Djkoma

... když se dívám na své 23'' LG LCD televizi v pokoji ze dvou metrů na Tenkrát na západě, který v dabingu běží na Nova Cinema (ano, i reklama tam před chvíli byla, aspoň vím kolik stojí dušená šunka v Tescu a že Mistrovství světa ve fotbale je mistrovstvím nás všech - díky Coca Colo!) říkám si, co vlastně (nejen) na ČSFD hodnotíme.

 

Zatím nepatřím mezi několik vyvolených, kteří viděli Tenkrát na západě (ani v Americe) v kině na velkém platně, v originálním znění a s ozvučením, při kterém bych už opravdu nedokázal nebrečet při slavné "árii" i bez věry Špinarové. Viděl jsem tenhle film asi třikrát, pokaždé v dabingu, pokaždé v televizi, přesto ten film ve mě nechává mnohé (a to nemluvím mé oblíbené scéně "slovního znásilnění"). Jenže co vlastně hodnotím? Nevidím ten film v té podobě, v které ho autor natočil a dal do kin.

 

Co je tu jinak? Třeba dabing. Ano, dabéři mluví jinak než Claudie Cardinale nebo Henry Fonda, jenže já neslyšel originál, nekritizuji je tedy automaticky a přijímám je, jací jsou. A mě se ten dabing líbí. Ale je to prostě jiné.

 

Co dál? Ano, obraz. Obrazovka 23'' prostě není dostatečka na tak velkoklepý film, v kterým kamera vytváří fantastické záběry, které hrdě konkurují a možná i překonávají dnešní techniku. Ale co ten ořez... kolik mi toho chybí vpravo, vlevo, možná i nahoře a dole? Dokresluje si to moje mysl nebo prostě se spokojím s 60-70 % skutečně nasnímaného obrazu?

 

Dále tu je zvuk, umí snad 2.0 repro v televizi přenášet hudbu jako to umí aparatura v kině, z které v několika případech jsem umíral blahem (Fontána, Kmotr) a jindy mi málem svou mohutností přivodila infarkt (Man of Steel, Avatar)?

 

Na víc za mými okny v pokoji projíždí celou dobu auta, ale já přeci nebudu zavírat poslední možnost, jak získat vzduch z venku a nahradit s ním ten vydýchaný teplý vzduch z útrob mého pokoje. Na kolik se plně soustředím na film jako takový a nevnímám jízdu auta, občasné zahoukání sanitky nebo policie (ach ano, město! Vesničané, vás ruší leda tak příroda, závidím!)...

 

jak jde vlastně pak porovnávat zážitek? Vždyť když uvidím film v televizi, na malé obrazovce za standardních podmínek, může se vůbec ta projekce vyrovnat kinu? Ne, podle mě nemůže. Kino pro mě je a vždy bude vrcholem vnímání diváka, protože celá temnota sálu a zvuk dokáže odebrat vědomí a vzít ho do jiného světa... ach ano, co ten pár za mnou, co u filmu možná dělá úplně něco jiného a minimálně jim teďka spadl popcorn a budou ho půl hodiny sbírat, aby měli co jíst?

 

K tomu přidejte moderní 3D, Imax, multikina, jednosálová kina bez moderního ozvučení, domácí kina a televize s úhlopříčkou 120 cm, různě kvalitní projektory profesionální tak i domácí... tolik proměnných, příliš mnoho.

 

A jak pak může člověk vlastně nějak hodnotit film na databázi, jako je ČSFD? Mé hodnocení je vždy hodnocení, které podléhá situaci a těm proměnným které popisuji. Stejně tak musí podléhat i mé náladě a okolnostem, při nebo po kterých film sleduji. Pusťte si třeba krvavý horor v 1 odpoledne, nejlépe aby Vám světlo dopadalo na televizi, to se budete bát... nebo si pusťte romantický film s happyendem pár dní po rozchodu...

 

A to jsem vynechal všechno okolo očekávání (kamarád říkal, že to je bomba a že se mi to musí líbit, ale já teda čekal něco jiného...) a přetvářky, která vládne virtuálnímu světu (přeci nebudete dávat tomu filmu co má 48 % krásných 5*, to přeci ne! Viděli by to vaši kamarádi!).

 

Co s tím?

1. Přesta hodnotit? Ne, tím by člověk přišel o svůj názor.

2. Neřešit tolik hodnocení? Ano, vždyť ani film s 50 % není automaticky blbost, stejně jako film s 90 % není nutně perfektní.

3. Chodit na vše do kina? Kdyby to bylo možné, jsem pro! Čím jsem starší, tím se snažím v kině vidět co nejvíce filmů, často i po tom, co jsem je viděl jinak (třeba Kmotr viděný počtvrté a to v kině byl stále fantastický zážitek).

 

Bojím se, že člověk/divák má probém, věnovat filmu vše, co potřebuje, pro svou naprosto precizní interpretaci pomocí mediálního zařízení. Je to škoda, protože všichni tím přicházíme o zážitky, přicházíme o ten intimní čas, kdy jsme sami s obrazem a hudbou, kdy vnímáme jen něčí vizi... necháváme si tu vizi kazit, dávat před ní růžové brýle a na ty hnědé brýle a na uši sluchátka a tak dále... a film jako takový si to prostě nezaslouží.

 

Filip