Vitason

Hlavně ty filmové

   Řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek 

   Tímto pořekadlem se řídil Cormac McCarthy při tvorbě svého třetího románu Dítě boží, ve kterém ke kritice společnosti používá jejího největšího vyděděnce: vraha a nekrofila Lestera Ballarda. McCarthy v knize klesá až na samé dno lidské duše a pomocí překrásných obrazů přírody na jihu USA, které kombinuje s brutálním a nesmlouvavým násilím, vytváří zvláštní kombinaci krásy a hnusu, od níž se nelze odtrhnout. 

   Ve svém zatím posledním a Pulitzerovou cenou oceněném románu Cesta nechal McCarthy svět zničit klimatickou katastrofou a po zbytcích starého světa nechal pochodovat hordy kanibalů, ale přesto nebyla Cesta tak nechutná a zneklidňující jako Dítě boží. 

   McCarthy je v Dítěti božím přímý jako ve všech svých dalších knihách (které jsem zatím četl), ale tentokrát není tak strohý. Je to nejpopisnější a zároveň nejpoetičtější z jeho děl. Což je v přímém kontrastu s chováním hlavního "hrdiny". Ovšem v čem se zde McCarthy neliší od svých jiných děl, je naprostý nezájem o čtenáře. Spoustu věcí si musíte domyslet, objevuje se zde vypravěč, od kterého se v krátkých proslovech nedozvíte, kdo to vlastně je a ani proč vám vypráví útržky z Ballardova života. Zároveň se i zde objevuje McCarthyho typické nepoužívání přímé řeči.

   Dítě boží je zatím můj nejdrsnější McCarthy, kdy jsem si během čtení několikrát říkal, že tohle už je opravdu moc, ale přesto jsem knihu přečetl na jediný zátah. 

Dočteno: 7.1 2012

   Konec roku pokaždé poskytne prostor k přemítání. Lidé počítají úspěchy i neúspěchy, které během právě končícího roku prožili. Vždy je to zvláštní čas. Čas přemítání a nových začátků. A proto bych nyní rád napsal pár řádek o filmech, jenž se mi v letošním roce nejvíce líbily.

   Rok 2011 byl především rok ve znamení komixů (ostatně jaký rok není). Na stříbrná plátna vletěli "druhořadí" hrdinové, kteří do teď ustupovali všem těm Hulkům a Spider-manům. Takže až v roce 2011 se na plátně oháněl svým štítem Kapitán America, či mocným kladivem mával bůh Thor. Dostalo se také na dva zelenáče. Sršně a Lanterna. Jeden z nich se vydal cestou odlehčené akce a vizuálních/režijních fíglů a druhý nabídl pompézní přehlídku triků a mohu směle prohlásit, že ani jeden z nich mě příliš nezklamal. Možná protože jsem ani od jednoho nic extra nečekal. Ovšem hvězdná obloha složená z adaptací obrázkových příběhů měla ještě jednu mnohem zářivější hvězdu a tou byli znovuzrození X-meni, kterým patří i místo v pomyslné TOP5 roku 2011.

   Z mého pohledu si ale letošní rok pro sebe neukradly rozpohybovaná okénka časopisů, nýbrž jeden malý čaroděj s jizvou na čele. Konec Harry Pottera byl pro mne nejvýznamější událostí mého právě :-) končícího dětství.

   Mezi zářivé komety, jež se objevily na letošním filmovém nebi, patřil restart o planetce ovládané opičáky a westernová animace Rango, která mě nejen velmi příjemně překvapila a zároveň potěšila úžasnou animací, skvělým příběhem a nánosem spousty vtipných odkazů na různé i newesternové filmové perly.  

   Posledním (nikoliv v TOP5 jen v tomto textu) členem nejlepší filmové pětice se u Vitasona stala Voda pro slony. Nikdy bych nečekal, že se mi bude líbit film s Robertem Pattinsonem (pokud se nejedná o Harry Pottera), ale romantický příběh o zakázané lásce a jedné staré slonici mi opravdu sedl. 

   Ale Voda pro slony nebyl jediný film, který opravdu překvapil. Vyrojilo se hned několik menších ale o to příjemnějších filmů, jenž mě opravdu zaujaly. Ať už se jedná o Správce osudu, Drive, Zdrojový kód nebo Soul Surfer. 

   Nesmím zapomenout ani na poslední nesplnitelnou misi Ethana Hunta nebo na Spielbergova Tintina. 

   V roce 2011 se objevilo hned několik opravdu skvělých filmů a né všechny jsem viděl, takže se jedná opravdu jen o můj osobní výběr. Třeba jsem stále neviděl Válku bohů, od níž si opravdu hodně slibuji. 

   Přesto těch skvělých filmových zážitků mohlo být více, takže nezbývá nic jiného, než s optimismem hledět do příštího roku. Kdy Sly vyrazí se svojí partou důchodců na druhou krvavou misi. Celkově s týmovkami se nám pro příští rok roztrhl pytel, protože nás čeká pokračování G.I. Joa a především do akce vyrazí také marvelovská skupina superhrdinů pod vedením mého oblíbence Josse Whedona. Dále do kin dorazí hned dvojitý Tim Burton a jednou dokonce loutkový (!). No a zapomenout nesmím ani na závěr ságy o netopýřím muži. 

   Takže o filmové zážitky nebudeme mít nouzi. 

Všem hodně štěstí do nového roku a hromadu dobrých filmů.

   Vřelé ovace, nostalgické vzpomínky i hořkost porážky. Tak vypadal sobotní návrat Finského blesku do míst, kde před devatenácti lety započal svoji zámořskou pouť.

   Stíhačky z Winnipegu prožívají obrovskou euforii poté, co se tým vrátil po celých patnácti letech na mapu kanadsko-americké NHL. Všeobecné nadšení v kanadské provincii Manitoba ještě zvýšil návrat jednoho z jejich největších hrdinů. Do Winnipegu totiž přijel se svými Kačery Temmu Selänne.

   To, že fanoušci na finského střelce nezapomněli, bylo okamžitě poznat. Uvítací transparenty, bouřlivý aplaus, hřejivá atmosféra, to vše Selänneho doprovázelo. Jedinými lidmi v hale, kteří nechtěli, aby si rodák z Helsinek, užil návrat na místo činu, byli samotní hráči Jets, kteří po celý zápas diktovali tempo hry a nakonec se radovali z výhry 5-3. Anaheim neprožívá zrovna nejšťastnější období. Kalifornský tým patří k nejhorším z celé NHL. Z klubu, který před čtyřmi lety vyhrál Stanley Cup, je pouhý stín. Zatím nepomohla ani trenérská rošáda, ani příjezd na led nováčka soutěže. Jediným hráčem Kačerů, který se snažil s včerejším výsledkem něco udělat, byl právě finský navrátilec. Který již ve svých jednačtyřiceti letech sice ztratil svoji obávanou rychlost, díky které si vysloužil přezdívku Finský blesk. Ale roky strávené na ledě nejslavnější hokejové soutěže na světě neubraly Selännemu nic na jeho šikovnosti. O čemž Fin přesvědčil dvěma asistencemi, jež si během utkání připsal. Především ta první z nich stála za to. Šikovným obloučkem nalezl najíždějícího Hangmana, kterému stačilo již jen seknout do puku, aby skončil v síti domácího brankáře Masona. Selänne byl po celý zápas velikou hrozbou, ale výsledek utkání se mu zvrátit nepodařilo. I přesto byl po právu vyhlášen třetí hvězdou utkání.

   Teemu Selänne přišel do Winnipegu v sezóně 1992/93 a okamžitě na sebe strhl pozornost hokejové veřejnosti, když překonal snad všechny nováčkovské rekordy. Finský mladík tehdy totiž vstřelil během své první sezóny v NHL 76 gólů a celkově si připsal 132 kanadských bodů, čímž stanovil nové rekordy v těchto kategoriích. Mimoto si mladý Fin vysloužil pozvánku do All-star týmu a na konci sezóny byl oceněn Calder Trophy pro nejlepšího nováčka. Selänne se tak okamžitě stal největší ofenzivní hvězdou Winnipegu a společně s Keithem Tkachuckem a Alexejem Žhamnovem vytvořil obávaný Olympijský útok, složený z účastníků Olympijských her v Alberville.

