Atheas

Do tmy, která mne halí,
černá jak peklo od pólu k pólu,
šeptám dík tomu, čím Bůh může být,
za svou duši nepřemožitelnou.

Lapen do spárů okolností,
nevzpíral jsem se ani nekřičel.
Pod bičem krutého osudu,
s hlavou zkrvavenou, leč stále vztyčenou.

Za tímto místem hněvu a slz,
jak hrůza ze stínu čeká nás.
Přesto však děsivý přízrak let
nachází a najde mne beze strachu

Nesejde na tom, jak úzká je brána,
jak cesta k ní trnitá trestem je.
Já jsem pánem svého osudu.
Své duše kapitánem .