Florfila

Zrovna mě tak napadá, že snídám v osm večer... To je čas, kdy se začíná probouzet jiný svět, můj svět. Svět do kterého patřím a který je mi tak známý, že nikoho neznám lépe. Obleču se do hávu noci, nasadím si noční brýle a ponořím se do ticha. Ticho, ticho, ticho. Ta krásná věc velkých měst, dá se potkat právě jen večer. Nikdy přes den. I hudba zní podstatně lépe. Myšlenky přichází jedna po druhé, tak jak se na nebi objevuje jedna hvězda za druhou a postupně vykreslují velký vůz. Jediné souhvězdí, které jsem schopná rozeznat. Z úzkého dvorku u popelnic, kam si chodím nerušeně zapálit, je vždycky vidět jenom část. Myšlenky se líhnou jako děcka kolem třicítky. Večer se dá vždycky potkat spousta zajímavých lidí. Nikdy nezůstávají dlouho, ale dost dlouho na to, aby člověka uměli poznamenat. Tak se nechávám poznamenat těmi poutníky noci. Za zvuků jazzu na náplavce se nám krásně sedí, svěží vánek nás ovívá, voda čechrá svá křídla a nač nám jsou potom židle....