forsberg

Sleduji na čt24 přenos ze svatby prince Williama a smrkám a smrkám, nikoli dojetím, ale proto, že mám chřipku a dívám se naštvaně na budoucí princeznu, která má krásné šaty a milý úsměv, zatímco já oteklý nos a bolení v krku. Ale pak mne potěší škodolibě, že královna vypadá jako Jim Carrey, Beckham si přišpendlil vyznamenání obráceně, zatímco jeho žena si přišpendlila klobouk na čelo, i udělá se mi trochu lépe, ale stejně si radši ještě počkám na noční záznam z parlamentu, protože při přehlídce pomačkaných obleků, umaštěných účesů a nekonečných samožerských řečí si zaručeně řeknu, že tak zle, jako tihle pánové na tom ještě nejsem. Domluvil jsem, smrk.

Můj autistický synek velice rád klade otázky, ale nerad na ně odpovídá. Jediné tři odpovědi, které jsme schopni z něj vypáčit jsou: Nemoh ani nechtěl (Uklidíš si časopisy? Nemoh ani nechtěl), Nedám ani nepůjčím (Dáš mi kousek koláče? Nedám ani nepůjčím) a Teďkonc jo (Chceš čokoládu? Teďkonc jo). Dnes mne šéf požádal o nějaké tabulky, do kterých se mi zoufale nechtělo i zasnila jsem se na okamžik, jak by bylo pohodlné být chvíli autistou - Přineseš mi ty tabulky? Nemoh ani nechtěl. Uděláš mi kafe? Nedám ani nepůjčím. Chceš prémie? Teďkonc jo.

Zapomněla jsem dnes v práci odpovědět na tři důležité maily a vědouc, že malé hříchy trestá pánbůh ihned, rozhodla jsem se potrestat sebe sama dřív než to udělá nejvyšší i naordinovala jsem si tři hodiny sledování přímého přenosu hlasování o nedůvěře vládě, takže teď už vím jistojistě, že utrpení pročišťuje a zdrcena vědomím, že každý národ má takovou vládu jakou si zaslouží, rozhlížím se po bytě, zda tu nemám takový bordel jako mají ve sněmovně neboť jaký pán taký kmán a s čím kdo zachází tím taky schází i vypnula jsem telku, protože ryba a poslanci třetí hodinu smrdí a jdu spát, dřív než mne někdo nazve poskakujícím mudroslovím národa českého.

Na Velikonoce jsme mívali doma pěkný zvyk. Schovávali jsme vajíčka, čokolády a jiné drobnosti a synkové je pak hledali. Bývala to radost dlouhotrvající, protože polovinu důmyslných schovávaček jsem zapomněla a velikonoční dárečky jsme proto nacházeli takřka celoročně. A pak děti vyrostly a já se v rámci Velikonoc rozhodla pro důkladné mytí oken (proč se jen stupidní nápady zdají ze začátku geniální) i vysadila jsem je z pantů a osprchovala je ve vaně. Samozřejmě se zkroutily. Samozřejmě jedno z nich už léta nejde otevřít. A tak se u nás zavedly svátky Hasáku. Vždy na Velikonoce jím okno slavnostně otevřeme a na podzim zavřeme. Loni jsem nemohla najít hasák a při úklidu skříňky s nářadím jsem objevila kindervajíčko. Bylo lehce za zenitem...ale chutnalo náramně.

Oblíbené slovo mého syna je kekel. Dokáže jím vyjádřit cokoli. Rohlík od Vietnamců je kekel. Kousek zubní pasty v umyvadle je kekel. Kočičí hovínko na parketách je kekel (náš kocour chodí poctivě na bedýnku s pískem, ale hlavou dovnitř zadkem ven). Starý sýr v ledničce je kekel ( ano, zapomněla jsem mozzarellu vyhodit, ano nevšimla jsem si jí dva měsíce, byla schovaná za marmeládou, ano, sáček v kterém byla vybouchl v koši na smetí a ano, smrdělo to jako výběh tapírů v zoo). Nedávno jsme jeli v autě, synek se zahleděl na billboard se známou tváří propagující jakousi sportovní akci a pravil - Fuj, to je ale kekel chlap. A já na to - To je Sáblíková.

Ani jsem nepostřehla, kdy se ti dva stali členy naší rodiny. Přišli jednoho dne a usadili se natrvalo. Oblíbili jsme si je velice a trávíme s nimi dlouhé hodiny, den po dni. Smějeme se jejich vtípkům, obdivujeme moudrost získanou léty, posloucháme jejich cenné rady, a když jsou nemocní, šílíme starostí. Zklamou jen vyjímečně. Onehdy mi psala neteř, že potřebuje pro školní práci najít něco o jakémsi nakladateli z první republiky. Po půlhodině marného pátrání jí píšu - hele holka, strejda Google totálně selhal. Odpověď po skype přišla vzápětí -Teta Wiki taky.

