meda2016

(2018) Náhled při návštěve každého z dílů neudělá z postav kamarády, nezamilujete si svou postavu, dívám se na ně těch třicet minut jako na jeviště, kde se celuloidové/VHS-kové figurky rozhýbají  a po vypnutí čekají na děj dalšího dílu..... Vzájemná souhra dejvičáků vyladila výkony všech na plný počet. V posledních dílech se stupňuje dějovost a překvapivá přiléhavost k současnosti nechala vystoupit všechny postavy mezi nás. S tím i mé nadšení nabylo jistoty.

(2018) Za prvé "smrtelné" znamená, že mohou zneživotnět. "Smrtící" znamená, že mohou zabíjet. Ze scénáře trčí záliba scénáristů v různých filmech: Angelika, Terminátor, Frankenstein, Star Wars, John Carter ... Jacksone! Jacksone! Takhle už jsi zkurvil Hobita!

(2018) Super nápadité ztvárnění paralelních kosmologických dimenzí formou filmových žánrů, výtvarného rukopisu a tvůrčích etap. Příběh je jednoduchý ale není vůbec špatný a nenudí.

(2018) Po shlédnutí poloviny jsem byl spokojený obrazovou kvalitou a trikovou složkou, takže jsem i doporučil dál. Zpomalené záběry nejnapínavějších situací, sledování dělových střel po jejich cestě a jejich detailní účinek povyšují zážitek na vyšší úroveň. V titulcích je účast českého štábu a speciálních efektů zapsána latinkou.

(2004) Gerontoroidi na antigravitačních makropulidních  vozících rozumují o směřování superměsta Olympu za neviditelného diktátu syntetického nadmozku Gaiy a při nastolené (utajeně nevraživé) rovnováze mezi biolidmi a bioroidy.

Třetí pečlivé shlédnutí, CZ titulky, zastavování, návraty, poznamenat záchytné body. Kamera a prostředí předloženo excelentně. Dialogy méně, hlavně dikce herců neobohacující. Tentokrát jsem prošel pomyslnou zdí a film mi začal pomáhat k vlastnímu vnímání:

 - - - - - Jestli se nechcete zdržovat obsáhlými poznámkami o viděném, jděte rovnou na závěr - - - - -

