Phobia

Milý deníčku,

posledně jsem si stěžovala na svého psa, tentokrát ti něco prásknu na svou kočku. Jak jsem se už dříve zmínila, z nového psího nadělení radost nemá. To ovčáčí stvoření je prostě moc rychlé, dynamické a kdykoliv se k sobě dostanou, je čičina nelítostně pošlapána 35-kilovým teletem, jehož představy o hře se radikálně liší od představ naší mňaudam, které vyhovoval polehávající, šmajdavý psí staříček. A protože tu malou bílou osinu v gluteu maximu překvapivě mám ráda, nechci, aby byla utýrána přerostlým štěnětem, nebo aby utekla a našla si nový domov, zavedla jsem tedy nový režim: kočka doma přes den chrápe a na noc otevírám okno v přízemí, aby mohla v klidu a tichosti vyrážet na své lovecké toulky. Má to však takovou drobnou nevýhodu: ona se ta mrcha leckdy vrátí s kořistí až domů. Že si schroustá na linoleu hlodavce a nechá tam krvavé fleky, to sere čert, to se uklidí. Jenže ty její úlovky kolikrát nejsou mrtvé, často snad ani zraněné. Povím ti, deníčku, je to vážně prdel, honit ve 4 ráno po obýváku pištící myš. Megí totiž nenosí tahle živá zvířata sobě, kdepak, ta mrcha pouze se zájmem asistuje a očekává, že lovit budu já! Nezbývá než proklít všechny její mňoukavé předky, natáhnout pracovní rukavice a vyrazit za rozhořčeně kvílícím tvorečkem. Někdy se poštěstí ho kdesi v rožku lapit rychle a zachránit mu život vyhozením z okna (odmění se mi dírami na zahradě a okusováním kořenů rostlin). Občas je myška příliš blbá, zůstane dřepět poblíž a čičina ji za chvíli přiaportuje zpátky. Párkrát se ovšem stalo, milý deníčku, že myš zahučela do škvíry pod gauč nebo pod pračku - to je teprve čurina, všechno odklízet a hrát si brzy nad ránem na stěhováka! Já ty mrňavé škodlivé ksindly prostě nedokážu zamordovat, milý deníčku, vždyť vidím jejich vyděšené oči, přes rukavici cítím jejich teplo i splašeně tlukoucí srdíčko... A co teprve, když kočička hrdě přinesla do obýváku ptáčka, sice poraněného, přesto stále schopného letu, to jsem se při pobíhání po pokoji taky div neposrala "smíchy". I tohoto opeřence se mi nakonec podařilo opatrně lapit, dokonce aniž by si toho má chlupatá asistentka všimla. Pořád hopsala po obýváku a zuřivě hledala, zatímco já jsem vynesla ptačindu ven, pohladila po peří, položila ho do bezpečí na střechu kotce a doufala v jeho přežití. No, za několik hodin už na stříšce nedřepěl, ani neležel nikde poblíž, můžu se proto opájet pohádkovými představami, jak se v kruhu svých příbuzných ptáků zotavuje z prožitého traumatu. Jsem zvědavá, kdy mi moje zlomyslná kočičí madam přinese svou noční kořist až do postele... a fakt se obávám, aby nezašla ještě dál - vždyť já spím s otevřenou držkou!