Na poslední straně Reflexu bývá pravidelně Proustův dotazník, kde jsou celebritám kladeny vždy stejné, jednoduché, krátké otázky, na které jsou vyžadovány stejně tak jednoduché a krátké odpovědi. Jedna z otázek je - Jak byste chtěl/a zemřít? Odpovědi jsou poměrně jednotvárné. Doma v posteli. V klidu. Obklopen blízkými. Atd. atd.  Nuda. Každý čtvrtek listuji na poslední stranu Reflexu v naději, že někdo z našich slavných projeví větší invenci. Možností je mnoho. Třeba jako Marat ve vaně. Nebo jako Michael Hutchence uškrcen na kšandě. A co takhle šňůra od záclony ve stylu Davida Carradina? A nebo si vzít inspiraci u Eliphase Leviho. V jednom z jeho životopisů je psáno, že zemřel smrtí filosofa. Nemám tušení, jak vypadá smrt filosofa (a pochybuji, že měl tušení autor článku), ale zní to vznešeně. S láskou vzpomínám na romantický rozhovor o pohřbech, který jsme s manželem vedli krátce po svatbě. Když jsem projevila přání být po smrti spálena a rozprášena do Gangy, pravil láskyplně - Víš co miláčku? Pojedeme do Indie na svatební cestu a já tě na břehu něčím klepnu, abych tam podruhý nemusel.

Včera jsme koupili novou LCD televizi. Hrdě jsem nahlásila příbuzenstvu, že už nebudeme posledními majiteli stařičkého "3D" modelu ve střední Evropě a pustili jsme se do zprovoznění toho zázraku. Prvotní nadšení ovšem vystřídalo lehké rozčarování. Pořídit si nový model v době vládní krize a zapnout ho na večerní zprávy se neukázalo jako dobrý nápad. Ve větší televizi vypadají politici naprosto obludně. Ve staré, maličké telce se zdál Radek John jako roztomilý křeček. V nové připomíná sysla po požití steroidů. Bohuslav Sobotka se zřejmě oholil tupou žiletkou a zapomněl si vyčistit brýle. Asi staré "třidéčko" nevyhodím. Přestěhuji ho do kuchyně a budu se dívat na zprávy tam. Politici zas budou malincí, malinké budou vypadat i jejich nekonečné, malicherné spory.

Syn si nedávno uklízel pokoj a mezi vyhozenými věcmi leželo staré vydání časopisu Maxim. Prolistovala jsem ho s lehkou závistí. To jsou panečku témata. Jak vyleštit puklice u Porsche, aby se pěkně blýskaly a přilákaly roštěnku. Jak dostat roštěnku do postele (včetně kamarádky). Jak poté donutit roštěnku i  kamarádku, aby leštily puklice od Porsche.  Načež následuje rozhovor s pornohvězdou, která TO měla ráda sotva jí vyrašilo pubické ochlupení a bude TO mít ráda až do důchodu. Srovnám-li s Maximem jakýkoli "ženský" časopis, je to bída a utrpení. Jak na jarní úklid. Jak na podzimní úklid. Jak přemluvit manžela aby odnesl odpadky. Jak na guláš se šesti. Načež následuje reklama na prací prášek. A úplně mě dorazil článek v Cosmopolitanu, kde bylo psáno - večer do postele se líčíme jen nepatrně. Dáma, která pošle manžela se smetím, zvládne úklid, večeři a ve finále si vpraví rtěnku na ústa místo panáka do úst, má můj nelíčený obdiv.

Tak jako při každé cestě autem, rozhořel se tuhle spor o rádio. Zatímco já preferuji Radio1, mladší synek se vehementně dožaduje radia Spin, takže prvních pět minut jízdy kamkoli připomíná seriál Lost ( nemačkej ten čudlík - ty ho nemačkej - říkám nech ten čudlík - ty ho nech...). Nakonec jsem pomocí "neživíš tak nepřepínej" prosadila svou a trpitelsky snášela dvojí nespokojené brblání - mladší ratolesti, která považuje Radio1 za stanici pro důchodce a staršího dítka (autisty), který remcá do všeho co není Běží liška k Táboru. Po několika "důchodcovských" zazněl nezaměnitelný syntezátorový zvuk, dítě pookřálo a pravilo - nó, kóónečně něco pořádnýho, co nepamatuje kamenný uhlí. Byla to Tour de France, pecka od Kraftwerk z roku 1983, což jsem synovi vpálila s notným zadostiučiněním. Až do konce cesty mlčel.

