
skleničku,“ prohodil Brumbál. „Připít si na staré
časy.“
Křiklan zaváhal.
„No dobrá, ale jen jednu,“ zahučel nepřívětivě.
Brumbál se na Harryho usmál a ukázal mu na
křeslo ne zcela nepodobné tomu, za něţ se Křiklan
ještě před kratičkým okamţikem vydával. Stálo
přímo vedle opět zapáleného krbu a jasně zářící
olejové lampy. Harry se posadil, ale nabyl dojmu, ţe
Brumbálovi z jakéhosi důvodu záleţí na tom, aby na
něj bylo co nejlépe vidět. Rozhodně seděl tak, ţe
kdyţ se Křiklan, který v koutě cinkal karafami a
sklenicemi, znovu otočil čelem do pokoje, pohled mu
okamţitě padl právě na něj.
„Uff,“ odfrkl si hostitel a rychle odvrátil hlavu,
jako by měl strach, ţe ho rozbolí oči. „Tumáš…“
podal sklenici Brumbálovi, který se posadil bez
vyzvání, nabídl podnos Harrymu, pak se zabořil do
polštářů opravené pohovky a upadl v rozmrzelé
mlčení. Nohy měl tak krátké, ţe mu nedosahovaly na
podlahu.
„Tak povídej, Horacio, jak se ti pořád daří?“
otázal se Brumbál.
„Není to ţádná sláva,“ postěţoval si okamţitě
Křiklan. „Jsem slabý na prsa. Hned se zadýchám. A
taky mě trápí revma. Uţ mi to neběhá jako kdysi.
Jenţe to se asi dalo čekat. Stáří. Únava.“
„Musel jsi sebou ale pořádně hodit, abys nám za
tak kratičkou chviličku připravil takové uvítání,“
poznamenal Brumbál. „Nemohl ses o nás přece
dozvědět dřív neţ tři minuty předem, ne?“
„Dvě minuty,“ opravil ho Křiklan napůl popuzeně
a napůl pyšně. „Neslyšel jsem alarm svého
protivetřeleckého kouzla, protoţe jsem byl zrovna ve
vaně. Faktem ovšem zůstává,“ dodal neoblomně a
zdálo se, ţe znovu sebral síly, „ţe jsem starý člověk,
Albusi. Unavený stařec, který si zaslouţí právo na
klidný ţivot a trochu toho pohodlí.“
Pohodlí si tedy rozhodně dopřává, pomyslel si
Harry, kdyţ se rozhlédl po pokoji. Byl nevětraný a
přeplácaný, nikdo o něm ale nemohl říct, ţe by byl
neútulný: byla v něm měkká křesla a podnoţky,
spousta pití a knih, krabice s čokoládovými bonbony
a naducané polštářky. Kdyby Harry nevěděl, kdo
tady bydlí, hádal by, ţe nějaká bohatá, starosvětsky
elegantní stará dáma.
„Nejsi ještě ani tak starý jako já, Horacio,“ namítl
Brumbál.
„No, v tom případě bys moţná měl o odchodu na
odpočinek uvaţovat i ty,“ odsekl neomaleně Křiklan
a zabloudil angreštově bledýma očima k Brumbálově
zraněné ruce. „Jak vidím, reakce uţ nemáš jako
dřív.“
„Máš naprostou pravdu,“ přitakal s andělským
klidem Brumbál, zatřásl rukávem a odhalil špičky
popálených a zčernalých prstů. Harryho nepříjemně
zamrazilo v týle, kdyţ je uviděl. „Nepochybně jsem
pomalejší, neţ jsem býval. Jenţe na druhé straně…“
Pokrčil rameny a široce se rozpřáhl, jako by chtěl
dát najevo, ţe stáří má také svoje výhody. Harry si
při tom na Brumbálově nezraněné ruce všiml
prstenu, který u něj aţ doteď neviděl. Byl to masivní
krouţek, poněkud neuměle vyrobený z něčeho, co
vypadalo jako zlato, a do krouţku byl zasazen těţký
černý kámen s velkou prasklinou uprostřed. Také
Křiklan na prstenu ulpěl na okamţik očima a
Harrymu neušlo, ţe se mu široké čelo kratince
zvlnilo nepatrnými vráskami.
„A co všechna ta tvoje opatření proti vetřelcům,
Horacio… proti komu jsou vlastně namířena, proti
Smrtijedům, nebo proti mně?“ zeptal se Brumbál.
„Co by asi Smrtijedi mohli chtít od ubohého
zlomeného starého dědka, jako jsem já?“ odsekl
útočně Křiklan.
„Podle mého by nejspíš chtěli, abys propůjčil svůj
pozoruhodný talent k vydírání, mučení a vraţdění,“
odpověděl Brumbál. „To mi chceš váţně tvrdit, ţe se
tě ještě nepokusili naverbovat?“
Křiklan si Brumbála chvíli měřil zlověstným
pohledem a pak zahučel: „Nedal jsem jim šanci. Uţ
rok jsem pořád v pohybu. Nikdy se nezdrţím na
jednom místě déle neţ týden. Stěhuju se z jednoho
mudlovského domu do druhého – lidé, kterým patří
tenhle domek, jsou na dovolené na Kanárských
ostrovech. Cítil jsem se tady moc a moc příjemně a
jen nerad odtud budu odcházet. Je to docela snadné,
kdyţ víš, jak na ty směšné poplašné systémy, co
pouţívají místo lotroskopů. Stačí jediné jednoduché
zmrazovací kouzlo. A ještě si musíš dát pozor, aby tě
neviděli sousedi, kdyţ si dovnitř stěhuješ klavír.“
„Chytře vymyšlené,“ ocenil ho Brumbál. „Ale pro
zlomeného starého dědka, který touţí po klidném
ţivotě, mi to připadá poněkud únavné. Zato kdybys
byl ochoten vrátit se do Bradavic…“
„Jestli mi hodláš líčit, ţe bych měl v té příšerné
proţluklé škole klidnější ţivot, tak raději šetři
dechem, Albusi! Je sice pravda, ţe se schovávám, ale
po odchodu Dolores Umbridgeové z Bradavic se ke
mně doneslo pár dost podivných zpráv! Jestli to je
způsob, jakým dnes zacházíš s učiteli…“
„Profesorka Umbridgeová si znepřátelila naše
stádo kentaurů,“ vysvětloval Brumbál. „Myslím, ţe
ty, Horacio, bys měl víc rozumu, neţ abys šel do
Zapovězeného lesa a nadával hordě rozzuřených
kentaurů do špinavých kříţenců.“
„Jo takhle to bylo?“ protáhl Křiklan. „Nána
pitomá! Nikdy jsem ji neměl rád.“
Harry se uchechtl a Brumbál i Křiklan se otočili a
pohlédli na něj.
„Promiňte,“ omlouval se honem Harry. „Já jen…
ţe jsem ji taky neměl rád.“
Vtom Brumbál dost nečekaně vstal.
„Uţ odcházíš?“ zareagoval hned Křiklan a oči se
mu rozsvítily nadějí.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Brumbál, „jen jsem se chtěl
zeptat, jestli mohu pouţít tvoji koupelnu.“
„Ach tak,“ zabručel zjevně zklamaný Křiklan.
„Do chodby a druhé dveře vlevo.“
Brumbál přešel pokoj a vyšel ven. Jakmile se za
ním zavřely dveře, zavládlo uvnitř ticho. Po chvíli
Křiklan vstal, zdálo se ale, ţe sám neví, co si má
počít. Střelil kradmým pohledem po Harrym, pak
přešel ke krbu, postavil se zády k němu a nahříval si
své objemné pozadí.
„Nemysli si, ţe nevím, proč tě přivedl s sebou,“
vyhrkl zničehonic.
Harry se na něj beze slova podíval. Křiklan přejel
vybledlýma očima po jeho jizvě a tentokrát si
prohlédl i celý Harryho obličej.
„Náramně se podobáš otci.“
„Jo, to lidi říkají,“ přitakal Harry.
„Aţ na ty oči. Ty máš…“
„Po matce, jo.“ Harry to slyšel tolikrát, ţe uţ ho to
trochu unavovalo.
„Hmm. Ano, je to tak. Jako učitel by člověk
samozřejmě neměl mít ţádné oblíbence, ale ji jsem si
oblíbil. Myslím tvoji matku,“ dodal Křiklan, kdyţ
viděl Harryho tázavý pohled. „Lily Evansovou. Byla
to jedna z nejchytřejších dívek, jaké jsem kdy učil. A
temperamentní, víš? Okouzlující děvče. Říkával jsem
jí, ţe je škoda, ţe není v mé koleji. A odpovídávala
mi dost drze.“
„Která kolej byla vaše?“
„Byl jsem ředitelem Zmijozelu,“ odpověděl
Křiklan. „No tak,“ varovně zamával tlustým
ukazovákem, kdyţ viděl, jak se Harry tváří, „nesmíš
se na mne kvůli tomu dívat skrz prsty! Ty nejspíš
patříš do Nebelvíru jako ona, co? Jasně, v rodinách
se to obvykle dědí. I kdyţ ne vţdycky. Slyšel jsi
někdy o Siriusi Blackovi? Určitě jsi o něm slyšel –
posledních pár let se o něm hodně psalo v novinách.
Před pár týdny zemřel…“
Harry měl pocit, jako by mu neviditelná ruka
surově stiskla útroby.
„No nic, kaţdopádně to byl ve škole obrovský
kamarád tvého otce. Celá rodina Blacků chodila do
mé koleje, ale Sirius skončil v Nebelvíru! Velká
škoda – byl to nadaný chlapec. Dostal jsem pak jeho
bratra Reguluse, kdyţ k nám přišel, ale byl bych je
rád učil oba.“
Mluvil jako nadšený sběratel, kterého v draţbě
přelicitoval někdo jiný. Očividně se ztratil ve
vzpomínkách. Upřeně zíral na protější stěnu a
nepatrně se na místě otáčel, aby si rovnoměrně
prohřál záda.
„Tvoje matka samozřejmě pocházela z mudlovské
rodiny. Ani jsem tomu nechtěl věřit, kdyţ jsem to
zjistil. Byla tak dobrá, ţe jsem myslel, ţe musí být z
čistokrevného rodu.“
„Jedna z mých nejlepších kamarádek je taky z
mudlovské rodiny,“ ozval se Harry, „a je nejlepší z
celého našeho ročníku.“
„Je to zvláštní, jak se něco takového občas stane,
ţe?“ ušklíbl se Křiklan.
„Ani ne,“ odsekl chladně Harry.
Křiklan na něj překvapeně pohlédl.
„Nesmíš si myslet, ţe jsem předpojatý!“ bránil se.
„To ne, kdepak! Neříkal jsem snad právě, ţe tvoje
matka byla jednou z mých nejoblíbenějších studentek
za celou dobu, co jsem učil? A hned v následujícím
ročníku po ní to byl Dirk Cresswell – ten je teď
samozřejmě vedoucím oddělení pro styk se skřety,
další kouzelník z mudlovské rodiny, nesmírně
nadaný student. Dodnes mi poskytuje vynikající
interní informace o tom, co se děje u
Gringottových!“
Nepatrně se pohupoval na špičkách, samolibě se
usmíval a ukazoval na početnou sbírku
pableskujících fotografií v rámečcích na toaletním
stolku, jeţ byly plné maličkých pohybujících se
postaviček.
„To všechno jsou snímky mých bývalých
studentů, všechny podepsané. Támhle vidíš
Barnabáše Cuffea, šéfredaktora Denního věštce.
Vţdycky si rád vyslechne můj komentář k denním
zprávám. A támhle je Ambrosius Flume z Medového
ráje – dá mi vţdy dárkový koš k narozeninám, a to
všechno jen díky tomu, ţe jsem mu mohl dát
doporučení pro Cicerona Harkisse, u kterého dostal
svoje první místo! A tam vzadu… stačí, kdyţ trochu
natáhneš krk, a uvidíš ji… to je Gwenog Jonesová, to
je samozřejmě kapitánka Holyheadských harpyjí…
lidé vţdycky ţasnou, kdyţ se dozvědí, ţe si se všemi
Harpyjemi tykám, a kdykoli se mi zachce, mám od
nich volňásky!“
Pomyšlení na to mu zjevně pozvedlo náladu.
„A ti všichni vědí, kde vás najít a kam vám posílat
dárky?“ zeptal se Harry, který se neubránil údivu, ţe
se Smrtijedům dosud nepodařilo Křiklana
vystopovat, kdyţ ho najdou koše s cukrovím,
vstupenky na famfrpál a návštěvy touţící po jeho
radách a názorech.
Úsměv z Křiklanova obličeje zmizel stejně rychle
jako předtím krev ze stěn jeho pokoje.
„Samozřejmě ţe nevědí,“ zahučel a pohlédl na
Harryho. „Uţ rok nejsem v kontaktu absolutně s
nikým!“
Harry měl dojem, ţe Křiklana jeho vlastní slova
šokovala. Chvíli to vypadalo, ţe je dost vyvedený z
míry. Pak pokrčil rameny.
„Přesto ale… v dobách, jako je tahle, se ţádný
rozumný kouzelník raději neukazuje. Brumbálovi se
to mluví, ale přijmout teď místo v Bradavicích by
bylo totéţ jako veřejně se přihlásit k loajalitě vůči
Fénixovu řádu! A přestoţe nepochybuji o tom, ţe
jsou všichni obdivuhodní, stateční a bůhvíco ještě,
osobně se mi nezamlouvá jejich úmrtnost…“
„Nemusíte přece vstupovat do Řádu jen proto,
abyste mohl učit v Bradavicích,“ namítl Harry,
kterému se tak docela nedařilo potlačit výsměšný
tón. Těţko mu mohl být sympatický Křiklanův
zhýčkaný ţivotní styl, kdyţ si vzpomněl na Siriuse,
jak se krčil v jeskyni a ţivil se krysami. „Většina
učitelů v Řádu není a nikdo z nich nebyl zavraţděn –
tedy pokud nepočítáte Quirrella, a ten dostal jen to,
co si zaslouţil, protoţe pracoval pro Voldemorta.“
Harry byl přesvědčen, ţe Křiklan bude jedním z
těch kouzelníků, kteří nesnášejí, kdyţ někdo vysloví
Voldemortovo jméno nahlas, a také se ve svém
předpokladu nemýlil. Křiklan sebou trhl a pištivě
zaprotestoval, ale toho si Harry nevšímal.
„Řekl bych, ţe dokud je ředitelem Brumbál, je
profesorský sbor ve větším bezpečí neţ většina
jiných lidí,“ pokračoval. „Říká se přece, ţe je to
jediný člověk, kterého se kdy Voldemort bál, ne?“
Křiklan vteřinku nebo dvě hleděl do prázdna a
zdálo se, ţe o Harryho slovech přemýšlí.
„No ano, to je pravda, ţe Ten, jehoţ jméno
nesmíme vyslovit, se střetu s Brumbálem odjakţiva
vyhýbá,“ zamumlal neochotně. „A dalo by se nejspíš
argumentovat, ţe kdyţ jsem se nepřipojil k
Smrtijedům, Ten, jehoţ jméno nesmíme vyslovit, mě
sotva bude povaţovat za přítele… A v tom případě je
docela dobře moţné, ţe trochu blíţ Albusovi bych
byl ve větším bezpečí… Nechci předstírat, ţe mnou
smrt Amélie Bonesové neotřásla… kdyţ ona, se
všemi ministerskými kontakty a ochrannými
opatřeními…“
Vtom se do pokoje vrátil Brumbál a Křiklan sebou
škubl, jako by úplně zapomněl, ţe je v domě.