   V provincii Manitoba strávil Selänne celkem čtyři roky, než byl vyměněn do Anaheimu, do týmu v té době vlastněného společností Walt Disney, kde společně s Kanaďanem Paulem Kariyou vytvořil jednu z nejnebezpečnějších útočných dvojic v celé historii NHL. V roce 1996 se musel Winnipeg vinou špatné finanční situace přestěhovat do Phoenixu a klub tak zanikl. Veliký comeback na půdu NHL zažily Stíhačky až v letošní sezóně. Tedy po dlouhých patnácti letech.

    I přesto, že Selänne strávil většinu své zámořské kariéry právě v kalifornském týmu, i přesto, že mimoto oblékal ještě dres Colorada a San Jose, i přesto, že největšího úspěchu v klubové kariéře dosáhl právě s Kačery z Anaheimu, když v roce 2007 zvedl nad hlavu nejslavnější hokejovou trofej – Stanley Cup, tak Winnipeg zůstal hluboko v jeho srdci. Něco končí, něco začíná. Zatímco kariéra druhého nejproduktivnějšího aktivního hráče NHL se pomalu chýlí ke svému konci, tak ve Winnipegu se začíná psát nová kapitola hokejové historie.

   Série a rekordy jsou od toho, aby se překonávaly a právě jedna dlouhá série nalezla v nedělím utkání 15. kola Premier League svůj konec, když Tottenham, který nepoznal hořkost porážky dlouhých 11 zápasů, podlehl ve strhujícím zápase Stoke City na jeho půdě v poměru 2-1. 

   Peter Crouch, Matthew Etherington, Jonathan Woodgate a Wilson Palacios - to je čtveřice hráčů, kteří ještě v nedávné minulosti oblékali bílý dres Tottenhamu a paradoxně se právě oni stali hlavními katy svého bývalého zaměstnavatele. Ettherington dvakrát rozvnil síť Brada Friedela, Crouch byl neustálou hrozbou a jeden gól připravil pro svého prvně jmenovaného spoluhráče a Woodgate dlouhou dobu držel na uzdě jednu z největších zbraní Tottenhamu - Garetha Balea.

   V úvodních minutách utkání působili hráči Stoke City, jako by týden nedostali najíst. S jakou zarputilostí, odhodláním a hladem po úspěchu se svěřenci Tonyho Pulise vrhli na svého londýnského rivala. A právě tento sebevědomý nástup do utkání rozhodl o osudu celého zápasu. Než se totiž nervózní a chybující obrana Tottenhamu stačila rozkoukat, tak na informační ceduli v kolonce: "Domácí" již zářila dvojka. 

   Do druhého poločasu vyrukoval manažer Tottenhamu Harry Redknapp se zajímavou variantou. Po vzoru holandských týmů stáhl hru pouze na tři obránce, čímž jeho tým ještě navýšil svoji už velikou územní převahu. Kohouti mačkali domácí Hrnčíře jako šťávu z pomeranče, jenže Londýňanům se z velikého tlaku podařilo pouze vydolovat snížení z pokutového kopu, když se trefil Emmanuel Adebayor. 

   "Byl to fantastický zápas a skvělý výsledek pro tým. Když hrajete proti Top týmům, tak potřebujete mít i trochu štěstí," hodnotil po zápase domácí kouč Tony Pulis. To jeho konkurent Harry Redknapp měl pro Pulisem zmíněné štěstí jiné slovo, protože hned po Etheringtonovi byl nejvýraznějším mužem na hřišti hlavní arbiter Chris Foy, jehož chybná rozhodnutí domácím výrazně pomohla. Anglický sudí totiž ignoroval Crouchovo zpracování míče rukou při prvním gólu, Shawcrossovo vyražení míče rukou z brankové čáry, či neuznal Adebayorův vyrovnávací gól kvůli domnělému ofsajdu, ve kterém se ale útočník Kohoutů nenacházel. Na druhou stranu daroval hostům pokutový kop po teatrálním pádu Luky Modriče. V závěru rozhodčí Foy navíc utnul tlak Tottenhamu přísným vyloučením hostujcího Kaboula. Redknapp, který se k výkonům rozhodčích většinou nevyjadřuje si po utkání nebral směrem k Foyovi servítky: "Třicet let jsem si na rozhodčí nestěžoval, ale tentokrát musím. Až si večer doma sedne k televizi a podívá se na to, tak si řekne: Co jsem to tam vyváděl?" 

   "Nikdy nevíte, kdy budete hrát proti týmu s takovou kvalitou. Proto bylo důležité na Tottenham v prvních minutách vletět a nic jim nedovolit," dodal po zápase Pulis. "V prvním poločase jsme byli špatní. Stoke bylo lepší. Jeho hráči nás přetlačili a přehráli. Do druhého poločasu jsem posunul Walkera do zálohy a hra na tři obránce se nám vyplatila. Bod jsme si zasloužili, ale nemohl jsem od hráčů čekat víc," zhodnotil již klidný Redknapp, který tak své svěřence i přes prohru pochválil. "My dominovali v prvním poločase. Kohouti ukázali kvalitu v tom druhém," shrnul utkání Pulis, jehož výběr si připsal již třetí výhru v řadě. Redknappův tým i přes prohru zůstal na třetím místě ligové tabulky a prohrou přišel o možnost připsat si nejlepší start do sezóny v Premier League od roku 1984.

Už první díl byl pecka a tohle vypadá ještě lépe.

"Všechna zvířata jsou si rovna. Některá jsou si rovnější." 

Po Farmě zvířat jsem pokukoval již pěkně dlouho, ale nikdy jsem nebyl v tom správném rozpoložení, abych se do ní zakousl. To se konečně změnilo a já byl unesen. Tahle trochu delší bajka mě opravdu okouzlila. Vyobrazení totalitní společnosti, propagandy a chování těch u koryta (ať už toho pro prasata, či toho politického) je prostě neuvěřitelné. Právem se tento Orwellův kousek řadí mezi absolutní literární klasiku.   

Dočteno 21. 11 2011

"No enemies had ever taken Ankh-Morpock. Well technically they had, quite often; the city welcomed free-spending barbarian invaders, but somehow the puzzled raiders found, after a few days, that they didn't own their horses any more, and within a couple of months they were just another minority group with its own graffiti and food shops."

   Po McCarthyho depce to vysloveně volalo po něčem lehčím, veselejším, takže jsem sáhl opět po Pratchettovi. Konkrétně po kratičkém Ericovi a mohu čestně prohlásit, že jsem rozhodně nesáhl vedle. Neříkám, že mám stvořitele Úžasné Zeměplochy nějak extra načteného, ale pár kusů od jedné z největších postav zábavné fantasy již přece jen za sebou mám (Mauric, Sekáč, Poslední hrdina...) a mohu prohlásit, že Eric je nejzábavnější a nejvtipnější Pratchettovo dílo, které jsem zatím četl. 

   Díky Ericovi jsem se dozvěděl, jak to bylo se vznikem života na Zeměploše, jak to bylo s Helenou Trojskou a jak vypadá peklo ovládané byrokracií a nudou, ve kterém si Prometheus musí každý den vyslechnout od orla, který by mu měl trhat játra, jeho rodinné problémy a ve kterém Sisyfos dostává pravidelné přednášky o těžkých břemenech. 

Dočteno 20. 11. 2011

„Bůh není a my jsme jeho proroci“

      McCarthy je známý apokalyptik, který ve svých knihách kritizuje společnost, ale ještě nikdy nezašel tak daleko. Ve svém posledním románu Cesta, jehož filmová adaptace dorazila i do našich kin, láme nad lidským společenstvím hůl definitivně, když do světa zničeného katastrofou vrhá postavu otce, který společně se svým synem cestuje napříč zničenou krajinou. Ve světě, který nemá žádný řád a neplatí zde žádné zákony, existuje jediné pravidlo: pravidlo silnějšího. McCarthy tak ukazuje čeho je hladový a zoufalý člověk schopný.

