Una111

... snad všechno mnohem lépe vysvětlí P. Stanislav Přibyl

Přeji mnoho trpělivosti při čtení tohoto poměrně dlouhého rozhovoru a opravdovou, upřímnou, a priori nezaujatou snahu pochopit!

 http://www.krasaliturgie.cz/rozhovory/hracku-se-sebrat-nepodarilo.html

(Mohamed) »zmátl národy slibem tělesných rozkoší, ke kterým jsou již náchylní pro žádostivost těla. Kromě toho jim dal přikázání, která jsou s těmito sliby v souladu, a tím uvolnil uzdu vášním a zálibám, které lidé rádi poslouchají. Navíc, nestanovil žádnou nauku kromě té, jakou může dát a pochopit každá rozumná osoba svým přirozeným rozumem. Samotné pravdy, kterým učil, jsou smíšeny s bajkami a krajně falešnými poučkami. A nepoužil ani vykonaných nadpřirozených zázraků, které jsou jediným přiměřeným svědectvím božského zjevení, protože jsou viditelné, není je možno připisovat nikomu jinému než Bohu a dokládají tak, že ten, kdo učí této pravdě, činí tak z božské inspirace.
Řekl však, že byl poslán v moci zbraní: takové divy konají i bandité a tyrani. Navíc, od počátku mu nevěřili žádní mudrci ani lidé znalí božských a lidských věcí, ale brutální lidé a obyvatelé pouště, zcela neznalí nějaké božské nauky. Posloužil si jejich velkým počtem, aby přinutil ostatní silou zbraní přijmout jeho zákony. Neměl vůbec žádné svědectví dřívějších proroků, naopak, vybájeným vypravováním kazí všechnu nauku Starého i Nového zákona, jak vyplývá z četby jeho zákoníku. Proto také rafinovaně zakazuje číst knihy Starého a Nového zákona, aby nebyl usvědčen z falšování. Je proto zřejmé, že ti, kteří mu věří, naplňují (objektivně) skutek lehkomyslnosti.«

Summa contra gentiles (Summa proti pohanům)

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svaty-tomas-akvinsky-o-islamu

Košický Dóm sa otriasal v základoch!

http://www.kosicednes.sk/kosicky-dom-sa-otriasal-v-zakladoch/

Mons. Marián Čižmár

Kostol a Pastoračné centrum sv. Pia X.

SNP 761

067 61 Stakčín

Košice, 30. októbra 2015 

Otec Marián,

Na Vás sa obraciam, v mene svojom, ako aj v mene viacerých pohoršených veriacich a kňazov našej diecézy. V Košickej katedrále bol rockový koncert maďarskej skupiny Omega s názvom Oratórium. Tu môžete vidieť ukážku z tej hudby, ktorú tam hrali. Údajne doc. Veľbacký, ktorý má povoľovať koncerty v našej diecéze, dal tejto udalosti zelenú v najposvätnejšom priestore našej diecézy. Asi tiež koncert sa konal so súhlasom farára Dómu Mons. Šándora, a určite s tým súhlasil aj Mons. Bober, náš arcibiskup.

Čo k tomu dodať, ja miestami mám pocit a pochybnosti, že katedrála bola týmto koncertom a hudbou znesvätená – že bolo by treba aspoň odprosujúcu pobožnosť, keď nie znova vysvätiť po profanácii miesta. Akú väčšiu profanáciu treba ešte? Som veľmi sklamaný a pohoršený... Za peniaze je všetko dovolené... To kde sme sa dostali?

Ani slovo by som nepovedal, keby tento koncert bol v nejakom "mrtvom" kostole, kde nie je Najsvätejšia Sviatosť, kde už neslúžia omše, iba steny stoja, a kedysi to používali ako kostol – dobre, nech si tam hrajú, čo chcú, ale v našom hlavnom kostole toto treba? Určite tam bolo kopu ľudí, ktorý z náboženského hľadiska nevedia, ktoré je ich pravá a ľavá ruka, a že kde je východ, atd.... a aj oni čo si pomysleli po takomto koncerte? Už nám nič nie je sväté....

Ja sa bojím niečo napísať biskupovi, alebo Šándorovi, lebo kto som ja... ale vy by ste sa mohli nejakým vhodným spôsobom sa ozvať... Neviem, čo mám už myslieť...

Podpísaný veriaci

�

�

�

Stakčín, 31.10.2015 

Vážený pane!

Svoj list končíte otázkou: Čo si mám myslieť?

Čo si máme myslieť? – Nič, len sa dívať. Asi tak, ako sa díval sv. Ján apoštol, Panna Mária, Mária Magdaléna a ešte niekoľko zbožných žien a iste aj mužov, ktorí stáli na Golgote, keď Ježiš umieral. Títo všetci nepovedali ani slovo – aspoň to evanjeliá nezaznamenali. No ostatní, – dav okolo, na čele s veľkňazmi, kňazmi, zákoníkmi a farizejmi kričali. Čo iné môžeme robiť, keď zodpovední za náboženský život súhlasia s takouto profanáciou nášho najposvätnejšieho miesta?!

Sledovali sme dnes prostredníctvom Slovenskej televízie alebo televízie LUX priamy prenos z pohrebných obradov za zosnulého kardinála Jána Chryzostoma Korca SJ z nitrianskej katedrály sv. Emeráma. Je to miesto prvého kresťanského chrámu z roku 828-833 postaveného na našom území, ba v celej strednej Európe. To miesto posvätili svojou prítomnosťou sv. Cyril a Metod, sv. Gorazd. V nitrianskej katedrále sú pochovaní slovenskí svätci Andrej Svorad a Benedikt, tu sú uložené relikvie sv. Cyrila, a odo dnešného dňa táto katedrála je miestom posledného odpočínku Jána Chryzostoma kardinála Korca SJ. Pri sledovaní dnešného priameho prenosu ma napadla aj takáto myšlienka: Ako by asi zareagovala slovenská kultúrna i katolícka verejnosť, keby nitriansky biskup a Kapitula poskytli priestory tohto svätého miesta nejakej rockovej skupine, aby tam zorganizovala rockový koncert za prítomností davu, ktorý privádza do tranzu rocková hudba? Som presvedčený, že v nitrianskej katedrále sa také niečo nikdy neuskutoční, a to preto, lebo to nedovolia ľudia, ktorí majú zmysel a cit pre posvätno, pre tradíciu, pre históriu, pre dejiny národa.

Taktiež si myslím, že ani kardinál a maďarský prímas Péter Erdő a Ostrihomská metropolitná kapitula nedovolí, aby rocková skupina Omega, či iná, predvádzali svoju divokú hudbu v ostrihomskej metropolitnej katedrále, alebo v Bazilike sv. Štefana v Budapešti. Aj v našej košickej katedrále v prvom rade je živý, opravdivý Ježiš Kristus, pravý Boh a pravý človek, prítomný vo Sviatosti Oltárnej. (Alebo počas rockového koncertu ho spratali z katedrály?)

V tejto katedrále sú relikvie nášho patróna sv. Ondreja apoštola, a tiež oltár a na ňom relikvie svätých košických mučeníkov Marka Križina, Štefana Pongráca SJ a Melichára Grodieczkeho SJ kňazov, ktorí verili tomu, čo hlásali, a za to položili svoje mladé životy. V tejto katedrále je miesto, kde bola pokrstená bl. mučeníca Sara Salkaházy. V kryptách Dómu sv. Alžbety spočívajú ostatky vzácnych košických biskupov, počnúc prvým biskupom Andrejom Szabóom, až po biskupa svätého života Augustína Fischer- Colbrieho a biskupa Jozefa Čárskeho. Čo by asi povedali títo na znesvätenie košického Dómu? Títo mužovia Cirkvi by nikdy také niečo nedovolili! Po stáročia mnohé generácie budovali a starali sa o tento chrám. Zasvätili ho Bohu a jeho oslave. Cirkusy a divadlá stavali na inom mieste. Až prišla nová doba, a s ňou noví ľudia a nové spôsoby.

Ja sa pamätám, že nás kedysi duchovní otcovia učili, aby sme mali bázeň v božom dome voči Tomu, kto v ňom prebýva a správali sa dôstojne. Aj v spovednom zrkadle bola otázka: Nevyrušoval som v kostole? Nerozprával som sa v kostole? Neobzeral som sa v kostole? Učili nás, naši rodičia a kňazi, že je to hriech porušiť bez vážnej príčiny posvätné ticho chrámu.

Zrejme dnes sa to už nenosí, nastalá iná doba.

Kto je za to zodpovedný? – Iste, nemožno všetko pripísať otcovi arcibiskupovi, ktorý všetko nemôže ustrážiť. Majú to robiť tí ľudia, ktorým on prejavil dôveru a poveril ich konkrétnymi úlohami. Že dovolili rockový koncert v Metropolitnom chráme Košickej arcidiecézy to ich diskvalifikuje pred Cirkvou, pred celým božím ľudom i pred dejinami. Ako kňaz i ako historik musím prehlasiť: košický Dóm sv. Alžbety v dejinách postihli mnohé a vážne kataklizmy, či to boli požiare, záplava vodou, zemetrasenie. No tento chrám nikdy vo svojich dejinách nebol tak znesvätený, ako štvrtkových rockovým koncertom. Neviem, kto k takémuto znesväteniu dal súhlas. Iste raz to bude musieť zdôvodniť pred Večným Sudcom, nielen za znesvätenie Božieho domu, ale aj za pohoršenie, ktoré bolo spôsobené mnohým veriacim.

