Stanislaus

Ve třetím týdnu se vracím opět k Laně Del Rey a sice ke coveru její písně Gods and Monsters, která zazněla ve čtvrté řadě American Horror Story z úst Jessicy Lange. Svým vyzněním a atmosférou píseň perfektně zapadá do konceptu série, jelikož je podobně ponurá až zvrácená. Text sice úplně nekoresponduje s dějem (např. zmínka o Jimu Morrisonovi), nicméně i tak tvůrci nemohli najít lepší song k přezpívání. Vedle toho byla tímto způsobem skvěle uvedena nová postava Edwarda Mordrakea. Když vchází na scénu zahalen zeleným oparem s ruským kolem v pozadí za zvuků této písně, tak mi hned naběhla husí kůže.

Není tomu tak moc dlouho, co jsem v deníčku zmiňoval hudební stránku z Titaniku, nicméně v tomto případě jde o film, ke kterému se prostě rád vracím. Tentokrát jsem vybral v rámci soundtracku čtvrtou skladbu s jednoduchým názvem Rose, jejíž hudební motiv se v podstatě táhne celým filmem v různých podobách. Jde o vcelku jednoduchou skladbu se sentimentálním tónem, která je doprovázena hlasem Sissel Kyrkjebø. Vedle Death of Titanic a titulní písně od Céline Dion jde o jednu z mých nejoblíbenějších skladeb, které byly k Titaniku složeny (byť jsou vlastně vesměs všechny skvělé).

První letošní týden bych rád věnoval titulní písni z disneyovské Maleficent - a sice Once Upon a Dream. Tento song zazněl již v původní kreslené verzi Růženky, a když jsem se dozvěděl, že ho má pro novou adaptaci pohádkového příběhu přezpívat moje oblíbenkyně Lana Del Rey, tak jsem byl natěšený dvojnásob. Když jsem byl tehdy na filmu v kině, tak si pamatuji, že jsem z něj odcházel nadšený. Lana má nezaměnitelný a trudnomyslně znějící hlas, který perfektně pasoval do nově převyprávěného příběhu soustředícího se zejména na netradiční vztah Zloby a Aurory. A právě tento cover byl jedním z mnoha kladů filmu.

Poslední týden roku 2016 bude patřit písni, která se během posledních tří let stala téměř klasickým hitem a film, ve kterém zazněla, se stal nejvýdělečnějším animovaným snímkem všech dob (bez inflace). Řeč je samozřejmě o písni Let It Go z disneyovského Ledového království. Nádherná píseň s poměrně jednoduchým textem perfektně sedí do děje a skvěle vystihuje rozpoložení hlavní hrdinky Elsy. Oscarový song byl přezpíván do mnoha jazyků, nicméně člověk nedá dopustit na originální verzi z úst Idiny Menzel.

"My Heart Will Go On" a.k.a. "Love Theme from Titanic" zná prakticky každý. Někteří této písni nemohu přijít na jméno, nebo se jim za ta léta oposlouchala, nicméně já patřím k těm, kteří se k této milostné písni vždy rádi vracejí. Nádherný song, který pohladí po duši, svým textem skvěle vystihuje atmosféru filmu a vztah mezi ústřední zamilovanou dvojicí, kterou nemohlo nic na světě rozdělit - osud jim však bohužel nepřál. Když po naprosto třech úžasných hodinách snímek dospěje ke konci, tak se objeví titulky a začnou znít první tóny Hornerovy hudby doprovázené zpěvem Celine Dion. V podstatě by se dalo říct, že šlo o sladkou třešničku na už tak vynikajícím dortu!

Jubilejní padesátý týden patří na Oscara nominované písni Travelin' Thru z úžasného filmu Transamerika, kterému jsem už v minulosti věnoval jeden příspěvek (Like a Rose od Lucindy Williams). Nádherná píseň z úst country divy Dolly Parton svým textem a vyzněním skvěle zachycuje atmosféru filmu, která je o hledání pravdy, odpuštění, lásce a především rodině, kterou si sice člověk nevybere, ale je fajn alespoň nějakou mít. Tento song je nabitý pozitivní energií, která z něj sálá na všechny strany a výborně koresponduje se závěrem filmu. Zkrátka poctivý song ze života o životě.

Tento týden patří dalšímu hudebnímu tématu ze Zoufalých manželek, které se během osmi sérií objevilo v nejednom dílu, ale právě ve finále sedmé série bylo nejdůraznější a nejnezapomenutelnější. Opět musím směřovat hlubokou poklonu směrem k Jablonskému.