(((Hodiny:Minuty))) Lidé v omšelém domě. Žena, muž a dítě. Muž se probouzí, obléká, odchází. Žena mu hádavě vyčítá, že rodinu nezabezpečuje a podléhá nějaké zbytečné vidině; nakonec pláče v psychogenním záchvatu. Všechny barvy jen šedé. Muž jde přes nádražní koleje na časnou schůzku. Čeká žena v drahém oblečení se sportovním vozem, a úřednicky působící muž v plášti. Zvědavá žena a poučující filozofující muž, zdraví se s prvním, nazývají jej Stalker. Neznají ženino jméno. První rázně naznačí ženě, aby odjela a ona s neuctivou poznámkou poslechne. Stalker vyčte druhému opilost, odporuje mu filozoficky. Muži jdou do špinavého bufetu. Scházejí se s dalším vyšším mužem, Profesorem, je fyzik, vědec. Druhý se představuje Spisovatel, popíjí, Stalker nesouhlasí. Spisovatel píše o čtenářích, i nepěkné věci, je skeptik, nemá inspiraci nebo ji obchází. Píská vlak, odcházejí, Spisovatel zapoměl cigarety - vracet se nesmějí. (((0:22))) Roverem bez střechy jedou mlhavým ránem k trati v průmyslovém areálu, míjejí několikrát nezpozorováni motohlídku. Jen muž obsluhující jednu z bran trati je zahlédne. Skryjí auto, mají kanystr, čekají, Spisovatel filozofuje o rozporech svědomí a tužeb. Hlídky otevírají závoru mezi ostnatými dráty a po kontrole pouštějí vlak s jediným vagonem pro obsluhu stanice v zóně. Muži roverem vyrážejí v těsném závěsu a uhýbají za bránou do zákrytu, hlídky pálí ze samopalů ale trefují jen neživé. Zastaví, hledají malou motorovou drezínu, přelévají z kanystru palivo. Zrychlující drezínou kolem nepoužívaných budov, odkladišť, kulatin dřev a zátarasů, míří do krajiny, do Zóny. Teď už všechny barvy. Zastavují na náspu nad strání a lesem, stále lehce zamlženým výhledem, hovoří o tichu, absenci vůní, o již neživém muži zvaném Dikobraz (a dříve Učitel), který vodil do Zóny před Stalkerem, a vonící květy zničil, zadupal. Stalker na chvíli opouští Profesora a Spisovatele, a ti hovoří o něm a jeho rodině, postižené dceři. (((0:44))) Stalker zatím na dohled jakési budovy provádí duševní i fyzický obřad uvolnění nebo sblížení se Zónou. Profesor informuje Spisovatele, že do oblasti před 20 roky dopadl meteorit a zničil dům, lidé do oblasti chodili a mizeli, pak zavrhli, že to byl meteorit, oblast se změnila na zakázanou Zónu, poselství, dar, kde se uprostřed plní přání. Stalker je zpět,  květiny opět rostou ale nevoní, slyší vytí psa nebo vlka, Spisovatel doufá, že by tu někdo mohl žít. Stalker odporuje. Startuje drezínu a posílá ji prázdnou zpátky. Návrat nebude cestou zpět. Stalker určuje směr, v jedné stopě, kolem pozůstatků vojenského průniku do Zóny, k orientačním bodům, sloup, hozená matka se stuhou, hozená matka se stuhou stranou, pořadí Profesor, Spisovatel, Stalker. Vynucuje uctivou netečnost k artefaktům Zóny, přímá cesta k cíli je nebezpečí a zvyk je přibližovat se delší oklikou. Spisovatel se rozhodne posilnit alkoholem, vyrazit přímo přes znervózňující varování, pak i bez alkoholu který mu Stalker vylije, blíží se k Domu a oni napjatě přihlížejí. Kolem Domu se zvedá vítr a hlas zavelí stát, nehýbat se, Spisovatel se vrátí a nikdo z nich neví, čí hlas slyšel. Zóna mění své smrtelné pasti ne podle sebe ale podle toho, kdo vstoupil, bezpečnější je pro návštěvníky nešťastné, ukázněné, vysvětluje Stalker. Profesor chce zůstat a čekat na jejich návrat od Domu, cesta zpět tudy ale nepovede, jen směrem za hozenou maticí. (((1:05, díl 2.))) Muži odpočívají u nějakého vodního díla, rozpadlé zdi, tunel k suchému tunelu, kde se naopak musí plavat. Profesor zapomněl sebrat batoh a Stalker jej zpět nepustí. Jdou a brodí se, v každém oblouku hrázné zdi hřmí padající voda a každá kovová lampa svým drátěným závěsem doplňuje skřípot a hvizd. Profesor je pryč, vrátil se po změněné cestě a vpřed už vede jiná, divoké koryto vedle žhavého magmatu a ozdobné dlažby před koncem chodby. A tam se sejdou, co šli vpřed i zpět, a je to past ztraceného času ale ne zkušenosti. Profesor a Spisovatel se špičkují a filozofují, jestli je pokrok důležitější než umění. Stalker nepoznal, jestli k návštěvníkům Domu v Zóně přišlo štěstí a sám ho prý nepotřebuje. Přiběhne černý pes, usedne u něj, oni odpočívají na ostrůvcích mokřin a voda skrývá předměty neznámé hrozby z minula. Stalker je chvíli součástí věštby i kroniky, hlas mimo svět. (((1:30))) Po probuzení filozofuje o smyslu a podstatě hudby. Kdo půjde první velkým dlouhým vodo-sběrným kolektorem, losují; Spisovatel. Stalker místo matky hodí kámen, postupují nedůvěřivě, vystrašeně. Před dalšími dveřmi Spisovatel vytáhne pistoli, Stalker varuje při vzpomínce na osud vojáků, zahodí ji tedy. Jde dolů přes vodu a schody pak nahoru. Profesor přizná, že jeho zbraní je ampule jedu. Projdou vodou, Stalker zaráží Spisovatele utíkajícího pískem a hodí za ním matku se stuhou, prolétnou ptáci, muži chvíli v písku leží. Spisovatel vpředu filozofuje o své nechuti psát a nechuti k tomuto prostředí. Stalker potom řekne, že právě poslal Spisovatele Mlýnkem na maso. (((1:52))) Spisovatel obviní Stalkera z podvodného losu a zbabělosti jít první. Zazvoní telefon v malé místnosti. Ne, není tu klinika, odpoví Spisovatel na mylné volání. Poté vytočí Profesor a řekne neznámému "třetí budova, čtvrtý bunkr". Neznámý hrozí vězením. Profesor zavěsí,  vzápětí označí jejich možný úspěch za nežádoucí kvůli následnému náporu návštěvníků Zóny a zneužití všehoschopným lidstvem. Spisovatel bezúčelně sepne velký pákový odpojovač a žárovka osvětlí místnost, víc, víc a praskne. Černý pes kňučí ve vedlejší chodbě u dvou zemřelých. Nemají spěchat i když nespěchají. V další zatopené prostoře stojí podle Stalkera na prahu splnění přání v blízké Místnosti, pokud v důvěře zrekapitulují svůj život. Spisovatel nechce vyjevit že věří, odmítne, pak ani Profesor nechce. Ten ukáže schovávanou bombu z třetí budovy čtvrtého bunkru pro zničení jejich cíle; zničení tužby pro dobré i špatné. Tahají se o bombu, Spisovatel teď proti Stalkerovi, vyčítají zneužít Zónu s Domem a Místností pro jeho osobní zisk a moc. Stalker emotivně pokládá sebe za nevýznamného a Zóna je jeho poslední útočiště, jeho svět. (((2:15))) Jsi nevědomý blázen, tvrdí mu Spisovatel. Ani on nechce do Místnosti a brání se splnění svého nejniternějšího přání a myšlenek, z nichž by se oběsil podobně jako Stalkerův Učitel Dikobraz po smrti bratra v Mlýnku na maso a po nalezení pokladu. Funguje vůbec takto Místnost a Zóna? Profesor deaktivuje a rozebírá bombu, zahazuje postupně díly do mělké vody.(((2:24))) Tři muži jsou ve špinavém šedivém bufetu bez barev, pijí pivo, černý pes sedí poblíž. Žena přichází pro Stalkera, spokojená že je živ, vidí psa. Psa nechce ani Spisovatel, má jich pět, pes se přidá k odcházející ženě, postižená dcera v hnědém zdobeném šátku čeká venku. Jdou probarvenou přírodou na pozadí nádrž a elektrárna s chladícími věžemi a komíny, otec dceru nese. Ve svém šedivém domově žena uklidňuje vysíleného, rozlobeného, na zemi nataženého Stalkera stěžujícího si na zájem návštěvníků pouze o majetek. Ukládá ho na lůžko, uklidňuje ho. Opřena u dveří pak kouří cigaretu a do kamery vysvětluje, proč si vzala podivného člověka a o jejím štěstí i neštěstí s ním. Postižená dcera v hnědém zdobeném šátku sedí u stolu, po chvíli telekinezí, silou vůle pohybuje sklenicemi k okraji stolu, jedna padá. Pokládá hlavu na stůl, stůl se postupně rozechvívá, duní vlak. (((konec)))