Kedysi v Jeruzaleme dovolili veľkňazi, kňazi, zákoníci a farizeji znesvätiť chrám. Píše o tom apoštol sv. Ján evanjelista: „Blízko bola židovská Veľká noc a Ježiš vystúpil do Jeruzalema. V chráme našiel predavačov dobytka, oviec a holubov i peňazomencov, čo tam sedeli. Urobil si z povrázkov bič a všetkých vyhnal z chrámu, aj ovce a dobytok. Peňazomencom rozhádzal peniaze a poprevracal stoly a predavačom holubov povedal: „Odneste to odtiaľto! Nerobte z domu môjho Otca tržnicu!" Jeho učeníci si spomenuli, že je napísané: „Strávi ma horlivosť za tvoj dom." (Jn 2, 13 – 17).

Prichádzajú mi na myseľ slová žalmu o Pánovej vinici, ktoré by sme mohli aplikovať na znesvätenie Metropolitnej katedrály Dómu sv. Alžbety v Košiciach: „Diviak lesný ju rozrýva, a pasie sa na nej poľná zver..." (Ž 80, 14).

Píšete, že „katedrála bola týmto koncertom a hudbou znesvätená – že bolo by treba aspoň odprosujúcu pobožnosť, keď nie znova vysvätiť po profanácii miesta". Súhlasím s Vami.

Ja osobne v najbližší prvý piatok, tj. 6. novembra 2015 aj s veriacimi,

pred Eucharistickým Kristom vykonám aj modlitby odprosenia za znesvätenie srdca našej arcidiecézy, katedrálneho chrámu Dómu sv. Alžbety. Môžete to urobiť aj Vy, počas adorácie odprosujme Božské Srdce za to, že srdce našej arcidiecézy, katedrálny Dóm sv. Alžbety, bolo znovu prebodnuté, potupené, a prosme: Srdce Ježišovo, potupami preplnené, zmiluj sa nad nami !

S katolíckym pozdravom

Mons. Marián Čižmár

Duchovný správca

Kostol a Pastoračné centrum sv. Pia X.

SNP 761

067 61 Stakčín

„Ľudsky a telesne nás kladú do hrobu. A do tmy. Do tmy hrobu, to je tá čierňava. Ale na druhej strane viem, že do hrobu kladú len telo, ale duša, duša patrí svetlu. A naša tvár je osvetlená vierou." „Nás pokladali za najväčších nepriateľov svojho režimu. Tak ja som sa opieral o jediné, čo som mal. A to bolo niečo drahé, vzácne."

V deň pohrebu kardinála Jána Chryzostoma Korca prinášame unikátnu fotografiu zosnulého kardinála a text slovenského fotografa a filmára Timoteja Križku.

Je piatok trištvrte na päť. Sedím v aute pod Nitrianskym hradom. O piatej ma prijme kardinál Korec. Mám chvíľu čas, a tak plný očakávania a tvorivej nervozity hľadám na mobilnom internete, ako sa správne oslovuje kardinál. Každá ďalšia myšlienka zväčšuje moju nervozitu.

Eminencia, Monsignore Ján Chryzostom Korec ma privíta v malej izbičke, zariadenej veľmi jednoducho. Je v čiernom, cez kríže má čiernu deku. Sedí rovno pod veľkou policou s knihami. Keď sa pozriem pozornejšie, všetky knihy nesú jeho meno. Na najvrchnejšej polici je rad asi štyridsiatich zväzkov, ktoré sa odlišujú. Pristúpim bližšie a vidím prvýkrát originálne rukopisy jeho kníh. Samizdat. Jedna z mnohých aktivít robotníka, opravára výťahov, keď sa unavený vrátil z práce.

"Samozrejme, že kde-tu som zaváhal, ale to ma viedlo skôr k tomu, že som stále hlbšie študoval, presviedčal sa a prosil v modlitbe o stále nové a nové svetlo viery."

Ľudia videli Jána Chryzostoma Korca často v montérkach. Cez deň sa staral, aby sme si bezpečne uľahčili cestu do svojich pozemských príbytkov. Po nociach písal pre záchranu našich duší. Aby ľahšie našli výťah do toho skutočného Príbytku.

Paradox býva zreteľný z odstupu. Opravár ovládajúci viacero jazykov, vyštudovaný filozof a teológ, biskup a spisovateľ... Koľko pokory a pevnej viery bolo treba, aby človek po dvanástich rokoch väzenia tak ticho a vytrvalo bojoval za ideál. Nie navonok. Nie kvôli sláve ani peniazom.

Kariérny rast je častou motiváciou našich rozhodnutí. Akú silu a vieru treba na to, aby si človek zvolil opačnú cestu. Táto viera dodávala otcovi Jánovi silu. Silu, keď v päťdesiatych rokoch stál pred neľudským režimom akoby sám, prenasledovaný a opustený. Keď trpel nespravodlivo odsúdený na Pankráci, v Ruzyni či vo Valdiciach. Aj neskôr, keď sa ho pokúšali pripraviť o život. "A ja sa cítim byť slobodným človekom, aj keď neoplývam bohatstvom. Po sláve netúžim a nič nepotrebujem. Stačí mi každý deň s tými darmi, ktoré mi Pán Boh ponúka. "

Nemal strach. Strach o seba, ktorý najviac paralyzuje naše životy: „Ja som sa vo väzení ani necítil, že som väznení. Som tam, kde mám byť. A Pán Boh o mne vie."

Viera, že človek má byť tam, kde sa práve nachádza, že jeho najväčším poslaním je žiť v prítomnosti, ktorá nie je náhodilou zhodou okolností, dáva silu človeku žiť v prítomnosti. Nebáť sa o seba a naplno vnímať svoj život. Plný krásy a aj bolesti. Myslím si, že to je skutočný život. Nebáť sa o zajtrajšok. Nebyť paralyzovaný neúspechom z minulosti. Žiť to, čo mám a čo mi život ponúka. Najdôležitejší je čas, ktorý práve prebieha. Prítomnosťou si tvorím budúcnosť.

Svoju životnú istotu biskup Korec nenazýva pilierom. Pilier je mŕtvy. Pevnou istotou je živý Boh. Dôvera v Boha napĺňala a napĺňa Korca pokojom.

Pokojom, v ktorom hľadá zmysel každej novej situácie: „Žiť Ad majore dei Gloria." Aj napriek poznačenému telu a vysokému veku dennodenne žije toto heslo. „A už nič iné si neprajem. Len aby som toto dokončil. A to je dobrý cieľ."

Fotografia kardinála Korca je súčasťou autorovej výstavy Pokojní v nepokoji. Timotej Križka sa pokúsil zachytiť vnútornú slobodu bývalých politických väzňov. Súčasťou výstavy boli okrem fotografií aj krátke citáty. Výroky kardinála Korca, ktoré patria k portrétu, sú v perexe. Zvyšný text je spomienkou autora, ktorú napísal pre Postoj.

     "Tyto dva svátky, dnešní a zítřejší, jsou tedy výrazem duchovní skutečnosti, které se říká v křesťanském jazyce obcování svatých. Byla-li liturgie dnešního dne ve znamení introitu Gaudeamus omnes in Domino - radujme se všichni v Pánu, radujme se ze cti těch, kteří hledí na tvář boží, naši bratři oslavení - uslyšíme zítra ty, které ještě trpí pod spravedlností, úpět slovy Jobovými: Miseremini mei, miseremini mei, saltem vos, amici mei, quia manus Domini tetigit me. (Smilujte se, smilujte se nade mnou aspoň vy, přátelé moji, neboť ruka Páně dotkla se mne!) Nikdy v roce necítíme jako v těchto dnech, že všecky ty tři světy - ty dva a náš - tvoří jeden živý organismus, jedno tajemné Tělo, jehož jednotlivé buňky a údy jsou v ustavičném důvěrném spojení. Víra, naděje a láska jsou živoucím tmelem této jednoty, z které není vyloučen nikdo, leda ten, kdo má nepředstavitelné neštěstí, že se z něho vyloučil sám, odvrátiv v pýše svou tvář od Světla.

     Ale poslední pohnutky našich činů zná ovšem jenom Bůh, a jenom on je bude soudit. S touto pevnou vírou a nadějí v srdci jdeme dnes k vašim hrobům, bratři, kteří jste nás předešli v stejném znamení. Odpusťte, zdá-li se nám tato pouť těžká a potácí-li se trochu naše slabé srdce."

(Jan Čep, V předvečer Dušiček, přednáška do rozhlasu. 1938)

 foto: Košice, Rozália

MUDr. Anca-Maria Cerneaová, předsedkyně Asociace katolických lékařů z Bukurešti, řekla v projevu k synodě o rodině, že příčina současné krize rodiny je ideologická a zapříčinil ji „kulturní marxismus". V úvodu svého vystoupení vzpomněla na své rodiče, „hrdinsky věrné" Bohu a svému slibu. V době zasnoubení byl její otec uvězněn komunisty a jeho snoubenka na něj čekala 17 let.