„Á, tady jsi, Albusi,“ zableptal. „Nějak dlouho ti
to trvalo. Máš problémy se ţaludkem?“
„Ne, jen jsem si četl v těch mudlovských
časopisech,“ vysvětloval Brumbál. „Hrozně se mi
líbí pletací vzory. – Tak, Harry, uţ jsme Horaciovy
pohostinnosti zneuţívali dost dlouho. Myslím, ţe je
načase odejít.“
Harry hned vyskočil, milerád ho poslechl.
Křiklana to zjevně zarazilo.
„Vy uţ jdete?“
„Jistěţe jdeme. Myslím, ţe ztracený případ
poznám od pohledu.“
„Ztracený…“
Křiklan se zatvářil poplašeně. Točil tlustými palci,
ošíval se a sledoval, jak si Brumbál zapíná cestovní
plášť a Harry zatahuje zip bundy.
„Nu, je mi líto, ţe o to místo nemáš zájem,
Horacio,“ řekl Brumbál a podával mu nezraněnou
ruku na rozloučenou. „V Bradavicích bychom byli
tvůj návrat uvítali. Navzdory značně posíleným
bezpečnostním opatřením tě vţdy rádi uvidíme,
rozhodneš-li se k nám přijet.“
„Ano… dobrá… to je velice šlechetné… Jak
říkám…“
„Tak tedy sbohem.“
„Sbohem,“ přidal se Harry.
Byli uţ u domovních dveří, kdyţ se za nimi
ozvalo volání.
„Dobrá, dobrá, tak já to beru!“
Brumbál se otočil a viděl, ţe Křiklan stojí celý
zadýchaný ve dveřích obývacího pokoje.
„Vrátíš se do aktivní sluţby?“
„Ano, ano,“ ujistil ho netrpělivě Křiklan. „Asi
jsem se zbláznil, ale ano.“
„To je skvělé!“ rozzářil se Brumbál. „V tom
případě, Horacio, se uvidíme prvního září.“
„Ano, to se tedy uvidíme,“ zahučel Křiklan.
Kdyţ kráčeli po zahradní cestičce, donesl se k nim
znovu Křiklanův hlas: „Budu chtít přidat na platu,
Brumbále!“
Brumbál se tiše uchechtl. Zahradní branka se za
nimi zabouchla a vzápětí uţ se temnou vířící mlhou
vraceli z kopce dolů.
„Dobrá práce, Harry,“ odtušil Brumbál.
„Nic jsem přece neudělal,“ bránil se překvapeně
Harry.
„Ale ano, udělal. Přesně jsi Horaciovi ukázal, co
všechno můţe získat, kdyţ se do Bradavic vrátí. Jak
se ti zamlouval?“„Hmm…“
Harry si sám nebyl jistý, jestli se mu Křiklan líbil
nebo nelíbil. Svým způsobem to je nejspíš docela
příjemný člověk, zároveň se mu však zdál být
samolibý, a ať to jakkoli popíral, projevoval přílišné
překvapení nad tím, ţe z děvčete z mudlovské rodiny
můţe vyrůst dobrá čarodějka.
„Horacio si zakládá na svém pohodlí,“ promluvil
znovu Brumbál a ušetřil tak Harrymu potřebu
formulovat své úvahy nahlas. „Potrpí si také na
společnost slavných, úspěšných a mocných lidí. Dělá
mu dobře, ţe takové lidi dokáţe ovlivnit. Nikdy
neměl zájem posadit se na trůn, zůstává raději v
pozadí, protoţe tam se můţe víc rozpínat. V
Bradavicích měl ve zvyku pečlivě si vybírat
oblíbence, některé pro jejich ambice či inteligenci,
jiné pro jejich šarm či nadání, a vyznačoval se aţ
neuvěřitelnou schopností vytipovat ty, kteří později
ve svých oborech dosahovali vynikajících výsledků.
Z těchto oblíbenců vytvořil jakýsi klub, jehoţ
středobodem byl on sám, jeho členy navzájem
seznamoval, umoţňoval jim navazovat uţitečné
kontakty a vţdy přitom získával nějakou výhodu pro
sebe, ať uţ to byla krabice ananasových lupínků,
které zboţňuje, nebo příleţitost doporučit oddělení
pro styk se skřety nového zaměstnance.“
Vtom si Harry v duchu představil obrovského
odulého pavouka, který kolem sebe spřádá síť, tu
zatáhne za jedno vlákno, tu za druhé, a pokaţdé si o
kousek blíţ přitáhne nějakou velkou šťavnatou
mouchu.
„Tohle všechno ti neříkám proto,“ pokračoval
Brumbál, „abych tě proti Horaciovi – tedy proti
profesoru Křiklanovi, jak mu teď musíme říkat –
poštval, ale proto, aby ses měl na pozoru.
Nepochybně se pokusí získat i tebe, Harry. Byl bys
chloubou jeho sbírky – chlapec, který přeţil… nebo
také vyvolený, jak tě nazývají dnes.“
Při těchto slovech Harryho zamrazilo – a nijak to
nesouviselo s okolní mlhou. Připomněl si totiţ jiná
slova, která slyšel před několika týdny, slova, jeţ pro
něj měla strašlivý a konkrétní význam:
Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává
naživu…
Brumbál se zastavil. Dorazili právě ke kostelu,
kolem kterého předtím šli.
„To bude stačit, Harry. Chyť se mě prosím za
paţi.“
Teď uţ byl Harry na přemisťování připravený,
věděl, co má čekat, a přesto to pro něj opět byl
nepříjemný záţitek. Kdyţ tlak povolil a Harry zjistil,
ţe zase můţe dýchat, stál vedle Brumbála na
venkovské cestě a před sebou viděl pokřivené obrysy
Doupěte, své druhé nejoblíbenější místo na světě.
Navzdory děsivému pocitu, který se ho před
chviličkou zmocnil, mu uţ jen pouhý pohled na
Doupě zlepšil náladu. Tam uvnitř je Ron… a taky
paní Weasleyová, nejlepší kuchařka ze všech, které
kdy poznal…
„Pokud ti to nebude vadit, Harry,“ ozval se
Brumbál, kdyţ procházeli brankou, „rád bych si s
tebou ještě chvíli popovídal, neţ se rozloučíme.
Soukromě. Třeba tady?“
Ukázal na zchátralý kamenný přístřešek, v němţ
si Weasleyovi schovávali košťata. Harry, trochu
vyvedený z míry, prošel rozvrzanými dveřmi za ním
do prostoru jen o něco většího, neţ je obvyklá šatní
skříň. Brumbál rozsvítil špičku své hůlky, takţe se
rozzářila jako pochodeň, a usmál se na něj.
„Doufám, ţe mi promineš, ţe o tom mluvím,
Harry, ale potěšilo mě a jsem docela hrdý na to, jak
ses dokázal vyrovnat se vším, co se na ministerstvu
stalo. Dovol mi říct, ţe podle mého názoru by na tebe
byl pyšný i Sirius.“
Harry polkl; jako by náhle nebyl schopen slova.
Měl pocit, ţe o Siriusovi se prostě bavit nedokáţe.
Dost hrozné bylo uţ slyšet, jak se strýc Vernon ptá:
„Jeho kmotr je mrtvý?“ A ještě horší bylo
poslouchat, jak se o něm jen tak mezi řečí zmiňuje
Křiklan.
„Bylo to kruté,“ pokračoval tiše Brumbál, „ţe jste
spolu ty a Sirius mohli strávit tak málo času. Ţe
vztah, který mohl trvat dlouho a být šťastný, byl tak
surově zpřetrhán.“
Harry přikývl, ale očima úporně sledoval
pavouka, který právě šplhal na špičku Brumbálova
klobouku. Uvědomoval si, ţe Brumbál ví, jak se cítí,
moţná se dokonce domyslel, ţe neţ dorazil jeho
dopis, strávil Harry prakticky všechen čas u
Dursleyových tím, ţe leţel na posteli, odmítal jíst a
jen civěl do zamlţeného okna. Byl pořád plný té
mrazivé prázdnoty, kterou si v duchu navykl
spojovat s mozkomory.
„Je to hrozně zlé uvědomit si,“ špitl konečně tiše,
„ţe uţ mi nikdy nenapíše.“
Oči ho náhle začaly tak silně pálit, ţe musel
několikrát zamrkat. Připadal si hloupě, kdyţ to
přiznával, ale vědomí, ţe má i mimo Bradavice
někoho, komu na něm záleţí, koho by téměř mohl
přirovnat k rodičům, patřilo k tomu nejkrásnějšímu,
co ho v jeho kmotrovi potkalo… a teď uţ mu soví
pošta nikdy ţádnou útěchu nepřinese…
„Díky Siriusovi jsi náhle objevoval mnoho věcí,
které jsi do té doby nepoznal,“ promlouval k němu
vlídně Brumbál. „Jeho ztráta je pro tebe přirozeně
zdrcující…“
„Kdyţ jsem ale byl u Dursleyových,“ skočil mu
Harry do řeči a hlas mu zpevněl, „uvědomil jsem si,
ţe se nemůţu uzavřít před světem, ani… ani se
sesypat. To by přece Sirius nechtěl, ţe? A kromě
toho, ţivot je příliš krátký… Vezměte si madame
Bonesovou, Emmelinu Vanceovou… můţe se stát,
ţe příště přijdu na řadu já. Jestli se to ale stane,“
mluvil teď zaníceně a díval se Brumbálovi přímo do
jeho modrých očí zářících ve světle hůlky, „postarám
se o to, abych s sebou vzal tolik Smrtijedů, kolik
zvládnu, a Voldemorta také, budu-li toho schopen.“
„Teď jsi promluvil jako pravý syn svých rodičů i
jako opravdový Siriusův kmotřenec!“ pravil uznale
Brumbál a pochvalně ho poplácal po zádech.
„Smekám před tebou… nebo přesněji smekl bych,
kdybych se nebál, ţe na tebe napadá spousta
pavouků.
A teď, Harry, ještě jedna věc, která s tím úzce
souvisí – předpokládám, ţe jsi v posledních čtrnácti
dnech dostával Denního věštce?“
„Ano,“ přisvědčil a srdce se mu rozbušilo o něco
rychleji.
„V tom případě jsi určitě viděl, ţe pokud jde o tvé
dobrodruţství v síni věšteb, nedošlo ani tak k úniku
informací, jako spíš k informační záplavě.“
„Ano,“ znovu přisvědčil Harry. „A všichni teď
vědí, ţe já jsem ten, kdo…“
„Ne, nevědí,“ přerušil ho Brumbál. „Na celém
světě jsou pouze dva lidé, kteří znají celý obsah
věštby, jeţ se týká tebe a lorda Voldemorta, a ti dva
momentálně stojí v tomhle zatuchlém a pavouky
prolezlém přístřešku na košťata. Je ovšem pravda, ţe
mnozí další se správně domysleli, ţe Voldemort
poslal svoje Smrtijedy, aby ukradli nějakou věštbu, a
ţe se ta věštba týkala tebe.
Teď mi pověz – předpokládám správně, ţe jsi
nikomu neprozradil, ţe obsah té věštby znáš?“
„Neprozradil,“ potvrdil Harry.
„To bylo celkem vzato moudré rozhodnutí,“
pochválil ho Brumbál. „I kdyţ se domnívám, ţe v
případě svých přátel, pana Ronalda Weasleyho a
slečny Hermiony Grangerové, bys mohl udělat
výjimku. Ano,“ pokračoval, kdyţ se Harry zatvářil
udiveně, „myslím, ţe by o tom měli vědět. Není
správné, kdyţ se jim s něčím tak důleţitým
nesvěříš.“
„Nechtěl jsem…“
„Přidělávat jim starosti, nebo je vystrašit?“ řekl
místo něj Brumbál a pozoroval ho přes horní
obroučky svých půlměsícových brýlí. „Nebo sis snad
nechtěl přiznat, ţe ty sám máš starosti a obavy?
Přátele potřebuješ, Harry. A jak jsi správně řekl,
Sirius by nechtěl, aby ses uzavřel před světem.“
Harry na to nic neřekl, Brumbál však od něj
očividně ţádnou reakci nečekal. „A teď ještě k věci,
která s tím souvisí,“ pokračoval. „Chtěl bych, abys
ke mně v tomto ročníku chodil na soukromé hodiny.“
„Soukromé hodiny – s vámi?“ uţasl Harry,
kterého to vytrhlo z ustaraného mlčení.
„Ano. Domnívám se, ţe je načase, abych se do tvé
výuky vloţil důkladněji.“
„A co mě budete učit, pane?“
„No, tak trochu od všeho něco,“ mávl Brumbál
ledabyle rukou.
Harry marně doufal, ţe dostane nějaké bliţší
vysvětlení, zeptal se tedy na jinou věc, která ho
mírně znepokojovala.
„Kdyţ budu chodit na hodiny k vám, znamená to,
ţe na nitrobranu ke Snapeovi uţ chodit nebudu, ţe?“
„Profesoru Snapeovi, Harry. A je to tak, tam uţ
chodit nebudeš.“
„To je dobře,“ ulevil si Harry, „protoţe to stejně
bylo…“
Zarazil se, protoţe se mu nechtělo říct, co si o tom
doopravdy myslí.
„Řekl bych, ţe fiasko je to správné slovo, které
hledáš,“ přikývl Brumbál.
Harry se rozesmál.
„To tedy znamená,“ zauvaţoval, „ţe s profesorem
Snapem se uţ moc často vídat nebudu, protoţe ten
mě v lektvarech pokračovat nenechá, pokud jsem z
nich při NKÚ nebyl vynikající, coţ jsem určitě
nebyl.“
„Nedělej si ţádné plány, dokud nemáš výsledky
zkoušek v ruce,“ napomenul ho váţně Brumbál. „A
ty bys měl dostat, pokud si správně vzpomínám,
někdy během dneška. A teď, Harry, ještě dvě věci,
neţ se rozloučíme.Za prvé bych chtěl, abys odteď měl svůj
neviditelný plášť vţdy při sobě. Dokonce i v
Bradavicích. Pro všechny případy, jestli mi
rozumíš.“
Harry přikývl.
„A konečně, na celou dobu tvého pobytu tady
bylo Doupě přeřazeno do kategorie nejpřísnějších
bezpečnostních opatření, jaká můţe Ministerstvo
kouzel zajistit. Tato opatření jsou pro Artura a Molly
spojena s určitými nepříjemnými omezeními –
všechna jejich pošta se musí například na
ministerstvu zkontrolovat, neţ se pošle dál. Ani v
nejmenším jim to nevadí, protoţe jim leţí na srdci
jedině tvoje bezpečí. Mizerně by ses jim ale za jejich
laskavost odvděčil, kdybys pod jejich střechou
jakkoli riskoval krk.“
„Rozumím,“ ujistil ho bez váhání Harry.
„Tak tedy dobrá,“ přikývl Brumbál, otevřel dveře
přístřešku na košťata a vyšel na dvůr. „Jak vidím, v
kuchyni se svítí, tudíţ nesmíme Molly dál
připravovat o šanci zahořekovat si, jak jsi vychrtlý.“
Kapitola pátá
Šišlavá nákaza
Harry s Brumbálem zamířili k zadním dveřím
Doupěte, kde se všude kolem povalovala známá
změť starých gumových holínek a rezivých kotlíků.
Ze vzdáleného kurníku doléhalo k Harrymu tiché
kvokání ospalých slepic. Brumbál třikrát zaklepal a
Harry viděl, jak se za kuchyňským oknem něco
pohnulo.
„Kdo je?“ ozval se nervózní hlas, v němţ poznal
paní Weasleyovou. „Co jste zač?“
„To jsem já, Brumbál, a vedu Harryho.“
Dveře se okamţitě otevřely. Stála v nich paní
Weasleyová, malá baculatá ţena ve starém zeleném
ţupanu.
