dan4815

Proč miluji Ztraceno v překladu?
Láska je po strachu nejsilnějším pocitem. Ačkoliv pocit strachu tu byl z evolučního hlediska jako první, tak láska, láska je nejkrásnější pocit, který člověka může potkat… přirozeně, člověk po první aplikaci zanzibarského kokainu bude mluvit jinak. Láska je něco, co není samozřejmostí a je to jeden z mála pocitů, který nám může chybět a jeho nedostatek je toxický pro naši mysl i tělo. Romantické filmy jsou zdrojem instantních pocitů… povětšinou. Pak je tu ale Ztraceno v překladu, které není o rychlopocitech na počkání, člověk se nad tím vším musí zamyslet, a možná i prožít. Film však dovoluje divákovi stále prožívat jisté emoce stále dokola.

K filmu mě poprvé přivedla hudba, aniž bych věděl, o čem film je, pustil jsem se do něj. Bylo to v době, kdy jsem byl těsně před vzniknutím komplikovaného vztahu na dálku… a pak jsem jej viděl milionkrát po rozchodu. Je zajímavé sledovat, jak jsem na film pohlížel před vztahem a pak po něm. Viděl jsem ve filmu jisté přirovnání k mému životu – poprvé jsem si zamiloval Prahu, neb slečna pocházela a žila v našem hlavním městě. Byl to však pro mě velmi cizí svět, protože pocházím z Olomouce. Když jsem se ulicemi velikého města procházel sám, cítil jsem se ztracen a čekal jsem na ní, aby mě vysvobodila ze spárů rušného města, které jsem před tím neměl moc v lásce.

Ztraceno v překladu sice odcizenost města a kultury spojilo dva lidi dohromady, ale některé těžkosti byly stejné. Dálka, některé závazky v místě bydliště, komplikovanost. Dokázal jsem o to lépe pochopit, jak těžké pro hlavní hrdiny byl konec, jejich rozloučení, neboť si rozuměli, ale opravdu to nešlo dát dohromady. Vnímal jsem a docela se i stylizoval do role Boba. Bob, postava uzavřená a samotářská, docela rezignoval na svůj život. Jezdil všude možně, a jeho jediným „domácím pocitem“ byl alkohol a samota, kterou tak cítil i se svou manželkou. Jeho vztah s ní byl stereotypní, ale když potkal Charlotte, uvědomí si, že by to chtěl změnit. Ale nedokáže to, nejde to, systém je tak zaběhnutý, on však stále doufá.

Po rozpadu vztahu jsem na film začal koukat z jiného úhlu, začal jsem zkoumat děj jako takový. Už jsem nezkoumal spojitosti s mým životem, ale začal jsem vnímat drobné detaily i celek. Bavila mě hra s emocemi. Začal jsem vnímat to krásné, neboť byl přede mnou vztah nový. Vnímal jsem, že pro Boba je to zajímavá zkušenost. Jeho postava ve filmu s příchodem protějšku ožila. Byl vtipný, na což jeho žena pod náporem starostí už zapomněla. Dokázal to prodat a velmi rád humor používal, protože to v něm vyvolávalo vzpomínky na začátky s jeho ženou. Zároveň však ho to bavilo, navíc tu byl někdo, kdo to dokázal ocenit. Začal si více věřit, nicméně stále zůstal uzavřený. Uzavřenost postavy je velmi těžké divákovi vylíčit tak, aby to vypadalo přirozeně. Ze Ztraceno z překladu těžkost jeho povahy přirozeně vyzařuje. Netřeba slov, stačí sledovat jeho chování, jeho výrazy. Pro mě osobně Bill Murray i Scarlett zde zahráli své životní role.

Romantické filmy nemám rád, neboť jsou plné umělých emocí, často tlačí na diváka, aby něco cítil. Ztraceno v překladu není prvoplánově romantickým filmem. Je to výjevem skrytých nejednoznačných emocí, které každý divák pochopí po svém. Každý z nás si může do jisté míry doplnit to, co Bob cítil. Jedno je jisté, oběma jejich dočasné soužití v Tokiu velmi pomohlo. Film nabízí jemné pocity, nabízí pohled na krásné sbližování dvou lidí, kteří skončí u oboustranné platonické lásky. Film končí, ale vlastně i nekončí dobře. Oba se vrací do svých starých životů, kde oba mají jenom zlomek energie něco změnit, ale jejich krátké setkání bylo něčím tak silným, že na sebe již nikdy nezapomenou.

Film také miluji pro jeho nepopsatelnou atmosféru. Život v největším městě na světě je ohromně rušný, proměnlivý a vývoj města je neuvěřitelně rychlý. Film na zlomek času pozastaví šílené tempo města a přináší nám pomalé sbližování dvou lidí, kteří tomuto městu pomalu začínají věřit. Tokio roku 2003 bylo tak zvláštně jiné, mělo své veliké kouzlo, které dnes bude dozajista jiné.