„Jejich příklad ukazuje, že Boží milost může překonat společenské okolnosti i hmotnou bídu... Prvotní příčinou krize rodiny není konzumismus a materiální chudoba. Primární příčina sexuální a kulturní revoluce je ideologická. Panna Maria ve Fatimě řekla, že omyly Ruska se rozšíří do celého světa. Nejprve se tak stalo násilně za vlády klasického marxismu, který zabil desítky milionů lidí. Nyní se tak děje především pomocí marxismu kulturního. Existuje kontinuita od Leninovy sexuální revoluce přes Gramsciho a Frankfurtskou školu až po dnešní ideologii práv homosexuálů a genderu. Klasický marxismus chtěl přebudovat společnost pomocí násilného převzetí majetku. Nyní jde revoluce hlouběji, má v úmyslu redefinovat rodinu, sexuální identitu a podstatu člověka. Tato ideologie sama sebe nazývá pokrokovou. Není to však nic jiného než nabídka dávného hada, aby se člověk zmocnil vlády, nahradil Boha, zajistil si spásu tady, v tomto světě. Jde o omyl, který má náboženskou povahu, o gnosticismus. Je úkolem pastýřů, aby ho rozpoznali a před tímto nebezpečím varovali stádo. ,Hledejte tedy nejprve Boží království a všechno ostatní vám bude přidáno.' Posláním Církve je spása duší. Zlo v tomto světě pochází ze hříchu, nikoli z nerovnosti příjmů nebo ,klimatické změny'. Řešením je evangelizace. Obrácení. Nikoli rostoucí moc státu. Nikoli světová vláda. To jsou dnes hlavní činitelé vnucující našim národům kulturní marxismus v podobě kontroly populace, ,reprodukčního zdraví', práv homosexuálů, genderové výchovy atd. To, co dnes svět hledá, není omezování svobody, ale skutečná svoboda, osvobození od hříchu. Spása. Naši církev dusila sovětská okupace. Žádný z našich dvanácti biskupů však nezradil své společenství se Svatým otcem. Církev u nás přežila díky odhodlání a příkladu našich biskupů, kteří odolali věznění a teroru. Biskupové žádali naše společenství, aby nenásledovalo tento svět. Nespolupracovali s komunisty. Nyní potřebujeme, aby Řím řekl světu: ,Čiňte pokání a obraťte se k Bohu, neboť Boží království je blízko.' Nejen my, katoličtí laici, ale i mnoho pravoslavných křesťanů se s úzkostí modlí za synodu, neboť, jak říkají, poddá-li se Katolická církev duchu tohoto světa, bude pro všechny ostatní křesťany mnohem obtížnější mu odolat."

(Příspěvek MUDr. Cerneaové nezveřejnila tisková kancelář Svatého stolce, ale Hlas rodiny a portál LifeSiteNews.)

"Často v mé duši vyvstává motiv Kyrie eleison této h moll mše. Bylo to vlnění a kolébání úpěnlivé prosby, hlasité bušení a vytrvalé klepání, strašný výkřik o pomoc a smilování. Onoho večera hlučely sem prosebné zvuky jako vlny stoupajícího příboje, který vždy znovu do sebe se zřítí, ale přece stále se blíží, až konečně jeho valící se, pěnou ovroubené vlny po posledním a nejzazším vynaložení úsilí na kraji duny zemdleny klesnou.

Před zkouškou mše byly rozdány programy, na nichž jednotlivé části zpěvu: Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus a Agnus Dei byly otištěny latinsky a holandsky. A tak jsem četl v jedné přestávce ne bez zvědavosti a napětí po prvé v svém životě Credo, katolické vyznání víry: Credo i unum Deum, Patrem omnipotentem..., Věřím v jednoho Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, všeho viditelného i neviditelného. A v v jednoho Pána, Ježíše Krista, jednorozeného Syna Božího, Boha z Boha, světlo ze světla, pravého Boha z Boha pravého, zplozeného, nestvořeného, téže podstaty s Otcem, skrze něhož vše učiněno jest; jenž kvůli nám lidem a pro naše spasení sestoupil z nebes, vtělil se skrze Ducha svatého z Marie Panny a člověkem se stal; ukřižován byl za nás pod Pontiem Pilátem, trpěl a pochován byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle písem, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Otce a znovu přijde ve slávě soudit živých i mrtvých a jeho říši nebude konce. A v Ducha svatého, Pána a Oživujícícho, jenž od Otce i Syna vychází, jenž s Otcem a Synem spolu jest uctíván a oslavován, jenž promlouval skrze proroky. A v jedinou svatou, katolickou a apoštolskou církev. Vyznávám jediný křest na odpuštění hříchů a očekávám vzkříšení z mrtvých a život věčný. Amen.

Podivuhodné! Schvaloval a souhlasil jsem s každým slovem. A řekl jsem si: "To jest jediná pravá víra, tak tomu musí býti". Ale řekl jsem to, aniž jsem věřil."

(Willibrord Verkade, Neklidem k Bohu, str.96)

Tak měl znít nadpis článku, který jsem sice slíbila, rozepsala, ale nakonec nedokončila. Z mnoha důvodů, které v tuto chvíli nejsou důležité. 

Zůstaly jen fotky, ať tedy mluví alespoň ty.

Národní pochod za život, Bratislava 20. září 2015

Pochod provázela nádherná atmosféra, opravdová RADOST ZE ŽIVOTA, jak znělo motto letošního pochodu. Bůh žehnej Slovensku!

http://winnifred.rajce.idnes.cz/2._Narodny_pochod_za_zivot%2C_Bratislava_2015/

Bože, při jehož umučení podle proroctví Simeonova nejsladší duši slavné Panny a Matky tvé Marie pronikl meč bolesti, popřej milostivě, abychom bolesti její s úctou si připomínajíce, blahého účinku umučení tvého dosáhli.

(Římský misál)

BOLESTI PANNY MARIE
Bývají označovány číslicí 7, která symbolicky vyjadřuje plnost.
Připomínaných sedmero Mariiných bolestí představuje život naplněný utrpením, kterým procházela ve spojení se Synem Božím jako jeho matka. Tím se podílela i na spasitelném úkolu svého Syna a pátá jmenovaná bolest souvisí s rozšířením jejího mateřství na nás všechny.
Všechny jmenované bolesti provází Mariin vnitřní souhlas - v něm můžeme vidět vzor jak dávat svému utrpení cenu odhodlaným spojením s obětí Krista. Odůvodnění najdeme i v listě apoštola Pavla Kolosanům: "Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho, protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap; má z toho prospěch jeho tělo, to je církev." (Kol 1,24).
O bolestech Panny Marie podle biblicko-liturgické církevní tradice je možné rozjímat i formou modlitby růžence, jak k jejímu šíření vyzvala P.M. v Kibeho ve Rwandě 31.5. 1982.
Při ní 7x po modlitbě Otče náš následuje s tajemstvím bolesti vždy 7 Zdrávas Maria...
1. Při uvedení Páně do chrámu, když stařec Simeon předpověděl jeho matce Marii: "On bude k pádu a k povstání mnohým v Izraeli, na znamení, kterému se bude odporovat. A tvou vlastní duši pronikne meč." (Lk 2,34-35)
2. Při útěku do Egypta po andělových slovech k Josefovi: "Vstaň, vezmi dítě a jeho matku a uprchni do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu." (Mt 2,13n)
3. Při ztrátě Dítěte Ježíše na pouti do Jeruzaléma, jak o ní svědčí Mariina slova po třídenním hledání: "Synu, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali." (Lk 2,48)
4. Když Maria potkala Ježíše s křížem.
"Za ním šel velký zástup lidu a ženy, které nad ním plakaly." (Lk 23,27)
5. Když Maria stanula u kříže svého Syna. U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Maria Magdalská. - Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, to je tvůj syn." Potom řekl učedníkovi: "To je tvá matka." Od té chvíle ji ten učedník vzal k sobě." (Jan 19,25-27)
/- V té chvíli bylo Mariino mateřství rozšířené na všechny děti církve, neboť Jan stál vedle Marie jako zástupce všech lidí, které Ježíš miluje. - Jsme Mariiny děti, za které nevinný Syn podstoupil nejkrutější smrt. A nové slzy vhání Marii do očí to, že mnozí Ježíšovou obětí pohrdají a svým zatvrzelým postojem míří do věčného zavržení./
6. Když Maria přijímá na klín tělo mrtvého Syna. "Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým učedníkem, požádal Piláta, aby směl sejmout Ježíšovo mrtvé tělo, a Pilát mu to dovolil. ...Vzali tedy Ježíšovo tělo a zavinuli ho s vonnými věcmi do pruhů plátna." (Jan 19,38-40)
7. Při ukládání Ježíše do hrobu. "Na tom místě, kde byl ukřižován, byla zahrada a v té zahradě nová hrobka, kde nebyl ještě nikdo pochován. Tam tedy položili Ježíše." (Jan 19,41-42)
S dnešní památkou si také připomínáme, že neposlušnost prvních lidí vedla k smrti a obdivuhodná poslušnost, kterou vidíme u Božího Syna a jeho Matky, vede k životu.

(http://catholica.cz/?id=4494)

O mučednictví Panny Marie se dovídáme z proroctví Simeonova i ze samotné zprávy o umučení Páně. Stařec Simeon říká o chlapci Ježíšovi: On je ustanoven jako znamení, kterému se bude odporovat. A Marii řekl: I tvou vlastní duší pronikne meč.
Opravdu, blahoslavená Matko, tvou duší pronikl meč. Jinak, kdyby jí nepronikl, neprobodl by tělo tvého Syna. Neboť když tvůj Ježíš – on patří sice všem, ale zvláště tobě – vydechl naposled, ukrutné kopí se už ani nedotklo jeho duše; nešetřilo sice ani mrtvého, ale už mu nemohlo ublížit, jenom mu otevřelo bok; tvou duší však proniklo. Vždyť jeho duše už tam nebyla, ale tvoje nemohla být z těla vytržena. A tvou duší pronikla tak silná bolest, že tě můžeme právem uctívat jako víc než mučednici, neboť to, jak jsi v soucitu trpěla s ním, převyšovalo všechen pocit tělesného utrpení.
Což pro tebe nebyla ostřejší než meč ta slova: Ženo, to je tvůj syn? Vždyť ta slova pronikala opravdu duší a zasahovala až do rozdělení duše a ducha. Jaká to výměna! Je ti odevzdán Jan místo Ježíše, služebník místo Pána, učedník místo Mistra, syn Zebedeův místo Syna Božího, pouhý člověk místo pravého Boha. Jak by tato slova nepronikla tvou duší, tak citlivou, když při pouhé vzpomínce na ně puká i naše srdce, ačkoli je kamenné a tvrdé jako železo?
Nedivte se, bratři, že lze nazvat Marii mučednicí v duši. Může se divit jen ten, kdo si nevzpomíná, že slyšel, jak Pavel uvádí mezi největšími zločiny pohanů jejich bezcitnost. K něčemu takovému mělo srdce Mariino daleko; kéž mají k tomu daleko i její nepatrní služebníci.
Ale snad někdo řekne: „Což nevěděla předem, že Kristus zemře?" Ano, nepochybně věděla. „Což nedoufala, že zase ihned vstane?" Ano, jistě pevně doufala. „A přesto měla takovou bolest, když byl ukřižován?" Ano, měla tak velikou bolest. Ale co je to s tebou, bratře, a odkud máš tu svou moudrost: proč se divíš víc tomu, že Maria trpěla spolu se svým Synem, než že on trpěl? Jestliže on mohl zemřít i tělesně, nemohla ona spolu s ním umírat v srdci? To první způsobila láska, nad kterou nikdo neměl větší; i to druhé způsobila láska, která po lásce Kristově neměla sobě podobnou.