„Harry, drahoušku! Propánakrále, Albusi, vy jste
mě ale vyděsili! Říkal jste přece, ţe vás nemám čekat
dřív neţ ráno!“
„Měli jsme štěstí,“ vysvětloval Brumbál a strkal
Harryho přes práh. „Křiklan se dal přesvědčit
mnohem snadněji, neţ jsem čekal. A je to
samozřejmě Harryho zásluha. Á, zdravíčko,
Nymfadoro!“
Harry se rozhlédl a zjistil, ţe paní Weasleyová
navzdory pozdní hodině není sama. U kuchyňského
stolu seděla mladá čarodějka s bledým oválným
obličejem a špinavě hnědými vlasy a v rukou drţela
velký hrnek.
„Zdravíčko, pane profesore,“ pozdravila. „Nazdar,
Harry.“
„Ahoj, Tonksová.“
Harry si uvědomil, ţe vypadá vyčerpaně, moţná
dokonce nemocně, a do úsměvu jako by se musela
nutit. Rozhodně nepůsobila nijak exoticky, kdyţ teď
neměla vlasy barvy růţové ţvýkačky, jak byl zvyklý.
„Tak já uţ raději půjdu,“ vyhrkla, zvedla se od
stolu a přehodila si přes ramena plášť. „Díky za čaj i
za účast, Molly.“
„Kvůli mně prosím neodcházejte,“ ozval se
zdvořile Brumbál. „Nezdrţím se, musím projednat
jisté naléhavé záleţitosti s Rufusem Brouskem.“
„Ne, ne, opravdu uţ musím jít,“ zahučela
Tonksová, do očí se mu však nepodívala. „Dobrou
noc…“
„Zlatíčko, co kdybys přišla o víkendu na večeři,
čekám Remuse a Pošuka…“
„Ne, váţně nemůţu, Molly… ale díky za
pozvání… Dobrou noc vespolek.“
Tonksová chvatně prošla kolem Brumbála a
Harryho na dvorek, několik kroků za prahem se
otočila na místě a zmizela, jako by se do země
propadla. Harry si všiml, ţe se paní Weasleyová tváří
ustaraně.
„Tak tedy, uvidíme se v Bradavicích, Harry,“
rozloučil se Brumbál. „Dávej na sebe pozor.
Sluţebník, Molly.“
Uklonil se paní Weasleyové, vyšel ven za
Tonksovou a zmizel na stejném místě jako ona. Paní
Weasleyová zavřela dveře na opuštěný dvorek,
popadla Harryho za ramena a odvedla ho do plného
světla lampy na stole, aby si ho důkladně prohlédla.
„Jsi na tom úplně jako Ron,“ povzdechla si, kdyţ
ho přejela pohledem od hlavy k patě. „Vypadáte oba,
jako by se do vás někdo strefil natahovací kletbou.
Přísahám, ţe za tu dobu, co jsem Ronovi posledně
kupovala školní hábit, se vytáhl o deset centimetrů.
Nemáš hlad, Harry?“
„Jo, to mám,“ odpověděl. Teprve teď si uvědomil,
ţe je vyhladovělý jako vlk.
„Tak se posaď, drahoušku. Něco ti ukuchtím.“
Kdyţ se Harry posadil, vyskočil mu na kolena
chlupatý zrzavý kocour s pomačkaným čumákem,
usadil se mu v klíně a začal příst.
„Takţe Hermiona uţ je tu taky?“ zeptal se
spokojeně a pošimral Křivonoţku za uchem.
„No jistě, ta dorazila předevčírem,“ přisvědčila
paní Weasleyová a poklepala hůlkou na velký
ţelezný hrnec. Ţelezňák zahlomozil, skočil na kamna
a okamţitě se z něj začalo kouřit. „Všichni jsou
samozřejmě v posteli, nečekali jsme tě ještě celé
hodiny. Tak tady máš…“
Znovu klepla na hrnec, ten se vznesl do vzduchu,
přelétl k Harrymu a naklonil se. Paní Weasleyová
pod něj zručným pohybem strčila misku právě včas,
aby zachytila proud husté, horké cibulové polévky.
„Chléb, drahoušku?“
„Děkuji, paní Weasleyová.“
Mávla hůlkou přes rameno a na stůl elegantně
doplachtil bochník chleba i s noţem. Zatímco se z
bochníku sám odkrojil krajíc a hrnec s polévkou se
vrátil na kamna, paní Weasleyová si sedla proti
Harrymu.
„Tak ty jsi Horacia Křiklana přesvědčil, aby tu
práci vzal?“
Harry jen přikývl, protoţe měl plnou pusu horké
polévky a odpovědět nemohl.
„Učil mě i Artura,“ vzpomínala paní Weasleyová.
„Byl v Bradavicích celou věčnost, myslím, ţe začínal
přibliţně ve stejnou dobu jako Brumbál. Jak se ti
líbil?“
Teď měl Harry zase plná ústa chleba, takţe jen
pokrčil rameny a nic neříkajícím gestem škubl
hlavou.
„Vím, jak to myslíš,“ přikývla rozváţně paní
Weasleyová. „Samozřejmě dokáţe být nesmírně
milý, kdyţ chce, ale Arturovi se moc nezamlouval.
Ministerstvo je doslova plné bývalých Křiklanových
oblíbenců, vţdycky jim uměl zajistit tu správnou
protekci, ale o Artura se nikdy zvlášť nezajímal –
zřejmě si nemyslel, ţe má předpoklady dotáhnout to
dost vysoko. No, aspoň se ukázalo, ţe i Křiklan se
můţe občas mýlit. Nevím, jestli ti to Ron v nějakém
dopise napsal – je to vlastně úplná novinka – ale
Artura povýšili!“
Bylo nad slunce jasnější, ţe se paní Weasleyová
nemohla dočkat, aţ mu to sdělí. Harry spolkl
obrovskou lţíci strašně horké polévky a měl pocit, ţe
mu v krku naskakují puchýře.
„To je báječné!“ zachraplal.
„Ty jsi tak hodný chlapec!“ rozzářila se paní
Weasleyová, která si slzy v jeho očích nejspíš
vyloţila jako známku dojetí. „Ano, Rufus Brousek v
rámci řešení současné situace vytvořil několik
nových oddělení a Artur je vedoucím oddělení pro
odhalování a konfiskaci falešných obranných kouzel
a ochranných předmětů. Je to vysoká funkce, má teď
deset podřízených!“
„A co přesně…“
„Totiţ, abys věděl, kvůli té panice, která vznikla
kolem Ty-víš-koho, se všude najednou objevují na
prodej všemoţné podivné věci, předměty, které by tě
údajně měly ochránit před Ty-víš-kým a před
Smrtijedy. Nejspíš si umíš představit, co je to za
krámy – takzvané ochranné lektvary jsou ve
skutečnosti jen omáčka s trochou vymačkaných
dýmějových hlíz, nebo různé návody na obranné
kletby, a kdyţ tu kletbu pouţiješ, upadnou ti uši…
No a většinou to rozšiřují lidi jako Mundungus
Fletcher, kteří v ţivotě nestrávili jediný den poctivou
prací a vyuţívají prostě toho, jaký mají dnes všichni
strach. Občas se ale objeví něco doopravdy
ošklivého. Zrovna nedávno Artur zabavil celou
bednu zakletých lotroskopů, které mezi lidi skoro
určitě vypustil některý Smrtijed. Takţe jak vidíš, je
to nesmírně důleţitá práce a já mu říkám, ţe je prostě
blázen, kdyţ se mu pořád stýská po tom jeho
hračičkování, po zapalovacích svíčkách, opékačích
topinek a ostatních mudlovských nesmyslech.“ Kdyţ
to paní Weasleyová dořekla, přísně se na Harryho
podívala, kdyby snad chtěl namítnout, ţe záliba v
zapalovacích svíčkách je zcela přirozená.
„Pan Weasley je ještě v práci?“ zeptal se.
„Ano, ještě nepřišel. Vlastně uţ má trošičku
zpoţdění… říkal, ţe přijde kolem půlnoci…“
Otočila se a podívala se na velké hodiny,
nešikovně poloţené na hromadě prostěradel v
prádelním koši na konci stolu. Harry je okamţitě
poznal: měly devět ručiček, z nichţ kaţdá nesla
jméno jednoho člena rodiny, a dřív byly normálně
pověšené na zdi Weasleyovic obývacího pokoje. To,
ţe teď leţely na koši, jasně napovídalo, ţe si paní
Weasleyová navykla nosit je s sebou po celém domě.
Momentálně všech devět ručiček ukazovalo na
značku Smrtelné nebezpečí.„Takhle uţ nějakou dobu ukazují pořád,“
poznamenala paní Weasleyová rádoby nenuceně.
„Vlastně od toho dne, kdy se Ty-víš-kdo znovu
objevil na veřejnosti. Řekla bych, ţe dnes je nejspíš
ve smrtelném nebezpečí kaţdý… nemyslím, ţe by to
platilo jen pro naši rodinu… Aţ na to, ţe neznám
nikoho, kdo by podobné hodiny měl, takţe si to
nemůţu ověřit. Ááá!“
Najednou vykřikla a ukázala na ciferník. Ručička
pana Weasleyho přeskočila na Cestování.
„Uţ jde!“
A skutečně, o chviličku později se ozvalo
zaklepání na zadní dveře. Paní Weasleyová vyskočila
a honem se k nim rozběhla. S jednou rukou na klice a
s tváří přimáčknutou k dřevěné výplni tiše zavolala:
„To jsi ty, Arture?“
„Ano,“ ozval se unavený hlas pana Weasleyho.
„To bych ale tvrdil, i kdybych byl Smrtijed, drahá.
Tak se zeptej!“
„Ale prosím tě…“
„Molly!“
„No dobrá, dobrá… Po čem ze všeho nejvíc
touţíš?“
„Dozvědět se, jak se letadla udrţí ve vzduchu.“
Paní Weasleyová přikývla a zmáčkla kliku, pan
Weasley ji však z druhé strany drţel tak pevně, ţe
dveře zůstaly zavřené.
„Molly! Ještě se musím zeptat já!“
„Ale Arture, to je přece taková pitomost…“
„Jak vţdycky chceš, abych ti říkal, kdyţ jsme
spolu sami?“
Dokonce i v matném světle lampy Harry viděl, ţe
paní Weasleyová zčervenala, jako by ji polil barvou.
I on sám pocítil, jak mu náhle zahořelo kolem krku a
uší, a honem do sebe začal házet polévku a co
nejhlasitěji přitom cinkal lţící o misku.
„Mollinko šmudlinko,“ zašeptala ve smrtelných
rozpacích paní Weasleyová do škvíry u dveřní
zárubně.
„Správně,“ potvrdil pan Weasley. „Teď mě můţeš
pustit dovnitř.“
Paní Weasleyová otevřela a ve dveřích se objevil
její manţel, hubený kouzelník s řidnoucími rudými
vlasy. Na nose měl brýle s kostěnou obrubou a na
sobě dlouhý uprášený cestovní plášť.
„Nikdy nepochopím, proč musíme hrát tu komedii
pokaţdé, kdyţ se vracíš,“ stěţovala si ještě celá
zrůţovělá a pomáhala manţelovi z pláště. „Smrtijed
by tě přece mohl přinutit, abys mu tu odpověď
prozradil, neţ by se za tebe vydával.“
„Já vím, drahá, ale je to ministerstvem
doporučený postup a já musím jít příkladem. Něco
tady voní – cibulová polévka?“
Pan Weasley se s výrazem radostného očekávání
otočil ke stolu.
„Harry! Čekali jsme tě aţ ráno!“
Potřásli si rukama a pan Weasley se posadil na
ţidli vedle něj, zatímco paní Weasleyová postavila
před muţe také misku s polévkou.
„Díky, Molly. Mám za sebou náročný večer.
Nějaký pitomec začal prodávat přepodobňovací
přívěsky. Kdo si je pověsí kolem krku, můţe podle
libosti měnit svoji podobu. Sto tisíc převleků, a to
všechno za deset galeonů.“
„A co se váţně stane, kdyţ si je někdo dá kolem
krku?“
„Ve většině případů se přebarví na takovou dost
ohavnou oranţovou, pár lidem ale po celém těle
naskákaly navíc bradavice s malými chapadly. Jako
by u svatého Munga neměli uţ tak dost práce!“
„To skoro vypadá jako nějaká legrácka Freda a
George,“ hlesla váhavě paní Weasleyová. „Víš jistě,
ţe…?“
„Samozřejmě ţe ne!“ zahlaholil pan Weasley.
„Něco takového by chlapci v téhle době neudělali,
dnes, kdyţ se lidi tak zoufale shánějí po opravdové
ochraně!“
„A proto jsi přišel pozdě, kvůli těm
přepodobňovacím přívěskům?“
„Ne, dostali jsme avízo o dost ošklivé samoničicí
kletbě v hospodě U slona a hradu, ale neţ jsme se
tam dostali, uţ to naštěstí vyřídil Sbor pro
prosazování kouzelnických zákonů…“
Harry skryl rukou zívnutí.
„A do postele!“ nařídila mu ihned paní
Weasleyová, kterou tím manévrem neoklamal.
„Připravila jsem ti Fredův a Georgeův pokoj, budeš
ho mít jen pro sebe.“
„Copak oni tu nejsou?“
„Ne, jsou v Příčné ulici, přespávají v tom bytečku
nad obchodem, protoţe mají hrozně moc práce,“
vysvětlovala paní Weasleyová. „Musím říct, ţe jsem
byla zpočátku proti, ale zdá se, ţe opravdu mají
podnikatelského ducha! Tak pojď, drahoušku, kufr
uţ máš nahoře.“
„Dobrou noc, pane Weasley,“ rozloučil se Harry a
odstrčil ţidli. Křivonoţka mu lehce seskočil z klína a
vyběhl z kuchyně.
„Dobrou noc, Harry,“ popřál mu pan Weasley.
Kdyţ odcházeli z kuchyně, všiml si Harry, ţe se
paní Weasleyová opět podívala na hodiny na
prádelním koši. Všechny ručičky uţ zase ukazovaly
na Smrtelné nebezpečí.
Fredova a Georgeova loţnice byla v prvním patře.
Paní Weasleyová ukázala hůlkou na lampu na
nočním stolku, ta se okamţitě rozsvítila a zalila
místnost příjemným zlatavým světlem. Přestoţe na
stole před malým oknem stála velká váza s
květinami, nedokázala jejich vůně přebít pozůstatky
pachu čehosi jiného, čím byl podle Harryho střelný
prach. Značnou část podlahy zabíralo obrovské
mnoţství neoznačených zapečetěných lepenkových
krabic, mezi nimiţ stál jeho školní kufr. Loţnice
vypadala, jako by si z ní někdo udělal dočasné
skladiště.
Hedvika, která seděla na horní desce velké skříně,
Harryho uvítala radostným zahoukáním a pak vylétla
oknem ven. Harrymu bylo jasné, ţe čekala, aby se s
ním mohla pozdravit, neţ se vydá na lov. Popřál
dobrou noc paní Weasleyové, navlékl si pyţamo a
zalezl do jedné z postelí. Na polštáři pod povlakem
nahmatal něco tvrdého. Sáhl dovnitř a vytáhl
krabičku s kouskem lepkavého červenooranţového
cukroví, v němţ poznal dávivý dortíček. Usmál se,
převalil se na bok a okamţitě usnul.
O několik vteřin později – tak mu to alespoň
připadalo – ho probudilo cosi jako kanonáda a dveře
se rozlétly dokořán. Vyletěl zpod pokrývky, posadil
se a zaslechl šustění závěsů, které někdo odtahoval z
oken. Do očí ho jako noţe bodly oslepující sluneční
paprsky. Zakryl si je jednou rukou a druhou
bezvýsledně šmátral po brýlích.