     McCarthy si v Cestě zachovává svůj typický strohý rukopis. Kdy svým postavám nejde na tělo a až s dokumentární chladností popisuje v krátkých, úsečných větách jednání svých figurek. O to víc je kniha úderná a ve výsledném celku vytváří dech beroucí obrazy.

     Cesta není klasickým sci-fi příběhem o světě zničeném klimatickou katastrofou. Je to poutavá, hloubavá alegorie, která se vleče pomalým tempem a dává prostor k meditaci a čtení metafor, kdy všudy přítomný popel symbolizuje poslední zbytky staré civilizace.

     Přesto existuje světýlko na konci tunelu. Což dokazuje postava otce, který je pro ochranu svého syna schopný udělat cokoliv. Je to zlomený muž, který již nevěří ve starý řád ani v samotnou lidskost, stejně tak nevěří ve vlastní či synovu záchranu. Boha ztratil již dávno a ani se ho nesnaží hledat. Bůh je v jeho chlapci.

     Cesta není vhodnou literaturou na krácení si volného času v tramvaji. Je to hloubavý opus o hledání Boha, tam kde není, který vás donutí přemýšlet nad lidskou povahou. McCarthy se ve své knize dotýká až samotné podstaty lidského bytí. A i když knihu, která není velkého rozsahu, přečtete za jedno odpoledne, tak ve vás zůstane velice dlouho.  

Dočteno 17. 11. 2011 

   Možná jedno z nejtěžších rozhodnutí ve své kariéře má před sebou trenér anglické reprezentace Fabio Capello. Disciplinární orgán UEFY totiž ve čtvrtek uložil největší anglické hvězdě Waynu Rooneymu třízápasový trest. V praxi to znamená, že populární "Wazza" nesmí nastoupit k jedinému utkání základní skupiny Evropského šampionátu v Polsku a Ukrajině. Proto vyvstává otázka, má-li Rooney na šampionát vůbec odjet? 

   Jistě, tým se může bez Rooneyho základní skupinou prokousat a pak by do vyřazovacích bojů naskočil čerstvý střelec Manchesteru United. Ale toto rozhodnutí se může proti Capellovi nepříjemně otočit. Když Capello Rooneyho nenapíše do nominace a tým neuspěje, tak viník bude jasný. Bude jím italský taktik, protože sebou nejvýraznějšího hráče Albionu nevzal. Vezme-li lodivod anglické reprezentace Rooneyho na šampionát a mužstvu se nebude dařit. Viník bude opět jasný. Překvapivě jím bude opět Capello, protože sebou vzal hráče, který tři úvodní zápasy nesměl hrát a připravil se tak o jednoho hráče z nominace. Ona soupiska pro evropský šampionát není tak veliká. A z obvyklých čtyř útočníků by náhle byli pouze tři forwardi, čímž by se Ital připravil o řadu útočných variant. 

   Jak z toho ven? Rychle najít nového kanonýra, který tým potáhne, ať už bude Rooney čekat na svoji šanci, či ne. Capello má o možných jménech jasnou představu: ,,Viděl jsem Jermaina Defoa v zápase proti Arsenalu. Hodně běhal a hrál dobře. To samé Daniel Sturridge z Chelsea." Italský pětašedesátník, jenž hodlá po Evropském šampionátu u reprezentace "Tří lvů" skončit ví, že jeho možnosti jsou časově i materiálně omezené: "Když se bude ostatním dařit, tak Rooneyho klidně vynechám. Ve své kariéře jsem na lavičce nechal již spoustu dobrých hráčů." 

   Capello tak musí na omezeném prostoru, kterým je jediný přípravný zápas proti obhájcům titulu mistra Evropy-Španělům, nalézt spolehlivé řešení. "Proti Španělům Rooney hrát nebude. Potřebuji vyzkoušet nové hráče a jiné možnosti sestavy," uzavírá své povídání zkušený trenér. 

   Rooney tak svým lapsem v zápase proti Černé hoře otevřel dveře do reprezentace hráčům, kteří z jejího výběru v nedávné době vypadli. Jak to celé dopadne, se ale dozvíme až při zveřejnění závěrečné nominace na evropský šampionát.

      Bod číslo 1 600, vítězství na ledě držitele Stanleyova poháru. I tak vypadal návrat jednoho z nejlepších hráčů hokejové historie do NHL. S velikou pompou vytáhli ke střeše stadiónu hráči Bostonu prapor na počest zisku nejslavnější hokejové trofeje. Měla to být hokejová oslava se vším všudy, včetně plného bodového zisku. Jenže to by nesměla být mladá parta kolem Jaromíra Jágra proti. Philadelphie totiž vyhrála v Bostonu 2-1.

   Přesto vše šlo zpočátku, tak jak si to obhájce titulu naplánoval, když se po necelých deseti minutách hry prosadil po samostatném úniku Brad Marchant. Jenže Philadelphie dokázala ještě do konce třetiny strhnout vedení na svoji stranu. Nejdříve Jágr přihrál Claudovi Grirouxovi, který se prosmýkl mezi dvěma obránci a šikovně zakončil. "Hrál parádně. Řekl jsem mu, že lépe by to nezakončil ani samotný Mario Lemieux," smál se po utkání Jágr, který slovy chvály na spoluhráče, jež je o šestnáct mladší než on sám, nešetřil. Pro Jágra byla tato asistence kanadským bodem v NHL číslo 1 600. Český veterán se stal historicky teprve devátým hráčem, který této mety v nejslavnější hokejové soutěži světa dosáhl. Tři vteřiny před koncem první třetiny se prosadil další Čech. O generaci mladší Jakub Voráček, jehož branka se nakonec ukázala jako ta vítězná. O vítězi utkání tak rozhodla první třetina.

   Boston si nechtěl nechat pokazit domácí oslavy, a proto po zbývající dvě třetiny bušil do branky Philadelphie. Jenže všechny jeho nájezdy skončily na famózním Iljovi Bryzgalovi v bráně Letců. "Byla to veliká noc pro Boston, ale my tu byli kvůli práci. Nepřijeli jsme s nimi slavit," prohlásil po utkání brankář, který si připsal 23 úspěšných zákroků.

   Flyers tak společně s Jágrem vstoupili do nové sezóny úspěšně. Přesto před sebou olympijský vítěz z Nagana vidí ještě spoustu práce: "Máme úplně nové mužstvo. Je tu spousta mladých kluků, spousta nováčků. Musíte nám dát ještě čas."  

   Nebylo to nic nového pod sluncem. Bývalý útočník londýnského Arsenalu Emmanuel Adebayor již proti svému někdejšímu zaměstnavateli nastoupil v dresu jiného mužstva. Přesto v nedělním utkání 7. kola anglické Premier League budila účast Emmanuela Adebayora v sestavě, která se postavila Arsenalu, mnohem více emocí než kdy dříve. Všichni fanoušci Kanonýrů měli totiž stále v živé paměti utkání, ve kterém Adebayor nastoupil za Manchester City poprvé proti klubu, který ho do Anglie přivedl. Tožský útočník se tehdy nejenže gólově podílel na výhře manchesterského klubu, ale navíc běžel svůj přesný zásah provokativně oslavit přímo pod kotel fanoušků Arsenalu. A ti na to samozřejmě nezapomněli. Jenže to by nebylo vše. Ještě více oleje do ohně přilil fakt, že tentokrát nastoupil Adebayor proti Arsenalu v dresu Tottenhamu, uhlavního rivala Kanonýrů. Právě proto byl start Emmanuela Adebayora  jedním z nejsledovanějších momentů šlágru kola, ve kterém Tottenham zvítězil na svém stadiónu 2-1. 