  - - - - - Závěr - - - - -

Zóna - My nepoznáme pravdu o ní podle vyprávění ani podle viděného. Meteorit možná zničil dům  a oblast, možná elektrárna poblíž, možná nějaká lidská činnost a možná nečinnost. Nacházené artefakty pod hladinou vegetace i vody mohou být i naším vlastním produktem díky nevšímavosti k chátrajícímu prostředí. Čím víc nepoznaná, tím víc a jen pro myšlení lidí je Zóna skutečná.

Nebezpečí - žádné neznámé nevidíme ale očekáváním ho víc a víc cítíme, Stalkerem dezorientováni a manipulováni až k psychóze.

Stalker - je podivný s porovnáním k okolí, snad postižený duševně nebo fyzicky, možná nadaný duševně nebo fyzicky.

Jeho dcera - zdědila po Stalkerovi, možná účinkem Zóny či podobně, jako slepým zbystří sluch, získala neobvyklé schopnosti, nebo je tak vidíme, jako při kouzelnické iluzi, a neodhalíme včas energii chvění blížícího se dunícího vlaku.

Umění (hudba, výtvarné dílo, umělecká performance) - Vlastní niterné pocity, vnímané i proměněné, umělec zhmotní v uměleckém produktu - posluchač či divák získává, jejich pojmutím smysly, znovu niterný pocit podobný tomu umělcovu - v míře jeho uměleckých schopností.

Performancí může být i působení Stalkera při provádění Zónou, Stalker ovlivňuje tím i sám sebe a vytváření svých pravidel. Je svým divákem. Jiná bytost než inteligentní neobměňuje kreativně svá pravidla v jednom životě. Jako malíř mísením barev zkouší, jestli to bude to pravé.