„Sssoseděje?“
„Nevěděli jsme, ţe uţ jsi tady!“ zaburácel jako
hrom něčí vzrušený hlas a zároveň ho něco prudce
udeřilo do temene.
„Netluč ho, Rone!“ ozval se káravý dívčí hlas.
Harryho ruka nahmatala brýle. Rychle si je
nasadil, přestoţe světlo bylo tak pronikavé, ţe ani s
nimi prakticky nic neviděl. Na okamţik se před ním
třaslavě zamihotal jakýsi dlouhý a vysoký stín;
zamţikal a stín se proměnil v Rona Weasleyho, který
nad ním stál a šklebil se na něj.
„Jsi v pohodě?“
„V ţivotě mi nebylo líp,“ ujistil ho Harry,
promnul si temeno a padl zpátky na polštář. „A ty?“
„Není to nejhorší,“ prohlásil Ron, přitáhl si jednu
lepenkovou krabici a posadil se na ni. „Kdys dorazil?
Mamka nám o tobě řekla teprve teď.“
„Asi v jednu ráno.“
„Jak bylo u mudlů? Zacházeli s tebou slušně?“
„Jako vţdycky,“ odpověděl Harry a sledoval, jak
si Hermiona sedá na okraj jeho postele. „Moc toho se
mnou nenamluvili, ale to mi naopak vyhovuje. Jak se
máš, Hermiono?“
„Ale jo, mám se dobře,“ ujistila ho a prohlíţela si
ho tak důkladně, jako by na něm hledala příznaky
nějaké choroby.
Uvědomil si, ţe tuší, co za tím je, a protoţe
zrovna ani v nejmenším neměl chuť bavit se o
Siriusově smrti ani o ničem podobně skličujícím,
zeptal se: „Kolik je hodin? Nezmeškal jsem
snídani?“
„Neměj strach, mamka uţ ti nese nahoru podnos.
Tvrdí, ţe vypadáš podvyţiveně,“ obrátil Ron oči v
sloup. „Tak povídej, co s tebou bylo?“
„Nic zvláštního, vţdyť jsem celou tu dobu trčel u
tety a u strýce.“
„Ale nevykládej!“ nedal se odbýt Ron. „Byli jste
někde s Brumbálem!“
„To nebylo nic zajímavého. Chtěl jen, abych mu
pomohl přesvědčit jednoho starého učitele v
důchodu, aby zase přišel učit. Jmenuje se Horacio
Křiklan.“
„Ach tak,“ zatvářil se zklamaně Ron. „Mysleli
jsme…“
Hermiona po něm střelila varovným pohledem a
Ron bleskurychle otočil.
„Mysleli jsme si, ţe půjde o něco takového.“
„Váţně?“ usmál se pobaveně Harry.
„Jasně ţe… přece teď, kdyţ Umbridgeová odešla,
potřebujeme nového učitele obrany proti černé
magii, ne? No… hmm… a jaký je?“
„Vypadá trochu jako mroţ a býval ředitelem
Zmijozelu,“ odpověděl Harry. „Děje se něco,
Hermiono?“Hermiona ho pozorovala tak bedlivě, jako by
čekala, ţe se u něj kaţdým okamţikem začnou
projevovat nějaké obzvlášť podivné příznaky. Rychle
svoji netaktnost zamaskovala nepřesvědčivým
úsměvem.
„Ne, samozřejmě ţe ne! No a… hmm… myslíš,
ţe bude Křiklan dobrý učitel?“
„To nevím,“ zaváhal Harry. „Horší neţ
Umbridgeová snad být nemůţe, ne?“
„Já bych věděla o někom, kdo je horší neţ
Umbridgeová,“ ozval se od dveří popuzený hlas. Do
pokoje se vplouţila Ronova mladší sestra. „Ahoj,
Harry.“
„Co je s tebou?“ zajímal se Ron.
„To ona,“ zabručela Ginny a sesula se na Harryho
postel. „Dohání mě k šílenství.“
„Co zase provedla?“ otázala se účastně Hermiona.
„Štve mě, jak se mnou mluví – jako by mi byly
tři!“
„Já vím,“ přitakala Hermiona a ztišila hlas. „Je
soustředěná jen a jen na sebe.“
Harry ztuhl úţasem, kdyţ slyšel Hermionu takhle
mluvit o paní Weasleyové, a vůbec se Ronovi
nedivil, ţe na děvčata zlostně vyštěkl: „Copak jí vy
dvě nemůţete dát ani na vteřinu pokoj?“
„No jasně, jen se jí zastávej!“ odsekla Ginny.
„Všichni víme, ţe jsi z ní úplně na větvi!“
To Harrymu připadalo hodně zvláštní, takhle se
vyjadřovat o Ronově matce. Stále více cítil, ţe mu
něco uniká, a zeptal se: „O kom to vlastně…?“
Odpověď však přišla dřív, neţ stačil svou otázku
dokončit. Dveře loţnice se znovu rozletěly a Harry si
instinktivně přitáhl pokrývku aţ pod bradu tak
prudce, ţe Hermiona s Ginny sklouzly na podlahu.
Ve dveřích stála mladá ţena – ţena tak úchvatně
krásná, aţ mu připadalo, ţe se z pokoje nějakým
divným způsobem vytratil všechen vzduch. Byla
vysoká, štíhlá a pruţná, měla dlouhé plavé vlasy a
vyzařoval z ní jakoby matný, stříbřitý svit. S těţce
naloţeným podnosem se snídaní působila dojmem
dokonalosti.
„Arry,“ zapředla hrdelním hlasem, „táák dlouho
jsme se neviděli!“
Kdyţ přeplula přes práh a zamířila k němu,
objevila se v patách za ní paní Weasleyová a tvářila
se poněkud podráţděně.
„Nemusela ses s tím podnosem tahat, zrovna jsem
ho sem chtěla odnést sama!“
„To prro mě není prroblém,“ ujistila ji Fleur
Delacourová, poloţila podnos Harrymu na kolena,
pak se k němu sklonila a políbila ho na obě tváře.
Měl pocit, ţe v místech, kde se ho dotkla její ústa,
mu kůţe hoří plamenem. „Hrrozně jsem se na něho
těšila! Pamatuješ se na moji sestrru, na Gabrrielu?
Porršád jen mluví o Arrym Potterrovi. Nemůše se
dočkat, ašš tě zas uvidí.“
„Váţně…? Ona je tu taky?“ zakrákal Harry.
„Ale ne, ty hlupášku,“ rozesmála se zvonivě
Fleur. „Já myslela pršíští léto, ašš se budeme… Ale
ty o tom ješště nevíšš!“
Její velké modré oči se rozšířily a vyčítavě
pohlédly na paní Weasleyovou, která odsekla: „Ještě
jsme neměli čas mu to říct.“
Fleur se znovu otočila k Harrymu, pohodila
stříbřitým závojem svých vlasů a švihla jimi paní
Weasleyovou přes obličej.
„Bill a já se budeme brrát!“
„Aha,“ hekl tupě Harry. Nemohlo mu ujít, jak si
paní Weasleyová, Hermiona i Ginny úporně dávají
záleţet na tom, aby se po sobě nepodívaly. „No jo!
Tak to ti… gratuluju!“
Znovu se k němu sklonila a políbila ho.
„Bill má teď prrávě straššně napilno, prracuje od
rrána do večera, a já dělám jen na částešný úvazek u
Grringottových, abych si slepčila angličtinu, tak mě
sem na párr dnů prršivezl, abych se poršádně
seznámila s jeho rrodinou. Moc rráda jsem slyšela, še
pršijedeš – tady není šádná velká sábava, kdyšš
nepočítáš varšení a slepice! Tak dobrrou chuť,
Arry!“
Poté se ladně otočila, proplula vzduchem ven na
chodbu a zavřela za sebou dveře.
„Pf!“ ulevila si paní Weasleyová.
„Mamka ji nesnáší,“ ozvala se tiše Ginny.
„To není pravda!“ ohradila se paní Weasleyová
šeptem. „Jen si myslím, ţe to zasnoubení trochu
uspěchali, to je všechno!“
„Znají se uţ rok,“ namítl Ron, který civěl na
zavřené dveře jako mátoha.
„No to zas není tak dlouho! Já samozřejmě vím,
proč to šlo tak rychle. Můţe za to všechna ta
nejistota, kdyţ se teď Vy-víte-kdo vrátil. Lidé si
říkají, ţe zítra uţ třeba nebudou naţivu, a tak
uspěchávají všechna moţná rozhodnutí, která by si
jinak důkladněji rozmysleli. Kdyţ byl Vy-víte-kdo
naposledy na vrcholu sil, bylo to stejné, zamilovaní
vyváděli a prchali spolu…“
„Včetně tebe a taťky,“ poznamenala zlomyslně
Ginny.
„No prosím, ano, jenţe váš otec a já jsme byli
stvořeni jeden pro druhého, tak jaký mělo smysl
čekat?“ argumentovala paní Weasleyová. „Zatímco
Bill a Fleur… no… co mají vlastně společného? Bill
je takový pracovitý, domácky zaloţený člověk,
kdeţto ona je…“
„Kráva,“ přikývla Ginny. „Aţ na to, ţe Bill zas
tak domácky zaloţený není. Je to odeklínač, ne? Dělá
mu dobře trocha dobrodruţství, trocha pozlátka…
proto se taky zakoukal do Šišly.“
„Přestaň jí tak říkat, Ginny,“ napomenula ji přísně
paní Weasleyová, zatímco Harry s Hermionou se
rozesmáli. „No, tak já uţ půjdu … Sněz si ta vajíčka,
Harry, dokud jsou teplá.“
S ustaraným výrazem odešla z loţnice. Ron pořád
ještě vypadal trochu omámeně – právě zatřásl
hlavou, jako kdyţ si chce pes vytřepat vodu z uší.
„Copak si na ni nezvykneš, kdyţ s tebou bydlí pod
jednou střechou?“ zeptal se Harry.
„To ano,“ přitakal Ron, „kdyţ ale takhle
znenadání vyjukne jako teď…“
„Ty chudinko!“ vyjela na něj naštvaně Hermiona,
odkráčela aţ ke zdi, otočila se čelem k němu a
zaloţila si ruce.
„To bys doopravdy chtěl, aby tady zůstala
napořád?“ zeptala se nevěřícně Ginny. Kdyţ Ron jen
pokrčil rameny, prohlásila: „No, mamka jim to stejně
zatrhne, jestli bude moct, to se vsadím, o co chceš.“
„Jak to dokáţe?“ zapochyboval Harry.
„Pořád přemlouvá Tonksovou, aby k nám přišla
na večeři. Myslím, ţe doufá, ţe se Bill do Tonksové
zakouká a Šišlu nechá. Kéţ to vyjde, tu bych měla v
rodině mnohem radši.“
„Jo, to určitě vyjde,“ ušklíbl se ironicky Ron.
„Hele, chlap, co má všech pět pohromadě, se nikdy
nezakouká do Tonksové, kdyţ je vedle ní Fleur.
Jasně, Tonksová docela ujde, kdyţ zrovna nevyvádí
psí kusy s těmi svými vlasy a s nosem, ale…“
„Je daleko milejší neţ Šišla,“ prohlásila Ginny.
„A taky inteligentnější, je to bystrozorka!“ ozvala
se z kouta Hermiona.
„Fleur není hloupá, je dost dobrá, kdyţ se dostala
do turnaje tří kouzelníků,“ připomněl Harry.
„Ještě ty začínej!“ utrousila hořce Hermiona.
„Asi ti učarovalo, jak Šišla říká ‚Arry‘, co?“
ušklíbla se pohrdlivě Ginny.
„To ne,“ bránil se Harry a litoval, ţe vůbec něco
řekl. „Jen jsem říkal, ţe Šišla… chci říct Fleur…“
„Mnohem radši bych měla v rodině Tonksovou,“
opakovala Ginny. „S tou je aspoň psina.“
„Poslední dobou s ní moc psina není,“
poznamenal Ron. „Pokaţdé, kdyţ ji teď vidím, mi
čím dál víc připomíná Ufňukanou Uršulu.“
„To od tebe není fér!“ rozčilila se Hermiona.
„Pořád ještě se nevyrovnala s tím, co se stalo… však
víš… Vţdyť to byl její bratranec!“
Harrymu náhle ztěţklo srdce – přece jen přišla řeč
na Siriuse. Popadl vidličku a začal se ládovat
míchanými vajíčky. Doufal, ţe se tak nenechá
vtáhnout do rozhovoru.
„Tonksová a Sirius se přece skoro neznali!“
podotkl Ron. „Sirius strávil půlku jejího ţivota v
Azkabanu a předtím se jejich rodiny neznaly
vůbec…“
„O to nejde,“ skočila mu do řeči Hermiona.
„Vzala si do hlavy, ţe zemřel její vinou!“
„Jak na něco takového přišla?“ neudrţel se Harry.
„No, bojovala přece s Belatrix Lestrangeovou, ne?
Mám dojem, ţe si myslí, ţe kdyby ji byla vyřídila,
Belatrix by nemohla zabít Siriuse.“
„To je pitomost,“ namítl Ron.
„Není. Je to pocit viny člověka, který zůstal
naţivu,“ opravila ho Hermiona. „Vím, ţe se jí to
Lupin pokoušel rozmluvit, ona je ale pořád v hrozné
depresi. Má dokonce problémy s metamorfózami.“
„S čím?“
„Nedokáţe měnit svůj vzhled, jako to dokázala
dřív,“ vysvětlovala Hermiona. „Myslím, ţe její
schopnosti nějak ovlivnil šok, nebo něco takového.“
„Nevěděl jsem, ţe to se taky můţe stát,“
poznamenal Harry.
„Ani já ne,“ přikývla Hermiona, „ale říkám si, ţe
kdyţ má člověk opravdovou depresi…“
Dveře se opět otevřely a do pokoje strčila hlavu
paní Weasleyová.
„Ginny,“ zašeptala, „pojď dolů a pomoz mi s
obědem.“
„O něčem se tady bavíme!“ utrhla se na ni
nakvašeně Ginny.
„Hni sebou!“ sykla paní Weasleyová a zmizela.
„Chce, abych za ní šla, jen aby tam nemusela být s
Šišlou sama!“ durdila se Ginny. Pak pohodila
dlouhými rudými vlasy tak, ţe zdařile napodobila
Fleur, a přetančila pokojem s rukama nataţenýma do
stran jako baletka.
„Doufám, ţe vy se tam dole taky brzy objevíte,“
řekla na odchodu.
Harry vyuţil chvilkového mlčení a spořádal ještě
něco z toho, co dostal k snídani. Hermiona
nakukovala do Fredových a Georgeových krabic,
přitom však kaţdou chvíli vrhala kradmé pohledy po
Harrym. Ron, který si mezitím poslouţil jednou
topinkou z Harryho přídělu, pořád zíral jako ve snách
na dveře.
„Co je tohle?“ zeptala se nakonec Hermiona a
zvedla cosi jako malý dalekohled.
