helianto

"Dnes nebudu útočit na vaše srdce svými diplomatickými schopnostmi, nýbrž svou hudbou. Do ní jsem vkládal celou svou duši. Nejde snad v tomhle případě o její nejpravdivější obraz?" Koncert a dokument v jednom. Vzpomínka na dnes již zapomenutého barokního skladatele Agostina Steffaniho, která je tomuto italskému knězi, diplomatu, špiónovi a skladateli pomníkem víc než důstojným. A nemylme se, Steffani rozhodně netrpěl přehnanou skromností, sám svou hudbu srovnával s hudbou Telemannovou, Händelovou, ba dokonce Bachovou :o) Úsměvné z dnešního pohledu. Pravda ovšem je, že je nám předložen nádherný gejzír barokní hudby plné emocí tak, jak to dokáží snad jenom Italové. Radost, smutek, láska, touha - smyslnost i touha po boji, to všechno tu je. A to vše je nám předloženo v nádherném balíčku čarovného prostředí versaillského zámku, převázaného stuhou procítěné interpretace italského hudebního tělesa I Barocchisti a sboristů a ozdobeného jako nádherným drahokamem výkony obou sólistů - francouzského kontratenoristy Philippe Jarousského a především vynikající italské mezzosopranistky Cecilia Bartoli. Jedinečný umělecký zážitek. Věnujme tedy krátkou vzpomínku skladateli, který se jednoho krásného letního večera vynořil ze zapomnění ...

Promarněná příležitost. Tohle MOHL být dobrý film, možná i vynikající film, rozhodně jiní Tři mušketýři než všichni ostatní, ale není, bohužel. Mohlo to být zábavné, originální, zajímavé, ultimátní Guilty Pleasure podívaná. Ale není. Paul Anderson to nedokázal. Tenhle film je plný úžasných nápadů, nových možností, nového vidění starého příběhu. Ale Paul Anderson s těmi nápady a možnostmi prostě neumí pracovat, nedokáže využít jejich potenciál. Všechny jen naznačují možnost, ale žádný není dotažený do konce. Škoda, velká škoda.

Narozdíl od jiných, já si ale vůbec nemyslím, že by se Dumas nad tímto zpracováním obracel v hrobě. Dumas nebyl žádný těžký autor, který by se ve svých dílech primárně zabýval filozofickými otázkami lidského bytí a nebytí. Jeho cílem, všichni jeho milovníci, k nimž se i já počítám, prominou, bylo hlavně bavit své čtenáře a vydělávat si psaním peníze. Ale narozdíl od Andersona Dumas své čtenáře bavit uměl ... 

Přesto jsem filmu dala pět hvězd. Ano, dala. Za herecké obsazení, především. Jsou to nejlépe obsazení Tři mušketýři, které jsem kdy viděla, a já viděla skoro všechny. MacFadyenům Athos - hluboce melancholický, silácký, jednoduchý Porthos Raye Stevensona, nádherný, skutečně nádherný Aramis Luke Evanse, úlisně intrikánský kardinál Christopha Waltze a krutý Rochefort Mikkelsenův, deppovský Buckingham Orlando Blooma a nakonec i ten tady tolikrát zatracovaný d'Artagnan Logana "Percy Jackson" Lermana, mladý, drzý spratek, takový jaký má d'Artagnan být, to je ten důvod. A nakonec ... já jsem se u toho filmu vlastně bavila. Ano, sice asi jinak, než by si Paul Anderson zřejmě přál, ale opravdu ukrutně jsem se bavila. Takže, proč ne ... :o)

"Jsi pro mě víc, než slunce snad , když přijdeš den jen plá, když přejdeš však jen mráz a chlad a kolem noc jen zlá. Jsi pro mě víc, než smím Ti říct, když přijdeš den jen plá, když přejdeš však, tak nechci žít a kolem noc je zlá ..." - hlavní leitmotiv precizně vyjadřující charakter tohoto lehce studeně mrazivého a teple lyricky laděného snímečku podle Turgeněvovy romantické novely. Celý film je nádherným propojením Fišerovy vypjatě emotivní hudby s impresionistickými obrazy propojující nádherné, zářivé sny s ponurou skutečností, do které se netoužíme probudit. Děj není založen na slovech, ale na pohledech, na niterných pocitech, vyvěrajících z trýznivé bolesti lásky k neskutečné ženě. Oč krutější, protože zcela realistické, je pak probuzení z onoho snu ...

Romantika ve své nejčistší podobě. Natočit v dnešní době film tak čistý, že by se po jeho zhlédnutí nezarděla ani sama Jane Austen, považuji za téměř geniální počin. Jak smutné, že Američané si tento čistý zážitek pokazili alternativním koncem.
O tomto film tu bylo řečeno mnohé. Mě po jeho několikátém zhlédnutí napadlo, že je to film o lásce (jak překvapivý závěr :o))). O mnoha podobách lásky. A režisérovi se zde podařilo něco neuvěřitelného - těch mnoho podob lásky vyjádřit na malém prostoru, hutně, zkratkovitě, jednoduchými a přitom jednoznačnými prostředky, drobnými gesty, náznaky - vášeň vyjádřená pohledy a letmými dotyky ... (důrazně nedoporučuji dívat se na tento film těsně po dočtení románu, který se naopak vyznačuje silnou epičností, mohli byste být krutě zklamáni). Joe Wright si hodně pohrál s vizuální stránkou filmu, se světly a stíny, a s jejich pomocí a za podpory mimořádně nádherné a něžné hudby, vytváří onu zmiňovanou romantickou čistotu.
A, nemohu si odpustit :o), Matthew MacFadyen se tímto filmem stává pro mě nejen panem Darcym číslo jedna (Mr. Firth, promiňte :o), ale také mojí hereckou láskou navždy :o)).