Legnézettebb műfajok / típusok / származások

  • Dráma
  • Vígjáték
  • Dokument
  • Rövid
  • Akció

Utolsó értékelések (4 348)

Kinyírni a világot (2023)

2024.04.26

Lesní vrah (2024)

2024.04.26

Rigó, rigó, szederinda (2023)

2024.04.26

Challengers (2024)

2024.04.26

Kristian (1939)

2024.04.23

Polgárháború (2024)

2024.04.19

Abigail (2024)

2024.04.19

Hranice Evropy (2024)

2024.04.18

Daaaaaalí ! (2023)

2024.04.15

Hirdetés

Utolsó napló (10)

Trochu osobněji

Včera jsem měl plnou hlavu programu, hostů, filmů a celé té rozjíždějící se mašinérie. Jak už to obvykle chodí, tak čím víc do toho člověk začne pronikat, víc a víc se mu ze všech těch možností a doporučení zamotává hlava. Sókratovská obava, že čím více toho člověk zná, tím si více uvědomuje vlastní mezery, se zase potvrdil. Dnes už jsem ale na opakované procházení programu rezignoval a raději čekám, jaká překvapení ke mně skrze festivalový šum dorazí.

 

Díky tomu mám víc času si uvědomit, kde že to po roce zase jsem. Ve Varech jsem sice teprve potřetí, ale jako bych všechna ta místa kolem Thermalu či novinářské zóny znal už věky. Navzdory tomuhle pocitu si uvědomuju, že v tomto hotelu je pořád nemalé množství míst, kde jsem nikdy nebyl, a ani nevím, jak se tam dostat; neznám moc tajuplnějších a členitějších míst než toto kontroverzní festivalové centrum. Hodiny strávené v jeho sálech jsem už dávno přestal počítat…

 

Možná vás to nezajímá, ale stejně se chci podělit o svůj typický den. Protože mám pocit, že málokdy mám tak pravidelný režim jako tady – jakkoli zvláštně to může znít. Pět minut před sedmou hodinou vždy zvoní budík, abych si stihl rezervovat pár filmů. Po troše toho ranního napětí se ještě pokouším předstírat, že můžu spát, ale pomalu se musím sbalit a vyrazit na první film. V průměru první ze čtyř, které každý den vidím. Ve volných chvílích se schovávám v press centru a snažím se něco napsat – třeba jako teď. Oddech a čas na poklidnější jídlo většinou nastane až večer, a to jen v případech, kdy není v plánu půlnoční projekce.

 

Napadá mě, že kvůli snaze stihnout všechno podstatné, vidět hlavní hvězdy a dostat se k očekávaným hitům, se z celého mého festivalového fungování vytrácí spontaneita. Dvě hodinky volna, během kterých člověk vyrazí na film, jenž v tu chvíli prostě běží? Vzácnost. Vše je minimálně den dopředu naplánované a já si některé pěkné zážitky, o nichž bych toho ale moc nenapsal, záměrně odpírám. To jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že život festivalového novináře je maximální ráj. Je to totiž pouze velmi solidní ráj.