„To nevím,“ zavrtěl hlavou Ron. „Jestli to tu ale
nechali Fred s Georgem, pak to nejspíš nemají ještě
dotaţené, aby to mohli dát do prodeje, radši si dávej
pozor.“
„Vaše mamka říkala, ţe si s tím obchodem vedou
dobře,“ poznamenal Harry. „Tvrdila, ţe Fred i
George mají váţně podnikatelského ducha.“
„To je ještě hodně skromně řečeno,“ rozjasnil se
Ron. „Galeony se jim jen sypou! Nemůţu se dočkat,
aţ ten krám konečně uvidím. Ještě jsme v Příčné
nebyli, protoţe mamka říká, ţe tam taťka musí jít s
námi, aby zajistil zvláštní bezpečnostní opatření, a
taťka má hroznou spoustu práce. Ale podle toho, co
jsem slyšel, to tam musí být fantastické.“
„A co Percy?“ vzpomněl si Harry. Třetí nejstarší
ze sourozenců Weasleyových se s rodinou
rozkmotřil. „Uţ s vašimi mluví?“
„Ne,“ zamračil se Ron.
„Teď uţ mu přece musí být jasné, ţe měl váš
taťka pravdu, kdyţ celou dobu tvrdil, ţe se
Voldemort vrátil…“„Brumbál říká, ţe je mnohem snazší odpustit
tomu, kdo se mýlil, neţ tomu, kdo měl pravdu,“
ozvala se Hermiona. „Zaslechla jsem ho, kdyţ o tom
mluvil s tvou mamkou, Rone.“
„Jo, to je přesně jedna z těch věcí na hlavu, co si v
nich Brumbál tak libuje,“ zabručel Ron.
„Bude mi v příštím ročníku dávat soukromé
hodiny,“ oznámil Harry.
Ron se málem udusil topinkou a Hermiona
překvapeně vyjekla.
„A to jsi nám neřekl?!“ rozčiloval se Ron.
„Teprve teď jsem si na to vzpomněl,“ přiznal
popravdě Harry. „Pověděl mi to včera večer ve
vašem přístřešku na košťata.“
„No páni – soukromé hodiny s Brumbálem!“ ţasl
Ron, na kterého to zjevně udělalo obrovský dojem.
„To by mě zajímalo, proč…“
Náhle zrozpačitěl a Harry si všiml, jak si vyměnil
pohled s Hermionou. Odloţil příbor; na to, ţe seděl
jen v posteli a nehýbal se, mu srdce bušilo jako o
závod. Brumbál mu přece radil, aby jim to řekl… tak
proč to neudělat hned teď? Zavrtal se očima do
vidličky, která se třpytila ve slunečních paprscích
dopadajících mu do klína, a začal. „Nevím úplně
přesně, proč se mi chystá dávat soukromé hodiny, ale
řekl bych, ţe to má něco společného s tou věštbou.“
Ron ani Hermiona nereagovali. Harrymu
připadalo, ţe snad oba zkameněli, a dál se zarytě
díval na vidličku.
„Víte, kterou myslím – tu, co ji chtěli ukrást z
ministerstva,“ pokračoval.
„Nikdo přece neví, co v ní bylo,“ vyhrkla
Hermiona. „Rozbila se.“
„I kdyţ ve Věštci se psalo…“ ozval se Ron, ale
Hermiona ho umlčela rozčileným syknutím.
„Věštec měl tentokrát pravdu,“ řekl Harry a s
vynaloţením obrovského úsilí zvedl k oběma oči.
Hermiona se tvářila vystrašeně a Ron uţasle. „Ta
skleněná koule, co se rozbila, neobsahovala jediný
záznam té věštby. Poslechl jsem si ji celou v
Brumbálově pracovně, byl to on, před kým byla ta
věštba pronesena, takţe mi ji mohl zopakovat. Podle
toho, co jsem slyšel,“ Harry se zhluboka nadechl,
„jsem zřejmě tím, kdo musí Voldemorta
zlikvidovat… alespoň se v ní říká, ţe ani jeden z nás
nemůţe ţít, pokud ten druhý zůstává naţivu.“
Všichni tři na sebe chvíli mlčky zírali. Pak se
ozvala ohlušující rána a Hermionu zahalil oblak
černého kouře.
„Hermiono!“ vykřikli Harry s Ronem a tác se
snídaní s rachotem spadl na podlahu.
Hermiona se vynořila z kouře, kašlala, v ruce
drţela dalekohled a na jednom oku měla obrovskou
červenočernou modřinu.
„Zmáčkla jsem to a ono – ono mě to praštilo!“
lapala po dechu.
A skutečně, teď si všimli, ţe z konce dalekohledu
vyčnívá maličká pěst na dlouhé pruţině.
„S tím se netrap,“ utěšoval Hermionu Ron, na
němţ bylo vidět, ţe má co dělat, aby se nerozesmál.
„To mamka spraví, na drobná zranění ona je uţ
odbornice…“
„Ale prosím tě, to je teď přece jedno!“ zarazila ho
popuzeně Hermiona. „Harry, ach, Harry…!“
Znovu se posadila na kraj jeho postele.
„Přemýšleli jsme o tom všem, kdyţ jsme se vrátili
z ministerstva… pochopitelně jsme ti nechtěli nic
říkat, ale podle toho, co o té věštbě tvrdil Lucius
Malfoy, ţe se v ní mluví o tobě a o Voldemortovi…
No, napadlo nás, ţe by to mohlo být něco
takového… Ach, Harry…“ Třeštila na něj oči a pak
zašeptala: „Máš strach?“
„Uţ ne takový, jako jsem měl ze začátku,“ usmál
se. „Kdyţ jsem si to poslechl poprvé, měl jsem
strach… teď mi ale připadá, jako bych to věděl
odjakţiva, ţe se mu jednou budu muset postavit…“
„Kdyţ jsme se dozvěděli, ţe si tě Brumbál jde
osobně vyzvednout, napadlo nás, ţe ti moţná chce
povědět nebo ukázat něco, co s tou věštbou souvisí,“
spustil nedočkavě Ron. „A vlastně jsme tak nějak
měli pravdu, ne? Nedával by ti přece hodiny, kdyby
si myslel, ţe je s tebou konec, nemarnil by s tebou
pro nic za nic čas… takţe je určitě přesvědčený, ţe
máš šanci!“
„To je pravda,“ přidala se Hermiona. „Zajímalo
by mě, co tě asi bude učit, Harry? Nejspíš nějaká
doopravdy pokročilá kouzla… nějaké mocné
protikletby… ochranu proti nebezpečným
zaklínadlům…“
Harry ji pořádně neposlouchal. Celým tělem se
mu rozlévalo teplo, které nemělo nic společného se
slunečními paprsky, a těţké závaţí, které ho tlačilo
na prsou, jako by někam mizelo. Věděl, ţe Rona i
Hermionu šokoval víc, neţ na sobě dávají znát, ale
uţ jen to, ţe s ním zůstali, neobratně hledají slova
útěchy a neodvracejí se od něj, jako kdyby byl
nebezpečný nebo poznamenaný nějakou nakaţlivou
chorobou, pro něj mělo větší cenu, neţ jim vůbec
dokázal říct.
„…a všeobecně různé úhybné kouzelné manévry,“
dokončila svoje úvahy Hermiona. „No, aspoň uţ víš
o jednom předmětu, na který budeš v tomhle ročníku
chodit, coţ je o jeden víc neţ Ron a já. A kdypak
konečně dostaneme výsledky NKÚ?“
„Určitě brzy přijdou, vţdyť uţ je to měsíc,“
usuzoval Ron.
„No jasně!“ vyhrkl Harry, který si vzpomněl na
svůj noční rozhovor s Brumbálem. „Brumbál myslím
říkal, ţe výsledky našich NKÚ by měly dorazit
dnes!“
„Dnes!“ vypískla Hermiona. „Dnes? Tak proč
jsi… ach můj boţe… měl jsi nám říct…“
Skokem byl na nohou.
„Jdu se podívat, jestli nepřiletěly nějaké sovy…“
Kdyţ ale Harry deset minut nato sešel dolů, s
prázdným podnosem od snídaně v rukou, zastihl
Hermionu sedět u stolu. Byla strašně rozčilená a paní
Weasleyová se s ní snaţila něco udělat, aby tolik
nepřipomínala nevlastní sestru pandy.
„Prostě to nechce zmizet,“ omlouvala se
znervóznělá paní Weasleyová. Stála nad Hermionou,
v jedné ruce drţela hůlku a v druhé Lexikon léčitele,
otevřený na stránce Modřiny, boule a oděrky.
„Přitom to zatím pokaţdé zabralo.“
„Takhle si nejspíš Fred s Georgem představujíopravdu povedený ţertík. Dali si záleţet, aby to nešlo
odstranit,“ prskala Ginny.
„Musím se toho ale nějak zbavit,“ naříkala
Hermiona. „Přece takhle nemůţu chodit!“
„Však nebudeš, drahoušku, my na to protikouzlo
přijdeme, neměj strach,“ chlácholila ji paní
Weasleyová.
„Bill mi ršíkal, še s Frredem a Šóršem je
obrrovská legrrace,“ usmála se andělsky Fleur.
„Jo, je – však se taky chechtám, div se
nepotrhám!“ štěkla Hermiona.
Vyskočila a s propletenými prsty začala přecházet
sem a tam po kuchyni.
„Víte jistě, ale jistojistě, paní Weasleyová, ţe dnes
ráno nepřiletěla ţádná sova?“
„Ovšem, drahoušku, toho bych si byla všimla,“
ubezpečila ji trpělivě paní Weasleyová. „Vţdyť je
sotva devět, ještě je spousta času…“
„Starodávné runy jsem pokazila, to vím
bezpečně,“ mumlala horečnatě Hermiona.
„Stoprocentně jsem udělala přinejmenším jednu
závaţnou chybu v překladu. A praktické cvičení z
obrany proti černé magii se mi vůbec nevyvedlo.
Přeměňování mi tehdy připadalo docela dobré, ale
kdyţ se na to teď dívám z odstupu…“
„Hele, sklapni, Hermiono, nejsi sama, kdo je tady
nervózní!“ okřikl ji Ron. „A aţ dostaneš všech svých
deset vynikajících NKÚ…“
„Mlč, mlč, mlč!“ ječela Hermiona a hystericky
mávala rukama. „Já vím, ţe jsem ze všeho
propadla!“
„Co se vlastně stane s tím, kdo propadne?“ zeptal
 
 
se Harry neadresně celé místnosti, byla to ale opět
Hermiona, kdo mu odpověděl.
„Musí si o dalších moţnostech promluvit s
ředitelem své koleje, ptala jsem se na to koncem
minulého školního roku profesorky
McGonagallové.“
Harry cítil, jak se mu křečovitě sevřel ţaludek, a
litoval, ţe tak bohatě posnídal.
„V Krrásnohůlkách,“ ozvala se nevzrušeně Fleur,
„to chodilo trrošičku jinak. Ršekla bych, še to tak
bylo lepšší. Skouššky jsme skládali ašš po ššesti
letech studia, ne po pěti, a potom…“
Fleuřina slova přehlušilo pronikavé zavřeštění.
Hermiona ukazovala kuchyňským oknem ven. Na
obloze byly zřetelně vidět tři černé skvrny, které se
kaţdým okamţikem zvětšovaly.
„To jsou jasně sovy,“ zachraplal Ron, vyskočil a
stoupl si před okno k Hermioně.
„A jsou tři,“ dodal Harry a postavil se vedle
Hermiony z druhé strany.
„Jedna pro kaţdého z nás,“ zašeptala vystrašeně
Hermiona. „Ach ne… ne… ne…“
Pevně se chytila Harryho i Rona za lokty.
Sovy letěly přímo k Doupěti. Byli to tři nádherní
puštíci, a kdyţ se snesli níţ, nad cestičku k domu,
bylo vidět, ţe kaţdý nese velkou obdélníkovou
obálku.
„Ach ne!“ zapištěla Hermiona.
Paní Weasleyová se kolem nich protlačila a
otevřela okno, sovy jedna po druhé prolétly dovnitř a
přistály na stole. Vyrovnané úhledně v řadě zvedly
všechny tři pravou nohu. 
 
Harry k nim vykročil. Dopis adresovaný jemu měl
přivázaný na noze prostřední puštík a Harry začal
obálku roztřesenými prsty odvazovat. Ron vlevo od
něj se pokoušel dostat ke svým výsledků a Hermioně
vpravo se tak třásly ruce, ţe se její sova celá klepala.
V kuchyni nikdo neřekl ani slovo. Konečně se
Harrymu podařilo obálku uvolnit. Rychle ji rozřízl,
vytáhl pergamen a rozloţil jej.
VÝSLEDKY ZKOUŠEK
NÁLEŢITÉ KOUZELNICKÉ ÚROVNĚ
Vyhovující klasifikační stupně:
Vynikající (V)
Nad očekávání (N)
Přijatelné (P)
Nevyhovující klasifikační stupně:
Mizerné (M)
Hrozné (H)
Troll (T)
HARRY JAMES POTTER
BYL HODNOCEN NÁSLEDOVNĚ:
Astronomie P
Péče a kouzelné tvory N
Kouzelné formule N
Obrana proti černé magii V
Jasnovidectví M
Bylinkářství N
Dějiny čar a kouzel H 
 
Lektvary N
Přeměňovaní N
Harry si zprávu pročetl několikrát a při kaţdém
dalším čtení se mu dýchalo o něco volněji. Dopadlo
to dobře – ţe propadne z jasnovidectví, to mu bylo
jasné od samého začátku, a v dějinách čar a kouzel
neměl sebemenší šanci uspět, vţdyť se v polovině
zkoušky zhroutil. Zato ve všech ostatních
předmětech uspěl! Přejel prstem po sloupci
známek… v přeměňování i v bylinkářství dopadl
dobře a dostal dokonce nad očekávání z lektvarů! A
nejlepší ze všeho bylo, ţe byl hodnocen vynikající v
obraně proti černé magii!
Podíval se po ostatních. Hermiona seděla otočená
zády k němu se sklopenou hlavou, Ron se ale tvářil
potěšeně.
„Propadl jsem jen z jasnovidectví a z dějin čar a
kouzel, a na těch nikomu nezáleţí,“ oznámil šťastně
Harrymu. „Pojď si to prohodit, ať se mrknem.“
Harry přeletěl Ronovy známky pohledem: ţádnou
vynikající mezi nimi nezahlédl…
„Já věděl, ţe budeš z obrany proti černé magii
nejlepší,“ ušklíbl se Ron a uštědřil Harrymu herdu do
ramene. „Celkem jsme to zvládli, co říkáš?“
„Dobrá práce!“ pyšně pochválila syna paní
Weasleyová a zcuchala mu vlasy. „Sedm NKÚ, to je
víc, neţ mají Fred s Georgem dohromady!“
„Hermiono?“ ozvala se opatrně Ginny, protoţe
Hermiona se k nim dosud neotočila. „Jak jsi
dopadla?“
„No… ujde to,“ pípla Hermiona tiše. 
 „Hele, nelakuj nás!“ vyjel na ni Ron, vrhl se k ní a
vytrhl jí vysvědčení z ruky. „No jasně, devětkrát
vynikající a z obrany proti černé magii nad
očekávání.“ Sklonil se k ní s napůl pobaveným a
napůl podráţděným výrazem. „Ty jsi ještě ke všemu
zklamaná, přiznej se!“
Hermiona zavrtěla hlavou, ale Harry se rozesmál.
„A je to, teď uţ studujeme na OVCE,“ ušklíbl se
Ron. „Nezbyly náhodou nějaké klobásy, mamko?“
Harry se ještě jednou podíval na svoje hodnocení.
Bylo tak dobré, ţe v lepší ani doufat nemohl. Bodal
ho jediný malinký osten lítosti… znamenalo to konec
jeho ambic stát se bystrozorem. Nedosáhl
poţadované známky z lektvarů. Bylo mu
samozřejmě od začátku jasné, ţe to tak dopadne,
přesto ho v ţaludku zastudil drobný chladný
kamínek, kdyţ znovu pohlédl na to malé černé N.
