spotczek

Coronavirus mi přetrhl nit, ale Joyce prostě nemůžu nechat jen tak. Navíc tenhle týden jsem začala peklem v Mariupolu, tak to nebe na konci je ještě zářivější.

Jo, je to neuvěřitelné, ale vážně tu byla! Mezi Linz a Amsterdam se vešel i Liberec! Jezdili jsme s manželem na přímé přenosy z Metropolitní opery v New Yorku a ta bytost s andělským hlasem se najednou zhmotnila přímo tady. Ne na plátně jako obraz, ale jako ženská z masa a kostí pár metrů před námi. Člověk by řekl, že na živo bude jiná. Ale není. Zpívá božsky - dělala jsem si legraci před vystoupením, ale nakonec jsem opravdu plakala - ty tóny byly tak krásné - zní to jako klišé, ale to byste museli být u toho - a kromě suverénního vystupování, sebejistoty dámy velkého světa i samotného mezzo hlasu, byla naprosto lidská, na začátku se ptala, zda někdo v sále bral někdy hodiny zpěvu, protože se to týkalo celého konceptu Songplay, a na konci na 3 mladé zpěváky nezapomněla a gestem jim dala vědět, jak jim drží palce! A nadto měla s sebou naprosto úžasný ansámbl famózních hudebníků, kteří nás hladili po duši. A všichni hýřili výbornou náladou :-) (Sice si myslím, že jsou to všichni velcí profíci, ale taková skvělá nálada se prostě s tíží na duši dělat nedá.) Sešli se takhle zase po pěti letech od chvíle, kdy za desku Songplay dostali Grammy. A kromě povídání a především zpívání o lásce snad ve všech velkých západních jazycích (jen kromě němčiny a ruštiny) mluvili o boření hranic především v muzice. No řekli byste, že se dá bez přerušení prostě přejít z opery do jazzu? Nebo je normální preludovat Vivaldiho na bandoneon?

Žijeme ve světě neuvěřitelných hrůz, kdy jsou lidé schopní dělat neuvěřitelná zvěrstva. Ale také ve světě, kdy na sebe umíme být hodní a laskaví a dokážeme nádherné věci, pro které je radost zaplakat! Díky Craigu Terry (klavír), Greggu Auguste (kontrabas), Jimmy Madisone (perkuse), Charlie Portre (trubka) a Lautaro Greco (bandoneon)! Díky Lípo Musico! A především díky Joyce!