Hudba krásně podkresluje atmosféru závěru sedmé série. Člověk cítí a slyší útěchu, do jisté míry spásu a překonání nebezpečí, ale zároveň je patrná přítomnost nadcházejících nelehkých událostí, které budou následovat v poslední sérii. Nádherná skladba, která opravdu pohladí po duši a přiblíží divákovi danou scénu ještě blíž.

Dnes jsem byl v kině na sci-fi filmu Příchozí, který budu mít ještě nějakou dobu v hlavě. Jednak díky příběhu, který byl sice na jednu stranu pro diváka komplikovaný, ale o to víc hluboký, a na druhé straně mě velice zaujala hudební a zvuková stránka filmu. Ze všech instrumentálních skladeb, které ve filmu zazněly, mi nejvíce utkvěla v paměti ta úvodní a závěrečná, které byly identické a tvořily jakýsi rámec onoho komplexního příběhu. Skladba mi hodně připomínala tvorbu Olafura Arnaldse, přičemž hudbu k filmu složil Jóhann Jóhannsson, který pochází rovněž z Islandu. Avšak tato nádherná skladba, která vyniká svou jednoduchostí a tklivými tóny, pochází od Maxe Richtera.

Nedávno jsem zde uveřejnil Time Is Collapsing z Počátku a dnes je čas na další monumentální dílo od Nolana s hudebním doprovodem od Zimmera. Předloňský Interstellar byl jeden z nejlepších filmů roku a pouze jen potvrdil, že je Nolan jedním z nejlepších a nejoriginálnějších autorů současnosti. Dějově a myšlenkově komplexní příběh, kterému je náš vesmír malý, a proto se rozprostírá do alternativních světů a časových dimenzí, rozhodně vybízel k velkolepé hudební stránce, což se povedlo na výbornou.

Jedna z nejimpozantnějších a nejnezapomenutelnějších scén z filmu bylo připojování se s lodí na vesmírnou stanici, během které jsem jen se zatajeným dechem pozoroval velké plátno v kině a poslouchal úžasnou hudbu. Neuvěřitelně dynamická scéna je doplněna o nezaměnitelné tóny, které skvěle pasovaly ke scéně a posilovaly hektickou atmosféru oné sekvence.

Zootropolis je bezpochyby jedním z nejlepších animáků posledních let a rovněž celkem žhavým kandidátem na sošku Oscara v kategorii Nejlepší celovečerní animovaný film. Vedle dobře napsané příběhu s hlubší myšlenkou a dechberoucí animace mě zaujala ústřední píseň Try Everything od Shakiry, na níž se podílela mj. i Sia.

Tento velice chytlavý song svým vyzněním skvěle pasuje do děje filmu - když chceme něčeho dosáhnout, tak to prostě musíme zkoušet, i když se nám to na začátku může zdát nad naše síly, nicméně i přes všechny chyby a selhání je možné nakonec uspět a dostat se tam, kam směřujeme.

Střihoruký Edward je vedle Velké ryby a Ospalé díry jeden z mých nejoblíbenějších filmů od Tima Burtona. Nádherný příběh o bytosti, která i přes svůj umělý zrod oplývala větší lidskostí než její okolí, disponuje vedle nápadité výpravy a sympatického hereckého obsazení rovněž nezapomenutelnou hudební stránkou, ze které se mi nejvíce do paměti zaryl Ice Dance. Burtonův dvorní skladatel Danny Elfman odvedl tehdy opravdu dobrou práci.

Kouzelné tóny doprovázené podmanivým zpěvem dokázaly posílit nevinnou atmosféru této devadesátkové klasiky, ke které se vždy rád vracím. Roztomilá Winona Ryder tančící ve sněhovém "dešti" pocházející z Edwardovy ledové sochy - jeden z oněch filmových momentů, na které se jen tak nezapomíná ... "Sometimes you can still catch me dancing in it."

Christopher Nolan je v současnosti jeden z nejlepších režisérů a jeho filmy nabízí vedle nápaditých námětů, skvělých hereckých výkonů a precizního technického zpracování i nepřeslechnutelnou a dechberoucí hudební stránku, na které se výhradně podílí Hans Zimmer, rovněž jeden z nejlepších na poli filmové hudby.

Počátek je neobyčejně komplexní a audiovizuálně podmanivá podívaná, která člověka chytne už na začátku a nepustí ho ani po závěrečných titulkách, jelikož má člověk stále nad čím přemýšlet. Ze všech hudebních skladeb si mě získala nejvíce Dream Is Collapsing, která svým kolosálně epickým vyzněním skvěle zapadá do filmu a ještě více posiluje onen nezapomenutelný zážitek z viděného.