Bylo to doopravdy zvláštní, kdyţ vzal v úvahu, ţe
to byl zamaskovaný Smrtijed, kdo mu jako první
řekl, ţe by z něj mohl být dobrý bystrozor. Harrymu
se ale ta představa zalíbila a ţádnou jinou, čím by
chtěl být, si nedělal. Navíc mu to připadalo jako
správné poslání poté, co před měsícem vyslechl onu
věštbu – Ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává
naživu – třeba by ji naplnil a sám sobě lépe zajistil
šanci přeţít, kdyby se připojil k těm speciálně
vyškoleným kouzelníkům, jejichţ úkolem je vypátrat
a zabít Voldemorta.
Kapitola šestá
Draco v Obrtlé
Následujících několik týdnů se Harry pohyboval
jen na zahradě Doupěte. Přes den většinu času trávil
tím, ţe ve Weasleyovic ovocném sadu hrál famfrpál
přizpůsobený pro dvoučlenná muţstva (s Hermionou
proti Ronovi a Ginny; Hermiona hrála hrozně a
Ginny dobře, takţe síly obou stran byly poměrně
vyrovnané), a večer spořádal trojité porce všeho, co
před něj paní Weasleyová postavila.
Byly by to šťastné a pohodové prázdniny, nebýt
zpráv o zmizelých, o podivných nehodách, a
dokonce o úmrtích, které Věštec přinášel prakticky
denně. Občas přicházeli Bill s panem Weasleym s
horkými informacemi ještě dřív, neţ se dostaly do
novin. Oslavu Harryho šestnáctých narozenin zkalily
k nelibosti paní Weasleyové neblahé novinky, s
nimiţ přišel vyčerpaný a zachmuřený Remus Lupin.
Jeho hnědé vlasy protkané šedými prameny zešedly
ještě víc a oblečení měl ještě zmačkanější a
pozašívanější neţ obvykle.
„Došlo k dalším útokům mozkomorů,“ oznámil,
kdyţ mu paní Weasleyová podala velký kus
narozeninového dortu. „A v nějaké chatrči na severu
našli mrtvé tělo Igora Karkarova. Nad chatrčí viselo
Znamení zla – no, upřímně řečeno mě překvapuje, ţe
se mu vůbec podařilo zůstat naţivu celý rok po svém
útěku od Smrtijedů. Pokud si vzpomínám, Siriusův
bratr Regulus přeţil pouhých několik dnů.“
„To je zajisté pravda,“ mračila se paní
Weasleyová, „ale snad bychom mohli mluvit o
něčem ji…“
„A slyšel jste o Floreanu Fortescueovi, Remusi?“
zeptal se Bill, kterému Fleur pilně nalévala víno. „To
je ten chlapík, co měl…“
„Zmrzlinářství v Příčné?“ skočil mu do řeči Harry
s nepříjemným sevřením v ţaludku. „Vţdycky mi
dával kopeček zmrzliny zadarmo. Co je s ním?“
„Pravděpodobně ho unesli, podle toho, jak to u něj
vypadalo.“
„Ale proč?“ vyptával se Ron, zatímco paní
Weasleyová Billa probodávala očima.
„Kdo ví? Musel udělat něco, čím je vyprovokoval.
Byl to dobrý chlap, tenhle Florean.“
„Kdyţ uţ mluvíme o Příčné ulici,“ ozval se pan
Weasley, „zdá se, ţe Ollivander také zmizel.“
„Ten výrobce hůlek?“ zatvářila se překvapeně
Ginny.
„Přesně toho myslím. Obchod je prázdný.
Nezůstala v něm ani stopa po nějakém zápasu. Nikdo
neví, jestli odešel dobrovolně, nebo jestli byl
unesen.“
„A co hůlky – kde si teď budou lidé obstarávat
hůlky?“
„Budou se muset spokojit s jinými výrobci,“
odpověděl Lupin. „Ollivander byl ale nejlepší, a
jestli ho nepřítel získal na svoji stranu, není to pro
nás dobré.“
Příští den po této nepříliš radostné narozeninové
oslavě dorazily z Bradavic dopisy a seznamy
učebnic. Harry měl v dopisu jedno překvapení navíc
– byl jmenován kapitánem famfrpálového muţstva.
„Tím se dostáváš na stejnou úroveň jako
prefekti!“ zajásala Hermiona. „Budeš smět pouţívat
prefektskou umývárnu a všechno ostatní!“
„Páni! Vzpomínám, jak tuhle pásku nosíval
Charlie,“ rozplýval se Ron nad Harryho kapitánským
odznakem. „To je super, Harry, budeš můj kapitán –
tedy jestli mě vezmeš zpátky do muţstva, hahaha…“
„No, teď uţ tu výpravu do Příčné nemůţeme moc
dlouho odkládat, kdyţ jste dostali svolávací dopisy,“
povzdechla si paní Weasleyová a prohlíţela si Ronův
seznam učebnic. „Zajdeme tam v sobotu, pokud
ovšem nebude váš otec muset jít zase do práce. Bez
něj tam nepůjdu.“
„Ale mamko, snad váţně nemyslíš, ţe se Ty-víš-
kdo bude schovávat za regálem v Krucánkách a
kaňourech,“ ušklíbl se Ron.
„Fortescue a Ollivander asi jeli na dovolenou,
co?“ najeţila se okamţitě paní Weasleyová. „Jestli ti
připadá vaše bezpečnost směšná, zůstaň radši doma a
já ti všechno nakoupím sama…“
„Ne, chci jít s vámi, moc chci vidět Fredův a
Georgeův krám,“ vyhrkl honem Ron.
„V tom případě si to koukej v hlavě srovnat,
mladý muţi, neţ si řeknu, ţe jsi ještě moc nezralý,
abychom tě s sebou mohli vzít!“ osopila se na něj
paní Weasleyová, popadla hodiny, na kterých všech
devět ručiček stále ukazovalo Smrtelné nebezpečí, a
postavila je na hromadu čerstvě vypraných ručníků.
„A totéţ platí i pro tvůj další rok v Bradavicích!“
Ron se otočil a nevěřícně se podíval na Harryho,
zatímco jeho matka popadla koš s prádlem i s vratce
se kývajícími hodinami a nasupeně odešla z
místnosti.„Do psí hadí… tady uţ si člověk nesmí udělat ani
ţádnou legraci…“
Několik příštích dnů si však Ron dával velký
pozor, aby na téma lorda Voldemorta neřekl nic
lehkováţného. Sobotní ráno se rozbřesklo bez
dalších výbuchů paní Weasleyové, třebaţe u snídaně
vypadala nesmírně nervózně. Bill, který měl zůstat
doma s Fleur (k velké Hermionině a Ginnyině
radosti), podal Harrymu přes stůl naditý váček s
penězi.
„A co já?“ ozval se ihned Ron, s očima navrch
hlavy.
„To jsou přece Harryho peníze, pitomče,“ odbyl
ho Bill. „Vyzvedl jsem je pro tebe z tvého trezoru,
Harry, protoţe obyčejnému smrtelníkovi to dnes trvá
přibliţně pět hodin, neţ se dostane ke svému zlatu,
skřetové strašně zpřísnili všechna bezpečnostní
opatření. Předevčírem strčili Arkiemu Philpottovi
sondu solidnosti do… No, věř mi, ţe takhle to máš
jednodušší.“
„Díky, Bille,“ poděkoval Harry a strčil zlato do
kapsy.
„On je všdycky tak ochleduplný,“ zapředla Fleur
zboţňujícně a pohladila Billa po nosu. Ginny se za
jejími zády pitvořila, jako ţe zvrací do misky s
ovesnou kaší. Harry se zakuckal kukuřičnými
vločkami a Ron ho musel praštit do zad.
Byl zamračený, pochmurný den. Kdyţ vyšli z
domu a oblékali si pláště, čekalo na ně na předním
dvorku jedno ze speciálních aut Ministerstva kouzel,
v němţ se uţ Harry jednou vezl.
„To je fajn, ţe nám taťka zase můţe obstarat
takovýhle odvoz,“ pochvaloval si Ron a slastně se
protáhl. Auto se mezitím měkce rozjelo a Bill s Fleur
zamávali z kuchyňského okna Doupěte Ronovi,
Harrymu, Hermioně a Ginny, pohodlně uvelebeným
na prostorném zadním sedadle.
„Raději si na to moc nezvykej, Rone, auto máme
jen kvůli Harrymu,“ napomenul syna přes rameno
pan Weasley, který seděl vedle ministerského řidiče s
paní Weasleyovou. Sedadlo pro spolujezdce se
úsluţně protáhlo, takţe vypadalo jako dvoumístná
pohovka. „Harry byl zařazen do nejvyšší kategorie
bezpečnosti a U Děravého kotle nás čeká ještě další
bezpečnostní posila.“
Harry na to nic neřekl, ale nijak zvlášť se mu
nezamlouvala představa, ţe si bude svoje nákupy
obstarávat za asistence armády bystrozorů. V
tlumoku měl přibalený svůj neviditelný plášť a v
duchu si říkal, ţe kdyţ ho povaţuje za dostatečnou
ochranu Brumbál, rozhodně by to mělo stačit i
ministerstvu. A jak se nad tím zamyslel, nebyl si
najednou docela jistý, jestli ministerstvo o jeho plášti
ví.
„Tak jsme na místě,“ oznámil řidič po překvapivě
krátké chvíli. Promluvil poprvé za celou jízdu, kdyţ
zpomalil na ulici Charing Cross Road a zastavil před
Děravým kotlem. „Dostal jsem příkaz, abych tu na
vás počkal. Máte představu, jak dlouho se asi
zdrţíte?“
„Předpokládám, ţe to potrvá pár hodin,“
odpověděl pan Weasley. „Á, výborně, uţ je tady!“
Harry se po vzoru pana Weasleyho podíval oknem
ven a srdce mu poskočilo radostí. Před hostincem
nečekali ţádní bystrozorové, tyčila se tam obrovitá
černovousá postava bradavického Rubeuse Hagrida.
Měl na sobě dlouhý bobří koţich, a jakmile Harryho
uviděl, radostně se rozzářil a ignoroval uţaslé
pohledy kolemjdoucích mudlů.
„Harry!“ zaburácel, a kdyţ Harry vystoupil z auta,
popadl ho do náruče a stiskl ho, div mu nerozdrtil
všechny kosti. „Klofan – teda, chci říct Křídlošíp,
měl bys ho vidět, Harry – von je tak šťastnej, ţe je
zas na čerstvým vzduchu…“
„To jsem rád, ţe se mu u tebe líbí,“ usmíval se
spokojeně Harry a masíroval si ţebra. „Nevěděli
jsme, ţe ta bezpečnostní posila budeš ty!“
„Já vím, je to ouplně jako za starejch časů, ţe jo?
Abys věděl, ministerský nejdřív chtěli poslat celou
bandu bystrozorů, ale Brumbál řek, ţe budu stačit
já,“ vypjal hrdě prsa a zastrčil si palce do kapes. „No
tak jdem – aţ po vás, Molly, Arture…“
Poprvé, co si Harry pamatoval, bylo v hostinci U
Děravého kotle liduprázdno. Místo obvyklých hostů
tam byl jen seschlý a bezzubý hostinský Tom.
Vzhlédl k nim s nadějí v očích, kdyţ vešli, neţ ale
stačil promluvit, Hagrid mu důleţitě ohlásil: „Dneska
jenom projdem skrz, Tome, rozumíš přece. Jsem sem
oficiálně vyslanej za Bradavice, však víš, jak to
chodí.“
Tom sklesle přikývl a znovu se věnoval otírání
sklenic. Harry, Hermiona, Hagrid a Weasleyovi
prošli lokálem na studený malý zadní dvorek, kde
stály popelnice. Hagrid zvedl růţový deštník, který
nesl v ruce, a poklepal jím na jistou cihlu ve zdi. Zeď
se okamţitě rozestoupila a vytvořila klenutý průchod
do křivolaké uličky dláţděné velkými kočičími
hlavami. Prošli jím na druhou stranu, zastavili se a
rozhlédli kolem sebe.
Příčná ulice se změnila. Pestrobarevné a blýskavé
výkladní skříně, plné učebnic zaklínadel, přísad do
lektvarů a kotlíků, zmizely z očí za velkými plakáty
Ministerstva kouzel, které přes ně byly přelepeny. Na
většině tmavorudých plakátů byly velkým písmem
vytištěné bezpečnostní pokyny z obdobných letáků,
které ministerstvo rozesílalo přes léto, na jiných byly
zveřejněny pohybující se černobílé fotografie
známých Smrtijedů, unikajících dosud zatčení.
Belatrix Lestrangeová přezíravě shlíţela na ulici z
výkladu nejbliţší lékárny. Několik výloh bylo
zatlučeno prkny, mezi nimi i výloha zmrzlinářství
Floreana Fortescuea. Po celé ulici se však zároveň
vyrojila řada pochybných malých stánků. Nejbliţší z
nich, postavený před prodejnou Krucánky a kaňoury,
měl na čelní stěně pod špinavou pruhovanou
markýzou připíchnutou lepenkovou ceduli s
nápisem:
AMULETY!
ÚČINNÉ PROTI VLKODLAKŮM,
MOZKOMORŮM A NEŢIVÝM
Jakýsi drobný kouzelník zchátralého zevnějšku
chřestil kolemjdoucím do uší stříbrnými talismany na
řetězech.
„Nekoupíte jeden své holčičce, madam?“ volal na
paní Weasleyovou, kdyţ ho míjeli, a mlsně
pokukoval po Ginny. „Abyste ochránila ten její
hezoučký krček?“
„Být teď ve sluţbě…“ zahučel pan Weasley a
provrtal prodavače amuletů zlostným pohledem.
„Ano, jistě, ale teď prosím tě nikoho nezatýkej,
drahý, spěcháme,“ zarazila ho paní Weasleyová a
nervózně nahlédla do nákupního seznamu. „Myslím,
ţe bychom měli začít u madame Malkinové,
Hermiona chce koupit nový společenský hábit,
Ronovi zpod školního hábitu vykukují kotníky a ty
určitě taky potřebuješ nové oblečení, Harry, vţdyť jsi
o tolik vyrostl… tak pojďte všichni…“
„Nemá přece smysl, Molly, abychom chodili k
madame Malkinové všichni,“ namítl pan Weasley
„Co kdyby tam šli tihle tři s Hagridem? My zatím
můţeme zajít do Krucánků a kaňourů a nakoupíme
všem učebnice.“
„No, já nevím,“ rozmýšlela se nervózně paní
Weasleyová, zjevně rozpolcená mezi touhou mít
nákupy co nejrychleji odbyté a přáním udrţet
všechny pohromadě. „Myslíš, Hagride…“
„Nedělej si vrásky, Molly, se mnou budou v
bezpečí,“ ujistil ji Hagrid a mávl ledabyle rukou,
velkou jako víko od popelnice. Paní Weasleyová se
nezdála být stoprocentně přesvědčená, nakonec ale
na návrh rozdělit se přistoupila a spěšně s manţelem
a s Ginny odcupitala ke Krucánkům a kaňourům,
zatímco Harry, Ron, Hermiona a Hagrid se vypravili
k madame Malkinové.
Harry si všiml, ţe mnozí kolemjdoucí mají ve
tváři stejně uštvaný a ustaraný výraz jako paní
Weasleyová a ţe se nikdo s nikým nezastavuje na
kus řeči. Nakupující se drţeli pospolu v pevně
stmelených skupinkách a cílevědomě mířili za tím,
co potřebovali. Nikdo zřejmě nechodil po nákupech
sám.
