Ajantis

 

Agresivní nepochopení Rimbauda nebo van Gogha veřejností, kritiky a oficiálními představiteli umění, zničující následky, které měl zejména pro sběratele a muzea nezájem o novátorská hnutí, od impresionismu po kubismus a surrealismus, jsou tvrdou lekcí jak pro kritiky a veřejnost, tak i pro obchodníky s obrazy, vedení muzeí a sběratele. Dnes se bojí pouze toho, že nebudou dostatečně napřed, že včas nevytuší génia v díle, které je na první pohled nesrozumitelné. Možná že ještě nikdy v dějinách si nebyl umělec jist tak jako dnes, že čím bude odvážnější, ikonoklasičtější, absurdnější a nepochopitelnější, tím více ho lidé budou uznávat, velebit, hýčkat a uctívat.

[...] Spíše se po něm [umělci] žádá, aby odpovídal svému mytickému obrazu, tedy aby byl divný, neoblomný a „dělal něco nového“. V umění je to absolutní triumf permanentní revoluce. Nestačí už říkat, že všechno je dovoleno: každá novota je předem prohlášena za geniální a přirovnávána k novátorství van Gogha nebo Picassa, ať už se jedná o roztrhaný plakát nebo plechovku sardinek podepsanou umělcem.

[...] Co se týče této mytologie moderních elit, omezíme se jen na několik postřehů. Především musíme upozornit na vykupitelskou funkci "obtížnosti", jak se s ní setkáváme zvláště v dílech moderního umění. Jestliže elita projevuje nadšení nad Finnegans Wake, nad atonální hudbou nebo tašismem, je to také proto, že tato díla představují uzavřené světy, hermetické vesmíry, kam může člověk proniknout jen za cenu ohromných obtíží srovnatelných se zasvěcovacími zkouškami archaických a tradičních společností. Na jedné straně máme pocit "iniciace", která jinak z moderního světa téměř vymizela, na druhé straně se dává najevo těm "druhým", "mase", že tu jde o příslušnost k vybrané menšině; už ne k "aristokracii" (moderní elity tíhnou k levici), ale ke gnosi, která má tu přednost, že je jak duchovní, tak i sekulární, a že se staví jak proti oficiálním hodnotám, tak i proti tradičním církvím. Kultem extravagantní originality, obtížnosti a nesrozumitelnosti dávají elity najevo svůj odstup od banálního světa svých rodičů, přičemž se však bouří proti některým moderním filosofům beznaděje.

[...] Destrukci uměleckého jazyka dokonal kubismus, dadaismus a surrealismus, dodekafonie, a "musique concréte", James Joyce, Beckett a Ionesco. Dnes už jsou jen epigoni, kteří se horlivě snaží rozbít to, co už bylo zničeno. Jak už jsme se totiž zmínili v předchozích kapitolách, skuteční tvůrci se nechtějí usadit v sutinách. Všechno ukazuje k tomu, že redukce "uměleckého světa" na prvotní stav materia prima je jen jedním momentem složitějšího procesu; stejně jako v cyklických pojetích archaických a tradičních společností následuje po "chaosu", po zhroucení všech forem do nerozlišenosti stavu materia prima, nové stvoření srovnatelné s kosmogonií.

(M. Eliade: Mýtus a skutečnost. Oikoymenh, Praha 2011, překl. Milan Lyčka, str. 134 - 136)