(Z kázání svatého Bernarda: U Ježíšova kříže stála jeho matka)

http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=15-zari-sedmibolestne-panny-marie

TE DEUM, to nejlepší z nejlepšího!

A kdo není takový šťastlivec a nedostává ho, může si přečíst alespoň vybrané články z archivu zde:

http://www.tedeum.cz/index.htm

.

Jak ráda by asi po letech leckterá žena oblékla, objala a k srdci přivinula své potracené dítě!

V Odinsø žila kdysi žena jménem Tora. Byla velmi krásná. Podlehla všem svodům, a když se k ní osud zachoval zle, utajila svůj stav a dítě pak hodila do moře.

Později se dobře vdala. Žila v úctě a lásce a narodilo se jí mnoho dětí, které měla všechny velmi ráda. Ale jednou tak těžce onemocněla, že upadla do bezvědomí a ležela jako mrtvá. Jí samé se přitom zdálo, že je po smrti, že ji oblékli a ozdobili šperky a uložili do mohyly, ale zároveň slyšela, jak její malé děti doma pláčí a volají ji, a nesmírně toužila vrátit se k nim a utěšit je. Tu jako by k ní do mohyly někdo vešel. Byl to muž úplně zahalený v černý plášť. Vzal ji za ruku a řekl: „Vstaň, Toro, a pojď se mnou." Toře už najednou nepřipadalo, že je mrtvá, a požádala muže, aby ji odvedl k dětem, které po ní pláčí. Muž v plášti přikývl a vedl ji s sebou. „Tudy se tam nedostaneme," namítla Tora. „Ale ano, právě tudy," odpověděl muž.

Když ušli hodný kus cesty, dostali se do hlubokého, temného údolí. Na jeho dně bylo černé jezero. Spadal k němu prudký sráz, který se na protějším břehu zase strmě zvedal. Na samém vrcholku se pak tyčil hrad, celý z ryzího zlata. Zářil jako slunce. Před ním stáli rytíři v zlatém brnění a zevnitř se ozýval zpěv a drnkání strun. Tora by si jaktěživ nebyla pomyslela, že na světě může být něco tak krásného. Zeptala se, kdo je pánem toho zlatého hradu. „Já jsem tím pánem," odpověděl muž. „Chceš jít se mnou, Toro, podívat se na můj dvorec?" Tora přisvědčila, že by s ním šla ráda, ale pak že hned musí domů k svým dětem.

Pustili se ze srázu dolů. Toře připadalo, že je údolí plné bílých oveček. Stály jako v ohradě jedna vedle druhé, lezly po sobě a škrábaly se vzhůru na obě strmá úbočí. Když však sestoupila níž, viděla, že jsou to malé děti. Tisíce jich byly a všechna to byla novorozeňátka, jak je Pánbůh stvořil. Obličejíčky však měly staré. Některé byly zkrvavené a potlučené a jiné zas byly celé zmáčené. Pokoušely se vylézt z údolí po svazích, ale neustále padaly zpět, protože byly maličké a slabé. Toru ten smutný pohled tak rozlítostnil, že se dala do pláče. Zeptala se muže v plášti, co to má znamenat a jak se tam ta ubožátka vůbec dostala. „Pohodili je tam jejich rodiče," odpověděl, „ti jim přáli takový osud. „Tomu nevěřím," namítla Tora.

Děti uměly mluvit a říkaly: „Ale ano, je to pravda, a teď tu musíme být. Rády bychom se dostaly nahoru a viděly svět a rády bychom viděly, co je za tímhle údolím, ale jsme tak malé, že nezbývá, než abychom tu zůstaly. A je tu tak ošklivo a pusto a je nám tu tak strašná zima!"

Tora si svlékla plášť, roztrhala jej a do cárů zahalila děti, co stály nejblíž. Ale děti se kolem ní shlukly, a tak si svlékla i svrchní šat a rozdělila jej mezi ně, a pokračovala, až tam stála stejně nahá jako ony. Přesto se na nesmírně mnoho dětí nedostalo, vždyť v údolí jich bylo na tisíce. Tora kráčela dál se svým průvodcem a děti se kolem ní hemžily a prosily, aby je vynesla nahoru a ony viděly, jak vypadá svět. „Není takový, že by pohled na něj každého potěšil," řekla Tora. „A přesto všichni, kdo sem přicházejí, se jen těžko loučí se životem," namítaly děti. „Všichni chtějí zase zpátky – ty také." „Já chci jen domů ke svým dětem," řekla Tora.

Pak spolu s neznámým mužem vstoupili do jezera. I tam bylo plno dětí. Voda jim sahala až po krčky, stály těsně jedno vedle druhého jako sledi v hejnu a bylo jim zima, třásly se a chytaly se Tory. Toře jich bylo tak líto, že nedokázala zadržet slzy, nabrala si děti do náručí, kolik jich jenom unesla, a zeptala se muže, může-li je vzít s sebou do zlatého hradu. Muž svolil. Jenže po chvíli se jí už víc dětí do náručí nevešlo, a tak poprosila svého průvodce, aby jí půjčil plášť, že děti vezme do něho. Muž plášť svlékl, a tu viděla, že je oděn v nádherné, zlaté brnění s křížem z drahého kamení na prsou a na hlavě že má zářící korunu. Jeho tvář však zářila ještě jasněji a Tora si v duchu řekla, že by si nikdy nebyla pomyslela, že by muž mohl být tak krásný a působit tak královským dojmem.

Neznámý promluvil: „Nyní přijde stoupání a budu tě muset vynést, jinak by ses nahoru nedostala. Mám nejprve vynést děti, anebo tebe?" „Nejprve děti," odpověděla Tora. „Počkám, až je všechny pobereš."

„To by ses dlouho načekala," řekl rytíř, „vidíš přece, kolik jich tady je – a pořád se hrnou další. A tys chtěla vidět můj zlatý hrad a pak se vrátit k svým dětem. Tady bys mohla sedět do skonání světa, než bych všechny ty děti vynesl k sobě domů."

„Budu čekat, ať to trvá jak chce dlouho," řekla Tora, „nemám srdce odejít od těch ubožátek. Mým dětem je doma dobře, ale těmhle je víc zapotřebí naší pomoci.

Tu řekl zlatý rytíř:
„Nejblíž u prsou máš svého nejstaršího synka, Toro – všechny ty děti byly sprovozeny ze světa dříve, než mohly začít žít nebo se naučit kráčet po cestě vedoucí k mému dvorci."

Tora padla na kolena a zděšeně se zeptala:
„Kdo jsi, vládče, a jak se jmenuješ?"

„Mé jméno je Kristus", odpověděl král a zaskvěl se nyní takovým jasem, jako by v údolí vyšlo slunce a hřálo svými paprsky všechny děti. Ale Tora musela před tou září zavřít oči. A když je otevřela, byla doma a ležela ve své posteli.

Ihned dala zavolat svého manžela a celou rodinu a pověděla jim, jaké měla vidění. Neskrývala už hanbu, která ji postihla, ani to, že dítě zabila. Její muž se tak rozlítil, že jí poručil vstát a okamžitě odejít z domu, třebaže to bylo uprostřed noci.

Tora prchala městem a všichni psi na ni štěkali. Cítila se tak nešťastná a obtížená tak těžkým hříchem, že si říkala, že už nesmí déle žít. Zamířila tedy k pobřeží. Tam zaslechla mezi dvěma balvany pláč. Šla po tom zvuku a v zeleném pásu řas našla novorozeného chlapečka – ještě žil. Zavinula jej do svých šatů, přiložila k prsům a dala mu pít. Rozhodla se, že ho vychová. Proto se vydala přes lesy daleko, až do kraje, kde ji nikdo neznal. Postavila si chýši a usadila se tam s dítětem. Později, když dostala z domova všechno své stříbro a zlato, dala rozhlásit, že se ráda ujme každého novorozeněte, které by kdo chtěl pohodit. Všechen majetek a zlato prodala, aby měla pro své svěřence na jídlo, ale sama se kvůli Kristovi živila jen trávou, co roste na zemi, a pila jen vodu z potoka. Když přišli do země věrozvěsti, velmi užasli, když poznali, že tato žena už zná jméno Stvořitelovo a ctí Pána celým svým žitím. Byla pak i s dětmi pokřtěna, a když zemřela, prohlásili ji pro její velké pokání za svatou.