„Počítám, ţe by vevnitř bylo kapku těsno,
kdybysme se tam nacpali všichni,“ prohlásil Hagrid
před obchodem madame Malkinové a nahlédl do něj
výlohou. „Budu hlídat venku, co vy na to?“
Harry, Ron a Hermiona tedy vešli do malého
krámku bez Hagrida. Na první pohled to vypadalo,
ţe uvnitř nikdo není, sotva však za nimi zaklaply
dveře, zaslechli zpoza stojanu se společenskými
hábity, pošitými třpytivými zelenomodrými flitry,
dobře známý hlas.
„…uţ dítě, matko, pokud sis toho ještě nevšimla.
Nemám ţádný problém obstarat si svoje nákupy
sám.“
Něčí konejšivý mlaskavý hlas, v němţ Harry
poznal madame Malkinovou, namítl: „No tak, mladý
pane, vaše matka má pravdu, nikdo z nás by teď
neměl nikam chodit sám. Vůbec nejde o to, ţe by vás
tu někdo povaţoval za dítě…“
„Dávejte pozor, kam pícháte ten špendlík,
ţenská!“
Za stojanem se vynořil asi šestnáctiletý chlapec s
bledým špičatým obličejem a plavými, téměř bílými
vlasy. Na sobě měl elegantní tmavozelený hábit,
jehoţ spodní obruba a okraje rukávů se třpytily
zapíchanými špendlíky. Přešel k zrcadlu a kriticky se
v něm prohlíţel. Několik vteřin trvalo, neţ si v
zrcadle všiml přes rameno Harryho, Rona a
Hermiony. Jeho světlešedé oči se zúţily.
„Chceš vědět, co tu tak páchne, matko? To sem
zrovna vešla jedna mudlovská šmejdka,“ prohlásil
Draco Malfoy.
„Řekla bych, ţe takové výrazy sem opravdu
nepatří!“ napomenula ho madame Malkinová, která k
němu chvatně přicupitala s krejčovským metrem v
jedné a s hůlkou v druhé ruce. „A také nemám ráda,
kdyţ někdo v mém salonu vytahuje hůlku,“ dodala
jedním dechem, kdyţ pohlédla ke dveřím a zjistila,
ţe Harry i Ron svými hůlkami míří na Malfoye.
Hermiona stála kousek za nimi a šeptala: „Ne,
váţně, nechte toho, nestojí to za to…“
„To chci vidět, jak si troufnete na nějaká kouzla
mimo školu,“ zasyčel posměšně Malfoy. „Kdo ti
udělal toho monokla, Grangerová? Moc rád mu pošlu
kytku!“
„Tak  uţ dost!“ zarazila ho ostře madame
Malkinová a ohlédla se přes rameno, aby získala
podporu. „Madam – prosím…“
Zpoza stojanu s hábity vyšla Narcisa Malfoyová.
„Dejte ty hůlky pryč,“ vyzvala chladně Harryho a
Rona. „Jestli ještě jednou napadnete mého syna,
postarám se, aby to bylo to poslední, co ještě kdy
uděláte.“
„Váţně?“ ušklíbl se Harry, pokročil kupředu a
upřeně se zadíval do uhlazeného zpupného obličeje,
jímţ se Narcisa i přes svou bledost podobala sestře.
Byl teď uţ stejně velký jako ona. „Nejspíš seţenete
pár kámošů Smrtijedů, aby nás vyřídili, co?“
Madame Malkinová vyjekla a chytila se za srdce.
„Prosím vás, ne! Neměli byste se obviňovat –
takhle mluvit je nebezpečné – ty hůlky pryč,
prosím!“
Harry však svoji hůlku nesklonil.
Narcisa Malfoyová se ošklivě usmála. „Vidím, ţe
postavení Brumbálova oblíbence ti dává falešný
pocit bezpečí, Harry Pottere. Brumbál tady ale
nebude věčně, aby tě chránil.“
Harry se provokativně rozhlédl po obchodu.
„No jo… ať koukám jak koukám… zrovna teď
tady není! Tak proč to nezkusíte? Moţná se v
Azkabanu najde dvoucela, kam vás zašijou i s tím
ubohým ztroskotancem, s vaším panem manţelem!“
Malfoy se k Harrymu vztekle vrhl, škobrtl ale o
příliš dlouhý hábit. Ron se hlasitě zasmál.
„Neopovaţuj se takhle mluvit s mojí matkou,
Pottere!“ zavrčel Malfoy.
„To nic, Draco,“ uklidňovala ho Narcisa a drţela
ho štíhlými bílými prsty za rameno. „Počítám, ţe
Potter se připojí k drahouškovi Siriusovi mnohem
dřív, neţ se já připojím k Luciusovi.“
Harry zvedl hůlku výš.
„Ne, Harry!“ zaúpěla Hermiona, popadla ho za
paţi a pokoušela se strhnout ji a přimáčknout mu ji k
tělu.
„Mysli přece… to nesmíš… dostal by ses do
strašného maléru…“
Madame Malkinová chvíli nerozhodně
přešlapovala na místě a pak se zřejmě rozhodla
předstírat, ţe se nic neděje, a doufat, ţe se také
doopravdy nic nestane. Sklonila se k Malfoyovi,
který dál provrtával Harryho zlostným pohledem.
„Řekla bych, ţe tady ten levý rukáv bychom měli
ještě maličko zkrátit, mladý pane, dovolte, hned
to…“
„Au!“ zařval Malfoy a pleskl ji přes ruku.
„Dávejte přece pozor s těmi špendlíky, ţenská! Pojď,
matko – myslím, ţe uţ ten hábit nechci…“
Přetáhl si jej přes hlavu a hodil ho madame
Malkinové k nohám.
„Máš pravdu, Draco,“ přikývla Narcisa a
pohrdlivě si změřila Hermionu. „Teď, kdyţ vím, jaká
holota tady nakupuje… U Keprníka a Frivolitky
určitě pořídíme líp.“
Poté oba pyšně vykročili ke dveřím. Cestou si dal
Malfoy záleţet na tom, aby ještě pořádně vrazil do
Rona.
„No tedy, to je hrůza!“ ulevila si madame
Malkinová, zvedla z podlahy odhozený hábit a
přejela po něm špičkou hůlky jako vysavačem, aby
ho zbavila prachu.
Celou dobu, co Harrymu a Ronovi zkoušela nové
hábity, si počínala roztrţitě. Hermioně se pokusila
prodat pánský společenský hábit místo dámského, a
kdyţ je konečně se zdvořilými úklonami vyprovázela
ke dveřím, bylo na ní znát, ţe je moc ráda vidí
odcházet.
„Tak máte všecko?“ zeptal se vesele Hagrid, kdyţ
se před ním objevili.
„Skoro všechno,“ přikývl Harry. „Viděls
Malfoyovy?“
„Jo,“ zabručel bezstarostně. „Tady přímo na
Příčný se ale určitě nevodváţej dělat nějaký alotria,
tak si s nima nelam hlavu, Harry.“
Harry s Ronem a s Hermionou se po sobě
podívali, neţ ale stačili Hagridovi tuhle
lehkomyslnost vymluvit, objevili se pan a paní
Weasleyovi s Ginny, obtěţkaní obrovským nákladem
učebnic.
„Jste všichni v pořádku?“ ujišťovala se paní
Weasleyová. „Máte hábity koupené? Tak fajn, cestou
k Fredovi a Georgeovi se ještě můţeme stavit v
lékárně a v Mţourově, drţte se pohromadě…“
V lékárně si Harry ani Ron nic nekoupili, protoţe
neměli dál pokračovat ve studiu lektvarů, zato ve
Velkoprodejně Mţourov oba koupili velké krabice
sovích oříšků pro Hedviku a Papušíka. Potom se
vydali Příčnou ulicí dál a hledali Kratochvilné
kouzelnické kejkle – Fredovu a Georgeovu prodejnu
ţertovných kouzelnických předmětů, zatímco paní
Weasleyová přibliţně kaţdou minutu koukala na
hodinky.
„Váţně uţ nemáme moc času,“ připomínala jim.
„Jenom se tam rychle porozhlédneme a pak honem
do auta. Uţ tam skoro budeme, tady je číslo
devadesát dva… devadesát čtyři…“
„Tyjó!“ vyvalil oči Ron a uţasle zůstal stát.
Výkladní skříně Fredova a Georgeova krámku je
mezi fádními, plakáty přelepenými výlohami po
obou stranách ulice udeřily do očí jako prskající
ohňostroj. Náhodní kolemjdoucí se otáčeli a několik
ohromených lidí se před výlohami dokonce zastavilo
a fascinovaně na ně zírali. Levá výloha byla
přeplněná oslnivou směsicí nejrůznějších předmětů,
které se otáčely, bouchaly, jiskřily, poskakovaly a
ječely. Harrymu vhrkly do očí slzy, kdyţ to uviděl.
Pravá výloha byla přelepená obrovitým plakátem,
který měl tmavorudou barvu jako ministerské
plakáty, ale blikal na něm jasně ţlutý slogan:
Máte strach Vy-víte-z-koho?
Bojíte se temných kouzel?
Láry fáry, to je toho,
HORŠÍ je náš STŘEVOUZEL!
PROČ?
Vyvolává stejný pocit nevolnosti a zácpy,
jaký dnes svírá celou zem!
Harry se rozesmál, ale zároveň vedle sebe zaslechl
tlumené zasténání. Ohlédl se a spatřil, jak paní
Weasleyová ohromeně zírá na plakát.
„Střevouzel!“ nehlasně opakovaly její rty. „Ty
dva jednou někdo zaškrtí ve spaní!“ zašeptala.
„Ale mami!“ odporoval Ron, který se stejně jako
Harry lámal smíchy. „Vţdyť to je geniální!“
Rychle s Harrym vrazili do krámu. Uvnitř bylo
tak nabito, ţe se Harry vůbec nemohl prodrat k
regálům. Uţasle zíral kolem dokola a prohlíţel si
krabice narovnané aţ ke stropu. Viděl mezi nimi
záškolácké zákusky, které dvojčata dovedla během
svého posledního, neukončeného roku studia v
Bradavicích k dokonalosti. Všiml si, ţe
nejoblíbenější jsou krvácivé kokosky, jichţ na regálu
zbývala pouze jedna pomačkaná krabice. Byly tam
stojánky plné ţertovných hůlek – ty nejlevnější se
pouze proměnily v gumové kuře nebo ve špinavé
kalhoty, kdyţ jimi někdo mávl, zatímco ty nejdraţší
začaly nic netušícího uţivatele švihat po hlavě a po
krku.  
 
 
„Za to můţe váš boxovací dalekohled,“
odpověděla zkroušeně.
„A hrome, na ty jsem úplně zapomněl,“ omlouval
se Fred. „Počkej…“
Vytáhl z kapsy jakýsi kelímek a podal jí ho. Kdyţ
obezřetně odšroubovala víčko, ukázal se hustý ţlutý
krém.
„Kapku si ho na to dej a za hodinku bude modřina
pryč,“ ujistil ji Fred. „Museli jsme vynalézt účinný
odstraňovač modřin, protoţe většinu svých výrobků
testujeme sami na sobě.“
Hermiona se zatvářila nejistě. „Je to bezpečné, ţe
ano?“
„Samozřejmě,“ ubezpečil ji suverénně Fred.
„Pojď, Harry, všechno ti to tady ukáţu.“
Harry se odpojil od Hermiony, která si potírala
monokl krémem, a šel za Fredem do zadní části
obchodu, kde ho zaujal stojan s karetními a
provazovými triky.
„To jsou mudlovská kouzla,“ vysvětloval nadšeně
Fred a ukazoval na ně. „Pro cvoky, jako je taťka, co
mají rádi mudlovské věci. Moc to sice nenese, ale po
pár kouscích se prodávají pořád a je to originální…
Ááá, tady je George…“
Fredův bratr potřásl Harrymu energicky rukou.
„Provádíš ho po krámu? Pojď se mnou dozadu,
Harry, tam máme věci, na kterých teď fakt
rejţujeme… Hej ty tam! Strč něco do kapsy a
zaplatíš za to víc než jen galeony!“ křikl na malého
chlapce, který chvatně stáhl ruku z kelímku s
etiketou: 
 
Jedlá Znamení zla – zvednou žaludek
zaručeně každému!
George odhrnul závěs vedle mudlovských kouzel
a Harrymu se naskytl pohled do temnější a méně
přeplněné místnosti. Obaly na zboţí, které tu leţelo
vyrovnané na regálech, působily střízlivěji.
„Právě začínáme přecházet na tohle serióznější
zboţí,“ vysvětloval Fred. „Legrační je, jak k tomu
došlo…“
„Nevěřil bys, kolik lidí, dokonce i takových, co
dělají na ministerstvu, pořádně neumí štítové
kouzlo,“ skočil mu do řeči George. „To víš, neměli
moţnost učit se od tebe, Harry.“
„Přesně… Tak tedy: úplně na začátku byly štítové
klobouky a my si mysleli, ţe to bude jen taková
legrácka. Víš, jak to myslím? Řekneš kámošovi, ať tě
zkusí uřknout, a máš ten klobouk na hlavě. To se
nasměješ, jak se bude tvářit, kdyţ se od tebe jeho
formule neškodně odrazí. Jenţe ministerstvo jich
koupilo pět set – pro všechen svůj pomocný
personál. A obrovské objednávky nám chodí pořád
dál!“
„No a tak jsme ke kloboukům přidali ještě štítové
pláště, štítové rukavice…“
„…tedy, proti kletbám, které se nepromíjejí, by ti
upřímně řečeno moc platné nebyly, ale proti méně aţ
středně závaţným kletbám a uřknutím…“
„A pak nás napadlo, ţe bychom mohli obsáhnout
celou oblast obrany proti černý magii, protoţe tam se
točí obrovský prachy,“ vysvětloval nadšeně George.
„Paráda, hele. Třeba tenhle rychlozatmívací prášek, 
 
dováţíme ho z Peru. Moc uţitečná věcička, kdyţ
chceš prásknout do bot.“
„A naše děsivé dělobuchy – ty seskakují samy z
regálů, koukni,“ vyzval ho Fred a ukázal na několik
prapodivně vyhlíţejících černých předmětů. Poněkud
připomínaly klakson a skutečně se pokoušely tiše
zmizet. „Kdyţ potřebuješ, stačí jeden nenápadně
upustit na zem, on odběhne stranou, a kdyţ je z
dohledu, tak pěkně řachne a přitom od tebe odláká
pozornost.“
„Šikovné,“ ocenil Harry.
„Tumáš,“ George jich pár popadl a hodil mu je.
Mezi závěsy k nim nakoukla hlava jakési mladé
čarodějky s krátce zastřiţenými plavými vlasy. Harry
si všiml, ţe na sobě má také fialový hábit
prodavačky.
„Mám tady zákazníka, který shání nějaký
ţertovný kotlík, pane Weasley a pane Weasley,“
sdělila.
Harrymu připadlo hrozně zvláštní, ţe někdo
oslovuje Freda a George ,pane Weasley‘, dvojčata to
ale vzala jako naprostou samozřejmost.
„Momentíček, Verity, hned jsem tam,“ odpověděl
bez váhání George. „A ty si klidně vyber, co chceš,
Harry, rozumíš? Máš to zadarmo.“
„To přece nemůţu!“ protestoval Harry, který uţ
vytáhl váček s penězi, aby zaplatil děsivé dělobuchy.
„Ty u nás neplatíš!“ prohlásil energicky Fred a
mávnutím ruky Harryho zlato odmítl.
„Ale…“
„Dal jsi nám přece půjčku do začátku,
nezapomněli jsme na to,“ pokáral ho přísně George. 
 
„Vezmi si, co chceš, jen nezapomeň lidem povědět,
kdes to sehnal, kdyby se tě ptali.“
George zmizel za závěsem, aby pomohl s
obsluhováním zákazníků, a Fred se vrátil s Harrym
do hlavní prodejní místnosti. Tam našli Hermionu a
Ginny, které si ještě pořád prohlíţely Patentované
kouzelné vzdušné zámky.