   To, že fanoušci Arsenalu na Adebayorovo chování nezapomněli, bylo hned poznat podle bučení a nenávistných chorálů, ve kterých fanoušci odkazovali na útok na reprezentaci Toga v Angole, který Adebayor přežil. A odpověď vytáhlého útočníka? Přihrávka na první gól Tottenhamu, kdy si jeho nadýchaný centr našel ve vápně volného Van der Vaarta, který se prosadil střelou k protější tyči. "Vaart si zpracoval míč rukou. Nevím, co dělal čárový rozhodčí. Bylo to úmyslné zpracování rukou, za které mohl jít Vaart klidně pod sprchy," hodnotil první branku utkání kouč Arsenalu Arsene Wenger, který odkazoval na to, že bývalý hráč Realu Madrid byl v utkání již potrestán žlutou kartou. Je sice pravdou, že Holanďan zpracovával míč na úrovni ramene a paže. Jenže ani na jediném opakovaném záběru nebylo prokazatelně vidět, že si záložník pomohl rukou, nebo naopak nepomohl. Směrodatné tak zůstává to, že rozhodčí hru rukou neviděl a gól tak platil. Konec konců ani hráči Arsenalu, s výjimkou Metesackera, proti tomuto rozhodnutí neprotestovali. Ostrostřelec z Nizozemí tak nejen poslal svůj tým do vedení, ale zároveň si připsal branku, která má v historii Tottenhamu číslo 10 000. "Je velice příjemné vstřelit 10 000. gól v historii svého klubu. Musím se přiznat, že jsem to v tu chvíli ani nevěděl. Někdo mi to řekl až potom. Ale bylo to velmi příjemné překvapení a skvělý bonus," hodnotil šťastný střelec. 

   Začátek druhého dějství se nesl ve znamení toho prvního. Arsenal více kontroloval míč, naproti tomu Tottenham měl nebezpečnější šance. "V druhém poločase jsme na ně vyběhli a podařilo se nám vyrovnat," komentuje Wenger tlak, který vyústil v branku Aarona Ramseyho, jež se prosadil po individuální akci Alexandra Songa. "Arsenal začal druhou půli dobře, vyrovnal a ovládal hru. Mohli jsme z toho mít problémy, proto jsem udělal změnu a poslal na hřiště Sandra a poté se nám zase dařilo. Byli jsme silnější a vytvářeli jsme si šance," popisuje změny v druhém poločase manažer domácího týmu Harry Redknapp. Moment, který rozhodl o osudu utkání, přišel v 73. minutě. K odraženému míči se dostal Kyle Walker a z uctivé vzdálenosti napřáhl k tvrdé střele, jež se zastavila až v síti brankáře Szczesnyho. "Nádherná střela. Je to moderní bek, který rád chodí dopředu. Kyle hrál úžasně," hodnotil svého svěřence Redknapp. "Musíme si stanovit nějaký cíl a dotáhnout se na týmy, které bojují o Ligu mistrů," zakončil své povídání Wenger, jehož tým se nachází až na 15. místě ligové tabulky. Je zřejmě zbytečné připomínat, že Arsenal má mnohem vyšší ambice. Naproti tomu Tottenham se drží na slušném šestém místě a pozici, která by mu zajistila vytouženou účast v Lize mistrů, má na dosah ruky.  

Byla to scéna, jak vystřižená z klasického sportovního dramatu, nebo z nějaké sportovní verze Popelky. Shamrock Rovers , klub vlastněný fanoušky, který se účastní evropského poháru vůbec poprvé, přijel ve čtvrtek v rámci druhého kola Evropské ligy skupiny A na slavné White Hart Lane změřit síly s Tottenhamem Hotspur a chvíli prožíval sportovní pohádku, která ovšem happy enden neskončila a Irové nakonec podlehli Kohoutům 1-3.

  Irský tým, jenž nemá ani vlastní stadión, dlouho odolával nájezdům domácích Kohoutů, kteří vyslali do boje mladé odchovance a náhradníky. Nutno podotknout, že Iry několikrát zachránila branková konstrukce, ale i přesto urputná obrana v čele s výborným brankářem Brushem dokázala držet nadějný bezbrankový stav až do poločasové přestávky. A v druhém poločase to přišlo. Celá White Hart Lane na chvíli oněměla. V padesáté minutě hostující záložník Rice šikovně tečoval dalekonosnou střelu, která skončila až za zády brankáře Cudiciniho. Irský tým tak učinil anglickému gigantovi řádnou lekci z produktivity, protože domácí do té doby spalovali jednu šanci za druhou, zatímco o gólu Shamrocku se dá hovořit jako o první příležitosti, kterou hosté měli. Do konce utkání zbývalo ještě 40 minut, ale přesto hráči Shamrocku prožívali sportovní sen. Jako vůbec první irský tým, který se kdy dostal až do skupinové fáze evropského poháru, mohli získat skalp věhlasného klubu z Premier League. Jen touto samotnou výhrou by si Irský tým vydělal více než šestinu svého ročního rozpočtu. Jenže tato pohádka, ve které tentokrát chyběli leprikóni a kotlíky zlata, měla velice jepičí život. Vyjádřeno řečí čísel: trvala 10 a půl minuty. Pak přišla strhující šestiminutovka, během které se za domácí postupně prosadili Pavlujčenko, Defoe a Dos Santos a Irové mohli zašlapat růžové brýle do země. 

   Přesto mohla být nakonec spokojena obě mužstva. Shamrock dokázal obstojně změřit síly s anglickým gigantem a mladá sestava Tottenhamu se naproti tomu nesložila, poté co se hosté dostali do vedení, a dokázala zápas pohodlně otočit. 

 Sobotní souboj 6. kola anglické Premier League mezi Wiganem a Tottenhamem nepatřil levým krajním obráncům. Ať už se jednalo o domácího Maynora Figueoru nebo o hostujícího Benoita Assou-Ekkota, tak ani jeden z těchto hráčů, kteří jsou ve svých týmech prvními volbami na levý kraj obrany, si vzájemný souboj za rámeček nedá. Oba jindy velmi spolehliví beci  předvedli v utkání po dvou hrubých chybách, při čemž jako zdrcující pro svůj tým se ukázaly ty Figueorovy, protože jeho Wigan kvůli nim prohrál 1-2 a připsal si tak již třetí porážku v řadě.

  Hondurasan ve službách domácích Latics si vybral slabou chvilku hned v úvodu zápasu. Možná za to mohla nedostatečná koncentrace, nebo to byl jen nezvyk na nový post, protože nouze donutila domácího manažera Roberta Martineze, aby postavil Figueoru na pro něj nezvyklé místo stopera. Jistá je však jedno. Novopečený střední obránce se nechal zastrašit aktivním napadáním Emmanuela Adebayora a proto se rozhodl vše vyřešit zpětnou přihrávkou, jenže to provedl tak nešťastně, že tožskému útočníkovi namazal do dobré pozice. Pro Adebayora pak už nebyl problém pohrát si s druhým stoperem Caldwellem a předložit nezištnou přihrávkou pozici pro nabíhajícího Van der Vaarta. "Inkasovat takové góly je pro nás velikým zklamáním," hořekoval po utkání domácí kouč Martinez. Druhý nešťastný moment si osmadvacetiletý bek vybral přesně o dvacet minut později, kdy při rohovém kopu nezachytil náběh Garetha Balea a mladý Velšan tak pohodlně poslal své Kohouty do dvoubrankového vedení. "Hrát takový poločas, jako byl ten první, je vždy radost," hodnotil první dějství střelec druhého gólu. A skutečně Londýňanům vyšlo v prvních pětačtyřiceti minutách vše, na co sáhli. "Mohli jsme vést klidně o čtyři branky," komentoval situaci manažer Tottenhamu Harry Redknapp. 