(Sigrid Undsetová: Příběh o Ljotovi a Vigdis)

Včerejší svátek Nanebevzetí blahoslavené Panny Marie

Radujme se všichni v Pánu, den sváteční slavíce ke cti blahoslavené Marie Panny, z jejíhož Nanebevzetí se radují andělé a spolu chválí Syna Božího.

Promiň, prosíme, Hospodine, hříchy služebníků svých, abychom skutky svými se tobě líbiti nemohouce, spaseni byli přímluvou Rodičky Syna tvého, Pána našeho. Jenž s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha Svatého Bůh, po všecky věky věkův. Amen.

... neboť se zde sloužila, slouží a - dej Bůh - sloužit bude tridentská mše svatá (sacrificium), kterou pro nás ustanovila a nám darovala Láska Kristova.

Viz níže: Nižbor - Dominica Sanctissimae Trinitatis

http://www.stredoceske-zamky.cz/zameknizbor.html

Na obrázku:
Zámek Nižbor s kostelem Povýšení sv. Kříže

Přehlídka hlavních vítězných hrdinů z bitvy u Lepanta a triumfální " Intrada " (Hans Leo Hassler)

Nemohu si odpustit ještě dva odkazy, které rozhodně stojí za to!

http://rexcz.blogspot.cz/2015/07/nekolik-historickych-lzi-o-janu-husovi.html

http://www.katolici.ml/mucednici-doby-husitske/

Vyjádření spolku Una Voce k 600. výročí upálení M. Jana Husa

„Ten, kdo vás uvádí do zmatku, neujde soudu, ať je to kdokoli." (Gal 5,10).

Česká republika si 6. července bude připomínat jubileum 600. výročí upálení českého katolického kněze Jana Husa v Kostnici. U příležitosti tohoto výročí byl i prezidentem Milošem Zemanem dne 5. června vyvěšen husitský prapor. Papež sv. Jan Pavel II. opakovaně prohlašoval Jana Husa za reformátora Katolické církve a za jeho usmrcení se již roku 1999 jako papež všeobecné církve veřejně omluvil. Una Voce ČR toto akceptuje, oceňuje u Husa jednak jeho upřímný zápal pro reformu tehdejších nemalých zlořádů v kléru a mravně bezúhonný osobní život, dále souhlasí s názorem katolických historiků dřívější i současné doby (Jan Sedlák, Augustin Neumann, Jaroslav Václav Polc aj.), že Husovi náleží místo v řadě českých reformátorů Církve, kterou zahajuje za vlády císaře Karla IV. Jan Milíč z Kroměříže, a nakonec se i z dnešního pohledu odmítavě staví k jeho kruté smrti na hranici. Na druhou stranu však byl Mistr Jan Hus odsouzen jako kacíř, své bludy neodvolal a byl zprovozen ze světa praxí, jak bylo praxí světského práva. Tím nechceme nijak obhajovat tento čin světské moci, které jej tímto způsobem sprovodila ze světa – ba právě naopak. Nemůžeme však souhlasit s událostmi v posledních týdnů, kdy se glorifikace Husovy osobnosti setkala s podporou vrchních představených české katolické církve. Konkrétně kardinál Miloslav Vlk je z pověření papeže Františka delegován k tomu, aby za českou katolickou církev tyto oslavy vedl.

Považujeme za adekvátní, že Katolická církev na toto jubileum reaguje. Nemůžeme však zamlčet své znepokojení nad tím, že četné výroky duchovních představitelů Katolické církve a nejrůznějších katolických specialistů na husovskou tématiku někdy méně, jindy zcela úplně kopírují postoj českých protestantských denominací, které se hlásí k Husovu odkazu. Hus měl nejen své kladné, ale i záporné stránky, jak doložilo v minulosti mnoho katolických i nekatolických (František Palacký, Vlastimil Kybal...) historiků. Toto nám v katolických prohlášeních k Husovu jubileu výrazně chybí a v zájmu objektivní pravdy si dovolujeme na to upozornit. Od veškerých snah, které se tak proto snaží změnit obraz Jan Husa – heretika a bludaře na Jana Husa – hrdinu a mučedníka, se proto zcela jasně a jednoznačně distancujeme.

Především nelze tvrdit, jak čteme a slyšíme v mnohých dnešních vyjádřeních mediálně známých katolíků, že Hus nehlásal bludy. Opak je pravdou. K tomu podalo v minulosti důkazy mnoho historiků i teologů, sám Husův blízký spolupracovník a nadšený přívrženec Jeroným Pražský v dopise Lackovi z Kravař 12. 9. 1415 píše, že všechny věty, které kostnický koncil vybral z Husových spisů a prohlásil za heretické, on sám „nalezl přesně v tom smyslu, jak jim rozuměli preláti sněmu".

Una Voce ČR rovněž vyjadřuje své znepokojení nad sebemrskačským omlouváním se za Husovo upálení. Tento trest byl světský, nikoli církevní. Katolická církev ho nevymyslela, naopak od 4. století odmítala jakýkoliv trest smrti pro heretiky (sv. Ambrož, Martin, Jan Zlatoústý, Bernard, Norbert aj.). Právě tento její postoj způsobil, že až do 13. století heretikové nebývali odsuzováni za své názory k smrti. Ke změně postoje středověké katolické společnosti dochází teprve po zkušenostech s teroristickou činností sekty albigenských, o nichž III. Lateránský koncil r. 1179 říká, že „po způsobu pohanů všechno ničí a pustoší, neušetří ani starce a děti". Tlak na zavedení trestu smrti pro heretiky vycházel zespodu, od prostých lidových vrstev, které nejvíce pociťovaly dopad jejich agrese. Proto římskoněmecký císař Fridrich II. r. 1223 zavádí pro heretiky trest smrti upálením a jeho příkladu následovaly další země. Církev jej mlčky akceptovala. Tehdejší středověká křesťanská společnost měla plné právo bránit se proti teroru a rozkladu, nepřijatelná je ovšem nepřiměřená obrana, spočívající v odsuzování lidí k smrti pouze za jejich odlišné přesvědčení.

Tato mentalita byla tenkrát naprosto všeobecná a podléhal jí i samotný Jan Hus. František Palacký uvádí (Dějiny národa českého III, str. 117), že při teologické diskusi před králem Václavem IV. na Žebráku r. 1408 Hus „hotov byl podati články své i písemně, budou-li protivníci jeho chtíti se zavázati k dostatečnému průvodu žaloby své, a to pod pokutou odvety, totiž pod upálením, jakovéž na kacíře slušelo...". Husův bývalý spolupracovník Štěpán z Pálče mu také vytýká, že v letech 1411-12, kdy se octl na vrcholu své slávy, pod dojmem jeho štvavých kázání proti arcibiskupovi Zbyňkovi „mnoho svatých kněží bylo pronásledováno, někteří usmrceni...". Byli buď upáleni, nebo utopeni, známe pouze jedno jméno: dominikán Jan řečený Malík.

Husité, kteří se o pár let později zaštítili Husovým jménem, mají na svědomí desetitisíce obětí z řad katolíků, jejichž jediná vina spočívala v tom, že se nechtěli vzdát své katolické víry. O těchto hrůzách podává svědectví sám husitský kronikář Vavřinec z Březové: nahnání do sakristie kostela a upálení včetně žen, dětí a starých lidí, topení v řece, shazování z oken na kopí apod. Vše výše uvedené jsou naprosto neospravedlnitelné skutky, které nebyly mravně omluvitelné ani tehdy a dnešní civilizovaný Evropan by oprávněně volal podobně jako tehdy za co nejtvrdší potrestání iniciátorů takových masakrů.

Tento rub mince nám ve sděleních naší katolické reprezentace k husovskému jubileu citelně schází. Hus byl zajisté reformátorem Církve, který přispěl k její nápravě, ale podobně jako později italský dominikán Girolamo Savonarola neunesl tíhu svého slavomanu a podlehl pokušení, jemuž se např. Jan Milíč dokázal ubránit: bojovat proti svým myšlenkovým odpůrcům násilím a opírat se přitom o světskou moc bez ohledu na její špatné kvality, které v případě krále Václava IV., vraha sv. Jana Nepomuckého, byly více než zřejmé.

Ve světle těchto faktů považujeme proto za nespravedlivé, když církevní autority kladou na české katolíky 21. století symbolickou vinu za krutost, která byla spáchána jménem Církve před 600 lety a jež souvisela s tehdejší mentalitou. Katolické církvi posledních staletí je tato mentalita již hodně vzdálená, proto nelze souhlasit s pokořujícími prosbami za odpuštění, zvláště pak když krutosti byly oboustranné.

Una Voce ČR by před sebemrskačným omlouváním se a zaujímáním postojů identických s evangelíky dala přednost společnému prohlášení představitelů Katolické církve a všech křesťanských denominací v ČR, v němž by bylo odsouzeno jak Husovo upálení a krutosti katolické strany, tak i surovosti a vraždy opačného tábora. My jakožto řadoví katoličtí věřící tím dáváme minimálně za náš subjekt jasně najevo, že odmítáme být spojováni s těmito aktivitami a mnoha pseudorehabilitačními výroky na adresu Jana Husa. Jan Hus i nadále zůstává z pohledu Kongregace pro nauku víry heretikem, což nemohou změnit ani komentáře některých novinářů píšících do oficiálních katolických médií.

