Una111

1.
Červene, źeľene, kolo belaveho,
[:muj frajir cifruje a ja kolo ňeho.:]

2.
Červene, źeľene, kolo belaveho,
[:muj frajir me ľubi i ja budzem jeho.:]

3.
Červene pozbiram, źeľene mi spadlo,
[:tak me un poľubil až mi ľičko zbľadlo.:]

4.
Ňetarhaj źeľene, naj śe źeľeňeje,
[:ňeber paradňicu, naj śe zostareje.:]

5.
Naj śe zostareje, jak virba nad vodu,
[:žebi ľudze znaľi, že to pre paradu.:]

6.
Ňebudzem tak robic, jak ja započala,
[:žebi ja do chiži frajiroch puśčala.:]

7.
Ľem tak budzem robic jak mi mamka kaže
:z večara spacľihac – frajiroch ňetrimac:

8.
Cahaju śe diňe z huri do valala,
[:uš śe nam pojedna dzivečka vidava.:]

9.
Jak śe budu cahac zo zahradi na dvur,
[:ta i ja śe vidam – veźňe me frajir muj.:]

Ave Maria! Jungfrau mild,
Erhöre einer Jungfrau Flehen,
Aus diesem Felsen starr und wild
Soll mein Gebet zu dir hinwehen.
Wir schlafen sicher bis zum Morgen,
Ob Menschen noch so grausam sind.
O Jungfrau, sieh der Jungfrau Sorgen,
O Mutter, hör ein bittend Kind!
Ave Maria!

Ave Maria! Unbefleckt!
Wenn wir auf diesen Fels hinsinken
Zum Schlaf, und uns dein Schutz bedeckt
Wird weich der harte Fels uns dünken.
Du lächelst, Rosendüfte wehen
In dieser dumpfen Felsenkluft,
O Mutter, höre Kindes Flehen,
O Jungfrau, eine Jungfrau ruft!
Ave Maria!

Ave Maria! Reine Magd!
Der Erde und der Luft Dämonen,
Von deines Auges Huld verjagt,
Sie können hier nicht bei uns wohnen,
Wir woll'n uns still dem Schicksal beugen,
Da uns dein heil'ger Trost anweht;
Der Jungfrau wolle hold dich neigen,
Dem Kind, das für den Vater fleht.
Ave Maria!

Nepoznány se míjejí naše duše,

každá svou rozžatou svítilnu při potkání cloní,
nedůvěřivá. (Otokar Březina)

Slepota denního zvyku nás vede k tomu, že jsme až příliš často náchylni pokládat za samozřejmé věci, z kterých by nás pojala závrať, kdybychom se nad nimi pozastavili.

     Žijeme v jistém omezeném prostředí, v jistém omezeném čase; proč právě v tomto prostředí, na tomto místě, v první polovině dvacátého století? Díváme-li se za sebe do nesmírnosti věků, hledí z ní na nás nespočetné zástupy tváří, a v každé z nich je zobrazen jeden lidský osud. Jsou od nás odděleny hranicí těla a dálkou věčnosti, cizinci pro tento čas, dokud jsme vázáni pouty svého pozemského údělu. A přece už teď jsou v tom nedozírném oceáně mnozí – jak se cítíme uštknuti srdcervoucí podobou rysů nenadále známých! - kteří se dívají přímo doprostřed našeho srdce., jako by znali naše tajemství. Jak často se neubráníme zpozdilé lítosti, že jsme nemohli poznat toho nebo onoho, jehož tvář a gesto nám skoupě odhalují dějiny nebo jeho vlastní svědectví, v jeho živoucí tělesnosti; že jsme se s ním nemohli potkat v přímém pohledu očí, v teplé modulaci hlasu, v stisknutí ruky. A uzavíráme s ním dodatečně přátelství na nerozloučenou, jsouce si jisti, že o nás ví, že přijímá naši lásku, že nám ji štědře vrací. Oč se cítíme méně osiřelí v své samotě! Pláč naší tesknoty je rozsvícen oslňující představou, že nám otevře vstříc radostnou náruč, až padnou přehrady času a těla.
     Ale což ti, mezi kterými chodíme po této zemi, v denním nebo občasném styku svého života, v krátké lhůtě svých tělesných dní? Nerozvírá se tu před námi propast ještě závratnější?