   "V prvním poločase jsme naprosto dominovali. Jenže pak jsme udělali přesně to, k čemu jsem své svěřence nabádal ,aby nedělali. Polevili jsme a začali být nedbalí. Potřebovali jsme držet míč a místo toho jsme dostali hrozný gól," komentuje začátek druhého dějství, ve kterém si slabé chvilky začal pro změnu vybírat levý bek Tottenhamu Assou-Ekkoto. Nevinně vypadající centr propadl v 50. minutě právě ke Kamerunskému obránci, jenže ten místo toho, aby situaci vyřešil jako správný obránce dlouhým odkopem, se snažil ve vlastním pokutovém území o rozehrávku po zemi. To, že to nebylo moudré rozhodnutí, pochopil patnáctinásobný reprezentant Kamerunu hned o několik vteřin později, kdy se míč po sérii odrazů dostal až do sítě brány Brada Friedela po střele Mohameda Diameho. "Byla to příšerná chyba, takhle to nejde. Domácí fanoušci náhle místo naříkání a pískání začali fandit a Wigan byl zpět ve hře," nebral si Redknapp k počínání svého svěřence servítky. Celý týden nebylo jité, jestli Ekkoto k utkání vůbec nastoupí, protože sedmadvacetiletého obránce trápilo nepříjemné nachlazení. Po utkání musel Kamerunec litovat, že nezůstal v posteli s teploměrem a šálkem čaje o něco déle, protože svojí chybou posadil soupeře zpět do sedla a v závěru utkání si navíc připsal ještě jeden kiks, po kterém šli hráči Wiganu v několikanásobném přečíslení na bránu Tottenhamu a jen vlastní špatnou rozehrávkou se připravili o možnost vyrovnání. Jenže to bylo ze strany domácích vše, protože půl hodiny před koncem utkání se na Garethovi Baleovi vyfauloval Steve Gohouri a po druhé žluté kartě se odebral předčasně pod sprchu. "V druhé půli jsme hráli lépe. A vypadalo to, že můžeme skórovat  dokonce o deseti hráčích, jenže proti Tottenhamu, který skvěle držel míč, to bylo neuvěřitelně těžké. Přesto jsem na svůj tým hrdý," hodnotil utkání manažer Wiganu Martinez, jehož tým pravděpodobně čeká každoroční tuhý boj o udržení si prvoligové příslušnosti. To Harry Reknapp má zcela jiné starosti. Jeho svěřenci se po špatném úvodu vyšvihli již na šesté místo ligové tabulky a posilněni třemi výhrami v řadě s napětím hledí do dalšího kola, ve kterém na svém stadiónu uvítají hlavního rivala Arsenal.

   Nedělní šlágr pátého kola anglické Premier League mezi vedoucím Manchesterem United a třetí Chelsea. 56. minuta. Míč si k pokutovému kopu chystá Wayne Rooney. Momentálně nejlepší střelec právě probíhajícího ligového ročníku tak může za stavu 3-1 pro domácí Rudé ďábly definitivně potvrdit zisk tří bodů. Rooney se rozebíhá. Snaží se umístit střelu k pravé tyči svatyně Petra Čecha, jenže v rozhodující moment přichází podklouznutí a kanonýr míjí bránu. 

   V tuto chvíli nebylo hráče londýnského týmu, který by neměl radost z toho, jak populární "Wazza" s pokutovým kopem naložil, přesto by se v řadách modré Chelsea našel jedinec, jenž musel mít pro Rooney pochopení. Oním mužem byl kapitán týmu ze Stamford Bridge, Rooneyho reprezentační kolega - John Terry. 

    Terry si totiž zažil podobný příběh. Aktéři stejní, scénář jiný. Před třemi lety těžký déšť skrápěl moskevský trávník, na kterém právě probíhalo finále Ligy mistrů mezi Manchesterem United a londýnskou Chelsea. Utkání za stavu 1-1 dospělo až k penaltovému rozstřelu, ve kterém se dostala Chelsea do vedení poté, co Petr Čech zlikvidoval pokus Cristiana Ronalda. Za stavu 4-4 zbývalo jediné, proměnit pátou, poslední penaltu a Chelsea mohla slavit historický triumf v Lize mistrů. Odpovědnost na sebe vzal ten nejpovolanější. Jako správný kapitán se k exekuci postavil John Terry, jenže na podmáčeném trávníku podklouzl a zahodil tak šanci, která měla cenu zlatého úspěchu i miliónů eur. Penaltová loterie totiž pokračovala dál a pohár pro vítěze nejprestižnější fotbalové soutěže tak nakonec zvedli hráči Manchesteru.

   Rooneyho jeho podklouznutí nemuselo tolik mrzet. Jeho tým nakonec vítězství 3-1 uhájil a zatím jako jediný kráčí dál anglickou ligou bez ztráty kytičky. Přesto je to krásný důkaz toho, jak je sport krásná věc plná zajímavých příběhů. 

Konečně jsem dokončil svůj pobyt v Sunnydale a protože jsem seriálem Buffy, přemožitelka upírů žil několik posledních měsíců, během kterých mi neskutečně přirostl k srdci, tak si tento skvost zaslouží, abych se s ním náležitě rozloučil. 

„Ty máš při pohledu na zbraně chuť na sex?“

„Je mi 17. Já mám chuť na sex při pohledu na linoleum.“ 

 Když si porovnám hodnocení Buffy na imdb a na čsfd, tak mi z toto vychází jednoduchý závěr. Na imdb má totiž Buffy hodnocení 8,3/10 kdežto na čsfd má pouhých 52%. Je tedy jasné, že v českých luzích a hájích je seriál o likvidátorce upírů velice nedoceněný a nepochopený. Jenže za toho nepochopení český divák ani nemůže. Důvody, proč se tak stalo, jsou jasné. Televize Nova nasadila Buffy do odpoledních hodin s opravdu špatným dabingem a odvysílala pouhé tři řady. V podvědomí většiny Čechů tak Buffy zůstala zakořeněna jako ta hloupá, béčková blbůstka pro patnáctileté holčičky, které by se v sebevědomé a přidrzlé přemožitelce upírů měly vidět. Musí se nechat, že Buffy taková zpočátku opravdu je. První epizody působí celkem lacině. Masky upírů i efekty jsou zpočátku slabé i na televizní produkci, jenže s přibývajícími sériemi seriál neuvěřitelně roste a dospívá. Jeho největší síla se projeví až v celku, kdy do sebe vše zapadne. Buffy je totiž úžasný a upřímný seriál o nástrahách dospívání, přátelství, vyrovnávání se s těžkým údělem, kdy Buffy nese na svých bedrech osud celého světa a zároveň je smutnou baladou o tom, že člověk, který je svázán velikou odpovědností, ač obklopený přáteli, je na všechno vlastně sám. A nyní už v bodech největší zbraně seriálu. 

„Zkusil jsem všechno. Všechny temné vědy. Démonologii, čarodějnictví, prostě všechno a víte, co zabralo? Bouchačka. Obyčejná bouchačka. Nikdy nepodceňujte vědu, pánové.“ 

1)Postavy: jsou tou nejsilnější zbraní celého seriálu. Buffy disponuje desítkami pestrobarevných a hlavně životných postav. Z nichž každá má svůj příběh, historii a úděl. Zpočátku mohou některé postavy působit až příliš schematicky, ale to se postupem času mění a prakticky všichni si musí projít změnami (Spoiler: dojde i k změně sexuální orientace) vývojem, kdy některé opravdu stojí za to. Ze sympaťáků se stanou svině a z některých sviní zase dobráci. Navíc jsou všechny postavy svázány uvěřitelnými a dynamickými vztahy, které se také mění a vyvíjejí. Hrdinové se objevují a mizí. A když už to vypadá, že odchod nějaké sympatické postavy seriál poznamená, tak se objeví nová, ještě zajímavější. Také je důležité zmínit, že Buffy je seriál s pamětí. Na přečiny postav se zde nezapomíná. Každý si nese svůj kříž (a tím teď nemyslím ten na odhánění upírů).

    Nejdůležitější postavou celého seriálu vyhlašuji "Xandera" Harrise. Jako jediný z party nevládne žádnou silou. Není to vlkodlak, ani čaroděj... Xander je obyčejný lůzr, kterému jeho zbytečnost připomíná i jeho přítelkyně. Přesto je vždy na správném místě se srdcem otevřeným a je ochoten se porvat (no, v jeho případě spíš nechat se zbít) i s tím největším zlem.  

"Ke kouzlu lásky musíš mít čistý cit.“

"Jasně, mám! Pomsta! Pomsta, čistá jako sníh.“

2) Příběh: ať už se jedná o ten celkový týkající se nesení břímě přemožitelky, který se jako červená nit vine všemi sedmi sériemi, nebo o jednotlivé epizodní příběhy, které jsou skoro vždy zajímavé a v něčem nové, tak prakticky vždy je to scénáristicky čistě odvedená práce a těch nudných příběhů se v Buffy najde opravdu málo. 

"Tak co pro mě máte? Nudím se." 

"Co takhle konec světa?" 

"Vy nikdy nezklamete."