Jedenáctioscarový velkofilm o "Lodi snů" je pro mě osobně snímek No.1, ke kterému se vždy a velice často rád vracím. James Cameron dokázal prakticky nemožné - podařilo se mu oživit a přenést na plátno nejslavnější námořní katastrofu tak důvěryhodně, že se při každém zhlédnutí kochám jak autenticky vyobrazeným Titanikem, tak mi po těle přebíhá husí kůže, když se osud velkolepého ocelového titána chýlí neodvratně ke konci.

Vedle dechberoucí řemeslné práce s maketami, speciálních efektů a výpravy nabízí Cameronův majstrštyk, co se technické stránky filmu týká, nepřeslechnutelnou hudební stránku, jejíž tvůrcem je před více jak rokem nešťastně zesnulý James Horner. Ze všech skladeb, které ve filmu zazněly, mi nejvíce utkvěla v paměti "Smrt Titaniku" (Death of Titanic). Samotný název, myslím, říká vlastně vše - paradoxně "krátký život" nepotopitelného parníku se pomalu ale jistojistě blíží k nevyhnutelnému konci.

Skladba započíná ve filmu po implozi skleněné kupole nad legendárním schodištěm a její trýznivé tóny utichají v momentě, kde se kolos ztrácí navždy pod hladinou. Hned první tóny se zaboří hluboce do divákových uší a nepustí ho po celou dobu - jako bychom měli trpět stejně jako Titanic. Záď se zvedá stále výš a výš, kajuty a prostory se zaplňují vodou. Následuje epické rozlomení giganta v půli a poté už je jen otázkou pár minut, než se nad "pýchou lidstva" nadobro uzavře hladina. Hudba utichá ... Titanic svůj boj s oceánem prohrál!

Životopisný snímek Big Eyes z roku 2014 patří i přes hvězdné obsazení dle mého názoru k těm průměrnějším filmům, které Tim Burton kdy natočil. Hudební stránka je však nepřeslechnutelná a tak nějak tahá film místy z vod průměru. Vedle čistě intrumentálních skladeb mám teď na mysli dva songy od Lany Del Rey, které mě vedle Burtonovy režie na tento snímek nalákaly.

Vedle stejnojmenné písně Big Eyes zazní na konci filmu v titulkové sekvenci píseň I Can Fly, kterou jsem si hned při prvním poslechu zamiloval. Nádherný a upřímně napsaný text, který perfektně zapadá do filmu a vyjadřuje nitro hlavní hrdinky, a vedle toho melancholický a trudnomyslný hlas Lany Del Rey, který jako by posouval píseň do jakési nebeské až mimozemské dimenze, ve které je opravdu "možné létat a roztáhnout křídla", udělaly z I Can Fly jednu z mých top vokálních skladeb na poli filmu z posledních pěti let, ke které se vždy a rád vracím.

Všeobecně mám rád britské filmy a seriály odehrávající se na území Britských ostrovů a k Vraždám v Midsomeru mám citový vztah, jelikož tento seriál sleduji (a žeru) už od dětství, kdy mi místy opravdu naháněl hrůzu. A právě při úvodní (a závěrečné) znělce mi nejednou naskočila husí kůže.

Theremin jakožto nástroj, který vyluzuje prapodivné zvuky bez fyzického kontaktu, skvěle dotváří tajemnou atmosféru zločinů, které jsou v "nejvražednějším anglickém kraji" téměř na denním pořádku. Jeho nezaměnitelnou melodii a do jisté míry i libozvučnost budu mít navždy spojenou právě s Vraždami v Midsomeru.

Murphyho hororovou antologii American Horror Story mám opravdu rád, přičemž nejvíce si prozatím cením 2. série s podtitulem Asylum, která se odehrává v ústavu pro blázny a šílence. Ve společenské místnosti tohoto ústavu se nacházel starý gramofon, ze kterého se čas od času linula píseň Dominique od francouzské řádové sestry Sœur Sourire, známé též pod jmény Jeanne Deckers nebo The Singing Nun.

AHS obsahuje celkově nejeden nezapomenutelný song, který v sérii převážně zní v podobě coveru od nějaké postavy, nicméně Dominique se mi vryl do paměti nejvíce. I když v podstatě téměř vůbec nerozumím textu (v psané podobě bídně, ve zpívané vůbec), tak i přesto mi tento na první pohled nevýrazný a jednoduchý song perfektně sedí do Asyla. Sice ho zpívá řádová sestra, ale jako by na něm byl nějaký "zvrácený" opar, který tak ještě více dotvářel dusnou a šílenou atmosféru blázince, ze kterého nebylo úniku.