     Každý z nás pozná od narození do hrobu jisté množství živý lidí, množství větší nebo menší, ale nikoli neomezené. Nepoznáme je všechny stejně; některé jenom povrchně a letmo, jiné víc a hlouběji; někteří nám zůstanou cizinci, světy uzamčenými, i kddyž se s nimi třeba vídáme denně a několikrát za den; jiní se nám odhalí víc, podle míry našeho vlastního odhalení, podle složitých zákonů sympatie, z níž vyvěrají ony drahocenné vztahy, které zahrnujeme jménem přátelství.

     Ale kolik odstínů připouští i toto pojmenování! Nejsou ani dva mezi lidmi, které takto v duši oslovujeme, aby si mohli v poměru k nám změnit libovolně místo. Řekli bychom zhruba, že milujeme každého jinak, podle toho, jak zachycujeme a odrážíme svou vnitřní látkou a tvarem své bytosti své vzájemné světlo, jak jsme schopni se poznat ve vzájemné sympatii. Jsme si někdy zřetelně vědomi, že se stavíme k jistým přátelům jenom jaksi jednou plochou své podoby, a je pravděpodobné, že i oni se tak chovají – zpola vědomky, zpola nevědomky – vůči nám. Neříkáme všem přátelům o sobě totéž, a málokterým všecko; ke každému ladíme svou řeč do jiné tóniny, aniž proto musí být v našem vztahu cokoliv neupřímného; cítíme jaksi vnitřním taktem, že kdybychom mluvili (a někdy bohužel mluvíme) nějak jinak nebo něco jiného, více nebo méně, že by mezi námi vznikla trapná disonance, že by se světelná osnova, napjatá od druhého k nám, pocuchala možná nenapravitelně.

     Jsou mezi námi různé typy lidí; jedni vylévají a zachycují sympatie snadno a žíznivě, někdy z citové slabosti, z potřeby zrcadlení nebo z přirozené vnitřní štědrosti; jiní jsou méně přístupní a expansivní, buď z vnitřní suchosti a lakoty, nebo z nesentimentální pevnosti, nebo z hrdé plachosti. Ale ať tak nebo onak, urazíme-li jistou životní dráhu, zpozorujeme v jistém okamžiku, že je znamenána troskami; některá přátelství zakrněla v samém rozpuku, některá byla násilím přelomena v půli, některá živoří bledě a naplano; některá k nám přišla sama, za jinými jsme se namáhavě plahočili my, a vzápětí je nechali uvadnout s trpkou chutí v ústech; některá byla omylem a zklamáním; některá ještě bolí, některá v nás vzbuzují jenom trochu melancholie nebo i studu, před některými sami žasneme. U některých cítíme palčivé výčitky – ano, ano, tam jsme zradili my, zůstali jsme pod svou mírou; a u jiných – ale což máme odvahu svalovat vinu na jiné?

     A konečně jsou ta poslední, která mají kořeny kolem našeho dvacátého až třicátého roku, ta, která trvají dosud; prošla všelijakými zkouškami, které je neušetřily jizev; trpěla pro nás, a my jsme trpěli pro ně.; ale to je přikryto mlčením; tato přátelství už s námi půjdou do hrobu. Přijdou ještě nová?

     Vzpomínáme-li si, jak jsme se seznámili s těmi, bez kterých si teď neumíme představiti svůj intimní svět, nemůžeme se někdy ubránit zamrazení; na jakých vlasových okolnostech kolikrát záleželo; na setkání, o kterých jsme pět minut před tím neměli potuchy; na tom, že jsme šli „náhodou" tam a ne někam jinam, kam jsme původně měli a chtěli jít; na tom, že jsme přečetli tu a tu knížku zrovna v té době, a ne jindy; na dopise, který jsme napsali, neočekávajíce na něj odpověď; na slově, které jsme vyřkli nebo zamlčeli... Na tom, že jsme se zdržovali jistou dobu v Praze, a ne v Písku; v Olomouci, a ne v Plzni. Náhoda, nic víc? Mohli bychom na jediný okamžik uvěřit theorii tak nepravděpodobné a ponižující?

