3497299

V české literární kritice se projevují dva snobismy: že dobrá literatura nesmí být zábavná a čtivá, a nebo že naopak musí splňovat určitá objektivní kritéria řemeslně dobře zvládnutého vyprávění. Jiří Peňás podléhá tomu druhému. Pokud někoho zajímá diskuze o ženském způsobu psaní, kterou rozpoutal Peňásův článek "Pavoučí ženy a ubohá tlustá oucha" (Lidové noviny, 1. 12. 2012), tak doporučuji tenhle rozhovor, jenž s ním dělal Miroslav Balaštík:
http://casopis.hostbrno.cz/aktualni-rocnik/2014/10-2014/recenze-byla-forma-pomsty

 

Pro mě je to potvrzení některých mých podezření — konkrétně například těch, že Peňás je ignorant a nerozumí literatuře. Než přiletí otázka, co to znamená rozumět literatuře, tak dopředu říkám, že pokud někoho něco nebaví, nemá to rád a je mu z toho v krajním případě fyzicky špatně, tak tomu může rozumět dost těžko (název rozhovoru je dostatečně výmluvný). Nelze rozumět něčemu „zvnějšku", co se Peňáse týče, sám dokládá, že spousta knih leží zcela mimo něj. Problém je, že on sám sebe má za bernou minci. Mimo jiné je to vidět na tom, když tvrdí, že existuje literatura, která má nepochybnou hodnotu (Linhartová, Hodrová, Matoušek...), ale on jí vůbec nerozumí a nemá k ní co říct. Podobně nechápe i poezii. Jeho kritéria jsou: čtivost, řemeslná zručnost, poutavost tématu — až na výjimky ovšem, jako je Hrabal či Topol. Jeho kritický přístup tak připomíná jakési podivné náboženství — kde se vzal, tu se vzal takový Hrabal, nebo Topol a jeho Sestra — to je dílo dobré (i když by vlastně nemělo), ale když se někdo jiný pokouší psát „proti pravidlům", tak je to špatně — je to špatně proto, že ten jiný přece není Hrabal ani Topol. Takový autor si to prostě odskáče. Jeho text o „ženském psaní" v rámci tohoto literárního světonázoru dává konečně ten správný smysl. Peňás koneckonců přiznává, že se ke kritickému psaní dostal jaksi samospádem určité situace, v níž se nacházel, a že je vlastně dosti prostý a ne příliš přemýšlivý čtenář, který se u čtení především nechce nudit. Pokud se nudí, či pokud jej ze čtení dokonce bolí zuby, pak napíše ostrou kritiku, jelikož nuda nesmí být nepotrestána. (Mojí absurdně zábavnou představou je analogický peňásovský kritik matematických prací, který jim nerozumí, nudí se, ale z jakési povinnosti je musí přečíst a pak plácá cosi o nedostatečném sdělení, nebrání ohledů ke čtenáři či nesrozumitelnosti jazyka. Případně k tomu ještě dodá nějaký nesmyslný dovětek, že autor přeci není Gauss, tak o co se jako snaží.)

 

Absurdita Peňásova dvojího metru obzvláště vyplyne u jeho obhajoby poslední Vieweghovy knihy. Tvrdí, že je zcela zcestné posuzovat její kvality mimo kontext — jde o výpověď nemocného člověka (je to kniha, kterou Viewegh napsal během svého zotavování po mozkové příhodě) a tudíž si zaslouží pochvalu. Nelze k ní přistupovat „nezaujatě" jako ke zcela autonomnímu textu, tedy bez ohledu k existenčním podmínkám autora. Z této logiky nepřímo vyplývá kupříkladu také to, že slaboduché literární dílo jakéhokoli kreténa je třeba posuzovat v kontextu jeho podmínek — v tomto smyslu by jej tedy měl správný kritik pochválit, jak se mu pěkně povedlo a jak je v tom skutečné tělo a skutečná krev. Ovšem pochopitelně pod podmínkou, že autor bude psát o sobě. Jinak je tomu ovšem v případě onoho příslovečného ženského psaní: tam platí situace přesně opačná. Psaní jako vyjádření vlastní existenciální situace je slabé a nezáživné, jelikož vyžaduje znalost či alespoň imaginární konstrukci kontextu, který přece čtenáře vůbec nezajímá. Alespoň tedy ne čtenáře jménem Peňás, který je vždycky schopen správně rozeznat, kdy se nudí a kdy ne.

 

Tragédie Jiřího Peňáse v prostředí literární kritiky je podobná tragédii Mirky Spáčilové v prostředí filmovém — nejsou příliš chytří, ale jsou dosti vlivní. I když ten vliv je alespoň u knih také dosti relativní a týká se spíš právě těch „lidí od knih", jelikož, jak známo, široké čtenářstvo literární kritikou příliš ovlivněné není.