Ombak▼Penari

     Seriál Crossing Lines byl mojí úplně první komparzní zkušeností. Do agentury jsem se registroval někdy koncem února a hned za několik týdnů jsem dostal svou první nabídku k natáčení. Byl jsem radostí bez sebe, protože jsem věděl jak obrovský počet komparzistů je v agentuře registrovaný. Sice aktivních jich nebude tolik, ale přeci jen jsem si hned na začátek umínil, že nevynechám ani jedinou nabídku, pokud to bude jen minimálně schůdné. A tak se musím přiznat, že své první natáčecí dny jsem absolvoval v rámci vlastní neschopenky. V mé tehdejší práci jsem nemohl absolutně počítat s tím, že bych dostal volno ani že bych si vybral narychlo dovolenou. Ale protože jsem o to maximálně stál, tak jsem si dovolil i malý podfuk. K mé cti aspoň patří, že jsem při natáčení opravdu byl nemocný a všechno to absolvoval s prášky. Následně jsem ale zaměstnání změnil a nyní již problémy s volnem odpadly, což je pro takového koníčka požehnání.

     Crossing lines jsem natáčel v průběhu jara několik samostatných dní. Nebylo to moc, ale měl jsem kliku že jsem se setkal se všemi hlavními postavami seriálu. Nejzajímavější byl samozřejmě hned první den, když jsem celkem nervózně nakráčel na Barrandově do kostymérny a čekal co se bude dít. Hrál jsem ten den člena francouzské vojenské policie, navlečený do přilby, neprůstřelné vesty a dalších propriet. Do ruky plastový samopal a "padej na plac!". Zrovna můj první den jsem se nedostal ani z Barrandova a točili jsme u zadní brány v kulisách uprchlického tábora. Došel jsem k placu a v přilehlé budově se usadil s ostatními na lavičku a čekal, co bude dál. Ani jsem se nezkoušel zeptat, jací herci dnes vlastně ve scénách hrají. Pár hodin čekání a pak nás konečně zavolali. Samozřejmě jsem byl lehce nervózní, když jsem tam kráčel, ale natěšenost vítězila. A každému komparzistovi bych přál takový první okamžik na place jako následoval v mém případě, když jsem došel na místo.

     Podotýkám, že žádný filmový štáb jsem nikdy nezahlédl ani z dálky a už vůbec ne žádnou českou celebritu či mého oblíbeného herce, natož zahraniční hvězdu. Nikdy jsem nebyl ani na žádném festivalu, kde bych z publika zahlédl nějakého hvězdného hosta. Ani v Praze nejsem tak dlouho, abych po ulicích potkával slavná jména. V setkáních s kýmkoliv slavným jsem byl zkrátka naprostý panic. Není tedy divu, že jsem byl jak u vytržení, když jsem dorazil na scénu a přede mnou najednou stál Donald Sutherland a zdravil nás nově příchozí. Měl jsem pocit že se mi to snad jen zdá. Ten člověk, co ho z nám z velkých hollywoodských fláků, ze stříbrného plátna, najednou stál vedle mě na scéně a zdravil mě. Okamžitě mi naskočily před oči všechny Hunger Games a hned za nimi Pýcha a předsudek a Pilíře země. Byl to prostě neuvěřitelný pocit tam s ním najednou stát. O to větší bylo moje nadšení, když za ním do záběru nakráčela Michelle Fairley a já, jakožto fanoušek Hry o Trůny, najednou civěl na "Lady Stark". Sorry, kdo není fanoušek, nepochopí.

     Třešničkou na dortu ale byla určitě Elizabeth Mitchell, kterou jsem znal sice pouze z vedlejší role v seriálu Revolution, ale od prvního okamžiku na mě zapůsobila jako ohromně pozitivní osoba a dokonce jsem se pak osmělil s ní prohodit pár (skutečně jen pár) slov a viděl jsem, že je to velmi přátelská herečka bez komplexu nadřazenosti. Vídal jsem jí pak ještě v dalších natáčecích dnech a svůj úsměv nikdy neztrácela. Jednou jsem seděl v maskérně a podstupoval tradiční úpravu před vypuštěním na plac a Michelle seděla vedle v křesle a od rána se zase smála na celé kolo. Okomentoval jsem to česky a ženské v maskérně mi potvrdili, že Michelle je prostě sluníčko a viděli ji rozladěnou jen jednou jedinkrát a všem to bylo v tu chvíli strašně líto, protože to se prostě jen tak nestává. Konečně, stačí zabrousit na její zdejší profilovou fotku, naprosto jí vystihuje.

     Jinak byl první natáčecí den především o mrznutí. Foukal ledový vichr a na barrandovském kopci to funělo jak o závod. Byl jsem rád když jsem se mimo záběr mohl schovat za nějakou zeď. Ti šťastnější hráli uprchlíky a srocovali se kolem očouzených sudů s plápolajícím ohněm. Donald měl na sobě mimo záběr tlustý zimní kabát, Elizabeth zas mezi klapkami dělala dřepy a snažila se všemožně zahřát, zima si evidentně nevybírá mezi hvězdou a vyjukaným komparzistou. Když se začalo šeřit, měli jsme toho už dost a byly jsme rádi, že se zahřejeme v kostymérně, navlékneme se do svého teplého oblečení a pak se rozprchneme domů. Večer už jsem seděl se svařákem doma a vychutnával si zážitky svého prvního dne.

     Další dny v průběhu jara přinesly také řadu zážitků, tehdy pro mě bylo všechno nové. Několikrát jsme změnil uniformu za policistu jiné národnosti, podíval se na večerní natáčení před chrámem sv. Bartoloměje v Kolíně, což byl pěkný zážitek, natočil si i jednu akčnější scénu a setkal se na place se sympaťákem Goranem Višnjičem. Ještě jeden den se také objevil Donald Sutherland. Když jsem se po skončení natáčení ale zamýšlel nad tím, jestli budu v seriálu vůbec po těch několika dnech natáčení vidět, došel jsem k záběru, že asi ani ne. Jeden den natáčení pro komparzistu znamená tak strašně málo minut výsledného materiálu, kde by se mohl objevit, že je to spíš velké štěstí. Ale za ten zážitek to prostě stojí, i kdyby to člověk dělal zdarma.

     P.S. Teprve půl roku po konci natáčení jsem zjistil, že takový nevýrazný trpajzlík, se kterým jsem točil jeden den v jakési vile, je Tom Wlaschiha alias Jaqen H'ghar ze Hry o trůny, jedna z mých opravdu oblíbených postav. A já mu ani nevěnoval pozornost, považoval jsem ho na nějakého evropského no name a vůbec jsem si to nespojil...