Vyjadřujeme se proti těmto husovským akcím jakožto katolíci pevně milující Pána Boha a žijící pro obranu Božího zjevení, nauky a tradice Učitelského úřadu Církve, což jsou tři základní pilíře, které je naší povinností oddaně přijímat a také je bránit. Z důvodu, že většina členů Una Voce ČR jsou dospělé biřmované osoby, nás vede k tomu, abychom skrze působení Ducha svatého jednali a nepřenechávali toto rozhodnutí na někoho jiného, či se vymlouvali na zaslepené pojetí soudobé společensko-náboženské tolerance. Pokud tedy stát oslavně či s velkou pompou připomíná upálení Mistra Jana z Husi, nechť tak činí. My jako katoličtí věřící však upřednostňujeme v této záležitosti věci víry nad povinnosti vůči vlasti a státu a hrubě nás pohoršuje přehnaný a bezbřehý ekumenismus, který v této situaci ohrožuje celistvost communia sanctorum, kterým Církev vždy byla a je. Zároveň vnímáme, že i v tomto případě může být nastolena poměrně vážná hrozba, že mnoho věřících takto bude zmateno a nebude jim jasné, čemu mají věřit – jestli oficiálnímu odsouzení Jan Husa kostnickým koncilem, či současným církevním trendům vedoucím k relativizaci celé skutečnosti.

Husovské jubileum je dle našeho názoru především vhodnou příležitostí k tomu, aby bylo konstatováno, že křesťané již více než 200 let výkon trestu smrti za odlišné přesvědčení odmítají, ale ateističtí komunisté v Severní Koreji a muslimské státy – především ty s vlivem ozbrojených bojůvek typu ISIS nebo Al Kaida – ho stále dodnes používají a svůj teror stupňují. Na úplný závěr soudíme, že jakékoliv kladení současných událostí včetně přijetí představitelů nekatolických církví působících v ČR a odkazujících se na omluvu papeže Františka do rámce jakéhosi přelomu v historii ekumenického hnutí pokládáme za předčasné a zároveň i bláhové. Dá se s největší pravděpodobností totiž předpokládat, že až dojde ke konci oslav, tak se vše vrátí do předchozího stavu a „ekumenické hnutí vedené prostřednictvím rehabilitace Jana z Husi" postupně upadne v zapomnění a to jak ze strany české katolické církve, tak i všech nekatolických církví, které se některé více a některé méně odkazují na svůj původ právě od Husa.

Správní rada Una Voce ČR
Daniel Zouhar, předseda

K obrázku:

Nástěnná freska z kostela sv. Václava v Písku z 2.pol. 16. stol. (A vida! JH zde není vyobrazen jako vychrtlý, vousatý, asketický mučedník...!)

Ano, jak jsem byla upozorněna, nedokončila jsem pokračování eseje o Husovi. Ale není nic snadnějšího, než si zbývající články dohledat:

http://www.maticecm.cz/index.php?act=periodika&per=1&id=1&pact=3, a to v číslech 15. - 22.

Mimochodem těch studií a "studií" o Husovi se vyrojilo dle očekávání velmi mnoho různé kvality a hlavně z různého úhlu pohledu. Je tedy nutné si vybírat! Jeden z nejlepších příspěvků z pera katolíka na toto téma:

http://www.stjoseph.cz/jan-hus-objektivne-a-bez-prikras/

Dnes je den SVATÝCH CYRILA A METODĚJE, biskupů, vyznavačů, apoštolů slovanských.

Všechna moravská knížata, Mojmírem počínaje, byla pokřtěna již před příchodem soluňských bratří. Do země přicházeli věrozvěstové z Němec, Itálie i Řecka.; uměli však málo slovansky. Rostislav i Svatopluk správně chápali, v čem je dobro jejich poddaných, a ohlíželi se po misionářích, kteří by jim vyložili pravdy nové víry srozumitelnou řečí. Nejprve se obrátili do Říma k  papeži Mikuláši I. Tam však nebylo kněží znalých slovanského jazyka. Požádali tedy o ně byzantského císaře Michala III. Ten jim poslal Konstantina a Metoděje, rodem Řeky ze Soluně, kde jejich otec Lev zastával vysoký úřad. Metoděj byl nejstarší, Konstantin nejmladší ze sedmi dítek. Konstantin byl žákem pověstného Fotia. Pro svou učenost se stal dvorským teologem a slul filosofem. Metoděj byl nejprve císařským správcem mezi Slovany, znechutil si však světské povolání a vstoupil do basiliánského kláštera na maloasijském břehu.

Konstantin, provázen svým bratrem, podnikl již jednu misijní cestu na Krym k Chazarům a našel tam ostatky sv. Klimenta, papeže a mučedníka. ... Jeho ostatky vzali slovanští věrozvěstové s sebou na dalekou misijní cestu k slovanským národům jako posvátné paladium a jako makavý důkaz, že jim přicházejí hlásat tu víru, nad kterou bdí římští papežové.

Svatí bratři pochopili úkol, jímž byli pověřeni, daleko hlouběji, než moravská knížata tušila. Konstantin upravil podle řecké kursivy pro slovanskou řeč písmo, tzv. glagolici, a přeložil nejdůležitější bohoslužebné texty. To je první velký úspěch našich věrozvěstů; položili základ k slovanské literatuře a zajistili si nehynoucí památku všech slovanských národů. Všechny slovanské literární historie začínají tímto jejich dílem.

Na východě, kde byla řada starých kulturních národů, vzniklo i několik národních liturgií. Vedle Řeků tam sloužili též Arméni, Syrové, Koptové a Habešané mše v rodném jazyku. Zásluhou soluňských bratří se dostalo této výsady i kmenům slovanským, jež právě vstupovaly na historické jeviště. Když přišli Konstantin a Metoděj na Moravu, konali bohoslužby v jazyku, jemuž lid rozuměl a jímž přibližně mluvil. Brzy vymohli této dalekosáhlé novotě v Římě schválení a jazyk slovanský tím byl povýšen na jazyk bohoslužebný. Tím byli podle tehdejšího názoru i Slované připočteni „k velkým národům, kteří chválí Boha ve svém jazyku". Je to velký druhý úspěch sv. bratří. Nevzdělaný lid neměl zpěvníků ani modlitebních knížek, slovanskou mši však mohl s porozuměním sledovat, a tak snadno přilnul k nové víře.

Jinak se nám o působení sv. bratří nezachovalo podrobnějších zpráv. ... Pověst vypravuje, že sv. Metoděj povalil modly na Hostýně a na Špilberku v Brně. Opona pohanských přeludů padala a na duševním obzoru našich předků, kteří až do 9. století seděli v temnosti a stínu smrti, začala vystupovat vznešená tajemství zjevené víry. Příšerné sochy, pitvorné dřevorytiny byly káceny a na jejich místě vztyčovány kříže; v životě národa začala největší proměna, již dějiny znají.

Tři a půl roku působili sv. bratří mezi moravským lidem a vychovali značný počet žáků. Zpráva o jejich činnosti pronikla až k papežskému dvoru. Mikuláš I. je vyzval, aby přišli do Říma složit počet ze své působnosti. ... Když Hadrián II., nástupce Mikuláše I., uslyšel, že slovanští věrozvěstové přinášejí ostatky sv. Klimenta, vyšel jim vstříc s procesím. Konstantin v Římě onemocněl a tuše, že se blíží jeho konec, vstoupil do kláštera sv. Klimenta a přijal jméno Cyril. ... I zemřel sv. Cyril předčasně vysílením, padesátého dne po svém příchodu do Říma, v 42. roce svého věku, 14. února r. 869. Sv. Metoděj v Římě skvěle obhájil slovanské bohoslužby proti četným osočovatelům. ... Poměrně v krátké době dosáhl třetího velkého úspěchu. Papež Hadrián II. povýšil misijní území moravských a panonských Slovanů na samostatné arcibiskupství (metropoli) a jeho správou pověřil Metoděje. Zavedené slovanské bohoslužby potvrdil s výhradou, aby se epištola a evangelium četly nejdříve latinsky. Metoděj pak byl posvěcen na biskupa a poslán jako misijní arcibiskup, aby organizoval nové provincie, podobně jako byl vypraven sv. Bonifác před sto lety do Německa a  ještě dříve sv. Augustin do Anglie.
(P. Blažej Ráček T.J.: Československé dějiny. Praha 1948)

Poznámka: Ve světle uvedených skutečností neobstojí rozšířený mýtus, že soluňští bratři byli průkopníky liturgie v národním jazyce; sv. Cyril a Metoděj nekonali bohoslužby v národním jazyce, ale v jazyce dnes známém jako staroslověnština, jemuž lid rozuměl a jímž přibližně mluvil". Za druhé sv. Cyril a Metoděj nebyli žádní průkopníci této praxe, neboť již dlouho před nimi „vedle Řeků sloužili též Arméni, Syrové, Koptové a Habešané mše v rodném jazyku". Oponent ovšem může na základě poslední skutečnost namítnout: „Když tolik národů sloužilo mše sv. v lidovém jazyku, můžeme dnes i my." Proč Církev sv. dovolila sloužit mše sv. v lidových jazycích nebo ve staroslověnštině? „Nevzdělaný lid neměl zpěvníků ani modlitebních knížek, slovanskou mši však mohl s porozuměním sledovat, a tak snadno přilnul k nové víře." Častým důvodem tedy bylo snadné porozumění a přilnutí negramotných pohanů k pravé víře, která pro ně byla dosud neznámá. Tvrdí-li dnes lidé, že se má mše sv. sloužit v národním jazyku, aby jí rozuměli, snižují se sami na úroveň negramotných pohanů, kteří nebyli schopni sledovat latinskou bohoslužbu v misálku. Za pozornost též stojí, že papež "zavedené slovanské bohoslužby potvrdil s výhradou, aby se epištola a evangelium četly nejdříve latinsky." Prozíravě tak připomněl, že není nutné absolutní užívání slovanského jazyka.