„Tak co, holky, ještě jste neobjevily naši speciální
nabídku pro čarokrásné čarodějky?“ zeptal se Fred.
„Račte za mnou, dámy…“
Kousek od výlohy byla vystavena řada křiklavě
růţových věciček, kolem nichţ se tlačil hlouček
vzrušených a nadšeně se chichotajících dívek.
Hermiona i Ginny se ostraţitě drţely několik kroků
zpět.
„Tady, dámy!“ oznámil pyšně Fred. „Bohatší
výběr nápojů lásky nikde nenajdete.“
Ginny pochybovačně zvedla obočí. „A zabírá to?“
„Samozřejmě ţe zabírají, aţ na čtyřiadvacet hodin
nepřetrţitě, podle váhy příslušného chlapce…“
„…a podle přitaţlivosti děvčete,“ doplnil ho
George, který se náhle znovu objevil vedle nich.
„Vlastní sestřičce je ale neprodáme,“ dodal a zatvářil
se nečekaně přísně, „protoţe ta uţ i tak chodí asi s
pěti klukama, podle toho, co jsme…“
„Nevím, co vám Ron napovídal, ale je to jen velká
nestydatá leţ,“ ujistila ho klidně Ginny, natáhla se a
sebrala z regálu malý růţový kelímek. „Co je tohle?“
„Zaručený desetivteřinový čistič pleti,“ odpověděl
Fred. „Vynikající na všechno od nejmenších uhru aţ
po zhnisané beďary, ale nesnaţ se to zamluvit!
Copak není pravda, ţe momentálně chodíš s nějakým 
 
Deanem Thomasem?“
„Jo, to je pravda,“ přisvědčila Ginny. „A kdyţ
jsem ho naposledy viděla, byl jen jeden, nebylo jich
pět. A tohle je co?“ Ukazovala na hromádku malých
kuliček s načechranými chlupy v různých odstínech
růţové a červené, které se kutálely na dně velké
klece a vydávaly vysoké pištivé zvuky.
„Trpaslenky,“ ujal se zase slova George.
„Miniaturní kluběnky. Jdou tak na dračku, ţe se ani
nestačí mnoţit. A co ten Michael Corner?“
„Toho jsem pustila k vodě, nestál za nic,“
utrousila Ginny, prostrčila prst mříţemi klece a
sledovala, jak se k němu trpaslenky hrnou. „Jsou
váţně miloučké!“
„Ano,“ připustil Fred, „docela přítulné potvůrky.
Nezdá se ti, ţe ty kluky střídáš nějak rychle?“
Ginny se k němu otočila s rukama zaloţenýma v
bok. Rozzuřeným výrazem v obličeji se tolik
podobala paní Weasleyové, ţe Harryho překvapilo,
jaktoţe se Fred bázlivě nepřikrčil.
„Do toho ti nic není! A tobě bych byla vděčná,“
střelila naštvaným pohledem po Ronovi, který se
právě objevil s plnou náručí zboţí vedle George,
„kdybys o mně těmhle dvěma nevykládal ţádné
báchorky!“
„To dělá tři galeony, devět srpců a jeden svrček,“
spočítal Fred, kdyţ si prohlédl hromadu krabic v
Ronově náruči. „Koukej zaplatit.“
„Vţdyť jsem váš bratr!“
„A tohle je naše zboţí, co chceš štípnout. Tři
galeony a devět srpců. Ten jeden svrček ti slevím.“
„Já ale tři galeony a devět srpců nemám!“ 
 
„Tak to koukej všechno vrátit zpátky a dej si
záleţet, ať to dáš na správné regály.“
Ron několik krabic upustil, zaklel a rukou udělal
na Freda neslušné gesto. Přesně v tom okamţiku se
objevila paní Weasleyová a naneštěstí si toho všimla.
„Ještě jednou tě uvidím něco takového dělat a
zakouzlím ti na prstech uzel!“ napomenula ho přísně.
„Mohla bych dostat trpaslenku, mamko?“
zaškemrala okamţitě Ginny.
„Coţe chceš?“ zeptala se podezřívavě paní
Weasleyová.
„Podívej, jsou tak sladké…“
Paní Weasleyová poodešla stranou, aby si
trpaslenky prohlédla, a Harrymu, Ronovi a Hermioně
se na okamţik naskytl absolutně nezakrytý výhled
ven. Po ulici právě někam chvátal Draco Malfoy,
úplně sám. Kdyţ míjel Kratochvilné kouzelnické
kejkle, ohlédl se přes rameno. O několik vteřin
později ho ztratili z dohledu.
„To bych rád věděl, kde nechal mámu,“ zamračil
se Harry.
„Vypadá to, ţe se jí zdejchnul,“ poznamenal Ron.
„Ale proč?“ uvaţovala Hermiona.
Harry na to nereagoval, sám přemýšlel na plné
obrátky. Narcisa Malfoyová svého drahocenného
synáčka rozhodně nepustila dobrovolně, Malfoy
musel určitě vynaloţit značné úsilí, aby se
vysvobodil z jejích spárů. A protoţe Harry Malfoye
znal a nenáviděl, nepochyboval o tom, ţe má za
lubem nějakou lumpárnu.
Rozhlédl se. Paní Weasleyová a Ginny se skláněly
nad trpaslenkami. Pan Weasley se rozplýval nad 
 
balíčkem mudlovských hracích karet. Fred a George
se věnovali zákazníkům. Venku před skleněnou
výlohou stál Hagrid zády k nim a bedlivě pozoroval
obě strany ulice.
„Schovejte se sem, honem,“ sykl Harry a vytáhl z
tlumoku neviditelný plášť.
„No… já nevím, Harry,“ zakoktala Hermiona a
nejistě se podívala po paní Weasleyové.
„Tak dělej!“ pobídl ji Ron.
Hermiona ještě vteřinku váhala, neţ se skrčila k
Harrymu a Ronovi pod plášť. Nikdo si jejich zmizení
nevšiml, všichni byli příliš zaujati Fredovým a
Georgeovým zboţím. Harry, Ron a Hermiona se
hbitě propletli mezi zákazníky ke dveřím a vyběhli z
krámku, na ulici ale zjistili, ţe Malfoy zmizel stejně
úspěšně jako oni.
„Šel támhletím směrem,“ zašeptal Harry tak tiše,
aby je Hagrid, který si pobrukoval nějakou písničku,
neslyšel. „Pojďte.“
Rozběhli se, rozhlíţeli se doprava i doleva,
nakukovali do výloh i do dveří, aţ konečně
Hermiona ukázala před sebe.
„To je on, ne?“ šeptla. „Jak zahýbá doleva?“
„Tomu říkám překvapení,“ špitl Ron.
Malfoy se totiţ rozhlédl, nenápadně vklouzl do
Obrtlé ulice a zmizel z dohledu.
„Rychle, nebo ho ztratíme,“ pobídl ostatní Harry.
„Budou nám vidět nohy!“ varovala ustrašeně
Hermiona, kdyţ jim plášť začal pleskat kolem
kotníků. Bylo uţ pro ně mnohem obtíţnější neţ kdysi
schovat se pod něj všichni tři.
„To je jedno,“ odbyl ji netrpělivě Harry. „Teď 
 
hlavně musíme švihat!“
Jenţe Obrtlá, postranní ulička zasvěcená černé
magii, se zdála být zcela liduprázdná. Dívali se do
výkladních skříní, které míjeli, vypadalo to ale, ţe
ani v jednom z krámů nejsou ţádní zákazníci. Harry
usuzoval, ţe v těchto nebezpečných časech plných
podezíravosti se svým způsobem prozradí kaţdý, kdo
si kupuje výtvory černé magie – či přinejmenším
kaţdý, kdo je viděn, jak si je kupuje.
Hermiona ho bolestivě štípla do paţe.
„Au!“
„Psst! Podívej! Támhle je!“ hlesla mu do ucha.
Došli právě k jedinému obchodu v Obrtlé ulici, ve
kterém Harry kdysi byl: krámek Borgin & Burkes
nabízel široký sortiment zlověstných předmětů.
Uvnitř, mezi vitrínami plnými lebek a starých lahví,
stál zády k nim Draco Malfoy a skoro ho nebylo
vidět vedle obrovské černé skříně, té samé, v níţ se
kdysi Harry schoval, aby se vyhnul setkání s ním a s
jeho otcem. Podle toho, jak Malfoy šermoval
rukama, se dalo předpokládat, ţe se něčeho horlivě
doţaduje. Majitel obchodu pan Borgin, shrbený muţ
s mastnými vlasy, stál za pultem a v obličeji měl
zvláštní výraz, v němţ se mísila nevole se strachem.
„Kdybychom tak věděli, o čem spolu mluví,“
povzdechla si Hermiona.
„To můţeme!“ vyhrkl Ron. „Počkejte chviličku –
sakra!“
Vzápětí upustil pár krabic, se kterými se vláčel, a
přehraboval se v největší z nich.
„Koukněte, ultradlouhé uši!“
„Fantastické!“ zajásala Hermiona, kdyţ Ron 
 
rozmotal pár dlouhých růţových provázků a začal je
soukat k prahu krámku. „Doufám jen, ţe ty dveře
nejsou očarované proti vyrušení…“
„Nejsou!“ tiše triumfoval Ron. „Poslouchejte!“Dali hlavy k sobě a dychtivě poslouchali na konci
provázků, kterými k nim doléhal Malfoyův hlas
stejně zřetelně, jako by pustili rádio.
„…víte, jak to spravit?“
„Moţná ano,“ přisvědčil Borgin tónem, kterým
dával najevo, ţe není ochoten nic jednoznačně slíbit.
„Budu ovšem muset tu věc vidět. Proč jste ji
nepřinesl s sebou?“
„To nejde,“ odpověděl Malfoy. „Musí zůstat, kde
je. Potřebuji jen, abyste mi vysvětlil jak na to.“
Harry viděl, jak si Borgin nervózně olízl rty.
„No, musím říct, ţe takhle to bude velice
nesnadné, kdyţ to nevidím, moţná to ani nepůjde.
Vůbec nic vám nezaručuju.“
„Ne?“ opáčil Malfoy a Harrymu podle tónu jeho
hlasu bylo jasné, ţe se posměšně šklebí. „Tohle vám
moţná pomůţe trochu pozvednout sebevědomí.“
Přistoupil k Borginovi blíţ, takţe ho skříň skryla
jejich očím. Aby na něj přece jen dohlédli, posunuli
se Harry, Ron a Hermiona kousíček stranou, i nadále
však viděli pouze Borgina, který se tvářil absolutně
vyděšeně.
„Jestli to někomu povíte,“ pokračoval Malfoy,
„vyřídím si to s vámi. Znáte Fenrira Šedohřbeta? Je
to náš rodinný přítel, občas k vám zaskočí, aby se
přesvědčil, jestli se tomu plně věnujete.“
„Nepotřebuju ţád…“
„O tom rozhodnu já,“ zarazil ho Malfoy. „No,
budu uţ muset jít. A tohleto nezapomeňte pořádně
schovat, budu to potřebovat.“
„Nechtěl byste si to tedy rovnou odnést?“
„Ovšemţe ne, vy pišišvore jeden natvrdlá. Jak
bych s tím vypadal před lidmi na ulici? Prostě to není
na prodej.“
„Jistěţe… pane.“
Borgin se uctivě uklonil, stejně hluboko jako
tenkrát, kdyţ ho Harry viděl klanět se Luciusi
Malfoyovi.
„Nikomu ani slovo, Borgine – a tím myslím i vaši
matku, rozumíte?“
„Spolehněte se, spolehněte,“ zamumlal Borgin a
znovu se uklonil.
Hned nato cinkl zvonek nade dveřmi a Malfoy s
nesmírně samolibým úsměvem opatrně vyšel z
obchodu. Prošel tak těsně kolem Harryho, Rona a
Hermiony, aţ cítili, jak se jim plášť znovu zatřepotal
u kolenou. Borgin v krámku zůstal jako přimraţený.
Podlézavý úsměv z jeho tváře zmizel, vystřídalo jej
znepokojení.
„Co to má znamenat?“ zašeptal Ron a přitahoval
ultradlouhé uši.
„Nevím,“ zavrtěl hlavou Harry a usilovně
přemýšlel. „Chce něco opravit… a taky si u Borgina
něco zamlouval… neviděli jste, na co ukazoval, kdyţ
říkal tohleto?“
„Ne, za tou skříní na něho nebylo vidět…“
„Zůstaňte tady, vy dva,“ zašeptala Hermiona.
„Co to vy…?“
Ale Hermiona uţ vyklouzla zpod neviditelného
pláště. V odrazu ve výloze si upravila vlasy a pak
energicky vstoupila do obchodu, nad jehoţ dveřmi se
znovu rozcinkal zvonek. Ron honem nacpal
ultradlouhé uši zpátky pod práh a jeden provázek
podal Harrymu.
„Dobrý den přeji, to je dnes ale hrozné ráno,
viďte?“ šveholila Hermiona. Borgin neodpověděl,
pouze si ji měřil podezřívavým pohledem, zatímco si
spokojeně pobrukovala a bloumala mezi
nepřehlednou změtí vystaveného zboţí.
„Tenhle náhrdelník je na prodej?“ zastavila se
před zasklenou vitrínou.
„Pokud máte půl druhého tisíce galeonů,“
odpověděl chladně Borgin.
„No… hmm… tolik tedy váţně nemám,“ mávla
rukou Hermiona a šla dál. „A co tahleta roztomilá…
hmm… lebka?“
„Šestnáct galeonů.“
„Takţe tu byste mi prodal, viďte? Nemá ji…
nemá ji nikdo zamluvenou?“
Borgin si ji prohlíţel přimhouřenýma očima.
Harry měl nepříjemný dojem, ţe přesně vytušil, o co
jí jde. Také Hermiona vycítila, ţe ji Borgin prokoukl,
protoţe náhle hodila veškerou opatrnost za hlavu.
„Věc se má tak… hmm… ten chlapec, který tu
před chviličkou byl, Draco Malfoy… totiţ, je to můj
kamarád a já bych mu ráda koupila nějaký dárek k
narozeninám. Jestli si uţ u vás ale něco zamluvil,
nechtěla bych mu koupit totéţ, takţe… no…“
Pěkně průhledné, pomyslel si Harry a Borgin byl
zjevně téhoţ mínění.
„Ven!“ vyštěkl ostře. „A honem!“
Hermiona nečekala, aţ jí řekne dvakrát, a
rozběhla se ke dveřím. Borgin za ní, a jakmile
zvonek znovu zacinkal, přibouchl dveře a vyvěsil na
ně ceduli ZAVŘENO.
„A je vymalováno,“ povzdechl Ron a vtáhl
Hermionu pod plášť. „Za pokus to stálo, ale šla jsi na
to trošičku okatě…“
„Jasně, příště mi ukaţ, jak to mám dělat, ty mistře
tajností!“ vyštěkla na něj.
Takhle na sebe prskali celou zpáteční cestu ke
Kratochvilným kouzelnickým kejklím. Tam s tím
museli přestat, aby mohli nepozorovaně
proklouznout kolem silně znepokojené paní
Weasleyové a Hagrida, kteří si jejich nepřítomnosti
očividně povšimli. Jakmile byli uvnitř, Harry shodil
neviditelný plášť, schoval ho do tlumoku a připojil se
k Hermioně a Ronovi, kteří na výtky paní
Weasleyové reagovali tvrzením, ţe byli celou dobu v
zadní místnosti a ţe se po nich určitě pořádně
nepodívala.