Ráda poslouchám v ezo.tv věštce Stanleyho. Prezentuje se jako nějaký novodobý klon barona Prášila šmrncnutý hrabětem Saint Germainem (objevil jsem jak se dožít 140 let, bla, bla, bla) a jeho apokalyptické prognózy jsou velice zábavné. Za hříšný peníz je schopen poradit ubohé důchodkyni, aby se okamžitě odstěhovala z Chebu (kde chudák zřejmě prožila celý život), protože až prý bude v Německu zemětřesení (boží trest za druhou světovou), mohla by jí tlaková vlna srovnat rodnou hroudu se zemí. Chmurné Stanleyho vize dokázala překonat zřejmě jen baba Vanga, slepá jasnovidka, která předpověděla pro rok 2011 třetí světovou. A dále: 2014 - celé lidstvo trpí rakovinou kůže. 2043 - Evropě vládnou muslimové. 2066 - nová doba ledová. 2076 - beztřídní společnost. Jistěže jsou to nesmysly. Ale pro jistotu si opatřím kvalitní kožich - abych byla vybavená na zlé časy, kdy začnou muslimové za tuhých mrazů budovat komunismus, zatímco já budu chodit světem bez kůže.

Pomáhala jsem celou neděli mé matce s jarním úklidem zahrady ( Farmville na Facebooku jí zaměstnává natolik, že na skutečnou zahradu nemá čas). A jak jsem občas zaběhla ze zahrady do domu, tu si úmýt ruce, tu zapálit cigárko, zahlédla jsem vždy střípky z pořadů v permanentně puštěné telce. Ve Videostopu trefil hráč tři kostičky. Pan Lábus se v Mimikrách snaží vypadat jako smažka největší. Jediné wifi tramvaji v Praze se porouchalo wifi. Dexterovi uplavaly mrtvoly. A protože se nám obvykle zdají sny o tom, co jsme přes den viděli či zažili, mám asi na dnešní noc zaděláno na solidní horor.

Dnes jsou to právě tři roky, co jsem se stala editorem biografií. Kdyby mi snad csfd chtěla nadělit nějaký dáreček, přála bych si: Kornout Vanilkových pralinek od Lucie Glaister (mana nebeská). Konec ochlokracie na Volné. Více vynikajících biografistů jako jsou Argenson, j.connor, Vavča, Romantique, Džanik, Lola3121, Gudaulin a mnozí další (veliká omluva těm, které jsem nejmenovala).  Také bych si moc přála, aby autoři biografií konečně pochopili, že pokud se začínajícímu herci povede pěkná role, dostane se do povědomí, nikoli podvědomí diváků ( to druhé by se snad přihodilo jen pokud by společné dílko natočili David Copperfield, Cris Angel a Derren Brown). Jo...a ještě jedno přání. Opravdu bych chtěla jednou spatřit na vlastní oči uživatele Stallone a jeho krásnou přítelkyni.

Tuhle se u nás v kanceláři probíralo blížící se mistrovství v hokeji a kolega pronesl několik nelichotivých poznámek o trenérovi našeho mužstva. I optala jsem se, proč už je netrénuje ten šedovlasý chlápek, který vylézal naprosto namol z letadla po návratu z Nagana a odměnou mi byly čtyři páry vytřeštěných očí a pohoršeně zvednutých obočí. Ano, přiznávám bez mučení mé naprosté sportovní diletantství. Sport mě nezajímá. Jediný kontakt s ním mívám při sledování sportovních zpráv na čt24. Nesleduji ovšem všelijaké ty výsledky, skóre či výkony, ale morbidní potěšení mi působí rozhovory s fotbalisty.  - Jako...sem běhal...nó...běhal...běhali sme všici...ale soupeř běhal víc, nó...ale příště budeme běhat víc my, nó... Jednou dávali také pěkný rozhovor s Jaromírem Jágrem. Mluvil o svých začátcích v NHL a dopustil se perly nevídané -  Bylo to těžký, nó, ale pak se to otočilo o 360 stupňů...

Dnes byl na idnes článek o kocourovi, který přede tak nahlas, že zní jako malé letadlo. To my máme doma zajímavější kočičí atrakci. Můj starší syn je autista s diagnózou atypický autismus, která mu velí nepřetržitě mluvit. Neustále se na něco ptá a vyžaduje obsáhlé odpovědi, a když jsou lidští členové rodiny ze všech těch otázek unavení a odmítají odpovídat, sedne si a mluví s našimi kocoury. Promlouvá na ně zvláštním chraplavým šepotem ( zní to jako kdyby Drupi šeptal staccato) a co je zvláštní, kocouři mu podobným zvukem odpovídají. Jednou nás navštívil kamarád z Krumlova a fascinován touhle nevšední podívanou, vyprávěl příběh z jedné knížky o indiánech. Indiánský šaman prý jednou prorokoval, že bílá rasa je odsouzena k záhubě. I ptali se ho, zda je možné tomu nějak zabránit a on řekl - Jistěže ano, ale to by se bílý muž musel naučit mluvit s kočkami...