Letos jsem se loučila se svými třeťáky dost netradičním projevem. Připomínala jsem jim jejich zodpovědnost za eventuálně počatý život a prosila jsem je, aby nikdy, nikdy nedali svolení k zabití počatého dítěte. Byli tím trochu zaskočení, poslouchali to vážně, bez sebemenších posměšků nebo znevažování. Kdyby to zůstalo v hlavě, v srdci, ve svědomí třeba jen jednoho jediného z nich!

...

Myslel si, že táto voľba sa ho netýka. Otec dieťaťa prosil matku; ona však už bola vo vnútri Founderovho ženského zdravotníckeho centra a čakala na to, kým príde lekár vykonávajúci potraty.

Tím z organizácie Created Equal (Stvorení ako seberovní) bol 22. mája pred touto klinikou. Vtedy z nej vyšiel otec, ktorý povedal, že je „skľúčený" pri predstave zabitia dieťaťa. Keď sa s ním tento tím rozprával, súhlasil s nimi a povedal: „Chlapi, páči sa mi to, čo robíte. Ja si chcem [svoje dieťa] nechať." Dodal však: „No, nie je to na mne," a ukazujúc na potratové zariadenie povedal: „Toto je jej rozhodnutie."

Created Equal mu povedali, že sú ochotní im pomôcť. Otec povedal, že už majú jedno dvojmesačné dieťa. Povedal tiež, že matke hovoril, že „najlepším riešením by bola adopcia, pretože je presvedčený, že každé dieťa si zaslúži, aby malo život".

Zatiaľ čo jemu tím z Created Equal stále ponúkal pomoc, prišiel lekár vykonávajúci potraty. Otec šiel k svojmu autu, aby telefonicky prosil o život svojho dieťaťa. A potom o 30 minút neskôr, sa stalo toto: tím videl, ako sa otec stretol s matkou, ktorá už bola pripravená na odchod. S úsmevom mu tím povedal: „Nedokázala to spraviť!"

Otec, ktorý sa cítil bezmocný a deprimovaný pri predstave, že jeho dieťa umiera, sa odhodlal bojovať len preto, že vonku pred potratovým zariadením stálo niekoľko ľudí, ktorí mu pripomenulo to, na čo ľudia v čase krízy často zabúdajú: že pre ženy s neplánovaným tehotenstvom existuje veľa dostupných bezplatných prostriedkov. Význam toho, čo sa stalo počas tých niekoľkých minút, je úžasnou skutočnosťou, ktorá sa dennodenne stáva po celej krajine. Pár minút, pár ďalších prosieb za život - a je zachránené ďalšie dieťa.

Toto všetkým otcom nenarodených detí pripomína, že aj oni majú isté možnosti. Tento článok otcom pripomína, že na obranu majú určitý vplyv – a to aj právny. Dieťa má dvoch rodičov a otec môže byť poslednou líniou obrany, ktorú má dieťa na to, aby žilo.

(LiveActionNews.)

Husovým starším současníkem byl sv. Jan Nepomucký (nar. mezi roky 1340–1350, † 1393), generální vikář Pražského arcibiskupství, příkladný kněz, mučedník zpovědního tajemství, bezpochyby oběť státní zvůle, jež si chtěla podrobit církev jako svou poslušnou služebnici. Podstatnou roli zde hrál spor mezi českým králem Václavem IV. a pražským arcibiskupem Janem z Jenštejna kvůli králově záměru zřídit v zemi třetí biskupství v západočeských Kladrubech, na něž chtěl panovník dosadit svého milce, dvorního kaplana Hynka Pluha z Rabštejna. Novou diecézi hodlal vytvořit povýšením kladrubského benediktinského opatství na biskupství, podobně jak to učinil Karel IV. Při ustanovení biskupství litomyšlského povýšením tamního premonstrátského opata na biskupa. Jenže kladrubští benedikti ni si zvolili r. 1393 novým opatem Olena, jehož generální vikář sv. Jan Nepomucký 10. března potvrdil. Králův záměr vytvořit v novém biskupství protiváhu vůči pražskému arcibiskupovi Janu z Jenštejna nevyšel. Svůj hněv vůči arcipastýřovi přenesl král na jeho generálního vikáře, jehož nechal mučit. Sv. Jan Nepomucký krutému týrání podlehl.

Historicky téměř souběžná paralela dvou Janů je zajímavá. Sv. Jan Nepomucký byl vystaven tlakům státní moci, kterým vzdoroval při obhajobě práv církve, zatímco král Václav IV. se dopouštěl očividného bezpráví. Osobní hrdinství a mučednictví sv. Jana Nepomuckého je nepochybné a v minulosti bylo dáváno do protikladu k revolučnímu a heretickému vystupování Mistra Jana Husa, který se dobrovolně vydal cestou rozkolu, ve šlépějích svého níže jmenovaného anglického vzoru.

Jan Hus byl svědkem pohnutých dějů kolem střetu světské a církevní moci. V roce umučení sv. Jana se stal bakalářem a r. 1396, kdy na svatovojtěšský stolec rezignoval Jan z Jenštejna, mistrem svobodných umění Karlovy univerzity. Z filosofie přešel Hus studovat teologii, přičemž zároveň vyučoval. Tehdy si opsal čtyři filosofické traktáty Jana Viklefa (též John Wicklef, asi 1320 – 31. prosince 1384), anglického reformátora a teologa na Oxfordské univerzitě. Jeho spisy přiváželi do Čech naši studenti, kteří v Oxfordu pobývali, zejména Jeroným Pražský.

Viklef jako univerzitní profesor a ekonomicky zajištěný držitel výnosného farního beneficia hlásal jak z univerzitní katedry, tak z kostelní kazatelny své názory, které byly v rozporu s naukou katolické církve. Díky přízni anglického dvora úspěšně vzdoroval snahám o své sesazení. Podle anglického profesora církev, která se skládá ze sboru předurčených, neměla vlastnit hmotný majetek. Papeže označoval Viklef za Antikrista. Řehole pokládal za ďábelské, za jediný pramen víry označil Písmo svaté. Kněží ve stavu těžkého hříchu podle něho vysluhovali svátosti neplatně. Londýnský arcibiskup svolal kvůli Viklefovi r. 1382 provinční synodu, jež odsoudila 24 jeho článků (kostnický koncil r. 1415 jich 45 zavrhl). V souvislosti s pronikáním herezí zpřísnil arcibiskup dohled nad kněžími se záměrem zamezit působení neschválených kazatelů. Ve stejném roce anglický král Richard II. nařídil propuštění Viklefa a jeho stoupenců z univerzity a spálení jeho spisů. Viklef dožil r. 1384 na své faře.

Viklefovy heretické názory začaly zaměstnávat Husovu mysl a dovedly jej až k jeho tragické konfrontaci s církevní autoritou. Je třeba připomenout, že Hus nebyl pouhým napodobovatelem Viklefa. Nicméně Angličan byl pro něho stěžejním vzorem. Jeho remanenční nauku o eucharistii nepřijímal jako celek, ale choval k ní sympatie. Tato nauka byla v rozporu scírkevním učením. Hlásala, že podstata chleba a vína zůstává zachována i po proměňování. Hus zastával pravověrné katolické stanovisko v nauce o Bohu, o Kristu, jeho vtělení i o Panně Marii, kterou nazýval naší první pomocnicí po Kristu. Proto také patřil ke ctitelům Bohorodičky. Neodchyloval se od katolického učení o vykupitelském díle, o ospravedlnění člověka Boží milostí, o mši svaté, o eschatologiii, o svátostech (kromě jeho částečného příklonu k výše uvedené remanenční nauce). Osobně vedl Jan Hus jako univerzitní bakalář a mistr, i později jako kněz příkladný bezúhonný život. Choval ve velké úctě svátostné kněžství. Značnou energii vkládal do své literární činnosti.

Naopak nesprávně učil o svaté zpovědi, že kněz odpuštění hříchů pouze ohlašuje. Viklefsky hlásal, že dobré skutky vykonané ve stavu těžkého hříchu jsou hříšné. Platné svátosti mohl podle něj udělovat jen kněz nezatížený hříchem. Také jeho představa o církvi jako společenství předurčených byla bludná. Opominul rozdíl mezi církví jako institucí spásy, církví vítěznou v nebi a jejími často nehodnými a hříšnými syny na zemi.

Viklef ovlivnil Husa zejména svými názory na církev a stát. Popření božského původu papežského primátu a odvržení učitelské církevní autority se staly základními stavebními kvádry husitského hnutí. Husova nauka se zaštítila Písmem svatým jako jediným zdrojem víry. Božím zákonem se měl řídit jak soukromý život, tak veřejné dění. Hus ani jeho přívrženci nezavrhovali úplně tradici, druhý zdroj víry. Odvolávali se na prvotní církev, první koncily, ale jednotně odmítali formální zdroj víry, církevní autoritu, kterou si pražská husitská strana nahradila autoritou univerzity. Autorita ponechaná pouze na prostředí učenců či táboritská autorita Božího lidu otevřela vrátka náboženskému rozkladu a šíření sektářství. Autorita, která nevychází z jednoho centra, Říma, může přerůst v soutěž autorit z různých center (Prahy, Tábora atd.). Každá taková samozvaná autorita, která nemá božský původ, si osobuje právo rozhodovat o tom, co je správné z duchovního i politického hlediska.

