tidwell

Jen pár dojmů zaznamenaných těsně po shlédnutí:

 

Černá řada je víc než jen film. Kdo zapátrá po osudech dvou hlavních představitelů – Patricka Dewaera a Marie Trintignant, pochopí. Navzdory těm vraždám, k nimž dojde vždy jakoby "omylem" jde o hluboce lidský příběh, kdyby mi to nebylo trapné, řekl bych, že je to sám obraz toho, co to znamená být člověkem (takže už jsem to stejně napsal). Člověk chce prožít šťastný a spokojený život, proto pořád o něco usiluje, snaží se nebo po něčem touží. Pro někoho se toto usilování stane celoživotním programem, aniž by vedlo k uspokojivým výsledkům, někdo má větší štěstí. Franck patří k těm prvním, jakoby bylo někde napsáno, že on bude vždycky jen prohrávat, aniž by proto existovaly nějaké jasné příčiny – a ve filmu jich skutečně příliš neuvidíme – takže i on sám začne mít schizoidní pocit vlastního prokletí, odsouzenosti k tomu být jen svědkem marnosti vlastního života: „Celou noc... jenom vymejšlej, jak mi všechno zkurvit!"

Franck je excentrik, hysterik, trochu citový manipulátor, který své schopnosti neumí patřičně využívat, přes to v všechno v sobě pořád ještě uchovává nějaké city. Jeho život je ovládán mohutným strachem z okolí, pořád jen hraje role, do kterých si myslí, že je v tu chvíli nejvýhodnější se převléct – jeho osobnost se jak mozaika pořád jen dokola znovu skládá z toho, jak si představuje, že by ho chtělo vidět okolí – nějaký pevný střed mu ale uniká – stane se jím proto Mona, „ta druhá", které taky něco chybí - láska. Franck se pořád snaží začínat od začátku, nedaří se mu a ani okolí mu v tom příliš nepomáhá, jeho manželka Jeanne příliš velkou empatií neoplývá a Francka má jen jako svědka svého zpohodlněného života, váží si ho jen tehdy, když to sama potřebuje, jinak vůbec: „Kdybys tak viděla mou matku... jak ta si poradila s nepořádkem... na podlaze... a bez vysavače!"

Když už se zdá, že by Franckův život skutečně mohl nabrat ten správný směr, když odklidí všechen nepořádek ze svého bytu a tančí ve vyklizených místnostech, aby usedl k pečlivě připravené (instantní) večeři se způsobně rozmístěnou sklenicí, příborem a ubrouskem, brzo se všechno zase navrátí do spirály zmaru. Takový okamžik, kdy má učinit nějaké zásadní rozhodnutí, se objevuje ještě v druhé půli filmu, kdy místo, aby jednal, zapaluje v koupelně cigaretu a zmateně začne čistit umyvadlo.

Všemu se vymykající vztah k sociálně zanedbané náctileté Moně se zpočátku zdá být jen letmou zápletkou bez naděje na pokračování. Mlčící Mona je však jediná, kdo po Franckovi nechce znát žádné důvody, žádné argumenty, žádné ospravedlňování jeho zbytečného života, možná proto ho navzdory všem společenským zábranám přitahuje. Je to ten typ absolutní blízkosti (láska je slabé slovo), ztotožnění, v němž neexistují žádné kompromisy. Když od něj utíká, přitáhne ji zpět, když se k němu blíží, brání se: „Ale proč já? Probůh, Mono, proč? Proč to pro mě děláš?"

Název knihy Jima Thompsona – A Hell of a woman (1954), podle níž Corneau film natočil, je trochu zavádějící – stejně jako třeba v Bonnie a Clyde se ukáže, že peklo není „žena", ale ti druzí, jediná šance na přežití je únik – ať už to znamená cokoliv. Ten se však může a nemusí podařit konec zůstane otevřený. Dívat se do očí Marie Trintignant a Patricka Dewaera a vidět tam vepsaný jejich příběh...