3) Odvaha: teď nejde o odvahu hlavních hrdinů, ale o odvahu tvůrců, kteří se nebojí si s divákem v každém momentu hrát. Autoři vždy napínají divákovo očekávání na maximum, aby pak ukázali, že vše je úplně jinak. Pokud si budete u sledování Buffy jisti, že postavy musí zrovna teď odbočit doprava, tak vězte, že nastane pravý opak. (Příklad. Jedna z hlavních postav se těžce zraní. Střih. Záběr na pohřební obřad. Divák už s otevřenou pusou zamačkává slzu. Kamera uhýbá od hřbitova, kde pohřeb probíhá, a divák se dozvídá, že postava, kterou právě považoval za mrtvou je v pořádku). Tuto hru na kočku a myš provozují tvůrci vždy, kdy se jim k tomu naskytne byť jen sebemenší příležitost a musím se přiznat, že ač jsem kolikrát očekával neočekávatelné, tak jsem se stejně skoro vždy nechal opět nachytat.      

  Zároveň se tvůrci nebáli experimentovat se stylem vyprávění (Dobrým příkladem je díl "The Zeppo", kdy hrdinové čelí zatím největšímu nebezpečí, jenže celý díl je sledován z pohledu Xandera, který se boje s pekelnou bránou vůbec neúčastní a v inkriminovanou noc prožívá vlastní, neméně důležité, dobrodružství) a zároveň si hrát se samotným žánrem, který se tak během seriálu několikrát změní. Absolutním vrcholem je pak muzikálový díl "Once more, with Feeling". Mimoto se tvůrci nebojí nakládat se svými postavami velice tvrdě. Sympatické postavy tak nečekaně odcházejí, nebo umírají a po celou dobu sledování nemůžete mít žádnou jistotu, že zrovna vaše oblíbená postava přežije.

"Mám rád tenhle svět. Chrtí závody, Manchester United a pak spousta lidí. Miliardy lidí, kteří jsou jako chodící svačinka."

4) Záporáci: staré sumerské přísloví praví: "Dobrá záporná postava dělá polovinu filmu" a něco na tom opravdu je. Každá série disponuje zajímavým ústředním záporákem. A žádný z nich není pouhou figurkou. Naopak jedná se o zajímavé postavy s jasnou motivací a velikým osobním kouzlem. Spousta záporných postav je ve finále mnohem sympatičtější než velká část těch kladných.

Nejoblíbenější záporák: Starosta Richard Wilkins III. 

"A pak nastane konec světa." 

"Už zase?!"

5) Svět: ve kterém Buffy žije, je velice životný a všechno zde funguje. Ta provázanost je až dech beroucí. A při opakovaném zhlédnutí ji člověk opravdu ocení. Jemné náznaky například z třetí řady se dočkají odpovědi až o několik sezón později. Každý detail, každá postava tu má smysl. Několikrát se stane, že vedlejší postava, která nebyla příliš důležitá, se objeví o několik sérií později, aby sehrála mnohem důležitější roli. Že si na ni nevzpomínáte? Vaše smůla. Musíte si to dosadit, protože tvůrci vás nepovedou za ručičku a nebudou vám vše vysvětlovat. Ale ono to funguje a sedí a to i přesto, že se během seriálu několikrát ohýbala a měnila realita.

"Co tady děláš? V Pěti slovech!"

"Byl-jsme-se-projít… děvko!“ 

6) Humor stovky, často čenohumorných, hlášek, slovních hříček, popkulturních odkazů a boření různých zaběhlých klišé. To vše vytváří humorný mix, který je opravdu na vysoké úrovni a který patří k hnacím motorům seriálu a to i poté, co v pozdějších sériích komediální složka přece jen ustoupí vážnějšímu vyprávění. 

"Ani ho moc nelituj, za pět minut bude po něm. Navíc on má něco, co ty nemáš.“

"Co má?“

"Pět minut.“

7) Mytologie: o upíry tu vlastně jde jen do druhé řady. Ale je tu spousta démonů a jiných hrozeb. Každý zloduch má vlastní příběh, který je jednou opřený o starou báji, či nějakou pohádku, jindy jsou úplně vymyšlení, jindy zase odkazují na slavný hororový film. I samotný kult přemožitelky je opředený o vlastní legendu. Vše má vlastní pravidla a vše je neotřelé, aniž by se motivy musely opakovat.

"Jak dlouho jsem byl mrtvej?" 

"Asi osm měsíců." 

"Tyjo, musím dohnat spoustu věcí. Co Walker Texas Ranger? Nahrávals mi to?"

8) Choreografie: bitky patří společně s triky a maskami mezi ty části seriálu, které se po první řadě mimořádně zlepšily. Choreografie soubojů je vždy nápaditá a skvěle natočená. K tomu nejvíce napomáhá to, že se Sarah Michelle Gellar umí skutečně prát, což se nedá říct skoro o žádné herečce akčních filmů. 

"A jediná osoba, kterou vedle sebe snesu je upír, co hraje poker o koťata a ještě při tom podvádí."

9) Herci: ať už se jedná o vedlejší, či hlavní postavy, tak jsou herci vždy precizně vybráni. Jak v otázce talentu, tak typologického výběru. Snad jediný, kdo do své role nezapadá je Nicholas Brendon, který se svojí vysvalenou a ramenatou postavou úplně nehodí do role školního otloukánka. Tím ale nechci snižovat jeho herecké kvality. Navíc všichni herci během seriálu herecky neuvěřitelně zlepšili. Nemluvě o tom, že ze Sarah Michelle Gellar a Alyson Hannigan vyrostly během seriálu krásné ženy :-) 

"Snydere, žijete ještě?" 

"Vy... vy... to nemůžete kšeftovat s drogama jako normální lidi?"

10) Spike: hláškující upír je tak dobře napsanou a zahranou postavou, že si zaslouží být zmíněný jako jeden z hlavních bodů mého výběru. Spike začíná jako Buffyin arcirival, který má na všechno suchou hlášku, aby se z něj postupem času stala jedna z vůbec nejdůležitějších postav seriálu, která utáhne opravdu hodně děje. Navíc je Spike tak chytlavou postavou, že se na svém televizním trůnu musí bát i Homer Simpson, nebo Hawkeye Pierce.

"Miluju tě." 

"Nemiluješ, ale díky, že to říkáš." 

Hodnocení jednotlivých sérií. 

1. řada: První sezóna platí daň za rozjezd, ale není to nic hrozného. Je to prostě jen první oťukávání a seznamování se s postavami. Pán upírů není špatný záporák, ale jeho příběhová linka je slabá a odehrává se jen tak mimoděk. Přesto se zde nachází zajímavé díly jako: Witch, The Pack, nebo The Puppet Show. Hodnocení: 3/5 

2. řada: Druhá řada pokračuje tam, kde skončila první, tedy u jednorázových epizod. Přesto se už charaktery postav prohlubují a tvůrci se více odvažují. Co se týká jak komediální stránky, tak popkulturních odkazů. Whedonova parta se zde už nebojí přijít s vlastními variacemi na Mumii, Frankensteina či na Vládce loutek. A někdy v polovině série přichází příběhová linie s Angelem, která má opravdu šťávu a její završení v dvojdílu Becoming patří k nejdojemnějším momentům série. Hodnocení: 4/5 

3. řada: Nejvtipnější a má nejoblíbenější řada. Na scénu přichází Faith, která dává údělu přemožitelky zcela nový rozměr a také je tu nejlepší záporák série. Hodnocení: 5/5

4. řada: Na střední školu každý nadává, ale když skončí, tak by se tam každý rád vrátil. Náhle přichází tvrdé vystřízlivění. Ten pocit, kdy člověk po přechodu na vysokou školu náhle neví, co dál, je tady neuvěřitelný a některé postavy (Xender, Giles ale i Buffy) najednou zjišťují, že šlapou vodu a že by se potřebovali pohnout z místa. Dospělost je v tento moment už za rohem. I přes perfektní navození pocitu, že sem hrdinové možná nepatří, mi tato sezóna příliš nesedla. Adam mě jako záporák příliš nebavil a neseděl mi ani Riley s iniciativou. U této série jsem vydržel spíše jen díky dobrému dojmu z předešlé sezóny.  Hodnocení: 3/5  

5. řada: Přichází odpovědnost. Tvrdě a bez ohlášení. Dospělý život je náhle zde. Navíc se na scéně opět objevuje zajímavý a charismatický záporák. Hodnocení: 5/5 

6. řada: Je jasné, že se souboj se samotnou bohyní špatně překonává a proto se muselo sáhnout do vlastních řad. Zpočátku šestá řada působí, že by hrdinové po dlouhé době mohli prožít zase šťastné chvilky, jenže to je v závěru vykoupeno o to větší bolestí. Tato série je především o velikém odcizení. Hodnocení: 5/5 

7. řada: Kruh se uzavírá a vše končí tam, kde má. V tom největším pekle na světě: na střední škole. Nejdrsnější a nejtemnější série. Hodnocení: 5/5

"A jednu věci ti řeknu. Mám ráda veliká finále." 