Inspirován anglickým kazatelem, začal Hus radikalizovat své názory. Zpochybňoval instituci papežství. Jeho kritika zesílila, když papež Jan XXIII. vyhlásil roku 1412 křížovou výpravu proti králi Ladislavu Neapolskému a zároveň vypsal odpustky pro účastníky této výpravy. Čeští viklefisté byli obecně negativně naladěni proti odpustkům a veřejné propagování prodeje odpustků je provokovalo. Jan Hus odsoudil odpustkovou bulu a papeže nazval Antikristem. Jeho rétorika nacházela živnou půdu u širokých lidových vrstev, pro které se mistr Jan stal téměř prorokem. Následné lidové bouře vylekaly i krále. Jelikož se viklefismus měnil v revoluční ideologii podněcující masové nepokoje, došlo k protiopatřením. Děkan teologické fakulty a sám bývalý viklefista Štěpán z Pálče odsoudil 45 Viklefových článků a byl vydán zákaz jejich šíření.

Husova hvězda v prostředí českých vzdělanců od 90. let prudce stoupala. V roce 1393 se stal bakalářem a tři roky poté mistrem svobodných umění (filosofie). Roku 1400 přijal kněžské svěcení. V letech 1401–1402 byl děkanem filosofické fakulty. Podobně jako byl po určitý čas Jan Viklef rektorem oxfordské univerzity, dosáhl stejné hodnosti mezi lety 1409–1410 na pražské univerzitě také betlémský kazatel Jan Hus. Patřil tudíž k tehdejší respektované intelektuální elitě.

Vedle univerzitních hodností a kněžské oltářní služby se Hus stal populárním lidovým kazatelem. Přerostl tak až do role revolučního tribuna. Roku1402 začal kázat v pražské Betlémské kapli, při níž se scházeli stoupenci reforem, již projevovali zároveň silné národní uvědomění. Kapli vystavěl Milíčův stoupenec, obchodník Kříž. Jelikož však stála na farním okrsku už obsazeném, místní farář nepřepustil novému chrámu žádná ze svých farních práv. Proto se v kapli od počátku smělo pouze kázat. Před Husem se na betlémské kazatelně vystřídali Jan Protiva, Jan Štěkna a Štěpán z Kolína. Betlémská kaple nebyla jediným Husovým působištěm. Kázal i v jiných pražských kostelích, nejčastěji v servitském kostele sv. Michaela archanděla na Starém Městě pražském.

Jeho úspěch u lidových vrstev pramenil z toho, že otevřeně a kriticky neváhal hovořit o aktuálních problémech. V duchu viklefovsky interpretovaného realismu požadoval přímé podrobení života příkazům evangelia. Tento realismus jej dovedl rovněž k plamenné, nicméně historicky nikterak neobvyklé obhajobě českého národa a jazyka. Jan Hus rozhodně nevynalezl české vlastenectví. Silné národní a slovanské vědomí nalezneme u mnohem starších českých kronikářů, jakým byl Kosmas († 1125) či v Kronice tak řečeného Dalimila (záznamy končí rokem 1314). Hus poukazoval na německý útisk Čechů. Když se pak pouze česká část univerzity, fakticky čeští viklefisté, připojila ke královu požadavku na přijetí nového papeže Alexandra V., král Václav IV. rozhodl 18. ledna 1409 Kutnohorským dekretem o změně hlasů na pražské univerzitě. Za loajalitu českého křídla vysokého učení obdrželi Češi celkem tři hlasy proti jednomu hlasu ostatních národů (saského, bavorského a polského). Tak byl český národ zvýhodněn v univerzitním prostředí a zcela je ovládl. Současně s tím se čeští viklefisté zbavili významné katolické akademické opozice. V reakci na Kutnohorský dekret totiž opustila univerzitu značná část německých studentů, kteří se uchylovali do zahraničí a posilovali akademické obce tamních nově vznikajících univerzit. Kroky mnohých směřovaly např. do Lipska, kde byla 2. prosince 1409 založena univerzita podle pražského vzoru. Z Prahy odešli také mnozí přední němečtí měšťané. Zmizení německé konkurence uvítal český živel, který, zosobněn českým řemeslníkem, přijal tento stav jako hospodářské vítězství v boji s produktivní německou jazykovou skupinou.

České viklefovské tendence byly poněkud oslabeny, když mistři Stanislav ze Znojma a Štěpán z Pálče odvrhli Viklefovy bludy a složili osvědčení své pravověrnosti. Stalo se to po jejich návratu z Itálie, kde bránili českou univerzitu, jejíž pověst utrpěla spojením s viklefisty. Hus stanul v čele viklefské skupiny. Jeho zatvrzelý postoj ho postavil do opozice proti samotnému pražskému arcibiskupovi Zbyňku Zajíci z Hazmburka, který dostal z papežské kurie pokyn vymýtit viklefské hereze.

Opravné hnutí, jak také bývají reformační snahy nazývány, mělo nejdříve v arcibiskupovi Zajíci z Hazmburka zastánce. Ten pokládal Husa za povolaného a znalého teologa, jehož zval jako kazatele k církevním synodám. Nepokrytě souhlasil s Husovou kritikou svatokupectví, hromadění církevních obročí (tj. příjmů plynoucích z nějaké služby či úřadu) i nemravného života některých kněží. Na škodu byly divokost a radikalismus, s jakými se šířily reformní myšlenky Husa, Jakoubka ze Stříbra, Jeronýma Pražského a dalších.

Také Jan Hus psal zpočátku jen latinsky, později však z osvětových a propagačních důvodů začal psát česky. Kázání pro český prostý lid a časté české zpěvy učinily z Husa a jeho Betlémské kaple reformační centrum, které přitahovalo široké lidové masy.

Pohoršující způsob prodeje odpustků v souvislosti s vyhlášenou neapolskou křížovou výpravou r. 1412 vedl k vlně protiodpustkových projevů. Odpustky byly nepopulární také proto, že znamenaly odčerpávání peněz z českých zemí do kuriální pokladny, což hospodářsky poškozovalo zejména městské obyvatelstvo. Hus výslovným nesouhlasem s papežskými odpustky vstoupil do otevřené konfrontace s Apoštolským stolcem, jehož se podobné přímé útoky velmi dotýkaly. Už proto, že neskýtaly snadnou naději na nápravu. Kdyby šlo o obecné či nepřímé narážky, existoval by manévrovací prostor pro vysvětlení. Husova nekompromisní stanoviska nápravu vylučovala. Nic nenasvědčovalo uklidnění poměrů, smíru mezi katolickou a viklefskou stranou. Naopak. Husovi přívrženci vyhrocovali stávající spor mezi oběma tábory. Během velké disputace v srpnu 1412 Husovi následovníci ve viklefovské linii hlásali, že světská vrchnost může podle své vůle zabavovat hmotné majetky duchovním, kteří zhřešili. Pokud by se tato zásada stala zákonem, umožňovala by (dlouho před moderními znárodňovateli, Josefem II. počínaje a komunisty konče) beztrestně zcizovat církevní majetek s poukazem na hřích, jehož se jeho majitel dopustil. Podobně nekompromisní bylo tvrzení viklefistů, že ten, kdo je ve smrtelném hříchu, přestává být světským pánem nebo prelátem. Odtud lze již snadno odvodit, že praktikování takového pravidla by vedlo k anarchii a rozvratu. Riziko lidského pádu do hříchu, i toho smrtelného, je značné. Avšak i hříšný král je stále král, i hříšný biskup je nadále biskup – byť jsou oba hodni pokání. Husova strana však zastávala názor, že spáchání hříchu má za nutný následek ztrátu autority. Jakoubek ze Stříbra také výslovně řekl, že dávat majetek kněžstvu je proti Kristovu zákonu. Je jasné, že vedle utopických blouznivců na slova o odejmutí církevního majetku slyšela i chtivá šlechta, jež měla zálusk na hmotné bohatství církve.

Střet vyvrcholil, když r. 1412 teologická fakulta pod vedením Stanislava ze Znojma a Štěpána z Pálče odsoudila 45 Viklefových článků, což mělo za cíl ukončit viklefskou propagandu šířenou Husem a jeho stoupenci. Také král vydal přísný zákaz šíření těchto článků. Kýženým výsledkem tohoto opatření mělo být uklidnění poměrů v církvi, na univerzitě i ve státě. Leč bohužel došlo k dalším nepokojům v důsledku stětí tří mladíků, kteří zesměšňovali prodávání odpustků. Eskalaci násilí a posilování husitského kacířského hnutí umožnil svou lhostejností a pasivitou sám Václav IV., který nevyužil svého vlivu na Husa a nechal problém dorůst do nebezpečných rozměrů. K papeži Janu XXIII. docházelo z Čech i z okolních států mnoho žádostí o zásah proti českému kacířství. K zákazu Viklefových článků se tedy přidružila klatba, uvalená v září 1412 papežem Janem XXIII. na Husa (předcházely jí zákaz kázání a klatba z r. 1410). K ní přibyl koncem září 1412 interdikt (zákaz bohoslužeb) nad Prahou. Papež rozkázal, že Hus má být zatčen a souzen podle církevního práva a Betlémská kaple jako centrum heretiků má být zbořena. K ničemu z toho nedošlo ze strachu před reakcí husovské strany.

Aby král uklidnil krajně vypjatou situaci a aby byl odvolán interdikt, vyzval Husa k opuštění Prahy. Klatbou stižený reformátor nalezl útočiště u svých přátel na Kozím hrádku u Tábora a na hradě Krakovci u Rakovníka. Přes administrativní zásahy církevní i světské moci se však Husovy myšlenky šířily po celé zemi a zasévaly neklid a rozkol mezi český lid.
(Pokračování)

Uveřejněno s laskavým svolením autora PhDr. Stanislava Vejvara, Ph.D.

Tiskem vyšlo in Světlo 2015, č. 15 - 22

Odchod německých studentů z Prahy do Lipska (pohlednice z počátku 20. století)