Laxik

Taky se Vám zdá, že se poslední dobou (v poslední dekádě) urodilo nějak moc filmů natočených podle nebo na zkákladě skutečné události? Anebo alespoň inspirovaných skutečnou událostí?

Já jich poslední dobou vidím víc a víc. A do mnoha bych to ani neřekl. Popravdě, často mi ty příběhy spíš přijdou jako historka Barneyho Stinsona, příhodně zakončená uznalým kýváním hlavou a prohlášením: "True story..."

Ale co je na to špatně, že? Dokud na nás budou studia chrlit ty "opravdové" příběhy, nemůžeme si stěžovat na to, že se ve světě nic neděje, a navíc poznáme kus vlastní (obvykle nepěkné) historie... Ale čeho je moc, toho je příliš. A čeho bylo jednou příliš, toho bude brzy až nad hlavu. Ono to sem tam přináší i negativa. Pokud nesnášíte happy endy a po jednom takovém mimořádně přeslazeném se objeví bílé na černém, že je to podle skutečné události a jak si postavy žijí v současnosti (z mých posledních filmových zkušeností bych vypíchnul Hotel Rwanda a Štvanec IRA), nemůžete být přeci naštvaní na hlavní postavu (nebo její roztomilou nevinnou rodinu), že tam nezařvala a že si žije šťastně až do vzdálené smrti stářím... ve spánku. To by nebylo fér ani humánní. A aby jen kvůli lepšímu efektu změnili filmaři konec jejich životního příběhu na tragédii, to už vůbec nepřipadá v úvahu - sleduju jednou True story, tak jakýpak změny! A co, dáte pak filmu o hvězdu míň za nereálný konec podle skutečné události nebo na něj snad zanevřete? Ne, překousnete to, ale pořád ve Vás hlodá svědomí...

Anebo na druhou stranu, stává se, že nálepku True story dostane i film, který se realitou jen vzdáleně inspiroval. Pak může být film sebelepší, ale když vím, že blázinec (Requiem pro panenku) nevzplál náhodou při souboji hodné Aničky Geislerové se zlou ošetřovatelkou, ale že ho podpálila psychicky narušená romská pacientka, která se nechala později předělat na chlapa (Nebo to byl chlap co se nechal předělat na ženskou? Už si sám nevzpomínám.), kterou vlastně výborná Aňa hraje, pak se může stát, že i tak povedený film odsoudí člověk k pomalé smrti v propasti zapomnění.

 

Takže ať chceme nebo ne, myslím, že by bylo lepší mít méně True story filmů nebo lépe je tak neoznačovat. A už vůbec nedávat za každý druhý pětiminutové titulky o osudech postav po finální scéně. Polemizujte o tom jak chcete, ale takhle to vidím já.