   Upřímnou soustrast rodinám, příbuzným a kamarádům všech skvělých hokejistů, kteří dnes tragicky zemřeli při letecké katastrofě poblíž města Jaroslavle. 

   Jan Marek, Karel Rachůnek, Josef Vašíček, Pavol Demitra. Báječní hokejisté, kteří svou zemi vždy hrdě reprezentovali, už bohužel na led k dalšímu zápasu nevyjedou. 

   Musím říct, že mě tato zpráva hodně zasáhla. Na Honzu Marka jsem se na Spartu něco nachodil a jemu i ostatním jsem fandil v každém reprezentačním utkání.

 Dobojováno jest. Tedy alespoň na poli přestupů. S včerejší půlnocí se uzavřelo přestupní okno a týmy Premier League, které do té doby nestihly nikoho koupit, se musí spokojit se stávajícími soupiskami. A jak to dopadlo u Tottenhamu Hotspur? 

  "Potřebuji 2-3 hráče světové kvality, abychom se mohli měřit s těmi nejlepšími." Manažer "Kohoutů" Harry Redknapp přesně věděl, o kolik kvalitních hráčů potřebuje rozšířit svoji sestavu, ale kolik jich opravdu získal? Řekněme jednoho a půl.

  Forlan, Llorente, Rossi, Ruiz,... to jsou jen některá jména, která byla celé léto spojována s přestupem na White Hart Lane, ale vezměme to pěkně po pořádku.

  První posilou se hned na začátku léta stal zkušený 40letý gólman Brad Friedel, který se až nečekaně rychle stal týmovou jedničkou. Friedel je zkušený a kvalitní brankář, který určitě zvýší konkurenci na postu strážce svatyně "Kohoutů", ale vzhledem k jeho věku se nejedná o koncepční řešení a pokud byl kupován přímo jako první volba do brány, taky si přiznejme, že toto přestupní období byli na trhu lepší a mladší brankáři a né vždy bylo potřeba utrácet přemrštěné částky. Jeden příklad za všechny: Marteen Stekelenburg, který za 6 miliónů euro přestoupil do AS Řím.

  Friedelův přestup vypadal jako první vlaštovka a zdálo se, že Tottenham konečně poruší tradici, kdy kupuje hráče na poslední chvíli a pořídí si tak nové posily hned na začátku letní přípravy. Jenže ouha. Po Friedlovi další posila né a né přijít a celé léto se tak neslo ve znamení dvou ság. Tou první byl odchod klíčového hráče Tottenhamu Luky Modriče do konkurenční Chelsea. Vedení "Kohoutů" jednohlasně odmítalo Chelsea, která svoji nabídku neustále navyšovala až se zastavila na astronomických 40 miliónech liber. Přesto bude Modrič minimálně následující půlrok nadále oblékat bílý dres s kohoutem na prsou. To, že Modič zůstal, se dá považovat za vítězství v důležité bitvě, kdyby v ústech nezůstala nepříjemná pachuť poté, co hráč opakovaně požádal o přestup do týmu Petra Čecha. Modrič navíc v posledních dnech trucoval a nechtěl nastupovat. Teď bude hodně důležité, jak si Redknapp s umanutým Chorvatem, který měl být základním kamenem sestavy, poradí a kdy Modrič zapomene na svůj miliónový sen a bude se opět plně soustředit na Tottenham. Musím říct, že před předsedou Tottenhamu Danielem Levym smekám. Dodržel své slovo a Modriče neprodal. Zároveň ukázal, že Tottenham již nemusí pouštět své nejlepší hráče hned, když věhlasnější klub zašustí bankovkami. Zároveň je to dobrý signál pro další hráče, kteří mají podepsané dlouhodobé smlouvy, když by se jim zdál sousedův trávník zelenější a chtěli si přestup vynutit. Už to nebude tak jednoduché. Za to vše veliká gratulace panu Levymu, přesto si osobně myslím, že Modrič měl být prodán. 

  Tou druhou ságou byl kolotoč kolem toho, kdo se stane novým útočníkem Tottenhamu. Po mizerném vystoupení všech svých forvardů v minulé sezóně, se Harry Redknapp netajil tím, že jeho sestava potřebuje rozšířit o kvalitního útočníka. Padala jména věhlasných útočníků z celé Evropy, aby nakonec přišel on. Emmanuel Adebayor, veřejný nepřítel číslo 1. Útočník Manchesteru City, které tožského útočníka zapůjčilo na White Hart Lane na roční hostování, se může pochlubit účinkováním v Realu Madrid či Arsenalu a zejména druhý zmíněný klub z útočníkova životopisu vytáčí fanoušky "Kohoutů" doběla. Kdykoliv přijel Adebayor na stadión Tottenhamu, tak bylo o zábavu postaráno a předem bylo jasné, že klub dostane pokutu za rasistické popěvky svých fanoušků, kteří měli například chorál o tom, že Adebayorův otec myje slony a jeho matka je volnějších mravů. Nyní se ti samí fanoušci budou muset na Adebayora spolehnout, pokud si budou přát, aby se jejich klub vrátil na výslunní. U bývalého útočníka Toga však vyvstává několik otázek a problémů. 1) Adebayor nepatří mezi nejklidnější povahy a v předešlých angažmá měl občas problémové vztahy se spoluhráči i vedením. 2) Vytáhlý útočník přichází pouze na hostování. Navíc má v Manchesteru podepsanou smlouvu na astronomický plat, který si Tottenham nemůže dovolit a tak polovina obrovité měsíční gáže jde z pokladny manchesterského klubu. 3) V minulé sezóně hrál Adebayor pouze na půlročním hostování v Realu Madrid, kde se sice nepředvedl špatně, ale mohlo to být i lepší. Otázkou tak zůstává hráčova forma. 

  Na pozadí Modričova odchodu/neodchodu a Adebayorova příchodu se ke klubu připojilo několik talentovaných mladíků, ale to bylo vše až do závěrečného dne přestupového okna. 

  V poslední možný den se soupiska týmu rozšířila o Scotta Parkera, hráče, o kterého stál Redknapp více než rok a který byl s přesunem na White Hart Lane spojován celé léto, přesto musel být jeho přestup dořešen za 5 minut 12 a já se ptám proč? V Pakerovi získali "Kohouti" veliký poklad. Jedná se o zkušeného, výborného hráče, což dokazuje i fakt, že anglický reprezentant byl v loňské sezóně zvolen nejlepším hráčem Premier League. Kromě Parkera byl celý den spojován s přestupem na severovýchod Londýna další reprezentant Albionu Gary Cahill, jenže kluby se nedokázaly dohodnout na přestupové částce, když se Tottenhamu nelíbilo 15 miliónů liber, které Bolton požadoval a to i přesto, že Cahillovi zbývá jediný rok z jeho stávajícího kontraktu s klubem. A to je vše. Opona za přestupy padla. 

  Na poli odchodů se "Kohoutům" vedlo o něco lépe. Klubu se podařilo prodat za slušné částky přebytečné hráče a uvolnily se tak slušné finance z platů, které hráči pobírali. O´Hara, Keane, Hutton, Palacios, Crouch,... to jsou všechno hráči, kteří se stěhovali pryč z White Hart Lane. Nejvýznamnější a trochu nepochopitelnou ztrátu představuje poslední jmenovaný. Vytáhlý útočník Peter Crouch patřil mezi důležité články Redknappovy sestavy. Je to týmový hráč, který nevypustí jediný souboj a který byl na hřišti vždy užitečný. Je to veliká škoda. Všem odcházejícím za jejich služby klubu děkuji a přeji hodně štěstí do budoucna. Mimoto na roční hostování odešli Bentley a Jenas.

