Iggy

Prokopa Voskovce (21.1.1942 - 9.2.2011) jsem znal už dřív, ale naplno objevil bohužel až teď, po jeho úmrtí. A nejde ani tak o jeho dílo – jedinou sebranou básnickou sbírku Hřbet knihy a jeho divadelní působení – jako mě fascinuje jeho život, jeho energie, jeho dílo vypravěče a baviče, které mohli prožívat jen jeho blízcí, hlavně jeho nerozluční přátelé Petr Král a Stanislav Dvorský. Tenhle nezlomný elegán, český Jacques Vaché a král Ubu dokonce pořádal (sojový) SUK-SOIRÉE! Prokop Voskovec mi do jisté míry splývá s Petrem Králem: okouzlení šedivou skutečností, kterou neúnavně a všemožně surrealisticky zkrášlovali, objevovali pražské plovárny, kavárny a dámské budoáry, nápisy na zdech a výkladech, klobouky a hvězdy, znovuprožívali konec 19. století, elegantní 20. léta němých grotesek i 2. světovou válku, obdivovali se V+W, Rimbaudovi, surrealismu, Tyršovi, beatnikům i jazzu.

 

Kdo chce, ať si o Prokopovi přečte víc v Instinktu č. 8/2011, rozhovoru pro Týdeník Rozhlas <http://www.radioservis-as.cz/archiv07/04_07/04titul.htm> nebo jeho pro mě nejzajímavější báseň Kusy domů v Tvaru č. 5/2011.