Obdarování - Vždy to bude jiné. Naprostou změnou pravidel pro Stalkera i pro návštěvníka se stane jejich myšlení nezávislé na řádu vně Zóny. Své vlastní já mimovolně rozebere a podrobí zkouškám pravdy. Přizná nepravdu, pokusí se odhodit křivdy. To je zřejmě ten dar Zóny a Místnosti. V tom místě a po té proceduře úplné oproštění od kontroly a vynoření všeho svého já.

Zpětné sestavení vědomí - je nalezením pokladu, každý si jej vysnil a obdržel podle svého.

Hmm, zase nemám po ruce brýle a hned je překlep i v nadpisu. Do sluchátek Čelisti a do uší Palce a další rozhlasové relace. K připomenutým jménům patří vynořivší se tituly, jako Dogville.....

Tím se dostávám k pominutým zážitkům a zvažuji dodatečně umístěná hodnocení.

Dogville je obtížný násilný film (připomíná mi jiná zlá "filmová panství"), provedení je osekané ke kosti, měl jsem chuť přestat se dívat.

Stalker, manipulace v zahradě naší kolektivní mysli.

Temný případ (True Detective), odkládal jsem druhou serii, musím vždy zrušit vlnu, na které jedu (přesněji - rezonuju).

Četl jsem si o řemesle <korzár>. Zopakoval jsem si seriál Jack Holborn - velmi dobrý, a Dva roky prázdnin - průměrný a špatně dabovaný. Možná bych měl projet i Piráty z Karibiku nebo něco francouzského. Ale dobrý příběh je nutný, tak znovu jmenuji "Jack Holborn". Všechny atributy, které by uznal i Steven Spielberg nebo George Lucas.

(2018) Vyjímečný v obraze a chápání..... Jeffrey Scott VanderMeer: Jižní Zóna ("Anihilace" Nebula Award Best Novel 2015; "Autorita"; "Adaptace") Předlohu začínám číst... Slovník říká, že Anihilace je opakem Kreace. Jsem v 1/6 novely a už vidím, že se Alex Garland s předlohou nevyrovnal. Snižuji hodnocení...

(1965) Ještě mne napadá, není on ten cizinec z vnějších zemí vlastně (při jeho způsobech "když se kácí les, létají třísky") pro Godarda podobenstvím Vladimíra Iljiče Lenina Uljanova?

Tak jsem dokoukal Impossible refreš marathon s Tomem Cruisem - jen poslední zatím nemám. A bojím se, pokud to Christopher McQuarrie nedal lépe než impo 5, že budu zklamaný. Čtvrtý M:I od Birda zatím u mne nejlepší.

(2013) Tom Cruise a studeně technokratický začátek. Po bázni, že to tak bude pokračovat, se film ještě 2x zlomil a vše začalo zapadat jak v orloji. Cruise se v těchto filmech našel.

(2002) Právě mi TV připomněla scénu, ve které (oblíbený) Steve Buscemi díky šilhání vyřkne větu "nemluvím s tebou, mluvím s tou veverkou" a já si 12 roků nevzpomínal, kde to bylo.

Tento seriál (2008) zaujal ženu, a tak jsem zkusil koukat, bohužel se pro mne stal nesnesitelným způsobem vedení dialogů, jejich logikou, protahováním už téměř vyřešených situací a neemotivním ztvárněním tureckými umělci. Kdyby těch 79 sestříhali na 26...

V únoru 2018 jsem film Kennetha Branagha (2017) zvědavě zkouknul. Těšil jsem se na poznání, jak tuhle, podle mne nejpitomější (napsanou ovšem geniální literární formou) detektivku se sériovou obětí od Agáty Christie, udělal. Pět hvězd ale nedám, tak 3 a půl. Snad při dalším shlédnutí začnu Branaghova Poirota vychutnávat. Vyráží k dalšímu dobrodružství logiky, k souboji se Suchetem i Ustinovem, od vlakové stanice BROD.

Ledová zkáza, Apokalypsa ve znamení zvěrokruhu... (2014)

Tyto dva filmy jsou výplodem scenáristy Davida Sandersona (kéž by ho trefil zmrazující blesk) a jsou jen pro silně naivní nebo smířlivé povahy svolné seznámit se s opravdovou filmovou katastrofou. I já jsem oba shlédl, Odpad, odpad.