Rambo159

Nikdy nekončiacu nudu na dovolenke som si krátil čítaním tejto knižky, a musím konštatovať, že je strašne skvelá. Dokonca som ju uprednostnil aj pred morom, a viem, že som dobre urobil. Jedinečné svedectvá  krušných chvíl, miestami až brutálne naturalistické, ktoré doslova prežívate a predstavujete si pri čítaní knihy, pričom neviete prestať. Proste čítate a čítate a čítate. Ste tam. Na východe, hladný, ranený, trpiaci, ale s kamarátmi a s presvedčením, že robíte správnu vec. Vec, zrodenú z bolesti a sebaobetovania. Máte pocit, že bojujete a bránite Európu a jej kresťanskú tradíciu. Odporúčam všetkým, ktorí ešte majú skreslený "boľševický" názor o vojskách nemeckých a ich dobrovoľníckych jednotkách, pretože to prečítate jedným dychom a navyše vám to aspoň trošku bude vŕtať v hlave. :)

 

Milióny bohatých vesničanů, kulaků, byli už dávno pryč na Sibiři. Měli se tam učit pohrdat statky tohoto světa. Kolchoz, v němž všichni povinně sloužili stalinskému režimu, pohltil prakticky veškeré obilí, kukuřici a olej, které se v dané oblasti urodily. Díky tomuto okrádání mohl Stalin vyrábět tanky a připravovat světovou revoluci. Odevzdaným rolníkům s nevinnýma očima, zbaveným vší vůle, nezbylo než večer smutně spolykat misku brambor s cibulí a pomodlit se před ikonami.

 

Bolševici se celé hodiny schovávali a číhali jako dravá zvěř na kořist třeba jen pár desítek metrů od našich chalup. Museli sme odpočívat zcela oblečeni se samopalem vedle sebe. Sebenáruživější kuřáci si dvakrát rozmysleli, než se vydali k plochám osázeným arménským tabákem. 

Jednoho dne odpoledne chtěl náš kuchař vykopat nějaké brambory na svažitém poli u lesa. Rudí leželi na břiše v trnitém křoví. Nechali ho dojít až k sobě. Pak se ozvala rána. Kuchař spadl s prostřelenou nohou. Bolševici se na něj vrhli a zatáhli ho do houští.

Rychle jsem se dal se dvěma vojáky do pronásledování Rusů. Slyšeli jsme, jak raněný nešťastník křičí. Jeho katové ho táhli po kamenité pudě a kořenech. Když už jsme je doháněli, museli ho rudí chtě nechtě pustit. Ale když jsem se nad ubohým druhem sklonil, podíval se na mě očima plnýma slz - z úst se mu hrnula krvavá pěna. Než sovětská hlídka odešla, bodli ho vojáci nejméně desetkrát nožem do hrudníku. Nemohl dýchat. Rány se otvíraly a zavíraly jako živé.

Se smrtí bojoval půl hodiny. Museli jsme mu přikrýt obličej sítí proti komárům, protože kolem zakrvácených úst se mu rojily spousty much. Pěna se naposledy pohnula: "Maminko! Maminko!" opakoval dětským hlasem umírajících mužů.

Pochovali jsme ho k ostatním nahorě na svahu. Malý hřbitov jsme obehnali pořádnými dřevěnými kůly, aby byl v zimě chráněn před divokou zvěří. Ale kdo byl divočejší? Lesní zvěř, nebo bolševici odmítající řádný boj? Vrahové číhající na své oběti, které pak probodávali?