     Je pravda, že jsme si někdy pohrávali se zpozdilým pomyšlením, že se možná někde skrývá – v davu lidí valících se z koncertu, na ulicích nebo v domech toho neb onoho města, jehož jméno jsme přečetli v knize nebo na mapě – někdo, kdo nám nese cosi jako zvláštní poselství, a nemůže nás najít. Mívali jsme někdy živý pocit, že jsme takto propásli osudné setkání, a naše cesta že teď povede navždycky do prázdna;ale což kdybychom šli ke zdrojům tohoto pocitu? Ano, snad jsme vskutku někoho propásli, ale jinak, než si to namlouvá naše marnivá a sobecká obraznost...

     Bůh nám dal přátele, které milujeme a za které jsme mu vděčni. Přijímáme je z Jeho ruky jako nejdrahocennější z darů života, kterých se nám dostává nebo kterých si dobýváme. Rozeznáváme podle nich světové strany svého vnitřního světa, zachycujeme v jejich pohledu čelné i bočné obrazy své vlastní tváře. Dělíme se s nimi o úděl vlastní – o své bolesti i bídu, bolest i radost, a rozmnožujeme svou zkušenost zkušeností jejich. Oni nesou nás a my neseme je. Nechtěli bychom mít místo nich přátele jiné.

     Za jejich těsným kruhem se teprve šíří kruhy ostatních známých, lidí, s kterými se na ulici pozdravujeme, a těch, které známe sotva podle jména a podoby; a za nimi temné hemžení těch, o jejichž jméně a osudech jsme se nikdy nedoslechli a bezpochyby nedoslechneme.

     Pomyšlení na ně v nás probouzívá jistý neklid, podivnou nostalgii.

     Bylo by možno dělat si v tom hustém davu nové a nové známé, živit jimi svou zvědavost, své zkušenosti. Snad je i možné, že jsme tam opravdu pominuli leckoho, kdo nám mohl být v nejednom smyslu osudný; je možné, že tam kdesi nepoznáno těká i naše „štěstí", koketujíc s jinými; ale jsme náchylni mít za to, že už mezi nimi není nepoznaných přátel, a jsou-li, tedy se s nimi ještě najisto setkáme...

     Leč naše nostalgie bývá ještě jiného druhu; ale to už vstupujeme do jiného světa, do tajemné sítě cest, nad kterými už vládnou jiné zákony; vede sem z roviny přirozeného lidského obcování ona nevysvětlitelná úzkost, ona zvláštní bolestná něha, která nás jímá při představě nekonečného lánu lidských tváří, nám neznámých, živých i mrtvých; cítíme s nimi se všemi palčivý soucit, tajemné pouto společného údělu; a mezi nimi přece jenom toužíme potkat někoho, kdo na sebe soustřeďuje ustavičnou tesknotu našeho života, jsa nám určen způsobem zcela zvláštním; ten, kterého hledáme ustavičně; tajemný poutník, kterého jsme už tolikrát minuli v roztržitost, anebo i schválně otočili hlavu jinam, protože nám právě přicházel nevhod.

     Hle, tak kdesi se skrývá bratr náš neznámý, na jehož jazyku se teprve tvoří poslední slovo našeho osudu; ten, který stane, náhle viditelný, u hlav našeho lůžka smrtelného; posel Toho, který je poznaným nebo nepoznaným zdrojem a cílem vší naší touhy po jednotě v lásce.

Filozof, básník, spisovatel a překladatel Jan Čep, jehož prozaické práce patří ke zlatému fondu naší literatury. V roce 1948 byl nucen emigrovat do Francie, kde i zemřel a byl pochován. Domů se již nikdy nevrátil.

.

