wampilenka

ze sbírky Panychida 

Topol.
Rozlitá rovina.
Na ní jak lodičky plují bílé domky. 

Hrouda, hroudy, hroudy... 
Sršící bělost oblaků
okrové balvany země za horizont žene. 

Ve dvěřích dní
bolesti v krystaly ztuhly,
krůpěje poslední. 

A s večerem
foforeskující dřevo soch,
gotická silueta. 

To viněta zvučící dějinami
jak škeble na břehu mořem.
To lesního rohu hlas, 

zesmutnělý,
do sebe schoulený celý,
z dáli do dáli

modlitbou tesknou
se rozeplál
a plane.