Belbo

Stačil jsem už pochopit, že i ten nejhloupější lidský úděl a že i ten nejoplzlejší smrtelný příběh je stále ještě přijatelnější než nesmrtelnost, ta strašlivá bezpříběhovost, v níž se všechno jen donekonečna opakuje, nic nekončí, nic nezačíná. Být nesmrtelný je nicotné. Všichni tvorové s výjimkou člověka jsou nesmrtelní, protože nevědí o smrti. Božské, strašné, nepochopitelné je být si vědom nesmrtelnosti. :::

Svět je mraveniště příběhů a co v tom mraveništi může znamenat jeden životní příběh? Vždyť z odstupu jsou příběhy všech lidí jen nepatrně odlišné, zaměnitelné sériové, do zblbnití se opakují. Lidské příběhy jsou ryzí, opravdové jen ve své intimní, , bolestné konkrétnosti,  ale ta se nedá nijak přidržet. Zatímco Bůh nemá příběh a nemá identitu, protože nemá začátek ani konec, lidé zase v těch miliardách začátků a konců kolem sebe ztrácejí nezaměnitelnost svých příběhů a všechny identity  se v tom množství identit rozplývají. A to je pravá chvíle, kdy si bohové a lidé podávají ruce. ...

příběh je čirá identita, duše člověka. Všechno, co o sobě lidé vědí, vědí v příbězích.  Od začátku do konce života jen naplňujete, vyjevujete, pozměňujete a proměňujete jediný svůj příběh. A nemůžete z něho utéct. Aspoň ne na dlouho. Nakonec musíte znova najít jeho přijatelnou podobu. Nakonec ho musíte znova přijmout. Ale příběhy jsou nejen identitou člověka, ale také identitou lidstva. A tady platí totéž. Ani lidstvo nemůže utéct ze svého, jakkoli hrůzného příběhu