  Mým velikým osobním zklamáním pak zůstává, že klub neangažoval Bryana Ruize. Šikovný útočník o přestup na White Hart Lane velice stál a přestupová částka, za kterou Kostaričan nakonec přestoupil do konkurenčního Fulhamu, nebyla pro Tottenham ničím neřešitelným.

A kdo tedy přišel: 

Brad Friedel (brankář, 40 let): Zkušený a Premier League ostřílený brankář, který vytvoří dobrou konkurenci pro často chybujícího Gomese. Není to koncepční řešení, ale americký železný muž může na White Hart Lane následující 2-3 sezóny odvádět dobré služby a předávat zkušenosti brankářům v akademii. 

Emmanuel Adebayor (útočník, 27 let): Může být spasitelem pro fanoušky, kteří ho nenávidí, ale jak ukázal již William Gallas: čas a dobré výkony dají zapomenout na spoustu věcí. Přes veškerou osobní nevoli musím uznat, že je to přesně typ útočníka, který Tottenhamu chyběl a pokud naváže na svoji formu z předešlých let, tak zase tak špatně nebude. 

Scott Parker (záložník, 30 let): Veliká osobnost, rozený vůdce, tvořivý záložník, který se nebojí bránit a byl by ideální náhradou za Luky Modriče, který by rád odešel. 

Soulimayne Coulibaly (útočník, 16 let): Veliký objev mistrovství světa hráčů do 17 let, kde v dresu Pobřeží slonoviny zaznamenal devět přesných zásahů ve čtyřech utkáních. Střelecký čich prokazuje již i v rezervním a mládežnickém kádru "Kohoutů". je to veliký příslib do budoucna, který se může rozvinout a také nemusí, ale pokud ano, tak budou dva milióny, které za něj vyinkasovala italská Siena, vyváženy zlatem a považovány za mistrný tah. 

Cristian Ceballos (záložník, 18 let): Odchovanec Barcelony, který před pár lety udivoval celý svět klipy na youtube, ve kterých se v driblingu a práci s míčem vyrovnal míčovému kouzelníkovi Ronaldinhovi. 

Iago Falqué (záložník, 21 let): Veliká neznámá. Prošel mládežnickými akademiemi Realu Madrid i Barcelony. V současnosti patří italskému Juventusu, který ho do Londýna zapůjčil na roční hostování. Tottenham se hráče snažil získat na trvalý přestup ale neúspěšně. V dospělém fotbale si Falqué zahrál pouze za béčko španělského Villarealu.

   Nejlepší britský reprezentační střelec Robbie Keane opouští Tottenham Hotspur. Přijde vám tato věta povědomá? Pak je to správně, protože Keanovým přesunem za oceán snad definitivně končí veliká přestupová sága. Irský kanonýr za poslední čtyři roky totiž vyměnil dres Tottenhamu za jiný již počtvrté. 

   Celé to začalo nešťastným přestupem do Liverpoolu, kde se Keane nedokázal prosadit a po pouhém půlroce, kdy s ním trenér „Reds“ Rafael Benítez nešetrně zacházel, se vrátil zpět do hlavního města Anglie. Trenér "Kohoutů" Harry Redknapp chtěl tehdy Keana před fanoušky rehabilitovat a proto mu okamžitě svěřil kapitánskou pásku a vše nasvědčovalo tomu, že se na půlroční trápení ve městě Beatles zapomene a Keane se vrátí do zaběhlých kolejí. Jenže irský harcovník si zakrátko pod sebou sám podřízl větev, když přišel za manažerem klubu a požádal o povolení k tomu, aby mohl vzít celý týn na jednodenní golfový turnaj v Irsku. Jenže místo jamek a procházení se po greenu na hráče v Dublinu čekal luxusní večírek. Následující zápas se hráči "Kohoutů" ploužili pro hřišti a podlehli slabému Wolverhamptonu. zakrátko přišla snad všechna britská média s jednoduchým vysvětlením. S fotografiemi, na kterých byli zachyceni hráči "Kohoutů" v podroušeném stavu. Redknapp, který v Tottenhamu vyznává "suchý zákon" se cítil být jednáním svého kapitána podvedený a nad bojovným útočníkem zanevřel. Keane tak v následujících letech putoval na hostování do skotského Celtiku a londýnského West Hamu. Celá sága se ale uzavřela až nyní, kdy Keane uzavřel dvouletou smlouvu s Los Angeles.

   Ale dost o tom smutném závěru Keanovi kariéry na White Hart Lane. Pojďme k tomu dobrému… Robbie Keane je bezesporu jednou z nejvýznamnějších osobností Tottenhamu minulého desetiletí. Ve 306 soutěžních utkáních si irský bijec připsal 123 vstřelených branek a byl důležitou součástí týmu, který v roce 2008 získal Carling Cup. Fenomenální byla především jeho souhra s bulharským technikem Dimitarem Berbatovem, se kterým vytvořil smrtící duo, kterého se bála obrana každého týmu, a právě odtržení od Berbatova bylo jedním z důvodů, proč se Keanovi v posledních letech již tolik nedařilo. 

   Ve městě filmu si Keane zahraje společně s anglickou legendou Davidem Beckhamem, který s Tottenhamem v zimě trénoval. "Když s námi David trénoval, tak mluvil o Los Angeles jen v tom nejlepším světle, takže i díky němu jsme se sem velice těšil," prozradil Keane. Celý přestup se nerodil zrovna lehce, protože Los Angeles uzavřela s Keanem kontrakt na poslední chvíli těsně před tím, než se uzavřelo přestupové okno. Vše se nakonec povedlo dotáhnout do úspěšného konce. Přestup byl schválen a tak se Keanovi rozsvítila zelená pro cestu za cestu za oceán. Los Angeles, která se dokonce zbavila bývalé hvězdy Premier League Juana Pabla Angela, aby tak uvolnila finanční prostředky, zaplatila za Keana asi 2,5 miliónů eur. Sám útočník by si během následujících dvou let měl přijít na rovných 10 miliónů dolarů. "Vždycky jsem si chtěl zahrát v MLS, takže je to takový splněný sen," tvrdí Keane, který tak má před sebou novou výzvu. 

Robbie nikdy neuhnul před jediným soubojem. Vždy neúnavně napadal. Pro své spoluhráče vymýšlel nápadité přihrávky a střílel krásné góly. 

Keano, díky za všechno a hodně štěstí.

   Chystá se Tottenham na éru bez Modriče? Včerejší poslední přípravný zápas před začátkem nejvyšší anglické fotbalové soutěže Premier League na tuto otázku příliš neodpověděl. Svěřenci Harry Redknappa sice nastoupili na hřiště v preferované sestavě na jednoho útočníka, ve které nejžádanější hvězda "Kohoutů" scházela. Jenže muž, jenž je v poslední době často spojován s přestupem do konkurenční Chelsea, se na hřiště dostal velice brzy, když se zranil Steven Pienaar a manažer Tottenhamu Harry Redknapp si tak příliš nevyzkoušel, jak by jeho mužstvo hrálo bez chorvatského špílmachra. Modrič se dočkal nečekaně vřelého přijetí od domácích fanoušků a svým výkonem v utkání ukázal, proč je tolik žádaným zbožím. 

   Hosté z Baskicka se dostali zaslouženě do vedení v 25. minutě, když se po standartní situaci prosadil stoper San Jose. Do druhého poločasu vyběhli "Kohouti" na hřiště s novou útočnou silou v čele s Balem, Defoem a Crouchem, kteří hru náležitě ožili a již po pár minutách hry poslední dva jmenovaní upravili výsledek hry na konečných 2-1. Pojistit  náskok domácích mohl v závěru ještě Kranjčar, kterému se nepodařilo proměnit pokutový kop. 

   Tottenham tak završil povedenou přípravu a již příští týden přivítá na svém hřišti Everton.