Obrazový doprovod z filmu Ostrov (2006) režiséra Pavla Lungina.

Господи, Иисусе Христе, Сыне Божий, помилуй мя, грешного(ую).

Poslední den Oktávu jednoty s Petrovým stolcem

Modlitební úmysl: Aby se celý pohanský svět obrátil.

Bože, jenž jsi celý svět kázáním svatého Pavla poučil, prosíme, dej nám, kteří dnes jeho obrácení slavíme, abychom za jeho příklady k Tobě směřovali. Skrze Pána našeho Ježíše Krista...

 Trochu senzacechtivě pojaté...

Autor: Martin Krušina

.http://www.vendee.cz/texty/funes.html

Ačkoliv nevyhledávám tyhle zábavy, toto se mi opravdu líbilo!

A tak jdeme zpátky v čase od Ťapáka - režiséra k Ťapákovi - herci  :-))

Tak konečně už vím: Byl to Shane!

Mnoho krásných filmových zážitků v roce 2014!

Naši milí Kandráčovci!

... v podání našich oblíbených režisérů:

Dovoluji si zde uvést překrásný text ze stránek Institutu svatého Josefa.

Třeba se dotkne i vašich srdcí... 

"Požehnaný nový rok!

První adventní nedělí vstupujeme nejen do doby, kdy vyhlížíme oslavu narození Našeho Pána Ježíše Krista, ale i do nového církevního roku. Přejeme všem čtenářům tohoto portálu, aby jim přinesl hojné duchovní dary a těm z nás, jež rok právě končící prožili, slovy Jana Zahradníčka, pod bičem milostným, vyprošujeme věrnost Církvi v plnosti víry a odevzdanost do vůle Boží."

See more at: http://www.stjoseph.cz/pozehnany-novy-rok/#sthash.rxBthOll.dpuf

Ani k obrazové části, ani k hudebnímu doprovodu netřeba komentáře. I další videa jsou moc pěkná, zvláště to jarní je působivé.

Takže: "Pojď stoupat jak dým... "

"Ta zvláštní Yvesova žárlivost! Nevyvolala ji náklonost Jeana-Louise k Madelaine; trpěl proto, že jiná bytost vytrhla velkého bratra z jeho obvyklého života, že ho on sám nedokáže okouzlit...Takové bylo toho večera Yvesovo trápení, a ani si nedovedl představit, že by mohlo někdy skončit; nevěděl, že právě prožívá zářivé dny, týdny, plné jasu a radosti a že naděje se klene nad jeho životem (běda, jen zdánlivě nezkaleným), jako nebe o velkých prázdninách.

(François Mauriac: Tajemství Frontenaků)

... zlatý podzim!

Nyní již v očekávání přicházející zimy, ztišení, klidu, bezživotí... či lépe skrytého života!  

Koloběh smrti a vzkříšení! Úchvatné, nádherné dílo Boží!

Zítra 12. listopadu se na Mezinárodním festivalu svobody v Bratislavě  v Domě kultury uskuteční premiéra dokumentárního filmu Zdenka o blahoslavené sestře Zdence Cecílii Schelingové. Premiéru organizuje Ústav pamäti národa.

Zdenka Cecília Schelingová byla komunistickým režimem vězněná za pomoc k útěku katolickému knězi. Byla uvězněna a krutě mučená, odsouzená na 12 let. Zemřela po urychleném předčasném propuštění v r. 1955.

Svatá Anežko, sytila jsi hladové, ošetřovala nemocné, smiřovala znesvářené, na tvou přímluvu získal náš národ svobodu!

Přimluv se za nás, vroucně tě prosíme, abychom získanou svobodu dokázali správně chápat, přestali otrocky lpět na pochybných hodnotách a podobně jako ty v chudobě a pokoře následovali našeho ukřižovaného Pána a milovali Ho opravdovou láskou!

Vypros nám, drahá Anežko, opravdovou svobodu! OREMUS!

http://japek.rajce.idnes.cz/Svata_Anezka_Ceska%2C_princezna_a_reholnice/