K filmu Další šťastný den (2011) jsem se dostal skrze svého oblíbence Ezru Millera, který si v tomto mrazivém dramatu zahrál po boku Ellen Burstyn či Demi Moore jednu z hlavních rolích, a vlastně jsem tak objevil hudbu do té doby pro mě neznámého islandského skladatele Ólafura Arnaldse, který pro film složil soundtrack.

Hned na první pohled resp. spíše poslech mi jeho hudba přišla jiná, až téměř mimozemská, a to zejména díky prazvláštním a tísnivým tónům, které se perfektně hodily do tohoto snímku pojednávající o silně dysfunkční rodině, která se má sejít na svatbě jednoho z dětí. Táhlé a trudnomyslné tóny skvěle dokreslují podobně laděnou atmosféru snímku, který sice nesklidil příliš pochvalné kritiky, nicméně jeho hudební stránka je nepřeslechnutelná.

Tentokrát meškám s písní týdne hned o pár dní, ale budiž - stane se. Nicméně teď k jádru věci.

Občas se rád podívám na nějaký film s LGBT tematikou a Transamerika je jednou z mých srdcových záležitostí, co se týká tohoto žánru. Největší podíl na opojení tímto filmem má pro mě osobně dechberoucí herecký výkon Felicity Huffman, která si na plátně střihla jednoho z nejpřesvědčivěji zahraných transsexuálů a mně se touto rolí nesmazatelně zapsala do paměti. Vedle herců a námětu je dalším velkým plusem filmu i jeho soundtrack, který čítá nejednu nádhernou skladbu nebo píseň, a mně utkvěla v paměti nejvíce právě píseň Like a Rose od americké zpěvačky Lucindy Williams.

Text písně je jednoduchý a jeho poselství je celkem jasné - jde o nádherné vyjádření lásky, mezilidských vztahů, vzájemné podpory a odvahy udělat důležitý krok - což skvěle koresponduje s příběhem snímku. Když transsexuál Bree v podání Felicity Huffman odjíždí od rodiny do nemocnice na poslední operaci dělící ho od toho, aby se stal ženou, tak začne znít tato překrásná píseň, a v člověku to ještě více umocní emoce. Zkrátka v jednoduchosti je krása!

Xavier Dolan je bezpochyby jedním z nejnadanějších režisérů mladé generace, jehož často velice osobní filmy vynikají vedle ožehavých témat i nádhernou audiovizuální stránkou. V jeho filmu Mami! z roku 2014 zaznělo mnoho známých písní, z nichž mě nejvíce zaujala instrumentální skladba Experience od italského skladatele Ludovica Einaudiho.

Tato podmanivá skladba, která mj. zazněla i ve spotu k olympijským hrám v Riu 2016 (ve kterém byly záběry olympioniků a jejich podporujících matek), nastupuje ve filmu Mami! během fiktivní sekvence z budoucnosti, která je plná naděje, štěstí a radosti, nicméně i přesto člověk z toho cítí jistou nejistotu, odcizenost a melancholii. Díky tomu se tato skladba perfektně hodila do filmu, který pojednával (nejen) o komplikovaném vztahu mezi poněkud alternativní matkou a jejím hyperaktivním a vznětlivým synem.

Jak už jsem říkal, tak mám velice rád hudbu od Steva Jablonského, ke kterému jsem se dostal skrze Zoufalé manželky. Jedním z důvodů, proč mám tento seriál rád, je rovněž jeho nepřeslechnutelný hudební doprovod, který je výrazný na začátku a zejména na konci každé epizody, kde podtrhuje voice over od Mary Alice.

Pro tento týden jsem vybral hudbu z konce epizody, o které si troufám říct, že je moje nejoblíbenější ze všech osmi sérií, a že se tvůrcům opravdu vydařila se vším všudy. Sedmá epizoda třetí série nese jednoduchý název "Bang!" ("Prásk!") a dokázala ve mně vzbudit nebývalou vlnu emocí, na čemž se podepsalo i závěrečné hudební téma s názvem "Supermarket". Jde o nádhernou a emocionálně silnou instrumentální hudbu, ve které se zrcadlí jak spása nad záchranou tak i smutek nad ztrátou, a přináší poselství, že i když bychom chtěli odčinit věci minulé, tak nemůžeme, a proto je lepší se soustředit na budoucnost a pokračovat v chůzi stále směrem kupředu.