Jak tlesknout jednou rukou je klasický zenbudhistický koan, zdánlivě neřešitelná otázka, nad kterou máme přemýšlet tak dlouho, až se nám v hlavě rozbřeskne a budeme osvíceni. Ale nová doba si žádá nové otázky. Proč lepidlo slepí kdeco, jen vlastní tubu ne, bych nezodpověděla ani kdyby mne mistr mlátil holí a křičel KATZ. A tuhle jsem v koupelně přemýšlela co se stane, natřu-li si zeštíhlujícím krémem jen jednu nohu, když se ozvala kamarádka s další znepokojující otázkou: "Hele, když hubnu, tak se mi rozpouští tuky, že jo? A vyloučí se močí, že jo? A proč teda, když jdu čůrat, nezůstávají v záchodě mastný kolečka?"

Tuhle vyprávěl Aleš Fajx v EZO.tv o jemněhmotných světech a páté dimenzi a připomněl mi  dopis, který jednou našla ve schránce má tchýně. Jakýsi Ivo Benda jí v něm upozorňoval, že aby mohla být převibrována do páté dimenze, musí si okamžitě rezervovat místo na vesmírné lodi Aštara Šerana. Také tam bylo psáno, že evakuace proběhne záhy a že všechna místa u okýnek jsou již bohužel obsazena. Následoval podpis Ivo Bendy a pod ním stálo: PS: vrabci již byli evakuováni. Tchyni dopis dost pobavil, dokud ovšem nevyrazila ven se psem. Za celou dobu procházky podél řeky nepotkali totiž jediného vrabčáka. Že by byli opravdu evakuováni? Nebo pan Benda, aby dokázal své teorie, páchá už léta děsivou vrabčí genocidu?

Onehdy mi hlásil kamarád nadšeně, že si zakoupil v antikvariátu stařičkou učebnici němčiny, ale že neví, zda mu někdy budou k užitku věty typu - Náš nový purkmistr se mi nelíbí. Staré knihy mají něco do sebe. Třeba ta o sovětských vynálezcích a objevitelích z padesátých let, která nám říká, že Rusové vynalezli naprosto vše od žárovky až po kolo (na kterém ruský mužik urazil mnoho stovek kilometrů ze Sibiře do Moskvy, aby ho předvedl Báťuškovi). A nebo Rádce paní a dívek ze začátku minulého století, kde je nám vysvětleno, že správná dáma upraví svou chůzi tak, aby nikdy neměla nakročenou nohu dále než prsa. No nic, jdu se smetím. Pěticentimetrovými kroky.

Už vím, proč Květa Fialová vždy radí, abychom se nedívali na zprávy. Po půlhodině sledování ČT24 nabývám dojmu, že svět jde do kytek. Nejdřív je mi vysvětleno, že Kaddáfí je nepřítel a mele z posledního (pamatuji doby, kdy býval přítel, pak zase nepřítel pak zase...prase aby se v tom vyznalo), potom, že Sazka je v háji a mele z posledního (doporučuji zajímavé počtení - https://isir.justice.cz/isir/ueu/evidence_upadcu_detail.do?rowid=AAAE1DAAhAAP/ItAAL, hlavně oddíl P přihlášky), Fukušima se přehřívá a mele z posledního. Václav Havel byl propuštěn z nemocnice, ale abychom nepropadali přílišnému optimismu, docela určitě mele z posledního. A vrchol vší té hrůzy....Krteček odletěl do vesmíru. Pevně doufám, že se vrátí.

Do práce nám každý týden chodí magazín Story. Kolegyně ho dává na dámský záchod v naději, že jí pohled na Sámerovy nové přírůstky v botníku a v ložnici podpoří střevní perilstatiku. Mě uvádí Story do naprostého zmatku. Je v něm totiž rubrika, kde se hodnotí, co mají na sobě celebrity oblečeno. Což by byl možná chvályhodný počin pro někoho, koho takové věci zajímají, kdyby se ovšem módní policistky dokázaly občas na něčem shodnout. Jenže neshodnou a tak se jeden týden dozvíme, že nejvíc in je psaníčko. Ha, říkám si, opatřím si takovou věcičku, někde ve společnosti bych s ní mohla udělat terno. Ale ouha, následuje další týden a neúprosný verdikt - psaníčka jsou naprosto out a každá celebrita s nimi přistižena je naprosto znemožněna. Ufff, ještě že jsem s nákupem otálela. Další týden, další záchodové Story...není možná...psaníčka opět in. Zřejmě zásah nějaké mocné psaníčkové lobby. No nic, zůstanu u své rozměrné kabelky. Stejně by se mi do toho blýskavého malého nic nevešel šroubovák.